obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915442 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39644 příspěvků, 5754 autorů a 391003 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: VIII - Tajemství... 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 23.06.2014, 12:03  
Že na Ztroskotanci nebude bezpečno bylo zřejmé. Je ale opravdu převzetí iniciativy a pokus o likvidaci nepřátel tím nejlepším, co může Kasumi udělat, když jsou všude kolem ní potenciální protivníci?
 

Kasumi

Obvykle moc dlouho nespím a na Ztroskotanci to nebylo jiné. Byla ještě tma, když jsem se probudila. Armando nade mnou chrápal a já jen stěží dokázala přemýšlet. Vyklouzla jsem tiše na chodbu. Proti mně běžel jakýsi muž z posádky lodi. Měl špinavé, ušmudlané ruce a nesl bednu s nářadím. Porucha? Kdoví a i kdyby ano, tím líp. Muž proběhl kolem mě a mířil do nižších pater, kde byla strojovna a zbrojnice. Derek včera řekl cosi o kuchyni a ne příliš povedeném jídle, jež místní kuchař vyváří. Rozhodla jsem se kuchaře navštívit. Kdyby na každé křižovatce chodeb nebyly informativní cedulky, hledala bych kuchyni celé hodiny. Nenapadlo by mě, že ji najdu v patře hned pod kapitánovou kajutou a můstkem. V jídelně byla řada stolů a lavic. Oboje zelo prázdnotou, stejně jako samotná kuchyně, kam bylo vidět skrze okénko. Po pravici, hned vedle kuchyně, jsem měla sklad. Chtěla jsem nahlédnout, avšak bylo zamčeno.
„Hledáte něco?!“ ozvalo se mi za zády. Chlápek v bílé umaštěné košili byl zřejmě kuchař.
„Jsem Kasumi, spadám pod Ramirezovou.“
„Ahá!“ Kuchař si se mnou podal ruku. „Já jsem Smiles.“
„Smiles?!“ podivila jsem se.
„Sam Miles, jestli to chcete takhle. Proč tu vlastně jste? Máte hlad?“
„Mám pár otázek. Poslyšte, na vaše jídlo se nepěje zrovna pochvalná óda. Já ale myslím, že tohle není Hilton. Jsme na lodi a vy musíte uvařit pro celou posádku a využít co nejméně zásob. Ty zženštilci by si měli uvědomit, kde jsou.“ Sam se rozesmál na celou jídelnu a plácnul mě po rameni. Já nasadila falešný úsměv a věděla, že tohle byla rána přímo na hlavičku.
„Trevis, Derek, Chuck, ti všichni mají plnou hubu keců, ale co čekají? Nadívaná holoubátka? Jsem rád za strávníka, co nebude neustále kafrat, to vám řeknu, Kasumi.“
„Pojďme si tykat,“ navrhla jsem.
„Oukej. Takže já jsem Smiles. Jak ti můžu pomoct?“
„Nikdy jsem na lodi nebyla,“ zalhala jsem. „Pověz, je vůbec možný, abys zvládnul nakrmit celou posádku? Určitě máš v kuchyni výpomoc, ne?“
„Pár lidí připravuje zeleninu, škrábe brambory a myje nádobí, ale pod hrnce mi nikdo koukat nesmí.“
„To jsi mě uklidnil. Víš, bude to pár let zpátky, co mého přítele, nechť je mu země lehká, otrávili nějací bastardi v Tunisku. Byli jsme tam na dovolené a do jídla se mu dostal arzen. Od tý doby se necítím dobře, pokud mám jíst jídlo, které sama neuvařím, ale neber si to osobně…“
„Ne, to vůbec ne. Chápu to tak, že si chceš vařit sama?“
„Byla bych mnohem klidnější, ale pokud s tím budou problémy, tak…“
„Ale ne, to je v pohodě. Můžeme vařit spolu, budu jedině rád.“
„Skvělý. Tak já se tu tak za dvě hodinky stavím. Beztak na lodi nebude co dělat.“ Z kuchyně jsem odcházela nad míru spokojená. Nikdy jsem nebyla zvyklá čekat a to ani teď ne. Potíž byla v tom, že proti mně stála značná přesila a více než násilí mohla pomoct špionáž nebo vetření se mezi posádku.

Při odchodu z jídelny mně překvapila Paola. Vstoupila dovnitř a záměrně do mě strčila.
„Á, Kasumi… odpusť, přehlédla jsem tě. Jo a máš hezkého syna.“ Chytila jsem Paolu za zápěstí. Rázem se na mě otočila čelem.
„Nebudeš ho nutit k sexu!“ řekla jsem.
„Tak synáček si stěžoval… A maminka mu musí utírat zaslzená očička,“ ušklíbla se ta mrcha. „Proti jeho vůli bych ho k ničemu nenutila, ale působil dost napjatě. Menší uvolnění by prospělo jemu i mě. A teď mě pusť nebo ti ukážu, proč jsem velitelkou naší skupiny.“ Nepustila jsem ji a naopak s nadšením čekala, co podnikne. Stále jsem měla kolem pasu magický opasek a nemínila jsem ho během celé výpravy ani na moment sundat. Paolino zápěstí bych s klidem rozdrtila, tak mne opravdu zajímalo, co má v plánu. Nůž u boku neměla, pistoli také ne… Netušila, jak moc riskuje. Zkusila se mi vytrhnout, leč marně. „Pusť, ty jedna…“ Mlčela jsem a na tváři mě hrál úsměv.
„Nepleť se mému synovi do cesty! Mohlo by tě to něco stát… Třeba oko…“ Na to Paola zareagovala - zaútočila nehty druhé ruky na to moje oko. Paola ale tak rychlá nebyla. Zkroutila jsem jí obě ruce, jenže v tu chvíli vyšvihla nohu ve snaze kopnout mě do tváře. Instinktivně jsem hlavou ucukla, pustila ji a vytasila meč. V mžiku skončil pár centimetrů od Paolina zdravého oka. Zírala na něj a pomalu odcouvala ke zdi. „Drž se od mého syna dál! Ještě jednou na něj sáhneš a budeš potřebovat slepeckou hůl.“ Nechala jsem Paolu být a odešla. Neudělala jsem to z toho důvodu, že by mi na Armandovi kdovíjak záleželo, ale figurovala jsem tu jako jeho matka a nemyslím, že normální matka dopustí, aby byl její syn zneužíván. Navíc, Armando by ve chvíli plné zoufalství řekl, kým je a tím by byla moje pozice oslabena. Potřebovala jsem ho na své straně! Stále mne čekalo seznámení se s mnoha důležitými lidmi, včetně kapitána, od kterého jsem očekávala mnoho informací, a Helgy. Při pomyšlení na střet s tou Němkou se mi dělalo úzko. Nebyl to jen respekt, co jsem k ní chovala, byl to strach. Já se jí bála!

Za pár hodin jsme měli vyplout, ale nepotřebovala jsem sledovat, kterak se odvazují řetězy, vytahuje kotva, sklápí můstek a zapínají motory. A tak jsem raději vyhledala druhého z vědců – Keamyho. Měl samostatnou kajutu na nižším poschodí, než byly ty naše. Posádka lodi mě však nasměrovala dobře a tak jsem během pár minut bušila na dveře Keamyho kajuty. Během okamžiku otevřel rozcuchaný muž s brýlemi. Hned jsem si všimla, že má v pravém oku tik. Vypadal roztržitě a dost nervózně.
„Zdravím, slečno, zdravím vás,“ začal Keamy ve spěchu. „Pojďte dál.“ Kajuta byla větší než ta moje a to v ní byl Keamy sám. Na pracovním stole měl sloupeček knih, otevřenou složku se zápisky a notebook. „Jsem Horacio Keamy, ale většina lidí mi říká jen Keamy. Dáte si čaj? Mám tu termosku.“ Ani jsem nestihla odpovědět a on už mi podával víko termosky naplněné zeleným čajem.
„Díky,“ řekla jsem a vcelku ráda se napila. Přitom jsem si všimla spousty popsaných igelitových pytlíčků zastrčených v otevřeném šuplíku stolu. Colchicum autumnale, Paris quadrifolia a další. „Je to dobrý čaj,“ pronesla jsem. „Máte ještě?“ Jen co se Keamy otočil, využila jsem příležitosti.  
„Východní Asie, mám pravdu?“ začal zase Keamy, když naléval z termosky čaj. „Možná Thajsko… máte poměrně snědou pleť, ale ty rysy ve tváři… hmm, jste vyšší, než je tamní průměr. Ten přízvuk… je mi dost povědomý…“
„Brzděte! Nechte mě se taky představit - jsem Kasumi Gordonová,“ odvětila jsem a napila se. „Těší mě a jsem rád, že vás poznávám. Budete ozdoba tohohle týmu plného vypatlaných mozků. Doufám, že máte IQ alespoň 130.“
„To nevím, ale za blbou mě lidi nepovažují. Nicméně žádný génius asi taky nebudu.“
„Nevadí, to nevadí. Já mám mozek a vy svaly. Sice by to mělo být opačně, ale mě ženská emancipace nevadí.“
„Nejsem emancipovaná!“
„Víte jaká je nejčastější věta blázna? Nejsem blázen. To je co?“
„Zmlkněte a řekněte mi víc o nadcházející akci. Co se ode mne očekává a co na ostrově plánujete dělat vy?“
„Vy nás budete chránit a my budeme studovat domorodce. Je logické, že my vědci nejsme připraveni na rizikové situace, které by mohly nastat…“
„Podle těch zbraní se zdá, že vaše studování se domorodcům líbit nebude… Nezdá se mi ale, že primitivní kmen potřebuje salvu z kulometu, aby se uklidnil.“
„Opatrnosti není nikdy nazbyt, slečno. A navíc – zbraní i lidí tu máme tolik, aby nás dokázali snadno ochránit. Jejich kvalita i množství odráží cenu našich životů a ta je obrovská.“
„Tomu se nedá nic vytknout.“ Celý život se střetávám s lidmi, kteří věří tomu, že jsem blbá a slabá. Tahle víra je pak povětšinou stojí život, ale nemůžu říct, že mě hloupost nepřátel netěší. Kdyby každý hned na první pohled věděl, že mu s lehkostí zlámu vaz, asi by přidal na opatrnosti. „Keamy, docela by se mi hodilo seznámení s ostrovem a kmenem. Můžete mi říct víc?“
„Odpusťte, ale teď ne. Přednáška pro jednoho studenta je ztráta drahocenného času. Až se sejdeme všichni, dřív ne.“
„Dobře. Tak já už půjdu.“

Odešla jsem z Keamyho kajuty s vědomím, že jestli je tu někdo koho potřebuji udržet při životě, je to on. Sotva jsem vyšla na chodbu, málem do mě vrazil ‚můj syn‘.
„Dobře, že jsem tě konečně našel… mami. Byl jsem na palubě, chtěl jsem vidět, jak vyplujeme a přišel tam někdo nový – chlápek s malým klukem. Ptal jsem se jich, kdo jsou a prý bratranec našeho kuchaře a jeho syn.“ Zašla jsem s Armandem do své kajuty, abychom mohli hovořit v soukromí. Na náš stůl jsem položila malinký pytlíček s nápisem ‚Aconitum plicatum !!!‘ Vykřičníky byly výmluvné a malá značka lebky dávala tušit, že není radno si s obsahem zahrávat.
„Co to je?“ ptal se Armando.
„Tipuju jed, ale doufám, že mi povíš víc.“
„Nezlob se, ale v tomhle se moc nevyznám.“
„Jak to? O toxikologii musíš něco vědět, ne?“
„Něco málo, ale když nevím, co to máš v rukou, těžko můžu vědět, jaké látky v tom najdeš. Promiň, rád bych pomohl, ale latina jde mimo mě. Jsem rád, že se dokážu naučit všechny ty názvy orgánů, nemocí a tak. Kde jsi to vzala?“
„U Keamyho. Určitě si toho všimne, takže to musím využít rychle.“
„Využít? Ty chceš někoho otrávit?!“
„Ano. Je tu člověk, proti němuž nemám sebemenší zábrany to použít.“
„To se jim líbit nebude, Kasumi. Ublíží ti!“
„To chtějí už teď.“ Nechala jsem Armanda být a odešla z kajuty. Hledala jsem Smilese, ale v kuchyni nebyl. Jeho pomocník mě nasměroval na palubu.

Dnes bylo hezky a vzduch byl příjemně čerstvý. Smiles se opíral o zábradlí a sledoval město mizící v dálce. Vedle něj stál jiný muž s malým, asi sedmiletým chlapcem, jež mu seděl na ramenou a úzkostlivě se držel jakoby se bál, že spadne do vody. Možné to bylo a co víc – bylo to vcelku žádoucí, protože rozruch jsem potřebovala.
„Zdravím, pánové,“ řekla jsem a přistoupila až k nim. Port Moresby byl už malý bod v dálce a kluk mu mával.
„Dobrý den,“ pozdravil otec chlapce. Byl to pohledný vcelku mladý muž. S černým plnovousem a svýma hnědýma očima měl slušné charisma. „Jsem Brendon,“ představil se, „a tohle je Cole, můj syn. Bratranec se o vás zmiňoval…“
„Doufám, že v dobrém. A co tu vlastně děláte? Tohle nevypadá na výletní loď.“
„Sam se zná s kapitánem a dovolil tady mému klukovi splnit si sen.“ Cole se shýbnul a svému otci do ucha zašeptal.
„Nebav se s ní, tati. Je neslušná. Nepředstavila se!“ Brendon položil toho malého parchanta na zem. Ten se postavil přede mne a zeptal se: „Ty se neumíš chovat slušně?“ Zatímco se Brendon smál, jako kdyby jeho spratek řekl cosi vtipného, já uvažovala nad tím, že začnu být zlá. Tedy ne dle svých měřítek, ale podle ostatních, kteří by to, co jsem měla na jazyku, rozhodně nepovažovali za přijatelné. Potíž byla v tom, že Sam byl poblíž a jeho jsem potřebovala na své straně. Otočila jsem se na Brendona a vykouzlila další z řady falešných úsměvů.
„Váš kluk má pravdu. Je slušné se představit a já tak neudělala. Jsem Kasumi Gordonová.“
„To je dobře,“ řekl malý smrad. „Ale měla byste se nám ještě omluvit. Každý, co udělá něco neslušného, se přece omluví, že jo tati?“ Brendon nic neřekl a dál se přihlouple usmíval. Situaci kupodivu zachránil Smiles, když smradovi cosi zašeptal. Zaslechla jsem z toho jen pár slov o neslušnosti a síle. A Brendon dál nezaujatě pozoroval svého kluka, aniž by mu cokoli řekl. „To ani nezkoušej!“ vykřikl z ničeho nic smrad. „Můj táta by tě zmlátil!“ Zajímalo by mě, co by v tu chvíli dělala taková Paola nebo dokonce Helga. Zranění nebo dokonce smrt té malé bestie pro mě začalo být dokonce vítané. Nebo mám týdny poslouchat jednoho namyšleného spratka a jeho přiblble se tvářícího otce, kterak se před skupinou ostřílených lidí chovají, jakoby jim to tu patřilo?
„Smilesi,“ oslovila jsem kuchaře. „nepůjdeme už vařit?“
„Vy se na to nějak těšíte, Kasumi! Takhle natěšený jsem ze služby na lodi byl kdysi taky… Tupý nůž a hromada brambor mě z toho vyléčila. Tak pojďte.“

Cestou do kuchyně jsem si neodpustila pár otázek.
„Nezlob se, ale vážně je tohle dobré místo pro dítě? Všude jsou zbraně…“
„To jo, ale Cole už přece není malý děcko. Je mu skoro sedm!“
„Pořád málo na to, aby si na druhé vyskakoval. Co jsi mu to řekl? Že mu nařežu?“
„Dá se to tak říct. Musíš mu prominout, Kasumi, je jedináček a máma mu umřela už před lety. Bratranec ho vychovává sám a snaží se mu dát to nejlepší.“
„Co jsem si všimla, dal mu akorát představu, že si může dovolit všechno ke všem a když mu poteče do bot, stačí se schovat za tátovu… sukni.“
„Ale houby, Kasumi. Vždyť je to pořád ještě dítě a je s ním sranda.“
„Máte zvláštní smysl pro humor.“

V kuchyni Smiles připravil veliký hrnec a já mu ze skladu donesla hromadu oloupaných brambor. Dle jeho pokynů jsem nastrouhala stroužky česneku a přidala je do bramborové kaše, kterou zatím Smiles vyrobil.
„Maso nebude?“ otázala jsem se.
„Máme tu přesně o deset hladovejch krků víc než obvykle a… ne počkat, nesmíme zapomenout na najaté piloty vrtulníků, takže o dvanáct. Maso je luxus, které těm slečinkám rozhodně nepředhodím první den, co jsme vypluli.“
„Rozumím. Ale v jídelně je málo místa pro všechny. To se bude jíst na směny?“
„Spíš na hrnce. A protože vaši chlapi štědře zaplatili za pronájem lodi, mají to privilegium jíst z první várky. Půjdeš je svolat? Já mezitím připravím porce.“
„Proč to nevyhlásit přes interkom?“
„Rozflákal se. Tak běž Kasumi, dám ti o lžící víc, jo?“
„Promiň, ale pořád se tu stěží orientuju. Jsem tu první den! Já tu kaši rozdělím, dobře?“ Smiles uznale odešel shánět se po strávnících, kteří navzdory denní době byli kdoví kde, a mně se naskytla fantastická příležitost. Do jedné z misek jsem nabrala o něco víc a přimíchala jed. Ať už jeho účinek byl jakýkoli, rozhodně to byl nebezpečný jed, a i kdyby skončila Helga jen s průjmem, pořád lepší, než nic. Tahle moje akce ale zdaleka nebyla tak promyšlená, aby se na mě nedalo ukázat prstem a říct: ‚to ona za to může.‘ Počítala jsem s řadou komplikací, ale nebylo na co čekat – Helga byla jednoznačně největší hrozbou a musela umřít co nejdříve, ideálně jako první.

Do jídelny se pomalu začali hrnout lidé. Kapitána jsem nikde neviděla, zřejmě měl další privilegium, to aby se mu jídlo nosilo do kajuty.
„Héj!“ zvolal Derek, když mě spatřil za plotnou. „Chlapi, dneska si to budeme muset vlastnoručně zabít.“
„Jo,“ ozval se Chuck – mohutný holohlavý černoch, který se bratříčkoval s Derekem. „Kasumi, co to bude? Chobotnice?“
„Profesore,“ usmál se Derek a naklonil se přes stůl ke Keamymu. „Nechcete kromě příboru i pistoli?“ Když se ve dveřích objevila Helga, naše pohledy se setkaly. Už ve vile mi dala jasně najevo, že mě na Ztroskotanci nechce a já přesto byla zde. Nezdála se být překvapená a nebylo divu – určitě už věděla, že tu jsem.
„Tak dneska vaří trpaslice?“ otázala se Helga a usedla ke stolu vedle Dereka. Ten do ní lehce šťouchnul a řekl:
„Neviděl jsem ji ráno s udicí, takže snad to bude dobré.“ Helga se netvářila moc spokojeně a já začínala mít obavy. Umím dobře zabíjet, ale intrikovat ne. Co když mě už teď podezírá? „Tak co je, Kasumi?“ ozval se zase Derek. „Budeš servírovat nebo si to máme vyzvednout u okýnka, jako ve školce?“
„Jsem snad vaše máma? Pojďte si pro to.“ Smiles se nejspíše zdržel u kapitána, takže kuchyně byla celá moje. Ideální příležitost. Zatímco většina si mísu s kaší vzala bez reptání, Derek si neodpustil poznámku ohledně masa. Zbývaly už jen tři misky – kapitánova, moje a specialita pro Helgu. Ta přistoupila k okénku, naklonila se k misce, přičichla si, z čehož se mi čelo orosilo potem a pak misku odmítla.
„Na česnek jsem dost alergická. Myslím, že si vezmu něco ze svých zásob…“ Průser!
„Já si to vezmu!“ vykřikl právě přicházející Smiles. Kardinální průser! „Zanesu kapitánovi a vezmu si tuhle porci už teď. Nevadí to nikomu, že ne?“ Nikdo se neozval, ani já ne. A tak po odchodu kuchaře zbyly už jen dvě misky – jeho otrávená a moje. Všichni ostatní jedli, někteří se tvářili spokojeně, jiní ne, avšak jediný Armando neustále pokukoval po mně a určitě věděl, že se něco děje. Vzala jsem si otrávenou kaši a lžíci, načež jsem se vydala k odchodu z jídelny.
„Jím radši o samotě…“ řekla jsem.
„Kasumi neblbni,“ ozval se Derek. „Pojď mezi nás. Nemůžeš se přece všem stranit. A navíc mě to chutná – umíš vařit… kaši.“
„To je pravda, Kasumi,“ ozval se Keamy. „Proč nezůstanete s námi? Helgu všichni chápeme, ale tohle je něco jiného. Navíc jsem měl v plánu vás seznámit s Pulau Ular, sama jste to přece chtěla vědět. Tak pojďte, bude to důležité.“ Zbledla jsem. Muselo to být vidět, určitě to bylo vidět!
„Co soukromá přednáška, Keamy?“ navrhla jsem.
„To snad ne!“ pronesla Helga vracející se ze své kajuty s konzervou masa. „To máš ze mě takový strach, trpaslice?“ Co dělat? Utéct? Možná, ale měla jsem lepší nápad.
„Tak dobře, zůstanu tady,“ řekla jsem a přiblížila se ke stolu. Následoval fingovaný pád způsobený zakopnutím o lavici, ovšem… ty misky byly pevnější, než se zdálo a ona skončila dnem dolů! Kurva!
„Kasumi, “ smál se Derek mému pádu. „A to jsem myslel, že mistryně bojových umění jsou něco jako kočky…“ Derek sebral moji misku otrávené kaše, která jakoby bytostně toužila po tom, aby ji někdo snědl a položil ji na stůl. Přitom mi pomohl na nohy. Co teď? Nemohla jsem do misky strčit, posunout ji o dvacet centimetrů k okraji stolu, shodit ji na zem a tvrdit, že to byla nehoda. Jedu jsem použila celý pytlíček, což mohlo být tak pět miligramů, ale rozmíchala jsem ho v kaši, aby nebyl tak koncentrovaný. Tak snad… snad to nebude moje poslední jídlo. Usedla jsem, nabrala lžící kaše a vsunula si ji do úst. Bylo to málo na to, abych mohla říct, že mi to nechutná, takže jsem velice pozvolna a po velice drobných dávkách jedla, připravená vše po odchodu z jídelny okamžitě vyzvracet a doufajíc, že ať už je Aconitum Plicatum jakkoli jedovaté, nepůsobí na organismus příliš rychle. Bylo to zvláštní, ale o jedech jsem opravdu nevěděla nic. Tokutarovy způsoby odstraňovaní lidí byly všelijaké, nicméně já se k těmto ‚ženských zbraním‘ nikdy uchylovat nemusela. Ani teď bych do toho nešla nebýt Helgy, která se nejen pokusila zabít sestru, ale i mě a obojí zákeřně a nečestně. Jakýkoli způsob, kterým bych ji sprovodila ze světa, byl přijatelný. Zatímco jsme jedli, Keamy rozložil na stole listinu s náčrtkem ostrova. Měl tvar brambory. Na severu byla zátoka a zhruba uprostřed ostrova náhorní plošina s jezerem. Podél jezera vedla řeka pramenící ve skalní soutěsce. Na mapě nebyly žádné názvy oblastí, jen malý červený křížek v blízkosti řeky.
„Tohle je Pulau Ular,“ začal Keamy a pro jistotu přednesl všechny očividné aspekty terénu ostrova. Pak se konečně začal věnovat dalším věcem. „Tady na tomto místě, jak je ten křížek, je vesnice domorodců. Na Pulau Ular žijí ve skutečnosti dva kmeny. Jeden zde, druhý na menším ostrůvku na severu.“
„A kde ho máte?“ otázal se Derek.
„Ten ostrov není ani pětinový a nikdy jsem tam nebyl – nevím, jak přesně vypadá.“
„Počkat!“ zvýšila hlas Paola a naklonila se nad Keamyho. „Nikdy jste neřekl, že jste na Pulau Ular byl!“
„Byl a teď se tam vracím, abych mohl zjistit, jak se kmen za tu dobu změnil a abych ho mohl studovat. Tamní náčelník mě dobře zná a nechá nás bez obtíží potulovat se po vsi. Jako dar na uvítanou dostane celou řadu prudkých jedů, které na ostrově nejsou k sehnání.“
„Prudkých jedů?“ divila se Paola.
„Ano. Problémem jsou odpadlíci z druhého ostrova, respektive ti, kdož odmítají tamní božstvo, jež kmen odnepaměti uctívá. No a s náčelníkem jsme se dohodli o plánu – uzavřít mír a všechny odpadlíky otrávit na hostině. Proto jedy a je dost možné, že budeme dokonce svědky onoho aktu travičství, pokud se tedy hodláme… usměrnit.“
„Jste si jistý?“ ptala se Paola. „Co když jim to nebude vyhovovat, co když jedy nebudou účinkovat? Jestliže naznají, že jste je podvedl, ty zbraně co máme, přijdou vhod a vzhledem k tomu, že jich máme tolik, se mi zdá, že s tím snad i počítáte!“ Paola byla rozčílená a hodně. Bouchla pěstí do stolu a křičela na celou jídelnu. „To si všichni myslíte, že jsem idiot?! Co s těmi lidmi chcete dělat? Zabít je, vyhubit? Proč?!“ Všimla jsem si, jak na mě Trevis vrhl pohled a dával pozor, jak se tvářím. Oni opravdu nebyli jednotní a Paola byla postavena mimo vysokou hru, kterou vedli naši vědci a určitě ještě někdo. Buď Helga nebo Derek, protože Chuck nevypadal na žádného myslitele. Proč ale vyběhnuli i s Paolou? Je pro ně hrozbou? Vědí, že by byla proti vybíjení domorodců? Těžko říct.
„Uklidněte se, paní Ramirezová,“ konejšil ji Keamy. „Neunáhlujte se ke konspiračním teoriím – zbraně jsou naší pojistkou. Ten jed bude fungovat, o tom nemám pochybnosti. Mám tam i Aconitum Plicatum alias oměj – výjimečně účinný jed, jehož účinky se mi podařilo pomocí dalších látek ještě navýšit. Domorodci jsou sice zvyklí na ledasco, ovšem oměj skolí v dostatečné dávce kohokoli a můj vylepšený oměj by se zbavil i koně.“ Prudce jsem vstala od stolu. Pot se mi už valil po čele a jasně jsem cítila nepříjemné píchání v ústech. Klekla jsem na kolena a vyvolala zvracení. Pozdvižení v místnosti jsem vůbec nevnímala. Můj cíl byl prostý – zbavit se co největšího množství jedu. Mravenčení však prostupovalo celým mým tělem. Cítila jsem ho v nohách, prstech na rukou, na prsou ale i v hlavě a krku. Pot se ze mě valil proudem. Napadlo mne přísloví, kdo s čím zachází, tím taky schází, ale já nechtěla umřít! Tekly ze mě už jen sliny, místy krvavé. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem dál zvracet. Během pár sekund jsem se prostě posrala! Nedokázala jsem to zadržet, bylo to… tak rychlé! Rázem jsem se začala třást zimou, zuby mi cvakaly o sebe a bolest všude po těle se stupňovala.
„Dostaňte ji na ošetřovnu!“ vykřikl někdo, myslím že Armando. Nevnímala jsem ho, vnímala jsem jen svoji úzkost, víc nic.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 23.06.2014, 11:56:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Omlouvám se za pauzu v publikaci, viděl jsem i další pokračování, bohužel, zdraví neporučíme...

Kasumi si pěkně nadrobila. Snad jí nesmrtelnost od démonky pomůže, stejně tak onen pás, ale kdo ví, protože pokud má další postava v tomto příběhu pravdu, půjde o pěkné svinstvo. Věřím, že to Kasumi rozchodí, ať už budou následky jakékoliv. Nebudou se ostatní ptát, odkud se ten jed vzal právě v jídle pro posádku? Ovšem, jsme na lodi plné žoldáků a ne slečinek pro nedělní školu...

Líbí se mi, že je děj situován na palubu lodi, ze které není úniku a všichni musí spolu vycházet (či nevycházet) a nějak vyžít, aby byl splněn úkol mise. Loajalita bude právě onou hlavní složkou, přestože začínám mít pocit, že se mezi sebou pomalu povraždí. Také jsem se ptal sám sebe, co na palubě dělal ten sedmiletý spratek... Sbírání životních zkušeností je fajn, ale smrt zde číhá takřka na každém kroku, stačí sebemenší neopatrnost či náhodná změna v plánu (třeba i v rámci otrávení Helgy) a nepříjemnost je na světě!

Na práci šotků jsem nekoukal, budu se snažit v tomto týdnu vydat pokračování, už z důvodu vlastní zvědavosti, jak to s Kasumi dopadne.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
karin.kimberly
(13.2.2020, 19:55)
Wade Milbot
(8.2.2020, 22:42)
wavawe6611@bizcomail
(8.2.2020, 06:04)
elizabeth139
(3.2.2020, 06:34)
obr
obr obr obr
obr
TULÁCI 3,4
H.Razim
Smutný klaun
Doll
Co je to Láska
d.princess
obr
obr obr obr
obr

Za zavřeným oknem
sperglovka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr