obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915373 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39509 příspěvků, 5743 autorů a 390408 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: IX - Poprava 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 28.06.2014, 13:43  
Pulau Ular je na obzoru a před výpravou stojí hlavní úkol mise. Zdá se ale, že onen úkol každý vnímá jinak a zkoumat domorodce nechce vlastně nikdo. Co se stane, když se tenká pavučina lží nakonec přetrhne?
 

Paola
 
Plavba ubíhala rychle a v poklidu. Kasumi byla stále pod zámkem a ven byla pouštěna, jen když potřebovala na toaletu. Tehdy byla vždycky poblíž Helga. Kasumi si věřila, vím, že by si troufla na kohokoli z nás, ale na Helgu určitě ne. Bála se jí a bylo to znát. Ale abych byla upřímná, já bych se Helgy bála taky, kdybych věděla, že mě má plné zuby. Do žádných sólo akcí jsem se nepouštěla a též jsem omezila otázky. Už jsem se Dereka a dalších nevyptávala, co na ostrově uděláme, proč je na palubě Kasumi a tak dále. Prostě jsem úplně zapomněla na to, že lidé, které dennodenně vídám a kteří se na mě usmívají, by mi později dost možná rádi vrazili nůž do zad. Ač jsem se se svojí přesnou rolí stále nemohla být jistá, nic čistého to být nemohlo, kvůli všem těm lžím.

Po čtyřech dnech plavby se na obzoru objevil Pulau Ular. Přes mlhu a hustý déšť téměř nebylo na ostrov vidět. Protože nebylo kde kotvit, loď měla zůstat na moři a my na ostrov měli doletět. Za silné bouřky a lijáku, jaký venku panoval už dva dny, to ale nebylo možné. Trevis nás svolal na poradu a dokonce mě nechal rozhodnout o tom, kdy na ostrov poletíme. Asi mi chtěl dát pocit, že tady přeci jen o něčem rozhoduji. Parchant! Řekla jsem, že vyrazíme hned, jakmile bouře přestane, přirozeně. Všichni přikyvovali, ale když jsem dodala, že výsadek musí též proběhnout za dne, ideálně za rozbřesku, to abychom měli dost času se seznámit s prostředím za světla, už bylo zle.

„Tak jak si to představuješ?!“ řvala jsem na Trevise a opírala se oběma rukama o jídelní stůl.
„To tam poletíme v noci?!“
„Ta bouře nás zdržuje!“ opáčil Trevis. „Nemáme zase tak moc času. Navíc předpověď počasí slibuje nad touto oblastí časté bouřky. Taky tady můžeme zůstat třeba celý týden, než se počasí umoudří!“ Ohlédla jsem se na ostatní, kteří posedávali za jídelními stoly.
„Jak jsme na tom s jídlem?“ otázala jsem se kuchaře.
„Zásoby na necelý měsíc, minimálně,“ odvětil Miles. „A kdyby to nestačilo, mohu přistoupit k úspornějším variantám.“ Derek se zasmál a dodal:
„To znamená, víc sraček a míň jídla.“
„Včera jsem mluvila s kapitánem a ten proti čekání nic nenamítá.“
„To nemůžeme, Paolo!“ nelíbilo se to Derekovi.
„Ty někam spěcháš?“ otázala jsem se.
„No… ne, to ne, ale…“ Ten sráč určitě spěchal na turnaj, ale evidentně šlo o utajenou informaci. Tady je pomalu každá informace tajemstvím. Ale já se v tom dál šťourat nechtěla.
„Poslyšte – čluny nemůžeme kvůli rozbouřenému moři riskovat, za bouře a vichru budeme ve vrtulníku jako v pasti a přijet na ostrov v noci se rovná sebevraždě!“ Ohlédla jsem se na Keamyho. „Nebo jste snad dal vaším kamarádům vědět, kdy přijedeme, aby nás patřičně uvítali slavobránou?“
„Ne, oni nevědí, že…“
„Pak je vše jasné! Klidně se na ostrov vydejte už teď, ale beze mě!“ Odešla jsem. To Trevisovo a Derekovo reptání mě sralo.

Věděla jsem, že to nepochopí, že klidně poletí v okamžiku, kdy se mračna rozestoupí, i kdyby jen na pár hodin a i kdyby to bylo o půlnoci. A i když mě třeba nechají na palubě, Kasumi přinutí, aby letěla s nimi. Tím by moje aliance dostala závažnou trhlinu. Ještě před pár dny jsem věřila tomu, že jako ‚velitelka‘ budu velet. Teď jsem věděla, že nebude v mých silách rozhodnout ani složení osazenstva vrtulníků. Kasumi měla v plánu otrávit jen Helgu, přestože věděla, že na lodi jsou další, co jí chtějí ublížit. Ona ale nevěděla, kdo to je a i kdyby to věděla, určitě by se tím nic nezměnilo. Otrávenou kaši přece mohla podstrčit kuchaři, když ji Helga odmítla anebo se mohla nabídnout, že někomu z nás přidá. Evidentně nechtěla ublížit potenciálně nevinným. Moje metody ale tak humánní nejsou.

Pozdě večer, když posádka usnula, jsem vyklouzla na chodbu a namířila si to do zbrojnice. Po cestě byla kajuta, v níž drželi Kasumi. Stále ji někdo hlídal a to pozorněji než tuhle.
„Kam jdete takhle pozdě?“ ptal se mě ten chlápek.
„Chtěla jsem se projít venku a hledám společnost.“
„Společnost, he he…“ Moje prsa se mu líbily, ostatně málokomu ne. Kdoví jak dlouho už neměl v posteli holku… Ne každý měl na děvky z bordelů a někteří si nemohli dovolit ani přístavní šlapky, kterými se to třeba na Port Moresby jen hemžilo.
„Můžeme procházku ukončit u mě v kajutě, nakonec… mám tam lahev vína a o samotě si ho člověk nikdy nevychutná.“
„Heh, rád bych, ale musím tu hlídat. Mohla by utéct.“
„To těžko. A i kdyby, kam se ukryje potom? Jsme na moři.“ Nakonec svolil a společně jsme vyšli na palubu.

Déšť stále neustával a vítr také ne. Bylo dobře, že se z paluby odneslo vše, co by se mohlo uvolnit a spadnout do moře.
„Huh, to je síla!“ zvolal muž a kryl si hlavu rukou. „Nepůjdeme raději rovnou k tobě?!“
„Určitě jo!“ křičela jsem, aby mě vůbec bylo slyšet. „Ale musím zkontrolovat, jestli jsou dobře ukotvené vrtulníky a hlavně záchranné čluny! Mohli by se uvolnit! Víš co, ty zkontroluj čluny a já to ostatní, dobře?!“ Sotva se námořník nahnul přes okraj paluby, chytila jsem ho za paži a srazila dolů. Jeho zoufalý křik snadno přehlušil vítr a mohutné vlny. Rychle jsem se vrátila do podpalubí a už mi nic nebránilo, abych sešla dolů do zbrojnice a vzala si odtamtud něco, co nikdo nesmí vidět. Po přečtení dopisu od Imrana jsem začala věřit tomu, že výpravu rozhodně nefinancuje Britská akademie věd, ba co víc – oni o výpravě nejspíše vůbec netuší. Za oponou s největší pravděpodobností stál sám El-Amin. A ať už o dodávku zbraní požádal El-Amina kdokoli, měl přebujelou fantazii nebo chtěl jít do války. Neumím si představit, proč by se na domorodce mělo jít s raketometem nebo dokonce rádiově odpalovanou výbušninou. A právě tu jsem potřebovala. Z beden na munici jsem si vzala jeden kus a vrátila se k vrtulníkům. Roznětky se odpalují rádiovým signálem o dosahu zhruba půl kilometru. Kdybych podminovala oba vrtulníky, stisknutí malého tlačítka by odpálilo obě nálože, pokud by byly blízko. Dokud jsem myslela, že tu něčemu velím, šla bych na jistotu, ale teď to bylo padesát na padesát. Stále lepší než nic. Před letem se ještě provádí patřičná kontrola systémů, vrtule, munice a vzhledem k počasí i pláště, ovšem malinká nálož přilepená v koutě pod sedadlem pilota by měla hravě ujít pozornosti. Když bylo hotovo, odpalovač jsem ukryla u sebe v kajutě do kapsy pro náboje. Byla to věc o velikosti mobilu, tudíž velmi nenápadná.

Ráno byla posádka na nohou. Zmizení jednoho člena nejprve vyvolalo pátrací akce na celé lodi, poté padlo podezření na Kasumi, a když všem došlo, jak je to absurdní, naznalo se, že ten hlídač prostě spadl do moře, nejspíše během kouření. Dobrovolně jsem se přihlásila k novému hlídači jako kontrola s tím, že posádka lodi jsou kreténi a nedá se na ně spoléhat. Trevis i kapitán mi vyhověli a já tak měla ke Kasumi blízko. Nebylo to však nic platné. Venku stále lilo, ale mraky se trhaly a tak měli mechanici včetně pilotů vrtulníků plno práce.

Krátce po obědě si mě Derek zavolal na palubu. Setkala jsem se s ním u vrtulníků.
„Paolo, máme průser,“ řekl a ukázal na vrtulník s kulometem. Trochu mě to vylekalo.
„O co jde?“
„Mluvil jsem s kapitánem a určitě víš, že náš kuchař je jeho dlouholetý kámoš. Chce na ostrov toho otravného kluka i fotra. To je o dva lidi víc.“
„Dereku, tohle je ta chvíle, kdy má slova o něčem rozhodnout nebo chceš jen, abych ti odkývala tvé vlastní rozhodnutí?“
„Copak, Paolo? Vstala jsi z postele levou nohou?“
„Ne, jen je mi jasné, že do půl hodiny startujeme a to se podívej na oblohu…“ Poukázala jsem na k ostrovu, za nímž byly mraky tmavé jak noční obloha.
„Na mě se nedívej, Paolo, já bych klidně počkal, ale nemůžu. Trevis vede tuhle výpravu, pamatuješ?“ To je prolhanej sráč! Opět jsem pohlédla na oblaka a rozhodla se zkusit naposledy urvat velení.
„Fajn, tak pojďme na to. Do patnácti minut vzlétáme! Trevis, Helga, Chuck a ty dva ve vrtulníku s kulometem, to kdyby byly problémy a my ostatní včetně Kasumi tím druhým. Doporuč Helze ať se vyhne zbytečného střílení za letu. Já teď jdu pro Kasumi, ty svolej ostatní a piloti ať už pomalu startují. Blíží se bouře a já ji nechci potkat ve vzduchu! Pohyb!“

Remcání jsem za zády nezaslechla, tak že by Derek takovou primitivnost jako složení posádky vrtulníků nechal na mě? Bylo by to super. Utíkala jsem do kajuty sbalit si věci. Velká mačeta ke stehnu, batoh se zásobami na záda, pistoli k boku, kapsu s náboji a odpalovačem k opasku. Byla jsem připravená. Z kajuty jsem utíkala ke Kasumi. Před jejím vězením už stál Tom a přemlouval hlídače, aby ji pustil, protože odlétáme. Teprve, když mne hlídač zahlédl, naznal, že to Tom myslí vážně.
„Nech mě s ní promluvit,“ řekla jsem Tomovi a vešla. Kasumi měla stále pouta za zády a určitě ji to muselo dost bolet.
„Co chceš?“ otázala se mě.
„Vstávej, letíme na ostrov.“ Pomohla jsem jí na nohy.
„Našla jsi mi ten opasek?“
„Ani jsem ho nesháněla. Teď mě dobře poslouchej, pokud se během letu nestane něco zvláštního, okamžitě po přistání utíkej co nejdál od vrtulníku a vezmi s sebou syna. Rozuměla jsi mi?“
„Můžeš mě zbavit pout?“
„Teď ne!“ Vyvedla jsem ji z kajuty a společně s Tomem jsme šli na palubu k přistávacím plochám. Motory vrtulníků už pracovaly, vrtule se právě roztáčely a hluk byl příšerný. Okamžitě jsem si všimla, že složení posádek je úplně jiné než jak jsem ho naplánovala. Derek přiběhl ke mně a hlasitě řval, aby byl slyšet.
„Helga chce letět s Kasumi a nestojí o to, aby byl její syn ve stejném vrtulníku!“
„Ale proč?!“
„Je podezíravá! Bude lepší, když poletíš s námi taky! Jo a ještě něco – zabíráme si vrtulník s kulometem. Domorodci už vynalezli luky! Heh, doufám, že nás zkusí sestřelit! Mohli by, jsou hodně nepřátelští a vrtulník je může spíš naštvat než vyděsit. Varovná salva z kulometu je zklidní.“ Varovná střelba… to určitě. Bylo to v háji. Nasedla jsem do vrtulníku, který měl vyrazit jako první. Seděla jsem hned na kraji, čelem dopředu, Derek se usadil proti mně a vedle něj Kasumi a Helga. Stěží se na sedačky vešli. To já měla po levici jen Keamyho, který si v rukou úzkostlivě držel kovový kufřík. Musel tam mít ty jedy. Všimla jsem si taky, že Derek se vybavil automatickou puškou, zatímco Helga vážně dala na mé rady míněné zpola v žertu – ta svině měla v ruce lehký kulomet. Jakoby šla do skutečné války, ale ve skutečnosti byla úplně vypatlaná! Kéž by jí zpětný ráz urval ruku! Bohužel při její síle to asi nehrozilo. Pilot na nás cosi zakřičel a vrtulník se pomalu vznesl. Moje pravá ruka pomalu sjela ke kapse u boku a lehce ji otevřela. Bylo stále spoustu času, ale musela jsem být připravená, až budeme přistávat. No a ve chvíli, kdy se všichni těšili z pohledu na zmenšujícího se Ztroskotance, byla ideální chvíle se připravit.

Nebylo to poprvé, co jsem letěla ve vrtulníku, ale nikdy předtím jsem nebyla tak nervózní. Ne z letu ale z toho, co bude následovat bezprostředně po přistání. Sice bych strašně ráda Dereka a Keamyho vyslechla, jenže situace tomu nepřispívala. Je lepší je vyhodit do povětří, než riskovat. Viděla jsem, jak se v dálce před námi zablesklo a dle mraků už východní pobřeží ostrova sužoval silný liják. Zabouchala jsem na desku vedle pilotovy kabiny. „Přidejte!“ vykřikla jsem. Nezdálo se, že slyší. Chytila jsem se sedačky, vstala a naklonila se k pilotovi. V tu chvíli s sebou vrtulník začal poryvem větru házet a já se zřítila až na podlahu. Držela jsem se stále sedačky a rychle jsem na ni usedla. Ale teprve pak jsem si všimla, že se moje kapsa vysypala. Krom zásobníků do pistole se na zemi povalovala úzká krabička s červeným tlačítkem. Natáhla jsem po něm ruku, když mi ji Derek přišlápl.
„Ale, ale!“ zvolal a odpalovač si vzal.
„Co to je?“ ptala se Helga.
„Hmm, zdá se, že naše velitelka nerada velí velké skupině.“ Derek vyhlédl z vrtulníku na ten druhý, jež se držel kousek za námi. „Kdopak tě v něm tak sere, co Paolo? Je to snad náš vypasený vůdce, nebo jsi rasistka a nesnášíš negry anebo… vytáčej tě malé namyšlené dětičky?“
„Polož to, Dereku,“ řekla jsem. „Stejně to k ničemu není, tak to vyhoď.“
„Copak nechceš dotáhnout svůj geniální nápad až do konce?“
„Ne, to tedy nechci. Polož to!“
„To je škoda, protože já nejsem proti…“ Derek otevřel krytku červeného čudlíku a jemně se ho dotkl prstem.
„To né!“ vykřikla jsem. „Všechny nás zabiješ!“
„Ha, ha, neboj se, Paolo, až sem ta exploze nedosáhne. Chmm, vidíš toho mladého snědého fešáka vedle? Tak to je tvůj syn. Zamávej mu.“
 
Kasumi

Až do chvíle než to zmáčknul, jsem si neuvědomovala následky. A pak už bylo pozdě… Výbuch v pilotní kabině takřka roztrhal pilota na kusy. Vrtulník se začal otáčet a prudce ztrácel výšku. Nebezpečně se naklonil a padal mezi stromy. Kabina hořela, všichni křičeli a snažili se nevypadnout. Nevím, co se stalo pak, protože jsem ze sedačky spadla na podlahu a ošklivě se udeřila do hlavy.

Probrala mě až voda. Spousta vody. S rukama spoutanýma za zády jsem klesala ke dnu. Nemohla jsem se hýbat, ani se nadechnout. Vší silou jsem se snažila vymanit z pout, jež mě svazovala zápěstí. Ta bolest v ramenou byla strašlivá, ale nebylo na výběr – buď se z pout dostanu, nebo zemřu. Zabrala jsem, jak jen to šlo a pak mi pravé rameno povolilo. Vykloubilo se. Bolest mě přiměla otevřít ústa a voda se mi vehnala do plic. Klesala jsem a kolem sebe měla jen tmu. Ucítila jsem tlak na rukou. Někdo mě chytil a snažil se vytáhnout. Šlapala jsem vodu a snažila se na pokraji sil dostat ven. Nešlo to, ale pak jsem ucítila, jak mě kdosi přeřízl pouta. Cesta k hladině byla o mnoho snazší.

Nad hladinou jsem se nejprve nadechla a pak prudce rozkašlala. Někdo mě táhl k nedalekému břehu, nevěděla jsem kdo ani proč, ale co na tom? Zachránce mě pomohl vytáhnout na břeh a já padla na bok. Otočila jsem hlavu pod sebe a snažila se vykašlat vodu. Plíce byly jak v jednom ohni - hrozně pálily.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se ten někdo. Když jsem konečně popadla dech, pozvedla jsem hlavu. Byl to Derek. To on mě zachránil. Překulila jsem se na záda a zařvala bolestí. To rameno! Rychle jsem se převalila zase na bok. Na zápěstích jsem měla sedřenou kůži, ale rameno bolelo víc. Klekla jsem si a chytila paži druhou rukou. Zatnula zuby a zapáčila směrem nahoru. Řvala jsem bolestí a stejně to k ničemu nebylo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a konečně tak zjistila kde to jsme. Bylo tu velké jezero a všude okolo hustá džungle. Druhý vrtulník by tady nemohl přistát ani náhodou. Kde ale byl ten náš? Pohlédla jsem vzhůru nad sebe a viděla skalní výběžek, jež se tyčí nad jezerem. Na skále rostlo pár stromů a v jejích větvích, jež se mocně ohýbaly, zůstaly trčet zbytky našeho vrtulníku. Nevím, kde byli ostatní, teď nebyl čas je hledat. Zvedla jsem se na nohy a přiběhla k patě skály. Našla jsem dostatečně rovné místo a natočila se ke skále vykloubenou rukou. Vztekle jsem zařvala a vrazila paží do skály, přičemž jsem tlačila kloub na původní místo. Poprvé to nevyšlo! A já si přivodila jen další bodavou bolest. Zkusila jsem to podruhé a s pořádným nápřahem. Ucítila jsem lupnutí a bolest nabrala na intenzitě. Málem jsem se její vinou sesunula k zemi. Ale paže byla zpátky. Pohyb s ní stále ještě bolel, ale to se mělo časem zmírnit. Otočila jsem se k jezeru a strnula. Derek na mě mířil pistolí.
„Je fajn, že jsi tak soběstačná a máš rameno zpátky, Kasumi, ale nejsi člověk, kterému bych dovolil se toulat po ostrově s volnýma rukama. Dej pracky za hlavu a hezky rychle.“ O zbraních toho moc nevím, ale když z hlavně vytéká voda, mohl by být mechanismus poškozený anebo by mohl zvlhnout střelný prach. Vyběhla jsem proti němu. Myslím, že ani nestiskl spoušť. Chytila jsem ho kolem pasu a strhla k zemi. Pistoli jsem mu vytrhla z rukou a hodila do vody. Než zareagoval, dostal ránu pěstí. Chytil mne kolem ramen a překulili jsme se. Skončila jsem pod ním, ale ne nadlouho. Zapřela jsem se nohama a odstrčila ho. Převalili jsme se na bok a já se rychle zapřela rukama o zem. Snažila jsem se vstát a přitom se ohlédla na něj. Dostala jsem ránu kamenem do tváře. Svině! Padla jsem na břicho, on mě chytil za bolavou ruku, zkroutil mi ji za zády, nohou se mi zapřel o lopatku a zabral. Řvala jsem jak smyslu zbavená – paže byla zase venku. Ještě mi do ní kopnul, což vyvolalo jen další vlnu bolesti. Postavil se na nohy a odplivl si.
„Jseš dobrá… Ale na mě nestačíš, děvko.“ Kopl mě do břicha a já jen vyplivla krev. Kňučela jsem bolestí a ztěžka oddechovala. „Zvedej se, Kasumi! Čeká nás dlouhá cesta.“ Zvednout se… nebylo to tak snadné, jak si myslel. Věděla jsem, že rameno musí okamžitě zpátky a tam už musí zůstat. Nestála jsem o to si ještě víc zkurvit kloub. Muselo jít nahodit a bez tvrdé překážky – jen silou. Zatímco se Derek rozhlížel okolo a pátral po dalších přeživších, já měla čas.
„Helgo!“ zařval Derek. Ta by mi tu ještě chyběla… Doufám, že skončila rozmáznutá na ostré skále. Pevně jsem sevřela vykloubenou ruku, opřela ji loktem o zem a prudce s ní trhla na své místo. Skrze vyceněné zuby se mi málem vydral bolestivý křik, ale jen málem. Spousta lidí si umí vykloubené rameno nahodit zpátky sami a v poklidu. Mají v tom praxi. Asi ji brzo budu mít taky. Ehh, vypadá to, že po výpravě budu zase potřebovat Shairu, to aby mě spravila tělo. Zatímco ta blonďatá svině stále volala Helgu, já měla příležitost popadnout kámen, kterým mě Derek udeřil. Pak se k mým uším dostalo volání o pomoc. Poznala jsem Helgu a Derek též. Jakoby na mě rázem zapomněl a rozběhl se tím směrem. Musel se vyškrábat až nahoru po strmém svahu, ale zvládl to. Zmizel mi z očí a já měla čas si vydechnout. Kámen jsem zahodila a postavila se na nohy.

Začínalo pršet a já byla uprostřed neznámého ostrova. Dostat se k vrtulníku a zjistit, jestli někdo další přežil, bylo logické, ale ne, když tu někde byla Helga. Bez pásu jsem proti ní prostě neměla sebemenší šanci. Hleděla jsem na oblohu a snažila se najít druhý vrtulník, leč marně. Nevěděla jsem ani to, kterým směrem je vesnice, prostě nic.
„Kasumi!“ ozvalo se mi za zády. Otočila jsem se a spatřila Paolu. Přežila to a teď rychlým krokem šla ke mně. Měla sedřenou kůži na rukou a pomlácené klouby, nicméně byla na nohou. Přiběhla ke mně, a aniž bych to čekala vrazila mi pěst do zubů. Rána do břicha mě přinutila se předklonit. Chytila mě za ramena a kopla kolenem do hrudi. „Ty svině!“ řvala Paola, když mě další ranou do brady poslala k zemi. Dlouho jsem byla za kus masa, do kterého se jen mlátí, ale tohle skončilo teď a tady! Zapřela jsem se rukama o zem a kopancem odstrčila Paolu od sebe. Byl čas se zvednout na nohy. Ta mrcha vytáhla mačetu. Napřáhla se s ní a šla mi po hlavě. Uskočila jsem stranou, stiskla jí zápěstí a druhou rukou ji udeřila z boku do hlavy. Zapotácela se a povolila stisk mačety. Ta spadla na zem. Pěst v zádech ji přinutila bolestí vykřiknout a po kopanci do žaludku se předklonila. Dost času na jeden z náročnějších triků. Ona byla sice hodně vysoká, ale hlavu teď měla nízko. Pozvedla jsem pravou nohu až k obličeji, mírně se pootočila nad Paolu a pak nohu stále v jednom pohybu nechala spadnout přímo na její hlavu. Byl v tom švih, váha a prudkost. Na to, aby skončila s hlavou v hlíně to bohatě stačilo. Popadla jsem Paolinu mačetu připravená jí ji vrazit mezi lopatky. Odněkud z houští zasvištěl šíp a proletěl jen pár centimetrů od mé hlavy. Měla jsem představu, odkud to přišlo, ale neviděla nikoho. Rozeběhla jsem se a skočila do jezera. Byla bych unikla v houští, ale vedle mne byla jen skála a tu a tam strom. Mačetu jsem ve vodě upustila a potopila se. Přeplavat na druhý konec jezera bylo nemožné a tak jsem jen zamířila k nedalekému břehu, u nějž rostly stromy. Věřila jsem tomu, že po mě střelili domorodci a že nemohli mít čas nás obklíčit. Proto jsem si dávala značnou naději na útěk.

Pod vodou jsem schopná vydržet i šest minut, ale ne při plavání či hloubkovém potápění, ne bez rozdýchání a ne při adrenalinu v krvi. Potápění na jeden nádech je vlastně meditace, kdy člověk neodpočítává každou sekundu, ale uvolňuje tělo i mysl. Svým způsobem jde o to dát mozku signál, že je vše v naprostém pořádku a vůbec nic nehrozí. Rekord v hloubkovém potápění bych zkrátka netrhla, ale vydržet na jeden nádech pod vodou déle, než kterákoli jiná žena už reálné bylo a to se potápění už celé roky nevěnuji. Bohužel tentokrát jsem svoje schopnosti neodhadla. Plíce mě začaly pálit a já byla ještě dost daleko od vytyčeného břehu. Prudké pohyby s bolavým ramenem mě na energii nepřidávaly, ale zvolnit bylo riskantní. Dosáhnout břehu bylo obtížné, ale ne nemožné. Vytáhla jsem se nad hladinu a dovolila si jeden rychlý pohled ke skále. Zahlédla jsem asi pětici spoře oděných lidí a zaslechla jejich křik. Nevsadila bych si na to, ale křik se mi zdál ženský. Od lukostřelce se vyžaduje silné zádové svalstvo i pevné paže. Na to běžné ženy přece nemají!

Zaběhla jsem do houští a utíkala dál. Prodírala jsem se mezi stromy, keři, obíhala kameny a přeskakovala padlé kmeny. Když jsem myslela, že jsem je setřásla a mohu si odpočinout, proletěl mi kolem hlavy další šíp a zabodnul se do kmene stromu. Tak rychlí být přece nemůžou! Běžela jsem dál nehledě na bolest plic. Nohy se držely – nebolely mě, ale plíce… Vyběhla jsem z džungle a dostala se na okraj strže. Než jsem stačila zastavit, bylo pozdě. Přepadla jsem přes její okraj a jen díky štěstí nesletěla až dolů, kde tekla řeka. Byla tu plošina, která se táhla podél skal. Mohla bych vyskočit, zachytit se okraje a vytáhnout se zpátky nahoru, ale ne s domorodci v patách. Vyběhli z lesa kousek ode mne. Viděla jsem na ně dřív, než si mě všimli oni nebo spíš… ony. Opravdu to byla pětice žen s luky a oštěpy. Lovkyně? No určitě ne armáda nebo to, co si pod tím lze představit. Ale proč by měly ženy lovit? Byly téměř nahé až na bederní roušku a bahno, kterým si určitě záměrně zamazaly těla. Byly všechno, jen ne přátelské. Protože jsem běžela podél skály, jejich luky byly k ničemu. Dolů na nižší úroveň seskočily jen dvě a rozeběhly se za mnou. Byly bosé, ale přesto velice rychlé. Hnaly se za mnou s kostěnými noži v rukou. Často jsem se ohlížela za sebe, ale přesto běžela stále dál. Byly rychlé a doháněly mě. Myslím, že skála se pomalu vracela k místu, kde jsme ztroskotali. Vpravo nahoře jsem dokonce zahlédla špičku stromu s naším vrtulníkem. Řeka tedy obtáčela jezero, jež bylo položené mnohem výš. Zvláštní přírodní útvar…

Lovkyně byly téměř na dosah ruky, dělala jsem, co se dalo, ale nešlo jim utéct. Blížila jsem se k okraji plošiny a to bylo zlé. Byla tu vlastně jen mezera a za ní zase další plošina, kde jsem viděla otvor do skály – jeskyni. Byl k ní přístup svrchu, ale čas na to vylézt na vyšší úroveň a proběhnout dál nebyl. Nevěděla jsem, kde je zbylá trojice žen. Stejně tak jsem nevěřila tomu, že mezeru přeskočím. Zastavila jsem se, shýbla se a otočila. Uhnula jsem ženě, jež se mě snažila srazit a podrazila ji nohu. Přepadla přes okraj, ale dokázala se zachytit. Druhá se po mě ohnala nožem a zařvala cosi zlostného. Jejich řeč byla hrubá a velice hrdelní. Už napodobení ji, bylo namáhat hlasivky. Kroužily jsme kolem sebe na plošině a já se záměrně držela u okraje srázu. Sázela jsem na reflexy, se kterými jsem se jí mohla měřit. Byla jsem mnohem vyčerpanější než ona a potřebovala jsem souboj rychle ukončit. Věděla jsem, že jestliže se ta druhá stihne vyškrábat nahoru, jsem v prdeli.
„Tak pojď!“ zařvala jsem na ni. „No tak, dělej!“ Ta druhá už lezla nahoru. Kurva, ty svině měly sílu, kterou by jim záviděli i civilizovaní chlapi. „Dělej!“ zařvala jsem a ona poslechla. Rozeběhla se proti mně. Uskočila jsem na poslední chvíli a vystřelila nohu do výše. Udeřila jsem ji do zad a tím srazila do strže. Když to druhá zahlédla, začala cosi volat a přestala lézt nahoru. Byla příležitost ji vyslechnout, ale bylo jen jediné slovo, kterému mohla rozumět.
„Leviatan!“ řekla jsem. „Leviatan!“ Pochopila. Dle poznání v očích určitě pochopila. Jenže neřekla nic. Určitě tomu něco chybělo, ale jak jim říct, že chci Leviatana zabít nebo naopak patřít k jeho stoupencům? Bylo to k ničemu, a když se začala zase sápat nahoru, dupla jsem jí na ruku. Zařvala bolestí. Nestačilo to a tak jsem pozvedla nohu znovu ve snaze jí dupat na ruku tak dlouho, dokud v ní přestane mít cit. Jenže jakmile jsem nohu zvedla, ona mne chytila za druhou a strhla za sebe. Zřítila jsem se a na poslední chvíli se chytila jejího lýtka. Má váha jí nedovolovala se vytáhnout, tak se mě pokusila druhou nohou skopnout. Šlapala mi po hlavě a ramenou a já neměla čas se ani pořádně rozkoukat. Všimla jsem si jejího nože. Zůstal trčet na malém skalním výstupku kousek ode mne. Popadla jsem ho a vrazila jí ho do stehna. Zařvala bolestí a já už se bála, že se pustí. Neměla k tomu daleko. Její horečná snaha mne skopnout na čas pominula a já měla příležitost se zachytit výstupku. Vylézt nahoru rychleji než ona však vyžadovalo spoustu síly, kterou jsem neměla. Opřela jsem se za výstupek oběma nohama, druhou rukou se přidržela jiného a ohlédla se za sebe. Druhá plošina byla daleko, ale nebyl čas. Zapřela jsem se, odrazila a chytila se okraje sousední plošiny. Vyškrábala jsem se nahoru a sledovala, že i domorodka má stále dost sil, aby se vymanila z ohrožení života. Ta jejich výdrž se dala očekávat. Pokud izolovaný primitivní kmen netrpí nemocemi nebo nedostatkem jídla a vody, může na svém teritoriu vzkvétat a protože nemůže zajít do supermarketu pro řízek a ani se nemůže spoléhat na pokročilé nástroje, musí udržet s přírodou krok. Kdyby civilizovaný člověk dostal ráno luk a oštěp a bylo mu řečeno, ať jde sehnat maso pro rodinu, umřela by zatím hlady. Myslím, že na Ztroskotanci jsem byla jediná, kdo se dokázal s domorodci měřit. I když tohle jsem si možná jen namlouvala. Co když někde tam v dálce jsou lovkyně a válečnicí, kterým tahle žena nesahá ani po kolena? Jak můžu na jejich území vůbec přežít?! Domorodka si vytáhla ze stehna nůž a chytila se za krvácející ránu. Měla jsem ji zabít anebo alespoň udržet jazyk za zuby. Leviatan… tohle slyšet neměla. Ohlédla se na mě, vyškrábala se nahoru na travou pokrytou zem a místo toho, aby se pokusila dostat ke mně, utekla do houští. S dírou v noze to byl výkon. Nebyla jsem tady v bezpečí, očekávala jsem je každou minutou, ale já neměla sílu dál utíkat. Zašla jsem do jeskyně.

Zevnitř vycházelo slabé světlo. To značilo přítomnost lidí. Očekávala jsem další domorodce, ale v malém kruhovém sále s ohništěm uprostřed seděl Keamy! Měl ošklivou ránu na hlavě, ale zdál se být relativně v pořádku. Rozfoukával oheň, jež se mu podařilo zažehnout. Když si mě všiml, urychleně vstal a oheň zase zhasl.
„Klid,“ řekla jsem. „To jsem já, Kasumi.“
„Kasumi… uf, dobrý bože, vy žijete?!“
„Jestli tady zůstanu dlouho, brzy to pravda nebude. Vědí o mně!“
„To nevadí, to vůbec nevadí. Kasumi, musíte mi pomoct. Udělejte světlo, z čehokoli!“
„Proč?“ Keamy ukázal kamsi za sebe. „Tahle jeskyně je zadní vchod do svatyně!“
„Ale… vy jste to věděl. Jak dobře tenhle ostrov znáte?!“
„Dost dobře na to, abych věděl kde co je. Pomozte mi – zažehněte oheň, Kasumi! Jinak vchod nikdy nenajdu!“ Bylo tu křesadlo, ale nic suchého na podpal. Moje oblečení bylo mokré.
„Dejte mi košili, Keamy!“
„Cože? Ale to přece…“ Přirazila jsem toho hajzla ke stěně.
„Tu košili!“ Dal mi ji a já z ní urvala kus na podpal. Klika, že košile byla jemná a dobře hořela. Během chvíle chytlo již připravené roští a jeskyně byla osvětlena. Čekala jsem, že uvidím kamennou desku s rytinami, ale byla celistvá a bez sebemenších ozdob. Jen v její dolní části byla čtveřice výklenků pro ruce. „Musíme ji zvednout!“ rozhodl Keamy a já přemýšlela, kolik ta věc asi váží. Chopili jsme se výklenků a nadzvedli desku. Většinu váhy jsem beztak musela držet já.
„Výborně,“ pochválil mě Keamy. „Vy máte svaly, já mozek.“ Mám svaly i mozek, hajzle, kdežto ty máš hovno. Ale tohle jsem mu říct nemohla. Ne teď. „Já prolezu!“ řekl. „Z druhé strany je páka a zarážka.“
„Tak rychle!“ Keamy se protáhl pod deskou, přičemž mi ji pomohl podpírat zespodu a jakmile stanul na druhé straně, řekl:
„Derek ani Helga netuší, jak moc hazardují. Já nejsem tak šílený jako oni a nesázím na dobrotu krutého boha. Jste pro kmen nebezpečná, byť ani ne tak vlastní vinou. Sbohem Kasumi.“
„Keamy!“ zařvala jsem, když odběhl tunelem dál. „Keamy!“ Nechal mě tu a já z posledních sil držela desku. Pustila jsem ji na zem.

Zvenčí jsem zaslechla křik a hned na to střelbu. Rychle jsem udusila oheň. Jeskyně byla prostorná, ale prázdná - nebylo kde se ukrýt. Alespoň jsem se shýbla a tiše vyčkávala. U vchodu jsem spatřila Paolu. Rychle zaběhla dovnitř a otočila se ke mně zády, jakoby se sama snažila ukrýt. Mohla jsem jí skočit za krk, svojí vahou ji strhnout k zemi a uškrtit, ale ta kamenná deska na mě byla příliš těžká. Sama bych ji nezvedla, rozhodně ne po tom všem. „Paolo,“ oslovila jsem ji tiše. Otočila se na mě.
„Jdou po mě,“ hlesla.
„Je tu úniková cesta. Pomoz mi ji otevřít.“ Chytila jsem se otvorů v desce a ukázala Paole, kde je má v té tmě hledat. Zabraly jsme a desku nadzvedly. Nechtěla jsem udělat stejnou chybu, takže jsme se obě shýbly a byly nuceny držet desku z kleče. Bylo to mnohem těžší, ale protáhly jsme se a pustily ji. Zůstaly jsme v naprosté tmě a zpoza desky zaslechly hlasy.„Kde je?“ ptal se mužský hlas.
„Musela skočit do řeky,“ odvětila žena.
„Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Hlasy utichly a já se otočila na Paolu. Měla jsem na jazyku nabídku dočasné spolupráce, ale předběhla mě.
„Kasumi, můžeme se tu bít, dokud jedna z nás nezemře, ale je to tu horší než jsem myslela. Neříká se mi to snadno, ale navrhuji obnovit spojenectví, alespoň dokud se nevrátíme na Ztroskotance. Pak jedna z nás umře na to vem jed, ale do té doby musíme táhnout za jeden provaz.“
„Souhlasím, ale měla bys vědět, že Armando se sám rozhodl hrát mého syna.“
„Přinutila jsi ho k tomu! Dostala jsi ho na palubu a využila ho. Já ho chtěla… chtěla jsem ho líbat a… Já tě zabiju, Kasumi!“
„Nejprve musíme najít Keamyho – je někde před námi.“

Nevěděla jsem, nakolik té jednooké čubce můžu důvěřovat, ale nevěřila jsem, že je tak krátkozraká, aby se mne pokusila zabít bez značné výhody v rukou. Myslím, že náš střet na břehu jezera jí sebevědomí nedodal. Mohla být ráda, že ještě žije. Procházení temným tunelem bylo nepříjemné, obzvláště s nepřítelem za zády. Stezka vedla hodně dolů, někdy až nebezpečně prudce. Teprve po dobrých dvaceti minutách jsme narazily na větší sál. U stěny byl držák s hořící pochodní. Hned vedle ní byl výklenek ve skále a v něm postavené mumifikované tělo. Naproti byla další pochodeň a další tělo a to samé bylo k nalezení o pár kroků dál, vlastně po celé délce sálu. Hrobka a rozhodně ne ledajaká. Napočítala jsem asi dvacet mrtvol a řadu prázdných výklenků. Domorodci ale určitě nezapalovali pochodně svým předkům každý den. Dnešek musel být výjimečný…

Dorazily jsme do velké jeskyně, o jejíž osvětlení se už nestaraly jen louče, ale především velké kamenné nádoby s olejem, který mohl hořet dlouhé hodiny. Byl tu prostý žebřík a vedl dolů do sálu, v němž byl hlouček přesně dvanácti domorodců – pouze mužů. Byli otočeni zády k nám a čelem ke kamenné hadí hlavě. Pod ní byla široká a velmi hluboká jáma. Nevím, kam mohla vézt, ale zdálo se, že jde o popraviště. Z chodby totiž přišla pětice mužů a žen se svázanýma rukama. Vedla je nahá žena. Na těle měla bílé barvy většinou uspořádané do podoby lebek a jakýchsi hadů. Podobně vypadala její maska – šlo o části lebky, které měla přivázané koženými proužky k hlavě. V rukou nesla velice zvláštní věc – wakizaši, krátký mírně prohnutý japonský meč. Kde k němu přišla? Až nyní jsem zahlédla Keamyho. Byl hned pod námi a držel se od skupiny stranou. Rozhodně o něm ale věděli. Žena s maskou cosi zamumlala a muži srazili vězně na kolena. Žena se otočila k hadovi, pozvedla ruce a započala dlouhý monolog, ve kterém mnohokrát zaznělo slovo Leviatan.
„Máš nějaký plán?“ zašeptala Paola. Všichni muži byli neozbrojení, to nám hrálo do karet. Věděla jsem, že Keamyho potřebuji a že když budu jen tak sledovat, kterak budou vězni zřejmě popraveni, nijak si nepomohu.
„Ano,“ řekla jsem, „slezu dolů, zneškodním Keamyho a ty na sebe upoutáš jejich pozornost.
„Zešílela jsi?“
„Já to s mečem umím.“ Ve skutečnosti moje zásada nedovolovala kohokoli z nich napadnout, krom Keamyho. Pokud ovšem byli nepřátelští a to mohli být, pak se dal očekávat jejich útok. Velice opatrně jsem se chytila okraje skály a slezla až dolů. Připlížila jsem se ke Keamymu a ucpala mu ústa dlaní. Hned nato jsem ho pěstí udeřila do temene hlavy. Položila jsem jeho tělo na zem a podél zdi došla až k průchodu. Dobře jsem odtud viděla, že wakizaši už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Byl zrezivělý a plný zubů. To nebyl meč určený k boji, rozhodně ne dnes! Rychle jsem pohlédla na Paolu a pozvedla ruku ve snaze ji zastavit, leč marně. Vstala a začala křičet. Žena s maskou ukázala na Paolu prstem a cosi vykřikla. Bylo to snad ještě hrubší než jejich běžná hrdelní mluva. Muži se za Paolou rozběhli, chytili se žebříku a začali šplhat. Dole zůstali jen čtyři a to byla moje chvíle. Vyběhla jsem ze stínu. Žena s maskou si mě všimla, napřáhla se mečem a šla po mě. Vrazila jsem tělem do ženy a srazila ji k zemi. Sekla po mě mečem, ale byl tak tupý, že mi udělal jen mělkou ranku na rameni. To nebyla zbraň, jen symbol moci té ženy. Vyrvala jsem jí ho z rukou, překulila se a postavila na nohy, načež jsem ji kopla do boku. Couvala jsem k otvoru v zemi a věděla, že je zle. Paola tam nahoře byla přemožena, omráčena a muži se vraceli i s ní dolů. Meč byl k ničemu a já s ním nebyla schopná ani přeseknout pouta vězňů, kteří na mě hleděli jako na spasitelku. Žena s lebkou se zvedla na nohy a cosi řekla. Moje jediná naděje spočívala v útěku skrze chodbu, ovšem to skončilo v momentě, kdy odtamtud přišla trojice známých lovkyň. Ta zraněná mezi nimi nebyla… Za mnou se ozval děsivý hluk, ne nepodobný velrybímu ‚zpěvu‘. Otočila jsem k jámě a poslední, co jsem zahlédla, než mne někdo tvrdě udeřil do hlavy, bylo mohutné hadovité tělo. 


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 28.06.2014, 13:41:27 Odpovědět 
   Zdravím.

Pokračování je čtivé a napínavé, jak se na ostrově povede Kasumi bez opasku? Nic nejde jak má, a vo tom to je. Počkám si na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
Amy
(23.11.2019, 22:43)
obr
obr obr obr
obr
Jednička na des...
guru
Pískovec v žáru...
asi
Tradičně č.14 –...
Moti
obr
obr obr obr
obr

PREDATOR IN HOLOCAUST (Predáto...
Michal Chocholatý
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr