obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915541 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39805 příspěvků, 5772 autorů a 391736 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XIV - Pojďme si hrát... 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 17.08.2014, 14:36  
Dobrodružství Kasumi na ostrovech v Pacifiku sice skončilo, ale Kasumi nebyla jediná, kdo se během té doby pořádně zapotil.
 

Blok III. - Hra o dítě



Parvati

Cesta ze Sacramenta na venkov byla únavná. Počasí nic moc – zvedal se vítr a dle mraků na obloze to vypadalo minimálně na pořádný liják. Sychravé odpoledne se pomalu měnilo ve večer a já se musela přemáhat, abych za volantem udržela soustředěnost. Na frekventovaných silnicích to není žádný problém, ale tady na venkově nebyla ani noha a já nemusela být neustále ve střehu. Vlastně od chvíle, co jsem opustila okresní městečko Calaveras Country, San Andreas, a mířila dál na východ k okraji Yosemitského národního parku, napočítala jsem asi osm protijedoucích aut a žádné, co jelo mým směrem. V místě, kde jsem v životě poprvé, by mě to asi vylekalo, ale v autě byla mapa okolí, takže riziko, že zabloudím, nebylo velké. Slunce definitivně zapadlo za mračna a nezdálo se, že se z nich ještě dnes vyklube. Byl podzim a zlatavé listí ze stromů padalo vlivem nepříjemného větru do trávy. Ani po pěti letech života v Evropě jsem si na zimu nezvykla. Sledovat jak padá sníh a na oknech se vlivem mrazu tvoří obrazce je hezké, ale jen z tepla domova. Jakmile musím vyjít ven, je zle. A to to v Británii není ani zdaleka tak hrozné, jak by mohlo být.

Minula jsem poslední vesničku či spíše osadu a mířila na okraj národního parku. Někde tam měl stát dům Abayiných rodičů. Dle Sakuřiných slov, se Abaya měla vrátit na Black Mirror už před týdnem. Logickým vysvětlením bylo, že se jen zdržela u rodiny. Můj úsudek říkal, že panika je zbytečná, že vlastně ještě nic nevím a zajet k domu a zjistit víc zvládnu sama. Popravdě, zvládla by to i Miranda, ale chápu, že je vystrašená. Vždycky taková byla… I jako voják jsem byla zvyklá řešit potíže sama. Když jsem se svojí jednotkou hlídala polní nemocnici u vesničky, kterou náhle přepadli Angolští fundamentalisté, také jsem hned nevolala Windhoek s tím, že se stahujeme a že je toho na nás příliš. Věděla jsem, že když odtamtud odejdeme, lidé nebudou mít sebemenší šanci a tak jsme se v osmi lidech bránili mnohonásobné přesile. Tehdy to bylo poprvé, co pod mým velením někdo zemřel, ale přesto jsem po návratu dostala pochvalu od majora osobně. ‚Padesát životů má větší cenu než dva‘ řekl mi, když jsem se už třetí den utápěla ve výčitkách. A já na to: ‚Ty dva životy patřily mým přátelům, těch padesát lidem, které ani neznám.‘ A pak major udělal něco, co nikdy nezapomenu. Sedl si ke mně, objednal si vodku, chytil mne za ruku a řekl: ‚I špatný velitel nerad vidí, když jeho muži umírají, ale jen dobrý velitel pozná rozdíl mezi cenou životů - rozdíl mezi hrdinstvím a bláznovstvím. A vy jste dobrý velitel, Parvati, protože i když jste ztratila dva přátele, stovkám lidí jste zachránila jejich příbuzné.‘ Bylo to tenkrát hřejivé. Nepřímo říci, že jsem se zachovala jako hrdinka…

Raději jsem zkontrolovala, že mám na vedlejší sedačce mobilní telefon. Nechtěla jsem zase cítit vinu, kdyby se snad skutečně mělo něco stát a bylo třeba volat pomoc. Odbočila jsem na vedlejší cestu, jež vedla dolů po svahu a zpozorněla. Serpentiny byly ostré, ale nic, co bych nezvládla. Sjela jsem dolů a vjela do hustého lesa. Minula jsem řadu na sebe naskládaných kmenů, když jsem zaslechla tlumenou ránu. Rychle jsem zastavila, vystoupila a ověřila si svoji domněnku – píchla jsem. Otevřela jsem kufr a k nelibosti zjistila, že rezervu nemám. Nenapadlo mě na ni v půjčovně upozorňovat. Ten dům už nemohl být daleko, takže jsem vzala peněženku a mobil a vykročila po cestě. Těžko by mě tu někdo chtěl ukrást píchlé auto. Asi po dvaceti metrech jsem na pěšině narazila na veliký hřebík. Vlastně jsem si ho zapíchla do boty a musela ho vyndat. Zvláštní, že po pár metrech byl další! Zatraceně, to sem snad někdo dal schválně! Ty hřebíky měly hlavičky udusané v hlíně, aby dobře držely na místě a ještě k tomu byly rozmístěny u okraje cesty. To nebyla žádná náhoda, ale možná hloupý žert nějakých dětí, co snad v okolních lesích tábořily, těžko říct. Raději jsem se držela podél cesty a dávala pozor, kam šlapu.

Podvečerní procházka měla něco do sebe. Když jsem ještě žila na Black Mirror, ráda jsem chodívala do lesů, ale překvapovalo mne, jak jsou tyto lesy těm Black Mirroským podobné. Absolutní ticho, nikde ani živáčka a jen šelest listí ve větru. Otupoval mé smysly a zdál se být až moc konejšivý. Držela jsem se cesty, jež se proměnila spíše v zarostlou stezku. Jakoby po ní ani nikdo nejezdil… Dostala jsem se až na křižovatku. Zatímco jedna cesta vedla dál rovně, druhá zatáčela ostře vpravo a směřovala do hlubin lesa. Na křižovatce byl do země zapuštěný dřevěný kůl a na něm modrá poštovní schránka. ‚Goyalovi‘ stálo na jmenovce. Vedle byla velká dřevěná cedule s přeškrtnutým nápisem: ‚Nabízíme pokoj k pronájmu, informace na tel. 445 845 256.‘ Vydala jsem se po cestě a raději přidala do kroku, abych se k domu dostala dříve, než padne tma. Šelest nepolevoval a jen se mísil s mými kroky, jež byly tlumeny suchou trávou a popadaným listím. Skrze větve stromů se ke mně nakrátko dostaly slabé sluneční paprsky a během necelé čtvrt hodinky opět zapadly, tentokrát za horizont. Večer se blížil. Cesta byla stále dlouhá a jednotvárný les tomu nepomáhal – žádné balvany, žádné potůčky, žádné mýtiny, prostě nic. Jen ohromná, mírně se svažující plocha, kde jeden strom střídá druhý.

Konečně se přede mnou z šera vynořila silueta dvoupodlažního domu. V pravé části nechyběla garážová vrata, jež byla zavřená jen zčásti. To bylo zvláštní, ovšem skutečnost, že se za okny navzdory denní době nesvítilo, mě znepokojovala ještě víc.  Les od zahrady okolo domu přehrazovala vysoká zídka z červených cihel, avšak branka nikde nebyla a tak mi nic nebránilo přijít blíž. Před domem jsem si povšimla i studny, ale vypadala velmi staře a nepoužívaně. Teď večer jsem nedokázala rozpoznat, zdali mají stěny domu bílou či našedlou barvu, ale co na tom záleželo – dům to byl vzhledově pěkný, i když dost mimo civilizaci. Nechtěla bych tu bydlet. Sice mám s lidmi spoustu problémů kvůli svému tělu, ale nikdy bych se jim nechtěla stranit. Tak bych jim totiž dokázala, že se do společnosti nehodím, ale to vůbec není pravda – lidé si musejí zvyknout na ženy, jako jsem já. Přistoupila jsem ke dveřím, před nimiž ležela na zápraží rohožka s nápisem ‚Vítejte‘. Marně jsem hledala zvonek a tak nezbylo než zaťukat. Nikdo se neozval. Zkusila jsem to znovu a silněji. Chvíli se nic nedělo a pak jsem zaslechla kroky. To mě uklidnilo, ovšem v mžiku jsem si uvědomila, že kroky neslyším zevnitř domu, ale zvenčí! Otočila jsem se a nastalo ticho. Už žádné šustění suchých listů.
„Haló?!“ ozvala jsem se. Napadlo mne, že obyvatelé domu zcela jistě budou mít uschovanou zbraň, nakonec jsem ve Státech a na venkově. Mohli by mě považovat za zloděje a já opravdu nechtěla skončit s broky v hrudi. „Jsem Parvati!“ vykřikla jsem do tmy. „Poslala mě Miranda, z Black Mirror.“ Nic, nikdo se neozýval. Venku už byla přílišná tma na to, abych obešla dům a zahradu. Zašla jsem jen ke garáži, shýbla se a pohlédla pod vrata. Uvnitř bylo auto! Někdo tu přece musel být! Vůbec se mi to nelíbilo. Raději jsem vytáhla mobilní telefon a vyťukala 911. Nemělo to význam – na displayi stálo: ‚Není signál.‘ To mě povážlivě zneklidnilo. Možná kdybych zavolala dřív nebo kdyby Miranda dala vědět úřadům, tak… ale kdo z nás to mohl tušit? Kdybych měla vždycky pomýšlet jen na ty nejčernější scénáře, zůstala bych v léčebně mnohem déle – s paranoiou. Shýbla jsem se a protáhla se pod vraty. Bylo to těžší, než jsem myslela.

Uvnitř byla hrozná tma, takže jsem nejprve vyhledala vypínač. Ten byl jen kousek od dveří do domu. Na světle bylo všechno snazší a já dobře viděla spínač na posouvání s vraty, police plné nářadí, sekeru na štípání dřeva, kanystry s benzínem a hlavně osobní vůz s propíchnutými pneumatikami. Sabotáž a to bezpochyby. S vhodným náčiním je to nejsnadnější způsob, jak znemožnit jízdu. To náčiní tu dokonce zůstalo – na zemi se povalovala ruční vrtačka. Vrtačka! Byla stále zapojená v zásuvce, jakoby s ní někdo pracoval před pár desítkami minut. Pohlédla jsem na vrata a poté na spínač vedle nich. Ten otvor byla moje úniková cesta, ale s mým hrudníkem bylo nemožné se pod vraty protáhnout rychle. Na druhou stranu způsobit další hluk nebylo žádoucí. Tohle ale nebylo poprvé, kdy jsem opravdu litovala svých prsou. Od chvíle, co do mě Sakura pumpuje sebevědomí, nemám pocit, že potřebuji ženské znaky k tomu, abych se za sebe nemusela stydět. Možná si umělá prsa nechám jednou odstranit a budu mít zase jen ohromné a pro většinu i obludné prsní svaly.

Přistoupila jsem ke dveřím dál do domu a zabrala za kliku. Velice pozvolna jsem otevřela a stanula na chodbičce. Hned naproti byly pootevřené dveře, za nimiž jsem zahlédla pračku. Chodba ústila do jídelny, odkud pak vedla dvojice zavřených dveří dál. Nevěděla jsem, co dělat. Uvnitř domu nebo v jeho blízkém okolí někdo musel být. Kdyby měl dotyčný čisté úmysly, jistě by se ozval už na zaklepání. Vojenský výcvik mě udržel ve střehu a pomohl mi zachovat chladnou hlavu, ale žádný výcvik mě nemohl zbavit toho nepříjemného pocitu, kdy čelíte něčemu, o čem nic nevíte. Nebyl to strach, spíše nejistota. Kdyby mě někdo řekl, že uvnitř domu číhá šílený psychopat, co uvěznil celou rodinu Goyalových, bylo by to sice hrozné, ale mohla bych se na střet připravit.

Lehce jsem strčila do pootevřených dveří a stanula v koupelně. Vůně aviváže naznačovala čerstvě vyprané prádlo. Nahmatala jsem vypínač a na světle sledovala hromádku voňavých ručníků. Levandule… Jsem sice bývalá vojanda, ale nenosím kvůli tomu maskáčové kalhotky. Mám ráda vůni čerstvě vypraného prádla a též vůni levandule. Shýbla jsem se k sušičce a uvnitř nalezla ještě dva nesložené ručníky. V mžiku jsem se otočila čelem ke dveřím a ani nedutala. Nikde nic. Za plentou po levici jsem hádala toaletu a nespletla jsem se. Vrátila jsem se na chodbičku a vstoupila do jídelny. Po rozsvícení lampy jsem si vpravo za rohem všimla i kuchyňské linky, též lednice, mrazáku a myčky na nádobí. Linka byla poseta čistými talíři, na stole stála vázička a židle byly úhledně srovnané - nezdálo se, že by tu měla probíhat večeře. A z plotny ani nebylo nic cítit. Přistoupila jsem k lednici, protože mě zaujal obrázek připevněný magnety. Dva velcí panáčci držící se za ruce a jeden menší vedle nich. Muselo to nakreslit dítě. V pravém rohu stálo velké A. Zabrala jsem za kliku dveří, jež byly přede mnou. Pootevřela jsem je a nahlédla dovnitř. Uprostřed byl kulečníkový stůl a u stěny stojan s tágy. Krom kávového stolku a křesla nic zvláštního. Přestože tu byly dveře do další místnosti, raději jsem popadla jedno tágo, vrátila se do kuchyně, zavřela dveře a tágo vsunula pod kliku. Drželo vcelku dobře, i když hrubé síle by neodolalo. Z kuchyně jsem vstoupila do druhé místnosti, v níž nechyběla pohovka a televize. Klasický obývací pokoj, v němž nebylo nouze o poličky plné knih, o rádio ani o starý gramofon. Byla v něm deska, ale ani by mě nenapadlo si ji v tuto chvíli pustit. Přistoupila jsem k oknu a zírala ven před dům. Kvůli světlu v pokoji nebylo nic vidět. Dveře dál mě přivedly přímo do vstupní haly. Naproti venkovním dveřím bylo schodiště do patra a hned vedle telefon! Okamžitě jsem ho zvedla, vyťukala tísňovou linku a jen poslouchala výmluvné ticho. Uměla jsem dobře střílet, uměla jsem dobře řídit, ale opravit odstřihnutý telefon? To opravdu ne. Jestli mě můj orientační smysl neklamal, a to v takovémto prostě navrženém domě ani nemohl, pak dveře, jež byly přede mnou, vedly do stejné místnosti jako ty v herně a rovněž šlo o poslední pokoj v přízemí. Kdybych se ujistila, že i ten je prázdný, značně by mi to ulehčilo další postup. Zabrala jsem za kliku, otevřela, rozsvítila a sledovala místnost plnou skříní a polic. Byly plné knih, starých modelů angličáků a pár drobností. Uprostřed místnosti byl stolek a o něj opřená kytara. Ta chuť zabrnkat pár not byla silná, ale čas k tomu nebyl. Posledně jsem hrála před lety v baru kousek od mého bytu. Když jsem chlapům z jednotky bezchybně zahrála Červenou řeku, vyhrála jsem nejen basu piv, ale i pohrdání. Když má žena táhnout otěže v něčem tak ‚chlapském‘ jako je armádní jednotka, musí mít kolem sebe opravdové přátele, aby jí prominuli trochu té zženštilosti. Kdybych zahrála něco od Guns N Roses, ani by necekli, ale americké lidové coutry nabité sentimentalismem?! Vzpomínám, že den nato jsem ze sebe v posilce snad vypustila duši, ale teprve, když se můj věčně pohrdavý kolega seznámil s mojí pěstí, všem jim došlo, že nejsem manekýna, co do armády zabloudila z hudebního klubu.

Přízemí bylo prázdné, o tom nebylo pochyb, ovšem nikde ani stopa po obyvatelích. Žádná krev, žádná těla, žádné stopy zápasu, prostě nic. Jakoby snad odešli sami a to uprostřed práce a jakoby je někdo chtěl odříznout od zbytku světa. Vrátila jsem se do haly a až teď si všimla klíče ve vstupních dveřích. Otočila jsem jím ve snaze odemknout, ale nešlo to. Bylo celou dobu odemčeno nebo kdosi odemkl až v momentě, co jsem vešla do domu? Raději jsem zamknula. Všechna okna byla zavřená a jedinou cestou do domu byla stále vrata garáže. To mi vyhovovalo, protože ať už je dotyčný venku či uvnitř, mám kam ustupovat a nehrozí, že mi vpadne do zad. Chytila jsem se zábradlí a pomalu, tak abych se vyhnula vrzání prken, jsem vyšla do patra. Chodba se táhla celým poschodím. Po levici jsem měla ložnici a to s manželskou postelí – bezpochyby ložnice Goyalových. Postel byla ustlaná a to zřejmě už od rána. Zatraceně, proč zrovna teď? Ať už se tu stalo cokoli, proč v den, kdy jsem sem přijela? Náhoda? Asi ano, vždyť kdo mohl vědět, že sem mířím? Z ložnice vedly dveře do koupelny podobné té dole. Na tak malý dům, celkem neobvyklé, ale Goyalovi asi chtěli trochu komfortu. Vrátila jsem se na chodbu a pomalu kráčela dál. První dveře po levici skrývaly místnost přeplněnou papírovými krabicemi. Ty byly naskládané u zdi a pod oknem byla laciná pohovka. Polštář na ní mě utvrdil v tom, že tu kdosi spal. Na provizorním nočním stolku složeným z velké pevné krabice nestála jen lampička, ale též peněženka. Nahlédla jsem dovnitř a potvrdila si svoji domněnku – v pokoji spala Abaya. Krom dokladů a pár tisíc dolarů nebylo v peněžence nic. Už zbývaly jen dva pokoje…

Ten naproti byl posilovnou. Boxovací pytel, rotoped, hrazda, činky… Zarazilo mě to a ne málo. Kolik asi tak muselo být Goyalovým? Padesát? Šedesát?! Shýbla jsem se, abych si mohla přepočítat závaží na jednoručních činkách. Padesát kilogramů na jedné! S těmihle bych mohla cvičit i já… Ale já jsem já, kdežto Goyalovi jsou lidé v letech. Jejich dcera vypadá, že neunese plnou nákupní tašku a vážně se mi nechce věřit tomu, že její rodiče jsou vyhlášení siláci. Tahle místnost mi mohla pomoci zjistit víc o podivných poměrech v domě. Nebyly tu žádné šatníky, zato na stěně byla připevněná polička se stopkami a potítky. Také tu byly zcela bílé chrániče kolen a loktů. Vedle byl obvaz a pod ním úhledně srovnaný bílý nátělník a kraťasy stejné barvy. Obojí z velmi kvalitního ohebného materiálu. Nad poličkou visel plakát, snad ze sportovního časopisu. Vedle byl další a na dveřích z vnitřní strany ještě jeden. Nebylo ničím zvláštní, že si lidé toužící po silných svalech lepí na zdi plakáty kulturistů. Vzpomínám, že jeden plakát jsme měli i ve Windhoeku, známý herec to byl. Nicméně tohle bylo jiné - ten někdo si nelepil plakáty mužů nýbrž žen. A co víc – ony se mi podobaly! Žádné atletky, žádné gymnastky ani věčně pomlácené a upocené zápasnice, ehh bez urážky, Kasumi, ale steroidy poznamenané ženy, tak, jako já. Rozdíl byl jen v jedné věci – ony byly dehydratované a stály na pódiu v pózách, jež dávaly vyniknout jejich svalstvu. Líbilo se mi to čím dál míň. Kulturistku si na zeď nepověsí někdo, kdo chce primárně vidět extrémní svaly, ale někdo, komu jde především o tu ženu. Mráz, jež mi běhal na zádech, mě děsil. Kdybych nevážila přes devadesát kilo a nepřipadala by mi ta činka na podlaze relativně lehká, přešla bych to bez povšimnutí, jenomže teď jsem se nedokázala zbavit představy, že do téhle záhady zapadám.

Zbýval poslední pokoj, ten úplně na konci chodby. Zabrala jsem za kliku. Bylo zamčeno. Jediný zamčený pokoj… to samo o sobě vyvolávalo spoustu podezření. Přitiskla jsem ucho ke dveřím a poslouchala. Nikdo se však neozýval. Kdyby byly dveře po straně chodbičky, měla bych potíže, ale takhle ne. Mohla jsem si vybrat, jestli dveře vykopnu, či vyrazím, ovšem nabourat do nich tělem by mě řádně vyvedlo z rovnováhy. Udělala jsem krok vzadu, rozkročila se, pokrčila nohy a poté vystřelila pravou nohu proti dveřím. Zámek i panty byly tak slabé, že dveře skončily na podlaze. Vybavení pokoje mě šokovalo! Nad postelí byla nástěnka a na ní poznámky a fotografie zvláštních zvířat. Hned vedle velmi zdařilá kresba tužkou, která zachycovala statnou, svalnatou ženu tmavé pleti s černými vlasy. Autor si vyhrál se spodním prádlem, ve kterém byla žena zobrazená – mělo maskáčový vzor. Rozbušilo se mi srdce a okamžitě jsem se otočila zády ke zdi, tak abych viděla na dveře z pokoje. Když se mi konečně podařilo se uklidnit, pohlédla jsem opět na kresbu. Bože... Prostřední zásuvka prádelníku byla pootevřená a já v ní hledala jakákoli možná vodítka k tomu, co se tady děje. Prádlo bylo bezpochyby mužské a vzadu pod složenými kalhotami jsem nalezla plechovou krabičku od kávy. Uvnitř byly fotografie dvou krví potřísněných žen. Obě měly vysportovaná těla a obě měly usekané končetiny. Než jsem stačila fotografie vrátit, zaslechla jsem pípání. Vycházelo zpod postele. Shýbla jsem se a nahmatala vysílačku krátkého dosahu. Podobné jsme mívali v armádě, tahle však vypadala poněkud jednoduše. Stiskla jsem tlačítko pro příjem. Chvíli bylo ticho a pak se z vysílačky ozval jemný mužský hlas:
„Hádám, že klíč od mého pokoje jsi našla, takže můžeme začít. Dovol abych se představil - jsem Ben a jakpak říkají tobě?“
„Co jsi udělal Goyalovým?!“ vykřikla jsem.
„Když budeš rozumná, určitě se s nimi shledáš, a když ne… Podívej se do mého prádelníku, ať máš představu.“
„Ale... ale Goyalovi nejsou jako ony. Abaya určitě ne! Je to jen prodavačka!“
„Máš pravdu… O ně mi nikdy nešlo, to ty jsi zajímavá. Pověz, záhadná vojando – jak velkou máš sílu?“ Mlčela jsem a jen se snažila vyrovnat s tím, co slyším. „Nestyď se, já ti beztak brzy pohlédnu až do morku kostí…“
„Co ode mne chceš?! A kde vlastně jsi?!“ Raději jsem vyhlédla na chodbu, poté jsem zhasla v pokoji a podívala se z okna. Nikde nikdo.
„Chci si s tebou jen hrát. Bude to naše malá dětská hra, dobře? Ta hra má jako každá jiná svá pravidla. Tím prvním je, že hra se musí dohrát. Vysílačka má sice dlouhý, ale přesto omezený dosah a pokud ti zavolám a ty se mi do minuty neozveš, bude to někoho z těch tří bolet. Za druhé, já tě pověřím úkolem a ty ho vyplníš, když ne, zase to bude někoho bolet. A nakonec za třetí, když svůj úkol splníš, smíš mi položit otázku a já na ni odpovím, buď ano, nebo ne, takže se ptej moudře. Rozuměla jsi všemu?“
„Já nejsem tvoje loutka!“
„Buď budeš nevinná loutka, nebo svobodný člověk s krví na rukou. Výběr je čistě na tobě.“ Nemohla jsem nic dělat. Byla jsem bezmocná a trumfy měl v rukou on. Prozatím…
„Tak... dobře. Budu hrát.“
„Fajn, pověz mi ještě jméno a dostaneš první úkol.“
„Jsem… jsem Parvati.“
„Parvati… jak krásné. Úkol číslo jedna – běž do posilovny v patře, rozsviť tam, svlékni se a přitahuj se k hrazdě. Dvacetkrát by to mohlo stačit, co myslíš?“ Zamžikala jsem očima a poslouchala nepatrný šum vysílačky. Udělalo se mi nevolno, ale nebyl čas – samolibý tón toho šílence naznačoval mnohé, včetně toho, že nežertuje.

Rychle jsem zaběhla do posilovny a vyhlédla z okna. To vedlo na zadní zahradu, za níž jsem viděla hradbu stromů. Někde tam musel být, ale s ním mohla být i Abaya a další. Neměla jsem na výběr – musela jsem poslechnout. Svlékla jsem si veškeré oblečení a zády k oknu se chytila hrazdy. On přece neřekl, že mi musí být vidět na prsa. Přitahovat se k hrazdě jsem zvládla i bez přestávek, nakonec motivace byla značná. Přesně po dvaceti přitáhnutích jsem seskočila stále plná energie a rychle se oblékla. Dle očekávání začala vysílačka pípat.
„Spokojený?“ otázala jsem se.
„Máš hezkou prdelku… ale mám radši jiné části ženského těla… Čekám na tvoji otázku, Parvati.“ Už během cvičení jsem promýšlela na co se ho zeptat a volba byla snadná.
„Máš střelnou zbraň?“
„Ne,“ odvětil bez zaváhání.
„Druhý úkol – na poličce vedle tebe máš výstroj pro tu naši hru – chrániče, nátělník, kraťasy a obvaz. Obleč si to, přičemž obvaz využij na ochranu kloubů a nevyplácej všechen – budeš ho ještě potřebovat. Pak počkej v domě na půlnoc a následně se vydej do lesů. Půl míle po cestě za domem je chatrč a v jejím sklepení balík. Vezmi ho a vrať se zpátky do domu.“

Opřela jsem se čelem o zeď a z očí se mi málem spustily slzy. Byla jsem plná obav a horko těžko se vyrovnávala s tím, že nevinná cesta se mění v noční můru. Přišlo mi praštěné na sebe navlékat ty věci, obzvláště když venku byla zima, ale co naplat? Brzy jsem se oblékla do oblečení, které bych očekávala spíše na Kasumi než na sobě. Raději jsem seběhla dolů a zapnula radiátory, aby se dům vyhřál. Dle hodin jsem se přesvědčila o tom, že mám ještě spoustu času. Bylo teprve devět večer. Prohledala jsem celý dům znovu a marně hledala jakoukoli střelnou zbraň. Jediné místo, které mi ještě zbývalo prohlédnut, byla půda. U okna na konci chodbičky visel ze stropu malý řetízek. Zatáhla jsem za něj, tím povolila zarážku a spustila dolů schůdky. Vytáhnout se na půdu nebyla žádná legrace – otvor byl hodně úzký. Nakonec jsem však stanula v prostorné, leč tmavé místnosti. Zdálo se, že dům je jinak velice udržovaný – dokonce ani na půdě nebyly známky přítomnosti hlodavců. Našla jsem celou řadu prázdných papírových beden, které snad sloužily k případnému stěhování věcí. Byly tu též plachty, provazy a další nepotřebné věci. Vrátila jsem se dolů a schůdky vytáhla ke stropu.

Potřebovala jsem se uklidnit a teprve pak začít plánovat. V mrazáku jsem nalezla hotové jídlo ze supermarketu a v lednici lahev slabého piva. V ložnici Goyalových jsem sehnala hodinky, baterku a na nočním stolku též velký klíč, patřící zřejmě do dveří Benova pokoje. On počítal s tím, že si dveře odemknu, ne že je vyrazím. Možná mě podceňoval, možná nevěřil tomu, že mě zámek nezastaví. Po jídle jsem se rychle vrátila pro fotografie zavražděných žen. Násilí jsem nikdy nevyhledávala, ale pohled na něj se mnou už po těch letech nic moc nedělal. Byla to jen torza žen a vedle nich úhledně srovnané končetiny. Na pohled to nebylo možné s jistotou říci, ale nezdálo se, že by se mi oběti mohly co do síly rovnat. Ten chlap možná netušil, proti komu to stojí a to mi mohlo jedině hrát do karet. Vrátila jsem se do kuchyně, usedla ke stolu a sledovala poslední hodiny, jež zbývaly do půlnoci. Napadlo mě, jak by v takové situaci zareagovala Kasumi? Svým způsobem tu byla trojice lidí, jež sice byli v ohrožení života, nicméně já k nim žádný vztah neměla. Co vím, tak Kasumi by odsud ráno za světla odešla a bylo by jí úplně jedno, že někde v lesích odsoudila k smrti tři nevinné lidi. Ona by s tím mohla dál bez obtíží žít, já ne. Nebyl to ale důvod, proč jí pohrdat, ostatně jak ráda bych teď byla na míle daleko odsud. Čekání na půlnoc bylo zdlouhavé. Ač se to zdálo být šílené, rozhodla jsem se k večeru pustit televizi. Potřebovala jsem odreagování a ne se utápět až do půlnoci v obavách.

Bylo jednadvacátého listopadu a v tuhle dobu šel přímý přenos boxerského utkání se slavnou Lucianou. Slyšela jsem o ní už před osmi lety, kdy začala prorážet do vyšších soutěží a od té doby válcuje jednu soupeřku za druhou. Je jí jen něco málo přes třicet let a je na špici! Neuvěřitelný úspěch! Fandila jsem jí, nakonec k boxu mám blízko a vidina proslulé neporazitelné boxerky jako z pohádky byla krásná. Zápas začal tak jako vždycky, mohutnými ohlasy ve chvíli, kdy si Luciana sundala svůj rudý plášť. Myslím, že měla na rameni nové tetování, to bylo už třetí! Vzpomínám, že první tetování – jing a jang si nechala udělat na levé lopatce, když vyhrála svůj první titul. Druhé tetování si udělala před třemi lety, když se zasnoubila s přítelem. Byl to řetěz, který obepínal její biceps pravé ruky. No a teď, teď když se po letech s přítelem zase rozešla, měla na rameni té ruky bombu. Někde jsem četla, že toužila po zdviženém prostředníčku, ale to by si diváci mohli vykládat všelijak. Její trenér jí začal radit, ale myslím, že ho stejně neposlouchala. Byla tvrdohlavá, ale to boxeři asi bývají. Když zápas začal, Luciana začala tak jako vždy silně obrannou hru. Žádné unáhlené výpady a ani Lucianiny typické dělovky, kdy dokázala soupeřce přivodit otřes mozku. Nemohla jsem říct, že to byla nuda, ale vrchol měl stejně jako vždy přijít až v šestém kole. Luciana šestku milovala. Vzpomínám, že asi před sedmi lety na exhibičním zápase v Los Angeles stála proti nezkušené holce, která dokázala nemožné – zlomit Lucianě nos a málem ji tak vyřadit. Lucianu to strašlivě rozčílilo a v sedmém kole z ní udělala fašírku. Bylo to hrozně brutální, ale i když mi té holky přišlo strašně líto, čemu se divila? Byla to exhibice, žádná soutěž, jen představení a celou dobu do sebe nechávala Luciana bušit. Bylo jasné, že v šestém kole to skončí, a že i když to bude tu amatérku hodně bolet, nebude to zdaleka tak hrozné jako v ostrých zápasech. No a ona Lucianě takovou peckou zlomí nos… Box je o image a ukončit zápas s amatérkou kvůli vážnému zranění mohlo mít pro Lucianinu zářnou budoucnost fatální následky. Nevím, jak bych na jejím místě zareagovala já, ale zlomený nos by mě určitě vytočil.
   
V kuchyni jsem se opřela o parapet okna a sledovala zadní zahradu. Krátce před půlnocí se spustil déšť. Zatraceně! Dům jsem opustila hlavním vchodem a raději jsem dveře zase zamknula. Vyzbrojena baterkou, vysílačkou a ostrým kuchyňským nožem, jsem obešla dům a v rohu zahrady si povšimla vysokého stromu, na němž byla zavěšena houpačka. Okamžitě to ve mně vyvolalo vzpomínku na dětství. Hrozně ráda jsem se nechávala houpat od táty, ale jen do chvíle, kdy mou váhou praskla větev a já skončila na zemi s rozbitou hlavou. Měla jsem značnou nadváhu, a když se to tak vezme, mám ji dodnes. Podstatný rozdíl je v tom, že už se po sto metrech běhu nekácím k zemi s nedostatkem dechu. Mezerou mezi plotem jsem opustila pozemek a rázem zapadla do lesa. Teď v noci vypadal obzvláště temně, ale přesto jsem se cítila bezpečně. Bylo to zvláštní, ale něco mi říkalo, že Ben se mnou má velké plány a že mě nezabije už při plnění druhého úkolu. Lhala bych, kdybych řekla, že netoužím po tom se s ním střetnout. Skrývání a utíkání pro mě moc není.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 17.08.2014, 14:35:35 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbí se mi náznak tajemna, opuštěnosti a skrytého nebezpečí (viz onen opuštěný dům v lesích), tak mne napadlo, určitě měl dům někde svůj generátor elektrického proudu (na benzín či naftu), jak jinak by se na té samotě svítilo? Hra na kočku a na myš je také zajímavým prvkem, fakt, že je myší právě Parvati je o to pro příběh přínosnější (Jaké asi má motivy onen muž ve vysílačce? Čtenář, který zná Tvůj styl i samotné vyprávění - od začátku, si nejspíš bude klást podobné otázky... Oč tu půjde a proč se dostává právě Parvati do středu dění?). Na práci šotků jsem nenarazil, chvílemi jsem myslel i na "SAW", snad je náš hrdina o to méně zvrácený než ten, který byl ve středu dění zmiňované série příběhu o způsobování co největší bolesti svým obětem... Má i v tomto Peklo své prsty? Přeci jen zde vše souvisí se vším a nic se neděje jen tak...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 18.08.2014, 1:44:57  
   Lukaskon: Děkuji za hodnocení a komentář.
Na SAW jsem při psaní téhle části také trochu pomýšlel a i když tu určitě budou prvky, co se objevily v oné filmové sérii, snažil jsem se jít převážně svojí cestou. Nechci nikoho a nic vyloženě kopírovat, ale v knihách či filmech se objevilo už tolik nápadů, že se jim nikdy nejde zcela vyhnout. Vzorový příklad psychopata, co si se svými oběťmi hraje, se objevil v desítkách děl, ale vždycky jde o to, jak si s tou myšlenkou autor pohraje a jak ji zpracuje.

Myslím, že po všech těch sériích musí být čtenářům jasná minimálně jedna věc - happy endem to neskončí.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Keď severná hvi...
Gardenboy
Rosnička
J.K
Pavlačové klepn...
j.p.podlipský
obr
obr obr obr
obr

Nekropotence38
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr