obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Charakter člověka je jeho osudem."
Hérakleitos
obr
obr počet přístupů: 2915233 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39285 příspěvků, 5723 autorů a 389278 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: X - Chrám hada 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 14.07.2014, 15:09  
Kasumi je volná ale domorodci nejsou jediným nebezpečím. Cenný drahokam může být klíčem k bohatství i trumfem pro vyjednávání.
 

Chuck

Bylo to všechno na hovno. Všechny ty plány, všechno to utajení, ty lži… všechno šlo od havárie k čertu. Pročesal jsem okolí místa havárie i břeh jezera, ale po přeživších ani stopy. Jen ohořelá mrtvola pilota vrtulníku. Také jsem našel pár vystřílených nábojnic a šípů. Muselo tu dojít k boji a nábojnice značily přežití alespoň jednoho našeho člověka. Dle nábojnic jsem poznal, že se střílelo z pistole. Mohla být Derekova nebo Paolina, ale také ji mohl někdo jiný sebrat původnímu majiteli. Zatraceně! Doufám, že Derek je v pořádku. Zdálo se, že liják ještě zesiluje, všude kolem bylo černo. Za normálních okolností bych hledal úkryt, ale tohle normální nebylo. Musím to v tom lijáku vydržet. Vracel jsem se dolů v domnění, že Armando na mě musí už dlouhou dobu čekat. Během prohledávání okolí jsem na něj úplně zapomněl a on asi neměl odvahu vyjít až k jezeru a riskovat pohled na případná mrtvá těla. Sešel jsem proto k jeskyni a rozhlížel se okolo. Kvůli dešti nebylo vidět na krok. Armando se určitě schoval v jeskyni. Vstoupil jsem proto dovnitř.

V jeskyni hořelo několik velkých kamenných váz naplněných olejem. Díky nim jsem v takřka prázdné jeskyni spatřil na podlaze nedaleko jámy skvrny od krve. Těla tu nikde nebyla, jen zbytky provazů. Nechápal jsem, co to má být. Nahnul jsem se ke kruhové propasti vzadu u stěny. Nebylo tam vidět víc než tmu. Popadl jsem jeden z mnoha kamenů, které tu ležely a hodil ho dolů. Zaslechl jsem jak kámen prorazil vodní hladinu. Možná jde o tunel vedoucí až do moře, těžko říct.
„Armando!“ zvolal jsem. Nikdo se neozval. „Héj, chlape! Jsi tady?!“ Nic. Nahoru vedl žebřík, takže jsem se vydal vzhůru a zapnul si svítilnu, připevněnou na prsou. Cestou tmavým tunelem jsem dorazil do většího sálu s mnoha mrtvými těly v otevřených kamenných rakvích. Vypadalo to jako hrobka. Odporný... Tunel začal rychle stoupat a já se musel přidržovat stěny. Chodba byla slepá, končila podivně rovnou stěnou. Posvítil jsem si na ni a nalezl výstupky pro ruce. Zabral jsem a desku zvedl. Do skály musela být vytesaná úzká mezera a do ní pak umístěna opracovaná kamenná deska. Nebylo to snadné, ale protáhl jsem se pod deskou a za sebou ji opatrně spustil. Ocitl jsem se v malém jeskynním sále s ohništěm uprostřed. Bylo tu primitivní křesadlo, jež jsem zabavil. Stále lilo a foukal vítr. Jestliže tu budeme muset strávit pár dnů, oheň přijde vhod. Vyšel jsem z jeskyně a ocitl se na skalní plošině. Výhled dolů na řeku byl vcelku hezký. Byl bych raději, kdybych se o něj mohl podělit s Derekem. Armando tu nikde nebyl. Začínalo mě to znepokojovat. Kam mohl jít? Snad ne… Blbec jeden! Jestliže se vydal do vesnice za domorodci, pak vůbec netuší, co dělá. Ale spíš bylo pravděpodobnější, že ho někdo unesl. Nahoře jsem nalezl známky přítomnosti domorodců, ale jediné tělo, jež jsme objevili, bylo to v řece. Mohli ji najít i místní a mohli za to vinit Armanda. Rozhodl jsem se sejít dolů a opatrně podél řeky pokračovat k vesnici. Jen tak jsem měl možnost zjistit, co se stalo.


Kasumi

Došli jsme jen na okraj vesnice, když se Armando začal s matkou hádat.
„Tys ho prostě zabila!“ vykřikl.
„Není mrtvý,“ bránila se Paola.
„To snad není pravda… Vždyť se ani nebránil! Byl připoutaný ke kůlu a tys ho popravila jako kdyby…“
„Není mrtvý!“ řvala už dost nasraná Paola. Armando zakroutil hlavou a zhluboka se nadechnul.
„Zklamala jsi mě,“
„Jo tak já jsem tě zklamala, jo?! Já! Všichni ostatní s tebou vyjebávali, tys dokonce vyjebával se mnou a já jsem tě zklamala?!“
„Zabila jsi bezbranného!“
„Nezabila!“ zařvala už tak hlasitě až mě napadlo, jestli to prchající domorodci nemohli slyšet. „A i kdyby, Armando, i kdyby, tak si to zaslouží! Je to svině!“ Bylo na jednu stranu úsměvné, jak nedávné události úplně zastínily pocit z opětovného shledání. Armando právě ztrácel iluze o životě a byl nejvyšší čas. Vypjaté situace jako jsou tyto, ukážou pravou tvář lidí. Dokud se Armando hašteřil se svojí matkou, bylo to v pořádku, ale pak se pustil do mě…
„A ty, Kasumi, to, co jsem tam dole viděl, do smrti nedostanu z hlavy. Chovala ses jako zvíře!“
„Člověk je zvíře. To tě ve škole neučili?“
„Ani oni nebyli tak šíleně brutální!“ Armando se na chvíli odmlčel a pak zvolal. „Copak si nepřipadáš odporná?! Pila jsi jejich krev, pomalovávala ses jejich krví a řvala jsi jako šelma!“ Zastavila jsem se, chytila Armanda za rameno a přiměla ho, aby mi hleděl do tváře. Vypadal vyděšeně.
„Díky mě ještě žiješ. Taky ses mohl péct na rožni! Bylo by ti to příjemnější?!“
„Eh, to ne, ale…“
„Už… drž… hubu! Já i Paola jsme udělaly to nejlepší proto, abychom se z téhle prdele dostali! Keamy byl nebezpečný, proto ho tvá matka přizabila.“ Armando konečně zmlknul a to v nejlepší čas. Už mě vážně sral. Před námi byl dřevěný můstek přes řeku a dále vyšlapaná stezka, po které domorodci podle stop v blátě utekli. Musela vézt do chrámu, ale po pár desítkách metrů se ztrácela mezi stromy. Tam vzadu nad korunami stromů byly vidět obrysy kopců. Nebýt lijáku, viděla bych víc. Pokud je chrám v místě, kde řeka stéká do moře, pak musí téct okolo té pahorkatiny, ale stezka míří přímo k ní. Možná, že je to tudy do chrámu blíž... Jenže po boji v jámě bych potřebovala odpočinek a ne takové stoupání.

Zatímco jsem přemýšlela nad dalším krokem, Armando se zase ozval!
„Jdeme špatně,“ hlásal sebevědomě. „Místo na přistání je pár mil zpátky proti proudu řeky.“
„Já vím!“ odvětila jsem. „My jdeme do chrámu!“
„Správně,“ podpořila mě Paola. „Oko hada budou chtít všichni. Je to páka na Dereka a spol.“
„Vždyť tam jsou oni!“ namítal Armando. „A my nemáme nic – žádné zbraně. Musíme se alespoň vrátit pro Chucka. Jestliže vážně chcete jít za nimi, nutně potřebujete zbraň.“
To nebyla scestná připomínka.
„Chuck je tady?“ zeptala jsem se.
„Jo je. Bude asi někde u jezera.“
„Dobře, vracíme se po stezce k místu havárie. Najdeme-li Chucka, jde s námi, buď přímo on, nebo jeho zbraň.“ Paola nic nenamítala a to bylo dobře.

Obešli jsme vesnici a pokračovali proti proudu řeky. Sice stále silně pršelo, ale špínu to ze mě smývalo jen zčásti. Udělala jsem si proto krátkou zastávku u řeky, abych se napila a smyla bahno i krev. Kalhoty, boty i podprsenka byla stálé hnědé od bahna, ale nešlo s tím nic moc dělat. Moje vesta skončila v jámě, takže jsem se po ostrově potloukala skoro polonahá. Ne že by mi to vadilo – hmyzu tu bylo poskrovnu. Armandova slova mě přeci jen přinutila zhodnotit událost v jámě. Bylo to snad to nejodpornější, co jsem kdy udělala. I když mě to odporné nepřipadalo. Byl to boj o přežití a tehdy je na člověku, aby zvážil, jakou cenu pro něj vlastní život má, a co je pro něj schopen obětovat. Nepřipadám si jako netvor, to rozhodně ne. Jen škoda, že až teď vím, že Khe’al umí anglicky. Znamená to, že mému pokřiku v jámě a mým výhružkám rozuměla…

Cesta podél řeky by mohla být vcelku nezáživná, kdybych neměla užvaněnou společnost…
„To neřekneš ani promiň?!“ tázal se Armando.
„Ano,“ odvětila otrávená Paola, „omlouvám se, že jsem se s tebou chtěla…“
„Tohle nemyslím, mami, a ty to víš! To jsi nás musela definitivně opustit?!“
„Ech, bez komentáře.“
„Mami!“ vykřikl Armando a chytil Paolu za zápěstí. „Podívej se mi do očí, mami. Mě už není osm! Zasloužím si vědět, co s tebou bylo! A zasloužím si znát pravdu!“ Nechtěla jsem do toho zasahovat, ale samotnou mě zajímalo víc z Paolina života. Rovněž jsem byla zvědavá, jestli se zmíní o epizodce z Venezuely… Paola si povzdechla, chvíli se odmlčela a poté se rozpovídala. Nebylo pro mě těžké ji vnímat a zároveň bedlivě sledovat prostředí okolo nás. Zatím nebylo po Chuckovi ani stopy.
„Vzpomínáš, jak jsem přišla o oko?“
„Otec se zmiňoval… pořezal tě přítel, ten muslim.“
„Pořezal, to ano, ale až měsíc po exhibici v Las Vegas.“
„Vyhrála jsi v amatérské boxerské soutěži a střetla se v ringu s nějakou slavnou boxerkou. Táta říkal, že jsi jí dala pořádně do těla, že to byl tvůj nejšťastnější okamžik v životě – ona je přece tvoje oblíbenkyně.“
„Bývala. Vlastně zmlátila ona mne, vyrazila mi oko a já s boxem skončila. Krátce nato mě pořezal opilý přítel, když zjistil, že za vámi stále občas chodím, že navštěvuji svého syna a exmilence. Abdul věřil tomu, že ho s tvým tátou podvádím. Nenechal si nic vysvětlit. Vzal kuchyňský nůž a… bylo to jedno životní zklamání za druhým. Ale pak se to zvrtlo ještě víc. Můj známý Silvio se mě jednou zpola z žertu zeptal, jestli bych si přála to příteli vrátit, jestli bych měla na to se mu pomstít. Odkývala jsem to a pak jsem na to zapomněla. O dva měsíce později, přesně v den mých narozenin, mě Silvio vzal do jedné staré budovy za městem. Zavedl mě do místnosti se zatlučenými okny a předal mi do rukou kufřík. Pak odkryl závěs, za kterým byl na židli přivázaný muž s černým pytlem na hlavě. Sundal ho a řekl mi ‚všechno nejlepší k tvým narozeninám, Paolo‘. Pak mlčky odešel a já zůstala zírat na tu svini, na toho hajzla, co mě pořezal! Otevřela jsem kufr a tam nalezla spoustu nástrojů, přičemž většinu jsem ani nikdy neviděla. Byly to mučící nástroje – kleště, jehly, nože, háky, krabička soli, kyselina sírová a další věci. Když se Silvio za dvě hodiny vrátil, ani jeden z nástrojů nebyl nepotřísněn krví. Abdul byl mrtvý a já necítila, že bych udělala něco špatného. Silvio se mě zeptal, jestli bych byla schopná tohle udělat i člověku, kterého neznám. Tak jsem skončila jako mučitelka drogového kartelu. Mýma rukama prošly desítky lidí a já se učila jak nejlépe je přimět mluvit, jak jim způsobit co nejvíce bolesti a jak je následně zabít. Byla to moje práce a já ji dělala svědomitě a ráda. Nejen, že plat byl lepší než kdy předtím, ale naplňovalo mě to pocitem zadostiučinění. Pokaždé jsem si před sebou představovala Abdula nebo tu boxerku nebo zkrátka kohokoli, kdo mě kdy nasral a šlo to samo. Nechtěla jsem, abys měl matku, co dělá takové věci. Proto jsem vás oba definitivně opustila a krátce poté jste se odstěhovali do Evropy.“ Armanda to evidentně vzalo. Ne, se mnou to ani nehnulo, taky proč by mělo? Byl to jen další život člověka, který vzal věci do svých rukou. Svět je toho plný, kde kdo si špiní ruce cizí krví, ale ti, co to dělají osobně, ti co jen netahají za nitky, ale vezmou do ruky nůž, tak ti jsou svými činy poznamenáni na celý život. Je snadné být mafiánským bossem a jako takový rozkázat svým lidem, aby odpravili hlučného souseda. Vzít nůž do ruky a jít ho zabít sám je něco úplně jiného. Chce to odvahu a počítat s tím, že zapomenout na to bude těžké. Když někdo udělá něco výjimečného a vražda tím něčím je, pak existuje jen jedna možnost, jak se vlastními silami vyrovnat s tím zářivým bodem v paměti – pokračovat. Na jednu vraždu žádný člověk nezapomene, ale jakmile jich je pět, deset nebo i víc, pak už se začnou slévat a začínají být součástí života, nikoli výjimečným momentem. Ano, méně je někdy více. Když mě Tokutaro nahnal do klece a já zabila své kamarádky, udělala jsem to, abych přežila. Když mě ale pak dal adresu číšníka, co mu v restauraci čistě omylem potřísnil oblek vínem a řekl, že ho mám zabít, bylo to něco odlišného. Tehdy jsem neviděla širší důsledky – byl to můj cíl a Tokutaro byl můj pán. Navíc, stroj na smrt je pořád jen stroj a účel stroje je jen jeden. Když se na tu vraždu podívám dnes, mám z ní špatný, velice špatný pocit, ale byl by ještě horší, kdyby poté nenásledovaly další desítky vražd. Můj život se ale od útěku do Thajska nijak závažně nezměnil. Stále je to souvislý sled zabíjení a násilí. Rozdíl je v tom, že všechno, co se událo od příjezdu do Thajska, všechno to vraždění a zabíjení, je v naprostém pořádku. Nemám v noci zlé sny o Tokutarovi, Akiře, Yoon, Ralphovi, Adrianovi a dalších a dalších. Je to v pořádku. A jen tak na okraj – kdyby to v mých očích v pořádku nebylo, navzdory své psychice visím na nejbližší větvi. Život je o tom umět se vyrovnat se svými činy. Každý má svoji hranici, za kterou když to zajde, je čas na kulku do hlavy. Já tu hranici ještě nepřekonala a zdálo se, že Paola také ne.

Šli jsme dál a Armando celou cestu zíral do země. Připadal mi bledý a nepromluvil ani slovo. Už mě to ale nedalo, abych se nezeptala…
„Paolo, teď už ale v kartelu nejsi, nebo snad ano?“
„Ne. Nebyla jsem tam dlouho. Počkej… v únoru devadesátého třetího byl ten zápas, tři měsíce nato narozeniny, po dvou měsících mě vzali a počátkem devadesátého pátého jsem skončila, čili rok a půl, zhruba.“
„Nech mě hádat… byla jsi na akci, která nedopadla dle představ.“
„Trefa. Byla to práce pro Silvia. Mafiánští bossové šli bokem a vzhledem k tomu, že všichni spojenci až na mě umřeli, musela jsem pryč. Nechtěla jsem na vlastní kůži okusit svoji… medicínu.“
„Já to upřesním. Ve Venezuele jste honili Inckou princeznu, která byla tím zvláštní, že nestárla.“
„Počkej!“ vykřikla Paola a stoupla si přede mě. „Odkud to víš?!“
„Byl tam můj známý, který na Amazonce přišel o snoubenku. A on i princezna tě zachránili před piraňami.“ Paola otevřela ústa a neřekla nic. „Svět je někdy malý…“
„Kasumi, a co ta princezna? Byla to jen velmi dobrá podvodnice?! Tak dobrá, aby nás ošálila?“
„To by ses musela zeptat jí samotné.“ Vidina věčného mládí lidem zamotá hlavu. Říct, že existují tvorové, kteří to jsou schopni ať už za upsání se Peklu, či jen sami ze své vůle splnit, by mohlo mou aliancí otřást.

Před námi se zpoza stromů zjevila náhorní plošina s jezerem. Vážně bych takovou ohromnou vodní plochu čekala spíše v nížině, ale když jsem se na skály odtud dívala… ten jejich tvar a tmavá barva… nevsadila bych si na to, ale klidně mohlo být možné, že ostrov před mnoha miliony lety zdobila sopka, která už dávno vyhasla a v její kaldeře teď bylo jezero. Moje myšlenky byly rázem utnuty. Z keře po mě skočil jakýsi muž a srazil mě k zemi. V mžiku jsem mu sáhla za opasek pro nůž a překulila se. Bylo těžké ho odvalit, ale pomohla jsem si nohama. Skončil pode mnou a zíral na mě, jak mu držím nůž pod krkem.
„Chucku!“ zvolal Armando. Ano, byl to ten černoch.
„Kasumi…“ řekl. Znělo to dost pohrdavě. Od ostříleného urostlého chlapa, kterého jsem odzbrojila a ohrožovala ho na životě, bych pohrdání nečekala. Zlost ano, pohrdání ne. „Chcete mě tu zabít, Kasumi? Divím se, že ne jedem…“
„A co váš útok? Zdál se vám dost čestný?“
„Nepoznal jsem vás. Máte na sobě spoustu bláta… Myslel jsem, že jste domorodka.“ Vstala jsem, ale nůž si ponechala. Samopal, který měl muž na rameni, jsem si též vzala a předala ho Paole. „Šatstvo mi taky vezmete?!“ ptal se Chuck a zvedal se na nohy. „Možná jo, jestli jste na svalovce…“
„Především nejsem na blbce, takže se o oblečení nebojte.“
„Heh, ještě jedna urážka, kotě, a kamarádi se z nás nestanou. Zprvu mi tě bylo i líto, ale po té otravě jsi klesla až na dno. Teď už proti Derekově plánu nic nemám. Sice jsi slabá žena, ale především jsi mrcha. Hmm, to víš, že jsme tě chtěli předhodit Leviatanovi?“
„Každý!“ vykřikla Paola. „Úplně každý o tom ví. Jen já ne… Co Oko hada, ten diamant, i o tom víte?“
„Jo. Derek při sexu často žvaní a prořekl se. Ale je mi jasný, že to nebyla informace, kterou by sděloval rád.“
„Při sexu…“ řekla jsem a zamyslela se. Ten chlap byl ukázkový idiot, co odhazuje trumfy z rukou a sází na svoji cenu. Věřil, že ho vzhledem k neobvyklé situaci potřebujeme, já věděla, že ne.
„Jo, při sexu, Kasumi. Někomu se svalnatí černoši líbí. Vy jste asi na hubenější, nemám pravdu? Prostě na ty, se kterými si hravě poradíte. A když náhodou ne, vždycky jsou tu ještě jedy…“ Už mě s tím sral. Otočila jsem se na Paolu a sledovala její výraz ve tváři. Prohlížela si Chucka a nebyla z něj nadšená. Pak odjistila samopal, přepnula tlačítko pro střelbu jednotlivými náboji a stiskla spoušť. Chuck se zhroutil k zemi s prostřelenou nohou ve stehnu.
„Mami!“ křičel Armando.
„Uč se, kluku,“ řekla Paola a udeřila Chucka pažbou do hlavy. Padl na bok a držel se za krvácející ránu. „Další Derekův komplic! A to, že o jeho zasvěcení Keamy nevěděl, ještě neznamená, že mu v první řadě nepůjde o peníze z diamantu nebo o ten pochybný dar od Leviatana.“
„A co Kasumi?!“ křičel stále rozčílený Armando. „Možná bys měla zastřelit i ji anebo mě. Jak můžeš vědět, že tě nepodvedeme?“
„Kasumi je milionářka a ty můj syn. Chce mě někdo z vás zabít kvůli většímu podílu ze zisku? Myslím, že už takhle si docela přivyděláme a já proti rozdělení těch prachů na tři díly nic nenamítám. Pořád se budu moct po zbytek života válet.“ Byla to rozumná řeč a já Paole věřila. Paola navzdory svému zevnějšku nebyla nevypočitatelná šílená psychopatka, ale vcelku rozumná žena, která tu a tam potřebuje ukojit ego. Pokud ho nebude ukájet na můj účet, jako třeba ten večer na palubě, můžeme spolu vycházet.
„Potřebujeme ho prohledat kvůli munici,“ řekla jsem.
„Děvky!“ zařval Chuck.
„Děvky?! ozvala se Paola.
„Beze mě jste v prdeli! Dvě vymaštěný rambo holky na ostrově plném domorodců... Ti všiváci si vás dají k snídani!“
„Ty vymaštěný rambo holky ti nakopali prdel, zkurvenče!“ zařvala Paola. „Chápu, proč jsem velení dostala já a ne ty!“ Namířila na něj zbraň a mě bylo jasné, že vystřelí.
„Miř na hlavu,“ poradila jsem jí. „Munice máme málo.“ Vystřelila. Chuck padl k zemi s dvěma dírami v lebce, kterými prolétla kulka. Poté ho Paola obrala o příruční kapsu s dvěma náhradními zásobníky, křesadlo a svítilnu. Armando byl sice celý bledý, ale nezvracel. Jako budoucí patolog musel něco vydržet.
„Vy… ty… mami, tys ho… On mi chtěl pomoct! Radši vyskočil z vrtulníku, aby mi pomohl vás najít a…“
„Prosím tě, už drž hubu!“ ozvala se Paola. „Já nemám nervy na ty kecy! Uh, bože! Buď ráda, Kasumi, že nemáš dospělé dítě! Je to jak za trest! Tak, co bude dál? Kdy se sem vrátí vrtulník?“
„To by ti měl říct syn.“ Paola přišla k němu a zeptala se znovu. Armando mlčel.
„To to jako budeš sabotovat?!“ zařvala Paola. „Kdy se vrátí? Řekli ti to?!“
„Až se vyčasí, ale co na tom sejde? Beztak všechny postřílíš. Jen aby tě náhodou nepřipravili o ty tvé… peníze! Jsi stejná jako oni!“ Tohle už Paola nevydržela a dala Armandovi facku.
„Hajzle!“ vyštěkla a vrátila se ke mně. „Nápady? Půjdeme teď do chrámu?“
„Ráda bych, ale musíš nejprve znát můj plán. Protože Khe‘al rozumí anglicky, je klíčem k porážce Leviatana.“
„Co s tím furt blbneš? Leviatan je jen nějaký přerostlý had, kterého si tu už kolik let živí. Oni myslí, že je bůh a že jim dává rozkazy, ale je to jen velké zvíře. Chápu, že ty fámy, co o něm kolují, zblbli Dereka, ale že i tebe?“
„Podívej, nemusí se ti to líbit, ale potřebuji zajmout Khe‘al. Řeka stéká do moře jen kousek od chrámu. Vezmeme to podél řeky ať se neztratíme. V noci tam můžeme být a to je naše šance.“
„Dobře. Teď jsi tu šéf ty, Kasumi. Podřídím se, pokud to nebude pitomost a to tohle není. Z velekněžky jsou posraní a jen tak je přimějeme k poslušnosti. Navíc, diamant má být v soše hada a ta je v chrámu. Tak pojďme.“
 
 
Derek

Šli jsme směrem, který nám ukazovala ta domorodá děvka už celé hodiny. Prodírání se houštím bylo otravné ale to neustálé stoupání bylo horší. A nikde nebyl žádný pořádný orientační bod! Přišlo mi, že se snad točíme v kruzích. S Helgou jsme se shodli na tom, že pokud do večera nebudeme u chrámu, domorodku zabijeme. Prozatím jsem jí ale dal šanci, a když se vzpamatovala, šla po svých, jen kousek před námi. Na to, kolik toho dnes zažila, vypadala vytrvale. Začalo se stmívat, když jsme dorazili k nízké betonové stavbě na vrcholku vysokého kopce. V budově byla nízká podlouhlá okénka.
„Co to je?“ divil jsem se. Helga na to neodpověděla a já přiběhl blíž. Budova měla zhruba čtvercový půdorys a rovnou střechu z betonu. Nikde nebyl žádný vchod… Pohlédl jsem dovnitř okénkem. Podlaha uvnitř byla níž než okolní terén. Uvnitř toho mnoho nebylo, ale velké zelené krabice s klikyháky a červeným kolečkem v bílém poli byly dostatečně vypovídající. Domorodka začala ukazovat na stavbu a cosi vysvětlovat. Při tom divoce rozhazovala rukama, jakoby ji to snad děsilo. Pak jednou rukou ukazovala na různá místa v dálce a tou druhou na stavbu vedle nás. Ke konci se začala usmívat a hojně zmiňovat jméno jejich boha.
„Ať drží hubu!“ řekl jsem, když mě to její žvanění začalo srát! Beztak vím i bez ní, že tu kdysi smrděli Japonci a že tady nejspíše mají celou síť bunkrů, zřejmě na vrcholcích dalších kopců v okolí. Hledal jsem něco jako poklop. Bylo to tu za ta léta zarostlé vysokými stromy a travou. Vsadil bych se, že před lety byl celý svah holý, aby šikmoočkové dobře viděli. Z nejvyššího bodu už byla dobře vidět zátoka a ohromná jeskyně. Pročesal jsem okolí a zastavil se před třemi ohromnými hromadami železa. Nebyly tu nikde známky boje, ale nepoškozené zrezivělé plechovky značily, že japončíci měli naspěch. Myslím, že císařství nemělo zase tak moc tanků, aby je tu mohli nechat. Ošklivé hranaté krabice, jež měly dnes už spíše rezavou barvu, nikoli původní zelený nátěr. Vyškrábal jsem se na jeden z nich a zabral za poklop. „Helgo!“ zařval jsem. „Pojď mi pomoct!“ Helga přišla blíž, vylezla na tank a poklop vcelku bez obtíží vyrvala. To bylo poprvé, co jsem mohl nahlédnout do japonského tanku. Bylo tu sedadlo pro řidiče, zásobník na munici a dokonce rádio s vysílačkou. Všechno to tu ale bylo tak stísněné, že bych se dovnitř snad ani nedostal.
„Strašný,“ řekl jsem. „Během výstavy historických tanků v Berlíně jsem se stěží nacpal do našeho Panzeru, ale tohle je fakt síla! Vždyť sem by se nevešla ani Kasumi!“
„Čtyři chlapi na metru čtverečném? Není to tvůj sen, Dereku?“
„Drž hubu, Helgo!“ vykřikl jsem.
„Jsi buzerant, Dereku! Ale se mnou nemáš problém… To mě uráží!“
„Je mi šumafuk, co to s tebou dělá, protože…“ ohlédl jsem se zpět k bunkru. „A kurva! Je pryč!“ Seskočil jsem z tanku a utíkal na vrchol kopce. Ta mrcha byla fuč! Rozhlížel jsem se okolo a marně po ní pátral.
„Dereku!“ křičela na mě Helga. Jen pár metrů od bunkru nalezla otevřený poklop. Shlédli jsme dolů a naskytl se nám pohled na úzký tunel. „Tam se nevejdu!“ řekla Helga.
„Musím za ní,“ řekl jsem. „Podívej, k zátoce už to není daleko. Běž napřed tímhle směrem a já tě doženu. Jo a pistoli si radši vezmi. Na jednu děvku ji potřebovat nebudu.“ Předal jsem Helze zbraň a začal lézt dolů. Očekával jsem spletitý systém chodeb a bunkrů, které pravděpodobně lemovaly i celé pobřeží.

Stanul jsem v úzkém tunelu vedoucím dvěma směry. Nejprve jsem šel k bunkru a po žebříku se vytáhnul nahoru. Uvnitř skutečně nebylo takřka nic a bedny, kde jsem očekával starou munici nebo dokonce granáty, byly prázdné. Možná to bylo i dobře, protože kdoví jak by půl století staré zbraně dnes vypadaly a jak by fungovaly. Slezl jsem zase do tunelu a šel jedinou možnou cestou dál. Byla tu hrozná tma a já si chvílemi připadal jak za Vietnamské války. Napadlo mne, jak tu mohli domorodci společně s japončíky žít? Možná se na těch pár let, co byl ostrov pod správou císařství, domorodci stáhli do chrámu. Ostrov nebyl zase tak malý, aby tu na sebe pak museli Japonci a domorodci dennodenně narážet. Co ale způsobilo, že se japončíci sbalili a odtáhli? Japonské ostrovy jsou jen necelých tisíc mil na severozápad. Dobrovolně opustit ostrov během prohrávající války? Divné… Chodba se brzy začala rozvětvovat a to bylo zlé. Neměl jsem ani tušení, kudy domorodka prchala. Rád bych ji chytil a zlikvidoval, ale spíš jsem se potřeboval dostat ke chrámu. Vydal jsem se proto chodbou, jež vedla tím směrem, přičemž jsem počítal s tím, že vylezu ven kdykoli jen to půjde, to abych neztratil orientaci.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 14.07.2014, 15:08:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Napínavé čtení, těším se na pokračování (zbytek této kapitoly). Vyprávění z pohledu různých hrdinů jen dotváří atmosféru - a to včetně myšlenkových pochodů jednotlivých postav. Zmínky o velkém hadovi, problémy s domorodci, nedostatek munice a zbraní... A ještě drobné neshody... Vypadá to, že hrdinům nic nenahrává do ruky a nic nevychází (jako kdyby se pokazilo vše, co se pokazit může). O to je celé vyprávění přitažlivější...

Na práci šotků jsem příliš nekoukal, ale trklo mne toto:

-- „Zklamala jsi mě,“ -- (chybí uvozovací věta, pokud není, vrazil bych namísto čárky jiné interpunkční znaménko - i v rámci důrazu na onu skutečnost)

-- Sundal ho a řekl mi ‚všechno nejlepší k tvým narozeninám, Paolo‘. -- (vrazil bych do souvětí jednoduché uvozovky a za "řekl mi" bych dal dvojtečku) -- Sundal ho a řekl mi: 'Všechno nejlepší ke tvým narozeninám, Paolo.' -- (už nevím, jak toto souvětí vypadá v kontextu se zbytkem textu, takže toto ber spíše jen jako zamyšlení)

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 14.07.2014, 17:54:50  
   Lukaskon: Děkuji za další pěkný komentář.
Vzhledem k vcelku malému rozsahu díla nemá většina postav v této části takový prostor, aby se s nimi mohli čtenáři nějak více sblížit. Reálné by to bylo v případě, kdy bude třeba celá série vyprávěna z pohledu tři, čtyř hrdinů. Ale v těchto úsecích psaných z pohledu postav mi nejde ani tak o to dostat se k nim více na tělo, jako spíše mít možnost sledovat stejné situace očima několika osob a mít na stejné události více pohledů.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
EXPIRACE - Fáze...
Danny Jé
PENTAGRAM POP
Janir Killman
Seznamy
Marek Bouchal
obr
obr obr obr
obr

Vítkův další den
Berenika
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr