obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los Colegas - 9. kapitola (předělávka) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 14.08.2014, 23:43  
Vkládám upravenou devátou kapitolu
 

IX. Zachránila mi život

Jednou jsem zas byl s Veronikou a Martinem ve fitku. Docela mě to chytlo. Postupem času jsem tam s nimi začal chodit pravidelně.

Vraceli jsme se domů parkem. Přes park to bylo to k Veronice domů nejrychlejší. Bylo asi půl desáté večer. Byla teplá letní noc. Svítila pouliční světla, crvrčeli cvrčci. Mezi korunami stromů tu a tam zářily hvězdy.
,,No, to jsem teda koukal, jak sis naložila, připadal jsem si vedle tebe tak chabej s tím prdem, co jsem zvedal.
,,Sama tomu nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu zvedla. Bylo to nejvíc, co jsem kdy dokázala. Myslím, že dneska usnu jako nemluvně.
,,Cože?“ To ovšem nerad slyším, představoval jsem si dnešní finále jinak, poněkud divoce.
,,Vím na co myslíš, ale dnes opravdu nevím, jsem hrozně utahaná, myslím, že bych u toho usnula. Nemusíme přeci pokaždé, když u nás spíš,“ řekla Veronika a já si pomalu nechával zajít chuť.
,,Tak jo, tak někdy příště. Třeba zase u mě,“ řekl jsem a podíval se na nebe, jež okrášlovala stříbrná záře hvězd.
,,Dívej, támhle je Andromeda. Naše nejbližší galaxie, je větší než ta naše, předpokládá se, že jednou Mléčná dráha splyne s Andromedou a vznikne supergalaxie.
,,Kde?“ zeptala se po letmém pohledu na nebe Veronika. Možná se jí už oči klížily a možná jí to v tu chvíli moc nezajímalo, nicméně, dřepnul jsem si vedle ní, naklonil k ní hlavu a prstem ukázal na mihotající se velice vzdálené seskupení hvězd.
,,Tak tam jsou naši sousedi?“
Přikývl jsem a souhlasil.
,,Možná jsou i blíž, jak často se dívam na hvězdy a ptám se v duchu sám sebe: ,,Je tam někde ještě někdo další, kdo kouká na hvězdy a přemýšlí nad tím samým, co já?“ Vesmír je tak obrovský, nevěřím, že jsme v něm sami.“
,,Jo, byla by to blbost, ale na druhou stranu, není lepší, že je neznáme? Znáš lidi, jsme ze stejné planety a i tak si nerozumíme. Vznikají konflikty. Co by teprve mohlo nastat, pokud bychom se setkali s jinými rádoby inteligentními bytostmi?“
,,Hvězdné války.“
,,Tak tak a to bych nechtěla.“
Potom jsme se oba odmlčeli.

Byli jsme tam, kde se stezka mírně svažuje od malého kostelíka směrem k dětskému hřišti.
,,Tady jsem si jako malá chodila hrát, je to tu pořád stejný, jen ty prolézačky a skluzavky tehdy vypadaly jinak.“
,,More, to jsou nějaký bílý hlavy, na ně pyčo!" Nestačili jsme se ani ohlédnout a přiřítili se k nám čtyři cikáni, dva se vrhli na mě, jeden hlídal a jeden se vrhl na Verču. Nemohl jsem nic dělat, cikáni mě strhli na zem a začali do mě kopat a mlátit.
Cítil jsem jak se podrážky zarážejí do mých svalů. A znova a znova. Celým mým tělem se rozlévala tupá bolest.
Celou dobu jsem však myslel jen na to, co se stane s Verčou. Řval jsem na ty parchanty, volal na Veroniku: ,,Nechte jí, vy hajzlové. Uteč Verčo. Utíkej.“
Cikán se rozeběhl s jejím vozíkem, chtěl jej rozjet a pak jej poslat tak, aby narazil do stromu.
,,Ona to brzdí, tlama jedna bílá zajebaná chromá!" ,,Vyklop jí, tu svini more."
Slyšel jsem jak mi praskají kosti v předloktí, motala se mi hlava, pomalu jsem přestával vnímat situaci okolo sebe.
,,Neee, prosím ne!" zněla poslední Veroničina slova, která jsem slyšel, pak jsem upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se až v sanitce. Skláněla se nade mnou Veronika a utěšovala mě. Usmívala se, pamatuji si jen, že měla obličej trochu od krve. Jen matně si vybavuji ošetření v nemocnici. Na pokoji jsem pak usnul a spal až do rána.

Ráno mě příšerně bolela hlava, cítil jsem se malátný, měl jsem otřes mozku a zlomenou pravou ruku, bolelo mě celé tělo, všude jsem měl pohmožděniny a odřeniny. K mé posteli přišla sestřička.
,,Co se stalo s Veronikou?" zeptal jsem se pohotově. Bylo to totiž to jediné, na co jsem v tu chvíli myslel.
,,Je v pořádku, leží o dva pokoje vedle," odpověděla sestřička a mně se nesmírně ulevilo.
,,Můžete mi jí zavolat?" neodpustil jsem si otázku. ,,Ano, já jí sem za chvíli pošlu," odpověděla sestřička.
,,Díky." Pak jsem se odmlčel. Bylo mi fakt mizerně.

Za pár minut jsem uslyšel klepot na dveře.
,,Dále," zmohl jsem se na krátkou odpověď z toho mála sil, co jsem v tu chvíli měl.
Dveře se pomalu otevřely a objevila se v nich Veronika, byla živá a zdravá, měla na sobě nemocniční pyžamo, viděl jsem, že má ovázané pravé lýtko a sešité obočí nad levým okem. Po rukou a nohou měla modřiny. Seděla na nějakém jiném, docela ošklivém vozíku.

,,Ahoj Matěji," vykřikla ihned, jak mě spatřila. ,,Ani nevíš, jaký jsem o tebe měla strach. Teď už všechno bude v pořádku, uvidíš," pravila, přijela k mé posteli a políbila mě. Vzlykala štěstím. Chytli jsme se za ruce. I stisk její ručky mi vléval skrz ruku a paži do těla bolest, ale vlastně příjemnou bolest, věděl jsem že Veronika je se mnou a že je to za námi.
,,I já jsem se o tebe bál a nejraději bych se neviděl. Nedokázal jsem tě ochránit. Jsem slaboch. Do konce života bych si vyčítal, kdyby se ti něco stalo. Opravdu promiň." Pevně jsem Veroniku objal.
,,Ale jdi, nemohl jsi nic dělat, byli v přesile, vždyť jsme na ně nestačili ani zareagovat. To je dobrý vážně. Za nic nemůžeš," řekla a usmála se.
,,Uvidíš, že až se uzdravíš, půjdeme zase do posilovny a jednou takový parchanty zmlátíš na hromadu," utěšila mě Veronika.
,,Jak jsem se vůbec dostal do sanitky Verčo? Co se stalo po tom, co jsem upadl do bezvědomí?" zeptal jsem se Verči. ,,Poslední, co si pamatuju je, jak tě chtěl ten sráč vyklopit z vozíku.
Veronika mi vše vylíčila.
,,Jo, strašně rychle tlačil vozík, ze všech sil jsem se snažila ho zpomalovat. Docela se mi to dařilo, ale podívej na ty ruce.“
Veroničiny dlaně byly celé sedřené od obručí na pohánění vozíku.
,,Chudinko. To musí hrozně bolet, ne?" řekl jsem, když jsem to viděl. Úplně jsem se zhrozil.
,,Už je to lepší," řekla moje statečná princeznička. A co ty? Bolí tě to moc?
,,Povím ti, takhle mizerně mi ještě nebylo,“ odpověděl jsem, Veronika mě pohladila po tváři, znovu se ke mně naklonila a políbila. Pak pokračovala:
,,Vyklopil mě, cítila jsem jak se vozík naklání a za chvíli jsem se ocitla na zemi.
,,Bacha," ozvalo se pak. Ten co hlídal, zřejmě někoho zahlédl.
,,Seber jí kabelku a zdrháme, more!" zařval na něj jeden z těch, co tě mlátili. Ten srab mi pak dal takovou ránu, že jsem se praštila do hlavy o povrch chodníku a rozrazila jsem si obočí. Sebral mi kabelku a pak poslal vozík dolů z těch schodů, co vedou z parku ke gymnáziu. Pak všichni zdrhli. Nikdo tam nepřišel, nevím, jestli tam opravdu ten hlídač někoho viděl, nebo měl jen nějaké tušení. Každopádně, oddychla jsem si, že jsou pryč.
Zůstala jsem tam chvíli ležet, brečela jsem, z obočí mi začala valit krev. Byla jsem v šoku. Zavolala jsem:
,,Matěji!"
Ty ses však neozýval, bála jsem se toho nejhoršího, začala jsem se plazit k tobě.
Když jsem k tobě doplazila, snažila jsem se tě probudit, ale marně. Zkontrolovala jsem, zda dýcháš a tvůj tep. Políbila jsem tě a řekla:
,,Promiň, že tě tu nechávám, ale musím pro pomoc. Drž se."

Vydala jsem se na nejbližší ulici. Snažila jsem se plazit, co to nejrychleji šlo. Bála jsem se, celou dobu jsem volala o pomoc. Nikde nikdo. Můj obličej víc a víc zalévala krev z rozraženého obočí. Lezla jsem směrem k restauraci Na Fortně, k té lipové aleji, řekla jsem si, že prolezu fortnou. Doufala jsem, že tam někdo bude. Jednou jsem musela zastavit, abych se vydýchala. Při té příležitosti jsem si sáhla na nohy. Byly celé od krve, odřené, měla jsem úplně děravé tříčtvrťáky. Nadávala jsem na svoje nohy, měla jsem na ně vztek. Patřilo jim to. Těm vzpurným panovačným hnátám.
Stromy, keře, odpadkové koše a lavičky mě děsily. Ve tmě vypadaly strašidelně. Chvílemi se mi i zdálo, že se hýbou a sahají po mně svými pařáty. Viděla jsem v nich ty násilníky. Měla jsem smíšené pocity. Co, když mě sledují, vylezou z poza stromu a zabijou mě? Věděla jsem ale, že musím jít dál, musím tě zachránit. Zatnula jsem zuby a myslela jen na to, co nejrychleji se dostat do ulice.
Odbočka do fortny byla za rohem. Z posledních sil jsem prolezla fortnou. Na zahrádce před restaurací seděli dva muži.
,,Pomoc!" zavolala jsem zcela vyčerpaná.
Musela jsem vypadat děsivě. Jako špinavá plazící se obluda s ksichtem od krve.
Oba muži se ke mně rozeběhli. Oba mi podávali ruku. Já jim však ihned s chvějícím se hlasem řekla:
,,Zavolejte sanitku, tam v parku leží můj přítel. Zmlátili ho, je v bezvědomí. Bojím se, že umře."
,,Kde leží?" zeptal se vyděšeně jeden z mužů.
,,U kostelíka poblíž těch schodů ke gymnáziu," odpověděla jsem a začala brečet.
,,Jardo, postarej se o ní, já jdu k němu, zavolám sanitku."
,,Dobře, ale pak pošli někoho i sem, vypadá to, že slečna bude potřebovat taky ošetření."
,,To je jasný," zakřičel muž běžíc už parkem směrem ke kostelíku.
Muž mi opět podal ruku, já ale byla jako smyslů zbavená, stále dokola jsem opakovala:
,,Co když umře. Já se bojím. On tam leží, co když umře. Prosím, řekněte, že neumře."
,,Uzdraví se, sama uvidíte slečno, za chvíli přijede sanitka a všechno bude zase v pořádku, muž mě hladil po hlavě a uklidňoval.
,,A teď mi podejte ruku."
,,Já se ale takhle nepostavím, jsem ochrnutá," odpověděla jsem.
,,Aha," řekl muž, chviličku mu to tam šrotovalo, než mu to došlo a pak se sklonil a velmi citlivě mě vzal do náruče. ,,Odnesu vás támhle do restaurace, mají tam lékárničku, ošetřím vás. Kde vůbec máte vozík?"
,,Poslali ho dolů ze schodů, zřejmě bude na odpis." ,,Zavolám potom Láďovi, aby se tam po něm podívali."
,,Děkuju."

Muž mě přinesl do restaurace a posadil na židli. ,,Rychle mi přineste lékárničku. Tady slečna potřebuje ošetřit. Zmlátili je v parku nějací chuligáni."
Vyděšená servírka běžela ihned do kuchyně pro lékárničku.
,,To je hrůza, okradli vás?" zeptala se servírka, když se vrátila.
,,Vzali nám všechno," odpověděla jsem.
,,Jak se jmenujete slečno?" zeptal se ten hodný muž. ,,Veronika."
,,Já jsem Jarda."
,,Co vás bolí Veroniko?"
,,Bolí mě hlava, to obočí a dlaně, jinak nic, ale podívejte se mi na nohy, tam totiž nic necítím."
Muž mi nejprve očistil z obličeje krev a vydezinfikoval roztržené obočí. Pak mi vydezinfikoval sedřené ruce.
,,To obočí bude na šití. Přiložte si tam tenhle polštářek, bude to sát tu krev," řekl muž pak.
,,Ty nohy má hodně škaredě sedřený, pořádně jí to vyčistěte," usoudila servírka.
,,Máte pravdu a myslím, že ta tržná rána na lýtku bude taky potřeba sešít," pravil Jarda a polil mi nohy dezinfekcí.
,,Zavolám Láďovi, jak na tom jsou, ať sem někoho pošlou, a aby se podívali po vozíku," řekl pak Jarda a já byla tak vyčerpaná, že nevím přesně co se dělo dál.

Za chvíli do restaurace přiběhl záchranář, ošetřil mě, zastavil krvácení, ránu na obličeji a na lýtku stáhnul na mašličky. Pak se za okny objevily majáky, záchranář mě v náručí odnesl do sanitky a posadil na židli vedle tvého lehátka. Byl jsi při vědomí, celou cestu jsem se na tebe usmívala a utěšovala tě, hladila tě po hlavě. Byla jsem o mnoho klidnější, když jsem zjistila, že už jsi při vědomí. Našli i můj vozík, byl ale celý rozbitý, na něm už daleko nedojedu. Budu si muset koupit nový. Nějaký podobný.
Po příjezdu do nemocnice mi přistavili tenhle nemocniční vozík, zašili mi obočí a lýtko. Nechali si mě tu na pozorování, zítra asi půjdu domů.
,,Tys mi zachránila život Verunko! Děkuji," řekl jsem nadšeně pak. Byl jsem jí nesmírně vděčný.

,,Dnes prý přijde někdo z policie, zeptat se na pár otázek ohledně toho. Nevím, zda se budou ptát i tebe, nebo počkají, až ti bude lépe, ale mě se budou ptát určitě."
,,Buď silná princezno má," řekl jsem a políbil Verunku na čelo. Pak jsem usnul.

Můj sen byl plný Veroniky. Té mé krásky na čtyřech kolečkách. Že jsem jí potkal, byl můj osud. Nesmím to pokazit, je mi souzena. Cítím to tak. Je to ta nejlepší dívka, kterou si můžu pro svůj život přát. Musím si s ní dát na zámku, či na hradě manželský slib a vydat se s ní na cestu životem. Zestárnout s ní, vychovat s ní naše děti, chránit jí, být jednou pohřben vedle ní.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 8 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 15.08.2014, 12:00:23 Odpovědět 
   Zdárek, zdravím u dalšího dílu.

Tento díl je poněkud lepší. Opravdu mám radost, že ses na to nevykašlal.

Takže od začátku:

Mě se počáteční dialog líbí. Jasně, dalo by se na něm ještě něco pozměnit, upravit, dodat tomu punc větší uvěřitelnosti, ale vidím v tom zlepšení. Snahu. A to se cení!
Konečně se nám Matěj projevil trochu jako Chlap, no jasně, kterej chlap na TO nemyslí?

Co mi přijde hodně věrný je řeč těch "chuligánů". Jejich slovník je uvěřitelně napsaný.

Je jasné, že sis s tím dal práci. Co ale moc neřešíš jsou čárky, uvozovky. Také často opakuješ slova, tvary. Každý máme nějaký svůj styl, který nepředěláme. Přemýšlím, jak bych to asi napsala já. A víš co? Možná to zkusím a potom ti to pošlu, protože se mi sem nechce vypisovat a vysvětlovat, co myslím. Souhlas?

Dávám za dvě, ale mám strach, že kdybych neznala celou historii Tvých posunů k lepšímu, dala bych za tři. Za ty chybějící interpunkční znaménka, například. Ahoj, Nat
 ze dne 15.08.2014, 13:21:27  
   Wheelies Devotee: Dobře tak jo, můj email je barcalvoj@seznam.cz
 čuk 14.08.2014, 23:41:43 Odpovědět 
   Dám známku jako minule: posouzení, zda došlo k zlepšení, nechám na minulou konkretizující kriitičku Nat. Popis přepadení je vylepšen (nahrazeno oslovení "lásko").Dojem na mne je stejný (určitá přislazenost). První část minulého textu mi nevadila, v této verzi rozvedený dialog v úvodu se mi zdá zase až příliš rozvláčný a trochu uměle vyjádřený - snad příliš plynulý (to je ale věc názoru).
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Umělý člověk
Pantagruel
VII.
Marek Dunovský
L+L (10) - Požá...
An!tta
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr