obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915698 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Con los Colegas - 5. kapitola, podkapitola 3. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 27.06.2014, 9:01  
Poslední podkapitola výletu
Matěj i Veronika se v této kapitole otevřou a sdělí druhému své emoce.
 

V. Výlet, podkapitola III.

Polánka byla turistická chata v klidné přírodě v údolí říčky Novohradky, jež svíraly prudké skalnaté svahy. Údolí bylo dokonce pro svou krásu vyhlášeno přírodním parkem. Chata stála hned u silnice z Nových Hradů na Proseč. Hned u Polánky byla taky odbočka na Zderaz a na Skuteč. Na Polánce byl vždycky klid. Jen šum lidských rozhovorů, šum listí od větru, zurčení vody v říčce a zpěv ptáků zněl kolem. Stále zde voněl les. Na Polánce vždy skvěle chutnalo.
Zastavil jsem na lesním parkovišti, tam kde začíná cesta celým údolím až k Luži. Cesta využívaná chalupáři a velmi skvělá cyklostezka. Vylezl jsem opět z auta, šel ke kufru a vytáhl z něj vozík. Složený jsem jej přistavil k Verunčiným dveřím. Ona si přesedla, zavřela dveře, já zamkl vůz a ubírali jsme se k Polánce, která byla na dohled. Přišli jsme na zahrádku, Verča najela s vozíkem ke stolu, já si sednul naproti a čekali jsme na příchod číšníka. Jídlo bylo znamenité.
Po jídle jsme ještě chvíli seděli, ale pak jsme řekli, že už pojedeme. Přeci jen byly už tři hodiny a my potřebovali ještě stihnout ono místo, jež jsem tak moc toužil Veronice ukázat.
Když jsme seděli v autě, zeptal jsem se Veroniky: ,,Vadilo by ti, kdyby sis zavázala oči tímhle bílým šátkem?" - ,,A proč?" zeptala se nechápavě Veronika. ,,Víš, rád bych udělal takovou věc. Překvapení." - ,,No, překvapení mám ráda a je to daleko?" - ,,Není, je to asi šest kilometrů. Tak zavážeš si je?" - ,,Dobře, dobře," usmála se a vázajíc si šátek říkala: ,,Tak tohle jsem ještě nezažila teda." - ,,Všechno je jednou poprvé má slepá krásko," řekl jsem a nastartoval. Veronika mě požádala, abych dal nahlas rádio, ať z té cesty aspoň něco má, když už nemůže koukat ven. Na CD jsem tam měl Electro a House mix, velmi pohodovou muziku. Veronice se moc líbila.
Převážná část cesty byla po rovných úsecích, ale poslední pasáž cesty ve střemošických serpentinách se auto poněkud houpalo. ,,Kam to sakra jedeme?" zeptala se Veronika. ,,Jo, tady je to trošku kotěhulkovitý, ale neboj, už tam budem. Jedem na nádherný místo, proto ten šátek." Odpověděl jsem a Veronika se s mou odpovědí spokojila. Víc a víc jsme se přibližovali a mě se na kopci nad vesnicí už rýsovala Poklona - pomník, jež dominoval svou bělostí celé široké krajině. Právě tam byl cíl naší cesty. Na konci serpentin, tam kde už cesta vedla stále rovně mezi poli až do Řepníků, jsem zahnul doprava a zaparkoval na polní cestě.
,,Počkej chvíli tady ano? Musím se připravit." - ,,Cože? To znělo dost blbě, já začínám mít strach Matěji," řekla rozrušeně Veronika. ,,A z čeho prosímtě? Mě se bát nemusíš." - ,,A můžeš mi říct, kam bych asi tak chodila?" - ,,Cože?" nerozuměl jsem té otázce. ,,Prej: počkej tady, to se ti povedlo..." - ,,Promiň Verunko," napravil jsem svou nevhodnou formulaci a cítil jsem se provinile.
,,Za chvíli příjdu." Z kufru jsem vytáhl oranžovou deku a šel jí položit na trávu na hranu prudce se svažujícího kopce tak, aby konečný efekt byl co nejlepší. Vrátil jsem se pro Veroniku. ,,Chytni se mě kolem krku Verunko," pošeptal jsem jí do ucha a vzal Verunku do náručí. Nohou jsem zavřel dveře a nesl Veroniku na deku. Posadil jsem ji a pak si sedl za ní. ,,Tak tohle je to mé překvapení Verunko," řekl jsem potichu a pomalu rozvazoval uzlík šátku vzadu na hlavě. ,,To se teda nemůžu dočkat," pravila. Pak sejmul jsem šátek z jejích očí. Před Veroničinýma očima se otevřel okouzlující výhled na nádhernou krajinu pod námi. Až se jí zatajil dech. ,,Tak tohle je jedno z těch nejkrásnějších překvapení, co jsem kdy dostala Matěji, děkuju," řekla s překrásným úsměvem na rtech a políbila mě. Já polibek opětoval. Veronika se znova rozhlédla po krajině a pak se zeptala: ,,Kde to vlastně jsme Matěji?" - ,,Na Střemošické stráni u Poklony," řekl jsem a ukázal na onen dominantní pomník. ,,To je překrásnej výhled Matěji, miluju výhledy do kraje, tohle nám dokáže schystat jen příroda." - ,,Ano, to máš pravdu Veroniko. Já to tady mám moc rád. Vždycky, když jsem poblíž, stavím se tu a chvíli rozjímám." - ,,To se ti nedivím a co teda konkrétně vidíme, Matěji?"
,,Ta vesnice pod námi jsou Střemošice a všechny ty serpentiny, co vidíš, jsme projížděli, to je to, co ti připadalo divný, kam že to jako jedeme." - ,,Jo, ty serpentiny byly děsný," řekla s úsměvem Verča. ,,Ale stálo to za to ne?" zeptal jsem se a Verča mlčky souhlasila.
,,A co je támhle to," ukazovala Verča svým něžným ukazováčkem. ,,To je Bílý Kůň, přes tuhle vesničku jsme taky jeli. I odsud se dá dostat do toho údolí, kde jsme byli na obědě. Až sem a pak dále támhle k Luži se to údolí táhne." - ,,K Luži?" zeptala se překvapeně Verča. ,,Jo, támhle je Luže, krásně rozeznáváme hrad Košumberk, pivovar v podhradí a celému tomu roztomilému městečku dominuje poutní chrám Panny Marie Pomocnice na Chlumku, nádherná barokní stavba. ,,Tam jsem strávila tři měsíce," povzdechla si Verča a podívala se na svoje nohy.
Na chvíli se odmlčela, ale pak se zase zeptala: ,,A co je ten stožár na obzoru?" - ,,To je Krásné. Televizní vysílač kdesi u Chrudimi v Železných horách." - ,,Ten je hodně vysokej ne?" - ,,Nevím, ale vypadá to, že jo, je to hodně dominantní. Tak 300 metrů asi bude mít." - ,,A ty domečky támhle?" - ,,Rabouň - osada asi pěti chalup a kousek vlevo od toho vysílače a dolů je vidět Skuteč. Hezky rozpoznáváme věž kostela. A támhle, když se podíváš na tu Rabouň a kousek vlevo a nahoru, tak to je Předhradí, taky je vidět věž kostela a úplně vlevo se leskne střecha hradu Rychmburka. Jeho věž není moc rozeznatelná. Splývá s lesem v pozadí."
,,Jak to všechno víš? Našprtal sis to předem, abys na mě mohl machrovat viď?" řekla Verunka a hlasitě se smála. ,,Ne, tak nějak to už prostě vím dlouho. A orientace mi nedělá problémy," odpověděl jsem a zahleděl se do krajiny.
Verča si náhle lehla. Já si lehl vedle ní a vyhřívali jsem se na sluníčku pozorujíc krajinu. Ta byla krásnější, než kdy předtím. Byl jsem tu s Verunkou - tak křehkou milou dívkou, jež jsem miloval, ptáci zpívali, vál jemný jižní vánek. Byl jsem v sedmém nebi. Přál jsem si, aby tato chvilka nikdy neskončila. Hladil jsem Veroniku po jejím krásném ženském těle oblečeném do růžové halenky na knoflíčky, z nichž dva horní byly rozepntué a pod halenkou bylo vidět bílé tílko. Měla na sobě také tříčtvrteční kraťasy a červené kecky. Její krk opět zdobil onen stříbrný řetízek. Nehty již měla odlakované. Měla je jen přírodně růžové. Vlasy po ramena zářily opírajíc se do nich slunce.
Po nějaké době jsem se rukou dostal i na její nohy, vůbec jsem si neuvědomoval, že Verča tam zřejmě nic necítí. Zprvu to Verča skutečně nevnímala, pak si toho ale všimla pohledem a pravila: ,,Jestli se ti to líbí, nemám s tím problém, ale já z toho nemám nic Matěji." V tu chvíli jsem si to uvědomil a stáhl jsem ruku opět výš na její hruď. Veronika pak vzala moje ruce a položila je na svůj pupík. ,,Tady ještě cítím víceméně dobře. Mám tady šedesát procent citu zdravýho člověka. Pak už čím níž, tím míň."
Mé ruce posunula do podbříšku. ,,Tady už mám jen čtyřicet procent a pak se to dost razantně snižuje. V horní půlce stehen mám už jen pět procent. Na lýtkách a na chodidlech už vůbec nic. Docela jsem ráda, že je to aspoň tak, hodně mi pomohla rehabilitace. Na začátku jsem totiž byla fakt chromá kompletně od pasu. Z vozíku se už ale nikdy nedostanu. Adam, ten můj kamarád z léčebny ten je ochrnutej kompletně od pasu dolů. Ten je fakt chudák. Hned po úraze ale byl málem kvadraplegik." - ,,Mám rád tvoje nohy. Jsou moc krásný, tak hebký, lehký..." - ,,A taky pěkně neposlušný," odvětila Verča a opět si lehla.
,,Proč tu vůbec stojí ten pomník," zeptala se Verunka a ukázala na Poklonu. ,,To je Poklona, stojí tu na památku jedné smutné události." - ,,A jaké?" - ,,To ti hned převyprávím."
,,Stalo se to v devatenáctém století. Koněspřeží se vracelo ze svatby. Místo dnešní silnice tu v té době sice vedla jen prašná cesta, serpentiny tu ale byly stejný. V těch serpentinách se splašili koně a zřítili se i s kočárem dolů z toho prudkýho srázu. Neštěstí nidko nepřežil. Na památku této události tu pak postavili Poklonu. Jmenuje se tak, aby sloužila jako místo, kde se lidé mají poklonit a uctít památku oněch nešťastníků. Místo je to dominantní. Svou bílou fasádou září Poklona daleko do kraje."
Veronika byla smutná. ,,To je strašný. Oni jedou ze svatby a tohle se stane? I to je jeden z důvodů proč nevěřit v Boha. Často jsem o tom přemýšlela a říkám si, že kdyby existoval, byl by nesmírně nespravedlivý. Je to prostě osud, to co nás ovlivňuje. Ne Bůh. Věříš v Boha Matěji?" - ,,Ne, příčí se mi to." - ,,Mně taky a přijde mi hrozně zlý, že tak krásný místo, jako je tohle se může stát někomu osudným. Vždyť tohle je úplnej ráj." - ,,Víš, on osud nerovná se smrt. Osud může jen změnit náš budoucí život. Mně se tohle místo taky stalo osudným, hrozně rád sem jezdím a kochám se krajinou. Vždy jsem měl sen, vzít sem ženu mého života. Víš, jseš první žena, kterou jsem sem vzal. Jsem si jistej, že jsi žena mého života. Vím, že to možná zní bláznivě, protože se známe teprve čtyřiadvacet hodin, ale prostě to tak cítím. Do včerejška jsem nevěřil v lásku na první pohled, ale teď už ano. Už v tom supermarketu jsem věděl, že tě musím sbalit, jinak toho budu do konce života litovat. Miluju tě a chtěl bych být tvým galánem a ochráncem."
Bylo vidět, že to vyznání Veroniku dojalo a byla zaskočená. Políbila mě a řekla: ,,Moc si toho vážím Matěji, ale já bohužel nejsem ta, co dává na lásku na první pohled. Ano, jseš mi sympatický od první chvíle a opravdu mám pocit zamilovanosti. Nechci však nic zakřiknout, a proto ještě s větou ,,Miluju tě," počkám. Chci mít naprostou jistotu, že ti můžu ve všem věřit. Víš, jestli nám to vyjde, jako že určitě vyjde, budeš můj první kluk od úrazu a já nechci být znovu zklamaná. Chci ale, abys věděl, že těch posledních dvacet čtyři hodin patří k těm nejlepším v mém životě. Stačí ti má možná poněkud chaotická odpověď?" - ,,Naprosto Veroniko. Postačí mi jen, když tě budu moct vidět tak často, jak jen to bude možné. Nebudu na tebe spěchat." - ,,Samozřejmě. Taky si přeju, aby tomu tak bylo a děkuju," řekla Veronika a začala hladit i ona mě. Leželi jsme, občas jsme se políbili a bylo nám skvěle. Na vyhlídce u Poklony jsme strávili ještě další půlhodinu.
Pak začala být Verunce zima, přece jen už se připozdívalo a rychle padal chlad. Rozhodli jsme se, že už pojedeme domů. Odnesl jsem Verunku do auta. Protože jí bylo asi opravdu chladno, ihned se zachumlala do své mikiny, kterou měla přes opěradlo sedadla. Sahala si na nohy, aby zkontrolovala, jestli je nemá studený. Vrátil jsem se ještě pro deku a hodil jí do kufru. Pak sedl jsem si za volant, nastartoval a jeli jsme k domovu.
Zastavil jsem u domku Verčiných rodičů. Na lavičce v zahradě seděla paní Hamplová a Pavlínka. Pan Hampl sekal trávu. ,,Á, naši kempujou na zahradě," řekla Verča. ,,Jestli chceš, představím tě." - ,,Ne, zatím ne Verčo, až někdy jindy. Zatím je to předčasné." - ,,Tak fajn," řekla Verča a usmála se. Vystoupil jsem z auta a pozdravil v zahradě sedící Verčinu rodinu. Paní Hamplová a Pája pokynuly hlavou a pan Hampl můj pozdrav přes hluk sekačky ani neslyšel. Mezitím Verča otevřela dveře. Šel jsem do kufru pro vozík. Se slovy: ,,Račte nasedat madam," jsem přistavil složený vozík k Veručiným dveřím. Verča si přesedla, kousek couvla, abych mohl zavřít dveře, pak jsem se sehnul a dal jí pusu. ,,Byl to moc krásný výlet Matěji. Moc jsem si to s tebou užila. Díky." - ,,I mně bylo potěšením. Byl to jeden z mých nejlepších výletů, protože jsem tam byl s tebou. Tak zas někdy. Ahoj." Veronika odjela na chodník. Já obešel auto, nasedl jsem, nastartoval, zamával a s troubením odjel.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 27.06.2014, 18:40:41 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 27.06.2014, 9:42:05

   OK, dík za odpověď. To možná vysvětluje fakt, proč je to tak umělé. Četla jsem od Lenky Lanczové - vím, že to asi není Tvůj styl a nebudu Ti ho vnucovat - knížku Lucky Luk. Ten příběh vypráví kluk a je naprosto nádhernej.
Možná by Ti mohl být inspirací... Tím Ti nechci podsouvat dívčí románky, chraň Bůh, jen mne to tak napadlo...
 Nat Danielová 27.06.2014, 9:42:05 Odpovědět 
   Ahoj, a vida, další díl!

-Oceňuji, že si Verča za sebou aspoň zavřela – to beze srandy!
-Složený jsem jej přistavil k Verunčiným dveřím. Ona si přesedla…“ Nemělo tam snad být ROZLOŽENÝ vozík?
-Čekali na číšníka a najednou bylo jídlo skvělé?
-Nějaký rozhovor v restauraci?
-„Poslední pasáž cesty“ – ale asi jo?
-Pořád opakuje v každé větě Matěji
-Týjo, taková intim chvilka a oni jí prokecaj  Sakra, co to s ním dělá, když se jí dotýká?
-Počkej, oni se znají jen čtyřiadvacet hodin? Nechce se mi to počítat, budu Ti věřit…
-No hurá, konečně city, vyznání! Mám radost!
-Pak sedl jsem si za volant, nastartoval a jeli jsme k domovu – divný slovosled. Musíš pořád psát, že jsi nastartoval? 

No, tak musím říct, že z dnešního dílu mám mnohem lepší pocit než z těch předchozích, Není to úplně terno, ale je to znát.
Přemýšlím, proč tohle vlastně píšeš? Jako vzpomínku na svůj zážitek? Nebo je to smyšlené? Zjistila jsem, že historická fakta Ti jdou mnohem lépe než vykreslování osob, pocitů apod.
Stále mi chybí odsazování přímé řeči, stále je to dost nepřehledné a plné zbytečných popisů. Nepotřebujeme vědět, že má odlakované nehty, které má zbarvené do přírodní růžové…

Ode dneška začínám známkovat, předtím jsem se tomu bránila. Těším se na další, jsem zvědavá. Nat
 ze dne 27.06.2014, 16:30:48  
   Wheelies Devotee: Celý děj je naprosto smyšlený.
 čuk 27.06.2014, 9:00:40 Odpovědět 
   Vývoj děje je pomalý. Ale možná, že je text autentický, když spolu komunikují "nebásníci," vědoucí o co jde a v podvědomí bojící se té skutečnosti vztahu. Popisnost a přislazenost obvykle doprovází počátky, když ještě nedojde k vřelosti a vzájemnému podporování společných zájmů. Jinak platí vše, co jsem v předchozích dílech napsal, i to, co píší čtenáři. Autor prozatím nekousl do jablíčka vnitřních vztahů a možných konfliktů, ta poklidnost i občas fráze jsou trochu z jiného světa, což překvapí spíš u hrdiny. Vypadá poněkud papírový ( v dobrých textech textu bývají rysy hrdiny jaksi "šťavnětější" a živější. Barevná romantika i poetičnost chybí, i humor, snad se děj i pocitový svět víc rozvine, aby próza začala překvapovat. Ale lze ocenit něhu a takt hrdiny, (ale možná, že se cítí jako dobrodějný hrdina, ptám se: je opravdu zamilován a nebojí se trochu netypičnosti jejich vztahu?) Líbí se mi i věcnost a střízlivost hrdinky. To dva jsou prozatím jaksi izolováni od světa, hrdinka je pod ochranou bezpečného světa rodičů. Jsem zvědav, co autor vymyslí dále
Textu škodí malé formální střihy, schumlanost textu v slité bloky. Bylo by dobré pasáže odsazovat třeba volnou řádkou nebo začínáním věty na nové řádce, čím překvapí čtenáře.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
OBRYS
Tilda
RK 62
asi
Proč nám chce T...
markus
obr
obr obr obr
obr

Vlak bez kolejí
Jan Urban
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr