obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915621 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39719 příspěvků, 5791 autorů a 392129 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kvapem za vlakem - část druhá ::

 autor Majrenka publikováno: 27.06.2014, 9:19  
Konečně startujeme!
 

Nádrž byla opravdu téměř prázdná a jediná benzinka, kde měli tehdy noční provoz, pět kilometrů daleko. Naštěstí to bylo po cestě. Když jsme se blížili k pumpě, otočil se otec k mámě: „Vytáhni už peněženku.“
„Já si nebrala peníze.“ udiveně na něj koukla.
„Cože?“
„No, neměla jsem v plánu si něco o půlnoci kupovat.“
Atmosféra ve voze začala houstnout.
„A k čemu máš tu kabelu?“
„Na kapesník a jelení lůj…“
Otec málem rozčílením spolknul jazyk. Zhluboka vydechl. „Ještě, že já mám u sebe vždy aspoň pár drobných…“
Nevím, kolik drobných měl táta na mysli, ale když obrátil všechny kapsy a vysypal všehovšudy třicet osm korun, bylo jasné, že až tak doslova to asi nemyslel.
„Tak nic. Podej mi hřeben.“ natáhl ruku k mámě.
„Co to?“
„Máš v tom svém vaku hřeben?“ Máma udiveně kroutila hlavou a zapátrala v kabelce. „Prosím, pane.“
Táta si natočil zrcátko, udělal si pěšinku, odkašlal si a vylezl ven.
„Kam jde?“ udiveně jsem se zmohla na slovo.
„Očividně dovnitř.“
Obě jsme pozorovaly, jak se za tátou zavírají dveře obchodu čerpací stanice a ani nedutaly. Po chvíli vyběhl ven. Vytáhl čerpací pistoli a natankoval.
„Tak co?“ sondovaly jsme zvědavě, když otec opět usedal za volant.
„Ukecal jsem je. Nechal jsem tam ale občanku i řidičák.“
„Aha. A na co teď budeš řídit?“
„Na ten benzín, Libuško… .“
Opět jsme se rozjeli.
Jelikož nás tato veselá kratochvíle poněkud zdržela, táta se obul do pedálů. Ještě, že v noci moc aut nejezdí. Že jedeme takřka na chlup přesně, bylo znát z rychlosti jízdy. Ačkoliv naši vášnivě rozebírali, co vše se během poslední hodiny stalo, nevnímala jsem je. Raději jsem se koukala z okna a snažila se trošku odreagovat. Venku se zdál být běžný noční klid. Krajina, jež se ztrácela ve tmě hned za autem, mě tak nějak uklidňovala. Nebylo toho ani moc vidět. Jen v dáli malé červené světýlko.
Ale co to? Světýlko začalo blikat a velmi rychle se přibližovalo.
STOP!_STOP!
Už nás dohnalo, ba dokonce předehnalo.
Policie!
V tu chvíli by se ani v jednom z nás krve nedořezal. Nemohla jsem tomu uvěřit. Komu jsem co udělala, že mi to moře nepřeje?
„Sakra! Ještě ti nám tady chyběli...“ Táta chtíc nechtíc zastavil.
Odepnul pás, otevřel dveře, vyšel a zvedl ruce jako na divokém západě: „Pánové, prosím, až na nádraží! Chytáme zahraniční rychlík.“
K úžasu rychle pochopili. Všichni, tátou nevyjímaje, naskákali zase do aut a jelo se dál. Jako o závod. Rychlík dle papírku vyjížděl ze stanice za 7 minut a my měli před sebou téměř patnáct kilometrů.
„Ještě že tak. Zabásnout tě můžou i na peróně.“ oddechla si máma a položila svému muži ruku na koleno.
„Za dnešek to, maminko, vidím na dva roky natvrdo.“
Všichni jsme se rozesmáli.
Cesta už utekla velmi rychle. Když jsme vjížděli na nádražní parkoviště, hrstka lidí, co čekala na svůj spoj, zpozorněla. Ne každý den se asi vidí zběsilá jízda s parkováním za zvuku skřípajících brzd v závěsu s policií. Sotva utichl motor, vystartovali jsme z aut my, včetně našeho doprovodu. Hop krosnu na záda a doslova s větrem o závod na nástupiště číslo tři. Vlak tam už stál. Připadala jsem si jako v americkém filmu. Každý nás pozoroval. I zaměstnanci drah, co nás odněkud zahlédli, vycházeli ven a tvořili hloučky. Co se to asi děje? Koho honí? Všichni nám ustupovali z cesty. Už jsme byli v podchodu.
Píííííííísk! Ozvalo se a najednou bylo zřetelně slyšet, jak se lokomotiva rozjíždí. Nedokážete si představit, jak vám schodiště pod nohama rázem roste.
„Zastavte!“ křičeli všichni „ZASTAVTE!!!“
Vlak začal těžce brzdit. Otevřely se dveře a já se vrhala do vlaku i přes paní průvodčí, která v nich stála.
„Je v tom vlaku skupinka do Lotyšska?“ volal na ni otec a držel mě za ruku.
„Tak jedete nebo ne?“ rozčílila se průvodčí.
„Sedí v tom vlaku skupinka lidí, co jedou do Lotyšska?“ nenechal se táta odbýt
„Tak jedete?!?“ křičela ta dáma v modrém „nemůžete si takto zastavit vlak a ještě zdržovat. Vlak bude mít zpoždění, pane!“ byla už hysterická.
Já stále na schůdkách mezi nimi.
„Tak jsou tam??“ Na tátovi šlo vidět, že nemá daleko k nervovému vypětí.
„Ježiš, já nevím!!“ paní očividně už v tomto stádiu byla.
„Pojď dolů.“ zatáhl mě.
„Ale tati..!“
„Nevíme jistě, jestli to je on. Nenecháme tě jet někam do řiti!“
Když jsem viděla otcův výraz v obličeji, přestala jsem klást odpor. Diskuse nebyla očividně možná.
Rychlík se opět rozjel.
Přišlo mi to neuvěřitelné. Já nejsem ve vlaku! Přes slzy jsem neviděla. Dnes už asi po desáté. Sledovalo mě asi tisíc očí, nebo aspoň mi to v tu chvíli tak připadalo. Byla jsem pro nádražní obecenstvo celebritou večera, i když jsem o to vůbec nestála. Pozorovali každý můj krok, a pokud stáli v páru či hloučku, vzrušeně si špitali.
„Nebul“, houkl na mě táta a vzal mě kolem ramen.
„Tak pánové, jsem vám k dispozici.“ obrátil se sklesle k naší eskortě.
„To je v pořádku.“ mile se pousmál jeden z nich.
„Domů už jeďte ale pomaleji.“ mrkl na tátu ten druhý.
Zdvořile se rozloučili a odešli.
„Tak to je prima. A co podnikneme teď?“ zavýskla máma zvesela.
Obdivovala jsem její dobrou náladu. Já mám po zážitcích ze slané vody a ona si tu jásá.
„To Lotyšsko tam bylo!“ ozval se do ticha ženský hlas.
Všichni jsme se otočili. Stála tam starší paní, asi metr padesát, v kabátě divného střihu, šátek na hlavě a v ruce koženou kabelu plnou jablek. Jak stála pod lampou, která jí kolem dokola osvětlovala, mi připadla rovnou jako svaté zjevení. Kouzelná babička! To bylo první, co mi proběhlo hlavou. Před tím jsem si jí vůbec nevšimla. Takže to pro mě bylo jediné rozumné vysvětlení a já tomu prostě chtěla věřit. Určitě teď řekne nějaké zaříkávadlo a šoupne mě do toho vlaku.
„Prosím?“ přerušila máma ticho.
„V tom rychlíku ta skupinka do Lotyšska jela.“ odpověděla klidně paní.
„Ano? A víte to jistě?“ ubezpečoval se otec.
„Mluvila jsem s tou paní, co je vedla. Velmi sympatická mladá dáma. A taky velmi odvážná. Víte, jsem bývalá učitelka a nedalo mi to, když jsem viděla skupinku žáků, se nezeptat, kam jedou takhle v noci.“
„Paráda! Moc děkujeme!“ rozveselil se táta.
„Co je na tom parádního?“ nechápala jsem. Vždyť nám paní jen potvrdila, že jsme si nechali ten vlak ujet.
„Víme teda, že to byl tento vlak.“ pokračoval v nadšení „třeba ještě někde stojí. Nevíte prosím Vás, kde ještě ten vlak….“ otočil se na paní. Jenže tam už nebyla. Všichni jsme se rozhlíželi, ale jako by se po ní slehla zem, což mě jen utvrdilo v mé dřívější domněnce.
Libuš, máš ještě ten papírek?“
„Jaký papírek?“
„S těmi přestupy vlaku..“
„Mám, ale tam jsem si zapsala jen trasu od nás do Studénky.“
„Sakra. A proč jen do Studénky?“
„Copak jsem mohla čekat tuhle honbu za vlakem? Nastupovat měla u nás. Ne v půli trati.“ „Máš recht. Tak se jdeme zeptat.“
Na informacích jsme si pro jistotu nechali vyjet všechny časy rychlíku až na konečnou a během jednohlasné rodinné porady si vytyčili nový cíl. Bohumín. Byla to konečná stanice a dle časového harmonogramu se jevila jako nejvhodnější. Pokud se nic nestane, budeme mít půlhodiny náskok.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 27.06.2014, 9:18:41 Odpovědět 
   Platí co jsem napsal u první části. Je to opravdu ze života, který pozoruje rozverná autorka. Brát s humorem každou situaci a ještě k humornosti přispět fantazií, to je dobrý lék, když se nedaří podle plánu a učastníci by mohli být stresováni.
Napsáno uměřeně, vtipně (poněkud potutelnou autorkou) a plasticky.Určitá část humornosti ovšem plyne i z podvědomé radosti z trablů druhých. Nemá autorka známé policajty, že byli tak vstřícní?
 ze dne 29.06.2014, 10:11:29  
   Majrenka: potutelná autorka??? :-DDD tak byla jsem kde co, ale potutelná ještě ne ;-) Díky za zhodnocení. A add. policajti: asi zrovna "štěstí v neštěstí" ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lusi
(12.8.2020, 12:36)
bizparsan
(10.8.2020, 12:15)
couture
(10.8.2020, 11:12)
Virgoacp
(8.8.2020, 09:18)
obr
obr obr obr
obr
NA KOPEČKU - &q...
Oskar
Otázka důvěry I...
Werrona
Odi et amo 14
Mon
obr
obr obr obr
obr

Naděje skrytá ve fázovém prost...
Mathew
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr