obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Ženy jsou jako sny - nikdy nejsou takové, jaké bys je chtěl mít."
Luigi Pirandello
obr
obr počet přístupů: 2915689 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392461 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Temný úsvit část 1 ::

 autor mat publikováno: 12.08.2014, 14:16  
Příběh mladého muže, který ztratil všechny své blízké. Vydává se na dobrodružnou cestu, aby přišel na to, proč zavraždili členy jeho rodiny. Děj se odehrává v nedaleké budoucnosti.
 

Prolog

Stál jsem nad útesem. V dáli rostla zčervenalá záře vycházejícího žhnoucího slunečního monstra. V ruce dýku několik palců dlouhou. Krev z hrotu tohoto pekelně vraždícího nástroje pomalu odkapávala na skálu. Rudé kapky se zběsile tříštily a odrážely se do okolí. Zjizvená ruka třímající kudlu se lehce pohupovala a stěží držela lehký nástroj. Obrovská řezná rána na paži byla provizorně překryta volným kusem povalujícího se hadru, kterých je v těchto končinách nedozírné množství. Z rány se velkým proudem linula krev. Tak jako se valí voda z náhle prasklého potrubí tak přesně to se dělo v červeném podání na mojí ruce. Přerušené vény chrlily černě-červenou tekutinu ven z těla. Namísto toho, aby zůstala poslušně v krevním řečišti, sápala se rychle ven, jakoby chtěla také zahlédnout kus vycházejícího slunce.
Podlamovali se mi kolena. Nohy už jsem téměř necítil. Jakoby bylo moje tělo podepřeno dvěma lesními větvičkami oschlými tak, že by každou chvíli měli rupnout.
„Vzdát se? Lehnout si a nechat věci volně plynout?“ zoufale jsem se ptal sám sebe.
Věděl jsem, že jakmile si lehnu, již nevstanu. Musím se dostat k autu, které skrývá našlapaný motor pod svou temnou kapotou. Jeho sílu potřebuji. Tak jako tulák v poušti potřebuje vodu. Já potřebuji sílu, která mě dovede tam, kde mně podají pomocnou ruku, kde se mé rány zacelí a moje tělo bude zase šlapat jak nově zakoupené švýcarské hodinky.

O 12 měsíců dříve

Byl klidný jarní den. Ne nikterak odlišný od těch ostatních. Seděl jsem ve své maličkaté kanceláři.
„Zase se prohrabovat tou tunou nudných papírů,“ naštvaně jsem mručel.
Stohy bílých listů ležely všude kolem mě. Nekonečné bílé sloupce rostly až do stropu.
„Kdybych je naskládal na sebe, přísahám, že se jejich vrchol bude dotýkat samotného nebe,“ mumlal jsem si sám pro sebe.
Ze začátku, když jsem nastoupil na místo soudního úředníka, jsem si nemohl zvyknout.
„Ještě týden v tomhle zpropadeném soudním paláci, kde posílají za mříže ty největší esa organizovaného zločinu, za žádnou cenu nemohu vydržet,“ povídal jsem si pro sebe každou chvíli.
„Ale co ty peníze, které si tu vydělám? Vždyť přeci nechci skončit v jedné z těch vykořisťovacích dílen, jimiž je poseto celé město…“ omlouval jsem svoje chování.
A tak jsem si po čase zvyknul.
Je pravdou, že člověk má v sobě jistou schopnost adaptovat se i na ty nejodpornější a nejméně oblíbené věci. Tudíž jsem u v uvozovkách vyhlášené a super práce zůstal dále. Samozřejmě kvůli penězům a prestiži.
Na druhou stranu nemakám o víkendech, jak ti zfanatizovaní dělníci, kteří dělají v Marvinových továrnách rozesetých po celém městě.
Tyto továrny, raději by bylo vhodné je označovat kobky hrůzy, jsou ukázkovou reklamou na umění vykořisťování nic netušících a poslušných lidiček z dělnických čtvrtí. Nejdříve občany nalákají na zdánlivě dokonalé podmínky bytů, zlevněného oblečení, firemních benefitů a jiných. Jakmile se člověk těmto strýčkům, kteří mají místo zornic loga bankovek, upíše, zjistí, že bydlí v dřevěné chatrči vedle továrny. Jejich jedinou radostí, kromě nekonečné práce u dlouhých pásů je pak alkohol nebo drogy v místních putikách, kde vyražené zuby, zakrvácené kliky a utržené vlasy na zemi nejsou výjimkou.
Zmínil jsem zde jméno Marvin. Je třeba si v tomto příběhu vyjasnit, kdo tento člověk vlastně je. Slovo člověk se ovšem dá jen stěží s tímto přízrakem spojovat. Říká se, že jeho kladné charakterové rysy vyhasly někdy v batolecím věku. V těle mu nekoluje krev a míza, ale podle některých kapalina, která mu byla napumpovaná přímo z pekla.
Narodil se do rozvrácené rodiny, nepovažuji za důležité popisovat jeho rodiče. Rozhodně to nebyli poslové bible nebo členové charitativní organizace. Vyrůstal v příšerných podmínkách v jednom z bytů na předměstí tehdejšího San Francisca. Jakmile byl alespoň částečně schopen opustit svůj brloh, vypadl na ulici. Venkovní město pro něj bylo mnohem větší útěchou, nežli otřesné podmínky v domě, jehož kohoutky nikdy nepoznaly teplou vodu.
Ve 12 letech měl kolem sebe partičku malých chuligánů, kterým bylo podobně jako jemu souzeno špatné rodinné prostředí a nevyhovující životní podmínky. Byl přirozeným vůdcem.
S partou povětšinu času pobýval v opuštěných domech a v zatuchlých tunelech. Živili se drobnými krádežemi, rabováním obchodů. V šestnácti letech se stal hlavou mladistvého gangu. Kdo mu odporoval a stavil se proti němu, většinou skončil s rozmlácenou hlavou a se zlomenými články prstů, a to měl ještě velké štěstí, že to nedopadlo hůře. Postupně se tímto způsobem vypracoval až na samý vrchol městské buržoazie. Policie a jiné složky státu již dávno tomuto městu nevládnou. Většinou jen poslušně plní rozkazy, které plynou z Marvinových kanceláří. Jako poslušní psi, poctivě vychování na cvičišti se nikdy nepostaví svému pánovi. Stážci zákona byli jen pouhé figurky na velké šachovnici a mocná ruka městského bose s nimi pohybovala z políčka na políčko.
Měl 2 děti, syna a dceru. Jeho manželka přísně střežená jeho hlídacími psy byla kdysi jednou z nejhezčích slečen v okolí. Pánové většinou stěží zabraňovali vypláznutí jazyku a toužebným pohledům v její blízkosti. Dnes žije jako ve vězení. Její povedený manžílek na ní nedá dopustit. Stěží může zjistit, že jeho vysněná podmazává jeho vlastní ochranku a schází za jeho zády s jinými panáčky.

Jak už jsem se zmínil, byl klidný jarní den. Má neoblíbená práce měla skončit a prostor měl dostat páteční večer v celé své kráse. Páteční odpoledne se nese v duchu přemýšlení o tom, kam se půjde večer za zábavou, aby člověk alespoň na chvíli utekl z každodenní otrokářské rutiny. Sejde se kupa přátel s jedinou myšlenkou, jak si dnes pořádně a efektivně vymýt mozek nějakým kvalitním jedem, který si lidé lijí do chřtánu, aby otupili svůj mozek. Řeč je samozřejmě o alkoholu. Zdánlivá metla lidstva, ale také energetické palivo pro naše vyprahlé smysly.
Opouštěl jsem budovu soudu. Zrovna jsem procházel obrněnou branou, když mi vrátný mávnutím ruky pokynul.
Tenhle tlustej ňouma beztak ani neví, kdo vůbec jsem. Hraje si tady na nějakýho kamarádíčka. No ale pozdravím ho také. Jen z principu. Večer, když já si budu užívat zaslouženě vybojovaného volna ve společnosti pohodových lidiček někde v baru v centru tohoto shnilýho města, bude se tento beznadějnej trouba dívat na novej díl seriálu z televizní dílny velkého šéfa Marvina. Tady na vrátnici bude zažranej do té blikající krabice. Bude hltat ty sračky, který mu cpe do hlavy podplacené, zkorumpované televizní studio. Jo velkej šéf jak se taky Marvinovi přezdívá vlastní téměř vše. I největší soukromou televizi. Dle mého názoru, hledět na slaboduché pořady, které televize servíruje, se rovná sociální sebevraždě.
Právě jsem dorazil domů. Rodiče se bez známek zahanbení dívají na zmíněný seriál. Moje sestra si zrovna píše domácí úkoly ze školy.
„Nazdárek maličká, nedělej, že se učíš,“ povídám sestře s lehkým šibalským úsměvem na tváři.
„Sklapni ty tlustá parodie na bratra!“ odvětila.
„Jo taky tě rád vidím. Ty máš zase dneska náladičku, ty zakrslá ježibabo,“ zaútočil jsem na ni.
„Nech toho! Musím se soustředit,“ povídá sestra důležitě.
„Vždyť se ten tvůj slepičí, teda kuřecí mozeček ani soustředit nemůže…“.
„Zmizni!“ nervózně zaječela Simey.
„OK“ zjistil jsem, že už jsem asi přestřelil. Raději jsem vypadl z jejího pokoje.
Sakra ono to sice nevypadá, ale máme se rádi. Toto je jen takové hecování, aby ten druhý věděl, že si nemůže dovolit, co se mu zachce.
No a je tu páteční klasika! Hodit na sebe nějaké formálnější hadry, aby člověk nevypadal jak největší sociální případ v okolí. Mít vizáž bezdomovce je bohužel nebo možná bohudík móda, která má už svoje nejlepší roky za sebou. Nesmí samozřejmě chybět štos bankovek, které na sobě nesou největší esa americké historie.
Říkal jsem si, že jestli se jednou dostane Marvin na bankovku, přísahám, že podniknu útok na státní továrnu na prachy. Nevím, jak se přesně jmenuje to přísně střežené místo, kde se tyto prokleté zelené papírky vyrábějí. Ale jestli připíchnou ksicht té psychopatické bestie na bankovku, tak se neznám!
Peníze máme. Ještě obvolat pár nazdárků, kteří touží po špetce pekelného lihového moku stejně jako já a vyrážíme do centra šíleného dění.
Za pár hodin už si všichni poslušně sedí v pohodlných křeslech jednoho z místních barů. Putika je to kvalitnější než doupata čtvrtých cenových skupin v okolí, kde štamgasti s krví v očích rozbíjí hlavu kdejakému náhodnému kolemjdoucímu. Já a ostatní si tedy pohodlně hlídáme svá místa a necháváme si nosit pití od barmanky, která vzhledově není k zahození. Jde vidět, že se jí práce nehnusí a dělá, co může. Možná že tuší, že kdyby tento job ztratila, skončila by v lepším případě v nahrávacím studiu, které se zaměřuje na pohádky pro dospělé. V tom horším případě by skončila v některém z laciných domů s růžovými záclonkami na předměstí. Uživit se v dnešní době není žádná sranda. Člověk má řeči, které se nelíbí šéfovi a letí tak rychle, že se ani nestačí ohlédnout.
Rozhodl jsem se, že jí dám vyšší spropitné. Ať si na svoje tělíčko koupí něco pěkného.
Večer zvolna plyne. Pomalu mizí alkohol na dnech panáků, které servírka sotva stíhá nosit. Kdyby jí dnes někdo měřil nachozenou vzdálenost, myslím, že by se dostala vysoko přes deset kilometrů.
„Tak už konečně do sebe kopni ten 60% benzin, ať nastartuješ motory!“ křičí na mě Mark.
Poslouchám rozkazy od kamaráda a tekutina mizí kdesi hluboko v mém zažívacím traktu. A tak moje játra s ledvinami a bůhví s čím ještě mají trochu práce navíc. V tu dobu se zdálo vše v naprostém pořádku. Přede všemi se rýsoval víkend a alespoň trochu času si každý mohl udělat pro sebe. Ale nikdy není realita tak jednoduchá. Běh života se měl za chvíli udat trošku jiným směrem.
Po stopách slizké americké zmije jsem se dosoukal domů. Nohy se mi pletly tak, že už mi ani dvouproudová hlavní silnice nebyla dostatečně široká. V těchto nočních hodinách není ve velkoměstě zrovna bezpečno. Ale když člověk zná tu správnou trasu a za pasem ho hřeje kudla velikosti menšího samurajského meče, dá se trasa nějak přetrpět.
„Ráno se probudím a nebudu si pamatovat ani v jakém lokále jsme hltali etanolové zákusky,“ zamyslil jsem se.
„A to je asi dobře. Líh mi pěkně vyžírá mozkové neurony a ty zanikají jako domy po pádu atomové bomby. Mě se to ale hodí, alespoň si nebudu pamatovat, jakou ostudu jsem zase udělal.“
Údajně jsem dostal od šikovné servírky facku, až se mi škraně zatřepali jak tlouštíkovo panděro při kopanci do slabin.
„Já to s ní myslel dobře. Ona jen nepochopila mé úmysly,“ omlouval jsem své chování, ale ve skrytu duše jsem cítil, že jsem se choval jako nenažraná lesní šelma.
Mé tělo zápolilo s litry vypité kořalky. A mělo co dělat, protože v momentální době funguje spíše jako dvacet let staré auto, které technickou kontrolu nevidělo celou svou existenci.
Domů jsem dorazil ve tři hodiny a patnáct minut. Ten čas nikdy nezapomenu, protože to, co jsem v tu dobu viděl, již nikdy z mé proděravělé paměti nevyškrábu. Ani kdybych si do hlavy zarazil dláto a dlabal, až by ze mě byl malomocný spoluobčan, stejně bych si ten nesmírný masakr pamatoval. Při výstupu do schodů v bytě ve třetím patře mě už bylo pár neobvyklých detailů podezřelých. Krev, která lemovala schodiště, prázdné nábojnice a podobně. Schodiště vypadalo jako armádní sklad spojený s místními jatky.
Sousedka na mě civěla, jakoby jí týden nedali večeři a na snídani dostávala jen prášky na utlumení vnímání.
„Co se děje paní Smyeková?“ optal jsem se starostlivě. Slova se mně pletla. Takže mi bylo sotva rozumět.
Dívala se na mě prázdným pohledem. Vypadalo to, že spatřila v posledních minutách UFO, které jí vypálilo zornice.
„EEE!“ odpověděla bezvládně a nepřítomně.
V tu chvíli jsem byl definitivně přesvědčen, že ráno volám do místní psychiatrické léčebny a ohlásím, že budou mít o jednoho nájemníka více. S několika alkoholovými volty v krvi mně nepřipadlo nikterak divné, co jsem viděl kolem sebe. Doba byla opravdu těžká. Pravděpodobnost, že si dva potulní feťáci vyřizovali účty u nás před bytem, byla větší než pravděpodobnost, že si budu zítra povídat se záchodovou mísou a dávat jí včerejší večeři. A to mi bylo opravdu hodně těžko.
Po následujících pár schodech byl můj předešlý život zapovězen. Nemohl jsem se smířit s tím, co prostřednictvím zrakových orgánů a nervů proudilo do šedé kůry mozkové. Kdyby někdo hodil do našeho bytu granát, vypadal by jako prezidentský apartmán v nejdražším hotelu ve městě proti tomu co mé opilecké oči spatřily. Rázem jsem byl střízlivější než nejzarytější abstinent, který pokládá alkohol za prodlouženou ruku ďábla. Zdi byli do červena vymalované. Netvoři mající toto na svědomí si vzali na mou rodinu brokovnice. Z mých rodičů nezbylo téměř nic, co známe z atlasu lidské anatomie.
V té chvíli se mi podlomily nohy. Nemohl jsem ani brečet. Cítil jsem se neskutečně bezmocný. Ryba na suchu. Medvěd v pytlácké pasti. Moucha v pavučině. Chvíli jsem tam jen tak ležel ve snaze srovnat si v hlavě, že to není realita. Ráno se probudím a dostanu znovu snídani. Znovu se budeme smát u snídaně jako banda cvoků, kteří slaví poprvé vánoce. Ano všechno zase bude takové. Ale ne. Tíha okamžiku na mě spadla jako tunový balvan. Knedlík, který jsem měl v krku, se mocně držel hrtanu a já oddychoval stylem psa s černou srstí na slunci v pouštní části Afriky. Dveře byly vyraženy nějakým velkým beranidlem. Myslím si, že rychlost s jakou to neznámí zabijáci provedli, nedala obětem nejmenší šanci zachránit si ohrožený život. Byli chyceni v pasti s jedním východem, kterým se dovnitř chrlily vetřelci a nemilosrdně kosily jejich těla ocelovými kilogramy kulek a broků.
„Ti frajeři tohle měli určitě jako zábavu. Jen takové rozptýlení pro páteční večer. Místo hraní stejných počítačových her si to šli zkusit v reálné podobě. Spletli si to s brutálním vymítáním nacistů ve válečných hrách z druhé světové. Bohužel tady neumírali pracné výtvory počítačových animátorů, ale skutečné oběti z masa a kostí,“ bezmocně jsem proklínal všechny, kteří za to byli zodpovědní.
Za pár minut tu byla komediální chlouba města. Dorazila Policie města San Francisco. Přijeli s typicky cynickým chováním, které známe i od felčarů, když jim přinesou pacienta a oni si z něj střílí, že mu pěkně trčí střevo, a že už to nerozplete ani skautský velmistr ve vázání smyček. S úsměvem došli až za mnou s otázkou, kdo pak to tu tak extravagantně vymaloval.
Neměl jsem sílu je okřiknout. Byla to v tu dobu moc velká námaha vydat z úst jakýkoliv hlásek.
„Jsem jejich syn…“ vysoukal jsem stěží ze sebe.
Alespoň na chvíli těm bezduchým strážníkům zákona zamrzl úsměv. Když viděli trosku v mém podání na zemi, která mluvila méně srozumitelně než dvouleté dítě a jen tupě zírala do zdi jako na svatý obrázek, zavolali nemocnici.
Zběžně prohlídli místo činu. Sejmuli několik otisků prstů. Zeptali se na pár otázek sousedů, kteří na tom byli podobně jako já. Jak jsem si myslel, nikdo nic konkrétního neviděl. Žádnou tvář nikdo nezaregistroval. Páni strážníci budou rádi, až jim někdo strčí do kapsy pár bankovek, aby na tuto věc jakýmkoliv způsobem zapomněli. A oni rádi zapomenou, zelené papírky jim vymažou paměťové buňky přesně na tom správném místě. V betonové džungli, jakou je toto město, to takhle funguje dvacet čtyři hodin denně.
Uvědomil jsem si, že pokud chci svoji krev pomstít, musím do toho zapojit jen moje končetiny, tělo a hlavu. Nikomu nevěřit ani slovo. Hlídat si svoje záda, mít oči vzadu i na boku. Být stále ve střehu, kdyby nějaká jedovatá krysa s vidinou kapes narvaných penězi vydělanými za mou useknutou hlavu, chtěla ukončit můj strohý život. Přede mnou je jediná cesta, jediný cíl v podobě pomsty za mou rodinu. Cílová páska bude přetržena až poslední člen party zodpovědné za anihilaci mé rodiny, vydá poslední vzdech.
„Musím se jít vyspat. Musím načerpat síly, ráno moudřejší večera,“ zoufale jsem povzbuzoval sám sebe.
Ale to už mě drží dva černí houževnatí záchranáři a táhnou mě do sanitky. Vzdorovat jim by bylo zbytečné.
„Co se stalo?“ povídá jeden z nich ve snaze získat přehled o tom jak mi je.
„Vyvraždili moji rodinu…“ povídám mu tiše a beznadějně.
„To je teda blbej den!“ Odvětil mi mechanicky. Jsem mu úplně ukraden. Jen další případ v rámci dnešní směny. Už jsem mu neodpovídal.
Měl jsem v životě spoustu blbých dní, ale popsat to jako blbý den dnes by bylo neodpovídající a úplně zcestné. Nazvat to nejhorším, nejodpornějším, nejstrašnějším a ještě dalších sto „nej zážitkem“ by pořád nebylo odpovídající.
Ráno jsem se probudil v bílé krychli, která obsahovala dvě lehátka s matracemi tvrdými jako kámen. Byl to nemocniční pokoj. Jak jsem se později dozvěděl, bylo to oddělení pro pacienty, kteří mají problémy s alkoholem. Určitě bych zde potkal i několik pivu holdujících přátel. To bylo ale teď poslední, co mě zajímalo. Vedle mě stáli dva pánové se zářivě černými uniformami, na kterých visely naleštěné kovové odznáčky.
Policii už z principu nevěřím ani „Dobrý den“, proto jsem si chtěl stěžovat na jejich přítomnost. Když jsem uviděl teleskopický obušek a natažené prsty na něm u jednoho z nich, změnil jsem názor. Stáli to z povinnosti. Dohlédnout na mě, kdyby mě někdo chtěl také oddělat. Byla to pro ně rutinní záležitost. Škoda pro mě plýtvat na ně stížnostmi.
Doktor měl tu drzost přinést mi ještě účet za pobyt v této bílé kobce. Musel vědět, co se mi stalo. S úsměvem jsem se mu snažil napěchovat složenku co nejdále do drzého hrdla. Zastavili mě.
„Zbláznil jste se Skrimmere?“ důrazně řve na mě jeden z příslušníků zákona. „Za tohle byste mohl dostat dva měsíce natvrdo,“ poučuje mě jako bych byl malý žák, který je na paní učitelku drzý.
„Mám amnestii, debile!“ odvětil jsem ironicky. Než jsem to dořekl, ochutnal jsem kus teleskopického obušku, když v plné rychlosti dopadl na moje břicho.
„Tohle si nedovoluj úředníčku nebo tvoje oči poznají více slz, než kdy mohly poznat.“ Povídá výhružně ten druhý z nich
„Jediný, kdo bude brečet, bude tvoje máma, až tě večer uvidí zmalovaného jako šaška z cirkusu!“ sebevědomě jsem se hádal.
Příslušník se na mě podíval nenávistným pohledem, bleskově natáhl ruku a chtěl mi zasadit bolestivý úder do oblasti žeber. Naštěstí byl na pokoji přítomen jeden vystřízlivělý piják. Jeho výpověď by mohla býti pro ochránce všech správných a dobrých občanů překážkou.
Když zjistili, že jsem při smyslech, odvezli mě na nemocničním lehátku do jiného pokoje. Procházeli jsme dětským oddělením, kde si nic netušící malí človíčkové hráli s radostí. Ještě neví, co je bude čekat, až trošku vyrostou a budou se muset postavit na vlastní nohy ve světě, který funguje jako kláda, která je sráží neustále do kolen.
Chvíli se mě ještě snažili vyslýchat. Už jsem jim však nevěřil ani nos mezi očima. Uznali tedy za vhodné mě odvézt na policejní stanici, kde snad budu výřečnější. Začínalo mi připadat, že jsem hlavním podezřelým.
„Vive la liberté!“ zvolal jsem ironicky.

A tak jsme vyrazili vstříc hranatému zkorumpovanému cirkusu jménem policejní stanice. Kdybych měl v kapse několik cennějších zelených papírků, určitě bych se z této nepříjemnosti vymotal. Teď tu však kráčím s podplacenými loutkami v černém přímo vstříc otravnému výslechu. Kéž bych o těchto věcech již nemusel nikdy mluvit. Vtíravé otázky na adresu mých rodičů bych opravdu z repertoáru dnešního dne vymazal.
Procházíme kolem hlavní brány a míříme do vstupní velké haly. Na konci haly stoupají schody do druhého patra. Kolik má tento chrám hrůzy pater, člověk nemůže tušit. Slyšel jsem, že několik pater jde ještě hluboko do podzemí. Tam se odehrávají největší zvěrstva, o kterých občané raději ani nemluví. Mučení a dlouhé zavírání podezřelých na samotce je v kobkách pod našimi chodidly údajně normální. Novodobí inkvizitoři se tu vyžívají na mnohdy nevinných obětech. Je těžké v současnosti říci, jestli jsou větší grázlové zločinci nebo příslušníci policie. No a s touto sebrankou já mám teď řešit včerejší nemilé události.
Dva policisté mě hodili na jednu z laviček v hale, až jsem se udeřil týlem do zdi.
„Promiň, chtěl jsem více,“ zamumlal tlustější z nich.
„Nic se neděje, ty tučná laciná klobáso s pneumatikou kolem pasu,“ naštvaně jsem odvětil. Bolestí mi sliny kapaly volně z úst na podlahu. Byl jsem jako odhozený pes. Jako kus nábytku odhozen, protože se majitelům nelíbil.
Loupežníci odění v černém se odvrátili a odešli.
Sedím v cele s renomovanou smetánkou. Kolem mě jen pasáci, drogoví dealeři, děvky a párek naprostých vyhublých úchyláků, kteří z mého pohledu vypadají nejstrašidelněji. Určitě to jsou jedni z těch, co mají zvrácené myšlení a lidem dělají věci, za které by se ani amazonští kanibalové nemuseli stydět.
Snažím se nějakým způsobem zkrátit si tohle čekání, ale v mozku mi koluje pouze myšlenka na včerejší ne zrovna šťastný večer. Zavřu oči a vidím všude krev. Otevřu je a vidím oči mé sestry, jak se na mě bez známek života dívají. Již nikdy nemrknou, již nikdy nevyroní slzu. Nejraději bych se hned na to všechno vykašlal a skočil z několikapatrového domu přímo vstříc dlažební kostce. Ale to nejde. To by udělal kdejaký pobuda, kterému se nepodaří jedna věc a on to vzdá.
Slovo pomsta drásá mé mozkové závity vší silou. Pomsta mi koluje v krvi a nenechá mě ani na chvíli zapomenout na to, co se stalo. Bodá mě v mysli. Je jen jediná možnost, jak bolest ukončit. Začít jednat. Lidé, kteří mají na svědomí obrat v mém životě, musí poznat, že nechat na živu nejbližšího rodinného příslušníka vyhlazené rodiny je kardinální chyba. Když si mafie vyřizuje účty s některou rodinou na Sicílii, okamžitě zavraždí nemilosrdně i potomky v pokrevní linii. Aby se tyto děti nebo starší mládenci jednou krvelačně nepomstili na jejich vlastních rodinách. Bohudík pro mě ti bezcitní vrazi nečetli Kmotra nebo jinou mafiánskou literaturu.
„Těšte se vy zbabělci!“ zvolal jsem zoufale. Na chvíli mě to uklidnilo.
V tom největším snění, když jsem měl zavřené oči, zaslechl jsem hlas postaršího muže s knírkem. Významně si vykročil směrem ke mně.
„Pan Skimmer?“ tázal se mě s notnou dávkou důležitosti.
„Ano, to jsem já,“ povídám ještě v polospánku.
„Pojďte za mnou!“ přikazuje mi důležitý muž.
Tak si kráčím pomalým krokem za policejním papalášem, který má určitě vysoké postavení. Kdykoliv projdeme kolem policejního příslušníka, vždy se ho snaží hlasitě a pěkně pozdravit.
„Naivní patolízalové,“ pomyslel jsem si.
„Je mi z nich na nic. Kdyby jim zůstala alespoň nějaká hrdost. Ale většina z nich by klidně i dvacet minut stála na rukou, kdyby to pan velký šéf nakázal, jen aby dostali větší bonus či si vydobyli lukrativnější pozici. Vlastní názor? Zapomínej. Svobodné jednání? Zapomínej. Všechno musí být takové, aby to vyhovovalo pánům na vyšších pozicích. Všichni jsou jen částí zařízení. Částí, která je lehko demontovatelná a nahraditelná. Je nás tu spousta. Co vlastně znamená jednotlivec?“ zaplavují mě filosofické úvahy.
Jdeme po schodech do prvního patra. Poté Procházíme kolem jednotlivých kanceláří, ze kterých je neustále slyšet otravné zvonění policejních telefonů. Hádky s obětmi či pachateli trestných činů jsou tu na denním pořádku.
„Co mi to tu namlouváš, ty prostitutko? Prostě si ho okradla, když spal. Jsi pouze vychytralá mrcha!“ znělo z jedné kanceláře.
„Já na tebe zavolám celý pasácký komando, které tě zmaluje jak dětské omalovánky ty šašku s čepcem na plešaté palici…“ bránila se paní, kterou si lze za pár dolarů koupit.
„Nevšímejte si toho!“ zamumlal papaláš přede mnou.
Ale je těžké si takových věcí nevšímat. Je to jako by vám někdo přímo u ucha mlátil do kostelního zvonu a vy dělali, že spíte v postýlce jako dvouměsíční batole.
Došli jsme až do místnosti, která jako by z oka vypadla z akčních filmových hitů. Tři stěny šedé barvy, jedna stěna tvořena průhledným zrcadlem.
Na druhé straně barikády stál určitě tým, který mě měl hodnotit. Hodnotit moje zčernalé myšlení a vyvodit závěry pro mou případnou léčbu na psychiatrické klinice.
„Musím působit naprosto normálním dojmem, jsem malý soudní úředníček, který se zmůže pouze na listování v papírech,“ plánoval jsem svoji výpověď.
Ocitnutí se v místním blázinci by mě určitě potopilo psychicky. Přirovnal bych to ke klesnutí až na nejhlubší dno. Mysl Vám tam nadopují chemickými prostředky natolik, že už ani netušíte, že jste druh Homo Sapiens. Omámení tam poté lidé chodí jako tělo bez duše bez možnosti jakékoliv radosti. Největší rozmar je pokecání s některým s tamních lidí, kteří neměli v životě tolik štěstí nebo dostatek odvahy se postavit na vlastní nohy.


 celkové hodnocení autora: [ - ]

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 4.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 checkean 18.09.2014, 16:49:39 Odpovědět 
   Je to zajímavý a distopická atmosféra se mi líbí. Jen bych tam někam nadhodil, proč se Amerika tak změnila z demokracie na něco, co připomíná plutokracijskou totalitu. Pomalu a nenápadně by se to podle nestalo (napadá mě třeba další Černý pátek, zhroucení ekonomiky, které využije podnikavý gangster Marvin)
 mat 13.08.2014, 20:00:47 Odpovědět 
   Děkuji moc za kritiku :-). Psal jsem tuto knihu bez jakékoliv přípravy. Prostě jsem jednou sedl k monitoru a psal, co mě napadlo.
Knihu již mám napsanou, ale nemám motivaci k tomu, abych upravoval celou knihu (55000 slov). Spíše se zaměřím na psaní nové knihy, která snad bude kvalitnější a hodnotnější pro čtenáře. Uvěřitelnost vylepším tím, že budu psát o nějakém příběhu či události z mého života. Na logice zapracuji tak, že si text budu více promýšlet. Celkově si musím příběh více promyslet. Tvá rada "napsat si osnovu nejdříve na papír" zní dobře. Gramatiku budu pilovat čtením knih a studováním pravidel pravopisu. To vyšperkování textu pomocí různých slůvek mě na tom psaní asi nejvíce baví. Líbila se mi kniha Špinavá práce od P. Schinka, kde si s textem krásně pohrává.
Nesourodost textu je pro mě asi největším problémem, ale myslím si, že je to hodně o zkušenosti s psaním.
O literárím žánru jsem nepřemýšlel. Prostě jsem sedl nad klávesnici a psal, ale myslím si, že tvůj odhad (něco mezi noir a detektivkou) je nejblíže pravdě.
Ještě jednou díky. Zamakám na tom.
 Šíma 12.08.2014, 14:15:51 Odpovědět 
   Zdravím a vítám na SASPI.

Abych se ve svých myšlenkách nezamotal, zkusím je vypsat bod po bodu, jak mne napadly při pročítání Tvého textu.

Tak tedy:

- použití jazyka a styl - čtivost textu nezvýší nadměrné vykudrlinkování a vyšperkování textu pomoci slůvek, které rozšiřují již napsané a působí spíše expresivně a samotnému textu škodí, zkus si přečíst nějakou knihu oblíbeného autora, popřípadě se podívej po oblíbených autorech svých kamarádů a přátel, jaký jazyk používají oni (u překladu je to problém, pokud nečteš v originále, protože svůj díl zde přinášejí i překladatele, přestože se snaží, aby v našem rodném jazyce působil autorův styl co nejvěrohodněji - k jeho originálu),

- text vypadá nesourodě, některé slovní obraty jsou jako pěst na oko a mohou (a budou) rušit při čtení (viz výše), psaní na efekt bude nejspíš to správné sousloví (ale třeba jen hledáš svůj vlastní styl psaní),

- logika - zůstaňme u Prologu, hrdina je raněn, zdá se že docela vážně, přestože má rychlé auto, zcela jistě mu nepomůže, pokud bude vážně krvácet, z popisů vyplývá, že jsou jeho zranění docela vážná na to, aby přežil delší jízdu autem, ale budiž, opakuji se, ano, ale ber mou výtku, prosím, vážně, zkus se vcítit nejen do samotného hrdiny, ale i všeho, co tvoří samotný děj příběhu (některé věci prostě neokecáš, pokud neodpovídají realitě, pokud nemá Tvůj hrdina nějaké nadpřirozené schopnosti - viz superhrdina a podobně), okolnosti jsou takové, že Tvá postava krvácí jako prase na porážce a on se tváří, že se docela nic neděje,

- opakování slůvek - občas to funguje, kupříkladu při vygradování atmosféry, tady však toto působí spíše jako vata a neschopnost autora toto řádně okecat, aniž by se točil v kruhu, ano souhlasím, mnohdy také přemýšlím nad tím, jak to či ono co nejpřiléhavěji opsat (viz obrazy v mé hlavě vs. papír či obrazovka monitoru), ono se říká, že papír snese všechno, ale není to pravda,

- uvěřitelnost dialogu a myšlenkových pochodů hrdiny, ať už bylo to či ono vysloveno, nebo nikoliv - opravdu tak hrdinové myslí a mluví (?), uvěřitelnost zde hraje hlavní roli, jinak se čtenář do příběhu řádně nepoloží, pokud si vše nevezme za své (i čtenáři mají hlavu na krku a v ní šedou kůru mozkovou),

- nejspíš se pokoušíš o detektivku (či text, který je směsicí žánrů, z úvodu to není příliš zřejmé), sázel bych i na "noir" (viz temná atmosféra - čili žánr libující si v temných koutech, temných myšlenkách, drsných hrdinech a podobně, ovšem pozor na klišé - aby to celé pak nevyznívalo spíše opačně, každý žánr má svoje, přestože se určitým zaběhnutým klišátkům nevyhneme - detektivové, padouši, popisy prostředí, děj a jeho vývoj, a podobně),

- obsah vs. forma - co je pro děj důležité a co nikoliv (?) a jak chceš své čtenáře uvést do děje (?), o čem budeš psát a co si necháš na později (?) - proč to píšu, důležité je, aby děj hezky plynul, a předkládané informace mu byly k užitku, neměl bys psát v každém odstavci či souvětí o něčem jiném, aniž by to celé nemělo svůj smysl a důvod, proč toto do svého textu zrovna dáváš (text navíc, který není k věci může být zbytečným balastem a vatou, který pak příběh táhne zbytečně ke dnu a zpomaluje děj, čtenáři pak mohou začíst přeskakovat řádky i odstavce),

- zkus psát o tom, co znáš, nebo o tom, co Tě zajímá (a máš dostatečné znalosti o dané problematice), tady krapet vaříš z vody, celé je to neuvěřitelné a ploché, bez urážky, pročítám text horem i dolem a nemůžu si pomoct, text bys měl ještě dopilovat, udělej si osnovu, pokud nerad píšeš z hlavy a poznač si, co se tehdy a tehdy stane, co budou postavy dělat, jak bude vypadat daná "lokalita" (prostředí ve kterém se hrdinové pohybují) a co prozradíš svým čtenářům (v rámci samotné zápletky), obvykle platí: čím méně, tím lépe (ve smyslu natahování jejich fantazie a představivosti),

- čtenáři se musí bavit - avšak tím nemyslím, že by se měli chlamat u Tvého textu jako smyslu zbavení, ale text by je měl zaujmout, přitáhnout, prostě vtáhnout do děje použitým jazykovými prostředky i samotnou zápletkou (včetně postav a míst, ve kterých žijí své fiktivní životy), možná jsem to už napsal, ale z Tvého textu číší nevypsaná ruka, nevěš hlavu a piš dál, ono se to časem poddá,

- po gramatické stránce - než to zapomenu - pozor na chybějící čárky (hlavně u oslovení), na psaní číslovek, mnohdy je lepší je opsat slovy, a také bacha na pravidla psaní přímé řeči, pravidla, net a dobrá kniha napoví.

Tak... Podtrženo a sečteno, budu se držet psaní na efekt, začátek je nejistým rozjezdem, ve kterém mísíš myšlenky jako maso ve mlýnku, někde po půlce této části dostává text jakous podobu a dá se víceméně "normálně číst". Text by si zasloužil dopilovat, netuším však, zda máš celý příběh už napsaný, nebo píšeš "za letu" a rozhodl ses publikovat každou hotovou část zde na SASPI.

Pamatuj, že psaní je dřina a pokud na sobě nebudeš pracovat, nezlepšíš se. A také hodně čti, což může vyznít jak velmi obecná rada, ale čím je autor sečtělejší, tím větší má slovní zásobu, což se pak pozitivně projeví na jeho textu a jeho stylu (psaní). Tolik několik rad na závěr. Zda pro kočku, to už musíš posoudit sám.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 2...
Anne Leyyd
Neocortext42
kilgoretraut
Kamarád, se kte...
crook
obr
obr obr obr
obr

Silvestr
Dědek
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr