obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 1. kapitola "Světlo naděje" ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 12.08.2014, 12:53  
První kapitola fantasy příběhu o dívce, která je přivolána do jiného světa, aby naplnila neočekávané proroctví.
 

Světlo naděje



Toho večera zářil na nebi krásný bílý měsíc v úplňku. Ve starém městském parku vládlo ticho občas přerušované šuměním listů ve větru. Jeho tajemnou atmosféru náhle narušily blížící se kroky. Mei běžela po opuštěné cestičce, když se zastavila, aby popadla dech. Snažila se bojovat se všemi pocity, které se draly na povrch a narušovaly její klid. Bylo jí k pláči, ale nedovolila, aby se jí spustily slzy. Kruci… Takhle ne… Všechno je špatně, pomyslela nešťastně.
Tiše stála na místě a snažila se najít svou vnitřní rovnováhu. Závan větru ji zastudil na tváři, pohrál si s jejími dlouhými vlasy a zmizel ve tmě. Možná přece jen nebyl správný čas, abych to teď vytahovala… Měla jsem počkat. Promnula si obličej a stáhla si pocuchané vlasy dozadu. Slabě osvícená cesta i ticho opuštěného parku působily v černé noci strašidelně. Věděla, že by tady neměla být, ale bylo to jediné místo v blízkosti jejího domova, které ji uklidňovalo.
Dlouze vydechla a pak zhluboka nabrala vzduch do plic. Měla bych se vrátit a rozumně se s ním domluvit… Tímhle přece nic nevyřeším. S dalším nádechem se odhodlaně otočila zpět. Jakmile však učinila první krok, půda se pod ní pohnula. V okamžiku se propadla do země. Měla pocit, že spadla o několik metrů níž, přesto necítila téměř žádný náraz. Když se z pádu vzpamatovala, uvědomila si, že leží na tvrdé podlaze. Opatrně se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Byla v temné místnosti, kterou částečně osvětlovala záře měsíce. Díky němu také postřehla, že před ní stojí muž s napřaženou rukou, ze které kapala neznámá tmavá tekutina. Stál přímo ve světle, takže zahlédla i jeho tvář. Byl velice pohledný a ačkoli měl dlouhé stříbrné vlasy, jeho tvář naznačovala, že mu nemůže být víc než třicet.
Rychle se posunula dozadu, dokud ji nezastavila stěna místnosti. Za mužem spatřila obrysy několika dalších postav. Co se to děje? „Abren ny!“ promluvil mírným hlasem neznámý muž.
„Co? …Co jste zač?“ Slyšela šepot přicházející z opačné části místnosti, ale nerozuměla jedinému slovu. „…Kdo jste? …Co tady děláte?“ Nikdo však na její otázky neodpověděl. Rozhlédla se kolem sebe, ale neviděla žádný nepořádek, žádné smetí. Když se podívala nahoru, ve svém překvapení zjistila, že strop je v naprostém pořádku. Jak jím mohla propadnout? Mohla ztratit vědomí aniž by si toho byla vědoma a mezitím skončit neznámo kde? Co jsou ti lidé zač a co jí chtějí? Jde o nějaký tajný spolek? Unesli ji?
Stříbrovlasý muž se znenadání pohnul a přikročil blíž. „…Nechoďte ke mně!“ Vyděšeně se podívala kolem sebe, ale nenašla nic, čím by se mohla bránit.
„Tagnai roa, Mei.“
Dívka okamžitě ztuhla a polekaně se podívala na stříbrovlasého muže. „Odkud znáte…“ Muž jí v tu chvíli přiložil dva prsty na čelo. Neboj se! Zdálo se, že zaslechla jeho hlas, ale nebyla si jistá, jestli muž skutečně promluvil. V místě, kde se jí dotýkal, nejprve ucítila příjemné teplo, hned nato jí však začala kůže mravenčit. Díky tomu pocitu se opět vzpamatovala. Chtěla jeho ruku odstrčit, ale během další chvíle se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.


Probudila se pečlivě přikrytá v příjemně vonící posteli. Měla pocit, jakoby se probudila z dlouhého snu, ale jediné co si dokázala vybavit bylo setkání s podivným mužem. Promnula si oči a rozhlédla se po místnosti. Dřevěné stěny, prostý nábytek, žádný lustr jen čistý strop ze světlého dřeva. Místnost nepoznávala. Nešlo o její pokoj ani o jiný, ve kterém kdy byla. Bylo zřejmé, že ono setkání nebylo žádným snem.
Vyplašeně se posadila a vstala z postele. Sundali jí tenisky, ale jinak ji nechali oblečenou. Své boty našla u rohu postele. Neublížili jí nebo tomu aspoň nic nenasvědčovalo.
Spěšně přistoupila k oknu. Rozhrnula závěsy a podívala se ven. Prudké sluneční světlo ji nejprve oslepilo. Vyčkala, dokud mu její oči nepřivykly, aby se mohla podívat do široké ulice za oknem. Zahlédla několik postav, které procházely kolem nebo stály opodál a rozprávěly mezi sebou. Usoudila, že musí být někde na venkově, protože cestu tvořila jen udusaná hlína, domy byly v naprosté většině ze dřeva a lidé na sobě měli prosté oblečení, které působilo nezvykle cize. V dáli spatřila jezdce na koni a postavu v dlouhém černém plášti s širokou kápí přes hlavu.
Mohl se tady natáčet nějaký film? Nebo ji unesla sekta podivínů na bohem zapomenuté místo daleko od domova? Propleskla si tváře. Je jedno, jaké je vysvětlení. Musím odsud. Tohle nemůže znamenat nic dobrého.
Rychle si nazula boty a přistoupila ke dveřím. Přitiskla k nim ucho a snažila se rozpoznat, co se děje na druhé straně. Když nic neslyšela, zkusila je potichoučku otevřít, okamžitě však zjistila, že jsou zamčené. Zatraceně… Oknem? zamyšleně se na něj podívala. Je tam hodně lidí, kdoví, kdo všechno k nim patří.
Pokusila se tedy najít něco, čím by dveře vyrazila nebo čím by se mohla bránit, kdyby došlo na nejhorší. Kromě postele toho v pokoji moc nebylo. Stála v něm jedna velká skříň, malý stolek a židle. Když nahlédla do skříně, našla v ní jen pár kusů oblečení a deku, nic, co by mohla použít. Pak ji zaujal svícen, který stál na stolku. Náhle však zaslechla vrzání dřevěných parket. Ozval se hluboký hlas. Někdo se blížil ke dveřím. Spěšně vzala svícen do ruky a vyndala z něho svíčku, aby jí zůstala dobrá zbraň se špičatým ostřím. Klika se pohnula a do dveří vstoupil muž s dlouhými stříbrnými vlasy, kterého viděla předchozí den. Tentokrát jej spatřila v plném denním světle. Byl vysoký útlý s tajůplnou krásou, jakou nikdy nespatřila. Světlá pleť a modrošedé oči ladily k jeho nezvyklé barvě vlasů.
Nastavila svícen tak, aby věděl, že je odhodlaná se bránit. „…Kdo jste? O co vám jde?“
Její chování jej nerozhodilo, dokonce se mírně usmál. „Můžeš být klidná. Nikdo ti nechce ublížit,“ promluvil podivnou řečí, kterou nikdy neslyšela. Víc ji však šokovala skutečnost, že jí dokonale rozuměla, stejně jakoby mluvil v jejím rodném jazyce.
„…Co se to děje?“
„Můžeš mluvit po našem,“ pobídl ji muž.
Po jejich? …Co je to za nesmysl? Nejistě stála a pozorovala jeho dokonalou tvář. Teprve po několika dlouhých vteřinách ticha se konečně ozvala. „…Kdo…“ Bála se těch slov, které přicházely samy od sebe, ale musela se dozvědět, co se stalo. Polkla a tvrdě pohlédla muži do očí. „…Kdo jste a co po mě chcete?“ Nechápala jak, ale promluvila tím neznámým jazykem aniž by se musela zamýšlet nad významem slov.
„Jmenuju se Gideon,“ odpověděl jí muž.
„Gideon? …A dál?“
„Prostě Gideon.“
Takové jméno jsem nikdy neslyšela… Nebo je to jeho přezdívka? „…Kde to jsem?“
„Ve vesnici Naroa.“
Takže skutečně vesnice… Naroa… Nezní to jako místo u nás. Copak mě opravdu dotáhli do jiné země? „…Proč jste mě unesli?“
„Potřebujeme tvou pomoc.“
„Mou pomoc? …To myslíte vážně?“ ptala se ho rozčíleně. Copak se únosem žádá o pomoc? …Musí v tom být něco zlého. Co jiného by po mě mohli chtít? „…Odkud znáte moje jméno?“
„Samozřejmě, že znám tvé jméno, dokonce vím, kdo ti ho tak hezky zkomolil,“ pravil s úsměvem na rtech. Jak by tohle mohl vědět? „…Nechceš se posadit? Promluvíme si.“
„…Ne, posaďte se vy!“ Muž přikývl a sedl si na postel. „…Co je tohle za zemi? Je to pořád…“
„Není to žádná země, kterou bys znala…“ přerušil ji muž. „…nebo aspoň ne ve tvém světě.“ V mém světě? …No jasně. Takže nějaká sekta… Tohle místo bude nejspíš plné podobných bláznů. „…Pořád si nevzpomínáš?“ zeptal se jí muž.
„…Na co?“ Nechápala jeho otázku, ale muž jí na to nic neodpověděl. „…Co kdybyste mi už vyklopil, co po mě chcete? Musím se vrátit domů.“
„Tohle nepůjde tak jednoduše.“
„Že ne? …Nemůžete mě tady držet.“
„Nikdo tě tady nedrží,“ pronesl klidným hlasem.
„Vážně?“ Nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. „…Fajn.“ Obezřetně prošla kolem něho a zamířila ke dveřím.
„…Ještě bys neměla chodit ven. Bude to pro tebe příliš velký šok.“
„To věřím, ale jinak se odsud nedostanu, takže naschle.“
„Dávej pozor, abys nenarazila na koně!“
Ignorovala jeho poznámku a vyšla z místnosti. Ve vedlejším pokoji byli další dva muži, které neznala. Seděli u stolu a mlčky ji pozorovali.
Rychle přešla k dalším dveřím a doufala, že vedou ven. Podívala se na všechny přítomné, ale zdálo se, že jí nechtějí bránit. Otevřela tedy dveře a vyšla na ulici, kterou viděla z okna. Lidé se začali otáčet jejím směrem, ale nikdo na ni nepromluvil ani se jí nepostavil do cesty. Rozhlédla se kolem a přemýšlela, kudy by se měla vydat pryč, ale neviděla žádný náznak známé civilizace. Kde si můžu zavolat o pomoc?
Vydala se vpravo a pokračovala dál po ulici. Všichni ji bedlivě pozorovali, ale nikdo k ní neučil jediný krok. Opravdu jsou tady všichni divní. Všimla si, že někteří z nich mají u pasu meč nebo dýku. Ostražitě se dívala kolem sebe a dávala si pozor na jakýkoli pohyb, který by mohl znamenat nebezpečí. Zkoumavé pohledy, prapodivná vesnice a její obyvatelé, všechno jí nahánělo strach.
Domy stály většinou kousek od sebe, takže mezi nimi nebylo mnoho uliček, kterými by se odvážila projít. Podívala se, jestli ji někdo nesleduje a spěšně zatočila doprava. Než se však stačila otočit zpátky, s překvapivou razancí vrazila do stojícího koně. Ten splašeně zařehtal a postavil se na zadní. Snažila se uniknout před jeho kopyty, ale vzápětí jí podjela noha na kameni a upadla na zem. Nedokázala se včas odsunout do bezpečí. Kůň by na ni jistě doskočil plnou vahou, kdyby jej jakýsi muž nechytil za nohu, aby mu tak zabránil v pádu. Potom ho popostrčil o dva kroky dozadu, kde se mohl postavit na zem. Mei zůstala ležet na cestě a zaskočeně zírala na neznámého muže. „…Klid,“ poplácal koně na krku. „…Jste v pořádku?“ zeptal se jejím směrem.
Mei mlčela s nevěřícným výrazem ve tváři. Ten chlap zastavil padajícího koně ve vzduchu bez jakýchkoli obtíží a se stejnou lehkostí jej odstrčil stranou, jakoby šlo o nějakého psíka. Šlo o mohutného tažného koně a muž zdaleka nevypadal jako svalnatý kulturista. Jak tohle dokázal?
Sevřela svícen v ruce. Pomalu a s nejvyšší obezřetností se vyškrábala na nohy. „…Díky, Brone,“ ozval se čísi hlas za jejími zády.
„Jasně,“ odvětil muž.
Když se podívala za sebe, spatřila muže, který se jí představil jako Gideon. „…Měla by sis dávat větší pozor.“
Mei se na něho zamračila. „Tohle byl nějaký trik, že? To, že uzvedl koně nebo že jste věděl, co se stane.“
„Žádný trik.“
„…Jo… Jasně,“ usmála se uštěpačně. Ty nesmysly už nechtěla dál poslouchat. „Nejvyšší čas jít.“ Otočila se k odchodu.
„Nemůžeš se vrátit domů, Mei,“ zvolal stříbrovlasý muž.
„Proč bych nemohla? …Říkal jste, že mi nebudete bránit.“
„To je pravda, ale odsud se nemůžeš vrátit tak snadno.“
„…Proč ne?“
Chvilku se na ni mlčky díval a vyhodnocoval situaci. Jeho pronikavý pohled se následně zaměřil na muže, který stál u koně. „…Mohl bys zavolat Garlona?“
„Jistě.“ Muž uvázal koně u povozu, do kterého jej chtěl původně zapřáhnout a odběhl pryč.
„Proč se nemůžu vrátit domů?“ naléhala Mei. Jsou snad tak daleko od civilizace, že si ani nemůže zavolat o pomoc?
„Je těžké tohle vysvětlovat, když si stále nic nevybavuješ… Neuvěříš, dokud neuvidíš,“ pověděl jí Gideon.
„A co mám vidět?“ Co to pořád říká?
Gideon se podíval někam za ni. Mei se ohlédla a zahlédla muže, který ji zachránil před kopyty koně. Za ním kráčel další muž s nápadnými rezavými vlasy a pihatou tváří. „…Garlone, víš, co budu potřebovat,“ promluvil Gideon, jakmile oba dorazili. Muž na to přikývl.
„…O co tady jde?“ ptala se mrzutě Mei. Bála se. Měla strach z toho, co na ni chystají.
„Chci, aby ses dívala tady na Garlona,“ řekl Gideon a ukázal na zrzavého muže.
„A proč bych měla?“
„Najdeš odpověď na svou otázku.“
Co mi chtějí ukázat? Nejprve se jí nechtělo poslouchat jeho řeči, ale nakonec udělala, co požadoval a zadívala se na muže, kterému říkali Garlon, ani tak si ovšem nepřestávala dávat pozor na všechny ve své blízkosti.
Muž si sundal košili. Byl nezdravě bledý, ale měl pěkné svalnaté tělo. V Mei ten pohled budil rozpaky. Chtěla sklopit tvář, když si náhle všimla, že se jeho bledá kůže začíná měnit. Postupně změnila barvu až do sytého tmavě zeleného odstínu. Z jeho loktů se vynořila bílá kost, která se vytvarovala do špičatého ostnu. Jeho rezavé vlasy zčernaly. Když se na ni podíval, viděla výrazné žluté oči. Potom se beze slova otočil. Na jeho zádech spatřila další ostny vybíhající z páteře. Byly kratší než ty na loktech, ale stejně hrozivé. Když se otočil zpět, Mei si všimla, že se jeho obličej trochu zdeformoval. Měl výraznější bradu a lícní kosti, taky užší nos a nápadnější obočí.
Jak se mohl proměnit do této podoby přímo před jejíma očima? Nedokázala si to rozumně vysvětlit, ale jak měla přijmout možnost, že se skutečně proměnil? Bála se tomu uvěřit. Moc dobře věděla, co všechno to pro ni bude znamenat. Nebyla však tak hloupá, aby se dál utvrzovala v tom, že jsou to všechno jen nesmyslné lži a triky. „…Tohle je jiný svět, Mei. Nenajdeš tady nic z toho vašeho,“ pověděl Gideon. Mei se na něho vyplašeně podívala. Promnula si čelo, protože jí začínala nepříjemně bolet hlava. „…Je ti dobře?“ Přikročil blíž.
„Nechoďte ke mně!“ vyštěkla vyděšeně. Zhluboka se nadechla a vyčítavě se podívala na Gideona. „…Čekáte, že mi bude fajn, když mi tady vykládáte jednu bláznivou věc za druhou?“ Opřela se o stěnu za sebou, když měla pocit, že se jí dělá slabo. Může to být skutečně pravda? Dostala se do jiného světa? Možná za chvíli vyskočí s kamerou a všichni se začnou smát. Stále víc však věřila tomu, že všechno co říkal, všechno, co se právě odehrálo, byla realita, přestože to znělo jako bludy potrhlého blázna. „…Jak jsem se sem dostala?“
„Přivolal jsem tě,“ odpověděl jí Gideon.
„Přivolal? …Tak mě snad zase můžete poslat zpátky, ne?“
„Ještě ne.“
„Proč ne?“ zamračila se Mei.
„Potřebujeme, abys pro nás něco udělala.“
„Copak to ‚něco‘ nemůže udělat někdo od vás? …Proč jste kvůli tomu tahali někoho z jiného světa?“
„Můžeš to být jedině ty,“ pronesl Gideon.
Co to povídá tentokrát? …Nevidí, že jsem obyčejná holka a ne hrdinka z jejich bláznivého románu? Co by po mě mohli chtít, že to nemohou zvládnout jiní? Podívala se na zeleného muže. Copak je tohle možný? Promnula si prsty čelo. Proč mi musí ke všemu bolet hlava? Muž vypadal strašlivě, i když ji to neděsilo tolik, jak by čekala, přesto jí ten pohled nedělal dobře. „…Promiňte, …mohl byste se proměnit zpátky? Myslím, že nejprve musím pár věcí vstřebat,“ požádala ho tichým hlasem. Gideon na muže kývl, aby tak učinil. Muž se proměnil zpět v člověka během několika málo vteřin. Mei měla pocit, že bolest hlavy ještě zesílila, když viděla s jakou rychlostí se jeho tělo změnilo. Raději se tedy posadila na zem. „…Tohle vážně nemůže být pravda.“
„Pořád nevěříš?“ ptal se Gideon.
„Divnější je, že věřím… Asi jsem se zbláznila a tohle jsou moje vidiny.“
„Nejsi blázen ani to nejsou tvé vidiny… Stále ti nic nedochází?“ Zase jí pokládal tu podivnou otázku.
„…Co mi má dojít?“
„Už by tě to mohlo napadnout… Možná se tomu jen bráníš.“
„Čemu?“
„…Kdo jsme?“ zeptal se potom Gideon.
„Démoni,“ odpověděla bez rozmyslu Mei.
„Kdo nám vládne?“
„Lord.“
„Kde žije?“
„…V hlavním městě, …Alvionu,“ dodala tiše, když si uvědomila, že odpovídá na otázky, na které by neměla znát odpověď. Nikdy o něčem takovém neslyšela, tak proč měla pocit, jakoby to všechno byly samozřejmosti, které už dávno znala?
„To je nedaleko odtud… Takže už pár věcí víš. Budeš to potřebovat.“
„Co to plácám? …Přeskočilo mi?“ chytila se úzkostlivě za hlavu.
„Ne,“ usmál se na ni Gideon. „Můžeš říct, že jsem tě pár věcí naučil, proto taky dokážeš mluvit naší řečí.“
„…Přes noc?“ podívala se na něho nevěřícně. Sama si však plynulou mluvu nedokázala žádným rozumnějším způsobem vysvětlit. Byla si jistá, že ten jazyk nikdy před tím neslyšela, přesto jím mluvila s naprostou jistotou, jako by to byla její mateřština.
„Žádný problém,“ pokrčil rameny. „…Pojď!“ nabídl jí ruku. „Měla by ses najíst. Potřebuješ nabrat sílu… Věř, že tady se nemáš čeho bát.“
Samozřejmě, že váhala, ale něco uvnitř, možná její vnitřní hlas jí našeptával, aby mu věřila a tak mu zdráhavě podala svou ruku. Muž ji uchopil a pomohl jí vstát. Pak ji zavedl do domu, ze kterého před tím vyběhla. „Letare, můžeš nám dát něco k jídlu?“ požádal jednoho z mužů, kteří stále seděli v první místnosti.
„Hned to bude,“ ozval se muž s dlouhými blond vlasy svázanými do koňského ohonu.
Druhý muž s černými vlasy a snědou pletí mezitím přinesl další židli, aby se mohli společně usadit ke stolu. Mei stále váhala, ale zároveň měla pocit, jakoby všechny tři už delší dobu znala a měla dojem, že jim může věřit. Všechno to pokládala za bláznovství a nejspíš s ní plánují něco strašného, ale nutkání věřit jim bylo silnější než její strach. „Ahoj, já jsem Trikan,“ pozdravil ji tmavovlasý muž.
„No… já… Mei,“ vykoktala zaskočeně.
„Vypadá to, že jsi stále trochu vyplašená, ale to se dá chápat,“ usmál se na ni laskavě. „Tady ti nikdo neublíží. Nemusíš se bát.“ Měl příjemný uklidňující hlas. Hluboký a přesto tak jemný, jakoby vyprávěl pohádku malému dítěti.
Mei se rozhlédla po místnosti. Stejně jako vedlejší pokoj, byla jen skrovně vybavena. Uprostřed místnosti stál starý gauč a dvě menší křesla, u protější zdi byl krb a na opačné straně malá knihovna a skříňka. Podlahu tvořily dlouhé tmavé parkety, díky kterým nebylo v pokoji tolik světla. Místnost vedla přímo do kuchyně. Podle dalších dveří mohla usoudit, že kromě pokoje, ve kterém spala, byla v domě ještě jedna místnost hned vedle něho.
„…Vy jste všichni démoni?“
„Jistě,“ odpověděl na její otázku Trikan.
„…A nevadí vám, že je mezi vámi člověk?“ Cítila, že je to něco neobvyklého, ale stále chápala jen velice málo z toho, co se dělo.
„Vadí tobě, že jsi obklopena démony?“
„…Asi ne.“ Přestože ji dovedli neznámo kam, nezdáli se být zlí. Jestli to jsou démoni nebo lidé, už jí bylo celkem jedno.
„Tak není problém… Je pravda, že se démoni a lidé nemají příliš v lásce, ale ty jsi tak trochu jiný případ.“
„Jak jiný?“
„…Asi bude lepší, když ti to vysvětlí Gideon.“
Její pohled se obrátil na stříbrovlasého muže. „Nejprve se najez!“ nabádal ji Gideon. „Sedni si!“
Další muž donesl hrnec s červenou omáčkou. K tomu přinesl pečivo podobné chlebu, který znala z domova. Jejich snídaně? …Nebo snad oběd? Odložila svícen, kterého se dosud nechtěla vzdát a posadila se ke stolu. „Dám si s tebou, jestli to nevadí,“ ozval se Gideon.
Mei samozřejmě neměla žádné námitky. I nadále se snažila být opatrná. Bála se té důvěry, kterou k nim cítila stále silněji. Vyčkala, dokud nezačal jíst a sama se pustila do jídla. Hladově se zakousla do chleba. Byl nezvykle kořeněný, ale jinak docela chutný. Potom zkusila ochutnat omáčku. Ta byla skutečně výborná. Byla dost pálivá, ale chléb její chuť zjemnil.
Jedla jen dokud nezahnala nepříjemný hlad. Oba muži poté odnesli zbytky ze stolu. „Děkuju,“ poděkovala jim Mei.
„Není zač,“ pověděl usměvavě Trikan.
Mei se podívala na Gideona. „…Takže, co chcete?“ zeptala se bez okolků.
„Nevím, jestli už jsi na to připravená. Nejspíš ti to bude připadat ještě šílenější.“
„Myslím, že teď už můžu čekat cokoli… Oddalováním si stejně nepomůžu, tak mi to aspoň řekněte!“ Co by mohli chtít po člověku z jiného světa? Už věděla, že i v tomto světě jsou lidé. Proč potřebují právě ji?
„…Pojď se mnou!“ pobídl ji Gideon a vstal od stolu. „Nejprve budeš muset ještě něco vidět.“
„Zase? …Je to další démon?“
„Dá se říct.“ Co jí chce ještě ukazovat? Už si byla docela jistá, že tohle všechno je realita a ne sen, triky nebo její šílenství.
Gideon ji dovedl k jinému domu o kus dál po ulici a zaklepal na dveře. Mezi nimi se během několika okamžiků objevil vysoký muž s holou hlavou. „Můžeme dál?“ zeptal se Gideon.
Muž si přísným zrakem přeměřil Mei, která stála vedle něho. „Samozřejmě,“ pověděl vzápětí a vpustil je dovnitř.
„…Máte tady vůbec nějaké ženy? Teď si nejsem jistá, jestli jsem nějakou zahlédla,“ uvědomila si Mei.
„Moc jich tady nezůstalo… K tomu se taky dostaneme.“
Brzy ucítila zápach desinfekce. Budova byla zřejmě větší než většina domů ve vesnici. Možná se jednalo o zdejší nemocnici.
Gideon ji zavedl do jedné z místností, ve které stálo šest postelí, tři po obou stranách a na každé z nich leželi pacienti. Mezi nimi byla jedna žena. Když se na ně podívala, nemohla si nevšimnout děsivých zranění, která hyzdila jejich těla. Některým chyběla končetina. Jednomu dokonce obě ruce. Další muž byl popálený po celém těle. Přestože byl ovázaný obinadly jako mumie, pořád bylo vidět jeho zohavené tělo. Žena měla několik ran po těle a zlomenou nohu, kterou měla upevněnou v dlaze. Mei si zakryla ústa, aby vydržela zápach, který se řinul vzduchem i hrůzu, kterou zde viděla. „…Co se jim stalo?“
„Je to jejich trest,“ odpověděl jí Gideon.
„Trest?“
„Snažili se postavit proti našemu vládci.“
„Proti lordovi? …To jim udělal on?“
„On nebo jeho spojenci.“
„…Proč je kvůli tomu musel takhle zmrzačit?“ Možná bojovali proti vládě, ale tenhle typ útlaku ze své domoviny neznala. Většina z těch, kteří v místnosti leželi, byla viditelně na pokraji života. Musela si protřít oči, aby nezačaly slzet.
„Lord nezná slitování, pokud jde o jeho odpůrce… Naprostou většinu čeká smrt,“ řekl jí Gideon.
„…To je kruté… Jak může být vládcem, když si nedokáže udržet respekt jinak než násilím?“ Vidět takové bezpráví na vlastní oči bylo jiné, než jej vidět ve filmu nebo si o nich přečíst v novinách. Pro Mei to byl příliš krutý pohled.
„Lord musí být tvrdý, aby si udržel svou moc a vliv. Nynější lord však zachází do jiných krajností. Zajímá se o války s problémovými kmeny ne o životy běžných démonů, ovšem každou jejich vzpouru krvavě potlačí… Tohle už trvá mnoho let. V zemi je nastolen špatný řád. Mnozí žijí ve strachu. Zákony jsou jen cárem papíru, pokud vůbec nějaké existují. Naše země pomalu upadá… Potřebujeme nového vládce, proto se proti němu snažíme bojovat.“
„Vždyť vás zabije.“
„Pokud chceme, aby jeho krutovláda skončila, není jiná možnost… Tady nenajdeš nikoho, kdo by nestál za námi… Naše rodiny jsou daleko odsud, jinak by se nemohly vyhnout lordovu trestu. Proto tady ani nenajdeš mnoho žen.“
„…To je strašný.“ Jak se vůbec mohou takové věci dít? „…To je to, co jste mi chtěl ukázat?“ obrátila se potom na Gideona.
„Ano.“
„…Je mi jich moc líto, ale nemám ponětí, jak do toho zapadám já? …Jak můžu pomoct? Předem říkám, že nejsem doktorka.“
„To vím.“
„Tak co bych pro vás měla udělat?“
„Porazit lorda,“ řekl Gideon.
Porazit lorda? Zdálo se, že mluví naprosto vážně, ale obsah jeho slov zněl pošetile. „…Myslím to vážně. Co můžu udělat?“
„Přece to, co jsem řekl,“ pověděl Gideon bez jediné změny ve tváři.
Mei se na něho zamračila. Zbláznil se? „…Myslím, že teď blázníte vy. Máte dojem, že malá holka jako já může porazit démona, jako je lord? …Proč bych měla být úspěšnější než ostatní?“
„Viděl jsem to ve tvé budoucnosti a především i v té jeho.“
„Nepovídejte! …Takže vy vidíte do budoucnosti… To by mě tedy zajímalo, jak jsem podle vás porazila nejmocnějšího démona mezi vámi. Vždyť ani neumím držet zbraň.“ Nikdy v životě neměla zbraň v ruce, pokud by nepočítala kuchyňský nůž, který k tomu může mít blízko.
„To vyřešíme později. Teď si s tím nemusíš dělat starosti,“ řekl jí Gideon, ale Mei to na uklidnění nestačilo.
„Nejsem bojovník a ani zabiják. Ať už je váš lord jakýkoli, nemůžete po mě chtít, abych někoho zabila.“
„To po tobě nikdo nežádá. Nemusíš ho zabíjet,“ pronesl klidným hlasem. Nemusím… Tak co po mě vlastně chtějí? Nejistě odvrátila zrak. Nastalo ticho.
Gideon přistoupil o krok blíž a upřeně se jí zadíval do očí. „…Mei, můžeš si být jistá, že ho porazíš. Možná to nebude snadné, možná tě při tom potká mnoho těžkostí, ale věř, že to dokážeš… Díky tobě se zdejší řád změní… O tom nemám žádných pochyb.“ Mei se v jeho očích snažila najít lest, ale nenašla nic, co by mohlo naznačovat klam či jakékoli pochybnosti o tom, co říká. Zdálo se, že mluví pravdu nebo v ni přinejmenším sám věřil, ale copak v ní mohla věřit i ona? „…Myslím, že pro dnešek už toho bylo dost,“ usoudil Gideon. „Pojď! Vrátíme se zpátky.“
Pomalým krokem se vrátili do domu a vstoupili do pokoje, kde se před několika hodinami probudila. „Víte,…“ ozvala se Mei ze svého zamyšlení. „…moc ráda bych vám nějak pomohla, ale myslím, že táta bude šílet, když se nevrátím tak dlouho domů.“ Od chvíle, kdy utekla do parku uběhl téměř celý den. Určitě už budou mít starosti.
„S tím si nedělej těžkou hlavu. Čas tady plyne nezávisle na tom vašem. Až se vrátíš, tvůj otec si ničeho nevšimne, i kdybys tady strávila celé roky.“
„…No. To jste přehnal, že?“ usmála se zdráhavě Mei.
„Neboj!“ odvětil laskavě Gideon. Pak se rozhlédl po místnosti. „Tohle bude tvůj pokoj… Žádáme tě o pomoc. Nikdo tě nebude nutit, abys to přijala. Jen chci, abys o tom přemýšlela… Nejsi vězeň. Můžeš jít, kam se ti zlíbí, ale uvaž, že tady na tebe čeká víc nebezpečí než kdekoli u vás. Neměla bys opouštět vesnici a rozhodně ne sama… Kdybys cokoli potřebovala, stačí říct. Vedle vždycky někdo bude.“
„…Děkuju.“ Jak bych jim mohla pomoct? …Přece nemůžu porazit lorda.
„…A hlavu vzhůru,“ usmál se na ni Gideon. Položil klíč od dveří na stolek a opustil místnost.
Mei se posadila na postel a přemítala o tom, co se přihodilo. Uvědomila si, že se až příliš rychle smířila s tím, jak daleko je od svého domova. Neměla tušení, co jí muž jménem Gideon naučil nebo co vlastně udělal, že se pro ni teď mnohé věci zdály být samozřejmostí, ale ať už to bylo cokoli, zřejmě jí to také pomáhalo snadněji se smířit se svou situací. Během jediného dne zažila mnoho nemilých překvapení, jež by za normálních okolností nemohla nést s takovou lehkostí.
Nejzvláštnější ovšem byla jejich žádost, tedy důvod, proč je tady. Lord musí být skutečně mizera, když své poddané krvavě utlačuje. Chápala, proč nechtějí takového vládce, ale mohla věřit Gideonovi, že jej může porazit právě ona? Jistě by nedokázala přemoci ani leckterého člověka, natož potom démona. Věděla, že síla a schopnosti démonů se od lidí značně liší, ovšem postavit se lordovi bylo i pro démony naprosté šílenství. Je to nejmocnější démon v říši. Proti němu je na tom hůř, než mravenec proti člověku. Ten by se možná dokázal schovat.
Lehla si na postel a promnula si obličej. Těch pár posledních dní jsou k zbláznění. Hlavou se jí neustále honily obrázky zraněných, které jí Gideon ukázal. Pokud by se lordovi postavila, nemohla by mít větší šanci než ostatní. Jistě by nepřežila. Proč o tom tedy Gideon mluvil, jakoby neexistovala žádná pochybnost? Jediná možnost, jak by mohla lorda porazit, by byla šťastná náhoda. Až neskutečná náhoda. Vytáhla si zpod trička medailon, který jí visel na krku a mnula ho mezi prsty. Co by na to asi řekli naši? Co by chtěla máma?

„Opravdu je to ona, Gideone?“ ptal se muž jménem Letar. „Připadá mi jako velice mladá a křehká dívka. Nezdá se mi, že by porazila kohokoli z nás natož lorda… Myslím, že se dá očekávat, že odmítne.“
„Je docela milá,“ poznamenal Trikan.
„Dost možná, ale přál bys jí, aby bojovala s lordem? …Kdo by to po ní mohl chtít. Člověk proti té bestii přece nemá šanci.“
„Dokáže to,“ promluvil Gideon. „Jen jí musíme věřit. I bezbranná kořist může přelstít lovce. Síla a moc nejsou vždy nejsilnější zbraní. I malá náhoda může rozhodnout v boji. Má v sobě dost sil, aby lorda zničila a to taky udělá,“ řekl rozhodným hlasem.
„Copak může mít dost odvahy, aby se mu vůbec postavila? V tom pokoji už je přes dvě hodiny. Nejspíš jen hledá vhodná slova, jak odmítnout,“ usuzoval Letar. „…Nakonec bych jí to nemohl mít za zlý.“

Mei se neklidně procházela po pokoji. Fajn… asi jsem se opravdu zbláznila. Hned nato vyšla z pokoje. Všichni tři seděli u stolu a upíraly na ni své zraky. Přistoupila k nim a na každého z nich se upřeně zadívala. „…Nejsem si jistá, jestli vám můžu nějak pomoct, ale chci udělat vše, co bude v mích silách. Ovšem… stále nevím, jestli se můžu zrovna já postavit proti vašemu vládci. Pořád si myslím, že je to naprostá šílenost… Nejprve bych chtěla vědět, co můžu v té věci udělat, než se rozhodnu, co dál.“
„Dobré rozhodnutí,“ pověděl usměvavě Gideon.
Mei se usmála. „…Tedy… mohla bych dostat ještě něco k jídlu?“ Měla příšerný hlad.
„Samozřejmě,“ usmál se Trikan a přešel do kuchyně, aby něco připravil.
Přinesl jí chleba namazaný krémem, který jí připomínal med. Pravděpodobně to byl med jen chutnal jinak, než byla zvyklá. „Děkuju.“ Zakousla se do krajíce a s chutí ho snědla. Nenápadně si olízla prsty od slaďoučkého medu.
„Co se bude dít teď?“
„Dneska už je pozdě, ale zítra bychom mohli zkusit, jak si vedeš v boji,“ povídal Gideon.
„Říkala jsem, že jsem nikdy nedržela zbraň v ruce.“
„To nevadí.“
Nevadí. „…A co dneska?“
„Co budeš chtít.“
„…Můžu se projít po vesnici?“ Nechtěla jen posedávat a nechat věci plynout. Toužila poznat své okolí. Tohle by mohl být dobrý začátek.
„Samozřejmě. Trikan půjde s tebou. S ním se nemáš čeho bát.“ Příliš dlouho neváhala a souhlasila. Jistě se bude cítit lépe, než kdyby šla sama.
Společně vyšli ven a vydali se dlouhou ulicí doprava. Dřevěné domky byly poměrně malé jen několik z nich mělo dvě patra. Jejich střechu pokrývaly většinou šindele nebo došky. Nevšimla si žádného obchodu, kromě jedné hospůdky.
Kolem prošlo jen několik málo postav, které se na ni párkrát podívaly, než odkráčely svou cestou pryč. Vypadaly jako lidé, ale jak slyšela, všichni jsou to démoni. Umí se taky proměňovat jako ten předchozí démon? zamyslela se Mei, ale vzápětí si uvědomila, že většina démonů má jen jednu podobu, nejčastěji právě lidskou. Na první pohled se od člověka skutečně moc neliší, přesto jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Dožívají se například mnohem vyššího věku než lidé, průměrně možná něco málo přes dvě stě let, ale to závisí na tom, o jaký druh démona se jedná. Jejich těla jsou odolnější a mnohem rychleji se léčí. Většinou mají taky větší sílu a dokonalejší smysly než lidé a někteří z nich dokonce nadpřirozené schopnosti.
Přestože i tady existují lidé a není jich málo, mezi démony obvykle nežijí. Mají své vlastní území daleko odsud. I oni mají svého vladaře, ale o něm nic nevěděla. Byla si vědoma toho, že mezi lidmi a démony panuje vzájemná nedůvěra a nepřátelství. Když viděla, jak se na ni všichni neustále ohlíží, bylo zřejmé, že s jejich důvěrou na tom nebude o moc lépe. Později si však uvědomila, že má na sobě odlišné oblečení, než je zdejším zvykem.
Všichni nosili jednoduché prosté šaty. Muži na sobě měli lehké kalhoty a k tomu vestu nebo jednotvárné tričko. Naproti tomu ženy nosily kožené šaty, jejichž sukně jim sahala do půli stehen. Jejich tvar udržoval jednoduchý opasek, u kterého také měly připnutou dýku nebo meč. Stejně jako muži byly připraveny k boji, ale za celou dobu nezahlédla víc než dvě ženy.
Na rozdíl od nich byla Mei oblečená do útlých kalhot našedivělé barvy a trička s vodorovnými žlutými, červenými a bílými pruhy s krátkým rukávem a modrým obrysem na bílém podkladu připomínající květinu na horní polovině zad. Pestrostí barev mezi nimi jistě vyčnívala stejně jakoby papoušek vyčníval mezi holuby. Možná tedy i oblečení mohlo přitáhnout jejich pozornost. Jejich pohledy, které působily spíš podezřívavě než přívětivě, se jí však vůbec nelíbily. Dívají se na oblečení nebo na člověka? „…To jsem tak slavná nebo se dívají na moje oblečení?“ prohodila Mei.
Trikan se usmál. „Zřejmě na obojí… Víš, …nikdo tady nemá sebemenší zkušenosti s člověkem, ale špatné zvěsti se šíří nejrychleji. Člověk mezi démony nemá dobrou pověst… Démoni věří, že jsou zrádní a nesnášenliví k jiným bytostem a to i přesto, že jsou na jejich existenci závislí. Nedokáží žít v harmonii s krajem, ve kterém žijí. Jsou závistivý a chamtivý. Rádi útočí na ty nejslabší, jenom aby se pochlubili se svou kořistí.“
To zřejmě v některých případech platí i u nás. „…A v co věříte vy?“
„Těžko říct. Jsi první, koho jsem potkal… Z prvních dojmů bych řekl, že jsi moc hodné děvče, které není lhostejné, co se tady děje a to i přesto, že nejde o tvůj svět a ani o tvou rasu… Když jim ukážeš jaká jsi, určitě se na tebe budou dívat jinak.“
Pomalu obešli celou vesnici. Když se začínalo stmívat, vrátili se zpět do jejich domku.
Po večeři si povídali o následujícím dni. Gideon měl v úmyslu naučit ji bojovat se zbraní. Mei to pokládala za bláhové, ale chtěla se mu pokusit věřit. Připadalo jí, jakoby ho znala řadu let, jakoby to byl jeden z jejích nejbližších, kterému může plně důvěřovat. Dalo by se říct, že o něm nic nevěděla, ale působil velice přátelsky. Mei s ním měla pocit jistoty, přestože měla tušení, že její vnímání ovlivnilo to, co ji naučil.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 28 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 01.03.2015, 12:56:15 Odpovědět 
   Jelikož mě zaujala tvá první povídka, pustila jsem se do tohoto vyprávění. Fantasy žánr příliš nevyhledávám (kromě Hry o trůny a samozřejmě HP :-)), ale zde se vyskytují démoni, což je mi sympatické. A i oni sami vypadají jako sympaťáci. Samozřejmě nejspíš kromě lorda a jeho party, to bude asi zcela jiná sorta. Každopádně to máš velmi čtivě napsané a určitě budu ve čtení pokračovat.
 ze dne 02.03.2015, 14:32:59  
   Garathea: Děkuji moc za komentář, už jsem ani nečekala, že by se někdo pustil do čtení od začátku příběhu, každopádně jsem jenom ráda:-). Kritikou ani dotazy mě šetřit nemusíš:). Mnohdy to pomáhá.
Hezký den:-)
 Alan Dark 30.08.2014, 12:01:46 Odpovědět 
   Jak jsem slíbil, tak jsem udělal a začetl se do první kapitoly. Jelikož jsem již věděl, co s Mei bude dál, zřejmě mi to trochu zkazilo zápletku, ale to je můj problém. Jinak úvod v pořádku, že je použito zažitého vzorce je celkem logické, jak se jinak dostat do jiného světa než přiletět či se přenést. Forma "propadnutí" se do světa démonů je také úsměvná, i když nejsou tací, za jaké je považujeme my tady. Takže čtivé a hodnotím kladně. Jen doufám, že bude někde také zmíněno její celé jméno, docela by mne zajímal jeho původ :)
 ze dne 01.09.2014, 15:25:29  
   Garathea: Hlavní hrdinka zůstává prozatím bez příjmení právě proto, aby nikdo nepoznal její národnost. Ať už si to tedy přečte kdokoli, Mei může pocházet právě z jejich nejmilovanější země.
Jméno Mei je zkomolenina jejího křestního jména, které jí zůstalo už od útlého dětství. Jeho původní znění si zatím nechám pro sebe jako překvapení do budoucna :-).
Děkuji za trpělivé čtení. Brzy určitě přidám další pokračování.

Hezký den
 Šíma 12.08.2014, 12:53:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Předně se omlouvám za pozdější publikaci, původně jsem chtěl tento text přenechat kolegyním, které publikují tento žánr více, ale také nemají času nazbyt, proto jsem se jej ujal nakonec sám...

První kapitola je vlastně také určitým úvodem a přináší svým čtenářům i samotnou zápletku, proč se naše hrdina ocitla v tomto podivné světě démonů a jakéhosi zlého vládce. Ono se říká, že dobro a zlo mezi sebou prý bojují neustále a budou bojovat, dokud budou existovat... Způsob ocitnutí se oné dívky v tomto světě může být "zažitým klišátkem", přesněji řečeno, bylo použito zažitého dějového vzorce (jak přenést člověka z naší reality do reality jiné - prostřednictvím magie - čar a kouzel), ale budiž, nějak se tam přeci dostat musela! ;-)

Když se podíváme na tuto kapitolu jako na celek, textík je čtivý, zdá se i s dostatkem detailů, popisy, dialogy i děj jsou k věci, čtenáři mají prozatím možnost se rozkoukat (stejně jako dívka) a hádat, proč právě ona a proč ne někdo jiný. Na práci šotků jsem nehleděl, nic mne netrklo do očí, bude určitě zajímavé sledovat další dobrodružství této mladé, krásné a křehké dívky. Stejně jako Ty i my čtenáři víme, jak dokáží ženy klamat tělem. Možná, možná se má lord nač těšit, ale nepředbíhejme, protože cesta to bude určitě křivolaká a velmi nesnadná. A vo tom to je.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Vrazím Ti sem jednu jedňuchu pro povzbuzení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Druhý život
Daisy
Moje první trof...
VcelaMarla
Prší
micromys
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr