obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Svolného osud vede, vzpurného vleče."
Seneca
obr
obr počet přístupů: 2915776 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39710 příspěvků, 5825 autorů a 392902 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: X - Chrám hada 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 15.07.2014, 17:04  
Kasumi, Paola a Armando míří do chrámu. Tam má namířeno i Derek a Helga. Jak může dopadnout setkání obou skupin?
 

Armando

Padla tma, když jsme dorazili k moři. Řeka tu do něj neústila, ale po skále stékala přímo do moře. Na vodopád bych se díval rád, ale ne za těchto okolností. Litoval jsem téhle výpravy. Kdybych býval zůstal v Llanalli, kdybych se nikdy nesetkal s Kasumi a kdybych nechtěl vidět svoji matku, pak bych o Paole měl ještě nějaké iluze, ale ty teď nahradilo těžké zklamání. Kdybych měl porovnat Paolu a Kasumi, těžko bych se rozhodoval, která z nich je lepší. Odsud už byla v dálce vidět zátoka a nad ní obrovská špičatá skála, která zřejmě představovala chrám. Ten gigantický otvor dovnitř byl vidět už odsud. Co mě však fascinovalo ještě víc, byla veliká hranatá stavba na skále pár set metrů od nás. Mé krvežíznivé společnice naznaly, že bychom se měli podívat dovnitř, takže jsme se vrátili do houští a stoupali po vcelku strmých svazích k budově. Určitě ji nepostavili domorodci a určitě tu nebyla déle než jedno století. Vzhledem k tomu, kde jsme byli, jsem tipoval pobřežní pevnůstku z druhé světové války. Myslím, že Kasumi to velice zaujalo, jakoby před sebou měla kus historie svého národa.

Když se před námi zjevila ta šedá betonová stavba o dvou patrech, viděl jsem, jak se Kasumi zarazila.
„Mohlo mě to dojít…“ řekla.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Khe’alin meč sem před lety donesli Japonci. Nejspíše to byla zbraň nějakého vyššího důstojníka. Pojďte dovnitř.“ Budova neměla žádné dveře a ani se nezdálo, že je kdy měla – jen otvor dovnitř. Spodní patro bylo téměř zcela vyklizené a já se mohl jen domnívat, co tu tenkrát mohlo být. Jediné, co tu zbylo, byly malé plechovky s olejem, prostá křesadla, hromada prken, polámaný stůl, rozbitá petrolejka a především zničené dělo, které asi bylo příliš těžké na rozebrání a odvezení. To dělo samozřejmě směřovalo hlavní k moři, ale dnes už bylo zrezlé a popraskané. Žádné dělostřelecké granáty, ani plány či mapy a ani zásoby ať už jídla či zbraní – nic takového tu nezůstalo. V patře to nebylo o mnoho lepší. Kasumi tam chtěla vylézt po žebříku, ale většina příček se ulomila již dávno. Pro ni to ale problém nebyl. Jakoby to byla primitivnost – rozběhla se proti stěně, vyskočila na ni, odrazila se špičkou nohy a chytila se zábradlí. To se řádně prohnulo, ale Kasumi se po něm vyškrábala nahoru.
„Je tam něco?“ ptala se Paola.
„Vůbec nic. Ale…“ Kasumi shlédla přes zábradlí dolů a ukázala na roh budovy. „Támhle to vypadá jako poklop. Jsou tam spáry…“ Ano, skutečně byl v rohu otvor, zahrazený těžkou kovovou deskou asi metr na metr. Nebyla za co chytit a jak nadzvednout. Kasumi to ale nedalo. Prohlédla si zábradlí a nalezla místo, kde bylo uvolněné z betonu. Zabrala a pokusila se ho vylomit.
„Kašli na to, Kasumi,“ řekla Paola. Nakonec se jí však zábradlí podařilo uvolnit a seskočila dolů s lehce ohnutou trubkou. Vsunula ji do spáry a zabrala. V takových momentech jsem si připadal obzvláště hloupě. Jako mužský bych tohle měl dělat já a nenechávat to na ženě. „Ukaž,“ řekl jsem a trubky se chytil.
„Tak do toho.“ odvětila Kasumi a k mému překvapení ustoupila. Šla se podívat ven a poté se postavila k matce.
„Je to těžký, co?“ otázala se mě matka, zatímco já se teprve snažil protlačit trubku na vhodné místo, to abych mohl řádně zapáčit.
„To je dobrý, zvládnu to,“ odvětil jsem a konečně dostal trubku na správné místo. Zabral jsem a snažil se desku nadzvednout. Jak jen mohla být těžká?! Napadlo mne, jak se dolů lezlo před lety? Nejspíše tu měli vhodné nářadí a byli na to alespoň dva. To my měli jen jednu trubku. Pot mi začal téct po tváři dřív, než se deska vůbec hnula. Konec trubky se mi začal ohýbat v rukou a to bylo zlé. Čím kratší páka, tím náročnější zvedání.
„Co myslíš?!“ optala se zase Paola, tentokrát však Kasumi. „Zvládne to?“
„Pochybuji.“ Pche, prý ‚pochybuji‘. Trubka se mi ale vyhákla a já málem spadl na zem. Kasumi se na to už asi nemohla dívat. Trubku mi vzala, vsunula ji na místo, shýbla se a zabrala. Deska se nadzvedla, pohnula a Kasumi ji odsunula pryč. To bylo tak trapné… Kasumi se na mě ohlédla.
„Nepodceňuj mě,“ řekla.
„Ale…. já chtěl jen pomoct!“
„Pomož mi až to budu potřebovat.“ Jen jsem zakroutil hlavou a podivoval se nad její odmítavosti a hrubostí. Nechtěl bych ji mít za matku… Ale to asi nikdo. Paola byla Kasumi dlužná a já též. Těžko ale splatit dluh někomu, kdo si se vším poradí sám. Tedy, samozřejmě, že kdybych tu pitomou desku zvednul, ani v nejmenším bychom nebyli s Kasumi vyrovnáni, ale dodalo by mě to pocitu, že tu jsem něčemu platný. Kasumi se shýbla a pohlédla dolů.
„Není tu žebřík a je to docela hluboko.“
„Já počkám nahoře…“ navrhl jsem.
 
 
Paola

Seskočila jsem dolů hned po Kasumi a okamžitě na něco křupavého šlápla. Světlo seshora bylo sice mizivé, ale dostatečné, abych poznala, co že to bylo. Byly tu lidské ostatky zabaleny v hnědých zbytkách uniforem. Byly jich tu desítky. Snad hrob. Zapnula jsem svítilnu a porozhlédla se. Vedly odsud mříže a zdálo se, že sem byly dosazeny navíc, že dřív se tudy jen procházelo do chodby, kterou odsud bylo vidět. Zámek na mřížích byl tak rezavý, že sotva držel na místě. Kasumi se shýbla pro malou plechovou krabičku, která ležela pod jednou z koster. Otevřela ji a nalezla asi osm zpráv. Některé byly naškrábané na potrhaném papíře, jiné jen na kusu látky nebo kůže.
„Co to je?“ zajímalo mě. Kasumi opatrně vyndala první zprávu, která byla i po letech čitelná a přečetla ji nahlas.

Má drahá Kiyoko,
mrzí mne, že jsem vás musel opustit právě v tak nešťastnou dobu. Byl bych rád, aby na mě náš syn vzpomínal jako na čestného muže a ne jako na zbabělého blázna, za kterého mne zde mají. Jsem společně s dalšími vězněm, nikoli však zajatcem. Vím, že mne budeš považovat za lháře stejně jako náš velící důstojník, ale já ho viděl! Viděl jsem démona z hlubin oceánů a nejsem sám. Jestli se nestáhneme z Pulau Ular, všichni do jednoho zde zahyneme! Jen doufám, že si to vedení uvědomí dříve, než tu zemřeme a hlavně – že nás odtud vezmou s sebou. Pokud se ale tak nestalo, pak se ti do rukou dostal tento dopis a ty už se o mne nemusíš strachovat.
Miluju vás a vždycky budu
Hideki


Kasumi krabičku zavřela a odhodila na zem.
„Zvláštní,“ řekla jsem. „Proč to nekončí slovy: ‚nejbolestivější smrt všem americkým psům?‘
„Protože historii píšou lháři. Je snadnější přesvědčovat lid, že muži v hnědých uniformách jsou všichni do jednoho krvežíznivé násilné bestie bez špetky cti. Ale tyhle bestie jsou vždy na obou stranách konfliktu. Slogan typu: ‚Přidej se k armádě USA a umuč si svého Japonce,‘ by asi moc dobrovolníků nezlákal.“ Svítilna zablikala a já se skoro až obávala, že zhasne definitivně. Vzala jsem jeden větší kus látky a hodila ho nahoru.
„Armando,“ zvolala jsem na syna. „Potřebujeme louč!“
„Proboha k čemu?“
„Hodláme to tu snad prozkoumat, ne? Najdi venku větev, ulom ji na požadovanou délku, natrhej látku na proužky, zabal konec klacku, látku namoč v oleji a hoď nám to dolů.“
„Co-cože?!“
„Udělej co říkám!“ Blbec! Pořád se jen ptá, všemu se diví a ještě myslí, že ho povedu za ručičku.

Armando byl zpátky asi až po deseti minutách a nesl hořící louč.
„Ty kreténe!“ zařvala jsem. „Kasumi, on… to je idiot!“ Kasumi si povzdechla a zamyslela, zatímco já si od synáčka, který nás dost možná zabil, vzala pochodeň.
„No co je?“ divil se Armando.
„Kolik máme munice?“ zeptala se mě Kasumi.
„Skoro tři zásobníky po třiceti nábojích. Můžeme se ubránit!“
„Pokud nám nevpadnou do zad.“ Kasumi kopla do zámku mříží a ten spadl. „A to se může stát. Mám návrh. Nakonec nám Armando možná pomohl. Pokud si světla domorodci všimli, a my budeme věřit, že ano, pak sem někoho pošlou, ale nenajdou nic. Dobře mě poslouchejte. Armando, pojď sem!“ Syn slezl a jen se opřel o stěnu. „Uděláme to takhle. Já odsud vylezu a zavřu vchod. Vy dva najdete únikovou cestu, někde tu musí být, protože tohle původně nebylo vězení ani hrob – tohle je spojovací chodba, která bezpochyby propojuje síť bunkrů, jež jsme cestou viděli na kopcích. Východů může být víc a budou v místě, které je možné krýt palbou z kulometů. Domorodci vás mohou přepadnout zezadu, ale věřím, že tolik jich tam nebude. Pokud si na to troufneš, Paolo, zkus se hned nato vrátit sem a postřílet je taky. Měli by pročesávat okolí, takže buď opatrná.“
„A kam jdeš ty?“ zeptala jsem se.
„Do chrámu pro Khe’al.“ Plán to byl dost zoufalý, ale mohlo to vyjít. Těch domorodců tu zase nežije tak moc, aby nešli vybít. Kasumi hodila dolů trubku, zasunula desku na původní místo a zmizela. Doufám, že se stihla ztratit ve tmě. Na hromady koster se nekoukalo zrovna dobře a to ani mě. Velice ráda jsem proto odešla chodbou.

Armanda jsem nechala jít vpředu, to abych nám mohla krýt záda. S trochou prozíravosti se nám ty svině mohou dostat do zad a to by bylo nepříjemné. Asi po sto metrech pomalé chůze k nám dolehl ženský křik. Úzké chodby ho dost zkreslovaly, ale poznala jsem, že žena opakuje jen dvě nebo tři slova a zdá se být zoufalá. Protáhla jsem se kolem syna a připravila zbraň. Křik utichl a to mne zmátlo. Velice opatrně jsem se vydala dál. Svítilna neustále blikala, ale i samotná pochodeň vytvářela dost světla, takže ten člověk vpředu o mně musel vědět. Dorazila jsem k tělu mladé ženy. Byla celá od krve, ale ta už na ní zasychala. Myslím, že ji někdo zlámal vaz, ale to je přece... hloupost, vždyť tu nikdo není. Nikde okolo nikdo nebyl! Shýbla jsem se k ženě a zkusila nahmatat tep. Marně. Až teď jsem si všimla úzkého pruhu světla nad námi. Byl tak poklop, který někdo otevřel a seshora se na mě snesl. Srazil mě svou vahou na zem a samopal mi vyrval z rukou. Konečně jsem mu mohla pohlédnout do tváře. Byl to Derek a nahoře nade mnou byl prostý žebřík vedoucí na povrch.
„Ale, ale,“ zvolal Derek s úsměvem. „Paola a její synáček. Tak vy ještě žijete? A konečně jste se setkali. Dojemné...“
„O co ti jde, Dereku?!“ zeptala jsem se a stavěla se na nohy.
„O diamant, o co jiného? Myslím, že už o něm víš, co jinak bys dělala tady u chrámu?! Kde je Kasumi?“
„Na cestě tam.“
„Hmm, tak to vypadá, že se zase shledáte. A být tebou doufám, že Kasumi na vás alespoň trochu záleží. Nemám totiž ve zvyku brát s sebou neužitečné rukojmí!“   
 
 
Khe’al

Cítila jsem napětí, které vzrůstalo každým okamžikem. Moji lidé se báli, tiskli se k sobě v komnatách hrubě vytesaných do skály, seděli na kožešinách, zahřívali se navzájem a vůbec nemluvili. Vzpomínali na mrtvé, nejvíce na Cha’ara a byli by vzpomínali i na mne, nebýt masky. Jakoby mne moje matka ochránila i z temné podmořské říše mrtvých. Rozbitá lebka mi rozřízla levou tvář až ke rtu. Nemohla jsem ani zavřít ústa, tak moc to bolelo. Trvalo celé hodiny, než se kněžkám podařilo mi ránu sešít pomocí jemných proužků kůže a kosti sloužící jako jehla. V ústech jsem teď měla odpornou pachuť kůže i krve a tvář měla probodanou. Stálo to ale za to. Nechala jsem Ulkuru, obřadní předmět z pevného materiálu v jeskyních, a šla za Leviatanem. Prošla jsem úzkými chodbami chrámu do hlavního sálu, zčásti zaplaveného vodou. Byl něco jako vstup do vnitřku chrámu. Velká socha našeho boha střežila tohle místo svojí mocí. Postavila jsem se až na okraj a sledovala moře pod sebou.
„Leviatane, náš pane, prosím, pomoz nám! Jako tvá velekněžka, žádám tvoji pomoc!“ Neozval se. Leviatan není bůh, který by překypoval obětavostí. Nechával se uctívat a opěvovat, ale bylo vzácností, když se rozhodl nám poskytnout rady. Rád dostával, nerad dával, takový byl náš bůh. A teď pravděpodobně trávil odpadlíky. Pohlédla jsem ven z jeskyně. Vedla odsud úzká pěšina podél hrubé neotesané skalní stěny a ztrácela se ve tmě. Vyšla jsem před jeskyni a nechala na sebe téct vodu z nebes. Moje vlasy se máčely a cítila jsem, jak mi po kůži stékají kapičky vody, co smývají zbytky barev. Veškeré barvivo zůstalo ve vesnici, v místě, kam jsme se nemohli vrátit. I když jsem už neměla ani jeden ze dvou symbolů velekněžky, stále jsem byla nadějí všech mých lidí.

Pohlédla jsem k pobřeží. Kdosi tam zažehl světlo… Mihotalo se v temnotě. Vraceli se! Přišli si pro nás až sem. Rychle jsem zaběhla do jeskyně a dále chodbami do míst, kde odpočívali moji lidé.
„Jdou sem!“ vykřikla jsem a ukázala na šest statných válečníků. „Vy okamžitě vyrazte proti nim do bíle chýše cizinců. Ty, ty a vy dva půjdete strážit vchod do jeskyně – nikdo nesmí projít! Tenhle kus země je náš, a my ho nikomu nedáme. Muži odešli a jedna z lovkyň, jež právě kojila dcerku, mě oslovila.
„Khe’al, někde tam venku je ještě Rha‘el. Myslíš, že je mrtvá?“
„Není schopnější lovkyně, než je ona. Poradí si.“
„Snad na ni pán moří dohlédne.“
„Snad…“ Rozhlédla jsem se po sále a prohlížela si ty muže a ženy. Měli strach a já jim ho nedokázala vyhnat z hlavy. Přišla jsem k jedné rodině s malým chlapcem.
„Khe’al,“ řekl mi. „Půjdeme zase domů?“
„Půjdeme. Už brzy, slibuju.“ Pohladila jsem chlapce po hlavě a sehnula se k další skupince. Kručelo jim v břiše jak byli vyhladovělí, ale nebylo divu – hlad tu měl každý druhý. A zásoby vody, jež jsme nabrali do měchů cestou sem, se také tenčily. Malá holčička mě chytila za nohu a přiložila k ní hlavu. Rozplakala se.
„Bojím se, mami.“ Shýbla jsem se k ní a objala ji.
„Zase bude dobře. Musíš být silná.“
„Ona nás zabije!“
„Nezabije, věř mi. A už mě pusť, dítě. Musím tu být pro ostatní.“ Pochopila to. Vždycky všechno pochopila. Věděla jsem, že z ní může být dobrá velekněžka. Snad lepší než já. Já, která jsem nezabránila Cha’arovi, otci mé dcery, aby skočil do jámy a bojoval s cizinkou.

Odcházela jsem ze sálu a slyšela, jak na mě pomalu každý volá. Potřebovali slyšet, že se všechno spraví, že bude zase líp. Bylo těžké tomu uvěřit. Jen co jsem vyšla chodbou do jeskyně se sochou našeho pána, strnula jsem. Byla tu ona. Připlížila se nocí jako stín z říše mrtvých. Naše pohledy se setkaly. Byla jsem bláhová, když jsem myslela, že pár strážců navíc ji zastaví. Ukázala na mě prstem a řekla:
„Vím, že mi rozumíš, čubko!“
„Stráže!“ vykřikla jsem v našem jazyce.
„Voláš zbytečně. Zaslechla jsem střelbu – tvoji lidé tam venku jsou nejspíše mrtví. A brzy sem dorazí moji přátelé. Teď sem zavolej svůj lid! Musím jim něco říct.“ Zprvu se mi nechtělo, ale svolala jsem je. Měli právo vědět, co se bude dít. Všichni si mlčky stoupli za mě podél stěny. Z džungle jsme zaslechli vzdálené rány. Takové prý vydávali cizinci, kterým se tahle žena tak podobala. Přišla se snad pomstít?
„Khe’al, přetlumoč svým lidem, co jim teď řeknu. Leviatan je netvor, který se vydává za boha. Jestli chcete být svobodní, musíte se mu postavit, tak jako já.“
„Tvoje slova jsou lži!“ vykřikla jsem tím jejím zkaženým jazykem. „Leviatan je bůh!“
„Pak jim vyřiď něco jiného. Já, Kasumi, se prohlašuji vládkyní tohoto ostrova a nařizuji všem, aby okamžitě opustili tento ostrov a aby přepluli či přeplavali na ostrov vedlejší.“ Řekla jsem to svému lidu. Místo nesouhlasu projevovali jen strach.
„Mami,“ řekla mi dcerka. „Nepůjdeme pryč, že ne?“
„Neboj se,“ odvětila jsem a obrátila se na zlou cizinku. „Tady jsme doma. Já se svého domova nevzdám. Vedlejší ostrov patří odpadlíkům, těm, co na popud Keamyho, toho jež zprvu nevěřil, odmítli nadále uznávat Leviatana za svého boha. Malý ostrov je jejich území a tento ostrov je území naše. Odejít odtud znamená zřeknout se víry v Leviatana.“
„Očekávala jsem to. Protože jsi v současné době vůdcem svých lidí a oni tě poslouchají, vyzývám tě na souboj. Pokud o to stojíš, bojuj za svůj lid, Khe’al.“ I tato slova jsem přetlumočila svým. Nikdo ani nedutal.
„Moje povinnost je ochránit kmen.“ Vykročila jsem proti té, jež se nazývala Kasumi. Cítila jsem, že osud našeho kmene závisí na mně. Pokud prohraji, moji lidé se proti cizince nevzepřou. Jen když jim to rozkáže sám Leviatan a ten zde dnes nebyl. Nemusí tu být ani zítra, ani za týden.

Kroužily jsme kolem sebe a vyčkávaly. Byla pro mne důstojným soupeřem ale věděla jsem, že není nad mé síly ji porazit. Hleděli jsme si do očí a vnímaly jen jedna druhou. Pak proti mně vyběhla, vyskočila do výše a udeřila mě do prsou. Zavrávorala jsem. Využila toho momentu a kopla mne z boku do žeber. Jakoby se mi celé tělo zachvělo... Chytila jsem se za hrudník a ona se mě pokusila udeřit do druhého boku. Jen pokusila, protože se mi ji povedlo chytit rukama za nohu. Nemohla se mi vyškubnout ze sevření a nebyla schopná udržet balanc, takže brzy ztratila oporu i pro druhou nohu. Otáčela jsem se ji kolem sebe ohromnou rychlostí, tak jako to dělávám s dcerkou. Já ji držím za ruce nebo nohy, točím se kolem dokola a ona se směje a říká, že je jako pták. Tohle ale nebyla hra! Přibližovala jsem se k okraji skály a pak jsem zlou ženu pustila. Vrazila zády do kamenné stěny, vykřikla, vykulila oči a padla na břicho.
„Zdá se, že tvůj bůh tě opustil,“ řekla jsem. „Není divu. Tady vládne Leviatan!“ Kopla jsem ji do břicha a pak znovu, znovu a znovu. Kopala jsem do té mrchy ze všech sil. Skončila se zkrvaveným obličejem a plivala krev.

Ozvala se hlasitá rána a já se polekala. U vchodu byla neznámá velká žena se zbraní, kterou nosívali cizinci.
„Nešahej na ni, děvko!“ vykřikla ta žena. Náš kmen znal ty očarované zbraně a věděl, že je třeba mít se na pozoru. Kouzla těch lidí dokázala zabít kohokoli. Couvala jsem ke svým lidem a bála se skoro tak, jako oni. Velká žena chytila jednou rukou Kasumi a dovlekla ji k soše Leviatana. V chrámu se krátce poté objevili další cizinci. Dva z nich byli ti odsouzenci na smrt, třetí je ohrožoval kouzelnou zbraní.
„Tak se tu scházíme všichni…“ řekl ten ozbrojený muž. „Helgo, vezmi diamant a přinuť ty primitivy, ať přivolají Leviatana.“ Helga, ta velká žena udeřila pěstí do sochy boha. Ulomila kus kamene a vyrvala Oko. To byl strašlivý hřích! Náš pán měl jen jedno oko a před mnoha lety si naši lidé museli vždy jedno oko vypíchnout, aby se přiblížili bohu. Teprve o mnoho let později se náš bůh smiloval a předal nám tento kámen s tím, že když mu vyrobíme sochu a Oko do ní vložíme, nebudeme nuceni si ubližovat. Dodnes ten den oslavujeme jako nekonečnou dobrotu našeho pána, den, kdy jsme dokázali, že jsme hodni jeho milosrdenství.

Nikdo z mých lidí nepromluvil ani slovo. Jen zírali na to pohrdání Leviatanem.
„Přivolej hada!“ vyštěkla na mě Helga.
„Nemohu,“ odvětila jsem a chystala se ji srazit do moře. Tam bych ji pak utopila a vrátila se na hladinu s Okem. Ona namířila pistolí na jednoho z mých lidí.
„Přivolej hada!“ řekla znovu.
„On se přivolat nedá!“ Z té čarovné zbraně vyšel záblesk a můj člověk se zhroutil k zemi. Byl mrtvý a ona teď namířila na dítě, na moji dceru! Semkla jsem ruce v pěst a už už chtěla vyběhnout proti ní, když se k nám z dáli dostal Leviatanův zpěv.
„A je to tady!“ zvolal cizinec, jež stál bezpochyby na straně Helgy. Všichni byli jeden jako druhý – pohrdali Leviatanem. Ale nemohou jím pohrdat tváří v tvář jemu samotnému! Před jeho dokonalostí se skloní jako všichni před nimi. Poznali to už bratři té, co si říká Kasumi a pozná to i ona. Leviatan už se blížil. Jeho zpěv nabíral na intenzitě a na moři se tvořily vlny. Pak na malý okamžik vše utichlo, aby se z vody přímo před námi vynořil náš bůh. Jeho obrovité nazelenalé hadovité tělo kontrastovalo s barvou moře. Jeho jediné oko posazené uprostřed lebky si prohlíželo nás všechny. My před ním padli na kolena, cizinci nikoli. Viděla jsem, jak po hladké kůži našeho pána stékají proudy vody. Pak otevřel ústa plná malinkých ostrých zubů a promluvil:
„Zklamala jsi mne, Khe’al! Dovolit cizincům, aby mne okradli… Tvůj kmen za to čeká trest!“ „Odpusť, můj pane. Cha’ar byl zabit touto cizinkou a ostatní mají čarovné zbraně. Jsou mocnější než my.“ Bůh se naklonil nad Kasumi, která se pokoušela postavit. Nešlo jí to.
„Myslím, že ti odpustím, Khe’al, tobě ano. Vzhledem k okolnostem ti ponechám život i zdraví.“
„Ó děkuji, můj bože. Přísahám, že tě už nezklamu. Mohu být tak troufalá a vědět, kdo je ta žena? Vím, že patří k těm, jež…“
„Zadrž, Khe’al. Vím, že je to odporné, ale zkus mluvit jejím jazykem. Měla by vědět, čím se provinila.“
„Ano, můj bože. Ostrov před mnoha lety obsadili její lidé a ty víš, že takoví si zaslouží jen a jen smrt. Lovkyně šly té ženě po krku už od samého počátku, co ji objevili. Později znesvětila tvoji svatyni a dokonce se vzepřela tvojí vůli, když unikla z jámy. Zde mne dokonce vyzvala, abych se svými lidmi odešla. Když jsem neuposlechla, prohlásila se královnou ostrova a vyzvala mne k boji. Jak vidíš, na mne nestačila.“
„Nestačila…“ řekl Leviatan a otevřel tlamu.
„Ne tak rychle!“ ozvala se ta velká žena. „Kasumi dostaneš, hade, a dokonce ji pro tebe zabiju, ale něco za něco. Chci, abys mne a mého přítele Dereka obdaroval částí své nadpozemské moci.“ Leviatan se zarazil. To neskutečné pohrdání jím samým jej muselo udivovat. Kasumi pozvedla hlavu, setřela si krev ze zlomeného nosu a promluvila:
„Nedělej to, Leviatane. Ona už se upsala! Upsala se Azazelovi a ten ji obdaroval nadlidskou silou. Už patří Peklu!“
„Mluvíš pravdu, Kasumi,“ odvětil Leviatan. „Ale Azazel své ovečky nezabíjí. Počká až zemřou samy, aby za svého života mohly o darech Pekla informovat další a další.“
„Pak by měl změnit názor, hade. Tahle se přidala na stranu Shairy. Není tu jen pro to, aby tě využila. Chce tě zabít!“ Helga namířila svoji zbraň na hada.
„O jakém upsání to mluvíte?!“ křičela ta velká žena.
„Vzpomeň si, Helgo,“ řekl bůh. „Byla jsi ještě mladá… Svého daru sis užívala celé roky. Teď je čas splatit dluh.“ Mocný bůh doširoka rozevřel tlamu a stiskl Helgu svými zuby. V tu chvíli na Leviatana zaútočil ten ozbrojený muž. Ohlušující rány se rozléhaly okolím, to když magické zbraně bušily do těla boha. Z obrovitého těla našeho pána začala téct černá krev. Hrozný pohled! Leviatan se snažil zavřít tlamu a rozkousnout Helgu, ale nedokázal to. Jakou musela mít sílu?! Byla celá zkrvavená od ostrých zubů, ale svým tělem a nohama nedovolila Leviatanovi skousnout. Zazněla další rána a pak ještě pár dalších. To Helga zraňovala našeho boha svojí zbraní. Krev z něj prýštila nejen z těla, ale i z úst. Zmítal se a trhal s sebou. Jeho zpěv byl tak hlasitý a tak smutný… Helga zasáhla i jeho oko, které se roztékalo, a oční důlek se plnil krví. Oh, náš bože, co ti to provedli?! Krátce poté se Leviatan zřítil do moře, které už pomalu černalo krví. Zbraň ozbrojeného muže se musela rozbít. Zahodil ji a skočil do vody.
„Kasumi,“ vykřikla jednooká žena. „Rychle pryč!“ Kasumi se postavila a chystala se pospíchat za ženou a mladým mužem. Ze skonu Leviatana byli moji lidé na pokraji zhroucení. Někteří už propadali panice a plakali. Jiní se ukrývali do hlubin chrámu a další skákali za svým bohem. Já se zaměřila na Kasumi. Stála už na nohou. Chytila jsem ji zezadu kolem pasu, zvedla ji a trhla s ní k zemi. Klekla jsem na ni a začala jí pěstmi tlouct do obličeje. Bušila jsem do ní, dokud neupadla do bezvědomí.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 15.07.2014, 17:02:28 Odpovědět 
   Zdravím.

Helga byla málem sežrána hadem a Kasumi má opět namále... Střídání situací, kdy má jedna či druhá (nebo i třetí) strana navrch je pro příběh určitě přínosem. Pohledy ze strany samotných postav jsou vzhledem ke zkušenostem čtenářů poměrně nezaujaté. Kupříkladu naše domorodka Kasumi neznala do té míry jako čtenář, který se s ní setkával po dobu celého vyprávění ve všech knihách (sériích). Proto ji (na rozdíl ode mne) nezajímá, že si k ní čtenář (i má osoba) může vytvořit určitý vztah... Ona nezaujatost je zajímavým prvkem. Kasumi je takřka na kaši a co? Had byl tedy jedním z Princů Pekla? Bytost z Pekla, která na sebe vzala podobu hada? Jen hádám a fabuluji, protože zmínka o tomto faktu byla v textu již mnohem dříve... Onen had nejenže mluvil lidskou řečí, ale také měl přehled o Peklu i bytostech, které v něm žijí (včetně politikaření hlavních démonů).

Co mne trklo do oka?

-- Byly tu lidské ostatky zabaleny v hnědých zbytkách uniforem. -- zbytcích

-- „Mami,“ řekla mi dcerka. „Nepůjdeme pryč, že ne?“ -- „Mami,“ řekla mi dcerka, „nepůjdeme pryč, že ne?“

-- „Neboj se,“ odvětila jsem a obrátila se na zlou cizinku. „Tady jsme doma. ... -- „Neboj se,“ odvětila jsem a obrátila se na zlou cizinku: „Tady jsme doma. ...

(nehodící se škrtni)

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Shodneme se na ...
Centurio
Sen vánoční
Miroslav Zdanovec
Posel smrti VI:...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Mlčky
BaD
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr