obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Tak mě tady máte! ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Letem světem
 autor Majrenka publikováno: 13.07.2014, 11:59  
První díl ze série cesty za velkou louži. Mou oblíbenou hrdinku opět naláká teta Albína k cestě za dobrodružstvím... ačkoliv se zdá, že bude vše bez problémů, brzy se ukáže, jak zdání klame..
 

Byl únor a já doma. Úspěšně mi skončilo zkouškové období a já si užívala volna a klidu. Venku fujavice, že se člověku stejně nikam nechtělo. Ideální chvíle pro zavrtání se do teplé deky s knížkou. V tom se však rozrazí dveře mého pokoje.
Albína.
„Jsi tu?“ nakoukla, „paráda! Něco pro tebe mám! To budeš čučet!“ sedala si vedle mě.
Moc nadšená jsem z toho zrovna nebyla. Za prvé jsem tímto měla po odpočinku a za druhé, když přišla takhle nadšená, většinou z toho nekoukalo nic neakčního. Jenže já byla v rozpoložení medvěda před zimním spánkem.
„Teto, ještě než začneš, nikam teď nejdu!“ upozornila jsem ji pro jistotu dopředu.
„Nebuď bláhová! To po tobě taky nikdo nechce. Koukni z okna! Psa by nevyhnal. Já mám pro tebe něco mnohem lepšího.“ Podala mi nějaký letáček.
„Co to je?“
„Náš prázdninový program.“ zaradovala se, div nezatleskala. Když jsem si ten kus papíru prohlédla, nechápala jsem. Byla na něm fotografie sochy Svobody, americká vlajka a dole nějaký text v angličtině. Když Albína viděla můj vyplašený výraz, zvolala: „Pojedeme do Ameriky!“
Najednou jsem měla sucho v ústech.
„Kde že to?“
„Do USA!“ usmívala se od ucha k uchu a rychleji mrkala.
To už jsem vyprskla smíchy. „Teto, kdes ten papírek zase našla? Že ti ho dali svědci Jehovovi?“
„Nebuď drzá, děvenko.“ zlobila se na oko „To jsem dneska našla u Radky v kiosku.“
„To je ta budka, co tam prodávají levné zájezdy a domlouvají au-pair?“
„Jojo.“
„Ale teto! Já nikam jako au pair nejedu. S malýma děckama to vážně neumím. A ještě do Ameriky…“
„To není pro chůvy. Si to pořádně přečti. Je to pro vysokoškoláky. Jmenuje se to Work and Travel.“
Byla jsem v pasti. Její nadšení se už dostalo do fáze, kdy prostor pro jakýkoliv úhybný manévr byl takřka nulový. Ani mé pádné argumenty nezabíraly. Třeba, že mé umění anglického jazyka se zabrzdilo na lekci číslo čtyři. Na tuto připomínku teta vyloženě čekala. Tím tuplem tam přece musím jet. Už kvůli své budoucnosti.

„ A co tam teda budu dělat? Počkej …“ bleskla mi v hlavě myšlenka, „neříkala jsi NÁŠ prázdninový program?“
„No, právě! Jely bychom spolu.“ uchechtla se.
„Copak ty jsi vysokoškolák? Od kdy umíš anglicky? A na co dostaneš vízum?“
„Beruško, tak to je ten nejmenší problém. Já se domluvím i s Maďarem. A vízum?“ zvedla jedno obočí, „Napíšeme Jožovi.“

I když to měl být tetin a tátův bratranec, do této chvíle jsem o žádném Jožovi neslyšela. Měla jsem tedy plným právem podezření, že si ho teta vymyslela. Jak se ale ukázalo, byla jsem jediná, kdo o něm nic nevěděl. Sotva babička zaslechla jeho jméno, už sypala historky z rukávu, jak se s ním Albína koupala jako malá v neckách a běhala nahá po dvorku. Dokonce i maminka věděla, kdo to je. Vzpomínala na něj jako na elegána, který srší humorem snad už od probuzení. Jak se později ukázalo, vtipem on opravdu nešetřil. Obzvláště ve chvílích, kdy to ani sám nevěděl.
Brzo na to mu tedy Albína napsala. Vylíčila mu celý svůj bláznivý plán a on nebyl proti. Takže nic nestálo v cestě. Začala realizace.

Nebudu vás zbytečně zatěžovat podrobnostmi o tom, co všechno jsem musela podstoupit, vyplnit a oběhat, abych toho amerického úředního šimla nakrmila ke spokojenosti. Důležité je, že po třech měsících jsem držela vízum v ruce. Bylo na půl roku a já se zadlužila až po uši. Jelikož když se člověk rozhodne jet za Atlantik v době, kdy kurz dolaru je 40 korun, vše se tak nějak prodraží.

I teta to slavné povolení dostala. Dokonce i pro svého milovaného Alfréda. Jenže až od září. Kdežto já tam měla letět už v červenci.

„Teto, tohle je zrada!“
„Nedělej z toho drama…“ uklidňovala mě.
„Tobě se to řekne. Ale já tam pojedu úplně sama, ty ne.“
„Však už jsi velká holka. Umíš se o sebe postarat.“
„Postarat, postarat… Jak se tam mám o sebe postarat, když z angličtiny umím jen ´Sorry, I don´t speak English´?“ upadala jsem do beznaděje.
„Co trojčíš? Vždyť máš všechno zařízené.“ rozhodila rukama „Joža tě vyzvedne na letišti. Bydlet budeš u něj a i práci ti zařídil, tak teď se jen musíš dostat tam. Navíc už v září přiletíme my a začne to pravé ořechové. Do té doby si aspoň vyděláš na ty dluhy.“
Vstala a chtěla odejít. Já se ale jen tak nedala a pronásledovala ji jako stín.
„No právě, dostat se tam. To je taky něco. Co když se něco posere?“
„A co jako?“
„Já nevím. Třeba spadne letadlo!“
Po této větě se doslova rozřehtala. Když ale viděla, že jsem zlostí rudla, snažila se uklidnit jak sebe tak mě: „Víš kolik lítá denně letadel? Proč by zrovna s tebou mělo padat?“

Co se dalo dělat. Krok zpět nebyl možný.
Jak já se tloukla do hlavy, když přišel první Jožův email, že mě na letišti čekat nebude. Uznávám, poslal plánek a dal si vážně záležet. Vytvořil pro mě asi pět variant, jak se k němu dostat. Od vlaku, přes taxík po možnost jít pěšky.
Jak jsem tetu proklínala u mailu číslo dva, ve kterém bylo upřesněno, že mě nemůže čekat ani u sebe doma, ale klíč bude někde na street 37.
Těsně před odletem přišla zpráva číslo tři. Tam už jen krátce uvedl, že mi zařídil skvělý bejvák, protože vlastně celý měsíc nebude doma, a taky bych to měla do práce daleko.
To už mě zachvátila jistá letargie.
Nu což. Nějak to dopadne.
A tak jsem 13. července 2001 slavnostně odletěla vstříc dobrodružství.

Když jsme přistáli v New Yorku, bylo to ještě dobré. Agentura, pod kterou program Work and Travel spadal, mi zařídila nocleh i se snídaní někde na vysokoškolských kolejích. Následující den ale začala ta pravá hra. Od známých, kteří tuto legraci taky absolvovali, jsem nafasovala asi 20 kartiček s podrobnými výpisky co dělat. Třeba, že si v metru musím koupit žeton, který má ve svém středu dírku a vystoupit tam či onam. Nebo větu ´Ztratila jsem se, poradíte mi?´. K mému úžasu jsem ji nemusela použít, protože kartičková navigace fungovala skvěle. Díky ní jsem se dostala až k autobusu, jenž mířil do státu Connecticut. Přesně do New Haven, kde jsem měla zakotvit.

Překvapivě šlo vše jako na drátkách. Do cíle jsem dorazila bez jakékoliv újmy.
Jediné, co mě malinko zarazilo, byl pohled taxikáře poté, co si přečetl adresu paní Betty. U této dámy jsem se měla hlásit jako nový spolubydlící.
Ani jsem se nenadála a už jsem stála i se svým báglem na chodníku před divným domem v ještě divnější čtvrti. Lidé snad všech ras a etnik chodili sem tam a každý se usmíval. Ze všech směrů se ozýval nějaký povyk. Navzájem na sebe pokřikovali a mávali. Volali možná i na mě, ale já to se svou jazykovou bariérou ignorovala.
I když se jeden volající hlas stále přibližoval, vůbec jsem nereagovala. Byla jsem plně zaujatá dvojicí běžícího dítěte s krabicí, které doháněla velká ječící černoška, oblečená jen v plavkách se zapíchnutým hřebenem ve svém afroúčesu.
„Heloooou“ šáhne mi někdo na rameno. Leknutím jsem myslela, že vyskočím z kůže.
„I´m Betty.“ usmála se na mě ta ženská.
„I´m… Jožo…?“ vykoktala jsem zmateně
„Chose?“
„Yes.“
„O.K. Let´s go!“ mávla do prostoru směrem k domu.
Chytla mě za paži a šlo se.
Betty byla zajímavá osoba středního věku i výšky. Chvílemi jsem uvažovala, jestli je to ženská či chlap. Kdyby se nechovala tak mile, asi bych se jí i bála.
Když jsme vlezly do domu, byla jsem překvapená, jak je veliký. Z venku vypadal jako menší poschoďový domek. Ovšem zevnitř byl snad nafukovací. Bylo v něm asi deset bytů. I pater měl více než jedno. My se ale zastavily hned v prvním u třetích dveří. Betty vytáhla velký svazek klíčů a odemkla je.

Před námi se rozprostřela prázdná místnost s jedním malým okénkem s výhledem na střechu. V nesouměrném výklenku stála kuchyňská linka s troubou a hned vedle ní byly ve zdi zabudované zasunovací dveře. Ty schovávaly záchod a sprchu. Byly hrozně úzké. Jejich otvírací mechanismus spíš připomínal vrátka do špajzu než do koupelny.
Stála jsem uprostřed a pořád mi to nedocházelo. Betty pobíhala v tom prostoru 5 na 5 metrů ze strany na stranu a stále něco mluvila. Najednou si ze svazku sundala jeden klíček, položila mi ho do dlaně a usmála se: „See you later. Bye“
„No moment!!“ zacvaknutí dveří mě vrátilo zpět do reality.
„ Jaké ´báj´?? Kam jako šla?“ vědomí přicházelo pomalu ale jistě.
„Tak tohle je ten príma bejvák?? Tenhle holobyt?“ rozhlížela jsem se po stěnách „Vždyť tady není ani postel! Jak budu spát?“ řvaly mi v hlavě myšlenky jedna přes druhou.
To, co jsem pociťovala, nebylo zoufalství. Dle mě se to silně podobalo tomu, co cítí vrah těsně před svým činem. Ovšem můj objekt k této nekalosti nebyl k mání.
Sundala jsem si konečně krosnu ze zad a sedla si vedle ní.
Co teď?
Ne! Žádná panika. To by se všem hodilo. Musím se k tomu postavit kladně. Mě jen tak něco nepoloží! Mohla jsem přece dopadnout i hůř, no ne? Vždyť furt je lepší být bez postele pod střechou za zamčenými dveřmi, než v posteli uprostřed náměstí.
Nicméně Joža byl u mě po tomto překvapení nově přejmenován na Deža. A po týdnu, když přišla Betty, že chce zaplatit nájem, s definitivní platností rovnou na Debila.

Ještěže mám zajištěnou tu práci, pomyslela jsem si. Měla jsem dělat v obchodě se sportovním oblečením jisté značky. A protože si vyžádali kontakt přímo na mě ještě před příletem, nebylo proč o tom pochybovat. S těmito myšlenkami jsem v objetí svého zavazadla usnula.
Spala jsem tehdy velmi tvrdě. Až do rána. Ten časový posun a tíha všech zážitků vás prostě dostane, ať máte postel nebo ne.

Na druhý den jsem se vzbudila velmi brzo. Nebylo snad ani šest a já byla na nohou. Nevadilo mi to. Slunce svítilo, a to má člověk hned pocit, že bude už jen líp. S dobrou náladou jsem se tedy začala připravovat na náročný den. Zhltla jsem pár zbylých sušenek ještě z letadla a vytáhla si své oblíbené kartičky, abych prostudovala adresu do nového zaměstnání. Naučila se frázi ´Dobrý den, jsem výměnný student a mám u vás pracovat´ a vesele vyšla vstříc novým zážitkům.

Už před domem mi ale koutky úst mírně klesly. Kam teď? Jak to najdu? Ten krám s teniskami musí být někde tady. Joža přece psal, že to budu mít blízko. Naivně jsem tedy obešla tři bloky. Šla jsem na jednu stranu, nic. Na druhou, nalevo, napravo a stále bez úspěchu. Po třech hodinách jsem se opět dostala do místa mého startu. Byla jsem absolutně vyčerpaná. Zorientovat se ve městě, kde jste nikdy nebyli, a přitom na vás všichni mluví jazykem, kterému nerozumíte, je trošku náročnější. Přesto, že máte adresu. Což jsem kupodivu nečekala. Sedla si na verandu a dumala jak dál. Najednou z domu vyšel dlouhý černý muž oblečený jako Nick Slaughter. Usmál se na mě, zamumlal něco na pozdrav a chtěl pokračovat v chůzi. Já to ale viděla jako jedinečnou příležitost. Čapla jsem ho za rukáv, div ho nestrhla k zemi a vyhrkla ze sebe: „Hallo!“
Povedlo se.
Muž se zastavil.
Ovšem byl asi nemile překvapen. Mračil se a celou si mě měřil od hlavy k patě.
„Já omlouvat, já výměnný student. Tady práce…“ vypotila jsem ze sebe snad anglicky a klepala prstem do lístečku s adresou.
Mračit se přestal, ale stále nic neříkal. Ani se nehnul. Pak jen přesunul oči na mou ruku, která ho stále ještě držela za košili.
Pustila jsem ho.
„Já omlouvat, nemluvit anglicky dobře. Já tady pracovat, ale nerozumět adresa.“
„O.K.“ zadunělo hrubým tónem z jeho úst a sklonil se nad tím papírkem.
Pak začal velmi rychle mluvit a máchat rukama na všechny strany.
Když však viděl můj připitomělý výraz, zastavil se.
„Rozumíš mi?“
„Ne.“ nahodila jsem zoufalý obličej.
„O.K. Žádný problém..“ vytáhl z kapsy telefon.
Asi minutu s někým velmi vesele promlouval a pak mi jen suše sdělil: „čekej tady, dobře? Hned to bude.“
Ještě ani nesešel z verandy a u domu stál taxík. Řidič vyšel ven, pomoci ťuknutí pěstí a nějakého fíglu s prsty se s mým sousedem pozdravil a vzápětí jsem už seděla v autě. Cesta trvala kolem půl hodiny. Celou dobu jsem dělala dvě věci. Vystrašeně hleděla na taxametr a zároveň přemýšlela, jak bych to asi měla daleko, kdybych dle Joži nebydlela blíž do práce. Zatím jsem toho člověka neviděla a už jsem nesnášela každou buňku jeho těla.

Slibovaný job se nacházel až na periferii města. Byla tam postavená taková westernová vesnička, kde byly místo obytných domků obchody všeho druhu. Moc se mi tam líbilo. Mělo to dokonce něco jako náměstí s kašnou a vodotryskem. Už jsem se viděla, jak zde třeba o pauze relaxuji. Svůj obchod jsem našla snadno. Velikost jeho značky se nedala přehlédnout. Nic mi už nebránilo v tom, rozrazit dveře s úsměvem ve stylu ´Tak tady mě máte!´.
Ten mi však brzy zamrzl.
Asi za dvacet minut jsem opět stála před obchodem. Jenže nasměrovaná ven a bez práce. Prý mě nemohou zaměstnat, protože, jak mi bylo celkem náročně vysvětleno, nevlastním nějaké sociální číslo. Pracovní vízum je určitě fajn, ale bez ´social security number´ to nepůjde. Musím uznat, byli na mě i hodní. Vyhledali mi telefonní číslo, kam stačí jen zavolat, nahlásit potřebné údaje a je to. Nic složitého, pomyslela jsem si, tak tam zítra zavolám a nastoupím o den později. O co jde? Jak bláhové se to dnes zdá.

Hned ráno jsem v plné zbroji vyběhla k nejbližší budce. A až na místě se sluchátkem v ruce se mi rozsvítilo! Stačí jen zavolat… Takové jednoduché řešení, že? Takové až primitivní…
Jak pro koho!! Jak mám volat na neznámý úřad, když neumím v angličtině nic kloudného kváknout? Nicméně číslo bylo už vytočeno a na druhém konci to zvonilo. Následně se ozval příjemný ženský hlas. Pozdrav jsem ještě rozuměla. Dokonce jsem i jako slušná holka odpověděla, ale pak následovala smršť mně neznámých výrazů. Chvilku jsem koktala něco ve smyslu, že chci to číslo, jenže paní se nechytala.
Rezignovala jsem a položila sluchátko.
Sedla si na patník, div jsem se nerozbrečela.
Přece to takhle neskončí? Tady u budky na poplivaném patníku? Musím na to jinak. Nejsem určitě jediná, kdo chce v této zemi pracovat a neumí anglicky. Vyhrabala jsem z tašky slovník a hledala všechno, co by mi pomohlo konverzovat. Za pět minut jsem opět měla sluchátko u ucha a potila ze sebe všemožné výrazy. Jestli mě někdo pozoroval, musel se pěkně bavit. Tato scénka se totiž opakovala ještě několikrát.
Bylo ale potěšující, že jsem se s každým nezdarem zlepšovala.
Stálo mě to tři dolary, kýbl potu, ale povedlo se. Po šestém spojení s operátorkou se mi podařilo vyřídit vše potřebné.
Jenže i zde se objevil zádrhel.
Vysněné číslo mi totiž nedali. Jak jsem vyrozuměla, musím čekat. Dojde až za 7 dnů. Poštou.

Když po týdnu na mé jméno a číslo bytu opravdu přišla malá kartička s dlouhým číslem, nemohla jsem tomu skoro uvěřit. Ono to tady opravdu funguje! Neváhala jsem ani minutu a vyrazila s velkým nadšením zpět do toho obchodního centra.
A ejhle!
Zase nic.
Že prý ´very sorry´, ale někoho potřebovali, a tak mé místo zaplácli někým dalším. O nic však nejde, utěšovali mě, hned jak se něco uvolní, budu na řadě.

Podtrženo, sečteno, po deseti dnech tohoto vtipného povyražení jsem neměla práci, spala v prázdném bytě na zemi přikrytá svetrem, v kapse posledních tři sta dolarů a doma dluhy za 60 tisíc. Zato s příslibem, že bude líp.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nancy Lottinger 13.07.2014, 11:58:43 Odpovědět 
   Zdravím,

v první řadě mě napadá otázka, kdy že se ten příběh odehrává? (Přece jen kurz dolaru už nějakou chvilku těch 40 Kč opravdu nebyl...) A to se dozvídáme o něco málo později a hned je jedna otázka zodpovězena :)

Další otázka se týká samotného programu Work and Travel. V první řadě je určen jen pro lidi do 30 let a ve druhé je potřeba být studentem VŠ, tedy alespoň teď to tak funguje, nemýlím-li se. Tak by mě zajímalo, kolikpak té naší tetičce je a jak to udělala, když nestuduje. Nebo dostala třeba víza turistická? Přece jen americké zákony jsou americké zákony... Navíc nějaká ta znalost angličtiny je také potřeba, ne? A naše hrdinka očividně moc nespíkuje;) - takové věci bych ráda jako čtenářka, aby byly zodpovězeny.

Ten Joža je tedy skutečně pablb, chudák holka, a také moc nesymaptizuju s nadšenou tetou, která ji do toho navezla :) Vážně s ní docela soucítím a zároveň ji obdivuju, že se vydala do za velkou louži, ačkoliv absolutně nespíkuje anglicky. Jak moc je to autobiografické?

Pozor na drobnosti, např. nedostatky v psaní přímé řeči (malá a velká písmena, kam patří čárka a kam tečka apod.) a chyby v psaní interpunkce.

Stylově je to psáno velmi jednoduše až zjednodušeně, což by ani nevadilo, alespoň je to čtivé ve smyslu rychlosti, na druhou stranu jakožto náročnější čtenář bych nějaké ty detaily ocenila. Humor tomu nechybí, ačkoliv ho člověk občas musí vyčíst mezi řádky. A i se dokážu vžít do její situace. Shrnuto podtrženo, určitě bych příště doporučila ještě si to po sobě několikrát přečíst a vychytat mouchy.

Nancy
 ze dne 15.07.2014, 17:10:22  
   Majrenka: Ahoj Nancy,

teta tam nejela přes program WT.. což jsem mírně nastínila zde:

„ A co tam teda budu dělat? Počkej …“ bleskla mi v hlavě myšlenka, „neříkala jsi NÁŠ prázdninový program?“
„No, právě! Jely bychom spolu.“ uchechtla se.
„Copak ty jsi vysokoškolák? Od kdy umíš anglicky? A na co dostaneš vízum?“
„Beruško, tak to je ten nejmenší problém. Já se domluvím i s Maďarem. A vízum?“ zvedla jedno obočí, „Napíšeme Jožovi.“

Vízum dostala na základě rad bratrance Jozefa ;-) .. na jeho pozvání - turistické vízum. Přiznávám, není to z textu plně patrné, ale pro děj příběhu to není ani moc podstatné. Nicméně příště budu více myslet na náročnější čtenáře ;-)

Otázka angličtiny: vím z vlastní zkušenosti, že nemusíš moc spíkovat, aby ses tam dostala.

autobiografické: předlohou příběhu je z větší části skutečný zážitek, ovšem hodně upraven, aby nebyl moc pro čtenáře moc komplikovaný.

Drobnosti: četla jsem to nejmíň stokrát, i s odstupem.. hold člověk pro oči nevidí.. někdy to musíš prostě zveřejnit, aby sis některých chyb všimla..

Humor mezi řádky: zde jsi mě moooc potěšila. Opravdu! Protože o to jsem se snažila. Aby tam nebyl jen (možná vůbec) prvoplánovitý humor, ale trochu skrytý..

Děkuji za zhodnocení a zveřejnění Nancy ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Když posel přic...
Želwice
O chlapci který...
Dívka za zrcadlem
Nedorozumění
ŽenaŽet
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr