obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."
Rochefoucauld
obr
obr počet přístupů: 2915322 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: IX - Poprava 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 04.07.2014, 14:38  
Situace na ostrově se stále zhoršuje. Co posádka druhého vrtulníku? Jakou mají šanci proti domorodcům a jsou domorodci opravdu největší hrozbou?
 

Derek

Musel jsem Kasumi nechat být. Ale nebál jsem se o ni – vyřídil jsem ji. Pospíchal jsem nahoru k vrtulníku odkud byl slyšet Helžin hlas. Byla snad zraněná? Trosky vrtulníku vypadaly děsivě. Ocas byl téměř ulomený, zbytky vrtule ležely na skále a z kabiny se kouřilo. Helga se zase ozvala a já poznal, že je blízko. Byla kousek nade mnou na skalním převisu, o který se urval ocas vrtulníku a ten pak skončil zaseknutý ve větvích mohutného stromu. Vylézt nahoru nebylo zase tak těžké a po čtyřech jsem to hravě zvládnul.
„Kurva!“ zvolal jsem, když jsem viděl Helgu, jak leží pod velkou větví stromu, jež se snad ulomila při pádu vrtulníku. Měla tvář zalitou krví a nemohla se ani hnout. Býval bych si vsadil na to, že tak těžká větev jí musela hrudník rozmačkat, ale Helga je něco jako hříčka přírody. Zabral jsem a větev zvednul. Bez její pomoci bych to ale nedokázal. Odvalili jsme ji a já Helze pomohl na nohy.
„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se jí.
„Zabiju ji!“
„Koho, Paolu?“
„Samozřejmě a měla bych zabít i tebe. Ty idiote, málem jsi nás všechny vyhodil do povětří!“
„Jen blázen by podminoval vrtulník, ve kterém poletí. Myslel jsem, že… Kurva, vzpomínám si, že původně chtěla sedět ve druhém vrtulníku a to společně s Kasumi, mnou, Keamym a Armandem.“
„Kdo je Armando?!“
„Tom je Armando a je to její syn.“
„Odkud to víš?“
„Teď není čas na…“ Zaslechl jsem zvuky zápasu. Rychle jsme slezli níž a stoupli si na okraj skály. Kasumi se tam dole bila s Paolou a vypadalo to dost tvrdě. Byl přísahal, že se ta šikmooká mrška už nezvedne a ona řezala do Paoly hlava nehlava. Teď zvedla nohu do výše až k obličeji. Kurva, ta byla pružná. Úder do hlavy Paolu uzemnil a zdálo se, že definitivně. Klidně mohla být i po smrti, což by mi jedině vyhovovalo. Teď už ano.
„Musíme ji chytit!“ rozhodla Helga.
„A to jsi ji na ostrově ani nechtěla…“
„Měl jsi mi říct dřív, jakou má cenu. Pojď.“ Než jsme však stačily sejít po svahu, Kasumi se dala na útěk. Skočila do jezera a potopila se. Krátce poté z houští vyběhla pětice žen – domorodek. Rychle jsme se ukryli za velké balvany a sledovali je. Stáli nad Paolou, ukazovaly na ni a o něčem se dohadovaly. Pak z jezera pár set metrů odtud vyplavala Kasumi a ženy se rozběhly za ní.
„Kurva…“ řekl jsem. „potřebujeme zbraně. Já o ty své už přišel. Ale co tvůj kulomet?“
„Nevím, asi spadl do jezera.“ Zaměřil jsem se na Paolu. „Pouzdro na pistoli měla prázdné… Pokud zbraň neskončila v jezeře, musí být ještě nahoře.“

Vrátili jsme se k troskám vrtulníku a propátrali okolí.
„Máme vůbec čas?“ ptala se Helga. „Ty ženy Kasumi zabijí a co pak? Všechno jsi posral, Dereku!“
„Kasumi nedá svůj život lacino a my jí beze zbraní stejně nemůžeme pomoct.“ Helga měla ještě spoustu řečí, ale nebyl čas. Prohledali jsme okolí kolem kmene stromu s vrtulníkem, ale zbytečně. Našli jsme jen jeden zásobník, co Paole vypadl z kapsy. Nedaleko odtud rostly další stromy a já se přesunul k nim. Někde tu ta zbraň přece musí být! Pohlédl jsem vzhůru a ve větvích stromu ji spatřil - Paolina pistole. Byla zatraceně vysoko, ale ona byla jediný způsob, jak si udržet domorodce daleko od sebe. Po Helze bych to nechtěl, vzhledem k její váze, ale já sám byl schopen vyšplhat nahoru. Chytil jsem se kmene a lezl vzhůru. Doma v Hamburku jsme s bráchou jako děti lezli na stromy, kdykoli to jen šlo. Na zahradě jsme vlastně měli jen dva a vzpomínám, že zatímco na jabloň jsem lezl rád, vysokého mohutného dubu jsem se hrozně bál. Jednou mi to ale nedalo a já jsem ke kmeni přistavil žebřík, to abych se vůbec dostal k prvním větvím. Pak jsem vylezl až nahoru, jenže žebřík spadl a… já sice vylezl až ke koruně, užíval si výhled na město v dáli, jenže zpátky jsem nemohl. Neměl jsem tu sílu ani odvahu, abych se udržel jen na kmeni a seskočit dolů bylo riskovat zlomení nohou. Nebýt tehdy bráchy, zůstal bych tam trčet celé dny.

Vyšplhal jsem pro pistoli a vrátil se s ní dolů. Byla to slušná zbraň, ale více než na tvar pažby, na čistotu, přesná mířidla či předpokládanou úsťovou rychlost, jsem hleděl na počet nábojů v zásobníku. Bylo jich dvanáct plus dalších dvanáct v nalezeném zásobníku. Životy dvaceti čtyř domorodců jsem měl ve svých rukách. Úžasná představa. Ta moc, která se člověku naskytne, když v rukou třímá zbraň… Kasumi může být zkušenou bojovnicí, může mít fantastickou výdrž i sílu, ale se zbraní, s použitelnou zbraní v ruce se mi nemůže postavit. Už celé roky na sobě musí dřít a já ji pak jednou kulkou mezi oči zbavím všeho. Ha, připadal jsem si jako bůh! Ještě než jsme slezli dolů, shlédli jsme ze skály. Domorodci byli pryč a Paola se pomalu zvedala.
„Zabij ji,“ řekla Helga. „Dělá víc starostí než užitku.“ Namířil jsem na ni, ale v tu chvíli pohlédla vzhůru a všimla si mě. Vypálil jsem, ale kulka minula.
„Mrcho!“ zařval jsem a běžel dolů. Zakopl jsem o kámen na svahu a nebýt Helgy, skutálel bych se až dolů. Paola utíkala okolo skály, abych ji nemohl zasáhnout. Nebyla ale tak rychlá a jakmile se pokusila ztratit mezi stromy, vypálil jsem po ní. Kulka ji nezasáhla a já musel za ní. Střílel jsem po ní, vždy když jsem ji zahlédl, ale měla štěstí, mrcha. Na druhou stranu… zkuste si trefit běžící cíl, na jehož zacílení máte zlomek sekundy. Běželi jsme podél skály a pak vyběhli z džungle. Paola byla pryč! Hned pode mnou byla plošina a jeskyně ve skále. Jediný možný úkryt.
Sešplhali jsme dolů a vešli dovnitř.
„Kde je?“ ptal jsem se.
„Musela skočit do řeky, odvětila Helga.
„Z téhle výšky?! To je sebevražda.“ Přesto jsem se zašel podívat. Naklonil jsem se přes okraj a prohlížel si tekoucí řeku. O velký kámen se tam dole, kousek dál po proudu, zaklínilo tělo. „Má to za sebou,“ řekl jsem a zajistil pistoli. Otočil jsem se na Helgu a chtěl se ji zeptat co dál, ale hned nad námi jsem si všiml domorodé ženy s nataženou tětivou luku. „Dovnitř!“ vykřikl jsem a skočil do jeskyně, stejně jako Helga. „Potřebujeme ji živou…“ řekl jsem a rychle se stavěl na nohy. Vyčkávali jsme, já s připravenou zbraní, Helga se zaťatými pěstmi. Už jsem ji párkrát viděl se s někým bít, takže vím, že pokud by došlo na kontaktní souboj, je ta primitivka vyřízená. Trvalo snad pět minut, než se odhodlala seskočit a v tu chvíli se proti ní Helga vrhla. Strhla ji k zemi svou vahou a začala do ní tlouct. „Mírni se!“ vykřikl jsem. Nemělo to význam, ale Helga naštěstí zavčasu poznala, kdy má přestat. Domorodá žena, mimochodem vcelku pěkná, i když to nedokážu moc ocenit, připomínala zkrvavený kus masa. Krev jí tekla z úst, rozražené kůže nad obočím i zlomeného nosu. Všiml jsem si, že ta děvka má na noze ošklivou ránu, nejspíše od nože. Už jí ji někdo převázal kusem jemné opracované kůže, ale stejně jí krev tekla. Musela patřit k těm, co napadli před pár minutami Kasumi a určitě to byla ta šikmoočka, kdo domorodku poranil. Kde ale byly ostatní? Stihla je Kasumi zabít? No to asi těžko. Takže ji stále pronásledují a tahle zůstala zde, aby pročesala okolí? Kdoví, stejně nám to neřekne. Ale může říct něco jiného… „Keamy!“ zařval jsem. „Rozumíš mi, ty tupá děvko?! Horacio Keamy! Kde je?“ Zdálo se, že rozumí, ale neví, co po ni chci. Hlupačka. „Tak jinak… Leviatan! Leviatana znáš, ne?! Kde je Leviatan?!“ Nemělo to význam, takže jsem přikročil k jiné metodě. Kleknul jsem si na ni a neustále opakoval jméno místního boha. Vždy dostala asi pět vteřin na odpověď ve formě ukázání cesty a pak jsem ji udeřil. Tloukl jsem do té tupé kundy snad celou minutu, než konečně ukázala roztřesenou rukou kamsi po proudu řeky. Vymlátil jsem jí přitom zuby a tak zohyzdil tvář, že by ji nepoznala ani vlastní matka. Ale užil jsem si to... Helga si tu děvku přehodila přes záda, protože na nohou se neudržela a šli jsme dle jejích pokynů.

Cesta dolů nakonec nebyla tak obtížná. Primitivka ukázala stezku vedoucí k brodu přes řeku a dál jsme pokračovali vyšlapanou stezkou v džungli.
„Odkud znáš Armanda?“ otázala se Helga. Vím, že jí to vrtalo hlavou už od pádu vrtulníku a nedala by pokoj, dokud bych jí neodpověděl.
„Zprvu jsem věřil tomu, co říkal – že je syn Kasumi, ale to bylo na palici. Když jsme do skupiny vybíraly schopné střelce – Chucka a Paolu, společně s Trevisem jsme si o nich zjistili mnoho informací, abychom věděli, jestli budou spolupracovat. No a Paola ještě v pubertě porodila syna Armanda Ramireze. Odešla od něj už před lety, ale dalo se očekávat, že synáček se bude v dospělosti zajímat o matku.“
„A podle toho víš, že Tom je její syn?“
„Copak jsem jasnovidec?! Musel jsem si dát pět a pět dohromady. Tom mě v kajutě navštěvoval každý večer, krátce před spaním a já ho věčně ujišťoval o tom, že může být klidný, že Kasumi nic nehrozí. Stejně to nezabralo. Vzhledem k tomu, jak ustrašený vždycky byl, bylo naprosto evidentní, že něco tuší. On i Kasumi. To mi potvrdila i ta děvka sama, když se tě pokusila otrávit.“
„Ale to byla odezva na naši potyčku.“
„A já jsem rád, že jsi ji tehdy nezabila.“
„Kdybys mi řekl, jakou cenu Kasumi má, pak bych ji naopak podporovala, aby sem jela. Pořád jsi mi neřekl, jak víš, kdo je Tom.“
„Prostě, umíš si představit, že si sem mezi lidi, o kterých víš, že ti jdou po krku, přitáhneš vlastního syna, navíc takového nýmanda? Napadlo mě, že je to všechno jinak a že Tom tu je z nějakého důvodu. S kým by tedy mohl mít něco společného? Že by s naší Hispánskou přítelkyní? Tak jsem přes notebook kontaktoval El-Amina a nechal si od něj poslat životopis Paolina syna a hádej co – Armando studuje na Pražské univerzitě a dle tamních fotek vypadá přesně jako náš Tom.“
„To je sráč!“

 
Armando

Když v kabině druhého vrtulníku cosi explodovalo, volal jsem jméno své matky, té pravé matky. Ale ona nebyla jediný člověk, na kterém mi záleželo. Vrtulník se začal otáčet kolem své osy a hroutit se k zemi, zatímco já zíral na tu katastrofu a nechápal, co se to stalo. Pilot jednou obletěl místo kolem havárie, ale skrze stromy bylo vidět jen málo. Nikde nešlo přistát a my museli k jedinému známému bodu – vytipovaném místu přistání, pár mil od vesnice. Přistáli jsme, já jako první vyskočil z vrtulníku a znovu jsem volal jméno své matky. Ani nevím proč vlastně, stejně mě nemohla slyšet. Nikdo zprvu nechápal, proč sháním Paolu, ale brzy jim to došlo. Běžel jsem po svahu louky až k řece, leč zbytečně. Neměl jsem smysl pro orientaci, nevěděl jsem, kde leží jezero, u kterého vrtulník havaroval. I ostatní se rozeběhli po okolí, ale jen tak, aby snadno nalezli cestu zpátky. Jediný Trevis s pilotem zůstali nahoře a po chvíli marného volání nás všechny svolal k sobě.
„Musíme je najít!“ křičel jsem na něj už z dálky.
„Je mi líto, hochu,“ odvětil Trevis a poukázal k horizontu. Mračna se stahovala a každou chvílí mohlo začít pršet. „Lidi, héj lidi!“ volal Trevis na ostatní. „Nemůžeme tu zůstávat!“
„Cože?!“ vykřikl jsem.
„S námi je tu jen jeden člověk, co má zbraň a to je málo. Blíží se bouře a vracíme se na Ztroskotance dřív, než naplno propukne! Celá tahle výprava je v háji!“ Cole, ten malý chlapec se rozběhl k řece a volal něco ve smyslu, že nikam nechce. Jeho otec šel za ním a já se mezitím obrátil na Trevise.
„Mohli to přežít! Nemůžeme je přece odepsat! Já odsud neodletím, dokud nezjistím, co se jim stalo.“
„Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se sem. Jestli je chceš hledat, bránit ti nebudu.“ Trevis mnou pohrdal, ale nebylo divu. Pro všechny jsem teď byl lhář a podvodník. Trevis ukázal do dáli, kde byla náhorní plošina a špičaté skály. „Jezero je někde tam, dál po proudu řeky, která plošinu obtáčí. Jakmile se počasí umoudří, vrátíme se zase sem na tohle místo.“ Brendon konečně chytil svého neposlušného syna a společně s ostatními nastoupil do vrtulníku. Na poslední chvíli z něj však seskočil Chuck.
„Nenechám ho tu samotnýho!“ řekl ostatním.
„Riskujete!“ ozval se Trevis.
„To je možný,“ odvětil urostlý černoch, který se dobrovolně rozhodl mi pomoci. Jenomže... Derek jede v nějaké špíně a Chuck je jeho kamarád. Bylo mi jasné, že o mě mu ani tak nejde. Vrtulník se pomalu vznesl a brzy mizel v dálce. Silně se rozpršelo a my zůstali v divočině.
Cesta podél řeky byla dlouhá a já se myslí neustále upínal k mé matce a Kasumi. Životy těch ostatních mě byly ukradené, ale tyhle dvě… nemůžu je přece ztratit! Pokud jsem při poradách nad mapou ostrova dával dobrý pozor, pak se řeka porůznu klikatí a vede podél vesnice. To jezero bylo jen necelé dva kilometry od vesnice, takže pokud si havárie všimli domorodci, stihnou to tam mnohem dříve než my.
„Chucku, poslyšte, myslíte, že mohli přežít?“
„Nemám páru, chlape. Ale nevsadil bych si na to ani vindru.“ Chuck smutně popotáhl nosem a já si až teď uvědomil, že pláče. Nejurostlejší chlap z výpravy, co se jinak tváří chladně jako ocel tady teď brečí... „Jestli jsou naživu, tak měli pekelný štěstí a nešvihlo to s nimi o skálu nebo o zem.“ To mi náladu nezvedlo. Ale alespoň byl ten černoch upřímný.

Po asi hodině chůze hustým porostem, jsme narazili na stezku. Ta se porůznu kroutila a zavedla nás po brodu na pravý břeh řeky. Vlevo od nás byly vysoké skály a téměř nahoře vyčnívala plošina táhnoucí se v délce dobrého kilometru. Zajímavý skalní útvar, který jakoby se musel zákonitě ulomit a zřítit do řeky. Na některých místech k tomu zřejmě již došlo… „Hej, chlape, pojď sem rychle!“ křičel na mě Chuck. U břehu bylo o velký špičatý balvan zaklíněné tělo. „Je to žena…“ řekl Chuck. Zakryl jsem si dlaní obličej a ani nechtěl slyšet pravdu. „Ale v pohodě, chlape. Tahle je místní.“ To mi do mysli vlilo naději. Sklonil jsem se nad domorodou ženou. Nepřirozené držení hlavy značilo zlomenou páteř, nejspíše od pádu. Hlavu měla rozbitou a na některých místech prosvítala lebka. Mnohé kosti byly zlomené, poznal bych víc po hmatu, ale nechtělo se mi na ni sahat. Až k plošině to byla pořádná výška a i když tu byla voda, srážka s ní byla podobně tvrdá, jako kdyby žena spadla na pevnou zem. Neměla sebemenší šanci ačkoli... mohla zemřít už nahoře. Mohla to být nehoda, ale spíš jsem tipoval na vraždu. Nechce se mi věřit, že domorodci, kteří tu žijí celý život jen tak uklouznou a spadnou ze skály, navíc v tuhle dobu. To tělo tu neleželo dlouho. Nechali jsme mrtvolu být a pokračovali dál.

Asi po pěti stech metrech jsme po levici za řekou spatřili strmou úzkou pěšinku vedoucí až nahoru. Zhruba v její polovině byl otvor a nad ním do skály vytesaná hadí tlama.
„Chucku, myslíte, že se mohli ukrýt uvnitř?“
„Možná. Ty to prozkoumej, já se porozhlédnu nahoře u jezera.“ Přebrodili jsme řeku k tomu místu a zatímco Chuck rychlým krokem stoupal vzhůru, já se opatrně přiblížil k jeskyni. Uvnitř byla velká tma a já se zdráhal vejít. Ne snad, že bych se bál tmy, ale ten vytesaný had vypadal zlověstně. Mohlo jít o něco na způsob svatyně nebo obětiště. Nakonec mi to ale nedalo a já vešel. Jeskyně se nezdála být kdovíjak hluboká. Dorazil jsem k velkému sálu a strnul. Zevnitř se ozývalo chroupání, jako když praskají kosti. Do toho podivný táhlý zvuk, jaký tuším vydávají velryby. Ať se uvnitř odehrávalo cokoli, nenašel jsem odvahu se podívat. Raději jsem se vrátil na vzduch a snažil se uklidnit. Až teď svrchu jsem si všiml, jak po cestě podél řeky kráčí skupina lidí. Šli velmi pomalu a i na tuhle vzdálenost jsem poznal, že něco nesou. Možná kořist a možná… Bože! Chtěl jsem rychle volat Chucka, ale mohli by mě zaslechnout. Tušil jsem, že jdou k vesnici, ta přece stála někde u řeky. Rychle jsem seběhl dolů, vrátil se k brodu a opatrně se vydal v jejich stopách. Nechtěl jsem se k nim dostat ani na dohled, stačilo mi, že jdu tím směrem, co oni.
      
 
Keamy

Zkazila všechno, co jen zkazit šlo. Už od pádu vrtulníku jsem ztrácel trumfy, ale teprve ona mě svým krátkozrakým jednáním zbavila veškerých naději, ba dokonce i života! Nevím, co přesně se ve svatyni událo ale to, co jsem zaslechl z rozhovoru domorodců, mi bohatě stačilo, abych si dotvořil svoji představu. Teď jsme byli vláčeni do vesnice, přivázání končetinami k dlouhým kůlům a neseni vždy čtyřmi muži. Khe’al šla vpředu, hned za ní lovkyně, dále skupina mužů, co nesli nás. Protože odpadlíci tu nikde nebyli, bylo jasné, že víru v Leviatana odmítli i tváří v tvář jemu samotnému. Kasumi, kterou nesli přede mnou, se probrala a začala s sebou házet ve snaze uvolnit pouta. Měla spíše šetřit síly, bude je potřebovat pro to, co ji čeká. Napadnout samotnou Khe’al je jeden z největších zločinů k jakému tu může dojít. Ani Cha‘ar nemá takovou auru nedotknutelnosti jako Leviatanova velekněžka. Nemohl jsem déle sledovat tu její neutišitelnou snahu se vymanit z pout.
„Kasumi!“ řekl jsem. „Tohle nemá význam.“
„Drž hubu!“ bylo jediné, co mi řekla. Hlupačka. Kdybych tak alespoň měl svůj kufr! Možná bych dokázal Cha’ara přemluvit, aby mi zkusil důvěřovat a přesvědčil bych ho, že s těmi lidmi nemám nic společného. Ale kufr skončil na dně jezera a s ním veškeré jedy, které byly způsobem, jak se vetřít mezi ně. „Keamy!“ oslovila mě Kasumi. „Keamy, kam nás to nesou a co s námi bude?“
„Čeká nás smrt. Pro vás potupná, pro nás čestná. Byť bych si to s vámi velice rád vyměnil, to mi věřte.“ Kasumi mne častovala dalšími otázkami, ale mluvení hlavou dolů bylo obtížné. Beztak nebyl význam o tom dál mluvit.
Do vesnice nás zanesli, až když bouře bičovala oblohu a hustý liják máčel zem. Pronesli nás kolem spousty chýší z proutí a klád. Cestou jsem mohl pozorovat malé děti, jak skotačí na dešti, udivené výrazy dospělých, kteří jakoby zapomněli na svoji práci a domácí zvířata jako slepice a husy, jež byly zdrojem většiny masité stravy. Donesli nás až do středu vesnice, kde byla veliká kulatá jáma. Byla velice hluboká a vylézt z ní bylo i za sucha obtížné. Připoutali nás ke třem kůlům, jež byly hned vedle jámy a my tak konečně ucítili pod nohama pevnou zem. Domorodci se šli o něčem dohadovat do náčelníkova obydlí – velikého podlouhlého domu složeného výhradně z klád. Venku zůstalo asi osm žen s oštěpy a dvě s luky.
„Co s námi chtějí udělat?“ ptala se Paola. Snášela to mnohem hůř než Kasumi.
„My dva jsme jejich nepřátelé, ale oni si nepřátel váží.“
„Takže… takže nás pustí?!“ Pohlédl jsem směrem k velkému ohništi, jež jsme měli po pravici. Kolem něj byla sedátka z kamenů. Nad ohništěm pak rožeň a ne jen tak ledajaký, nýbrž složený z velice pevných opracovaných větví, schopných udržet stejně tak kance jako člověka.
„Ne, nepustí nás, ale umožní nám stát se jejich součástí.“ Paola na to nic neřekla, jen začala vřískat a trhat sebou.
„A co bude se mnou?“ otázala se Kasumi.
„Vy jste pro ně ztělesnění zla, paní Gordonová. Ublížila jste velekněžce a čeká vás nejhorší forma trestu – zostuzení a potupná smrt v jámě, kde vaše tělo zůstane, až dokud se nerozloží a nespořádají ho červi. Zabít vás je pro každého z nich obrovská čest a zadostiučinění zároveň.“
„Já chci taky umřít v boji!“ řvala Paola.
„Oni to takhle nevidí, paní Ramirezová.“ Paola neměla daleko k pláči, ale má slova Kasumi vítr z plachet evidentně nevzal.
„A když zvítězím?“ zeptala se.
„Za čtyři roky, co jsem tu žil, jsem viděl jen jednoho takhle skončit. Byl to jeden vůdce odpadlíků, co pohrdají Leviatanem. Ten muž byl výtečný válečník a zabil čtyři, než ho udolali.“
„Na to jsem se neptala!“
„Paní Kasumi, vy zvítězit nemůžete, nikdo nemůže. Tohle je poprava, nikoli souboj! Není žádný počet domorodců, jež se vám postaví. Zabijete jednoho, nahradí ho další a tak stále dokola!“
„Dokud nezabiju i posledního z nich…“ Myslím, že ani sama Kasumi tomu nevěřila, ale připouštět si porážku pro ni bylo nepřijatelné. Neuvěřitelný člověk… Už jen studovat její chování vůči okolí by bylo nesmírně zajímavé. U člověka jako byla Kasumi jsem tipoval velice krušné dětství. Možná šikana, nebo něco na ten způsob. Pak ale musel nastat zlom, kdy se zařekla, že před nikým neskloní hlavu. Nejspíše kvůli tomu překročila hranice zákona, určitě to pro ni bylo náročné, ale své ovoce to mělo. Pozoruhodné…
„Kdo jsou ony?!“ ozvala se zase Kasumi a poukazovala na lovkyně.
„Na ostrově žijí divoká prasata, a ony je loví, jsou to lovkyně.“
„Proč ženy?“
„Jejich úkolem není pouze chytat prasata do pastí, dovléci je do vsi a zpracovat je. Jejich úkolem je to, co je úkolem většiny civilizovaných žen – postarat se o rodinu. To, že ta práce obnáší lovit zvěř, není nijak na překážku. Každá žena z kmene ví, že prsa má pro to, aby kojila, nohy, aby běhala, paže, aby lovila a břicho, aby v něm za pomoci muže zrodila svého potomka. K těhotenství tu dochází vždy na jakési směny. Polovina žen otěhotní, zatímco ostatní nadále krmí celou ves. Pak, když dítě donosí a porodí, vymění se s lovkyněmi, zatímco o děti se vždy starají společně se staršími ženami, jež mají často úlohu kněžek anebo s muži, jejichž úkolem je vézt kmen – myslet, budovat a rozhodovat. Je to fantastický systém dělby práce, který vychází z předpokladů muže a ženy. Žena postrádá tvůrčí myšlení a není schopná rozhodovat ani nést důsledky. Naopak muži zase postrádají smysl pro rodinu a nedokážou se starat o druhé. Všichni tihle lidé jsou jedna velká rodina a tak se také chovají. Kmen má i jistou, byť malou armádu, kterou tvoří z velké části ženy, což je vzhledem k jejich loveckým dovednostem logické. Není mnoho kmenů či říší, jež by měly ženy ve zbrani. Paralelou nám může být zaniklá africká říše Monomotapa, jež bohužel padla kvůli kolonizaci Afriky a též zaslepenosti misionářů. Je smutné, jak tyto říše zanikaly vinou absolutní netolerance v náboženství a hrabivosti mocných lidí. Kdyby lidé žili v míru, jak mnoho bychom se mohli od druhých naučit!“
„V tom jsme za jedno, ale nestála jsem o přednášku. Ženy přesto nejsou tak výkonné!“
„Tyhle jsou výkonnější než vy dvě, troufl bych si říct. Jedině silná žena porodí silné a zdravé dítě. A ony silné jsou, musejí být. Tohle je divočina, paní Kasumi, tady vládnou ti nejsilnější. Slabí a neschopní se stávají potravou pro přírodu nebo oběťmi Leviatana.“
„Koho?!“ nechápala Paola.
„Jejich boha, přece. Ale my už ho neuvidíme, nemá smysl o něm debatovat.“
„A co vedení?“ ptala se zase Kasumi. Její zájem jsem bral, leč bylo trochu pozdě. Na lodi se nikdo ani náznakem nezajímal o život domorodců. Chtěli je jen vybít… Zničit tak úžasné společenství je hřích. Proto jsem se odhodlal k jedům, k pokusu o vyřešení našeho problému smírem. Oko hada za porážku odpadlíků je přece přijatelná cena!
„Keamy!“ vykřikla Kasumi a vytrhla mě z myšlenek.
„Eh, ano, nezlobte se.“
„Když jste mě v jeskyni nechal, nějaké omluvy vás ani nenapadly.“
„To nebylo osobní, paní. Vy jste osoba, která způsobí konflikt Dereka a Leviatana. To může mít nedozírné následky pro kmen. Ale i to je teď už bezpředmětné. Co že jste to chtěla vědět?“
„Kdo to tu vede! A rychle, než se vrátí.“
„Náčelník kmene je ten prošedivělý muž, jež zavedl ostatní do domu. Jmenuje Cha’ar a je otcem zhruba čtvrtiny ostatních. Výhodou náčelníka je, že může mít kteroukoli z žen. Přesto ale nebývá v otázkách božství a běžného života tím nejdůležitějším. Khe’al, hadí velekněžka je ta, kdo tlumočí vůli boha. Její slovo je zákon.“
„Mohu ji vyzvat?“
„Vyzvat k boji?! Prosím vás, Kasumi, ona je velekněžkou, kdežto vy jste odsouzenec na smrt. Nebude se vámi špinit, bez urážky, ale buďte za to ráda – být velekněžkou Leviatana vyžaduje neskutečnou brutalitu a též krvežíznivost podporovanou fyzickou silou – za protivnici byste ji nechtěla. Velekněžku si vybere sám Leviatan a to už v útlém věku. Tato dívka je pak připravována na funkci a jen pro zajímavost – stát se velekněžkou vyžaduje při speciálním obřadu zabití vlastní matky a vytvoření masky z kusu její lebky. Fascinující!“ Myslím, že pro ty dvě to tak fascinující nebylo. Šlo o tradici, které se nepodobá žádná z tradic doposavad fungujících či zaniklých kultur, které znám. Ale která jiná kultura měla tu možnost vidět na vlastní oči svého boha? Leviatan musela být hříčka přírody nebo možná tvor mimozemského původu, kdoví.

Porada a vysvětlení událostí skončilo a z náčelníkova domu vyšli úplně všichni. Lovkyně svolaly zbylé domorodce a všichni se shromáždili u jámy. Bylo jich asi osmdesát plus patnáct dětí. Khe’al přistoupila před Kasumi. Hleděly si do očí a Kasumi neuhnula pohledem, přestože před sebou měla jednu z nejbrutálnějších žen tohoto světa. Přesto, velekněžka jen dodržovala tradici, jež vznikla už před stovkami let. Kdyby na ni před dvaceti lety neukázal Leviatan, mohla dnes být lovkyní a o žádné přehnané brutalitě nemohla být řeč. Ach, my lidé jsme jen oběťmi dějů minulých, obvykle těch, jež započaly dlouho před naším narozením. „Zabiju tě,“ pronesla tiše Kasumi. Khe’al rozkázala, aby Kasumi odvázali, načež se hned vrhla velekněžce po krku. Ostatní ji však včas chytili a dovlekli k jámě. Srazily ji dolů a Kasumi skončila obličejem v blátě. Kvůli dešti se každý tam dole musel potýkat s problémy navíc. Pohyb v blátě byl hrozně namáhavý a pomalý. Kasumi se zvedla a setřela si z očí bláto.
„Bojuj, Kasumi!“ vykřikla Paola. „Prosím, nevzdávej se!“ Věděl jsem, že bojovat bude a taky že jí to nebude nic platné. Paola byla jakš takš v klidu díky naději, já byl v klidu, protože byl smířený s osudem. Vím, že nebylo moudré se na ostrov vracet, že snažit se okrást samotného boha je hrozivý prohřešek. Čekal mě za to trest a dle místních to byla dokonce pocta. Proč se alespoň nepokusit přijmout jejich vidění světa, vždyť čím se liší od představ křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších?

Kasumi se rozhlížela okolo a procházela po obvodu jámy. Bláto se jí lepilo na boty, ale zjišťovala, že když zabere, může omezení způsobené lepkavým bahnem potlačit. Fascinoval mě její přistup. Domorodci se začali dohadovat o tom, kdo se Kasumi postaví jako první. Každý měl chuť s ní bojovat. Bylo to něco jako nepsaná povinnost, podpořená vztekem, který vystupňoval dalším Kasuminým útokem na nedotknutelnou velekněžku. Než se stačilo rozhodnout, směrem od řeky sem přišel Tom nebo spíše Paolin syn, pokud Derek nelhal. Byl sám a zprvu si nás ani nevšiml.
„Héj, lidi!“ zvolal a dal pravou ruku do úrovně hlavy, dlaní k ostatním. „Já vám nechci ublížit. Přicházím jako… přítel. A…“ Až teď si všiml, kdo že je to u kůlů přivázaný. „Mami, ty žiješ!“ vykřikl.
„Běž pryč! Utíkej!“ Neposlouchal svoji matku a přiběhl k ní, ale vzápětí byl obstoupen domorodci, kteří ho chytili a přivázali na uvolněný kůl.
„Co se to děje?“ křičel Tom. „Bál jsem se, že jste mrtví a jenom vás sem táhnou, aby…“ „Budeme mrtví, Armando. Jediný, kdo nás může spasit je tvoje přítelkyně.“
„Proč je Kasumi tam dole? Co s ní chtějí udělat?“
„Zabít ji! Ona má to štěstí, že pokud zemře, zemře rychle.“ Armando se vzpouzel, leč zbytečně. Podobným způsobem jsem do vesnice před lety přišel i já. Považovali mě za něco zvláštního, za cizince ze světa za oceánem a i když byli zprvu podezíraví, během let jsem si získal silnou pozici ve kmeni. Armando měl tu smůlu, že si ho domorodci spojovali s námi. A do jisté míry oprávněně. Oni ve své podstatě zase tak nepřátelští nebyli, ale tohle byl jejich ostrov a jejich pravidla, která nesměla být porušena.

Ke Kasumi seskočil malý, sotva desetiletý chlapec – syn náčelníka. Nevzal si ani zbraň. Určitě věděl, že vítězství ho katapultuje mezi pomyslnou smetánku kmene. Chlapec s budoucností válečníka, který potrestal tu, jež si dovolila nemyslitelné. Kasumi se mu nesmála, jen se nad tím pozastavila. Pokrčila nohy a semkla ruce v pěsti. Kluk se proti ní rozběhl, dostal ránu pěstí, co ho srazila do bahna a Kasumi mu přišlápla hlavu. Nemohl vstát, nemohl dýchat a Kasumi vrhla pohled na náčelníka. Stárnoucí, leč svalnatý a šlachovitý náčelník s dlouhými rozpuštěnými vlasy jen sledoval, jak se jeho syn zmítá a škube s sebou vinou ženy, která v úsměvu ukazuje bílé zuby. Pak chlapec zemřel udušením. Většinu přítomných to rozzuřilo a k jámě se přihnala celá řada statných válečníků. Ten, co skočil dolů, měl v rukou nůž z kosti. Velmi ostrý, velmi nebezpečný. Kost ať už lidská či kančí byla jedním z nejpoužívanějších nástrojů kmene. Neznali kov a tak kost využívali jako čepele zbraní i špičky šípů. Umět nabrousit pevnou kost, aby byla smrtící, je umění. Dále samozřejmě zpracovávali kámen, ze kterého vznikaly třeba sekery na štípání dřeva.

Válečník se po Kasumi ohnal nožem a ona jen tak tak uskočila. Zkroutila muži ruku do nepřirozené polohy a trhla s ní. Vykloubila mu zápěstí a vyrvala z ruky nůž, jež mu vzápětí zabodla z boku do krku. Tělo kleslo, Kasumi nůž vyndala a přeřízla muži krční tepnu. Nechápal jsem, co to má být, dokud si nezačala pomalovávat krví obličej. Zaklonila hlavu a zařvala z plných plic své jméno.
„Co to vyvádí?“ nechápala Paola. Na Kasumi se vrhnul další muž a opět bez špetky rozumu. Naběhl na ni s napřaženým nožem, ona se shýbla, chytila ho kolem jedné nohy, nůž mu zabodla do srdce a tělo na zádech ho zvedla až nad hlavu. Zatraceně, to muselo být šíleně namáhavé, ale ona nevypadala unaveně. Opět začala řvát jediné slovo – Kasumi. Vypila trochu stékající krve z mužovy rány na hrudi. Poté tělo odhodila do bláta. Strhla ze sebe vestu a začala si tělo malovat mužovou krví, zatímco domorodci s hrůzou přihlíželi. Dovolil jsem si pohlédnout vedle sebe. Armando měl vytřeštěné oči a vůbec nechápal co v jámě vidí. „Je to génius…“ řekl jsem a sledoval domorodce. Zprvu odhodlané, nyní značně vyděšené. Zvyk zněl jasně – smrt v kontaktním boji v jámě. Lovkyně sice měly luky, ale prošpikovat Kasumi šípy nebylo přípustné. Doufal jsem, že ani Khe’al nemíní tradici porušit. Kasumi si na své hrudi namalovala velice pěkný vzor jin jangu. Neřekl bych, že to mělo hlubší význam, jen šlo o prostý a jednoduchý znak, který ji napadl jako první. V kombinaci s jejím tetováním draka to bylo působivé. Kasumi řvala z plných plic, vháněla si do žil adrenalin a obcházela po obvodu jámy. Na své nepřátele cenila zuby a vrčela. Khe’al ale udržela chladnou hlavu a proti Kasumi postavila dalšího válečníka. Byl vyzbrojen prostou dřevěnou palicí a já dobře věděl, že dlouhý dosah je v bahně důležitý. Kasumi stála před prvním opravdu vážným problémem. Muž se po ní ohnal palici, ona jen tak tak uhnula stranou, hned nato musela prohnout horní polovinu těla před dalším úderem. Potřetí už uhnout nedokázala. Uklouzla po bahně a zády se opřela o okraj jámy. Muž jí vrazil palici do břicha. Předklonila se a sesunula se k zemi s bolestivým výkřikem. Skončila na všech čtyřech a válečník se napřáhl k rozhodujícímu úderu, kterým měl Kasumi přerazit páteř. Ta holka se odlepila od země a strčila muže do nohou. Ztratil rovnováhu a padl do bláta. Kasumi mu zabodla nůž do prsou, ale když zkusila ránu rozevřít, čepel se zlomila. To mohl být problém, kdyby však muži nevytrhla palici a když se zvedal, jedinou ranou zezadu do hlavy mu nezlomila vaz.
„Kdo další?!“ zařvala Kasumi. V jámě už bylo dost těl, ale protože nebyly tak kluzké, Kasumi se snažila šlapat jen po nich. To jí mohlo dát výhodu. Proti Kasumi teď vyběhla jedna z lovkyň. Nečekala ani na popud náčelníka, prostě skočila dolů a šla Kasumi nožem po krku. Kasumi zareagovala – ohromný nápřah a úder palicí do hrudi přibíhající ženy. Její žebra musela povolit a ona jen s vypětím všech sil zůstala stát. Přesto ji úder pořádně odrazil. Vykřikla a vrhla se proti Kasumi znovu. Dokázala uhnout pod další ranou a strhla Asiatku k zemi. Obě skončily v blátě, převalovaly se, škrtily a žádná nebyla schopná svoji protivnici zabít. Kdyby tu byl Derek, myslím, že by jásal radosti. Když byla Kasumi nad lovkyní, domorodka ji sevřela krk nohama. Kasumi začala rudnout tvář, marně se snažila uvolnit. Chytila domorodku za krk a zápěstí a zapřela se nohama o zem. Pokusila se vstát, což kupodivu dokázala, ale domorodka se jí ne a ne pustit. Teď šla Asiatce dokonce po očích. Kasumi se i s nedobrovolnou zátěží, která se jí neustále přidržovala krku, rozběhla a padla k zemi na břicho. Svojí vahou domorodku vyvedla z míry a ta povolila sevření. Semkla jí prsty kolem krku a škrtila tak dlouho, dokud lovkyně nezemřela. Další zářez pro Kasumi. Neuvěřitelné!

Lidé se báli, už žádný další nechtěl do jámy vlézt. Jakoby se jejich plánovaná poprava zvrtla a popravováni byli oni. Kasumi samozřejmě nemohla udržet tohle tempo věčně, nicméně měla stále výdrž. A tentokrát to byl sám náčelník, kdo se rozhodl Kasumi vyřídit. Všiml jsem si, jak se Kasumi usmála, když náčelník seskočil do jámy s kopím v ruce. Kasumi zaujala jakýsi zvláštní postoj s nataženými prsty rukou. Náčelník se pokusil Kasumi probodnout, ta přiskočila blíž, chytila dřevěnou násadu a kopancem přinutila náčelníka, aby zbraň pustil. Kasumi ji velmi pečlivě opřela o jednu z mrtvol. Náčelník využil příležitosti a ohnal se po Kasumi pěstí. Uspěl. Měl ránu, to se muselo nechat. Z Kasuminých úst vylétla zkrvavená slina a ona prudce pootočila hlavou. Další ráně však už uhnula, chytila náčelníka za zápěstí, a zkroutila mu předloktí do nepřirozené polohy. Trhla a náčelník zařval bolesti. To co následovalo, bylo rychlé, velmi rychlé – úder předloktím do krku, zkroucení druhé ruky, kopanec do hlavy, prudký úder natažené ruky do krku, krok vedle náčelníka, semknutí mužova krku, zaklonění jeho hlavy dozadu a prudké pokrčení v kolenou. Cha’ar neměl sebemenší šanci. Přestože to nebylo možné, jako bych to křupnutí přímo cítil. Mrazivé… Kasumi pokračovala ve své šou. Zvedla tělo muže nad hlavu a zařvala své jméno.

Domorodci stáli na okraji jámy jako solné sloupy, zatímco Kasumi jednala. Odhodila mrtvolu, popadla kopí, zaměřila cíl, zapřela se nohama, napřáhla se, nataženou rukou si odměřila vzdálenost k velekněžce a za pomoci prudkého pohybu celé horní poloviny těla včetně působivé hry zádových svalů vymrštila kopí proti svému cíli. Nebyla to zbraň určená k vrhání, ale na tu vzdálenost to stačilo. Kostěná špička kopí zasáhla Khe’al do tváře. Její maska z lebky se rozpadla a žena se s krví zalitou tváři zhroutila k zemi. Pro domorodce to bylo něco neskutečného. Kasumi právě utvářela historii kmene a svým činem se bezesporu zapsala do paměti všech přítomných i jejich případných potomků. Kolem velekněžky se utvořila skupina složená především z kněží. Opatrně ženu zvedli a ukazovali na zkrvavenou Kasumi. Matky malých dětí běžely do svých domovů a vynášely odtamtud potomky, bojovníci upustili své zbraně a všichni domorodci během pár minut utekli za hrozivého křiku a zděšení z vesnice. Ta žena v jámě je k smrti vyděsila. Kasumi zůstala dole, kde z těl postavila provizorní schody. Jen díky tomu mohla vylézt nahoru a vytáhnout se z jámy.

Konečně stála na pevné zemi. Využila jednoho nože, který bojovníci ve spěchu zahodili, a nejprve přeřízla pouta Armandovi. Ten se jí ale nevrhl kolem ramen, ač jsem to očekával. Byl přepadlý z toho, co v jámě viděl. To Paola se chovala jinak a Kasumi objala.
„Ať už mezi námi došlo k čemukoli… můžeš na to zapomenout?“
„Pokusím se.“
„Zachránila jsi mému synovi i mě život! Jsem ti dlužná.“ Kasumi přistoupila ke mně a já poznal, že nemá v plánu mě odvázat.
„Eh, prosím Kasumi. Přece… nenecháte mne tu, že ne?!“
„To si ještě rozmyslím. Teď potřebuji odpovědi. Stručné a jasné.“
„Řeknu vám všechno, co budete chtít vědět!“
„Kam jdou? Vrátí se? Za jak dlouho?“
„To záleží na stavu Khe’al. Jako velekněžka by měla být co nejrychleji pochována ve svatyni, kde jsme byli, ale pokud je naživu, určitě poputují do chrámu, který je v místě, kde řeka stéká do moře. Půjdou si pro rady přímo ke svému Bohu. A ještě něco, Kasumi – jestliže Khe’al žije a jestliže se dokáže alespoň zčásti zotavit dřív, než odsud odletíme, čeká vás učiněné peklo. Teprve teď je to osobní a ona se vás bát nebude.“
„Zatím mám pocit, že je to mezi námi jedna ku jedné a pokud hrajeme týmovou hru, pak její skupina dostává krutě na prdel!“
„Možná… pak byste ale měla vědět jednu věc. Ač fandím vám oběma, zasloužíte si znát pravdu, abyste obě byly ve stejné situaci. Khe’al umí anglicky, ostatně sám jsem ji to učil. Rozuměla každému vašemu pokřiku.“ Kasumi pohlédla na svoji krví pokrytou hruď. Déšť krev smýval a čistil jí vlasy i kůži.
„Co tady na ostrově dělám a pravdu!“
„Eh, Derek, Helga a Trevis vás nabídnou Leviatanovi. Vlastně… z ostrova jsem odjel počátkem roku a krátce před odjezdem jsem se s Leviatanem setkal osobně. Ptal se mě na vás a nařizoval, abych vás vyhledal a přivedl sem. Nabízel odměnu, ale já mu nevěřil. Já se do toho zaplétat nechtěl, ale v Británii jste velmi známá osobnost. Své zážitky jsem sdělil kolegovi Trevisovi, příteli, a on se vás společně s Derekem rozhodl vlákat na loď. Proto jste dnes na ostrově, Kasumi. Derek se ale mýlí, jestli myslí, že získá Leviatanův vděk. Ten bůh vděk nezná.“
„Rozumím… ale co Parvati? Tu přece Leviatan neshání.“
„Ne. Do téhle záležitosti nevidím.“
„Jaký je váš pravý cíl? Co na ostrově chcete dělat?“
„Hadí oko… tak se jmenuje ten největší diamant světa. Je umístěny v oku Leviatanovy sochy v chrámu. Jeho cena je nesmírná.“
„Peníze… Vy všichni jste tady jen kvůli penězům?!“ Paola zakroutila hlavou a řekla:
„O žádném diamantu nic nevím. Já měla za to, že jedeme na expedici.“
„Ano a to samé si myslí Chuck i posádka Ztroskotance. Jen my čtyři víme víc a věc se má tak, že o odměnu se s vámi nikdo dělit nechtěl. Bylo rozhodnuto Chucka i vás Paolo zabít, jakmile se postaráte o pobití většiny domorodců. Nikdy jsem s jejich zabíjením nesouhlasil! Chtěl jsem to vyřešit smírem a pomoci jim otrávit odpadlíky, aby…“
„Ale proti zabití Paoly a Chucka jsi nic nenamítal.“ Sklopil jsem hlavu a nic na to neřekl. Nebylo ani co. Teď mi položila otázku Paola.
„Derek je ve spojení s Imranem El-Aminem. Pokud se nemýlím, je to známý boháč. Ale co s ním má společného?“
„Pan El-Amin financuje výpravu.“
„Ale proč?“
„Netuším. Možná je to Derekův přítel, možná má spadeno na část výdělku, kdoví.“ Jak jsem sledoval jejich výrazy, začínal jsem mít vážně obavy. Nezdálo se, že mají další otázky a ani se nezdálo, že mě osvobodí! „No tak! Pusťte mě, už! Prosím! Já za tím vším přece nestojím!“ „Co myslíš, Kasumi?“ zeptala se Paola.
„Je to falešná svině. Hajzl, co mě nechal v jeskyni a co doufal, že zemřu. Tohle je jeho oblíbený kmen a to navzdory tomu, co mu chtěli provézt. Je fascinován jejich zvyky a kulturou. Pokud bude jejich kmen závažně ohrožen, nevěřím tomu, že bude nečinně přihlížet. Je nebezpečný!“
„Moje řeč. Armando, tohle vidět nechceš, tak běž s Kasumi stranou k okraji vesnice.
„Ale… co chceš dělat, mami? Přece mu neublížíš?!“
„Kasumi, odveď ho, prosím.“

„Né!“ vykřikl jsem, když Paola popadla jednu palici. Napřáhla se a vší silou mě udeřila do pravé nohy. Zařval jsem bolestí, protože se zlomila! Pak mne přeřízla pouta a dalším úderem palice do ramene mě srazila do jámy. Padl jsem do bláta a nemohl vstát.
„Takhle skončí každý, kdo se mnou a mým synem vyjebával! Lhali jste nám všichni! Ale tohle vám, vy kurvy, neprojde!“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 08.07.2014, 21:02:35 Odpovědět 
   Zdravím,

Dlouho jsem tu nebyl, nejdřív mi poslední komentář vzalo saspi, protože jsem jej psal moc dlouho, pak se přivalily státnice a přijímačky, pak přišla dovolená… Tím větší dávka akce a události tu na mě číhala. V jednu chvíli mi příběh začal připadat jako čímdál větší boj našich postav proti nejrůznějším předsudkům a stereotypům, často přehnaným až trochu k parodii, což vyvrcholilo tou scénou v posilovně. Ta mi přišla celkem slabá – i proto, že se tam všichni chovali(y) jako malé děti (tím nečekaněji, vzhledem k tomu, jaká událost tomu předcházela). Ty novější kapitoly už jsou daleko lepší. Pěkně vylíčená, ta sebranka na lodi; ti hrdlořezové, Keamy se svými jedy. Takže název Lovkyně je v množném čísle?

Škoda, že se (doufejme na čas) vytratila Sakura. Také sice není nutné vyplnit mezeru po Samuelovi, ale nějaká propracovanější a silnější mužská postava (nemyslím fyzicky a bojovým uměním) by neuškodila. Při vší úctě k Armandovi, to je zatím jen trochu naivní student medicíny, který si bez Kasumi neuškytne a je zatím spíš lovnou zvěří.

Helga se mi moc nelíbí; chápu jí jako protějšek ke Kasumi, nutnost jí najít minimálně rovnou soupeřku, ale zábavnosti předešlých nepřátel tak nějak nedosahuje. Myslím, že už jsi stvořil zajímavější záporáky.

U jedné kapitoly (Král areny I) ses pustil do jakési povídání o tom, že člověk nemá soudit autora podle toho, co jeho postavy říkají atd. To by mě ani nenapadlo; pokud autor dialogy nebo jednání postav sám nedoprovází mravokárnými komentáři, že je to tak dobře, každý rozumný čtenář pochopí. Byť mi, musím přiznat, že při některých anglických epizodách, zvlášť v době těhotenství, mi Kasumi přišla naprosto nesnesitelná. Vůči nemocničnímu personálu i vůči mnohým dalším.

Styl je pořád čtivý, nedostatků málo – popis z pohledu postav zajímavý. Autorovi některé věci zjednoduší, nicméně o to větší nároky klade velké nároky na vystihnutí psychiky postavy, která vypráví. (Aby všechny nepřemýšlely stejně.) Myslím, že sis s tím poradil ne dokonale, ale víc než obstojně.

Budu číst dál. Doufám, že s větší frekvencí komentářů. Těším se.
 ze dne 09.07.2014, 0:49:37  
   Lukaskon: Jsem rád, že jsi se s komentáři vrátil, tím spíše, že už jsem tě považoval za zklamaného čtenáře, co má příběhu po krk. A za kritiku jsem vděčný dvojnásob. Pojďme na to...

Boj proti stereotypům, předsudkům a vlastně vůči celému světu provází Kasumi už dlouho. To Kasumino zhnusení nad životem i světem postupně vrcholí (i těmi nepříliš zdařilými scénami) a nepsaná aliance s Shairou je toho důkazem. Kasumi nikdy nebyla za kladnou postavu, ale teď se z ní stává postava, která by v jiných dílech byla patrně za úhlavního záporáka (nenávist vůči všemu, podpora Shairy v zničení světa...) A v situacích, kdy je Kasumi pod emočním tlakem (viz třeba ta nemocnice) se většinou chová jako mrcha. Ta její nenávist vůči světu nás bude provázat ještě dlouho a rozhodně bude důležitá. Myslím, že v minulém díle byla Kasumi vcelku sympatická, což bylo dáno i relativně spokojeným životem, který vedla. Teď už ale Kasumi není postava, kterou by si mohl čtenář oblíbit a fandit jí. A jestli se to změní k lepšímu... uvidíme.

S mužskými postavami je to trochu problém. Vcelku výraznou postavou byl Edward, který je ale teď mimo hru. Pak tu je Armando, který je jak říkáš takový nezkušený trouba. Zatím ale nejsme ani v polovině příběhu a nových postav, včetně mužských, bude ještě dost.

Uznávám, že Helga jakožto záporák není nic extra. Mělo jít o tupou agresivní postavu, která mozek rozhodně nijak často nepoužívá. Kvalitnější záporák se ale určitě ještě najde a nebude jen jeden.

To by bylo asi vše. Nemůžu toho napsat víc, abych se nevyhnul spoilerům, takže asi tak. Ještě jednou děkuji za komentář a budu se těšit na další.

PS: Není lovkyně jako lovkyně a co přesně je názvem série myšleno můžou čtenáři zatím jen hádat.
 Šíma 04.07.2014, 14:38:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi vyprávění vedené prostřednictvím pohledů jednotlivých postav, jak ono dobrodružství zažívaly právě ony (i v rámci interakce ostatních). Jednotlivé střípky celého příběhu se pak zajímavě doplňují a dotvářejí atmosféru.

Byla výprava na tento ostrov skutečně vykonána jen kvůli tomu diamantu, nebo je za tím i něco víc? Nenachází se na tomto ostrově i jeden z Princů pekla?

Kdybych nečetl předchozí části, myslel bych si, že je Kasumi nezničitelná, sice neměla svůj opasek, ale i tak jí nejspíš ona démonka z Himálaje dala víc, než si myslela, nejen věčné mládí, ale i výdrž a sílu.

Na šotky jsem nekoukal a těším se na pokračování.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Stále uvězněná
Kira Mire
Odi et amo
Mon
Full life-5.+6....
taxikus
obr
obr obr obr
obr

Dětské lásky
Kostka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr