obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915724 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39858 příspěvků, 5812 autorů a 392639 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Slzy draka IV. ::

 autor Firolame publikováno: 28.06.2014, 0:16  
 

Dívka stojí jak opařená, neschopna slova. Ve výrazu její tváře se snoubí šok s překvapením. Naprázdno otevírá pusu, připravená protestovat ale zděšení je natolik silné, že s úst nevychází žádný hlas. Očima těká kol sebe. Jacqueline Gorgeqová se vítězné ušklíbá, stojíc u křesla s mužem. Vychovatelky Marléne a Therés postávají opodál v rohu a pobaveně si cosi špitají. Vousatý muž si Camillu prohlíží, usmívá se a pokyvuje hlavou, když mu madam něco povídá.
V dívce vřou emoce. Chce křičet, dupat, vztekat se a řvát, namísto toho jen bezbranně oddechuje a pokouší se vstřebat náhlou událost. Po chvíli si všimne, že k ní přichází Jacqueline a uchopí ji za ramena. Camilla sebou trhne.
„Copak, Camillo?“ otáže se lísavým hlasem.
„Já..já…,“ koktá, „proč? A kdy? Proč mě?“ vyleze z ní. Se zoufalým výrazem míhá pohledem na Jacqueline a muže. Ten se jejími otázkami očividně baví. Usrkne čaj z porcelánového hrníčku a postaví se.
„Ale Camillo,“ osloví ji jízlivě žena, „dívka se nikdy neptá, proč si ji muž vybral. Není to slušné,“ stiskne dívce ramena, ta tuší, že je zle. Zatne zuby a nepatrně zatřese hlavou.
„Přece na tvé osmnáctiny, drahá.“ Dodá žena.
S pohledem zabořeným do země Camilla vyčkává.
„Camillo, rád tě poznávám,“ dojde k ní muž, uchopí jí za dlaň a políbí.
Camilla vytrhne ruku z té jeho. Vyprostí se ze sevření vychovatelky a odhodlaně ustoupí několik kroku dál.
„Toho strašáka si nikdy nevezmu!!“ křikne rozhořčeně. „Nikdy!“ zdůrazní, a zatřese hlavou, až se jí hnědé lokny uvolní z copu.

„Měla jsi vidět, jak se Jacqueline tvářila,“ zasmála se bruneta. Zrudla jak rajče a málem upadla do mdlob. Bylo očividně viditelné, že se sotva držela na nohou. A Louis DeBoair? Ten se uraženě nafoukl jak balon a vůbec nevěděl, co říct. Úplně jsem je odzbrojila a vykolejila. Byli v naprostém šoku a neschopni slova,“ pobaveně vysvětlovala. Obě se hlasitě rozesmály.
„Co se stalo pak? Určitě to Jacqueline nenechala jen tak? Já být na vašem místě, zachovala bych se úplně stejně,“ podporovala vyprávění Petty.
„To víš, že nenechala. Teď přichází ta horší část,“ zvážněla Camilla. „Okamžitě mně vyvedla na chodbu a tam jsem si vyslechla nemilé věci, které mně ani moc nepřekvapily. Avšak tehdy jsem poprvé pocítila opravdu strach a bezmoc a to mou nenávist vůči ní ještě prohloubilo.“


„To přeci nemyslíte vážně? Vždyť ho vůbec neznám! Nevezmu si ho!“ křičí zlostně Camilla a divoce gestikuluje.
Jacqueline nervózně těká hlavou po tmavé chodbě a snaží se upokojit. Zdá se, že její nervy a cholerická povaha však takovou ostudu nevydrží. Náhle prudce zvedne ruku a Camillu silně udeří do tváře. Zatne ji prsty do předloktí a přitáhne si ji k sobě. Vyděšená dívka si druhou rukou drží natržený, krvácející ret.
„Teď mě dobře poslouchej, ty nevděčný spratku!“ osloví ji hanlivě žena. Z očí jí čiší nenávist a odpor. „Ztrácela jsem s tebou trpělivost dost dlouho, ale pohár už přetekl. Ty si ho vezmeš,“ ukazuje prstem na dveře, za kterými seděl dotyčný muž, „a je mi úplně jedno, jestli ho znáš nebo ne. V den svých osmnáctin odtud konečně vypadneš a mně nastanou krásné časy. Ty mi máš být vděčná, a ne mě ještě ponižovat! Copak chceš skončit na ulici jako kurtizána nebo služka?“ dívka nedopovídá. Se slzami v očích hledí do rozzuřené tváře ženy. „Tak chceš?“ zvýší hlas a trhne s jejím tělem. Camilla zakroutí hlavou. Ženin výraz se zmírní. Pustí dívčinu ruku, upraví si účes a hluboce nadechne.
„Co by za to jiné daly, a ty takovou nabídkou ještě pohrdáš,“ odfrkne si. Překříží ruce za záda a přísným, klidným hlasem pronese. „Teď se tam vrátíš, a pokud to bude nutné, na kolenou ho odprosíš, aby ti tu urážku odpustil. Pokud to neudělá, tak ti přísahám, že na té ulici skončíš, a je mi jedno, co s tebou bude.“ Domluví a hlavou naznačí, aby vešla do dveří.
Camilla si setře z brady krev, která teče ze rtu, a třesouce se plíží ke dveřím. Vejde.
Muž stojí u okna, uraženě přešlapující a pohrdavě pohlédne na dívku. Ta, s pohledem upřeným do země, promluví.
„Sire, já..já se Vám velice omlouvám, za…za to, co jsem řekla. Moc se stydím, byla to ode mne hloupost a opovážlivost. Jednala jsem unáhleně. Prosím Vás tedy za odpuštění,“ vysouká ze sebe. V duchu se modlí, ať už žádné lži nemusí říkat, neboť ji vůbec nemrzelo, jak jej předtím nazvala.
Muž si Camillu projíždí pohledem. Kroutí ústy a přemýšlí. Popojde k ní.
„Nuže dobrá, jsi mladá a jednáš neuváženě. Odpouštím ti, je mi jasné, že tady vás moc slušně nevychovávají,“ míří pohledem na Jacqueline, která nuceně pokrčí koutky úst.
„Výborně tedy,“ vloží se do trapné situace madam Gorgeqová. „Camillo, nech nás nyní o samotě. Já se sirem již domluvím detaily,“ doprovází dívku ke dveřím.
„Uvidíme se brzy, Camillo,“ křikne za ní muž.
To už se však Camilla ocitá na chodbě. Oddechne si a dá se do pláče. Rukou si zakrývá ústa, která ji bolí od úderu. Její oslabené tělo má tendenci sesunout se k zemi, avšak při pohledu na dveře, kterými odešla, se jí zvedá žaludek. Musí pryč!

„Vy jste souhlasila? To snad ne, to mi k vám nesedí,“ odmítala Petty takovou verzi.
„A co jsem měla dělat?!“ zvýšila hlas. „Samozřejmě, že jsem to řekla, abych odtamtud byla co nejrychleji pryč. Ta facka mně skutečně bolela. Byla jsem zvyklá na její tresty, ale tohle bylo opravdu moc. V tu chvíli se ve mně vařily všechny pocity. Cítila jsem se strašně bezmocná a slabá. Nemohla jsem pochopit, jak jsi dovolila takhle rozhodovat o mém životě. Nevěděla jsem co dělat, ocitla jsem se na dně. A ty její řeči, jak jsem mohla skončit. Zoufale jsem utekla. Jedno jsem ale věděla, že mně ta ženská neuvidí na kolenou. Takové potěšení jsem ji neposkytla.“


Kuchyní se line vůně vařených hub. Dvě kuchařky běhají z místa na místo. Nevědí, co mají dělat dřív. Zdali připravovat polévku, krájet zeleninu, vařit brambory nebo houby. Místnost pohltil kouř vycházející z kamenné pece. Ve velkém kotli to bublá a čmoudí. Houbovou omáčku lze cítit všude. Otevřeným oknem vůně uniká. Kuchařkám pomáhá i slečna Josephine Monessiová, která je zde takovou paní pro všechno. Právě krájí další várku hub, když ve dveřích spatří Camillu, z jejíchž červených očí se řinou slzy.
„Vy jste to věděla?“ otáže se ženy.
Ta, se jí okamžitě ujímá. Namáčí hadr a přikládá ho dívce na tvář.
„Proboha, co se ti stalo?“
„Věděla jste, nebo ne?!“bombarduje vychovatelku otázkami.
„Ale co?“ nedočkavě se vyptává a usedá naproti ní.
„Že mě chce provdat?“
„Jistě, že to nevím. Kdy ses to dozvěděla? A za koho?“ pokládá Josephine všetečné otázky.
„Dnes ráno,“ prudce odsune židli. „Nevím, jak se jmenuje. Jeho jméno jsem zapomněla hned, jakmile mi oznámili, že si mě chce vzít,“ vypráví zvýšeným hlasem Camilla, a přechází z místa na místo. Rukama si buď prohrabuje vlasy, nebo je pokládá v bok.
„Camillo, uklidni se, určitě to je jen nedorozumění,“ snaží se uklidnit spíše sama sebe slečna Monessiová.
„Ne!“ křikne a bouchne dlaněmi do stolu. „To není nedorozumění. Prostě se budu vdávat, v den svých osmnáctin, které se blíží, co na tom nechápete? Proboha,“ zoufá si. Promne si obličej, a aniž by ženu nechala cokoliv říct, pokračuje.
„Musím odtud zmizet, ze sirotčince. Před madam Gorgeqovou jsem sice řekla, co chtěla slyšet, ale,…“
„To ti udělala zase ona?“ otáže se.
Její otázka dívku zaskočí. Ztichne. Usedne opět naproti slečny a kouše se nervózně do rtu. Pokývá souhlasně hlavou.
„Tím sňatkem se mi pomstila. Její pomsta vyšla dokonale. Chce mi zničit život, i když odejdu. Bravo! Tohle si snad nezasloužím ani já, že ne, slečno Josephine?“ pohlédne skoro dětským výrazem na ženu. „Že nejsem tak špatná?“
„Jistěže nejsi, děvenko,“ ujišťuje žena Camillu a pohladí ji po rukou, „jen někteří lidé jsou zkrátka zlí a libují si v utrpení druhých. To bude dobré, uvidíš,“ mrkne povzbudivě.
„Děkuju.“ Dívka se nepatrně usměje, ale vzápětí odchází.

„Josephine pro mě byla skoro jako matka. Odmalička se ke mně chovala jako k vlastní dceři. Ostatní děti mi ji tak trochu záviděly a já byla ráda, že si mně oblíbila. Alespoň jsem si myslela, že si mně oblíbila. Považovala jsem ji za svou důvěrnici. Byla jsem si jistá, že mi vždy pomůže, najdu u ní útočiště, že se od ní dočkám vlídných, konejšivých slov. Ovšem Josephine,“ odfrkla si Camilla, „ta nebyla jen obyčejnou služkou, která našla útočiště v Monria´lu. Ta uměla překvapit.“
„To byla ta žena, po které jste si převzala příjmení?“
„Ano Petty, to byla ona. Josephine,“ zakroutila hlavou a s viditelnou nedůvěrou nad tím jménem přemýšlela.


Celý zbytek dne prosedí Camilla v na své posteli. Sama v rozlehlém chladném pokojí hledí před sebe. Z očí ji kanou slzy, které si nesnaží stírat. Nehybně sleduje šedou zeď a přemýšlí nad tím, co se ráno dozvěděla. Ticho snoubící se s hlasy dětí, jež se rozléhají budovou, zní v Aurořiných uších jako ten nejhrůznější křik. Jen při pomyšlení na toho člověka, kterého si má vzít, v ní vyvolává pocit úzkosti a odporu. Byla smířená, že skončí jako služka nebo v nejlepším případě jako vychovatelka v podobném ústavu, ale jako manželka úplně cizího muže? Pochopila, že to je trest od Jacqueline, za vše, a především za to, že se v tomhle domově Camilla vůbec ocitla. Vztekle uhodí pěstmi do polštáře. Uchopí ho a odhodí jej od sebe. Hlavou se jí honí spousta otázek. Kdo je ten muž? Proč si mně vybral? Měla to Jacqueline vše dopředu vymyšlené? Zamýšlela to? Proč by si jinak vybral mně, chudou dívku, která nic nemá? Zná mě? Nebo zná mé rodiče? Ne, to je určitě hloupost. Jistě to je výsledek snahy Gorgeqové a její zlosti.
Venku se smráká a místnost se zahaluje do černého pláště, když náhle dívka zaslechne skřípání dveří. Ohlédne se. Mezi dveřmi nejistě nakukuje jí dobře známý člověk.
„Bernarde? Co tady děláš? Víš, že sem nesmíš,“ pokusí se o úsměv a až nyní si utře slzy.
„Já vím, ale celý den jsem tě neviděl, nebyla jsi ani u večeře. Měl jsem strach,“ vypovídá chlapec, mířící uličkou mezi postelemi k Camille.
„To je milé, ale jsem v pořádku, díky.“ Posadí se. Snaží se ho odbít a uniká pohledem.
Bernard se zarazí, když spatří její zranění a uplakané oči.
„To si nemyslím,“ odporuje a usedne naproti Camille. Ta odvrátí hlavu. „Co se stalo?“ táže se soucitně.
Camilla váhá. Sklopí víčka a nejistě se ošívá.
„Camillo, tak co je?“ naléhá chlapec a posune se blíže k dívce.
Jeho modré oči a starostlivý výraz v Camille probouzí ještě větší smutek. Představa, že jemu má říct, že se bude vdávat, ji bolí nejvíc. Na druhou stranu, nechce připustit, aby se to dozvěděl od někoho jiného.
„Bernarde,“ osloví ho naléhavě a propukne v pláč, „já…já se budu vdávat,“ vyhrkne.
Bernard zaraženě mlčí. Kamenný výraz ve tváři nedovoluje Camille odhadnout, jaké pocity v něm tato zpráva vyvolala.
„Řekni něco, prosím,“ vybídla chlapce Camilla.
Až nyní Bernard sklopí víčka. Olízne si rty a nepatrně špitne.
„Za koho?“
„Není to jedno? Dnes mi to oznámili.“
„Viděla jsi ho?“
Dívka pokývá.
„Nechci si ho vzít, může být tak dvakrát starší, jak já. Bernarde, já ho nechci!“ hlesne rameny a chlapce pevně obejme.
„Já vím, Camillo. Neboj, my něco vymyslíme,“ ujišťuje ji, když drží dívku v náručí.
Sám je však ke svému tvrzení skeptický, což samozřejmě Camille nepřizná.

„Jak na to Bernard reagoval? Musel být v šoku, když jste mu to oznámila.“
„Oba jsme byli v šoku. Já jsem mu to nechtěla říct, ale neměla jsem sílu ani vzdorovat jeho naléhání. Věděla jsem, že mu tím ublížím, ale cítila jsem opravdu potřebu mu to říct. V tu chvíli se mé city k němu upevnily. Nějak jsem povědomě doufala, že něco vymyslí, že mi pomůže, jak tomu bylo vždy, ale v ten okamžik jsme jen mlčeli a oba tušili, že je to špatné. Ovšem Bernard nebyl jediný muž, kdo se o chystané svatbě dozvěděl. Tu noc se vše změnilo.“


Halou se rozléhají ozvěny chrápajících dívčích hlasů. Po náročném dnu si zaslouží řádný odpočinek. Těla mají zachumlaná do tenkých peřin a odevzdávají se říši snů. Měsíc v úplňku se vtírá velkými okny do pokoje a jeho záře po zdech vyvolávají mozaiky světla. Na konci místnosti, kde je pouze zeď ve tvaru gotiky, se náhle pozvolna otevírá malá skulinka. Hromada prachu a pavučin v mezidveří se rozprašuje na zem. Plamen vycházející z louče osvětluje noční pokoj. Černý stín se plíží uličkou, až se zastaví u jedné z postelí. Dívka, ležící na ni, se nepokojně převaluje ze strany na stranu. Stín si dívku zvídavě prohlíží. Hodiny právě odbíjejí půlnoc.
„Camillo,“ rozlehne se v ozvěnách její jméno.
Dívka sebou nečekaně trhne a celá zpocená se posadí na postel. Zrychlený dech značí zděšení. Vyděšeně těká hlavou po stranách. Její zrak upoutá napravo zeď, která se dovírá. Vytřeští oči. Nejenže slyšela volání svého jména ale teď se i pohybují zdi.
„Co…co to bylo?“ vykoktá a zapálí petrolejovou lampičku.
Zmateně hledí kol sebe. Všechny dívky jsou ve svých postelích a tvrdě zařezávají. Camilla neustále civí na zeď, kterou právě viděla se hýbat. Utře si čelo a nahrbí se.
„To není možné.“ Pronese nevěřícně.


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 28.06.2014, 0:10:45 Odpovědět 
   Zdravím.

Bude to znít divně, ale oceňuji, že jsi zapracovala na gramatické stránce textu. Ještě pořád se objevují chyby, ale jsou způsobeny spíš přehlédnutím, než nevědomostí - třeba většinu přímých řečí už máš napsanou správně. To je pro mne jako pro čtenáře, který spolu s dějem stejně citlivě vnímá i text, dost důležité.
Jako by spolu s textovou částí prošlo i vyprávění určitou změnou. Dialogy jsou uvěřitelnější, plynulejší, nezasekáváš se už tolik, co dřív. Vysledovala jsem, že se ještě potýkáš s některými slovy - buď neznáš jejich přesný výraz, případně nejsou zvolena zrovna nejvhodněji (tedy že se na jejich místo hodí buď jiné synonymum, nebo rovnou úplně jiné slovo).
O nevhodně volených slovech jsem už psala tuším minule, tady mne hlavně upoutal výraz "zeď ve tvaru gotiky". Jak taková zeď vypadá? Popravdě netuším, co si pod takovým opisem vybavit, v jakých souvislostech. Občas bývá zkrácení spíš na škodu.
Oslovení a titul "sir" se používá v anglicky mluvících zemích. Jelikož máš děj situovaný do Francie a navíc je Louis DeBoair očividně Francouz, jde o kolizi realit. Přestože toto slovo bylo převzato z francouzštiny, jako titul se používá pouze v anglických zemích. Jeho francouzským ekvivalentem je pro oslovení "sieur" (zkrácení "monsieur") nebo "seigneur", tutilárně k tomu potom má snad označení "rytíř", pokud bychom to chápali jako čestný titul ve světském řádu.
Tím si nechci honit triko, jak jsem chytrá - naopak jsem musela některé detaily dohledávat a ověřovat - ale ilustruje to práci s reáliemi, kterou by měl autor předem zvládnout, aby text skutečně seděl i po této stránce. Ve chvíli, kdy nemáš přímo v textu napsáno, že "sir" je titul obecně používaný v celé Evropě tvého světa, je automaticky brán jako titul (i čestný) udělovaný pouze britskou královnou. Proto vznikne rozpor - čtu text, narazím u francouzského jména na titul sir a nesedí mi to. Ještě mne napadá, že je to Francouz, který významným způsobem sloužil Británii, ale jelikož o tom nepadlo ani slovo, zůstává ono první "cože?".

Zase se text o něco zlepšil. Jen dávej pozor na trojtečky - vždy se píšou tři tečky. Ne dvě, ne čtyři, vždy tři. Také - stejně jako u každého jiného interpunkčního znaménka - platí, že i za trojtečkou se dělá mezera. Zní to jako zbytečné rýpání, ale pokud nebudeme jako autoři důslední v detailech, co nám zabrání, abychom stejnou polovičatou práci nakonec odváděli i v samotném příběhu? Psaní je o všem dohromady - a s každým dalším dílem ukazuješ, že se zlepšuješ.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
mapato
(17.11.2020, 14:39)
Franta Baďura
(15.11.2020, 17:36)
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
obr
obr obr obr
obr
Jahody a krém I...
Velocci
O jednom dobrém...
Zavel
(Revoluční rok)...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

Antihrdina
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr