obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2915777 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39711 příspěvků, 5825 autorů a 392904 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jak se řekne prdel? ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Letem světem
 autor Majrenka publikováno: 19.07.2014, 15:12  
Díl druhý. Hlavní hrdinka se pomalu zabydluje a rozkoukává.. Jak to ale dopadne s její prací? Navíc poznává spousty nových lidí, jací jsou? A co angličtina? Dělá pokroky?
 

Jenže fráze ´bude líp´ a ´hned jak se něco uvolní´ jsou sice pozitivní, avšak bez jasného startu. Může to být za pět minut, ale taky za měsíc. Což přesně splňoval můj případ.
Ze začátku jsem to brala ještě pozitivně. Tak co? Práce bude, my nebudem. Těch pár dní mě už nezabije. Alespoň si prohlídnu město a zdokonalím se v angličtině. Do New Haven by přece chtěl každý druhý student. Chod města je totiž přímo propojen s univerzitou YALE. Mají zde spousty bank, hodně mladých lidí a téměř žádné levné ubytování, protože lůzři sem opravdu nejezdí. Chvílemi jsem si připadala jako Brenda z Beverly Hills 90210. Obzvláště, když jsem se pod maskováním výměnného studenta již zmíněné školy dostala do univerzitní knihovny. Ne, že bych propadla čtení, ale měli tu k dispozici internet zdarma. Pro mě tím pádem lepší spojení s domovem. Sice mi pomoct nemohli, ale člověk se necítil tak sám a daleko.

Asi po dalším týdnu jsem už začala být mírně nervózní. Práce furt nic, peněženka zase o něco chudší a žádná vyhlídka na zlepšení. Jediné v čem jsem dělala pokroky, byla angličtina. Abych to upřesnila, jen jistá část anglické konverzace. Stále jsem se neuměla pořádně domluvit třeba v obchodě, ale poslat člověka do míst, kde slunce nesvítí, jsem ovládala bravurně, a to rovnou ve třech verzích. Poněvadž zatímco dny jsem trávila dlouhými procházkami po městě, večer jsem se zdržovala doma a zapojovala se do debat s místní komunitou na terase našeho domu. Terasa bylo totiž místo, kde se všichni spolubydlící scházeli. Byl to takový obývák všech, jen bez televize. Ten plácek nebyl ani nijak veliký. Byl to čtverec, snad tři na tři, po stranách metr vysoké ohraničení s lavičkami a pět schodů směrem ven. Za těch pár dní jsem se mezi ostatní už dobře aklimatizovala. S mou angličtinou a slovanským zjevem jsem jim připadala trošku exoticky. Snad proto nebyl problém seznámit se s kdekým. Navíc mě to s nimi bavilo. Byli to zajímaví lidé, posbíraní snad po celém světě. Tak třeba Pepé byl z Guatemaly, Gino z Hondurasu a Eliz z Peru. Bydleli tu ale i ostřílení amíci jako John či Jeremy. Opravdu dobře poskládaná partička různých věkových kategorií i názorů. Kolem páté večer se to začalo scházet a někdy jsme tam všichni vydrželi až do ranních hodin druhého dne. Když debata vázla, stačilo, aby někdo například nadhodil: „a jak se u vás řekne prdel?“ To se pak překládalo do všech možných jazyků a všichni se tím nesmírně bavili. Byly to zábavné chvíle.

Zde jsem zažila opravdu kde co. Třeba i rvačku o mou přízeň. Pepé, ctitel číslo jedna, byl drobnější a o hlavu menší než já. Dělal všechno možné, abych si ho všimla. Neustále mi otvíral dveře či nosil ryby, které chytil snad někde v moři. Z toho jsem byla ale nešťastná, protože jsem je musela i vykuchat, což jsem nikdy nedělala a navíc mi to ani nedělalo dobře. Jednou mi dokonce i vyleštil boty. Nosila jsem takové už vychozené křusky. Měly okopané špičky a sešláplé paty. Asi jsem je už dávno měla vyhodit, ale byly tak pohodlné…
„Máš krásné boty.“
„Cože?“ začala jsem se smát „jsou už hodně staré.“
„Staré ano, ale pěkné.“ vzal svůj batoh a vytáhl z něj oválnou krabičku. Když jí otevřel, vypadla z ní štětka, hadřík a nějaká mast. Všichni včetně mě na něj vyjeveně koukali. Pepé si klekl přede mě, vzal mou botu i s nohou do dlaní a už to jelo. Plival, otíral, leštil, oprašoval a u toho si prozpěvoval. Každý z přítomných na mě mrkal a uculoval se a já nevěděla, co dělat. Když jsem na začátku ucukla, chytl mě pevněji, takže bych ho asi musela rovnou skopnout, abych se vymanila. Tož co už. Sic červená až na zadnici, jak mi bylo trapně, ale s krásně vyleštěnýma botama.
„Ty budeš mojí ženou.“ oznámil mi jednoho večera.
„Tvojí?“ Ozval se Gino. Amant číslo dva. Ten mi sice boty nečistil, ale nosil mi mexické pivo Corona a sem tam i kytku. „Ne. Moje bude.“ Řekl Pepému rázně.
„Ty pro ni nejsi dobrý.“
„Proč?“
„Jsi z Hondurasu.“
„Ano, a co?“
„Tam hrajete špatný fotbal…!“
A pak už to jelo ráz na ráz. Začali po sobě křičet něco ve španělštině a i když člověk pozorně koukal, za chvíli nevěděl, čí ruka nebo noha to je. Kdyby je od sebe Jeremy neoddělil, snad by se tam rvali dodnes. Každopádně k mé velké úlevě tímto námluvy definitivně skončily.

Byli to srdeční lidé, kteří si přese vše vycházeli vstříc, a já byla ráda, že mě přijali mezi sebe. S nimi jsem alespoň přicházela na jiné myšlenky, protože jak čas ubíhal a s prací se neudála žádná změna, začala jsem pomalu upadat do deprese.

„Já ti seženu práci.“ nabízel se John.
„Opravdu?“ zajiskřily mi oči
„Joo..“ mrkl na mě lišácky a já hned věděla, že to nebude asi to, co bych čekala.
„Pojď se mnou.“
„Kam?“
„Do mého bytu..“
„Ohoho!“ začala jsem se smát. Smích byl totiž jedna z mých zbraní na přežití. Když jsem někomu nerozuměla, nebo jsem nechtěla odpovědět, zasmála jsem se. Dotyčný si myslel, jak je vtipný a hned bylo vše jednodušší.
„Co to je za práce?“ seděla jsem jako přikovaná.
„Počkej tady.“ a vlezl do domu.
John byl tím Nickem Slaughtrem, jenž mi obstaral taxíka. Za tu chvíli, co jsem měla možnost se s ním trošku skamarádit, jsem jej už malinko prokoukla. Byl to kšeftař, co neměl s ničím a nikým problém, jen před policií se čas od času schovával. Líbí se ti ty hodinky? Nové CD nějakého zpěváka? Či bys chtěla támhle ty střevíce? Není problém. Zítra je máš za takovou případně makovou cenu…
Když se vrátil, což netrvalo dlouho, sedl si zase vedle mě a na kolena položil malý kufřík. Byla jsem vyloženě napnutá. Hlavou se mi mihlo opravdu kde co. Od ponožek přes pistol. Elektrický holicí strojek, jenž byl pravým obsahem kufříku, mě ale vážně nenapadl. Nechápavě jsem zírala na oba. Jak na Johna tak na ten přístroj.
„Je dobrý, značkový…“ předváděl mi ho.
„Já nemít fous…co já s tím?“
„Budeš mě holit.“ Točil rukou kolem celé své hlavy. John byl totiž hladký i pod kšiltovkou, se kterou snad i spal.
„Budu ti vodit i kamarády“ oznámil mi nadšeně.
„Ty hodný. To pěkné. Děkuji, ale nemůžu…“nahodila jsem zkroušený výraz
Nechtěla jsem si ho rozházet. Přeci jen se snažil. „Já potřebovat jiná práce. Více peněz..“ tvářila jsem se nešťastně.
„Mám hodně kamarádů, žádný problém.“ nevzdával se snadno. Nevěděla jsem, jak z toho ven. Kdyby se neobjevila Eliz, má sousedka z patra, snad bych nakonec vážně musela holit celou ulici. Eliz nebyla moc vysoká, měla odbarvené vlasy stočené do divného drdolu a chraplavý hlas. Bylo jí asi čtyřicet a šlo vidět, že má za sebou dost zážitků. I když její angličtina byla jen o malinko lepší než moje, rozuměly jsme si. Sedla si naproti nám, vedle sebe položila hrnek s kávou a zapálila si cigaretu.
„O co jde?“ opřela se o kolena.
V ten moment, jakoby do Johna něco píchlo. Sice ji pozdravil, ale rychlostí blesku schoval svoje holení a doslova se vypařil. Nechtěla jsem pátrat, proč. Bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem zachráněná. Holení bylo zažehnáno. Když si i Eliz všimla, že nejsem ve své kůži a následně si vyslechla, co mě trápí, poradila mi: „Tak dělej moje práce. Já jsem umývač nádobí a pradlena.“
A tehdy se to zlomilo.
Konečně jsem věděla, co můžu dělat, aniž bych musela bravurně ovládat jazyk. Sice jsem ještě pár dnů tápala po různých podnicích, ale nakonec to vyšlo.
Mezi námi v pravý čas. Po zaplacení dalšího týdenního nájmu mi totiž už zbylo posledních pět dolarů a ty padly za dvě kila rýže, lunchmeat a kečup. Prostě jídlo, které nebylo drahé a dlouho vydrželo.


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 23 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kittanya 21.07.2014, 23:26:45 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger ze dne 19.07.2014, 15:11:59

   Nevím jestli teď reaguju na příspěvek nebo na komentář. V každém případě vzkazuju autorce, že jsem si dneska příjemně početla (je to první text od ní). Ovšem já su poměrně nenáročný a skromný čtenář a příběhy ze života mám nejraději.

věta "A jak se u vás řekne prdel?" je nad zlato. Ta rozpoutá debatu snad všude. Doteď mám v živé paměti, jak jsme Francouze učili české HOVNO. Oni totiž neumí H. :-D
 ze dne 22.07.2014, 14:37:52  
   Majrenka: Kitt, děkuji. Je fakt, že jsme to zkoušeli i v Itálii, a ANO! opět TO ROZPOUTALO vášnivou a velmi bujarou rozpravu ;-)
 Nancy Lottinger 19.07.2014, 15:11:59 Odpovědět 
   Ahoj Majrenko,

dnešní díl neměl takovou dávku humoru jako ten poslední. Osobně bych se nebála přidat trošku delší část, protože když rozlečleňuješ delší dílko na více částí, každá z nich by měla mít nějakou svou alespoň malou pointiču. Ty tu svou máš, ale nevyniká, je to spíše konstatování než něco překvapivého či zajímavého. Přesto je to čtivé, a teď, když vím, že se to částečně zakládá na skutečných událostech, mě o to víc zajímá, jak se to bude dál vyvíjet.

Líbí se mi detaily, které pašuješ do textu, týkající se toho, jak to tam chodí (viz např. "obývák bez televize").

Pozor na přímou řeč. Pokud budeš psát např.:
„Já ti seženu práci.“ nabízel se John. - musíš tečku změnit v čárku, nebo tečku ponechat, ale pak změnit písmeno u nabízel na velké. Těch chybek tam máš ale víc, proto bych ti doporučovala to pořádně nastudovat, ať to zbytečně nesráží úroveň.

Nancy
 ze dne 22.07.2014, 14:34:59  
   Majrenka: Ok. Dík.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Odporná zvedavo...
Beduín
Život
Martin Janda
Především dobrý...
Uchk
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr