obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915820 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39761 příspěvků, 5830 autorů a 393159 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Hlas srdce ::

 autor Doležal Petr publikováno: 24.08.2014, 20:36  
 

Dopsal jsem a položil pero. Celý sonet se teď přede mnou placatil ještě plný škrtanců a hrubek, ale hotový.
Hlas srdce zní a smutek z duše mizí,
mé plány v hlavě už své plody sklízí,
jak voják z Arden na noc v bordelu
i já se těším, jak si ustelu.
Za pár dnů poznám věci, které mi
řeknou, jak je to vlastně s mými sny,
až příležitost všechno přemůže,
já změním se jak jiní na muže.
Až srdce klíčem odemknou se nám,
tím klíčem smíchu, dobré nálady,
probdělých nocí, zamlžených rán,
než zase uzamkne své poklady
a zbude po něm jenom břichabol,
patentní klíček, mocný alkohol.
„Kdyby to tak vyšlo! Musím pro to udělat všechno, co se dá,“ opakoval jsem si pořád dokola a v ruce žmoulal malou krabičku, co jsem koupil včera odpoledne.
Dlouho jsem stál před lékárnou na náměstí a sbíral odvahu.
„Nikdo mě tam nezná, vůbec nikdo, o nic nejde, tak jdeme,“ dodával jsem si odvahu asi půl hodiny a pak konečně vešel. Koupil jsem si Brufen, pár vitamínových bonbónů a jen tak mimochodem, jako bych to dělal denně, i ty prezervativy.
V balení byly tři a dva už jsem vyzkoušel. Musel jsem se přece naučit, jak ho nasadit. Jenže to mě došlo až doma.
„No, co, zítra si koupím další. Vždyť to byla vlastně hračka,“ mumlal jsem si pro sebe, abych se uklidnil, a živě si vybavil pohled té lékárnice, která mě šacovala s takovým cukáním v koutku.
Jenže za tohle všechno mě to přece stojí. Už jen pět dní. Ve škole se pomalu nemluvilo o ničem jiném než o tom. Kolosální pařba. Výlet bez učitelů. Holky budou snadno k mání a žádnej dozor.
Tak takový byl můj plán.
Do kempu u přehrady mě dovezl táta. Právě včas. Pepa s Jirkou právě rozdělávali víno, a tak, jestli měl nějaký iluze o podstatě toho výletu, rychle se vytratily. Nicméně, ani to ho neodradilo od několika dobře míněných rad. Jenže já moc dobře věděl, na co myslí. „To jsem zvědavej, jak moc se tu vožereš.“
Vysadil mě, ani se nesháněl po nějakých učitelích a odjel.
Napil jsem se od kluků vína a hned jsem dostal takovou nějakou povznesenou náladu plnou nového zatím neznámého pocitu svobody. Prvák na střední, výlet bez učitelů (jasně, že to doma nevěděli), hezký holky, nadržený holky a pak ten zbytek holek. Aspoň všechny slibovali, že přijedou.
Dvakrát jsme se otočili s batohem do města, aby bylo dost lahváčů a Vlastík s Alešem zatím postavili stany. Dorazil Tomáš a chvíli trvalo, než jsme jeho rodiče ukecali, aby ho tam nechali. Měli asi nějaký podezření. Pak jsme seděli pod stromem a tahali jedno pivo za druhým.
„Já vám říkám, že se na nás ty kuny vysrali,“ mlel Vlasta pořád dokola a nám začínalo bejt jasný, že by mohl mít pravdu. Bylo nás šest a holka žádná. Za tři hodiny se ale přece jen objevily. Kamila, Anča a Jana. Začínal jsem tušit, že asi nebudu mít moc šancí. Přinejlepším budu tak čtvrtej na řadě, což vyjde nastejno. Kurva život.
V jedenáct si mě vzal Tomáš stranou, a jestli prej nemám nějakou šprcku, že si ty svoje doma zapomněl. Měl jsem tu svou jednu, protože do lékárny jsem pro další nešel. Hučel do mě tak dlouho, až mě ukecal. Odpotácel se s ní někam do tmy a já si uvědomil, že jsem klesnul na pátý místo. Za mnou už byl v tuhle chvíli jen Jirka, kterej si sem rozhodně nejel vrznout. Určitě teda ne s holkama, ale na to, co by mě mohl nabídnout, jsem zase neměl chuť já.
Cucal jsem lahváče a mlčel. Nějak mi nebylo do řeči. Jak taky sakra začít? Nechceš se se mnou projít? To by bylo trapný. Udělat to, mohl jsem se jít rovnou zakopat.
Když to přesně takhle navrhnul Vlasta Janě a oba někam zmizeli, začal jsem si myslet, že je si chyba ve mně. Kamila byla pryč s Tomášem a já se teda jen tak mimoděk natočil k Anče. Zírala na mě skrz ty svý obrovský půllitrový brejle a mě v tu chvíli přišla strašně sexy. Asi to ale nebylo oboustranný, protože po chvíli, co jsem do ní otravně hučel, vstala a řekla, že jde spát. To mě trochu usadilo.
Jenže co by to bylo za kámoše, kdyby se mě nepodrželi, že jo? Aleš s Pepou do mě začali hučet, že bych za ní měl jako jít, protože to je snad jasný, že mě tím zvala k sobě do stanu. Už mě to taky došlo. Co by to mohlo být jiného? A já debil to nepochopil.
Dohrabal jsem se až k němu, to se ví, nohy se mně už dost pletly, ale dovnitř jsem se dostal nepozorovaně. Spala. Chvíli jsem přemýšlel, jestli bych jí neměl dát pusu a až se vzbudí říct, moc se mě líbíš, sem do tebe celej pryč, nebo takový ty keci, ale pak jsem si řek, že lepší, než se nechat vyhodit hned bude, když tu prostě usnu. Byla zachumlaná do spacáku, takže by to stejně nešlo. Nejdřív bych jí musel rozbalit a kdoví, jak by to skončilo. Aspoň budu moct říkat, že jsem s ní spal. Co je komu do toho, že jen vedle? V tu chvíli mě to ke štěstí stačilo, tak jsem zabral a probudil se až ráno.
Těch pár hodin spánku mě na vystřízlivění nestačilo, a když jsem rozlepil oči, byl jsem v dost rozverný náladě. A ona ležela tady vedle mě v tom naducaným spacáku. Odhodlaně jsem přes ni přehodil ruku.
Kdybych to udělal už večer, mohl jsem si ušetřit zklamání. Ten spacák byl prázdný, jen tak divně nafouklý, že to vypadalo. Otočil jsem se, abych zjistil, jestli neleží na druhý straně, protože někde tady přece být musela, ale kulový. Jen jsem si přitom sednul do něčeho vlhkého. To bylo divný a taky to tu trochu smrdělo. Rychle jsem se zvednul, jenže to už jsem měl kalhoty flekatý od zvratků.
Když jsem se vysoukal ven, doufal jsem, že ještě spím a tohle je jen blbejzlej sen. Všichni seděli před tím stanem a tlemili se mi. A nejvíc ze všech Anča, která po ránu v těch svých brejlých vypadala opravdu k zulíbání.
Nezbylo mě, než se jít umejt a přemáchnout si kalhoty. Kamila šla se mnou a pomohla mi. Bylo jí asi blbý, že jsem to schytal, protože ty zvratky byly její. On s ní včera Tomáš v tom stanu byl a valil jí klíny do hlavy. Pak začal prý mávat šprckou. To se ví, nijak jsem se nechlubil, že jí měl ode mě. Když se před ní začal svlíkat, řekla mu, že je blbej, a on na ní lehnul. Když jí začal osahávat, udělalo se jí nějak blbě a pozvracela se, takže nakonec šla s Ančou spát do mýho stanu. Tomáš si sbalil nepoužitou gumu a zmizel. Ani jsem se jí neptal, jestli to Pepa s Alešem věděli, protože mě to bylo jasný. Udělali si ze mě prdel, volové. A já přitom mohl spát v klidu vedle dvou holek. Kurva práce.
Celej den pak stál za starou bačkoru. Kluci šli pro další lahváče a na oběd do hospody, zatímco já žmoulal chleba a konzervu vepřovýho.
Holky se šli koupat. Chvilku jsem je šmíroval ze křoví u břehu. Ještě, že si nevšimli, že se celý vlní. Pak jsem si řek, že bych se k nim mohl přidat, ale právě když jsem si bral plavky, vrátili se. Tak zase smůla. Aspoň že v tom křoví to za něco stálo.
Večer jsme se zase pustili do piva a dvou zbývajících flašek vodky.
Chtěl jsem všem přečíst svojí skvělou básničku, byla to vlastně má poslední šance, jak zaujmout, ale nemohl jsem jí najít. Sakra, všechno jsem viděl dvakrát, ale ona tam nebyla ani jednou.
Anča po mě celej večer koukala. Snažil jsem se jí to oplácet, než mi došlo, že nemá brejle a kouká úplně jinam. Moje poslední šance byla probudit u ní nade mnou lítost, tak jsem se začal tvářit smutně, melancholicky a tajemně, ale kupodivu to bylo všem úplně jedno.
Vlasta s Janou zase zmizeli a Tomáš se je vydal sledovat. S jakou se vrátil, už jsem nezjistil, protože vodky a smutný nálady bylo tolik, že jsem nakonec usnul.
Holky mě prý odtáhli do stanu. No, prosím. Nejintimnější chvíle, kterou jsem tu zažil, a já mám vejlohu jak obchoďák. Ani nevím, jestli jsem si zkusil šáhnout.
Ráno mi Kamila řekla, že prej jo. Taky jsem v tu chvíli zjistil, proč mám oteklý oko. Ančina práce. Celý ráno se mnou nemluvila a mě nezbylo než zase nasadit smutnej výraz jako včera. Ani tentokrát to nezabralo.
Tomáš každému tajně vyprávěl, jak Vlastu s Janou viděl zrovna, když to. „Kamaráde, nemá moc velký kozy, ale zato přesně do ruky.“
Měl jsem dojem, že si vymýšlí. Podle mě měla Jana kozy dost velký. Jenže to asi závisí na tom, u jakých obrázků si ho kdo z nás honí. Řek jsem mu to a on mě poslal do prdele. Pak se chvíli bavil s Ančou, která na mě přitom vrhala divný opovržlivý pohledy. Hajzl jeden, určitě mě pomlouval.
Zbývalo asi pět hodin, než si pro nás přijedou rodiče, tak jsme se dohodli, že půjčíme loďky a projedeme se do hospody na druhý straně přehrady.
Začínalo mě bejt hodně blbě. Chlast došel, ale ani tak bych si žádnej nedal. Loďka se nehorázně houpala a všechny moje vnitřnosti s ní. Teď už jsem ten smutnej pohled hrát nemusel. Na naší pramici seděla Anča, Kamila, Jirka a Tomáš. Ostatní kluci se plavili s Janou daleko za námi.
Jirka vytáhnul dalekohled a kochal se okolím. Najednou mi zaťukal na rameno a beze slov mi podal skla, abych se prý podíval. Zatímco na naší lodi vládlo dusno, z druhé se ozýval smích a hukot. Když jsem si srovnal čočky a zaostřil na kamarády, viděl jsem Janu, jak si svlíká tričko. Fakt, nic pod ním neměla a jen tak nahoře bez se rozvalila na zádi. Vlasta s Alešem v tu chvíli přestali veslovat.
Sakra, zase sedím na špatný lodi, odpliv jsem si do vody a tiše pozoroval dál ten nádhernej výjev. V tu chvíli jsem si uvědomil, že Tomáš nekecal. Fakt je měla malý, ale přesně do ruky. Podal jsem mu dalekohled. Holky se začaly zajímat, co že to tam vzadu máme tak zajímavého, ale naštěstí na tu dálku nic neviděli. Zato Tomáš začal vykřikovat samý ty vole, ty krávo, to je hustý, natahoval se před okraj loďky, až do něj Kamila kopla a shodila ho do vody. Na loď se dostal, ale dalekohled už nám Jirka nepůjčil. Byl to pech.
Pod Drnem jsme si dali pivo. Teda já zůstal jen u limči, protože pivo bych asi neudržel a čekali na druhou loď, až dorazí ke břehu. Jana už byla oblečená, ale ta vzpomínka se zapomenout nedala. A jak její bradavky prosvítaly skrz to tričko, pořád jsem viděl ty prsa, akorát do ruky. Smála se a ony se smály s ní. Kouknul jsem se po Anče a Kamile, který tu seděli ve svetru.
Po druhý limonádě jsem si musel dojít na hajzlík. Byla to taková dřevěná budka vzadu za lokálem a jít se k ní muselo až ven a pak kolem, prostě daleko. A na zpáteční cestě jsem potkal Janu.
„Tak jak to jde?“ plácnul jsem hloupě. Ona, že prý už to bylo lepší a jestli se mě to líbilo. Chvíli jsem dělal, jako že nevím, co myslí, a ona si povytáhla to svoje úžasně krátký tričko.
„Jo, tohle, to bylo fajn,“ utrousil jsem a nevěděl, kam s očima. Ušklíbla se. Chtěl jsem jít, ale chytila mi ruku a strčila si jí pod to triko. Doufal jsem, že se nebude chtít objímat. Vůbec mi nedošlo, že je to na mých kraťasech vidět pouhým pohledem.
„A tohle je taky fajn, ne?“ dala mně pusu a otřela se nohou o tu bouli v kalhotách. Rukou jsem jí mačkal ty malý prsa akorát do ruky a cejtil se jako v sedmým nebi.
„To, abys měl z toho vejletu taky nějakou vzpomínku,“ odstrčila mě a urovnala si tričko. „Tomáš dal Vlastovi tu šprcku, cos přivezl. Moc mě to píchlo,“ chechtala se, „tak to ber jako díky. Jo a klidně si ještě zalez do boudy, řeknu, že seš na velký,“ mrkla na mě a zmizela zpátky.
Do kadiboudy jsem si samozřejmě vlezl a mimo jiný jsem si slíbil, že si tu ruku nebudu aspoň týden mejt. Když jsem se vrátil, jen po mě lišácky mrkla a pak už si mě nevšímala. Měla vedle sebe přece Vlastíka. Tak přece jen nejsem takovej smolař. Jo, ženský, musí se prostě vědět, jak na ně.
Když jsem dorazil domů, nezbylo mě nic, než ty vzpomínky. Užíval jsem si je celý zbytek neděle, jen jsem si uvědomil, že ty prsa v nich už nepatří Janě, ale vlastně Anče s těma jejíma velkýma půllitrovýma brejlema. Asi jí mám vážně rád a teď, když už je ze mě skoro chlap… Však já už něco vymyslím.


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Siggi 25.08.2014, 9:08:00 Odpovědět 
   Šíma už to napsal, a já ještě jednu hrubku přidám: „Já vám říkám, že se na nás ty kuny vysrali,“ - vysraly. Ty kuny. Ale jinak dobrý. Pamatuji si podobné věci z dob svého pozdního dětství a přechodu do ranné dospělosti. Sice jsme neměli takovéhle mejdany, ale na vandrech to (až na tech chlast) bylo trochu podobné.
 Šíma 24.08.2014, 20:35:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Tento textík jsem nejspíše vyfoukl kolegům (čukovi nebo Nancy), ale určitě se nebudou zlobit... Hlas srdce (nebo hlas hormonů, které s hrdinou pěkně šily, kdo byl jiný, ať zvedne ruku). Ale k textu...

Líbil se mi. Povídka má svou studentskou atmosféru. I myšlenkové pochody hlavního hrdiny hezky přibližují jeho způsob myšlení (uvažování) a třeba i drobek charakteru (že nebyl drsňákem, a nešel hnedle dobývat hrad, přeci nevadí). Pobyt se sice nevydařil k plné spokojenosti hlavního hrdiny (nakonec si ani "nevrzl"), ale i tak bylo jeho dobrodružství zajímavé a čtivé (zřejmě i díky Tvému stylu s jakým podáváš své vyprávění čtenářům). Textík jsem četl povícero, dovolil jsem si proto níže vypsat několik překlepů a nedoklepů (v rámci práce tiskařských šotků Překlepníčků). Nesmím zapomenout i na pointu, docela hezky celé vyprávění orámovala, někdy potěší i to, že dotyčný "hráč" nedá branku, ale zúčastní se alespoň zápasu...

Hezký den a múzám zdar.

Co mi padlo do oka?

-- jí rozbalit -- ji nebo jí (v tom spacáku - jen ty víš, jak jsi to myslel: pokud jde o tu dívku, pak JI, pokud o spacák, aby se k ní dostal, dal bych JÍ)

-- brejlých -- brejlích (ve Tvém případě sázím na hovorovou řeč)

-- že jí měl ode mě. -- ji (TU šprcku)

-- ale nemohl jsem jí najít -- ji (TU básničku)

-- ale naštěstí na tu dálku nic neviděli -- neviděly (TY holky?)

A ještě maličkost, tu báseň s válečnou tématikou bych dal do kurzívy - viz nápověda v sekci pro vkládání příspěvků - použití html tágu: [i]text psaný ve výsledku kurzívou[/i]
Ono tato poetická vsuvka hezky naladí, také má krapet lechtivou tématiku a ukáže čtenářům, jaký asi náš hrdina je (v rámci psychologie postav). Kdo by nechtěl být hrdinou, přestože hrdinové umírají mladí?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Proste jsem
(27.2.2021, 20:22)
Týnuš
(8.2.2021, 18:37)
Sivanah
(7.2.2021, 21:40)
black dragon
(2.2.2021, 14:52)
obr
obr obr obr
obr
Byli čtyři
pilot Dodo
Ženci - text pr...
Marek Dunovský
Sen o snu
Cal
obr
obr obr obr
obr

Slzy lásky
maja52
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr