obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Slzy duše I. ::

 autor Firolame publikováno: 26.07.2014, 14:33  
Je to pokračování jistého románu, který zde ale celý nenaleznete, neboť jej už plánuji vydat.
 

„Co vím, tak Montreal z větší části shořel. Doteď nevím, kolik lidí zahynulo, kolik jich v tom podzemí našlo smrt. Nevím, co jsem si myslela, když jsem opustila Bernarda a šla za hlasem svého srdce. Prvních pár týdnů bylo nejhorších. Výčitky byly nesnesitelné. Vědomí, že já ty lidi v podstatě zabila, neboť jsem se nevrátila a nezabránila tomu…to,“ odmlčela se a sklopila víčka, ze kterých se draly krůpějky slz, „to bylo kruté,“ upřela zrak na dívku. A co bylo s námi? Pamatuji si, že jsme zběsile utíkali podzemními chodbami. Nevěděla jsem kam, nevěděla jsem kudy, všechny se mi zdály stejné. Připadalo mi, že jsme se motali pořád dokola. Kamenné chladné zdi mně svíraly, vysmívaly se mi, chtěly mně pohltit. Neměla jsem tušení, kde jsme, kam míříme. Jen jsem se pevně držela bratra, který mne vedl, a kterému jsem sotva stačila,“ pokrčila koutky. „Byla jsem natolik vysílená, že jsem omdlela a tiše doufala, že umřu.“
„Co to povídáte? Gabriel by to nedovolil,“ ujistila ženu opatrovatelka a usrkla ze šálku horký čaj. Její poznámka Camillu pobavila.
„To máš pravdu, nedovolil. Pamatuji, že jsem se probudila na dřevěné lavici v opuštěném kostele. A tam náš život, „naznačila rukama holý nesmysl, „pokračoval.“
„Slečno,“ oslovila ji náhle tiše Petty.
„Ano?“
„Zajímá mě jedna otázka, milovala jste ho?“ vyhrkla nadšeně dívka.
Camilla po její otázce zvážněla a dvrátila od opatrovatelky pohled.
„Zbabělost je slabinou, Petty, ale hrdost je překážkou a já byla příliš zbabělá ale také příliš hrdá.“



leden 1888

Mladá dívka s rozcuchanými brunátnými vlasy se pomalu probouzí. Skrze rozespalý pohled a unavené tělo pozná, že leží na dřevěné lavici. Znaveně si promne červené oči a opuchlý obličej. Posadí se a odhrne si pramínky vlasů z tváře. Zmateně, nedůvěřivě ale s velkým zaujetím se rozhlíží kolem sebe. Potemnělá zaprášená místnost s gotickou klenbou zdobící strop, ponurým oltářem a zašedlými výjevy křesťanských obrazů po stěnách naznačují, že se nachází v nějakém kostele. Po obou stranách oltáře svítí několik pětiramenných svícnů, které osvětlují veliký kříž s Ježíšem. Rozlehlá hala s vysokým stropem a plamínky svíček působí melancholicky, tajemně, okultně. Silné vrstvy prachu, množství pavučin a zatuchlý vzduch dávají najevo, že zde dlouhá léta nikdo nebyl. Trocha zimního čerstvého vánku sem proudí skrze mezery v rozbitých vysokých oknech. Dívka se osmělí a vejde do uličky mezi lavicemi. Pomalými kroky dojde ke gotickým, dřevěným vratům. Chopí se kliky a pokouší se je otevřít. Dveře jsou ale pevně zamčeny. Tudy se sem tedy nedostala. Vrací se zpět k osvětlenému oltáři.
„Gabrieli?“ špitne do prázdna. I tak nepatrný, ostýchavý dívčin hlas se rozléhá zdmi v ozvěně. „Gabrieli, jsi tady?“ promluví intenzivněji a otáčí hlavu kolem sebe, připravena, že se její bratr objeví bůhví odkud. Pohlédne nahoru na kříž.
„Co se tak díváš?“ zamračí se. „Já ho nezabila, není mrtvý,“ zdůrazní a svraští obočí, „že ne?“ strachuje se. Dívčin nenávistný výraz se mění na zoufalý. Prohrábne si vlasy a zavře oči. „Proboha, zase mluvím sama se sebou. Gabrieli, ozvi se!“ křikne a podezíravě se rozhlíží po stěnách. Její pozornost upoutá kazatelna, ve které se mihl černý stín. Dívka přivře oči. Krátce nato zaslechne skřípění, jakoby někdo otevíral dveře. Malá vrátka u oltáře těsně pod kazatelnou, sloužící k příchodu kněží se pomalu otevírají. Dívce se na tváři zračí nadějný úsměv. Ze tmy spatří vycházet mužskou postavu zahalenou do černého pláště, sahajícího až na zem, s dlouhými rukávy zahalující mu ruce a v kapií ukrývající obličej.
„Ahoj, Cami,“ pozdraví.
Ten podmanivý hlas dívka poznává. Zazubí se a s úlevou si oddechne. Udělá několik dlouhých kroků k muži, pevně ho obejme a položí si hlavou na jeho hruď. Ohromený muž ji obětí opětuje s takovou vervou, jakoby ji už nechtěl nikdy pustit.
„Žiješ,“ hlesne překvapená brunetka a odstoupí od něj, „bála jsem se, že tě…,“koktá.
„Že mně zabili? Ne,“ odvětí pobaveně, „zachránila jsi mně, vzpomínáš si?“
„Jo…vzpomínám si, utíkali jsme z Montrealu a ….,“ zarazí se a zvážní. Uhne pohledem od bratra a v mysli si vybavuje vše, na co si pamatuje. Kolena se jí podlomí a dívka se musí chytit o jednu z lavic. Sedá si. Sepne ruce a opře si o ně čelo. Pohledem upřeným do poškrábané desky stolu se vrací do minulosti. Gabriel, jenž pochopil sestřinu reakci, si přisedává opatrně vedle ní, avšak v bezpečné vzdálenosti.
„Co se stalo s Montrealem? A s těmi lidmi, kteří nás pronásledovali podzemím?“ otáže se třesoucím hlasem ze strachu z odpovědi a pootočí hlavu k bratru. Muž v kapii mlčí. Prsty má propletené, jakoby připravené k modlitbě a volně položené na lavici. Po dívčině otázce nasměruje tvář na kříž.
„Ne,“ špitne zoufale a zavře oči, třesoucí koutky úst naznačují, že stěží zadržuje pláč. „Luciana? Josephine?“
„Já nevím, Camillo,“ pronese bez jakéhokoliv náznaku lítosti, „nevím, co se s nimi stalo. Po tom, jak jsme se ztratili v podzemí, tak jsem zamířil přímo sem. Ty jsi cestou omdlela. Spala jsi tři dny. Vím jen, že velká část sirotčince shořela, několik lidí umřelo, víc nevím.“ Odmlčí se a stále hledí na kříž, ve snaze v něm snad hledat odpuštění. Camilla utře tekoucí slzy a v mysli si představuje hrůznou smrt, kterou museli vytrpět lidé ze sirotčince. Pane Bože, já je zabila. Zabila jsem je.
„Zabila jsem je, Gabrieli,“ vyřkne lítostivě a odmítavě kroutí hlavou.
„Nezabila, Camillo, to není tvá vina. Já jsem založil požár, já jsem ta zrůda,“ pokouší se ji chlácholit, avšak dívce jeho slova už neznějí tak uspokojivě jako dřív.
„Nelži mi a nesnaž se mně z toho omluvit. Já jsem tě přišla zachránit a neodešla jsem s Bernardem. Kdybych to udělala, mohla jsem je varovat!“ oboří se vztekle na bratra, ale záhy sklopí hlavu a zatne ruce v pěst. Tohle říkat neměla. Po jejich slovech se na ni bratr otočí.
„Lituješ toho? Lituješ, že jsi mně tam nenechala umřít?!“ zeptá se pronikavým, zklamaným tónem, ze kterého dívka rozpozná náznaky nejistoty. Camilla pochopí, že nyní to přehnala. Provinile mlčí a přemítá uspokojivou odpověď. Ostýchavě pozvedne skrze obočí zrak ke Stínu a hledá vhodnou obhajobu.
„Ovšem, že toho nelituji,“ konejší ho. Sice sama svým slovům nedůvěřuje, ale snaží se o co nejvěrohodnější reakci. Pevně ho chytne za paži, bratr se po jejím dotyku ohlédne. „Já jen,“ olízne rty a pozvedne zrak k Ježíši. Pouští bratrovu ruku a vchází do uličky. Postaví se před oltář a ohlédne se zpět na sedícího bratra. „Nemůžeš mně pořád omlouvat. To, že jsme teď tady, že jsem se rozhodla vrátit se, to všechno je důsledek mého rozhodnutí, takže jsem za to zodpovědná,“ zamračeně zdůrazní, „i za smrt těch lidí,“ dodává tiše se zavřenýma očima.
„Kde to vůbec jsme?“ pohlédne na muže s nuceným úsměvem a přisedává si k němu. I přesto, že si jsou tak blízko, oba cítí, že si jsou vzdálenější než kdy dřív. Události, jež se staly v Montrealu, je sice připoutaly k sobě, avšak způsobem, který si nepřáli. Gabriel stále cítí, že je s ním sestra jen ze strachu, z lítosti a nyní i z nutnosti. Camilla naproti tomu ví, že se nemůže vrátit na světlo. Zabila Louise De Boira, jistě ji budou přičítat požár v sirotčinci a v neposlední řadě také nevyřešenou smrt Jacqueline Gorgeqové. Jakmile by ji někdo spatřil, šla by na šibenici, což by ovšem její bratr nedovolil, a tímto krokem by i jeho nakonec uvrhla do zkázy.
„Jsme v kostele sv. Mikuláše,“ odpoví vznešeně a zvedne zrak. „Vedou sem tajné chodby z Montréalu a podzemím je to odtud docela blízko do města. Asi tak dvacet, třicet minut. Kostel je už léta opuštěný, nikdo sem nechodí. Je to dobré místo na…,“ utichne.
Na co, prosím tě? Na domov? Tohle? Tohle byla tvá představa domova pro Camillu? To jsi to vylepšil oproti Montrealu, skutečně.
„…na útočiště.“
„Jak jsi věděl, kam máš jít? Pamatuji si, že jsi ani na chvíli nezaváhal?“ otáže se zvídavě Camilla. „Ty už jsi tady byl, že?“ utvrzuje se ve svém podezření.
„Ano, byl. Ty jsi tu už taky byla. Je to už dlouho.“ Polkne naprázdno, doufajíc v ukončení tohoto rozhovoru, avšak sestřino mlčení ho nutí pokračovat. Promne si ruce v kožených rukavicích a zhluboka se nadechne. „Krátce nato, co jsem zabil ty prostitutky, které mně zachránily, jsem nevěděl kam jít. Tak jsem tě vzal a objevil ty podzemní chodby. Už ani nevím jak, ale našel jsem to tady. Usoudil jsem, že sem nikdo nechodí, a tak jsem tu zůstal. Shodou okolností jsem narazil na cestu vedoucí do Montrealu, no a zbytek už znáš.“ Zakončí nucené vyprávění. Camilla napjatě sedí a poslouchá. Nervózně si pohrává s prsty a hledí do prázdna. Má na srdci tolik otázek ale ví, že na ně není vhodná doba.
„Gabrieli?“ osloví ho a opatrně si položí hlavu na bratrovo mužné rameno. Celým tělem se vystrašeně, i přes svou tvrdohlavost a předstíranou bezcitnost, přitiskne blíže k němu jako malé štěně hledajíc ochranu. Pramínky vlnitých vlasů jí přikryjí tvář, díky kterým nejde vidět dívčin nejistý výraz.
„Ano, sestřičko?“ špitne něžně Gabriel a opře si jemně bradu o dívčinu hlavu.
„Co budeme dělat? Jak to teď bude?“
„Bude to dobré, uvidíš,“ ujistí ji a ochranitelsky pohladí po brunátné hřívě. „Něco pro tebe mám. Pamatuješ, jak jsem ti tehdy v mé kobce zabránil otevřít ten šuplík, a žádal tě, aby ses tam nedívala? “ překvapí sestru náhlou otázkou. Dívka přikývne. Muž vytahuje cosi z kapsy pláště. Camilla zvídavě hledí na bratra, který rozevře dlaň. Na černé kůži rukavice se v záblesku svíček třpytí zlatý medailonek na řetízku. Muž ho cvaknutím otevře. V medailonku je vyobrazena podobizna pohledného muže a krásné ženy. Brunetka pochopí. Dlaněmi si zakrývá ústa. Do očí se jí derou slzy. Dojímavě vzhlédne k bratru.
„To…to jsou,“ koktá dojatě.
„Ano,“ zazubí se. Jeho dokonalé bílé zuby se vyjímají zpoza plných rtů. „To byli naši rodiče. Jediné, co nám po nich zůstalo. Zachránil jsem ho pro tebe.“
Camilla bez váhání vezme medailónek do dlaní, stiskne jej a přiloží k srdci. Zavře oči, ze kterých se line proud slz. Olízne si rty a pohlédne na Gabriela.
„Děkuju,“ hlesne třesouc. Bez váhání padne bratrovi kolem krku a pevně ho obejme.
Gabriel sklopí víčka a odevzdaně sevře sestru v náručí.

„To je ten medailon, který jsem našla?“ vyhrkla překvapeně Petty a oči se jí rozzářily nedočkavostí.
„Ano, to je on. Jediná památka na mé rodiče,“ usmála se nuceně Camilla, ale tebe zajímá, jestli to bylo dobré, jak říkal, viď?“ vyčetla otázku z vychovatelčiných očí. Dívka se zahanbeně ušklíbla, pohoršená sama sebou, že její zvědavost je nepřehlédnutelná.
„Prvních pár týdnů, jak jsem už říkala, bylo nesnesitelných, hlavně díky mně. Mučily mne výčitky, které jsem dávala patřičně najevo. Gabriel tak zažíval mé výbuchy vzteku, doprovázené zhrzeným pláčem, jindy pohrdavým smíchem. Trpěla jsem záchvaty zlosti sama na sebe. Zahrnovala jsem ho výtkami, že on způsobil mé trápení. Obviňovala jsem ho za to, co se stalo, za to, že jsme tady. Jindy jsem se zase radovala z náhlé svobody a nezávislosti. Chovala jsem se k němu strašně. Dokonce jsem mu ve vzteku vyčetla, že je zodpovědný za smrt rodičů. Bože, Petty,“ lomila rukama žena a nevěřícně kroutila hlavou, „byla jsem taková mrcha a on všechno trpělivě snášel, a staral se o mě. Samozřejmě, že se s jeho cholerickou a nevypočitatelnou povahou rozzuřil ale nikdy, zdůrazňuji nikdy, mi neublížil, nikdy mi neřekl nic ošklivého, čím by mně ponížil, nebo usadil. A tehdy jsem si uvědomila, že mně opravdu miluje a došlo mi, že není prokletím, které mne pronásleduje, jak jsem si v Montrealu myslela. Nikdy nebyl tím Stínem, který mi nedovoluje žít, on byl darem, Petty. Dar, kterého jsem si nevážila.“
„Slečno Camillo, vy mně zase rozbrečíte. Co se stalo pak, když jste se uklidnila. Předpokládám, že se tak stalo, nebo ne?“
„Ano, Petty, po nějaké době ty pocity ustaly. Smířila jsem se s tím, co jsem udělala. Vlastně to nebylo tak těžké, pod Gabrielovým vedením,“ ušklíbla se brunetka. „Pamatuji si ten den, jako včera, kdy jsem mu s vážným úmyslem oznámila, že chci být jako on,“ zazubila se pobaveně.


„Camillo, prosím, přestaň!“ okřikne Gabriel svou sestru, která opět trpí dalším ze svých záchvatů vzteku a úzkostí. Muž pokojně sedí v lavici před oltářem a trpělivě si mne ruce ukryté v rukavicích. Byl připraven odejít, avšak rozzuřená sestra jej zastavila.
Okny do temné místnosti proudí měsíční paprsky, jež osvětlují rozčílenou dívku, která pochoduje uličkou tam a zpátky. Rychle oddechuje a nervózně si pohrává s prsty.
„Ne, nepřestanu. Jsem tu zavřená už několik týdnů. Výčitky mně dohánějí, bojím se. Ničí mně to tady, a ty mi to neusnadňuješ, když každou noc odcházíš!“ křičí bezradně. Prohrabuje se vlasy, které už má celé rozcuchané. Zastaví se před oltářem a obrátí se na mlčky sedícího bratra. „Gabrieli, já už takhle dál nemůžu. Podívej, co se to s námi děje, co se to se mnou děje!“ Poukáže křečovitě na sebe a padne na kolena. Zaboří obličej do dlaní a rozpláče se. „Já už to tady sama nevydržím! Cítím se tu jako ve vězení! Nezvládám všechny ty zmatené pocity, které cítím, nesnesu je. Pomoz mi, Gabrieli, prosím!“ vzhlédne k bratrovi, který hrdě stojí u dveří. Měsíční svit osvětluje černou mužskou postavu. Dívce takový výjev připomíná, jakoby hleděla na opravdový stín vycházející z temnoty. Bratr k ní popojde. Brunetka, ač nerada, se nepatrně odvrátí.
„Ach, Camillo, chráním tě, cožpak to nechápeš? Celá Paříž tě hledá. Fulien nezapomněl, co se stalo a pátrá po tobě. Přestože většina uvěřila tomu, že jsme umřeli, on ne! Je námi posedlý. Tady nás nikdo nenajde! Jsme tady v bezpečí,“ vypoví dojímavě, jak to dělal vždy, když sestra trpěla podobnými záchvaty, avšak teď to je jiné. Když Camilla po jeho konejšivých slovech odmítavě zakroutí hlavou, bratr udělá předvídatelnou reakci. „Co po mně ještě chceš, sestřičko?! Řekni!“ křikne hrubě, až sebou dívka trhne, přesto odhodlaně vzhlédne do temné kapuce. Cítí, že v bratrovi opět vyvolává to nervově labilní monstrum. Nyní se ale už nebojí, neboť se děsí toho, jak moc se mu začíná podobat. Zamračí se a hluboce se nadechne. Prudce se postaví těsně před bratra.
„Co chci? Chci být jako ty, nechci tady žít navěky, uvězněná za zdmi chátrajícího kostela. Chci jít ven, pohybovat se jako stín. Chci jí tam, kam se mi zachce. Vidět, co se mi zachce. Chci se naučit všemu, co umíš ty. Vzpomínám si, jak jsi zabil ty muže, co mně přepadli. Chci to umět, chci se umět taky tak bránit. Slíbil jsi mi, že mně všemu naučíš, že budu volná, tak čekám! Jsem připravená. Chci být volná, i když jen v noci, i když jen pod rouškou kapie, na tom nesejde. Nemůžeš mě tady věčně držet. Víš, že se vždy vrátím, kam bych jinam šla,“ mluví souvisle bez přestávky, a divoce gestikuluje. „Já už tady nechci zůstávat zavřená, zblázním se z toho,“ umlkne, aby nabrala dech, a podívá se na bratra s takovou nadějí, že není schopen ji nic odmítnout, „chci být Stín, kterého nikdo nevidí, neslyší! Nechci být mrtvá,“ vypoví. „Dovol mi žít! Nauč mě žít v temnotě!“ Tiskne silně bratrovy paže, a prosebně hledí do prázdného obličeje.
 
Tohle jsi chtěl? Aby byla jako ty? Těší tě to, nebo sis ji chtěl uchovat jako bezbrannou dívenku, která je na tobě závislá? Ovšem, přese všechno nikdy nebude jako ty, není, nemá to v sobě i pod tou rouškou necitelnosti. Jak jste závislí jeden na druhém a to vás dělá zranitelnými. Čím víc ji toho naučíš, tím více se o ni budeš bát a strach tě nakonec zabije! Zničí vás to, otázkou je, koho dřív? Podstoupíš to?
„Víš, že i když ti dám volnost, tak tě nepřestanu ochraňovat, že? Budu ti nablízku, vždy a všude. Budu tě pronásledovat, nedovolím, aby se ti něco stalo! Bojím se o tebe, sestřičko, a nikdy nepřestanu,“ vyjeví své obavy a osmělí se sestru pohladit po broskvové pleti. Camilla z bratrova hlasu poznává skutečný strach, který nahání hrůzu i jí. Nikdy ji nic takového neřekl, nikdy ji nedal zavděk se o něj upřímně bát. Jak moc jsem se v tobě mýlila?! Stydím se, jak jsem pokrytecká a sobecká. Hnusím se sama sobě. Děsí mně, co o tobě ještě nevím, a co se dozvím, ale chci to znát. Jsi jediný, koho mám, a já jsem zbabělá ti říct, že…. Bojím se dne, kdy bude pozdě a já přesto budu mlčet. Řekni to, řekni mu to…ne…nemůžu, nedokážu to. Proč jsi mi jen dal nyní důvod, aby mi na tobě upřímně záleželo?
„Já vím, já vím,“ odvětí Camilla tiše a pevně bratra obejme.


 celkové hodnocení autora: 85.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 6 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.07.2014, 14:33:29 Odpovědět 
   Zdravím.

Předešlé - avizované - dílko jsem nečetl, tudíž nebudu v obraze.

Při prvním pročítání jsem myslel na Kanadu a na Montreal (jako jedno z mnoha měst této země v Severní Americe), ale tady půjde nejspíše o jiný Montreal (v Paříži), nejspíše se tak nazýval onen chudobinec, který vzplál plamenem a zemřelo při tomto incidentu mnoho lidí. Takže zápletka bude vcelku jasná: naše hrdinka chce změnit svou identitu a stát se někým jiným: Stínem (chce se tedy stát členkou nějaké sekty či skupiny - viz odboj a podobně). Uvidíme...

Text vypadá vcelku čtivě. Ona dramatizace se mi místy zdá trochu přetažená, ale tady půjde o věc názoru. Toto je vidět hlavně na dialogu obou sourozenců, který se zdá být místy krapet neuvěřitelný (ovšem také znám ono pořekadlo, že účel světí prostředky).

Každopádně jsem zvědavý, jak se se současným stavem věci (i svým vlastním svědomím) oba aktéři vyrovnají. Tato část má spíše komornější vyznění a uvádí čtenáře do příběhu.

Po technické stránce (gramatické, typografické a pod.)... Občas lze zahlédnout práci šotků Překlepníčků, ať už jde o překlepy či nedoklepy (viz nesprávný tvar zájmena, nadbytek interpunkce, chybějící mezery a podobně), něco jsem si dovolil vypsat níže:

-- Mladá dívka s rozcuchanými brunátnými vlasy se pomalu probouzí. -- (brunátné bývají vesměs tváře, pokud jde o barvu vlasů, použil bych jiné označení, podle odstínu - zrzavé, rudé, apod.)

-- Že mně zabili? -- mne/mě (koho co)

-- „Jo…vzpomínám si, utíkali jsme z Montrealu a ….,“ zarazí se a zvážní. -- (pozor na nadbytečnou interpunkci - nevypadá to pak příliš profesionálně)

--   -- SASPI nežere speciální znaky a grafiku v autorských textech

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Mé hodnocení je prozatím orientační, ono i tak se nezapočítává do celkového hodnocení autora...
 ze dne 26.07.2014, 20:02:21  
   Šíma: Zdarec.

Od všeho trochu? ;-) Jsem zvědav na pokrčování.

pěkný večer přeji
 ze dne 26.07.2014, 16:37:47  
   Firolame: ono je to i těžké zařadit do žánru, já bych to označila jako mysteriózní historický román s prvky hororu a malou dávkou romantiky, které tam moc není :)
 ze dne 26.07.2014, 16:25:32  
   Firolame: Hlavní postava to vlastně vypráví retrospektivně, a děj je ještě prolínán myšlenkami obou hlavních aktérů
 ze dne 26.07.2014, 16:24:52  
   Firolame: a vlastně na konec, že utekla navazuje tato kapitola :)
 ze dne 26.07.2014, 16:23:32  
   Firolame: děkuji za přečtení i kladné hodnocení. Ona mi ta interpunkce dělá občas problémy zvláště, když píšu ve spěchu a v eufórii :) No on ten sourozenecký vztah je trochu nadnesený, v dalších kapitolách bude objasněn, ale můžu prozradit, že určitě překvapí.
Zápletka je možná místy přitažená za vlasy ale prostě to jinak neumím. Buď je to nudné a nezajímavé nebo trochu přehnané :) Vím, že pár čtenářům se právě líbila ona dramatičnost, ale to už je věc názoru a pohledu. Ono ani tak nejde o sektu jako spíš o ukrývání. Stručně shrnu obsah předešlé série (mohla jsem ho uvést v anotaci, kdyby mně to napadlo dříve, co už...)
Camilla, sirota, která celý život od útlého dětství žije v sirotčinci Montreal, (ten změním, až ted mi došla spojitost s městem v Kanadě, původně to byl Montrial, tak to změním) začne slýchávat záhadný hlas, který ji volá k sobě. Psychicky ji to ničí ale zároveń neskonale přitahuje a ještě k tomu všemu se má vdávat (uvádím, že se jedná o dohodnutý sňatek). Objeví tajné chodby do podzemí, které ukrývají tajemného muže, jenž se před Camillou ukrývá. Dívka nevydrží nápor záhadného Hlasu, odpudivého ženicha i nátlak zamilovaného přítele a rozhodne se utéct. Když to shrnu, závěrem se dozvídá, že onen muž z podzemí je ve skutečnosti její bratr, který ji jako batole zachráni z hořícího domu, a který je po požáru ošklivě znetvořený. Dále se dozvídá pravdu o svém vybraném ženichovi, který je zodpovědný za smrt jejich rodičů. Camilla ho v zápalu boje zabije. Dílo vyvrcholí tím, že se má rozhodnout, zdali zůstat s přítelem z dětství nebo se znetvořeným, pološíleným bratrem, který ji miluje ale zároveň děsí. Končí to tím, že Camilla, ze které se stala vražedkyně uteče s bratrem.
TO jest stručné rozuzlení předdchozího dílu :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Osud
Jakubko
Vždy, keď sneží...
Mon
Sázka
Lišák
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr