obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XI - Jedna z lidu 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 26.07.2014, 13:18  
Hra o diamant nekončí a i když je Kasumi opět na ostrově má v rukou trumf. Pokud však hodlá dodržet slib, musí diamant vrátit domorodcům a jak už dobře víme - Kasumi sliby nikdy neporuší.
 

Kasumi

Vyškrábala jsem se na pláž. Udělala dva kroky vpřed a padla na všechny čtyři. Napadlo mě, kde by teď byla stará, pomalu pětatřicetiletá Kasumi? Možná by definitivně vyplivla už při běhu k vrtulníku, možná by se utopila v moři a možná by to všechno zvládla, byť by na tom byla ještě hůř než já. Ten hnací motor, co mám v sobě, funguje dokonale a nutí mne v sobě neustále hledat další a další síly. Vyplácí se to… Potřebovala jsem chvíli oddech, ale přesto mi na rtech hrál úsměv. Zpod podprsenky jsem si vyndala diamant a prohlédla si ho. Nebyl hnusný, ale šperky mě nikdy nezajímaly. Jen kus kamene, jehož cena zdaleka neodpovídá jeho skutečné užitkové hodnotě. Je to trochu podobné dnešnímu umění. Někdy v květnu mě Sakura vytáhla na prohlídku moderního umění v Londýnské národní galerii. Tvrdila, že to bude strašná bžunda pozorovat ty cákance, co jinak stojí miliony liber. A ano, ona se mohla smíchy potrhat, až nás málem vyvedla ochranka, jenže já si uvědomila, jakou skutečnou cenu ty obrazy mají. Velké plátno, tu flek, tam šmouha a je to obraz za statisíce. Přitom bych ho namalovala i já, možná by ho namaloval i můj pes, kdybych nějakého měla, ale protože já nejsem známý malíř, totožné dílo by mělo cenu sotva libry – čili jeho skutečnou cenu. Byla to naprostá ukázka toho, jak je vše uměle vyvolané a že lidé, co obdivují ty čmáranice, nejsou víc než hloupé ovce, bez vlastního názoru. Parvati měla nakonec pravdu, když říkala, že společnost uznává faleš. Oko hada jsem uschovala do kapsy kalhot a pomalu se zvedla. Ohlédla jsem se na moře. Vlny příjemně šplouchaly a já byla zatraceně ráda, že Helga zůstala ve vodě. Teď už jsem o její smrti nepochybovala. Skutečnost, že jsem se o její skon nakonec zasloužila, mě o to víc těšila. Raději jsem se postavila na nohy a rozběhla se do džungle. Utíkala jsem k místu, kde stála vesnice.

Během cesty jsem očekávala, že uslyším vrtulník, ale nestalo se. Čím déle Derek zjistí, že mu něco chybí, tím lépe. Trvalo celé hodiny, než jsem se dostala k vesnici. Po příchodu jsem si všimla, že Khe’al již dorazila a teď hovoří ke skupince domorodců. To, že Keamy leží venku kousek od náčelníkova domu, mě překvapilo.
„Khe’al!“ oslovila jsem velekněžku nebo snad náčelnici? Nevím podle jakého systému se volí noví náčelníci, ale pokud to nezvoře, pravidla bude určovat ona. Otočila se na mě.
„Pojď mezi nás a pověz, dodržela jsi slovo?“ Vyndala jsem Oko hada, načež všichni přítomní otevřeli překvapením ústa. Předala jsem diamant Khe’al, která si ho uschovala do kožené kapsy u pasu a dokonce se na mě usmála.
„Možná jsi opravdu přítel našich lidí,“ řekla mi.
„Ta žena, co zabila Leviatana, je mrtvá. Moře si ji vzalo, mým přičiněním. Muž se však na ostrov vrátí a bude chtít Oko zpátky.“
„Nikdy ho nedostane!“
„Můžu s tebou mluvit o samotě?“ Kývla hlavou a zavedla mne nikoli do náčelníkova obydlí, ale do malé chýše. Usedla na opracovanou kožešinu a nabídla mi jinou k sezení. Nejprve jsem se tu porozhlédla a všimla si tak řady barviv v hliněných nádobách, dřevěné police se sušenými bylinkami a též s několika malými kamennými soškami hada. Když viděla, jak vyprahle vypadám, nabídla mi měch s vodou a hrst červených bobulí.
„Stále nám hrozí nebezpečí?“ otázala se mě.
„Stále. Podívej, vím, že jsem se k lidem tvého kmene nechovala nejlépe, že jsem řadu z nich zabila a pak je chtěla dokonce vyhnat nebo převzít moc. To všechno byla jen reakce na vaše jednání. Stříleli jste po mně, uvěznili mě, chtěli mě popravit a pak jste bránili Leviatana, který se ale mě samotnou snažil zabít. Víš přece, že Keamy jím byl osloven a nařídil mu, aby mne sem přivedl.“
„Skutečně?!“ podivovala se.
„Je tam venku. Zeptej se ho.“
„Věřím ti. Možná to všechno bylo jen velké nedorozumění, co myslíš?“
„Ano, a abych ti dokázala mé čisté úmysly, pomohu ti proti Derekovi, tak se ten muž jmenuje. Věřím, že zaútočí přímo na vesnici. Musíš proto své lidi poslat pryč. Ať se ukryjí ve svatyni nebo v chrámu, ale ať nezůstávají zde.“
„Přidali se ke mně i odpadlíci… I když proti nám bojovali, dovolila jsem jim se vrátit. Kmen věří, že Leviatan s námi mluví mými ústy, stejně jako předtím. Nezpochybní mé rozhodnutí, ať už jim bude připadat jakkoli podivné. Své lidi pošlu na druhý ostrov. Je malý, ale je tam pramen vody a okolí ostrova je plné ryb. Tam budou v bezpečí a mohou tam být celé dny.“
„Ty s nimi nepůjdeš?“
„Tohle je teď můj kmen. Když sem před lety přišli tvoji lidé, Leviatan je vyhnal. Oni se ho báli a utekli. Teď má můj lid nové nepřátele a ti se musejí bát mě. Nemohou se ale bát někoho, kdo se skrývá.“
„Rozumím. Pojďme se připravit.“

Khe’al všichni poslechli a odpadlíci se ke svým bratrům chovali na první pohled vřele. Možná si ještě včera šli po krku, ale dnes byla jejich nevraživost zažehnána. Povídali si, objímali se a pak bok po boku odešli. Zvláštní, jakoby domorodci cítili, že je třeba začít znovu od základů a jakoby jediný opravdový důvod války mezi nimi byl Leviatan sám. Udrží si Khe'al jednotu kmene? Mohla by. Je to jedna velká rodina a nemyslím, že by měl někdo chuť stanout v čele kmene místo velekněžky. Tady se na ženy pohlíží se stejnou úctou jako na muže. Když to nezbabrá, zbaví kmen postu náčelníka, čímž nadobro vyšachuje potenciální soupeře v boji o vládu nad kmenem. Vyčerpaní odpadlíci jí musejí už teď ležet u nohou a zbytek kmene věří v její výjimečnost. Se smrtí Leviatana ztratil kmen řád, rozpoutal se chaos a nebylo v co nebo v koho věřit. Teď všichni věří v ní.

Brzy jsme ve vsi zůstaly samy. Vlastně... jediný, kdo tu ještě zůstal s námi byl Keamy, který stále ležel na kožešině před náčelníkovým domem. Dostala jsem výzbroj v podobě luku a kopí, zatímco Khe’al dala přednost obyčejnému noži. Pak mě zavedla k vědci.
„Co s ním bude?“ zeptala jsem se.
„Cha’ar si ho oblíbil. Náčelník miloval jeho příběhy o lidech za oceánem. Sice napomohl tomu, aby skupina lidí odmítla věřit v hada, ale pak vše odčinil návrhem, jak se odpadlíků zbavit. Já jsem ale s otrávením nikdy nesouhlasila, není to správný způsob, jak bojovat s nepřáteli a oni navíc byli jedni z nás! Jsou to naši bratři a sestry a celý kmen to dobře ví.“
„Takže? Co s ním uděláš? Necháš ho jít?“ Keamy se rozkašlal, prosebně na mne pohlédl a řekl:
„Kasumi… snažně vás prosím, pomozte mi. Já… já nevím, jak jste se dostala do přízně Khe’al, ale…“
„Drž hubu, Keamy!“ ozvala jsem se. „Já na rozdíl od tebe kmeni pomohla. A sice to nebylo nezištné, ale pomohla jsem. Co jsi pro ně udělal ty? Naučil jsi velekněžku anglicky a obratem domorodce rozvrátil? Vzpomínáš na to, když jsi nám na tomhle místě vyprávěl o misionářích, co obracejí kmeny na svou pochybnou víru a tím je zevnitř rozdělují? Tohle přesně jsi udělal i ty.“
„Ale… ale to jen dokud jsem Leviatana neviděl na vlastní oči a navíc… vždyť vy jste chtěla jejich boha zabít!“
„On chtěl zabít mě, bylo to osobní a navíc, já jsem nikoho nepoučovala o tom, čemu má věřit a čemu ne. Ty jsi kmeni vytvořil nepřátele a pak náčelníkovi chtěl pomoci s nimi skoncovat! Skoncovat s lidmi, kterým jsi vyvracel Leviatanovu moc a možná i existenci! Proč jsi jim prostě neřekl, že ses spletl, anebo… proč jsi v těch pokusech o rozvrácení nepokračoval? Došlo ti, že víru v něco hmatatelného nemůžeš vyhnat z mysli, co? Jsi jen bezpáteřná krysa!“ „Ne! Jen jsem chtěl přežít! Já jsem je chtěl studovat, ale oni pokládali otázky, ptali se mě na naše bohy a já jen pravdivě odpovídal. Nikdy jsem nechtěl zbavit kmen jejich víry!“
„Khe’al, to tenhle muž sem přivedl všechny ostatní. To kvůli němu jsou zde.“
„Ale přivedl i tebe.“
„To ano.“
„Tvrdila jsi, že tě chtěl Leviatan zabít. Proč?!“
„Proč? Eh, jsem jedna z těch, kteří sem přišli asi před pětapadesáti lety. Ale já nejsem jako oni.“
„Oni nutili náš lid k těžké práci. Kopali jsme chodby a dřeli jsme pod jejich bičem. Máš pravdu – ty taková nejsi. Ale jsi jejich potomek.“
„Potomci odpadlíků budou členové kmene a přesto jejich otcové a matky bojovali proti vám.“
„Dobře řečeno. Takže chceš, abychom ho zabili.“ Zvažovala jsem, jaký užitek by pro mne mohl Keamy mít. Měl zlomenou nohu a tak nebyl použitelný jako návnada. Na rukojmí měl pro Dereka příliš nízkou cenu a jako informátor nemohl nahradit Khe‘al. Musela bych se nad ním slitovat, zapomenout na to, že mě nechal v jeskyni napospas lovkyním. Ale já lítost s nepřáteli nemám. Khe’al a Paola mi také šly po krku, nicméně začaly mi být užitečné. A i když jsem měla důvod třeba takovou Paolu ve spánku uškrtit, neudělala bych to. Není to o tom, že bych ji odpustila, nýbrž o tom, že jsme si navzájem užitečné. Podobné to bylo před lety s Akirou. Staly se z nás přítelkyně a ona mě zradila. U Paoly nebo Khe’al jsem zradu necítila, u Keamyho však ano. Nebyl to člověk, na nějž se dá spoléhat.
„Když zemře, bude to jedině dobře, ale když bude žít, můžete využít jeho znalostí. Ví, jak žijeme my, zná tajemství předmětů, které byste považovali za magické. Může vám prospět jako vězeň, ale přítel to není a nikdy nebyl. Sama si rozhodni, co s ním bude.“ Khe’al rozhodla až překvapivě rychle. Keamy nestačil ani otevřít ústa, když mu Khe’al podřízla hrdlo. Zachroptěl a zemřel.
„Než mezi nás přišel, náš kmen byl jednotný. Byl to zlý muž.“ Překvapovalo mne, že stále neslyším vrtulník. Předpokládala jsem, že Derek zaútočí ze vzduchu, aby vesničany palbou ze samopalu rozehnal jako kachny a až poté je po svých přišel vybít. Byl čas na to se připravit.
„Khe’al, můžeš nás rychle zavést na místo, odkud je výborný výhled na řeku?“
„Jedině ze skály u jezera.“
„Tak poběžme!“

Dalších pár mil zběsilého běhu, další nekonečný dusot nohou a další potůčky potu tekoucí po tváři. Většinu života se střetávám s lidmi, jejichž fyzička se té mé ani zdaleka nepřibližuje. A pak potkám ji… Zajímalo by mě, co na to říká, na skutečnost, že s ní držím krok. Překvapuje ji to, vadí ji to anebo zdaleka nejede na plný plyn, aby se mi náhodou neztratila v dáli? Kdoví a já se jí ptát nebudu. Tak mi alespoň zůstane naděje, že se zdejší superhvězdě vyrovnám. Doběhly jsme až k náhorní plošině, přesněji k jeskyni, v níž byla svatyně.
„Můžeme se ukrýt uvnitř!“ navrhla Khe’al. Já souhlasila. Odsud byl ideální výhled na řeku, a protože Derek ostrov nijak zvlášť dobře neznal, půjde do vesnice podél ní. V tom případě si ho musíme všimnout. Usedla jsem a opřela se zády o stěnu, tak abych zůstala ve stínu. Ach, já seděla… Khe’al si klekla vedle mne a též vyhlížela na řeku.
„Máš nějaký plán?“ zeptala se mě.
„Jsou dvě možnosti. Buď ho necháme projít a ty se mu vplížíš do zad, abys ho zabila, anebo na sebe upoutáme pozornost a vlákáme ho sem, kde ho můžeme obě napadnout. Já ho odzbrojím a pak bude vše záviset na našich nožích.“
„To se mi líbí víc. Dva zmůžou víc než jeden.“ Vcelku logická úvaha, která byla horší v tom, že nasazovala i můj život. Ale já se Dereka neobávala. Měla jsem před ním respekt, to ano, ale nebála jsem se ho.
„Ráda bych ho dostala živého,“ řekla jsem.
„Chceš ho upéct?“
„Co? Eh, ne, ale potřebuju ho vyslechnout. Jestli tomu ale situace nebude přívětivá, pak ho radši zabij, než abys nasazovala krk.“ Kývla na znamení souhlasu a vyčkávaly jsme.

Keamy říkal, že Khe’al je extrémně brutální. To ale nevylučuje čestnost, kterou jsem u ní tušila. Stejně mi ale na mysl přicházela otázka – co udělá, až to skončí? Nechá mne jít, bude chtít, abych zůstala anebo… Moc by si nepochutnali, ale to, že bych se těžko rozžvýkávala, vážně nebyla útěcha. Věděla jsem, že teď se potřebujeme, ale až to pomine, raději se budu mít na pozoru. Pokud mě bez řečí nechá odejít, uvěřím, že jsem se skutečně stala její přítelkyní. Moje činy ji nakonec katapultovaly na pozici vůdkyně kmene a to znamenalo hodně. Spousta lidí s nabitou mocí ztrácí soudnost a zábrany. Spousta lidí moci zneužije ve svůj vlastní prospěch, ale zneužít moc na úkor vlastního kmene, který je pro ni de facto rodinou?! Z člověka se nestane tyran, když má pod sebou necelou stovku lidí včetně vlastní rodiny a přátel. Kdyby to všechno klaplo, myslím, že to není naposledy, co jsem na Pulau Ular. Rodinnou dovolenou bych u lidožravého kmene neriskla, ale možnost učit se od kmene jeho způsobu života by mne lákalo.

Čekání se zdálo být nekonečné a Khe’al započala rozhovor.
„Jak se žije za oceánem?“
„Být tebou to nechci vědět. Je spousta komunit té tvojí podobné, co se zapletly s lidmi jako je Derek a skončili vyhubeni, využíváni nebo je ‚jen‘ přesunuli a donutili žít jinde. Čím méně toho budeš mít se světem za oceánem společného, tím lépe.“
„To Keamy říkával taky. Ale ráda bych se tam podívala.“
„To by byla největší chyba tvého života. Svět za oceánem tě změní, ať už chceš nebo nechceš a ta změna bude k horšímu.“
„Proč tam tedy žiješ?“ Dobrá otázka… na kterou se těžko hledá odpověď.
„Narodila jsem se tam a mám tam rodinu - sestru a dceru. Navíc jsem na ten život už zvyklá.“ „Tady se ti tedy nelíbí…“
„To neříkám. Ale zůstávat tu nemůžu. Rodina mě potřebuje.“
„Tomu rozumím. Jenomže… když odsud Keamy odešel, krátce nato se vrátil a přivezl s sebou ty lidi.“ A sakra! To smrdělo průšvihem.
„Já přece nejsem jako Keamy!“ řekla jsem. „On je sem přivedl, aby mu pomohli vás okrást o Oko hada. Já zloděj nejsem – vrátila jsem vám ho!“
„To vím. Věřím ti, ale nechci, aby ses sem vracela s jinými cizinci.“
„Dohodnuto.“

Asi po další půl hodině se Derek dole u řeky skutečně objevil. Raději jsem dala Khe’al pokyn, aby zašla dál až nahoru do sálu. Už už jsem chtěla na Dereka, vyzbrojeného tentokráte brokovnicí zavolat, když za ním z džungle vyšla Paola. Rychle jsem přemýšlela… Pokud se ho Paola chtěla zbavit, příležitost k tomu měla. Šlo jí o něco jiného… šlo jí o diamant! Když Helga skončila v zátoce, myslela, že je diamant nenávratně ztracen, ale teď se ukázalo, že není. Armanda jsem nikde neviděla a to bylo dobře. Bojovala jsem však sama se sebou. Paola měla pistoli a u boku nůž – velký a určitě ostrý. Nechat je tu a utéct se mi příčilo a nejen kvůli Khe’al. Tak fajn…
„Dereku!“ zařvala jsem z plných plic. Okamžitě si mě všiml a okamžitě po mne vystřelil. Paola však ne… Byla jsem přitisknutá zády ke stěně a opatrně pozorovala dění venku. Nevěřila jsem, že mě na takovou dálku trefí brokovnicí, ale riskovat náhodu nebyl můj styl.
„Chci ten diamant!“ řval Derek. Musel být nepříčetný, a aby ne. Něco si s Paolou říkali a pak se rozběhli sem.

Zaběhla jsem do sálu a vyšplhala po žebříku, kde již čekala i Khe’al. Ukryla jsem se ve tmě, tak abych se mohla snadno snést na Dereka, strhnout ho k zemi a odzbrojit. Bylo to riskantní a velice nebezpečné. Přesto jediný způsob, jak ho nezabít, ale jen přemoci. Dlouhou dobu se nic nedělo a my jen vyčkávaly. Pak jsem si uvědomila, že tu je i druhý východ. Hrozilo, že nám vpadnou do zad, ale na to by museli být dva.
„Mohou sem přijít zezadu,“ řekla jsem tiše Khe’al. Ta kývla hlavou a připlížila se k chodbičce, jež strmě stoupala vzhůru. Stále se nic nedělo a to už dobrých dvacet minut. Pak se z chodby ozvaly hlasité kroky. To mě dalo znamení, odkud přijdou a připravila jsem se vedle Khe’al. Derek vběhnul do sálu a já mu okamžitě chytila brokovnici. Kopancem jsem ho odrazila na stěnu a vytrhla mu zbraň z rukou. Odhodila jsem ji dolů a to už mu Khe’al vrazila pěst do žaludku. Sesypal se na kolena, ale pak se za námi ozvalo cvaknutí závěru pistole. „Ani hnout!“ vykřikla Paola. Otočila jsem se a spatřila ji, jak jde od vchodu do svatyně. Obklíčili nás a přechytračili mě. Věděla jsem, že ani jeden z nich nemá tu sílu, aby sám uzvedl desku a protáhl se pod ní. Museli spolupracovat, ale to neznamenalo, že pod deskou prolezou oba… Pomalu jsem zvedla ruce nad hlavu a Khe’al mé gesto napodobila.
„Promiň, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamantu se nevzdám. Dej nám ho.“ Chtěla jsem něco vymyslet, donutit je, aby nás museli někam vzít, ale Khe’al diamant vytáhla z kožené brašny a hodila ho Paole.
„Vezmi si ho a klidně mě zabij, ale můj lid nech být!“ Derek sešplhal dolů a chystal se vzít brokovnici, když na něj Paola namířila pistolí, stiskla spoušť a prostřelila mu stehno. Zařval bolestí a zhroutil se na kolena. Kulka snad musela trefit kost, protože Derek se rozklepal jako sulc a skoro omdléval bolestí. Paola zbraň popadla a navlékla si ji přes přezku na záda.
„Já nejsem tvůj nepřítel, Kasumi,“ řekla Paola. „Ale diamant je můj! Obvaž Derekovi zranění, vezmi ho na záda a jdeme ke člunu. Oba na toho sráče máme ještě dost otázek. A ty domorodko… nestav se nám do cesty a budeš žít.“
„Poslechni ji,“ řekla jsem, seskočila dolů a Dereka, který upadl do bezvědomí, ošetřila, načež jsem ho zvedla na záda. Musela jsem jít před Paolou, která na mne nepřestala mířit pistolí.

Překvapovalo mě, že vrtulník zůstal na lodi, ale nechtěla jsem se na nic ptát. Dorazili jsme k pláži, co byla jihozápadně od místa přistání. Vzhledem k tomu, že cesta trvala celé hodiny a já se musela vláčet s devadesátikilovým parchantem, málem jsem vypustila duši. Když jsem Dereka konečně složila na pláž, oddechla jsem si a chytila se za srdce. Píchalo mě… a hodně. Jestli mě chtěla Paola přivézt na pokraj infarktu, povedlo se jí to. Namáhavě jsem odtáhla člun k vodě, naložila do něj Dereka a nasedla společně s Paolou. Chopila jsem se vesel a moje cesta za strháním se mohla pokračovat. Asi v polovině cesty, to když se Pulau Ular pomalu zmenšoval, jsem všeho nechala.
„Já už opravdu nemůžu,“ lhala jsem a šetřila síly, co mi ještě zbyly. „Dej mi pár minut oddechu, jen pár.“
„Aby nás příliv stáhl zpátky na ostrov? Přidej, Kasumi a neštvi mě!“ Co naplat… Riskovat kulku byť třeba jen do nohy jsem nechtěla. „Měla jsem tě docela ráda, Kasumi, ale já nejsem milionářka jako ty. Peníze potřebuju!“
„Ale já Khe’al slíbila, že jí diamant vrátím.“
„A to jsi neudělala?“
„Ano, jenže…“ Měla pravdu! Já svůj slib splnila. Přesto jsem nenabyla dojmu, že to tak vidí i Khe’al. Jestli se chci na ostrově ještě někdy ukázat, pak jedině s diamantem v rukou. „Vrať jim ten drahokam, Paolo.“
„Aby si ho mohli zase vystavit v nějaké soše?! Copak to nechápeš, Kasumi?! Já ho zpeněžím a budu si žít jako královna. Dokonce mám i kupce – prostě kontaktuji Imrana místo Dereka. Jestli chceš třetinu, tak já ti ji dám, ale zbytek jde mě a synovi!“ Já jsem ale nechtěla třetinu a nechtěla jsem ani drahokam – já ho chtěla jen vrátit a tím si zajistit přízeň kmene! Mohlo se to zdát jako bláznivý nápad, ale mě by život v primitivním kmeni hrozně bavil! Nezůstala bych tam celý život, ale strávit mezi nimi třeba rok… Bylo by to poučné a alespoň bych se na čas oprostila od civilizace a všeho, co mě na ni sere! Nabízela se možnost diamant od Paoly koupit. Koupit diamant od ženy, která ho ukradla lidem, kterým ho vzápětí vrátím… Kdybych neměla kousek od hlavy pistoli, možná bych nad tím zauvažovala, i když by to bylo hluboce pod mou úrovní.

Přirazili jsme k boku Ztroskotance a já člun připevnila k držákům. Zbývalo ho pomocí kola vytáhnout nahoru, ale to odsud nebylo možné. Natažená síť, jež byla mezi čluny, posloužila k tomu, abychom vylezli. Derek zatím zůstal dole, ale bylo mi jasné, že Paola ho bude chtít dostat na ošetřovnu, vyslechnout a patrně zabít. To se shodovalo s mými plány…

Na palubě už byl Armando, který netrpělivě čekal na návrat matky.
„Proboha,“ vykřikl. „Mami, co to děláš?!“
„Jen co je nutné, synku. Kasumi není na naší straně, chce ten diamant vrátit.“
„A to je problém? Stojí to za to, mami?! Vždyť nám pomohla! Zachránila nám život!“
„Já si toho vážím, ale tady v batůžků mám možná desítky milionů dolarů! Nezlob se, Kasumi, ale půjdeš zpátky pod zámek.“ Mohla jsem prověřit její reflexy a zkusit ji odzbrojit, ale taky jsem mohla skončit s dírou v hlavě. Raději jsem se nechala dobrovolně zavézt zpátky do své kajuty, v níž jsem strávila většinu plavby. Cestou Paola potkala Trevise a vysvětlila mu, že jsem nebezpečná a že musím zpátky pod zámek, tak ať o tom zpraví kapitána. Rovněž si s Trevisem dohodla schůzku ve společenské místnosti. Potkaly jsme asi ještě dva lidi z posádky, ale nikdo neměl sebemenší problém s tím, že travička bude zase mimo hru.

Paola mi svázala ruce provazy a posadila mne na zem.
„Až zakotvíme na Boninských ostrovech, nechám tě jít a přesvědčím kapitána, aby netrval na policii. Naše cesty se rozejdou a v zájmu nás obou bude lepší, když už se neuvidíme.“
„Vážně? A svoji adresu mi neřekneš?“
„Nebuď naivní…“ Otočila se ke mně zády.
„Počkej! To se mě tak bojíš?!“
„Zmlkni, Kasumi!“
„Armando pracuje v Llanellské nemocnici. Není to od mého domu daleko… Svému synovi určitě řekneš, kde žiješ… Tak co, mám ho jít navštívit a přeptat se ho nebo mu ušetříš případné trable?“
„Žiju v Británii, jižně od přístavního města Ramsey na ostrově Man. U vesničky Glen Mona mám koupený dům a plno hektarů luk a pastvin…“
„Možná zajdu na návštěvu…“
„Možná tě nechám odejít po svých…“
„Možná mě už ani neuvidíš odcházet…“
„Možná ani neodejdeš!“ zařvala. Práskla dveřmi a já si v duchu dala facku. Zbytečně jsem se nechala unést a provokovala ji. To v situaci, kdy se nemůžu hnout, není nejrozumnější.
 
 
Trevis

Sešel jsem se s Paolou ve společenské místnosti. Zdálo se, že otěže převzala ona a já se cítil ohrožen! To není dobré!
„Eh, paní Ramirezová můžeme přejít k věci?“
„Á, tak já už nejsem kyklopka ani Ramirezka, ale paní Ramirezová…“
„Myslím, že bychom mohli na naše neshody zapomenout. Během chvíle vyrážíme na Čičidžimu a…“
„Proč zrovna na Čičidžimu?!“ podivovala se. „Ahá, kvůli Derekově turnaji.“
„Co? Co vy o tom víte?“
„Vím všelicos. Chci, abyste mi zprostředkoval schůzku s Imranem El-Aminem.“ Paola se vydala ke dveřím a přes rameno mi řekla. „A opovažte se proti mně cokoli podnikat!“ Zatraceně! Derek byl postavený mimo hru a já nevěřil, že ho Paola neplánuje zabít. Moje šance se zmenšovaly. Mohl jsem zkusit do všeho zapojit kapitána, ale to, co dostal od Imrana, zdaleka nedosahovalo ceny diamantu. Nakonec by se obrátil proti mně s tím, že jsme ho podvedli. Spojit se s Armandem bylo též nemožné. Jedinou šancí byla Kasumi…“

Dohodl jsem s kapitánem, co Paola chtěla, a šel na pár hodin spát. Ztroskotanec se už vydal na zpáteční cestu a to o pár dnů dřív než se původně předpokládalo. Kapitán se ale do našich záležitostí nezaplétal, pouze dodržoval naši dohodu, která ho stavěla mimo záležitosti nás ‚výzkumníků.‘ V noci, když šla většina posádky spát, jsem navštívil Kasumi. Hlídač neměl potíže s tím mě vpustit dovnitř. Kasumi seděla tak jako před pár dny na zemi s rukama za zády. Měla hodně zakrvácené tělo a viditelně by jí přišlo ošetření vhod. Nezdálo se však, že by trpěla.
„Co chcete?“ optala se mě. Já za sebou zavřel dveře a shýbnul se k ní.
„Paola vás zabije,“ řekl jsem a snažil se tvářit přesvědčivě.
„Tím chcete říct, že vaše uskupení se mnou má čisté úmysly…“
„Znáte rčení nepřítel mého nepřítele je můj přítel?“
„Stačí, když mi povolíte pouta a můžeme se začít dohadovat.“
„To nejde, Kasumi. Ale dokážu vám, že to myslím dobře. Jen mi dejte možnost.“ Odešel jsem a nechal ji uvnitř. Ulevilo se mi, když jsem zavíral dveře. Ona byla tak tajemná… vážně jsem nedokázal odhadnout, co by se stalo, kdybych jí ta pouta vážně povolil. Dnes v noci to už nemělo cenu, ale zítra jsem byl rozhodnut Kasumi obrátit na svoji stranu. I ona přece zná vděk.
Ráno po probuzení jsem si píchnul obvyklou dávku inzulínu, tak jako pokaždé a pospíchal jsem na ošetřovnu. Derek tu ležel jako jediný a zrovna spal. Pan Ho, ten žlutý opičák, mu převazoval obvaz na noze. Evidentně není asiat jako asiat. Ho skutečně naplňoval tu představu lidí, že lidé z východní Asie jsou žlutí. To Kasumi měla snědou pleť, jakoby ošlehanou větrem nebo spíše krušným životem.
„Zdravím, pane Ho,“ pozdravil jsem Číňana.
„Pan Trevis… Pomoc?“
„Já ne. Jak to s ním vypadá?“ poukázal jsem na Dereka.
„Bude dobrý, určitě dobrý,“ usmíval se Ho. Poté ukázal na velký černý pytel v koutě ošetřovny.
„Proboha!“ zděsil jsem se. „Vy ho máte…“
„Pana pilota někdo zabil. Vy nebo pan Derek?“
„Byla to nehoda!“ zvýšil jsem hlas.
„Nebyla to nehoda,“ usmíval se ten skrček. Vytáhl jsem z peněženky asi tisíc dolarů a předal mu je.
„Byla to nehoda!“ zopakoval jsem s důrazem.
„Nehoda… máte pravdu, pane, nehoda! Spletl jsem se.“
„Teď hned běžte za Kasumi a ošetříte jí zranění, rozumíte?!“
„Kasumi?! Pustíte mne k ní?! Děkuji, pane, moc děkuji!“ ukláněl se a utíkal ven. Až mě to zaráželo.
 

Kasumi

Snažila jsem si na život v poutech pomalu zvykat. Během tohoto dobrodružství jsem v tom začínala mít praxi. K ránu ke mně do kajuty zavítal Ho i s malou lékárničkou v ruce. Uklonil se a kleknul si ke mně.
„Paní Kasumi…“ řekl. „Můžeme spolu mluvit. Konečně.“
„Jste tu kvůli Trevisovi, že ano? Tak mi ošetřte rány a běžte.“
„Vydržet, paní Kasumi, vydržet.“ Ho se postavil, svlékl kalhoty a já se začala strachovat. Jenže on netoužil po sexuálním uspokojení, protože pod kalhotami měl kolem pasu můj magický opasek!
„Mám nadlidskou sílu!“ zvolal a shýbl se ke mě. „Ale jak funguje čarovný pásek? A kde jste ho nalezla? Povídejte, Kasumi, povídejte!“ Chvíli jsem jen tak seděla, sledovala toho zloděje, co byl nadšením bez sebe a přemýšlela. Nakonec jsem řekla:
„Máte to navlečené špatně, Ho.“
„Špatně?!“
„Ty severské znaky mají být na úrovni prsou. Čím blíže je magie opasku k srdci, tím větší moc tělu propůjčí – logické. Síla, kterou máte nyní, není ani desetinová! Schválně, zkuste to.“ Ho si opasek sundal, načež jsem ho chytila nohama kolem hlavy a strhla na záda. Snažil se uvolnit ze smrtícího sevření, ale neměl šanci. Jeho tvář rudla a on brzy ztuhl. Uškrtila jsem ho a opasek si nohama složila na podlahu. Lehla jsem si břichem na opasek, překulila se na bok, chytila jeden konec opasku, poté se překulila na druhý bok a chytila i druhý konec opasku. Podařilo se mi ho zapnout, a přestože byl obráceně, zafungoval. Roztrhla jsem pouta, rychle svlékla kalhoty, opasek zapnula na holé tělo, tentokrát správně a přetáhla jsem přes něj kalhoty. Měla jsem možnost vyjít ven a začít dělat na lodi zle, ale postavit se celé posádce bylo přehnané. Chtěla jsem to udělat až v moment, kdy dorazíme na Boninské ostrovy. „Héj!“ zvolala jsem. „Rychle pojďte sem!“ Strážný sem vběhl, zahlédl mě i mrtvolu a strnul.
„Chtěl mne znásilnit,“ řekla jsem.

Nevím, jestli mi to všichni uvěřili, nicméně tentokrát mi svázali i nohy a též paže k tělu. Vypadala jsem jako balík slámy. Ve skutečnosti stačilo lehce zabrat a byla jsem volná. Mrtvolu odnesli a k večeru toho dne si na mě dokonce udělal čas sám kapitán. Bylo to vůbec poprvé, co jsem ho viděla – větrem ošlehaný chlápek s krátkými černými vlasy, špičatou bradou a knírkem. Charismatický člověk, ale nic víc se určit nedalo. Zavřel dveře, abychom byli o samotě.
„Jsem John Jackson, paní Gordonová! Mrzí mne, že se setkáváme až nyní, ale situace naše setkání neumožňovala. Nemohu se zbavit dojmu, že vaše přítomnost posádce mé lodi jedině škodí!“
„Vážně? Za smrt vašeho lodníka, co mě zde střežil zodpovědná nejsem. Lidi, co zemřeli na ostrově, nebyli vaši. Piloti též nepatřili k posádce lodi, takže jediné, co jsem provedla bylo, že jsem se bránila vašemu nadrženému lékaři. Chápu, že byl na Asiatky a rozumím i tomu, že měl chuť na ženu, ale neměl si vybírat mě!“
„Zavraždila jste ho!“
„Měla jsem snad volat o pomoc? To není můj styl. Poradila jsem si s ním a vy byste měl být rád. Taky se mohl vrhnout na někoho jiného…“
„Poslyšte, vy vážně máte za to, že jste udělala to nejlepší? To si snad děláte legraci, ne?“ „Podívej, Johne…“
„Neříkejte mi, Johne, paní Gordonová! Taky vás neoslovuji křestním jménem a už mi netykejte! Pro vás jsem pan kapitán Jackson.“ Usmála jsem se, protože mi to prostě přišlo směšné. ‚Pro vás jsem pan kapitán…,‘ no to jistě. Ty tak určitě víš, co pro mě jsi.
„Podívej,“ řekla jsem, „Je mi celkem u prdele, jak mě budeš oslovovat, ale…“ Sklonil se a chytil mne rukou pod bradou. Pootočil mne hlavu a zblízka mi pohlédl do očí.
„Kroťte se, Kasumi. Tady nejste pánem, tak se kroťte nebo… moji lidé vás mají po krk a já jsem jediná překážka mezi nimi a vámi. Nechtějte mě naštvat.“ Pustil mne a zase se narovnal.
„Víš co, Johne? Ty jsi jen namyšlený bastard, co má na lodi neskutečný bordel a nemá na to si ho urovnat.“
„Jste ubohá a nemyslete si, že dám na slova vašich… přátel. Půjdete sedět a ani nevíte, jak rád vás předám do želez tamní policie!“ Práskl dveřmi a já zůstala o samotě. Svět je plný sviní, co si o sobě myslí, že jsou něco víc než ostatní. Tyhle svině pak reagují na lidi, kteří jim nevyhovují dvěma způsoby – buď si ukájí ego tím, že je zesměšňují, k čemuž je obvykle potřeba víc než jeden člověk anebo je urážejí. Náš kapitán byl na vedoucím postu sám, tudíž potřeboval ten druhý způsob, protože i kdyby se mi tady vysmál do tváře, dokud by neměl přitakávající publikum, připadal by si uboze i on sám. Moje metody naštěstí nepotřebovaly ukájet ego na úkor druhých, i když… jak se to vezme. Vidět člověka, co se mi snaží psychicky ublížit, mi obvykle na náladě přidá, než aby mě to rozmrzelo. Urážky, narážky, posměšky, zastrašování… pokud to není opodstatněné, proč bych se jimi měla zaobírat? Lidi jsou zkrátka svině, a čím víc jich na jednom místě je a čím větší vazby na sebe mají, tím je to horší. Jestliže mezi deseti lidmi je jeden z nich učiněný grázl, není to tak hrozné, ale jakmile je mezi stovkou lidí deset grázlů, pak jsou ti ostatní chudáci nebo ignoranti… anebo násilníci, to když vezmou věci do svých rukou. Situace tady na lodi by se tomu mohla podobat, kdyby tu však nefungoval jeden významný detail – ti grázlové, co tu jsou, se navzájem podporují jen, když se jim to hodí. Když se mají proti komu semknout a proti komu bojovat. A dělat ze sebe cíl číslo jedna nebylo na místě. Proto jsem byla odhodlaná si příště raději nechat srát na hlavu, až dokud nedorazíme k Boninským ostrovům. Teprve potom všem těm sviním ukážu, co to znamená nasrat Kasumi.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 26.07.2014, 13:17:23 Odpovědět 
   Zdravím.

Opět vše na plno nevychází, jak by mělo. Ovšem, Kasumi má zpět svůj opasek, sázel jsem na pana doktora (Ho?), že bude zvědavý, k čemu ten opasek je! Uvidíme, co bude, až loď přistane u pevniny, ono totiž jako čtenář vím, že nasrat Kasumi není jen tak, a že si všichni dotyční ponesou následky!

Na práci šotků jsem nehleděl, padla mi do očí jedna neodřádkovaná přímá řeč (viz dvě repliky při vzájemném dialogu vedle sebe) a také jedny opuštěné uvozovky:

-- Jedinou šancí byla Kasumi…“ (konec odstavce)

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Nevrátí nakonec Kasumi diamant skutečně náčelnici a velekněžce v jednom, jenže, to by se musela na ostrov vydat nejspíš stejnou lodí a jak to vypadá, posádka ji nemá příliš v lásce. Pro ostrovany je diamant takřka bezcenný, má jen duchovní hodnotu, ale pro Paolu, a další, má cenu milionů... Peníze vládnou světu.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Odi et amo 12
Mon
Posel smrti VII...
Lukaskon
Roswell 1947
Ronnie
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr