obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Znovu milovat znamená, že se srdce vysmívá rozumu."
Théodore de Banville
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391373 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kostka osudu ::

 autor Vestymon(a) publikováno: 22.07.2014, 10:07  
 

Dovolená, písčitá pláž, křik racků. Slunko a bílá oblaka, odrážející se v blankytně modrém moři. Větřík, čeřící její dlouhé vlasy. Romantika, objetí, polibky. A život je tak krásný…
Snící Terezu probudilo hlasité drnčení zvonku. No dobře, tak nějakou Terezu probudil domovní zvonek. Ale co bude dál? Má se zvednout, nebo ne? Převrátila se na druhý bok.
„Tady se spí, nerušit!“
zakňourala a mrštila polštářem směrem k předsíni. Když se přidaly i hlasité údery do dveří, byla vzhůru.
„Moment“,
křikla a v rychlosti na sebe házela kousky oblečení. Zvonění a bušení do dveří však neustávalo.
„Moment přece“,
zaprosila, když se k vyzvánění přidal i telefon.
„Sakra“,
vyhrkla poté, co jí mobil vyklouzl na podlahu.
„To zase bude den“,
dodala spíše pro sebe.
Konečně doběhla ke dveřím v domnění, že horší to už být nemůže. Jako obvykle se mýlila…
Po odchodu exekutora se pro Terezu čas zastavil. Hlavou se jí honily černé myšlenky. Už nikdy nic nebude jako dřív. Její pláčem zarudlé oči těkaly po místnosti a rozmýšlela jak dál. Ležela na koberci v podivné poloze schoulená do klubíčka a svět jakoby pro ni přestal existovat. Přesto jí bylo jasné, že musí jít dál. S velkým úsilím se zvedla. Málem přitom dorazila poničený, naštěstí funkční mobil. Potlačila nutkání s ním mrštit do kouta a vytočila postupně několik čísel. Marně. Terezu opět přemohl pláč. Být tu Honza, jistě by jí pomohl. Odhodila telefon a začala se cíleně opíjet. Byla již noc, když se bytem rozlehlo zvonění mobilu. Znovu a znovu. Nebylo však nikoho, kdo by ho zvedl…
Terezu probudila ostrá bolest hlavy. Nevěděla, co se děje. Do očí jí udeřilo denní světlo. Z rozmlžených žlutých skvrnek rozsetých po pokoji se vyklubaly všudypřítomné přelepky s popiskem „Exekučně zabaveno“. V tu chvíli si vše vybavila. S myšlenkou „já nechci žít, já chci umřít“ se motala do koupelny. Ale jak dál? Vzpomněla si na svého dědu, který říkával: „Každý za vše jednou zaplatí“. Ani na jeho pohřeb Terezu nepozvali. A to rozhodlo. „Život je rváč“. Bude se tedy rvát. Nic jiného jí nezbývá…
Očekávala lavinu výčitek a nemýlila se. Ruka ji bolela od dlouhého držení mobilu.
„To je dost, že jsi vylezla z ulity“,
zahájila matka hovor už před dobrou půlhodinou.
„Podívej se Terezko, my s tátou pro tebe chceme to nejlepší. A něco ti řeknu. Ty bys studovala třeba hlemejždě, jen abys byla v Praze a balila kluky“!
„Ale mami, přece víš, že to tak není. A ta vejška byla kvůli Honzovi.“
„No, o tom si myslím své. Zkrátka Terezko, abych to shrnula; se školou máš utrum, jsi bez práce, Honza tě opustil, a teď ke všemu přijdeš o byt a v pětadvaceti jsi bank…“
„Jen to řekni na plnou hubu - bankrotářka. A co mám podle tebe dělat? Čas se mi krátí!“
„Já myslela… Jako že… Vrátit se domů, omluvit se hlavně tátovi, přece víš, jak na to čeká.“
„To zrovna, abych zas byla tátova hodná holčička. Ani náhodou.“
„Teri, a co to zkusit znovu s Honzou? Jeho rodina by ti přece pomohla.“
Tereza jen rozčileně polkla.
„Leda tak do hrobu. Hrajou si na honoraci. Na buržousty a nemaj na to. Dělá se mi z nich šoufl.“
„Ale jejich peníze se ti hodily,“
jedovatě ucedila matka.¨
„To je něco jinýho. Ale jestli myslíš, že za Honzou, polezu s prosíkem, tak to se pleteš. A z Prahy mě nikdo nedostane. A už vůbec ne na vesnici.“
„No nic, chtěla jsem ti Terezko pomoct, abys věděla, že se můžeš vrátit.“
„Díky mami, nebudu ti brát naději. Zavolám, měj se…“
Následující hodinu trávila u telefonu a společně s nadějí pohřbila i většinu přátel. Stejně jako úsloví o tom, že v nouzi poznáš přítele. Zkrátka bez peněz mezi bohaté nelez, prolétlo Tereze hlavou. V závěru stěží zadržovala slzy. Bývávalo… Už není, nebude. Na prstech jedné ruky by spočítala hrstku těch, kteří zbyli, a které spojovalo jediné. Vesměs nemajetní, ale bez váhání nabízející pomoc. Poděkovala za dobře míněné rady, nabídku přespání či trochy peněz… Po všech telefonátech vyčerpaně ještě jednou procházela adresář mobilu. Na seznamu zbývalo již jen poslední jméno člověka, který jí jako jediný mohl zachránit. Snad. Zařekla se ovšem, že Honza by byl ten poslední, koho by o pomoc požádala a slíbila si, že své rozhodnutí dodrží. Jak ale dál?
Dopolední slunce se opírá do oken jejího, jak teď stále častěji říká, téměř již bývalého bytu. Tereze, sklesle sedící u stolu pomalu ale jistě začíná vše přerůstat přes hlavu. Jako v minulých dnech přichází pár dopisů s podobným sdělením, psaných podle stejné, neosobní šablony. „Vážený kliente, klientko… Jsme rádi, že máte o naše služby zájem… Rádi bychom Vám nabídli úvěr, ale…! Nemůžeme vyhovět Vaší žádosti, protože…!“ „Protože jsem byla důvěřivá kráva“ řekne si v duchu a mrští papíry do kouta. Ani poslední telefonáty nejsou jiné. V prvním správce domu žádá informaci, kdy předá vyklizený a vybílený byt. (No, já budu mít byt vybílenej tak jako tak, rýpne si Tereza). Druhý je strohým upozorněním exekutora, že pokud během dne neuhradí polovinu dlužné částky, už večer se znovu setkají…
„Budu se těšit“
zní poslední slova exekutora.
„Já už míň“,
špitne Tereza než zavěsí.
„A teď babo rad“…
Blížilo se poledne a v rozpáleném bytě na ní vše padalo. Ani repete cíleného opití se nevyšlo, nebylo už čím, kromě pár loků zvětralého vína. Rukama objímala pokrčená kolena a očima bezcílně putovala z místa na místo, z předmětu na předmět, všude však narážela na přelepky oznamující zabavení. Když už to nemohla vydržet, vyrazila ven, snad si tak trochu chtěla připomenout místa, která procajdali s Honzou ruku v ruce. I pražskou Sapu, společné procházky a chvíle, kdy byla šťastná. Teď jí ale vadilo vše; rozpálené ulice, spěchající lidé, křik a pláč dětí… Na tržnici to bylo ještě horší. „No, mám nervy v kýblu, lepší to už nebude“ pomyslela si. Už, už se chtěla vrátit, když si všimla upoutávky u jednoho ze stánků. „Věštec a kartář v jedné osobě“. „To zrovna“ pomyslela si Tereza, která k obdobným věcem měla vždy od mládí hluboký despekt. Nějaký hlas jako by jí ale říkal, aby to alespoň pro tu legraci zkusila. Vše uvnitř jen naplnilo její pesimistická očekávání. Pár rozžatých svíček, vzduch ztěžklý orientální vůní, starý, snědý stařík v přítmí stánku. Pár minut si soustředěně prohlížel její dlaň, pak zamíchal kartami a nechal jí sejmout její „šťastnou“ kartu. Tereza měla co dělat, aby se nezačala smát. Nakonec nekonečně dlouho a soustředěně zíral do křišťálové koule a seanci dokončil slovy
„Nevidět vůbec nic!“.
To už nevydržela a vybuchla vzteky:
„Já to věděla od samého začátku, že je to podvod. A hlavně vybrat peníze, že jo? Ode mě ale nic nedostanete“!
„Já nečekat peníze“,
zaslechla starce, když už se otáčela k odchodu. Něco jí nutilo se zastavit. Bylo v tom cosi divného. Aniž by pohnul rty, přísahala by, že od něj zaslechla poslední věty:
„Vážně nechtít peníze.“
A dodal:
„I když já nevidět nic, moc to znamená. Čeká jich štěstí, pokud se správně rozhodne. Vaši den dnes začíná i končí. Podle vaše karta může jen dnešek být vítěz nad zlo minule. A vy mi pak možná poděkovat…“
Napřáhl k ní ruku, na které cosi leželo. Obyčejná, dřevěná kostka. S váháním ji přijala.
„Pomůže osud, zašeptal…“
Tereza pomalu prochází tržnicí. Jakže to říkal ten stařík? Přítomnost, že zvítězí nad minulostí? Jestli jo, tak já jsem taky jasnovidka. To spíš až naprší a uschne. Asi to neměla říkat. Ve stánku zapomněla na čas. Modrou oblohu náhle překrývají černé, bouřkové mraky a vítr přináší první dešťové kapky. Nemá kam, ani pod čím by se schovala, lidi hromadně opouští tržnici a vytahují deštníky, část prodejců balí zboží a ruší stánky. Rozhodla se pro úprk, ale po pár rychlých krocích náhle leží na zemi s naraženým kotníkem, i koleno to odneslo. Tlusté psisko, o které zakopla se opodál svíjí bolestí a okolo se tvoří kruh zvědavců. Dva prodejci ji obstupují:
„To velká škoda paní. Moc špatný a moc drahý!“.
Snaží se vstát, ale neví, co by řekla. Až když menší z prodejců zašvitoří:
„Koupit? Koupit“,
pochopí. Jen chvilku váhá a pak říká:
„Kolik“?
„Djestě paní, djestě, dobý maso“,
a po chvilce dodává
„Dje stovky, papá maso“.
Nejradši by mrňouska něčím přetáhla, ale pak loví bleskurychle dvoustovku, obchod je uzavřen. Kruh čumilů se rozestupuje a kulhající Tereza si na provaze od prodejce odvádí mladé psisko neznámé rasy i původu, běžící po třech. Ve psech se naprosto nevyzná, jen se modlí, aby to nebylo něco jako pitbull. U vchodu jí nečekaně oslovuje mladý muž s upřímnýma, veselýma očima.
„Koukám, že jste slečno po havárii, Vy i buldoček. Nepotřebujete s něčím píchnout“?
„Tak buldoček,“
zhluboka si oddechla.
„A s čím by jste mi jako chtěl pomoct?“
„Promiňte, nemyslel jsem to to špatně. Pracuju kousek odtud na veterině. Tam se můžete dát dohromady Vy i pejsek. Tak půjdete?“
„Co jiného mi zbývá? Každopadně díky…“
Na veterině bylo plno. U vstupních dveří neumělou rukou nasprejovaný nápis, hovořící cosi o zařízení, přivádějící zvířátka ke zdraví a majitele na mizinu. Přesto se Mirek (tak se mladý veterinář jmenuje) jí i buldočkovi maximálně věnuje.
„Uklidněte se, Váš pes bude v pořádku, jedná se pravděpodobně jen o naštíplou kůstku, to nám ukáže až rentgen.“
„Určitě?“
Ptá se pochybovačně.
„Určitě,“
ujišťuje jí. A že já mám možná štíplý kotník, koleno a kdo ví co ještě, to je putna, co, myslí si Tereza, ale mýlila se. Sleduje Mirkovy štíhlé ruce (bez snubního prstýnku), a obdivuje šetrnost, s jakou jí čistí a přelepuje rozbité koleno, a na poraněný kotník přikládá sáček s ledem. Leknutím sebou škubne, když jí v kabelce začne vyzvánět mobil.
„Jste v ordinaci, okamžitě ten mobil vypněte!“
Křikne na ní sestra. Poslechne.
„A teď opatrně, pomalu do čekárny, pejska si tu ještě necháme,“
říká Mirek a jejich oči se opět krátce setkaly. Něco takového už dlouho nezažila. Jako by se jí na krátkou chvíli, skutečně jen na okamžik vrátil Honza…
„Já... já nevím, já mu prostě pomohla, zachránila ho, koupila na tržnici"
odvětila Tereza opět již v ordinaci tónem tak provinilým, jako by přiznávala, že její největší vášní jsou únosy psů všech plemen.
„Vy si ho tady necháte?“
Vyhrkla zděšeně a slzy se jí draly do očí.
„Asi to zní hloupě,“
řekla,
„ale já už asi budu mít jen toho psa!“
(Až teď si všimla, jak je Mirek přitažlivý).
„Tak to nemyslím, špatně jste mě pochopila. Každopádně fenka je podle čipu registrována na jiného majitele, zrovna se na to dívám. Růženka, mladá fena francouzského buldočka, a tady kontakt na majitele. Nezlobte se, je ale mojí povinností mu zavolat,“
řekl a natáhl se pro mobil. Tereza z pohledného Mirka nespouštěla oči, takhle ať již s hranou nebo nehranou přísností jí připadal ještě přitažlivější, blízký, jako by ho znala celý život… Snažila se zachytit směr hovoru, ale s bídou odposlechla pár vět, které nedávaly příliš smysl.
“Ano, mám tu v ordinaci Vašeho psa, Růženku… Že se jedná o omyl…? Rozumím, nejste majitel… S kým teda mluvím? Ano, chápu, ale jak to řešit? Jasné, je to pes bez pána… Omlouvám se, ale musel jsem si to ověřit.“
Típnul mobil a zatvářil se ustaraně.
„Ani nevím, jak bych to řekl, situace je prostě taková, že Růženka už nemá pána.“
„Opustil jí?“
Vyhrkla.
„Nikoliv, pán jí zemřel. Takže máte v podstatě jen dvě možnosti,“
řekl, a opět jí pohlédl do očí.
„Buď městský útulek, kontakt samozřejmě poskytneme. Nebo se pejska ujmete sama se všemi povinnostmi, které z toho plynou…?“
„Nemám si co rozmýšlet. Registrujte mě jako nového majitele.“
Nespouštěla oči z pohledného lékaře, který si ověřoval její údaje, soustředěně vyplňoval potřebné formuláře a cosi vyťukával na klávesnici počítače.
„Tohle si pročtěte a podepište,“
vyzval jí.
„A samozřejmě ještě Vám vyplním účtenku za ošetření pejska…“
Po těchto slovech jí zatrnulo. Vůbec si to neuvědomila, a co když se cena vyšplhá do astronomické výše? Mladý lékař jako by četl její myšlenky.
„Nemusíte mít strach, nepředražím Vám to,“
a v rychlosti vypisoval doklad. Nenápadně přelétla očima pár slov a čísel. Výsledná cifra byla opravdu spíše symbolická. Její pohled se přesunul na Růženku, kterou mezitím přemohl spánek.
„Ted už jsi moje holka,“
zašeptala.
„Tak tady je účet. „
Její pohled se naposledy střetl s Mirkovým.
„Není to tak zlé, jak to vypadalo, jen naražení, zato velmi bolestivé. Chce to nožičku šetřit, občas ledovat, pár dní asi bude pejsek kulhat. Kdyby byl nějaký problém, zavolejte,“
řekl a podal jí vizitku spolu s reklamním vodítkem a balíčkem granulí.
„Pro Růženku,“
dodal. S poděkováním zaplatila a již bez ohlédnutí odcházela s Růženkou věříc, že dnešní setkání s doktorem není poslední, i kdyby tomu měla pomoci. Však se nějaký důvod vždycky najde...
Den pomalu končí, když se tato zvláštní dvojice; na nohu napadající mladá žena a kulhající fenka vydávají na cestu domů. Tereza rychle zapíná mobil, ale to neměla dělat. Dnes už podruhé zapomněla na čas. Několik rychlých pípnutí signalizujících příjem SMS zpráv. Horečně jimi listuje, a když narazí na jméno Honza, zastaví se a dlouho váhá. Nakonec nečtenou zprávu maže. Mobil jí v ruce poskočí a začne vyzvánět. Správce domu.
„Ženská, kde pořád jste? Máte v bytě boží dopuštění!“
„Jakže? Nechápu…“
„No exekutora! Přijel i se zámečníkem a právě Vám vystěhovávají kvartýr! Vy o tom nevíte? A kde vlastně vůbec jste?“
Příliš mnoho otázek najednou. Na to nedokázala odpovědět. Típla mobil a sesula se na nejbližší lavičku s myšlenkou se vším skoncovat. Stačilo by pár kroků do silnice… Ale slíbila si přece, že bude bojovat. A navíc má Růženku, nemůže jí teď opustit. Vrátit se k Honzovi? To snad ne. K rodičům? To radši umře. A co ten mladý veterinář?
Je podvečer a na samém krajíčku židle sedí nehybná postava; s prázdnem v hlavě, v takřka prázdném bytu… Jediným společníkem je pes, který kromě pár loužiček a cupování něco věcí „co se připletly“, se jí pokouší probrat občasným něžným olíznutím a zakňouráním, což se mu posléze i daří. Tereza se snaží vstát, už ani nepláče, slzy jaksi došly. Soustředění na nule, v hlavě zmatek, v paměti jen útržky vzpomínek na hrubost pomocníků exekutora, na hlavy zvědavců vyvalené v oknech i na křik prostořeké sousedky, staré paní Čadové. „Ono si to s holým zadkem jen tak hrálo na honoraci a teď jsou pankrot, pakáž jedna zbohatlická, dobře jim tak“! (Honza tuhle povídal, že sama nemá co do huby, ale pámbíčkovi by ukousala nohy). Honza, Honza, Honza… Právě teď si vzpomněla na jeho odpolední zprávu, kterou z mobilu neprozřetelně vymazala. Co když to byla chyba? Nebo snad ne? Co sama sobě ještě slíbila, kam až byla ochotná jít? Nebyla si už vůbec jistá. Samotnou jí překvapilo, že na některé otázky jakoby pomalu nacházela odpověď… Musí ale jít dál. A hlavně rychle…
Venku se co nevidět začne stmívat. Prázdný byt přestává být prázdným a začíná pomalu „ožívat“. Růženka; vyvenčená, vykoupaná i nakrmená spokojeně pochrupuje v koutku na staré dece. Tereza v rekordním čase stíhá improvizované zprovoznění a zkulturnění bytu včetně sebe samé. Vše, kousek po kousku začíná mít svůj řád. Na stolku se objevuje blok, narychlo psané poznámky, úvahy a možná řešení… Zavolá krátce matce aby věděla, že je v pořádku a na další den si domluví schůzku se správcem domu ohledně řešení svého bytu. Váhá nad naivním nápadem pokusit se využít darovanou kostku štěstí, ale postrádá šamanské vzdělání. Intuitivně a bez hlubších myšlenek otáčí kostičkou a její stěny zdobí za pomoci tužky klikyháky. Tak a je to. Skoro zálibně si své pseudoumělecké dílo prohlíží. Šest stran kostky, šest nakreslených srdcí. Dvě s popisem „Mirek“, dvě srdíčka „Honza“ a poslední dvě s nadpisem “rodiče“. „A teď kostkou házet“, říká si, ale po pár pokusech to vzdává. Jakoby ta kostka byla začarovaná, nebo na ní psané možnosti jí nejsou souzené. Zkrátka je to taková „plichta“, ani ryba ani rak a výsledek žádný. Znechuceně kostku odhodí a rozhodne se věnovat nějaké rozumnější činnosti, protože večer teprve začíná. Natáhne se pro mobil a jen žasne, že po dnešku je ještě funkční a že vše odnesl jen několika hlubokými šrámy. Znovu kontroluje a prochází všechny zprávy, když naráží na záznam o ztraceném volání. Z neznámého a tak trochu známého čísla.
„Sakra tak jak, znám to číslo nebo neznám“,
snaží se kontakt zařadit ale marně. Přesto je jí povědomý. Nakonec se ťukne do čela.
„To bude asi ono“.
Z kabelky vyloví vizitku z veteriny a čísla porovnává. A je doma.
„Jasně. Jupí. On mi volal!“.
Okamžik váhá, ale pak vytáčí jeho číslo. Telefon dlouho a marně vyzvání, náhle se ozve mladý ženský hlas:
„Veterinární pohotovost, prosím…“
„To…, to je asi omyl, promiňte, měla jsem za to, že jste mi volali“.
„Vy jste dnes u nás byla? Mohu se zeptat v jaké záležitosti?“
„No, víte… ono je to tak trochu složitější… Měla jsem problém s buldočkem, Růženkou…“
„Áaa, tím jste měla začít, samozřejmě už vím o co se jedná. Mirek, teda manžel mě požádal, abych Vám zavolala a řekla o nutnosti přeočkování Růženky, na které Vás zapomněl upozornit. Haló, slyšíte mě…? Jste tam ještě… Haló…!“
„Ano, ještě tu jsem a děkuju“,
skoro šeptem řekla zdrcená Tereza a zavěsila.
„Tak Mirek je ženatý. Jsem to ale kráva. A dobře mi tak“!
Vztekle trhá vizitku na drobné kousíčky a ruší kontakt v mobilu. „Sejde z očí, sejde z mysli“, běží jí hlavou, když ještě gumou odstraňuje Mirkovo jméno z darované kostky štěstí. Co tam ale dát místo toho? Je bez fantazie a tak vyčerpaná, že do dvou srdíček pouze napíše slovo „Osud“, zakončené otazníkem.
„Padla. A jde se spát“.
Snad po ničem tak netouží, jako po vydatném spánku. To jí ale není dopřáno. Na stolku začne vibrovat mobil. Na displeji snad po roční pauze poblikává jméno Honza…
Stejně jako u telefonátu s matkou, i teď má Tereza ruku ztuhlou od nekonečného držení mobilu, i teď si přeje, aby hovor už co nejdříve skončil. Zatím to ale tak příliš nevypadá. Spíš na to, že si Honza za rok odloučení připravil sáhodlouhý seznam argumentů, proč by se k němu měla vrátit. Co si budeme povídat, býval vždycky přesvědčivý. Takový slušný projev. Mít ambice v politice, jistě by se uživil. Honza neustále opakuje to samé. Co má tohle znamenat? Dělá si z ní legraci? Nebo to nedej bože myslí snad vážně? Začíná si pomalu zoufat, do čeho se to zase dostala…
„Honzo“,
snaží se přerušit jeho téměř monolog,
„tohle jsme probírali už mockrát a sám dobře víš, jak to nakonec dopadlo. Netušila jsem, že ti budou naši hned o všem referovat a mrzí mě, že mě vidíš v téhle situaci. Pro mě jsi byl vždycky na prvním místě ty. Nepatřím do elitního klubu, nezáleží mi na majetku, vlivu a konexích tvé rodiny!“
„Ale jejich peníze se Ti přece hodily!“
(Jako by slyšela svoji matku).
„To ano, tehdy snad. Ale nemůžeš takhle žít věčně. Vyměnit svobodu za majetek, všechno, i lásku přepočítávat na peníze. Snaž se mě chápat…“
„Snažím se, ale zkus se ty pro změnu vžít do mé situace. Rodinu a příbuzné si přece nevybíráme.“
„To jistě ne, v tom máš pravdu. Ale byli to právě tvoji příbuzní, kdo mě dostali do toho maléru…“
V tom se zarazila a kousla do rtu. Nejradši by si nafackovala. Tohle se Honza neměl dovědět!
„Opravdu Terčo? To je mi líto, o tom jsem nevěděl. Jak se to stalo?“
„Prostě tak. Byla jsem mladá a blbá. Řekla jsem si vo přes hubu a taky jsem jí dostala. Nemá smysl o tom mluvit.“
„Pro mě ale má! Já ti chci přece pomoct!“
„Honzo, já se pomalu ale jistě snažím stát na vlastních nohou a o pomoc tě (vlastně tvé rodiče) nežádám. Trápila mě tvá tehdejší závislost na rodičích a vidím, že se moc nezměnilo.“
„To se pleteš, já tě pořád miluju!“
„Opravdu? Miluješ mě skutečně tak moc, aby ses odpoutal od své rodiny? Záleží ti na nás tolik, že mi už nebudeš určovat pravidla a tlačit mě ke zdi? Budeš ochotný se přestěhovat a začít se mnou někde jinde a od samého začátku a bez předběžných podmínek?“
Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen jeho oddychováním.
„Terčo…,“
ozvalo se konečně,
„já jsem myslel a doufal…, věřil jsem tomu, že pochopíš…, musím jim přece být vděčný.“
„Vděčný za co? Za to, že tě přivedli na svět? Nebo za to, co z tebe udělali?“
Opět ticho.
„Terčo, je mi líto, že to takhle bereš, ale budeš se asi muset rozhodnout. Buď anebo. Zavolej kdykoliv během zítřka, nebo pak už nemusíš volat vůbec. Proč mě nechceš pochopit?“
„Protože už je pozdě!“
„Pozdě na co? Na smíření se, nebo telefonování?“
„Na obojí,“
zařvala a práskla s telefonem…
Blíží se půlnoc a Tereze je ze všeho na zvracení. Pravda, trochu tomu pomohla i zbytkem alkoholového obsahu flaštičky-placatky ze svých starých čundráckých zásob, na kterou náhodou narazila. Teď je v koupelně, spoře osvětlené světlem z chodby, linoucím se z pootevřených dveří. Kroutí se před zrcadlem, dělá opičky a na závěr dosti věrně napodobí vystoupení šamana z tržnice. S vážným výrazem se zadívá do skleněné, kulaté dózy, starého matčina dárku, původně s obsahem mýdel. Vykulí očí, našpulí rty a pak nečekaně sama na sebe vyplázne jazyk.
„Já nevidět vůbec nic. Vidět prdlajs.“
Rozřehtá se a pomalu se klátí do pokoje, když v tom jí to napadne. Jasně, kostka štěstí napoví, viděla to v nějakém filmu. Nechává svítit jen lampičku, opatrně překračuje spící Růženku a natahuje se pro dřevěnou kostku, ležící na stole. Pevně jí sevře do dlaně a zarazí se, neví jak dál. Cosi jí připomíná dětství a vrací zpět do minulosti, trvá to však jen okamžik. Najednou už neváhá:
„Tak dobře ty můj hranatý osude; pomoz mi prosím tě s rozhodnutím. Mám se zahrabat u rodičů a omlouvat despotickému otci? Sypat si popel na hlavu a zvolit „zlatou klec“ u mamánka Honzy? Nebo jít dál do nejistoty a neznáma?“
Přimhouří oči a zkouší první hod, v myšlenkách jí náhle vyvstane obraz dědy, tak jak ho vídávala za svého dětství. A už vidí výsledek, pečlivě vyvedené srdíčko s nápisem Honza, který tam sama umístila. Ale to nic neznamená. Pokusů může být celá řada. A rozhodnou přece až tři stejné hody kostkou. Jak se říká, náhoda je prevít. Vždycky se nějaká klička, tedy cesta najde. Je dávno po půlnoci a Terezka už tvrdě spí. Je rozhodnutá a smířená s verdiktem kostky. Vydává se na jednu z mnoha cest…
Kamenitá cesta, pláž z černého písku, křik krkavců… Na obloze jen zlověstná čerň mraků, odrážející se v temném moři. Údery blesků a nepředstavitelný hluk vichřice, škubající její dlouhé vlasy. Objetí a polibek od černého anděla, po kterém jí pohlcuje zem. A život byl tak krásný… (Hororový sen ne a ne skončit).
Spící Terezu probudilo hlasité drnčení zvonku. No a co, tak nějakou Terezu probudil domovní zvonek. Ale jak dál? Má se zvednout, nebo ne? A co její doznívající sen? Převrátila se na druhý bok.
„Co je zas tohle“,
zakňourala, když se pod ní cosi hýblo a vykviklo.
„Bože, já úplně zapomněla, to jsi ty, Růženko“,
zašeptala a začala fenku konejšit.
„Tiše, jen klid prosím tě, třeba si budou myslet, že nejsme doma a odejdou“.
Mohla by to snad být i pravda kdyby… Kdyby jí Růženka nezradila. Ta ale měla už dost konejšení a přikrývání dekou. Nečekaně se vysmekla, vběhla do předsíně a naplno se rozštěkala. Opět se začal ozývat zvonek, přidalo se i krátké zaklepání na dveře. Bylo jasné, že svoji přítomnost doma už neutají.
„Moment“,
křikla a v rychlosti na sebe házela kousky oblečení.
„Moment přece“,
zaprosila, když se k vyzvánění přidal i dosluhující telefon. Konečně doběhla ke dveřím s předtuchou dalšího průšvihu.
„Ale co nadělám, zřejmě další exekuce, ale tentokrát už nebude z čeho brát, je moc slimáčků a málo kapustičky“,
škodolibě si říkala, když odemykala neznámému, již postaršímu muži v tmavém obleku s vázankou…
Na rozdíl od „včerejšího exekutora“ vypadá jeho „dnešní kolega“ docela neškodně. Upovídaný pán „ještě ze staré školy“, strachující se zda nepřišel nevhod, omlouvající se a nabízející odklad návštěvy na jindy:
„Ehm, pokud se na to slečna, nebo snad paní necítí. Nebo kdyby byl jiný problém…“
„Slečna, jestli Vám to pomůže. Ale jinak pojďte dál, já už jsem na horory zvyklá. Pozor na pejska, je to hlídač a nemá rád cizí lidi. Viď Růženko.“
Rychle fenku pohladí a ta jako by chtěla potvrdit pravdivost slov své paní jí olízne ruku a krátce zavrčí na nezvanou návštěvu. Nechá se ale odvést do pelíšku v rohu, odkud se po chvíli začíná ozývat blažené pochrupování. Tereza konečně usadí rozpačitého pána na jednu ze dvou židlí, které jí tu po včerejšku zbyly, a jednání může pokračovat. Ale návštěvník se stále vrtí na židli a očividně neví jak začít. Nakonec požádá o něco k pití.
„Můžu nabídnout jen minerálku nebo čaj, skoro nic tu nemám.“
„Ehm, poprosím o ten čaj.“
„Sladíte?“
„Ne, děkuji“.
„S dovolením, tady je ten šálek čaje“.
„Skoro jako společenská konverzace v kavárně“,
pomyslí si Tereza a rozhodne se kousnout do kyselého jablka jako první. Ať už to má za sebou.
„Promiňte, ale neznám účel Vaší návštěvy. Jestli jdete něco zabavovat, tak Vás musím zklamat, kolega včera Vás předběhnul. Ale nebojte se, jste v pořadí,“
smutně se zasměje a pokračuje:
„Vy jako exekutor teprve začínáte, nemám pravdu“?
Muž se opět nervózně zavrtí.
„Tady už skoro nic nezbylo, jen tyhle krámy a moje fenka, rezignovaně mávne rukou.“
„No ehm, jak bych to řekl, právě kvůli pejskovi jsem tady, Vy jste majitelka?“
“Moment, tady mi něco nesedí, Vy mi chcete zabavit mého psa? To chtěli už na veterině!“
Rozčileně vyskakuje máchajíc rukama.
„Toho Vám nikdy, rozumíte, nikdy a za žádnou cenu nedám. Žere jak kyselina a trhá kdeco, ale je to jediné co mám, jestli mi rozumíte.“
„Ehm, ovšem že Vás chápu. Nejdu Vám psa zabavit. Už jste klidnější“?
„Ne, můj klid je jen zdánlivý, uvnitř jsem zhnusená a zuřím“.
„Ehm, omlouvám se, sama tomu možná nebudete věřit, ale je to tak. Takže k věci: Abych se představil, Petr Vondrák, notář, zde si prosím prohlédněte moje doklady a pověření. Je to v pořádku?“
„Ano, snad ano.“
„Ehm. Chtěl bych jen upozornit, že dnešní rozhovor považujme řekněme za neformální. Bude ještě potřeba pár Vašich podpisů při návštěvě u mě v kanceláři. Ale budou to čistě jen formality. Všechny ověřené doklady mám pohromadě resp. včera mi veterinární služba předala kontakt na Vás a hlavně doklad potvrzující Vaší nezištnou pomoc Růžence, stejně jako Vaše uhrazení léčebných výloh i následnou závaznou a bezpodmínečnou adopci. Zkrátka pro Vás je v tuhle chvíli důležité jen to, že podle všech dokladů jste jedinou a nezpochybnitelnou majitelkou zmíněné fenky Růženky.“
„Nerozumím Vám, mluvte jasněji.“
„Je to jak říkám. Stručně, jasně a pro Vás srozumitelně řečeno; vyřizuji pozůstalost po starém pánovi, původním majiteli Růženky. A vy jste se čirou náhodou dostala do dědického řízení…“
„Tak to je hustý. Ještě moment, promiňte, že Vás přerušuju, tím chcete říct, že po starém pánovi taky něco dědím? A budou to bačkory-důchodky, sbírka známek, nebo dokonce, to bych snad i uvítala - houpací křeslo?“
„Ehm, nechte si prosím ty impertinence, mohu-li poprosit. Jako člověk Vás chápu a tuším, co vše asi máte za sebou. Původní pán Růženky si to… řekněme nezaslouží. A jen tak mimochodem, byl to můj dlouholetý přítel.“
„Sorry, pokračování tedy až bude jako zřejmé, co vlastně a zda vůbec něco dědím?“
„Stále mě, ehm… slečno nechápete. Starý pán neměl blízké příbuzné, tím chci říct zákonné dědice. A poslední vůle ověřená svědky a tedy nezpochybnitelná je zcela ve prospěch toho, kdo se doživotně postará o jeho milovanou fenku a to jste Vy.“
„Jupí!“
„Prosím?“
„Totiž chci říci a sakra. A jak moc bych…?“
„Chcete říci jak moc by jste zbohatla?“
„Ano.“
„Už si začínám na styl Vaší mluvy zvykat. Díváte se slečno na americké filmy?“
„Jo, občas, než mi zabavili bednu.“
„Použiju-li jejich slovník, budete… ehm, až nechutně bohatá. Teď se pokud vím, handrkujete o vrácení kauce za nájem?“
„Ano.“
„A výhledově si můžete koupit, nechat postavit - co já vím třeba celou řadu domů, studovat, cestovat, zkrátka co Vás napadne. Já Vám ovšem blahopřeji. Tady je moje vizitka a zítra ještě upřesníme zákonné poplatky, daň a další. Zatím nashledanou a pohlaďte za mě Růženku…“
„Tak vidíš holka, napřed pánovi ukážeš zuby a pak na hlídání kašleš a v klidu si tu vegetíš“, promlouvá Tereza k fence, kterou teď zajímá hlavně plná miska.
„A společná procházka nám taky přijde vhod!“
Volá, a táhne Růženku ze schodů. Jak se venku mezitím udělalo krásně. Její včerejší deprese jako by kouzlem zmizela, náhle jí nevadí ruch ulice, spěch lidí, ani křik dětí. Tereza s cupitající Růženkou pomalu splývá s davem dalších stejně spěchajících lidí a nechává se jím unášet po své, vybrané cestě. Doufejme, že ji kostka osudu vybrala správně.
„Konečně jsem volná! Já jsem se osvobodila! Ano já, Tereza…“
„Jen volnost, jen víra tvá, pevná, i když křehká, silou je, jež dere se i proti větru…“ (Australské přísloví)…


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 22.07.2014, 10:08:14 Odpovědět 
   Zapomněl jsem tě přivítat. Tož buď vítán mezi námi na saspi.
 čuk 22.07.2014, 10:06:02 Odpovědět 
   Povídka je zajímavá, docela mě zaujala, zaujme i citlivá srdce a ty co nezavírají oči. Jiní řeknou že je sentimentální.Vnitřní boj je věrohodný, ovšem "pomocníci" jsou idealizovaní a netypičtí. Pohádkový konec je rychlým řešením a málo pravděpodobný. Pokud od něho odhlédnu má povídka smysl a může být prospěšná pro ty, co propadají depresím (avšak nesmí se spoléhat na ruku štěsteny, které je ve velké většině případů skoupá).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
2.kapitola (kro...
jajda
Agresívne myšli...
Beduín
Cynicky vyřčená...
Sophie Dawson
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr