obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Kdyby strom promluvil ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kdyby strom promluvil
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 01.09.2014, 14:48  
Příspěvek do workshopu (viz název tohoto textu). Co dodat? "Nesnažte se ohnout lžíci myslí, je to nemožné, to vy jste tím, kdo se ohýbá..." (Matrix)

Šotkům zdar! A múzám také, přestože se mi při psaní zdály být krapet přiopilé... ;-)

P.S. Mám pocit, že jsem text trochu přetáhl (co do rozsahu), ale třeba za to mohou i html tágy!
 

      Tu noc prospal v jednom polorozpadlém domku. Před několika hodinami musel bojovat o svůj život s jinými lidskými bytostmi, jakoby lidem byl pojem morálky cizí. Lidské bytosti se snížily pod úroveň zvířat. Urvi co můžeš, to jediné je zajímalo. Peníze ztratily smysl, zlato i drahé kovy také, stejně tak výdobytky umění. Jedinými devizami tohoto věku bylo jídlo, oblečení a zbraně s municí. Vše ostatní s sebou odnesl čas.
      Ještě před setměním se vyškrábal na půdu po rozvrzaných schodech, které se pod jeho váhou až podezřele komíhaly sem a tam. Připadal si jako na šikmé věži v Pizze. Vydržely a on si mohl rozprostřít svůj spacák daleko od schodů až za komínem, kde ještě byl kus střechy, který jej mohl ochránit před případným deštěm. Chvíli čekal, jestli neuslyší cizí kroky, ale vypadalo to, že jej nikdo nesledoval.
      Kdesi zavyl divoký pes. Pak se ozval další. Noc patřila jim. Toulali se po setmění a svítili si na cestu očima. Ne, byl to jen optický klam, měli lepší oči než kočky, a v měsíčním světle - či jen tak ve svitu hvězd - jim až nepřirozeně zářily do tmy. Podobali se novodobým vlkodlakům, přestože nebyli ničím jiným než dalším článkem ve vývoji psovitých šelem. Kdo byl krvelačnějším predátorem? Člověk nebo pes?
      Pušku s optikou si opřel o komín, vedle sebe položil malou zbraň a nůž. Než se dal na kutě, natáhl kousek nad podlahou tenký drát, na který pověsil několik prázdných konzerv. Vše zakryl pavučinami, aby nebylo toto přenosné poplašné zařízení vidět jako pěst na oko. Nikdo si totiž nebyl jistý, kdo všechno se může toulat nocí, nejen za potravou, ale i za výstrojí či výzbrojí. V tomto světě neměl lidský život žádnou cenu.
      Otočil se na bok a chvíli se díval na mraky letící po temné obloze. Skrze ně se snažily na zem nakouknout nejen hvězdy, ale i měsíc, jehož střípek opile visel z oblohy. Kdesi zabouchala uvolněná okenice. To jen vítr zafoukal mnohem silněji než doposud. Z nebe spadlo několik kapek deště, ale nepršelo. Otřásl se chladem a přitáhl si spacák blíž k tělu. Nechtěl jej zapínat až na doraz, aby byl připraven kdykoliv vyskočit a přivítat nezvané hosty. Mnohokrát se stalo, že dotyčný člověk se odebral ke spánku – navždy!
      Před očima mu přecházely jednotlivé obrazy vzpomínek, těch blízkých i těch vzdálených. Lidí bylo málo. Vlastně se celé lidstvo zcvrklo do tlupy, která měla sotva několik milionů členů. Na celou Zemi to nebylo mnoho, zatím co zvířata (i jejich karikatury) měly navrch a z lidí se stala lovená zvěř. Žebříček hodnot se změnil, stejně tak se změnil potravinový řetězec všech bytostí, které žily na Zemi. Nynější život byl k pláči, zatímco před několika lety bylo vše jinak. Člověk už nebyl na vrcholu, ale hluboko pod ním...
      Když konečně zabral, zdál se mu podivný sen. Procházel po široké pastvině s nevysokou trávou a mířil k jakémusi vršku, na kterém stál – široko daleko – jediný strom. Byl překrásný, podobal se košaté listnaté dřevině, a byl ještě obalen listovím, což nebylo v tuto dobu běžné. Vždyť roční období se po té velké události zcvrkly jen na dvě – zima a léto, nebo naopak. Když se k němu blížil, měl pocit, že ten strom k němu promlouvá. Tiše, soustředěně a k věci. Pak jej probudil zvuk vzdálené střelby. Trhl s sebou a sáhl po zbrani.

*****


      Ráno bylo chladné. Drobně mrholilo. Nebe bylo zatažené a vítr lomcoval snad se vším, co unesl. Povzdechl si. Snědl něco studené stravy, napil se vody z čutory, kterou před tím chemicky upravil, bůh ví co dnes v té vodě vlastně žije. Nemoc by bylo to poslední, co by si přál. Pak si sbalil všechna fidlátka aby se vydal dál na své cestě odnikud nikam. Byl neustále v pohybu, aniž by tušil proč. Přežití, to jediné jej drželo při životě. Bál se smrti, temnoty a toho, co přichází poté, co člověk vydechne naposled. Vždyť smrt zde byla všudypřítomná, číhala na každém kroky, za každým stromem, kopcem či ruinou.
      Kolem domu proběhl divoký pes. Ani si jej nevšiml, jen krátce na něco zaštěkal a zmizel v nedalekém lesíku. Blížila se zima. Listí ze stromů už dávno opadalo, a i povětří bylo cítit sněhem. Měl by si na zimu najít nějaké vhodné místo, jinak zmrzne, a to co z něj zbude, sežere divoká zvěř. Povzdechl si. Dům, ve kterém prospal nebyl tím správným místem. Šlo o samotu u lesa, žádné dobré místo k přežití. A vrátit se do města? Do jakého města? Na Zemi již nestálo žádné město, ve kterém by se dalo žít. Odešel na venkov, kde se mu šance na přežití dramaticky zvýšily.
      Kráčel studeným ránem kamsi vpřed a v hlavě měl stále ten podivný strom. Volal na něj. Jakoby po něm toužil, jakoby mu chtěl něco říci ještě před tím, než i on zemře v tomto podivném světě, které se stalo jen prostou karikaturou místa pro život. Studený vítr mu vháněl kapky deště za kapuci, kterou si musel pevněji utáhnout. Pomalu a rozvážně stoupal po svahu nad samotou a stále se ohlížel kolem sebe, v rukou zbraň připravenou k výstřelu. Jeden výstřel, jeden cíl, smrt byla neúprosnou, kdo nelovil, byl uloven a sněden.
      Když se vydrápal na kopec, blížilo se poledne. Hora, na kterou vystoupil, byla jen z části zalesněná, takže měl výhled široko daleko, jen co mu počasí dovolovalo. Nízké mraky mu běžely takřka nad hlavou a výhled nebyl příliš čistý. Dohlédl snad jen několik kilometrů, dál už se svět ztrácel v bílé mlze, která se mísila s šedými mračny. A slunce, to bylo kdesi nad tím vším nadělením. Nemělo šanci, vždyť nejen životní podmínky, ale i atmosféra Země se změnila. Z nebe padal kyselý déšť, který ničil trávu, keře i stromy.
      Po několika minutách rozhlížení spatřil to, co hledal. Jeho sen se stal skutečností... Ale, mohou stromy mluvit? Viděl jej v dáli na malém kopci uprostřed rozsáhlé nížiny. Přestože se i on musel podvolit větru, vypadal majestátně. Strom. Ale co znamená jeden strom? Okolo na kopci jich roste spousta... Vykročil tím směrem. Pomalu a obezřetně, dobře si vědom toho, že do večera se k němu sotva dostane. Čas od času se otočil a v podřepu hledal cizí stíny, zda jej někdo nesleduje.
      Když se pomyslný sluneční kotouč blížil k horizontu, stanul jen několik metrů od něj. Nedokázal určit jeho druh a jméno. Pro něj to byl prostě jen strom. Dřevina, která se tyčila do výše několika metrů nad okolním terénem. Obešel celý vrcholek kopce dokola a díval se, zda jej někdo nesleduje. Nespatřil však žádného člověka ani zvíře, které by šlo po jeho stopě. Tehdy jej napadlo, že ještě stále spí a možná stále leží na půdě toho domu. Co když zemřel? Co když toto všechno již není skutečné? Co je však skutečnost a co sen? Další vzdálená dávka z automatu mu naznačila, že by přeci jen mohl být vzhůru.
      „Co je s tebou?“ zeptal se polohlasně. „Co mi chceš říct? Jsi jen strom? Co když jsi jen výplodem mé choré mysli?“
      Nastala chvíle ticha. Strom však neodpověděl. Dál komíhal svými větvemi ve studeném větru, jakoby v něm tančil svůj odvěký tanec. Chvíli se na něj díval, aby si pak sedl na zem a opřel se na chvíli o jeho kmen. Batoh si položil vedle sebe, pušku si přehodil přes ruku a díval se, jak kraj pomalu tone v šeru. Pak jej napadlo, že tohle místo neubrání, kdyby se přihnala smečka psů, sežrali by jej zaživa. Otočil se ke stromu a pohlédl vzhůru. V koruně větví spatřil příhodné místo k odpočinku. Bylo dostatečně široké, aby z něj při spánku nespadl. Listí jej také dostatečně krylo před cizími pohledy a on se nemusel bát ostřelovačů.
      Vyškrábal se do koruny a usadil se na místě, ze kterého se rozbíhaly jednotlivé větve do všech stran. Připadal si jako moucha, která si na okamžik sedla do skleněného poháru. On však nebyl omezen jeho stěnami a mohl z něj kdykoliv seskočit dolů. Co bylo hlavní, strom mu poskytoval byť jen minimální bezpečí před psy a dalšími čtyřnohými šelmami, vyjma medvědů. Avšak ty neviděl už pěkně dlouho. Kdesi zaštěkali psi a on se jen potutelně usmál. Zvířata nevlastní střelné zbraně.
      Tu noc nepršelo. Nefoukal vítr. Strom stál nehnutě s kořeny zarostlými pevně v zemi. Ani on se nehýbal a jen tiše hleděl na hvězdy na bezmračném nebi. Co se stalo? Kam se vytratila ona nízká oblačnost? Ano, tento svět byl více proměnlivý než bylo zdrávo, ale i tak... Jak má poznat, co je jen sen a co realita? Štípl se do tváře. Zabolelo to, ale to také nic neznamenalo. Vzal nůž a opatrně se píchl do prstu. Spatřil malou kapičku krve. Otřel si ji o kalhoty a nůž nechal spočinout ve své ruce. Co bude dál? Neměl žádný domov, vlastně ani neměl kam jít. Zůstal sám, opuštěn, v docela cizím prostředí. Místo, které podvědomě hledal možná vůbec neexistovalo.
      „Kdo jsi? Čím jsi? Proč tu jsi?“ Otázky bez odpovědi.
      Než se snažil usnout, pojedl něco málo ze svých skromných zásob. Byl si vědom toho, že naposledy jedl v oné chalupě, kterou zanechal kdesi na opačné straně vysokého kopce, který teď na něj nezúčastněně hleděl. Zvykl si na skromné příděly jídla a na to, jak co nejméně vydávat energii ze svého těla. Pomalá a rozvážná chůze a dech mu pomáhaly překonat větší vzdálenosti. Běh použil jen tehdy, hrozilo mu bezprostřední nebezpečí, přestože dobře věděl, že proti smečce psů by neměl sebemenší šanci. Ovšem, vždy existovala možnost, že jej někdo sleduje od hranice vzdáleného lesa a čeká na vhodnou příležitost.
      Noc přišla náhle. Nad hlavou měl nebe poseté spoustou hvězd, zatím co okraje na obzoru byly zabaleny do šedých mračen, jako by nad ním spočinulo oko velké bouře. Několikrát už jich zažil a vždy mu pomohlo jen ukrýt se kdesi v podzemí. Ovšem toto nebylo oko bouře, jen hvězdná obloha, ze které na něj poblikávaly lhostejné hvězda. A pak... Pak ten strom promluvil. Lekl se tak silně, div nespadl na zem do nevysoké nažloutlé trávy. Chvíli nechápal, co se děje, protože nepromluvil nahlas, ale pouze v jeho myšlenkách. Viděl jeho život prostřednictvím svého vnitřního zraku od malé rostlinky až do dnešní podoby.
      „Proč žiješ? Proč jsi ještě nezemřel? Co ti dává sílu jít dál?“ Jak silný může být lidský pud sebezáchovy? Jak silná je příroda? Kde se nachází ona pomyslná hranice, ze které není návratu? Smrt! Čtyři slova, která popisovala konečnost všech věcí...
      „Co se tu, sakra, děje? Oč jde? Proč promlouvá ke mně a ne k někomu jinému?“ Odpověď však nepřišla, to jen strom na okamžik přestal se svým vyprávěním. Obrazy zmizely, zůstala jen černočerná tma. Měsíc ještě nevyšel. Zaposlouchal se do ticha noci. Ani lísteček se nepohnul. Nespatřil jediného komára či mouchu. Jedinou světlušku. Možná, že ani mezi lístky trávy není jediného živáčka. Co když se ocitl na místě, které patří paní Smrti? Ale proč by žila právě u toho stromu? Vždyť ani on není mrtvý, stojí tu navzdory všemu a čekal snad jen na něj, aby mu povyprávěl svůj příběh. Jak absurdní situace v tomto absurdním světě.

*****


      Promnul si zarostlou bradu a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Byly ručně balené. Zapálil si ji sirkou, zapalovač byl v dnešní době přepychem, kdo jej vlastnil, mohl se pokládat za boháče, a slastně do sebe natáhl tabákový kouř. Držel cigaretu ve dlani, aby jej její oheň neprozradil. Povzdechl si. Na okamžik snad ucítil pohyb stromu. Přišel vítr, nebo se stromu nelíbí, že kouří? Má snad strach, že jej svou cigaretou zapálí? Na chvíli zaváhal, ale pak se rozhodl dokouřit svůj malý poklad až do konce. Strom dále neprotestoval, možná spojil svou mysl s jeho myslí a tak si oba užívali několik minut pokoje a míru. Odněkud se ozvalo takřka nelidský výkřik. Ne, to nebylo zvíře! Toto byl zvuk nekonečné a bolestné agónie. To si smrt zase brousila svou kosu.
      „Smrti stejně neunikneš... Proč stále bojuješ?“ Možná chyběla možnost výběru.
      Pak kolem stromu prosvištěla vichřice, ale žádný z jeho lístku se ani nepohnul. Několikrát zahřmělo, nebe ozářily blesky a spadlo několik velkých kapek. Avšak nebe nad stromem bylo stále čisté, jen okolní mračna se přiblížily k onomu pomyslnému středu. Zamračil se. Poplácal větve okolo sebe a čekal, co se bude dít dál. Stále nechápal, proč jej jeho kroky zavedly až sem, k obyčejnému opuštěnému stromu, který vzdoroval proměnám času.
      Odněkud se ozval štěkot rozčílené psí smečky, do kterého se vpletlo několik výstřelů z pistole. Že by jej přeci jen někdo sledoval, ale dotyčný narazil na smečku divokých psů? Za něčím se hnali, avšak toto místo minuli širokým obloukem. Pak nastalo opět ticho. Vzdálený vítr hučel po hřebenech hor a uspával jej svým tichým šuměním. Než se pokusil usnout, rozhlédl se kolem sebe a zaposlouchal se do ruchu noci. Nastalo ticho. Strom také mlčel. Pokrčil rameny a po několika minutách sledování oblohy znovu usnul.
      Zdálo se mu znovu o stejném stromu jako před tím. Ale tentokrát hořel jasným plamenem. Může se komukoliv ve snu zdát, že se mu zdají sny? Kolik realit je zabaleno do sebe? Jakým způsobem nás vlastně ovlivňuje čas? Čím jsme na tomto světě? Jen malinkým zrnkem písku? Obyčejným lístkem, který pro ostatní nic neznamená? Co znamená jeden list pro samotný strom? Možná nic, možná mnoho. Když byl žár nesnesitelný, probudil se.
      „Jednou celý tenhle svět sežehne věčný oheň...“ Několikrát zakašlal.
      Ležel opět pod střechou v domě, ze kterého tehdy vyšel na cestu k osamocené dřevině kdesi na druhé straně kopce. Bylo ráno, pršelo a temné nebe hrozilo svým pádem. Blesky křížily oblohu v divokém rytmu a hřmění takřka nepřestávalo. Bouřka. Průtrž mračen. Ale co ten sen? Odešel jsem, nebo jsem zůstal na tomto místě? Co se tu děje? Kým jsem? Čím jsem? Proč tu jsem? Rozhlédl se kolem sebe. Všechny věci ležely na svém místě, dokonce spatřil i natažený drát s nástrahou. Jen za krk mu padaly studené kapky skrze malou dírku ve střeše. Povzdechl si.
      „Co je realita a co jen sen? Co když je i samotný život jen snem?“ Měl potřebu se píchnout do prstu a cítit tu bolest, a vidět alespoň malou rudou kapičku krve. Byl by to dostatečný důkaz?
      Tu a tam uhodilo docela blízko. Cítil to, když se otřásl nejen celý dům, ale i on samotný. Věděl, že zde musí přečkat onu slotu, nemělo cenu se v bouři kamkoliv vydávat. Sbalil si věci, opřel se o komín se zbraní v klíně, co kdyby nějaký živý tvor vyběhl v téhle slotě až k němu na půdu? A dal se za pomalého jídla k počítání blesků. Když napočítal dvě stovky, přestal s tím. Nakonec je opět přemohla únava o on usnul.
      Probudil se opět v koruně stromu. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Byla stále noc. Okolo vyvýšeniny řádila bouře, ale on nic z toho necítil. Vítr, déšť a blesky. Dokonce neslyšel ani hřmění hromů. Co když jsem opravdu už mrtvý? V tomto podivném světě by nešlo o nic nového, život se smrtí si v něm podávaly ruce. Život ani smrt v něm neměly žádný prazvláštní význam, přestože slůvko přežít v něm mělo jako jediné svůj smysl.
      Pak se kolem něj prohnala ohnivá bouře. Země se divoce otřásala a jemu se zdálo, že slyší palbu rovnou celé baterie děl. Tráva široko daleko zčernala ohněm. On však žádný kouř necítil. Ohnivá stěna proběhla kdesi pod korunou stromu a vůbec jí nevadil hustý déšť. Možná některých z blesků zapálil ještě ne dostatečně mokrou trávu a způsobil požár, který jako smršť proběhl krajem. Jeho však ušetřil... Pokud není opravdu po smrti, protože mrtvý již nemůže zemřít, nebo snad ano? Avšak strom mlčel a neodpověděl mu.
      „Stačí tak málo... Jediná kulka... Jak však zabiješ strom? Spálíš jej? Setneš? Nebo mu jen osekáš větve?“ Morbidnost bylo jediné slovo, které jej napadlo.
      Když začalo svítat, opět jej přemohla únava. Pokolikáté už? Zdálo se mu o starém světě, světě, ve kterém bylo lidí jako máku a také různých výdobytků lidské civilizace a technologie. Pryč byl svět zármutku a zkázy. Znovu byl doma a těšil se ze své rodiny. Byl šťastný, přestože kdesi v koutku své duše podvědomě tušil, že jde jen a pouze o sen. Co když k němu právě onen strom promlouval prostřednictvím snů? Co mu však chtěl tím vším říci? Co by měl udělat? Opravdu by stačilo jen zmáčknout spoušť? A co potom?
      Probudila jej moucha. Otravná a nenechavá. Bzučela mu kolem uší a byla otravnější než komáři. Nekousla jej, nesnažila se do něj naklást svá vajíčka, na to byl příliš živý. Strom se mírně chvěl pod doteky větru. Byl den a slunce stálo vysoko na obloze, kterou občas zakrýval bílý chuchvalec mraků. Počasí bylo opravdu překrásné, jako by se nic nedělo. Možná to pro něj vykouzlil onen strom, to netušil. Když se však rozhlédl kolem sebe, spatřil na zemi zahnědlou a ohořelou trávu. Tak přeci, ten požár byl skutečný, ale co ta bouře na té samotě? Ta byla jen snem? Nebo je snem tato realita a on se stále nachází někde jinde? Tentokrát se žádné výstřely neozvaly.
      Celé jej to začínalo děsit. Jediný, kdo se bavil, byl ten strom. Alespoň mu to tak připadalo. Celá reálnost tohoto světa, který se skládal z jen na sebe navazujících dnů jej začínala pěkně štvát. Obraz střídal obraz, jako v nějakém psychedelickém filmu šíleného režiséra. Konec světa? Konec všeho? Kdyby si nevážil života, již dávno by se zastřelil. Nač žít, když život nemá smysl? Pod stromem se náhle usadil jakýsi vychrtlý pes a chvíli jej pozoroval s vyplazeným jazykem. Zamračeně na něj hleděl a čekal, že zavolá posily, žádná psí smečka však nedorazila. Pes si namísto toho lehl do trávy a zemřel.
      „Je to tak prosté, co tě drží při životě?“ Zamračil se. Existuje vůbec Bůh? A pokud ano, proč mlčí? Proč se jen dívá? Proč nezasáhne?
      Podobenství, napadlo je. Celé je to jedno velké podobenství! Co když je i snem pobyt v tomto podivném světě? Ale kde jsem? Kde je mé tělo? Co když jsem už jen duchem, který bloudí v Pekle, které se podobá této realitě? Ze stromu odpadla jedna z větví, byla očividně suchá a zbytečně jej tížila a překážela mu. Pak odpadla i další. Raději posbíral své věci a slezl dolů, co kdyby se strom rozhodl zřítit k zemi? Když poodešel od stromu na několik kroků, obraz se změnil. Strom začal hořet jasným plamenem a netrvalo dlouho, zbyl po něm jen ohořelý kmen.
      „Život a smrt... Jen dvě strany jedné mince... Kdo z těch dvou by více ztratil?“ Zamyslel se, co by udělala smrt, kdyby nebylo koho zahubit?
      Proklatě! Zamračil se a popotáhl nosem. Jasně cítil puch spáleniny. Rozhlédl se kolem sebe. Ne, nikde v okolí na něj nečíhalo žádné nebezpečí. Jen měl pocit, že koutkem pravého oka zahlédl jakousi temnou postavu s kápí, která zmizela na jižním okraji kopce. Že by další osamocený poutník? Kam asi šel a proč? Setkání s lidmi nebylo v tomto světě na denním pořádku. Byl zvědavý a tak se vydal za oním nejasným stínem, který se rozplynul pod vyvýšeninou kdesi v trávě, kterou onen záhadný požár nezničil. Když se ohlédl, vypadalo to, že shořel jen ten vrch s onou dřevinou a okolní tráva byla neporušená. Proč to všechno?

*****


      „Jak se cítíte, když se vám zdají noční můry? Když se z nich nemůžete probudit? Nebo se probudíte z jednoho snu a propadnete se do druhého? Kolik snění a realit je ukryto v jednom snu? Jeden, druhý, třetí...“ Stále netušil, co je snem a co bděním.
      Když se otočil, aby se ohlédl za tím stromem, zjistil, že sedí u komínu a sleduje, jak se bouře pomalu vzdaluje. Déšť již nebyl tak hustý a blesky nekřižovaly oblohu jak doposud. Bouře se zvolna vzdalovala a on cítil stále rostoucí potřebu vydat se do stráně nad domem a překročit hřeben, aby mohl zahlédnout ono místo, které jej lákalo stejně silně, jako láká můru lampa se stínítkem.
      Když se ocitl na hřebeni a spatřil jej, pochopil, že to nebude tak snadné, jak se na první pohled zdá. Strom byl daleko a navíc zela pod kopcem široká propast, která se táhla na obě strany. A most nebyl nikde v dohledu. Když sestoupil z kopce a zůstal stát u propasti, která neměla snad ani dna, přepadla jej marnost. Na druhou stranu se nikdy nedostane, ledaže by uměl létat. A tak si sedl několik metrů od průrvy a díval se na travnatou nížinu za ní. Copak zrovna tady musela puknout zem?
      „Propast... Nekonečná prázdnota... Rozděluje světy... Rozděluje i životy... Bytí a nebytí! Čím vším může být?“ Zíral do temnoty a svraštil čelo. Na chvíli měl nutkání do ní skočit, ale vyřešilo by se tím něco?
      Na okamžik zamhouřil oči, aby jej probudil štěkot psů. Rozhlédl se kolem sebe a s hrůzou zjistil, že jej přepadla dřímota pod kopcem, kde si sedl na nevysokou kamennou vyvýšeninu, která mu poskytovala jen minimální pocit bezpečí. Byl večer a tma houstla až nepřirozeně rychle. Snažil se zahlédnout onu průrvu, která zela v zemi, ale v šeru ji nespatřil. Zapálil svou malou petrolejovou lampu a pomalu se vydal vpřed i se vší výzbrojí a výstrojí. Nedbal na nebezpečí, byl zvědav, zdali tam ona propast skutečně je, či není. Nebyla tam.
      Zlostí takřka mrštil lampou o zem. Jediné, co mu v tom zabránilo, byl strach, že zůstane sám bez světla v rodící se noci. Vydal se pomalým krokem k místu, kde tušil onen vrch. Kdo si to s ním zahrává a proč? Měl všeho plné zuby. Měl sto chutí vše ukončit. Toto nebyl život... Ani existence v tomto prostředí a podobě jej neuspokojovala do té míry, aby toužil znovu spatřit východ slunce. Život jej pomalu přestal bavit a s ním se zmenšoval i pud sebezáchovy. Když šel již nějakou tu minutu, málem šlápl do prázdna. Byla tam, hleděla na něj jako rozštěpená ústa příšery. Nekonečná prázdnota. Svalil se do trávy a začal hlasitě lkát.
      Nevšiml si, že se kolem něj zčistajasna objevilo několik psů. Protože nepřišli s obvyklým štěkotem, nevšiml si jich, dokud jej neobstoupili a mlčky se neposadili, aby na něj upřeli své svítící zraky. Už je čas? Ptal se v duchu sám sebe. Smrt je tak blízko, nebo je blíž, než se mi zdá a jen si se mnou zahrává? Snažil se je odehnat, ale oni nereagovali. Stali se živoucími monumenty, jakoby na něco čekali. Nač čeká hladová šelma? Na ten správný okamžik?
      „Co když možnost výběru přeci jen existuje? Jiném čase a na jiném místě?“ Nedal Bůh lidem svobodnou vůli? Co když je však vše jinak? Bůh není a lidé také nejsou?
      Byl ztracen. Sám v sobě i v realitě, ve které žil. Neměl tušení, co je skutečné a co nikoliv. Zlostně praštil s batohem a zbraní na zem a začal na psy křičet, ať ukončí jeho trápení. Ale ti se ani nepohnuli. Vzal pušku do rukou a vystřelil několik salv do vzduchu, ale ani to je neodehnalo. Jen na něj lhostejně hleděli, jako indiáni, kteří jsou si jistí svým úlovkem. Hodil zbraň na zem a sedl si do trávy. Pak se dali do pohybu a bez hlesu si lehli k němu, jako by byl jejich vůdcem. Hřáli jej svým kožichem a tiše hleděli do tmy. Copak jsem lesním mužem? Zděsil se. Jsem člověk, ne vůdce psí smečky. Jaký to má smysl? Stal jsem se snad i já sám psem? Zemřel jsem v lidské podobě a stal jsem se zvířetem? Kdy se to však stalo? Tehdy v té přestřelce, nebo později?
      „Jsi-li psem, štěkni!“ Vyplázl jazyk a napodobil psa.
      Několik psů mu olízlo tvář. Měl pocit, že jich stále více přibývá, jako by mu vzdávali hold. Sedali si jeden vedle druhého a jen hlasitě dýchali, vyplazovali jazyky a hleděli do temnoty. Nebe bylo poseté spoustou hvězd, a tuto až kýčovitou podívanou doplňoval malinký srpek měsíce, jako by byl i on zvědavý na ten pohled, který se mu naskytl. Uprostřed moře svítících očí seděl osamocený muž a hleděl zpytavě k nebi. Hvězdy nahoře a hvězdy dole. Tisíce malých jiskřivých plamínků, které jen tak zářily do tmy. Pak jako mávnutím kouzelného proutku naráz všichni psi kamsi odběhli a on zůstal opět sám. Chtěl by být čarodějem, ovšem neměl po ruce žádný čarodějný nástroj.

*****


      Ráno po východu slunce měl dojem, že to byl jen další sen, protože po propasti nebylo ani památky. Vykročil ke stromu, který se posměšně pohyboval ve větru sem a tam. Měl sto otázek, avšak žádnou odpověď. Když došel až k němu, zdálo se mu, že vidí sám sebe, jak leží v jeho koruně a dívá se překvapeně kolem, jakoby nemohl přijít na to, kde se nachází a proč vlastně. Zároveň se viděl pod střechou onoho domu a dokonce i na okraji oné do nekonečna se táhnoucí průrvy. Cítil se být rozdělený i jednotný zároveň. A tehdy to pochopil...
      „Nikdy nebylo včera a nikdy nebude zítra. To co je a existuje, je právě a teď!“ Po čele mu stekla krůpěj potu. Čas. To jediné, čeho se mu nedostávalo.
      Život i smrt jsou jedno. Neexistuje to, co bylo včera a zároveň není zítra. To co je důležité, je tady a teď, ať už má život jakoukoliv podobu. Všechny rozdělené reality se naráz spojily za oslnivého záblesku v jednu a on se naráz ocitl v docela jiném světě, který se podobal tomu, ve kterém žil před onou velkou událostí, aby se znovu zpytavě zahleděl na nebe, jakoby mu mělo napovědět, co bude zítra. Avšak namísto toho se z něj spustil drobný déšť a zahnal všechny chmury, které snad nikdy nepřišly a neexistovaly.
      Naposledy se podíval na jeden z mladých stromků na své zahradě a pohladil jej po kmeni. Byl přivázaný k tenkému dřevěnému sloupku, aby jej vítr nezlomil a svou korunou se podobal sklenici na víno. Na okamžik měl pocit, že v jeho koruně vidí sebe sama, jak se dívá nevěřícně kolem sebe a snaží se své vnímání srovnat s okolní realitou. Tou správně položenou otázkou není to, odkud jsme přišli a kam kráčíme, ale kým jsme a jaký má pro nás vlastní život smysl. Stromy to vědí, protože nedělají nic jiného, než trpělivě skládají vedle sebe jednotlivé letokruhy, dokud nepřijde jejich čas a oni nezemřou. Jak se rodí stromy? Jak se rodí sny? A jak umírají?
      „Co když ani naděje není?“ Na chvíli se mu takřka zastavilo srdce. Nebo jen slyšel ticho mezi jeho dvěma údery?
      Pousmál se a vydal se pomalým krokem do domu, kde na něj čekala žena s dětmi. Kdesi zahřmělo, blížila se další letní bouřka, ptáci létali docela nízko a nenechavé mušky jej otravovaly celý čas, než zmizel za dveřmi rodinného domu, ze kterého se ozvalo radostné zavýskání a smích.
      Tvoříme budoucnost, nebo je předem daná? Stromy to vědí, ale jen málo lidí rozumí jejich řeči. Protože oni žijí v toku času na tomto světě mnohem déle než my lidé. A světu to bylo jedno. Co na to říkají stromy?
      „Co když je i život jen slovo... Myšlenkou... A jen Bůh ví kde a v čem žijeme?“ Pak zafoukal silněji vítr a ze stromku spadl k zemi jediný lístek. Byl trochu nažloutlý, možná měl na sobě i červený flíček. Ve vzduchu byla cítit zima a podzim byl na spadnutí. Než napadne sníh, bude to však ještě několik měsíců trvat. A svět se točí dál a stromy mají svá tajemství. O tom, proč tu jsme, odkud jsme přišli a kam kráčíme. Není to paradox?
      „Spi!“ řekl stromek lístku na zemi. „Věčným spánkem a nech si zdát svůj krásný sen...“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Lišče 19.11.2014, 21:13:30 Odpovědět 
   Pozdrav z nory :)

Koukám, že i když jsem tu roky nebyl tak tobě se to nelení a dokonce i v nečase postapokalypsy se ti to zelení. Text mi připomínal strašně moc tebe jako Šímu. Nemám na mysli jakoukoliv spojitost s postavou příběhu. Když si s tebou píšu, tak spousta těch slovních obratů, filozofických kliček a chytáčků na háčku je tvým denním chlebem. Sebe v tomto textu prostě nezapřeš a to je samozřejmě i dobře. Jen se to nesmí přehánět.

Je to takové správně motavé, takový textový gordický uzel, pěkný na pohled. K tomu atmosférický a Šímovsky specifický. Ovšem byly ta slovní obraty, které mi do toho úplně nepasovaly svým vyzněním, nebo nevhodným použitím. Sem tam jsem se zarazil, jindy jsi pěkně sklouzl do prolínání a pak bylo těžké udržet pozornost. Tudíž z toho mám takový dojem, že nechtěně podrýváš to, co zároveň buduješ. Ale paradoxy jsou ti vlastní.

Samotný strom, je v příběhu spíše jen jako symbol. Paradoxní snově zhmotnělá podstata toho oč v textu běží a co se snaží ukrývat a čtenáře jen ponouká ať rozežene tu mlhu a spatří jeho pravou podstatu.

Četl jsem od tebe již kupku lepších věcí. Ovšem tentokrát je to z tvé strany mnohem náročnější, pro myšlenkové procesy čtenáře. Což je fajn.

P.S. Na konec, po dočtení jsem si říkal, a teď bych mohl vyrazit k Chocholouškovi :)
 ze dne 20.11.2014, 11:32:20  
   Šíma: Poznámka: Můj původní komentář je níže u Jenny... O.O Šotkům zdar.
 ze dne 20.11.2014, 11:30:55  
   Šíma: Díky za komentář a kritiku! ;-)
 Jenny 23.09.2014, 14:05:06 Odpovědět 
   takže, po několika dlouhých dnech se vracím, abych doplnila resty, který se mi nakupily, především tady, u posledního WS.
totiž, připadá mi nefér vůči všem, kteří se účastnili, abych komentovala jen některé texty a jiné ne, zvláště pak, když jich nebylo příliš (těch soutěžních prací)
z mýho soukromýho pohledu.

snažila jsem se ho přečíst v rámci těch dnů vyhrazených pro nominace, ale nedařilo se mi.
nevím jestli je to tím, že nejsem náročný čtenář, vlastně čtenářka, nebo tím, že si příliš nelibuji ve filozofickém pojetí, jednoduše mi to přišlo příliš dlouhý, rozvláčný. Musela jsem si ho číst nahlas, tím pádem vím o všech nesrovnalostech, který by mi asi jinak unikly, nebo převážná většina, ale protože s tím si dal již tu práci Silk, svezu se sobecky na jeho vlně.
Za sebe pak musím říct, že mě konec hodně překvapil, hodně myšleno příjemně, protože jsem při čtení měla dojem, že to vyústí v nějaký lehce neurčitý až otevřený konec, do vytracena jak se říká.
s ohledem k tomu musím říct, že jsem přehodnotila celkovou náladu a kdybych měla hodnotit dala bych trojku, ale nechám to bez hodnocení, šlo mi opravdu jen o sdělení dojmu formou komentáře.
takže. :-)
 ze dne 20.11.2014, 11:31:35  
   Šíma: Oprava: Chocholoušek patří k Lišákovi, pardon! Jak se to sem dostalo? ;-)))
 ze dne 20.11.2014, 11:30:12  
   Šíma: Zdravím a děkuji za přečtení a komentář.

Jo, jo, ale u Chocholouška je prý plno, byl jsem tam taky! ;-)))

Ať se daří a kritice zdar.

P.S. Líbí se mi Tvůj pohled, díváš se nejen na písmenka i to co vyjadřují, jako by ses chtěl podívat nejen na líc, ale i na rub, co tam autor skrývá (i v rámci nedostatků). Ještě jednou díky... (mírně filosofující šíma)
 ze dne 23.09.2014, 14:33:29  
   Šíma: Díky za zastavení. Snad nebylo pro Tebe čtení tohoto textu takovým utrpením, jak se zdá! Já vím, že jako autor se prostě nestrefím do potřeb a chutě čtenářů... ;-) Ještě jednou díky a přeji príma den. ;-)
 SiLK 05.09.2014, 12:49:50 Odpovědět 
   Nazdar Šímys,

tak jsem se ti taky podíval na zoubek. Mrzí mě, žes mi neodpověděl na mou reakci u Bouřky nad Březinkou, ale nevadí, třeba jindy.

Pro filosofické povídky mám slabost a neodradila mne ani délka. Je to takové hezké a poutavé putování, na můj vkus přináší vzhledem k rozsáhlosti docela málo úvah, které by vedly k nějakému výraznějšímu poznání. Některé pasáže jsou přespříliš roztahané, pomáhají si spoustou pomocných slov, které text ještě zpomalují a čtenáře lehce uspávají. Text také obsahuje velké množství různých chyb a nedotažeností (šotci to jsou jenom občas). Neznalosti je lepší než vyhledat, než je jen náhodně tipovat. (Pizza, jakoby/jako by) Prolínání rovin je zajímavé a vlastně jsem spokojený s tím, jak se příběh ke konci vyvinul - v nijak jednoznačnou pointu, člověk musí leccos domýšlet.
Ostatní pějí samou chválu, ale ty máš na mnohem víc. Dobrá myšlenka není dotažená zpracováním, které by odpovídalo tvým autorským zkušenostem.

a teď už výpis :



musel bojovat o svůj život s jinými lidskými bytostmi, jakoby lidem byl pojem morálky cizí.

--jako by (odůvodnění - jako dohromady, jako kdyby zvlášť)

Urvi co můžeš /-- Urvi, co můžeš

Připadal si jako na šikmé věži v Pizze. / --Pise Tohle třeba nechápu. Nevím, jak se to píše, vyhledám si.

zatím co zvířata (i jejich karikatury) měly navrch

/ zatímco doporučuji psát dohromady...v tomto případě to sice chybou není, v jiných by se to mohlo nevyplatit...vzor zatímco je správný vždy. Rovněž si nejsem jistý, zda se člen v závorce počítá rovněž jako podmět. Tak jako tak je to docela kostrbaté a závorku bych z tohoto důvodu vynechal

Procházel po široké pastvině s nevysokou trávou / Chybí "se". Případně : Procházel širokou pastvinou / Procházel se nebo Procházel "čím"

Byl překrásný, podobal se košaté listnaté dřevině, a byl ještě obalen listovím, / Je tedy evidentní, že to byl strom - dřevina, listnatý a košatý pravděpodobně buď tím, jak byl obalen listy nebo podle větví. Pokud se něčemu podobám, znamená to zároveň, že to sám nejsem. Pozor.

Trhl s sebou a sáhl po zbrani. / Trhl sebou

Prosté sebou bývá po slovesech, jimiž se označují pohyby, které dělá původce svým tělem:
mrskat (mrsknout) sebou, škubat (škubnout) sebou, hýbat (pohnout) sebou.

---------------

Nemoc by bylo to poslední / /nemoc by bylo/ - krkolomné...přirozenější a přesnější - onemocnět by bylo.

Pak si sbalil všechna fidlátka aby se vydal dál na své cestě odnikud nikam. / ,aby

číhala na každém kroky / kroku

Listí ze stromů už dávno opadalo, a i povětří bylo cítit sněhem. / a zároveň - slučovací poměr ...bez čárky

Dům, ve kterém prospal nebyl tím správným místem./ Dům, ve kterém (se) (pro)spal, nebyl tím správným místem.

Jakoby po něm toužil, jakoby mu chtěl - / Jako by (jako kdyby)...v průběhu textu se chyba dokola opakuje, nebudu už to vypisovat.

než i on zemře v tomto podivném světě, které se stalo jen prostou karikaturou místa pro život. / v tomto podivném světě, který se stal jen...

Pomalá a rozvážná chůze a dech mu pomáhaly překonat větší vzdálenosti. // Tohle by podle mě chtělo přeformulovat.

Běh použil jen tehdy, hrozilo mu bezprostřední nebezpečí, přestože dobře věděl, // hrozilo-li mu bezprostřední...

Několikrát už jich zažil // několik už jich zažil / Několikrát už to zažil

jen hvězdná obloha, ze které na něj poblikávaly lhostejné hvězda. / hvězdy

Smrt! Čtyři slova, která popisovala konečnost všech věcí... // ?? slova/písmena?

-----------------

Promnul si zarostlou bradu a vytáhl z kapsy krabičku cigaret. Byly ručně balené. Zapálil si ji sirkou // zapálil si krabičku? Tyhle nepozornosti jsou strašně zbytečné...v textu je jich na můj vkus docela dost a ruší mě to při čtení...

zapalovač byl v dnešní době přepychem / v dnešní = současné - lépe...v této době / v nové době

Strom dále neprotestoval, možná spojil svou mysl s jeho myslí a tak si oba užívali několik minut pokoje a míru. // , a tak - důsledkový poměr

Odněkud se ozvalo takřka nelidský výkřik. // ozval

žádný z jeho lístku / lístků

Zdálo se mu znovu o stejném stromu jako před tím. // jako předtím

Nakonec je opět přemohla únava o on usnul. / jej, a

Podobenství, napadlo je. / jej

Byl zvědavý a tak se vydal za oním nejasným stínem / ,a tak - důsledek

----tahle část se strašně táhla, nepřispělo tomu ani opakování slov (např. jej, který)...tvůj styl je rozvláčný, ale někdy až příliš.

-----------------------

Vzal pušku do rukou a vystřelil několik salv do vzduchu / salvou nazýváme výstřel z několika zbraní zároveň, nikoliv jedné samotné

/////Zatímco chyby ubývají a některé již dříve zmíněné jevy už se opakují ve správné podobě (zajímavé, jen jsi je asi zapomněl opravit v předchozích částech), stylisticky dílko navádí k takovému přejíždení očima a směrování do pointy. JEJ, KTERÝ, JAKO BY...fakt na to pozor. Slovník, který používáš je dost jednoduchý. Není však ani přesný, některé souvětí vypadají kostrbatě...nejsem specialista na gramatiku a pravopis, ale myslím, že much na vychytání je i v této části textu stále dost. /////

--------------------------

- jakoby - pětkrát dobře a pak zase špatně...střídáš to jak ponožky...používáš to často, nevím, proč se nepodíváš, jak je to správně...

Všechny rozdělené reality se naráz spojily za oslnivého záblesku v jednu a on se naráz ocitl // naráz, naráz

Ve vzduchu byla cítit zima a podzim byl na spadnutí. // Zmatečné. Evokuje protiřečení si ohledně dvou ročních období...


3 T.
 ze dne 05.09.2014, 17:07:50  
   Šíma: Šíma, jen Šíma, netřepat a nemíchat!!!
 ze dne 05.09.2014, 13:25:39  
   Šíma: Zdravím.

Pěkné... Hezky jsi můj text rozpitval. Co se šotků týče, máš pravdu, měl jsem si text lépe opravit, může za to nejen má lenost, ale i růžové brýle a přisleplost. Co dodat? Asi si najdu betu, protože buď v mém počítači straší (některé překlepy a nedoklepy nechápu), nebo už na to vážně nevidím (viz autorská slepota, tedy nejen ta pomyslná). Ještě jednou dík za vychytání chyb.

šíma

P.S. Ty ses mne na něco někde ptal? Jdu se na to podívat...
 maja52 04.09.2014, 14:34:34 Odpovědět 
   Na tento text jsem si musela vyšetřit čas. Tak dlouhé příspěvky na monitoru běžně nečtu, ale nalákal mě název. Nelituji a přidávám se, ráda, k pochvalám. Kvalitní povídka pro náročného čtenáře. Ahojky.
 ze dne 04.09.2014, 15:26:20  
   Šíma: Děkuji. Jsem rád, že se líbilo (a rozsah neodradil)! ;-)
 čuk 03.09.2014, 10:46:05 Odpovědět 
   Tvůj katastrofický sci-fi příběh se velmi dobře čte, především pro klidné milovníky dobré četby. Byť působí hrozivě až otřesně, do jisté míry deptavě. Je velmi zajímavý, pro mne zapomnětlivce a netrpělivce byl docela oříškem. Ale nelitoval jsem četby. Příběh mě zaujal, a když už se mi zdálo, že je úvah až příliš, objevil se zajímavý detail. V příběhu je mnoho rovin situací, přechází se z jedné do druhé (v souladu s autorovým názorem, že je mnoho realit skryto v sobě). tedy co je realita, sen a bdělé uvažování. V příběhu je mnoho myšlenek a filozofování (s kterými lze souhlasit nebo diskutovat). Strom je zde iniciátorem, jakýmsi společníkem osamělce, s kterým lze rozmlouvat, tedy pláštíkem úvah. V situaci osamění, ohrožení a sci-fi scenerie. Ale může se jinak chovat člověk "osiřelý" a psanec, a můžeme se divit, že s jeho myšlenky krouží kolem a přeskakují a drásají? Že si klade mnoho otázek? Dá se nad nimi dlouze přemýšlet a sebezpytovat v kontrastu se sebou. Próza je spíše psychologickou studií hrdiny a symbolickou alegorií stromu i života. Poučení je jasné, pointa příběhu je skrytá, v závěru není (nebo jsem ji neobjevil). Kdybys v příběhu pokračoval a dál ho překvapivě zdramatizoval,vznikla by dobrá kniha, Na můj vkus a omezené stařecké chápání bych přivítal, kdyby byl trochu proškrtán - ale to už by nebyl Šíma Šímou. Souhlasím s komenty předšlých čtenářů.Obsubjektivizuji se a dávám podtrženou jedničku (ale to už dneska třetí: dnes je holt den dobrých próz).
 ze dne 03.09.2014, 11:17:17  
   Šíma: Díky, čuku. ;-)
 phaint 02.09.2014, 22:40:34 Odpovědět 
   Tenhle příběh mě zanechal poněkud rozvrácenou a k mé vlastní depce přidal měrou vrchovatou. Ty vize beznadějné budoucnosti v souvislosti se situací v tomhle pošahaným světě mi přišly až moc pravděpodobné... A strom jako kotva spásy v tom všem - výstižné. Délka mi nevadí, má-li autor co říct :)
Nějací šotkové (...roční období se zcvrkly... apod.) tomu neubraly na kráse.
 ze dne 02.09.2014, 23:13:07  
   Šíma: Zdravím a děkuji za přečtení. Šotci mi - na rozdíl od múz - zůstali věrní, proto se ničemu nedivím... Pokud se líbilo, jsem rád, pokud jsem Ti zhoršil náladu (viz depka), pak je mi to líto... O.O Hezký den a ještě jednou díky.
 Jarda 02.09.2014, 19:33:08 Odpovědět 
   Dzravím.
Jak sám uvádíš je to docela dlouhé. Dvakrát jsem u toho usnul a musel začít od začátku. (Znaven po flámu). Nechci psát v superlativech, to už napsali ti pode mnou. Souhlasím s nimi.Četlo se to dobře, žádné slovní obraty mi nedělaly zádrhely. Dobře popsané pocity hlavního hrdiny, někomu možná bude trvat než si je zvnitřní. Čas od času jsem se musel zastavit a zamyslet se nad filozofií myšlenek, kterými celé dílo prošpikováváš. Zpočátku mne to zdržovalo, ale pak mi došlo, že to snad chceš, aby si čtenář sám udělal inventuru svého vnitřního světa. Zároveň s tím předkládáš vyjádření svého pohledu. Náročný čtení, ale pěkný. (Náročný není synonymum slov špatně čtivý text).
 ze dne 02.09.2014, 19:44:43  
   Šíma: Zdravím a děkuji za zastavení.

Jeden kolega se mne zeptal, proč píšu tak dlouhé texty... Odpověď: "Já nevím!" ;-) Při čtení o tom, že jsi u toho 2x usnul, jsem se krapet lekl. Ano, souhlasím, držme se při zemi, není to jednoduchý text! ;-) Ostatní ponechám na čtenářích... (a ještě jednou děkuji za zastavení)
 Apolenka 02.09.2014, 16:27:13 Odpovědět 
   Úctyhodné dílko - nic obyčejného - text pro náročného čtenáře. Četla jsem s napětím, trochu i strachem a hlavně s obdivem. Souhlasím s komentátory pode mnou.
Pozor na podmiňovací způsob!
"Jako by po něčem toužil" píšeme zvlášť
Pomůcka: jako by/jako kdyby
 ze dne 02.09.2014, 17:44:46  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík (a také za vypsání nedostatků), už mi toto vytkl i kolega ze SASPI (spoluautor se kterým občas píšu), jo, šotci jsou věční... Díky moc! P.S. Tu pomůcku znám! ;-)))
 Harpyje 01.09.2014, 22:54:27 Odpovědět 
   Zdravím Šímu "hříbečka":) Jak mám hodnotit dokonalost samu? Jak mám popsat pocity při čtení tvých řádků...kolotoč myšlenek, závratí a nekonečných uf, sakra, jej...jak lehce a čtivě píše...má to prostě ten kluk v malíku:) SAKRA MOC PĚKNÉ, slova nestačí.
 ze dne 02.09.2014, 11:36:12  
   Šíma: Zdravím a děkuji za slova chvály. Jsem rád, že se líbilo.
 Siggi 01.09.2014, 22:41:23 Odpovědět 
   Moc pěkný příběh, Šémo. nebudu dětal nějaké rozboy, na to jsou tady jiní experti. Tyto postkatastrofické příběhy mne něčím dostávají. Asi to bude tím, že já se na podobné situace svého času připravoval.
 ze dne 02.09.2014, 11:38:40  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
BUNKR 74
Danny Jé
Francouzská rev...
markus
Život po životě...
guru
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr