obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 2. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 17.08.2014, 14:04  
V druhé kapitole se Mei snaží získat důvěru a přátelství vzbouřenců, se kterými má bojovat proti nemilosrdnému vládci.
 

Druhý den ráno ji Gideon zavedl k široké kamenné budově, ve kterém žil jakýsi Talak, který shromažďoval zbraně. Místnost, do které vstoupili, byla plná zbraní a nástrojů, které se dali jako zbraň použít. Mezi nimi dokázala rozpoznat luky, meče, oštěpy, sekery, dýky, kladiva i štíty.
„Zkus si, co ti bude nejvíc vyhovovat! Něco pro začátek, abys byla schopná zbraň použít,“ pobídl ji Gideon.
Mei se zamyšleně rozhlédla po místnosti. Meč by byl pro její slabé paže příliš těžký, navíc by byla nucena bojovat tváří v tvář s lordem, což by postrádalo jakýkoli smysl vzhledem k jeho nadpřirozeným schopnostem, které jistě dokonale ovládá. Vyzkoušela si luk, ale nedokázala napnout tětivu. Dřevo pro ni bylo příliš tvrdé, aby jej mohla ohnout. S čím by tedy měla bojovat? Vždyť je to celé nesmysl.
„…Co tohle?“ ozval se Gideon. V ruce držel podivnou dýku vzdáleně připomínající trojzubec. Krom obvyklé čepele měla ještě dva zahnuté bodce po stranách určené pravděpodobně k tomu, aby se jejich pomocí nepřítel odzbrojil.
„Jenže to je na blízko. Myslím, že pokud mám proti němu nějakou šanci, tak jedině na větší vzdálenost.“ Určitě by se k lordovi ani nedokázala přiblížit.
„Měla by sis to nejprve zkusit s různými zbraněmi, než se zaměříš na některou z nich… Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit ovládání jiné zbraně,“ poučil ji přísně Gideon. Vzal z poličky dřevěnou krabičku s vrhacími noži. „Pojď ven!“ Otevřel dveře a chodbou zamířil až na dvůr za domem, kde stálo několik pytlů a desek, na kterých byly nakreslené černé terče.
Postavili se na kraj cvičiště. „Zkus zasáhnout terč!“ vyzval ji Gideon a podal jí nůž z krabičky.
Mei se podívala na terč, který byl od ní vzdálený možná deset metrů. „Netrefím se.“
„Jen to zkus!“
„…Fajn.“ Když si to přeje, uchopila nůž do ruky. Copak mám tušení, jak se vrhá nožem? Pochybovala, že se nůž do desky zabodne, možná jej ani tak daleko nedohodí.
Chvilku pozorovala terč na desce, načež hodila nožem tak, jak si myslela, že by ho měla hodit. Nůž se překvapivě zabodl přímo do středu terče. „…No… zřejmě náhoda.“ Vzala si od Gideona další nůž a zkusila to znova, ale skončil jen kousek vedle toho předchozího. Další náhoda? …Tohle se mi nelíbí. „…Možná ještě jednou.“
„Dobře, ale nebyla to náhoda, Mei. Říkal jsem ti, že nebudeš mít problémy s bojem,“ pověděl jí Gideon.
„Nikdy jsem to nedržela v ruce.“
„To nevadí.“
Mei se zamračila. Vůbec se mi to nelíbí. Vzala si další nůž. Zamířila a s přesností zasáhla svůj cíl. „…To jste mě taky naučil vy?“
„Ano… Stejně jako mnoho dalších věcí.“
„Vážně?“ Neklidně se kousla do rtů. „…Tohle je opravdu divný.“ Ustoupila kousek dál a posadila se na zem. Nečekala, že by byla rovnou připravená k boji. Copak je schopná bojovat na život a na smrt? Věděla, že jejich cílem musí být lordova smrt, jinak by na jeho místo nemohl usednout někdo jiný. Jenže, jak by ho mohla zabít? Zabíjení se jí nade všechno příčilo tak jak by ho mohla porazit právě ona? Gideon říkal, že ho nemusí zabít, jenže co se tedy má s lordem stát? Jak má být poražen? Je jejím úkolem někomu pomoct, aby ho zabil? Nebo ho zabije sama nějakou náhodou?
Nechtěla, aby kdokoli umíral. Proč to nejde udělat jinak? „…Stále si nedokážu představit, že bych s někým bojovala… Že bych tu kudlu někomu vrazila do těla,“ zamyšleně si prohlížela nůž, který svírala v ruce. „…Tohle přece nemůžu,“ odhodila zbraň stranou. Chtěla jim samozřejmě pomoct, ale pochybovala, že to bude právě v boji.
„Je příliš brzy nad tím přemýšlet… Všechno přijde časem.“
„…Vy víte, jak ho porazím?“
„Ano.“
„…A můžete mi to říct?“
„Kdybys znala budoucnost, mohla by ses vydat špatnou cestou. To, co uděláš, musíš udělat z vlastní vůle, ne proto, že jsem ti o tom řekl.“
„…No jasně,“ povzdychla si Mei.
Gideon si dřepl vedle ní a upřeně na ni pohlédl. „Mei, tohle nebude lehká cesta, ale uvidíš, že to dokážeš snadněji, než by sis představovala… Stačí, když setrváš ve své vytrvalosti. Na ostatní nemysli!“ pověděl jí laskavým hlasem.
„…A co mám podle vás dělat? …Opravdu s ním musím bojovat?“ Proč by jí jinak ukazoval, jak zacházet se zbraněmi?
„…Můžu ti říct jen to, že se ti ho podaří dostat do pasti. Svůj pád už si způsobí sám.“
„On zemře?“ Věděla, jaké činy spáchal a jistě budou i další, o kterých ještě neslyšela, ale nikomu nemohla přát smrt. Možná bych to cítila jinak, kdyby na jejich místě byli moji blízcí, ale já přece nemám sílu jít a jednoduše někomu vzít život.
„To už ti nemůžu říct, ale nemusíš se tím trápit. Skončí to dobře,“ ujišťoval ji Gideon. „…Zatím to vypusť z hlavy! Až přijde čas, budeš připravená. Stále máš dost času všechno promyslet… Teď pojď! Myslím, že je nejvyšší čas, abych ti představil vesničany.“
„…Vesničany?“

Gideon ji zavedl do zdejší krčmy, kde ji představil hospodského, jeho ženu a dva již dospělé syny. Celá rodina právě připravovala jídlo na nějakou večerní sešlost. Zběžně si ji prohlédli, pozdravili ji a zase pokračovali v práci. „Tady mají hodně práce… Pojď! Představím tě dalším,“ vyzval ji Gideon.
„Počkejte!“ zastavila ho Mei. Chtěla pokud možno se všemi vycházet. Chtěla je poznat a chtěla, aby poznali oni ji. Jelikož je člověk, mělo by to platit dvojnásob. Vždyť se dá říct, že stojí na stejné lodi. Měla by mezi nimi existovat aspoň trocha vzájemné důvěry a pochopení, pokud mají společně bojovat proti lordovi. „Můžu nějak pomoct?“ otočila se k otci rodiny.
Všichni čtyři se na ni překvapeně podívali. „…No, …jestli chcete, můžete umýt přebytečné nádobí,“ pověděl hospodský.
„Dobře,“ usmála se Mei a postavila se ke dřezu, který byl napuštěn studenou vodou.
Umyla hromadu nádobí a následně ji i otřela. Gideon se mezitím usadil ke stolu a tiše ji pozoroval při práci. „…Co se tady koná?“ zeptala se Mei.
Hospodský se podíval na Gideona, jakoby se jí zdráhal odpovědět. „Večer bude menší oslava,“ řekl poté Gideon.
„…Aha.“ To už jsem vytušila. „…Můžu ještě nějak pomoct?“
„To je zatím všechno, ale moc děkujeme,“ poděkovala jí hospodská.
Mei se s nimi rozloučila a vyšla s Gideonem z hospody. Nebyly zrovna moc ukecaný, …ale zase měli dost práce.

Obešli několik domků a vstoupili do vyhřáté kovárny s nespočtem kovářských výtvorů po stěnách. Podkovy, srpy, kleště, nůžky, pily i obyčejné kuchyňské náčiní viděla, kam jen její oko dohlédlo. „Brone?“ zavolal Gideon do maličké stáje, která stála hned vedle dílny. Během chvilky se v dílně ukázal muž, který ji zachránil před kopyty koně. „To je Bron… Už ses s ním setkala.“
„Jasně. Byla jsem tak vynervovaná, že jsem vám před tím ani nepoděkovala. Kdyby nebylo vás, přinejmenším bych teď stála o berli,“ usmála se Mei. „Děkuju za záchranu.“
„…Není za co,“ odvětil muž zdráhavě.
Když nahlédla do stájí, ze kterých Bron vycházel, všimla si hnědáka nápadně podobného tomu, do kterého vrazila. Přešla k němu a pohladila jej na bílé lysince. „Stalo se mu něco, když jsem do něho vrazila?“
„Je v pořádku. Jen potřebuje opravit podkovu, ale to už měl před tím.“
„To je dobře,“ poplácala koně na krku. Byl větší, než si před tím uvědomovala. Jen v kohoutku byl vyšší než ona a to měla víc jak metr sedmdesát. „Nikdy jsem tak velkého koně neviděla… Jistě se k němu hodí těžká práce, přesto je opravdu krásný.“ Hřebec k ní natáhl čumák, aby si ji očichal. Mei se usmála a pohladila ho na čele.
„…Pojď! Měli bychom jít zase dál,“ ozval se Gideon.
„Hned,“ poplácala koně na rozloučenou a vyšla ze stáje. „…Ještě jednou dík,“ poděkovala kováři a spěchala za Gideonem.

„…Tihle budou mít nejspíš pár nemístných poznámek. Možná budou trochu nepříjemný, ale toho si nevšímej!“ poučil ji Gideon, když se zastavili přede dveřmi dvoupatrového domu.
Uvnitř je uvítali tři statní chlapi. Jeden z nich byl už na první pohled velký svalovec a bojovník. Když se postavil proti Mei, byla mu stěží po prsa. Další dva byli drobnější přesto byly svalnatější než muži, se kterými se dosud setkala. „Tak tahle má porazit lorda?“ utrousil jeden z nich pochybovačně.
„Samozřejmě,“ odpověděl rozhodným hlasem Gideon.
Dlouho si ji všichni tři prohlíželi. Ti dva si ji dokonce obešli jako supové obhlížející svou kořist. Mei jejich chování znervózňovalo, přesto v mnoha ohledech chápala, proč se o ni zajímají. „…Nevidím na ní nic zvláštního.“
Svalovec stál přímo před ní a studoval ji zepředu. „…Řekl bych, že je to docela kočka, ale pochybuju, že by dokázala svést našeho lorda.“ Svést lorda? …O čem to mluví? „…Co jsem slyšel, tak ho ženský zrovna moc nezajímají,“ usmál se a naklonil se blíž. „…Ale mě ano, kdybys chtěla… Co ty na to?“ mrkl na ni vyzývavě. To je nějaký zdejší sukničkář? Muž ji pohladil po tváři. „Hm… Jemná kůže.“ Znenadání si podržel její bradu a chystal se ji políbit. Co to… lekla se a bez rozmyslu ho kopla do slabin. Muž ucouvl a s tváří zkřivenou bolestí se odbelhal pryč.
„…Tohle se ti zřejmě nepovedlo, Gery,“ chechtali se jeho společníci.
„Zdá se, že démoni a lidé nejsou v některých věcech až tak odlišní,“ zažertoval Gideon. „Pojď! Raději už půjdeme,“ vzal ji rychle za ruku a vyvedl ji z domu, aby se vyhnul dalšímu konfliktu.
Když se Mei uklidnila, uvědomila si, že si to zřejmě u dotyčného nadobro pokazila. Jenže, co jí zbývalo? Přece se nenechá jen tak někým líbat. Dovolil si příliš. „Nebude se zlobit? …Možná jsem ho neměla praštit tak silně,“ uvažovala nahlas.
„Bude v pořádku… Jednala jsi správně,“ povzbudil ji Gideon. „Nikoho tady nemusíš šetřit, prostě buď sama sebou, jinak budou mít pocit, že něco skrýváš.“

Tentokrát navštívili dvě ženy, které opravovaly šaty vesničanů. Pracovaly ve velké místnosti, kde se po podlaze povalovaly hromádky prádla i náčiní k šití a pletení. „To je ona?“ tázala se jedna z žen s kritickým výrazem ve tváři.
„…Umíš šít?“ zeptala se jí druhá.
„Trochu, ale nemyslím si, že bych v tom vynikala.“
„Pojď sem!“ Ženy jí podaly jednoduchou bílou košili s širokými rukávy. „Tady. Utrhl se knoflík. Zkus ho přišít!“ daly jí vše, co k tomu potřebovala a nechaly ji pracovat.
Přišít knoflík Mei nečinilo žádné potíže. Během chvilky měla hotovo a tak jim košili zase vrátila. „Dobře… A tohle?“ Tentokrát jí daly kalhoty s utrženou kapsou. Mei ji přišila přesně tak, jak ji to učila matka. „Jsi docela zručná… To je dobře,“ usmály se ženy, když pečlivě zkontrolovaly její práci. „…Můžeš je rovnou odnést Adarovi.“ S tím se rozloučily a vrátily se zpět ke své práci.

S Gideonem se poté zastavili u vedlejšího domu. Když jim dlouho nikdo neotvíral, vstoupili dovnitř a prošli chodbou až dozadu na dvorek. Pět chlapů tam hrálo nebezpečnou hru, kdy se šipkou snažili zasáhnout jablko, které stálo na hlavě jednoho z nich. Tihle zřejmě mají málo práce.
Oba vyčkali, dokud muž nevystřelí, aby nenarušili jeho koncentraci. Šipka měla hrot podobný dlouhé jehle. Představa, že by se netrefil, mohla být děsivá. „Naše spása, je to tak?“ prohlásil nečekaně střelec, jakmile zasáhl svůj cíl. „…Máš odvahu to zkusit?“ nedůvěřivě na ni pohlédl.
„…Nechci někoho ohrožovat, jenom abych ukázala, co umím,“ odvětila rozmrzele Mei.
„Hm… A co takhle postavit se na jeho místo?“
„A proč bych to měla podstupovat?“
„Nemyslíš, že máme právo vědět, na kom závisí náš osud?“ podotkl vyzývavě muž.
Musela připustit, že v tomhle měl pravdu. Přestože o podivném proroctví stále pochybovala, pro ně mohlo znamenat malou naději na lepší časy. Samozřejmě, že si ji můžou chtít nějak prozkoušet. Kdo by to na jejich místě neudělal?
„…Tak dobře,“ souhlasila Mei a posadila se na zem tam, kam jí určili. Na hlavu jí postavili jablko jen o málo větší než její pěst.
Muž, který ji vyzval, se postavil o pár metrů dál. „…Nemáš strach, že se netrefím?“
„Házel jste docela dobře.“
„Ano, ale každému se může stát, že se mu zatřese ruka. Především, když před ním sedí člověk,“ povídal s nemilým úšklebkem ve tváři.
Snaží se mě vyvézt z míry? „…To byste ale prohrál ve hře s člověkem,“ odvětila na oplátku Mei. Samozřejmě, že se bála toho, co udělá, ale chtěla jim věřit, tak jako se oni pokoušejí věřit jí.
„Taky dobrý,“ prohodil usměvavě muž. Vzápětí se začal soustředit na svůj cíl. Nastalo napjaté ticho, kdy všichni vyčkávali, jak to skončí. Muž natáhl ruku a vystřelil. Slyšela, jak se šipka zabodla do jablka. Sundala ovoce z hlavy, aby se podívala, kam jej zasáhl. Šipka byla přímo uprostřed.
„Dobrá muška,“ uznala Mei.
„Taky jste nebyla špatná,“ usmál se na ni střelec.
„Vždycky střílíš perfektně. Tohle bylo jasný už od začátku,“ povídal jiný muž.
Mei se postavila. Dosud se vzájemně nepředstavili, ale zdálo se, že o to muži nemají žádný zájem. Všichni se pustili do debaty mezi sebou a Mei si nevšímali. „Ani nemrkla.“
„Snaží se udělat dojem. Určitě se uvnitř pořád třese.“
„Tady je to jablko,“ ozvala se Mei a hodila ovoce muži, který po ní házel šipky. Byl jediný, kdo si její přítomnosti ještě všímal.
„A šipka?“
„Ještě jsme nevyzkoušeli tebe. Jdi si tam sednout!“ plesknul jeden z mužů druhého po zádech až se muž zapotácel. Občas se na ni úkosem podívali, ale jinak se věnovali jen své zábavě a dávali jasně najevo, že jim je její přítomnost lhostejná. Chtějí mi tím projevit svou nedůvěru? Nebo se snaží zjistit, co udělám? „Budu házet.“
Už se chystal sáhnout po dalším jablku, které se povalovalo na jídelním stole, když Mei hodila šipku přímo do jeho středu. Muž leknutím uskočil. Konečně se na ni všichni podívali. „Těšilo mě… Příjemnou zábavu,“ usmála se na ně a pak i s Gideonem odešla. Zřejmě nebude jednoduché získat si jejich důvěru… Natož, abych si s nimi rozuměla. „…Zdá se, že mě nemají příliš v lásce.“
„Každý tady má jiný pohled na lidi,“ řekl jí Gideon.
„Já vím, ale nejsem zvyklá, aby mě někdo posuzoval podle toho, co jsem… Budou mě všichni kvůli tomu tak bláznivě zkoušet?“
Gideon se usmál, když rozpoznala, že si ji každý testoval podle svého. „To je docela možné, ale když si zachováš chladnou hlavu, bude to dobrý. Tohle jsi zvládla výborně. Prokázala jsi, že máš nejen odvahu, ale i hrdost. Pozornost téhle party by sis lépe získat nemohla.“
Mei si povzdychla. „…Co teď? …Komu patří ty kalhoty?“ podívala se na kalhoty, které držel v ruce.
„Adarovi. Teď půjdeme za ním,“ odvětil Gideon a zamířil k dalšímu domu.

V malém zapadlém domku na okraji vesnice je uvítala velmi stará žena. Působila jako velice vlídná milá babička. Zdálo se, že jí vůbec nevadí, co je Mei zač nebo to možná ani nepostřehla.
Uvedla je do malého přesto útulného obývacího pokoje. Stejně jako místnosti jiných zdejších budov byla vybavena jen prostými sedačkami, stolkem, skříní a malou knihovničkou, ve které bylo jen několik málo výtisků. U stěny stál nízký krb, kde se nad ohněm ohříval černý kotlík. Vzduchem se šířila vůně čerstvých bylinek a pečeného masa. „Tak tady je Adar,“ prohlásil Gideon, když do místnosti vstoupil další obyvatel domu.
Byl to mladý muž, možná stejně starý jako ona. Jakmile se však střetla s jeho pohledem, rychle odvrátil tvář. Vadí mu to tolik, že se mi ani nechce dívat do očí? „Ahoj. Já jsem Mei.“
„Tě…těší mě. J…jsem Adar.“ Letmo se na ni podíval a zase odvrátil pohled.
„Tohle jsme ti přinesli.“ Gideon mu podal spravené kalhoty.
„Ach. Děkuju.“ Mladík si kalhoty převzal a začal si je prohlížet ze všech stran. Párkrát se na Mei nenápadně podíval, ale pokaždé unikl jejímu pohledu, jakoby se ho bál.
„Zůstaňte u nás na večeři. Adar je skvělý kuchař. Určitě vám bude chutnat,“ nabídla jim stařenka.
„Děkuju, ale asi bych Adara jen zneklidňovala. Měli bychom jít dál,“ řekla Mei a už se otáčela k odchodu.
„Ne, k…klidně zůstaňte. Bu…budu rád,“ ozval se mladík.
„Jste kvůli mně nervózní.“
„To je on vždycky, když vidí hezkou holku,“ vysvětlila jí žena a štípla mladíka do tváře.
„Au, babi!“ čertil se na ni Adar. Pak se ostýchavě obrátil k Mei. Tentokrát nemohla přehlédnout jeho rudé tváře. „Zůstanete?“ tázal se s rozpustilým výrazem ve tváři.
Mei se usmála. „…Dobře, proč ne?“
Adar vařil opravdu výborně. Přestože se na stole zdejších obyvatel nemohlo objevit nic než to co si sami nevypěstovali na svých polích nebo neulovili v lese, večeře byla vskutku neobyčejná. Jídlo tvořené především ze zeleniny a lesních plodů doplňovaly kousky masa z drobného ptactva a lahodný lehce pálivý krém, ve kterém cítila i špetičku medu. Adarovo vaření jí okamžitě připomnělo, jak báječně vařila její matka. V tu chvíli musela sklopit oči, aby zakryla jejich neobvyklý lesk.
Adar během večeře většinou mlčel, ale po nějaké době už se aspoň přestal vyhýbat jejímu pohledu. Občas se dokonce zapomněl a bez ustání sledoval její tvář. Stařenka byla jeho prababičkou a jak Mei zjistila, mladíkovi už bylo přes třicet let. Vzhledem jí více připomínal středoškoláka a vlastně tak působil i svým stydlivých chováním, ale jinak to byl příjemný mladý muž.

Po večeři s Gideonem pokračovala v návštěvách.
Když se začalo šeřit, vyšli po hlavní ulici cestou zpět. „…Zavedete mě ještě někam? Mám pocit, že začínám zapomínat všechna jména, která jsem dneska zaslechla,“ pronesla usměvavě Mei.
„Postupně se je zase naučíš… Teď už se vrátíme zpátky.“

Mei upadla do postele. Po všech dnešních pochůzkách byla příšerně unavená. Stačila si však odpočinout jen několik málo minut, než někdo zaklepal na dveře.
Znaveně vstala a otevřela je. Za nimi stál Gideon. „Co se děje?“ ptala se ospale.
„Mohla bys ven?“
„Proč?“ Musela si zakrýt pusu, jak hluboce zívala.
„Jen pojď! Teprve teď se ukáže, jak tě přijali.“
„…Co?“
Gideon ji vzal za ruku dřív, než se stačila vzpamatovat a vyvedl ji z domu. Venku už panovala noc, ale o kus dál se svítilo. Před krčmou stálo několik dlouhých stolů s jídlem a pitím. Všude kolem seděli nebo stáli snad všichni obyvatelé vesnice. Přestože se zjevně jednalo o nějakou oslavu, nic neponechávali náhodě a stále si nechávali své zbraně při ruce. To je ta oslava? Proč tam chtějí mě? …Další zkoušky? Od celé vesnice? Při té myšlence jí zamrazilo v zádech. Jak je měla přesvědčovat o tom, že lorda porazí, když o tom sama pochybovala?
Gideon ji zavedl ke stolům. Všichni během okamžiku utichli a upřeli na ni své pohledy. Takovou pozornost neměla ráda. „Co tady budu dělat?“ ptala se tiše Gideona.
„Jen jim dát trochu naděje… Možná nejsou všichni nejmilejší, ale ber na vědomí, že už si v životě něčím prošli a podle toho potom jednají… Zkus jim dát šanci. Ukaž jim, jaká jsi a oni tě přijmou.“
Mei se dívala na tváře desítek vesničanů, kteří vyčkávali, co se bude dít. „…A co mám dělat?“
„Promluv k nim,“ poradil jí Gideon.
A co jim mám říct? Nebyla zvyklá na projevy, navíc před tolika posluchači. Nejsem přece žádný řečník. Gideon ji povzbudivě poplácal po rameni a o pár kroků se vzdálil. „…Tedy… Zdravím,“ vykoktala nakonec Mei. „…Jmenuju se Mei a… jsem tady, abych vám pomohla… Tedy aspoň tak mi to bylo řečeno,“ usmála se nejistě. Zhluboka se nadechla, aby zklidnila svůj hlas. „…Nemám ponětí, jestli skutečně dokážu, co mi bylo předurčeno, ale… věřím, že život vždycky dokáže něčím překvapit… Chci vám nějak pomoct a pokud to bude v mých silách, udělám pro to vše… Jestli potřebujete víc než moje slovo, rozhodněte sami, co musím udělat, abyste mi mohli věřit.“
Nejprve zavládlo naprosté ticho, načež si mezi sebou začali vesničané šuškat. „…Ale má docela kuráž.“
„Na člověka je příliš troufalá.“
„Zdá se být velice hodná.“
„Možná až moc. Jak by s tím mohla porazit lorda?“
„Gideon to předurčil.“
„I jehně může zabít vlka.“
„Možná, když se mu z něho udělá špatně,“ povídali si mezi sebou.
„Je šikovná. Zdá se, že ráda pomáhá.“
„Jen se nám snaží vlichotit, protože jí na tom závisí život. Určitě myslí jen na to, jak se dostat domů.“
„Gideonovi věřím, ale opravdu musíme věřit jí?“
„Říkala, že si ji můžeme vyzkoušet. Proč jí něco nevymyslet?“
„Jenže co? …Má s někým z nás bojovat?“
„Ať bojuje jakkoli, pokud má taková holka porazit lorda, může to udělat jedině šťastnou náhodou nebo nějakou lstí. Na to ji nemůžeme vyzkoušet.“
„Já jí věřím. Umím z očí vyčíst, jestli lžou. Chce nám pomoct. Přece nám nemůže dát jinou jistotu než ochotu nám pomoct.“
„Je to ještě kuře, jak by nás mohla všechny oklamat.“
„Může nás zradit, až jí půjde o život.“
„Věřím Gideonovi. Chci věřit i jí.“
„Nesnaží se nám jen vlichotit. Kdyby ano, nekopla by mě do choulostivého místa, když jsem na ni něco zkoušel.“
„…Ty?“
„Možná je hodná, ale nenechá si všechno líbit. Nesnaží se nás jen získat na svou stranu, snaží se s námi spřátelit.“
„Spřátelit? Člověk s démony?“
„…Když jsem na ni házel šipkou, vůbec ji nevadilo, že bych toho mohl zneužít. Možná bych prohrál hru, ale stále bych měl jisté potěšení, že jsem ji zranil. Má odvahu a odhodlání. Snaží se nám důvěřovat, třebaže je tady sama, daleko od domova a navíc mezi démony.“
„Nekřičela, když mě viděla proměněného. Nechtěla, abych zmizel ani nekřičela hrůzou. Místo toho mě požádala, abych se přeměnil zpátky.“
„Na člověka, který to nikdy neviděl, docela slušný výkon.“
„…Proč jí nezkusit přijmout mezi sebe. Možná tak poznáme, jestli jí budeme chtít důvěřovat. Tlachat o tom k ničemu nepovede.“
„Má pravdu. Jen tak můžeme poznat, co v ní skutečně je.“
„Teď je to jediné záchranné lano, které proti lordovi máme. Když se ho nechytíme, lord nás jistě dříve či později povraždí a všechny naše naděje pro lepší budoucnost zmizí.“
„Žádnou šanci si nemůžeme dovolit promarnit dokonce ani tu nejméně pravděpodobnou.“
„Pravda.“
„…Ať přijde blíž.“
Všichni se na ni obrátili. „Jestli chceš, abychom ti věřili, budeš muset mezi nás,“ pověděl jí muž, který seděl nejblíže. Mei si chvíli prohlížela jejich tváře. Potom si vzala volnou židli a přesunula si ji ke stolu, aby seděla mezi nimi. „Klidně se můžeš najíst. Koneckonců, je to oslava pro tebe.“
„…Děkuju.“ Cítila, jak bedlivě sledují každý její pohyb. Na stole byly plné mísy voňavého pečiva a ovoce. Poblíž stál talíř se sýrem, uzenou rybou i pekáč s opeřencem s krásně hnědavou kůžičkou. Byla najedená z večeře, ale nechtěla nikoho urazit a tak si vzala aspoň malý zákusek v podobě ovocného koláče.
„…Víc si nevezmeš?“ podivil se muž.
„Je to moc dobrý, ale už jsem večeřela.“
„U kohopak, smím“li se ptát?“
„U Adara.“
„U stydlivky?“
„Chová se jako mimino i ve třiceti,“ zaslechla někoho říkat.
„Možná se nechová jako statný muž v jeho letech, ale je milý a laskavý… Každý má přece nějaké klady a zápory,“ řekla na to Mei.
„A jaká jsi ty? …Co bys na sebe prozradila?“
„…Nevím, jestli je správné, abych tady hodnotila samu sebe. Obrázek si musíte udělat sami… Já vám můžu možná tak odpovídat na otázky,“ navrhla jim potom Mei.
„…Fajn… To by mohlo jít.“
„…Máš třeba rodinu?“
„Ano.“
„Takže na tebe doma někdo čeká.“
„Ano. Mám tátu a mladšího bratra.“
„Matku ne?“
„…Ne,“ odpověděla tiše Mei.
„Umřela nebo tě opustila?“ ptal se další.
Mei se s tou otázkou začínala cítit bídně. „…Na její matku se neptejte!“ ozval se Gideon.
„Proč ne?“
„Protože jsem tak řekl.“ Ať to Gideon udělal z jakéhokoli důvodu, byla mu za to vděčná. O své matce by teď nedokázala hovořit. Rozhodně ne s hrdou tváří.
Několik vteřin bylo ticho. Vzápětí však začaly padat další otázky. „Kolik ti je let?“
„Šestnáct.“
„Šíleně mladá. Ještě v životě nic nezkusila.“
„Co doma děláš? Pracuješ?“
„Snažím se, ale pořád ještě studuju,“ odpověděla Mei.
„Studuješ? Máš učitele?“
„Máme jich víc. Chodím do školy.“
„Škola?“
„…Chodí tam téměř všichni v mém věku,“ vysvětlila Mei, když si všimla, že se tomu všichni diví.
„Takže jsi chytrá?“
„To nevím… Snad trochu jo.“
„Jak ti to jde ve škole?“
„Nemám problémy, ale musím se dost učit.“
„Co je tedy na tobě tak zvláštního?“
„Nemám tušení.“ Copak by to vůbec mohla vědět?
„…Co máš ráda?“
„Hudbu, přátelé, zvířata.“
„Z čeho máš strach?“
„Ze ztráty blízkého,“ napadlo ji okamžitě.
„…A dál?“
„…Bojím se větších řek.“
„Řeky? A to je všechno?“
„Víc mě teď nenapadá… Tyhle jsou nejhorší,“ povídala Mei, i když bylo zvláštní přiznávat, čeho se nejvíc bojí. Chtěla jim však projevit důvěru a tohle byl nejlepší způsob, jak ji ukázat.
„Bojíš se smrti?“
„…Myslím, že je to otázka, kterou si pokládá každý, kdo plánuje něco jako vy. Nemůžu popřít, že mám strach, že bude všechno pryč,“ odpověděla jim upřímně. Neustále ji zahrnovali dalšími a dalšími otázkami. Neměla tušení, jak dlouho to trvalo a jak se jí podařilo obhájit se, jakmile se však dostala do své postele, okamžitě upadla do hlubokého spánku.



Když ráno vyšla ze svého pokoje, pozdravila se s Letarem, který přebýval v obývacím pokoji, a posadila se do protějšího křesla. „Tak jak se po včerejšku cítíš?“ zeptal se jí Letar. Včera ho na té sešlosti také zahlédla, ale byl jeden z mála, kteří ji jen mlčky poslouchali.
„Myslím, že dobrý.“ Ačkoli jí nezbylo dost času na spánek, věřila, že udělala co bylo v jejích silách.
Letar přešel do kuchyně a přinesl jí hrnek voňavého čaje. „Hotový výslech, že?“
„Jo, ale aspoň vědí, co potřebovali.“
„…Nechceš si vzít jiné šaty? Možná víc zapadneš.“
„Nechci vypadat, jako že se o to snažím. Chci, aby mě brali takovou jaká jsem.“
„…Jsi správná holka,“ usmál se na ni.
Mei usrkla z hrnku teplý čaj. „Je dobrý.“
„Na stole máš připravenou snídani. Běž se najíst!“
„Dík… Kde jsou ostatní?“
„Trikan šel zřejmě na cvičiště a Gideon… Kdoví… Často chodí navštěvovat vesničany, aby je povzbudil nebo s nimi jen poklábosil… Nakonec je to náš vůdce, díky kterému jsme došli až sem. Nejlepší bojovníci přišli jenom díky němu.“ Takže Gideon je jejich vůdce… Samozřejmě. Vždyť už na první pohled je zřejmé, že mezi nimi vyčnívá.
Jen co po sobě umyla nádobí, vstoupil do budovy Trikan. „Ahoj, Mei.“ Odepnul si kožený opasek a opřel svůj meč o pohovku, aby se na ni mohl usadit. „…Vyspala jsi se vůbec? Vyslýchali tě docela dlouho.“
„Jo. Je to dobrý,“ culila se Mei.
„Prima… Mimochodem někdo si tě žádá.“
„…Kdo?“
„Jdi ven,“ pokynul jí ke dveřím. Mei se tázavě podívala na Letara, ale ani ten nevěděl, co se děje a tak se vydala ke dveřím.
Před dveřmi stáli tři muži. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptala se Mei.
„Říkala jsi, že máš ráda zvířata. Umíš to s koňmi?“ zjišťoval muž stojící v čele.
„Těžko říct. U nás jich zrovna moc není.“
„Mohla by jsi nám s jedním pomoct?“
„No jistě.“ Zavřela za sebou dveře a následovala muže ke stájím až na druhou stranu vesnice.
Ve stájích mohlo být možná dvacet koní. V jedné z ohrad postávalo malé hříbě, které se zmateně rozhlíželo kolem. Zdálo se, že mu nemůže být víc než pár týdnů. „…To je nádherné… Kde má matku?“
„Nepřežila porod… Musíme ho každý den dokrmovat, ale teď je nemocný a potřebuje lék… Ví, že mu do mléka něco přidáváme. Nechce od nás pít. Mohla bys to zkusit ty?“
„Můžu, ale nejspíš bude výsledek stejný, až zjistí, co mu dávám.“
„Je to poslední dávka, ale musí si ji vzít co nejdřív… Nemusí to vypít celý. Jen to zkus! …Na!“ podali jí láhev s mlékem a pustili ji do ohrady.
Mei si hříbě pohladila. Nechala ho, aby si ji očichal, sedla si do slámy a vyčkala, až ho k ní přiláká jeho zvídavost. Jakmile ho začala zajímat láhev, kterou měla vedle sebe, zkusila mu ji dát k čumáku. Hříbě váhalo, ale jakmile ucítilo mléko, snažilo se z něho napít. Trvalo ovšem několik minut, než se mu to podařilo. Nakonec však s chutí vypilo všechno mléko. Nezdá se, že by nechtěl pít z lahve. Hříbě spíš zpočátku nevědělo jak na to. Určitě ani nejsem jediná, kterou by mohli požádat o pomoc. „…Kde je klisna?“
„Na druhé straně stájí,“ odpověděl jí jeden z mužů. „…Jak jsi na to přišla?“
„Jednoduše. Neumí pít z lahve.“
„…Nejsi tak hloupá,“ usmáli se na ni.
„Zkouška inteligence?“
„Spíš jsme chtěli vyzkoušet, jak se k tobě hříbě postaví.“
„A jak jsem dopadla?“
„Lépe, než jsme čekali.“
„To je fajn… Budou ještě další zkoušky?“
„Nám už to stačilo… Pojď ven! Vrátíme klisnu zpátky.“ Přešli na druhý konec stájí až ke klisně, kterou vrátili do ohrady k jejímu hříběti.
„Takže si se zvířaty docela rozumíš… Možná je divný říkat to až teď, ale vítej mezi námi.“
„Děkuju,“ řekla usměvavě Mei.
„…Víš, vůbec se nepodobáš někomu z těch povídaček, co se o lidech vyprávějí,“ pověděl další z nich.
„V povídačkách se na fantazii nikdy nešetří, ale taky pocházím odjinud. Nevím, jaký je zdejší lid,“ podotkla Mei.
„Taky pravda.“

Krátce si s nimi popovídala a pak vyšla ze stájí.
Pohledy vesničanů byly tentokrát vlídnější než předchozí dny. Občas ji při cestě někdo pozdravil nebo zamával. Někteří se s ní dokonce podělili o čerstvé lesní plody, které právě nasbírali v lese. Konečně se zdálo, že ji přijali.
Zastavila se na okraji vesnice, odkud cesta vedla dál do neznáma a dojedla zbytek narůžovělých jahod. Široko daleko neviděla nic než kopce a stromy. Vesnice se ukrývala v dolíku uprostřed rozsáhlého jehličnatého lesa. Byla to nádherná podívaná, která vyobrazovala neobyčejně krásnou svěží přírodu. Na chvíli se posadila a vychutnávala si pohled na krajinu. Uvažovala, že by se šla podívat ještě dál, ale Gideon ji varoval, že by to mohlo být nebezpečné. Nechtěla věci zbytečně komplikovat a tak zůstala sedět a obdivovala zdejší kraj z bezpečné vzdálenosti.
Všude, kam se podívala, byla čistá zeleň. Občas zaslechla cvrčka nebo jiný hmyz bzučící v trávě, ale také zpěv ptactva ve větvích stromů. Za hranicemi vesnice byla na jedné straně cesty louka a na opačné straně malé pole, na kterém rostly zdejší plodiny. Na nebi nebyl jediný mráček. Slunce příjemně hřálo. Teď by se zřejmě měla cítit spokojeně, kdyby jí ovšem nescházel domov. Její rodina. Při té vzpomínce raději vstala a vrátila se zpět do vesnice. V této chvíli ji může stesk po rodině jen zraňovat.
Brzy narazila na Trikana, který měl namířeno na jejich cvičiště, kde měl v úmyslu trénovat s mečem. Rozhodla se jít s ním a tak ji dovedl kousek dál za vesnici, kde už několik zdejších trénovalo převážně s meči, sekerami, oštěpy nebo třeba s lukem. Občas zahlédla i nějaký souboj.
Sama se v těchto věcech moc dobře nevyznala, ale měla dojem, že jde o velice zkušené bojovníky i mezi démony, kteří jsou k boji většinou mnohem lépe stavěni než lidé. Měli neuvěřitelnou mrštnost v pohybu i obrovskou sílu v úderu. Jejich bleskové výpady mohla zpozorovat, jen když se na ně opravdu soustředila.
Při sledování zápasů se rychle zapovídala s vesničany, kteří zpovzdálí hodnotili souboje nebo si jen dávali přestávku během svého cvičení.
Svalovec Gery, který jí před tím dělal návrhy, se za ně velice omlouval. Snažil se tak zjistit, jaké jsou hranice její cti, popřípadě jestli má dostatek odvahy postavit se proti tomu, s čím nesouhlasí. Za normálních okolností to byl docela příjemný chlapík. Rozhodně nepůsobil jako sukničkář.
Kromě těch, kteří se jí při včerejší debatě zastávali, se s ní dávali do řeči i ti, kteří jí zpočátku projevovali silnou nedůvěru. Někteří ji zvali na pohoštění, jiní žádali o její pomoc nebo si s ní přišli jen popovídat. Byli vlídní a přátelští. O to více doufala, že jim dokáže v jejich nejdůležitějším boji pomoci.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 03.03.2015, 14:50:03 Odpovědět 
   Ahoj... musím říct, že ačkoliv tento žánr nijak aktivně nevyhledávám, v těch několika málo případech, kdy jsem se (ač po dlouhých odkladech) k němu dokopala, jsem nebyla zklamaná (naposledy Hra o trůny). A zdá se, že i zde jsem narazila na zajímavý a hlavně moc pěkně napsaný příběh. Je opravdu vidět vypsaná ruka! Čte moc hezky a barvitě, vše si je možné přehrát před očima. Líbily se mi zkoušky vesničanů i to, jak se s nimi Mei popasovala. Vzájemné šuškání při shromáždění taky moc fajn. I s tím hříbětem to bylo fikané :-)
Trochu mě překvapila zmínka o svedení lorda ... že by jeho přemožení spočívalo v jeho nápravě? Láska je přece nejmocnější čarodějka :-) Ale to už bych asi přehnala, co?
Jak jsem již předeslala, nic mě při čtení nerušilo, jen možná ty tečky před přímou řečí, možná znamenají, že se mluvčí napřed odmlčel?
Každopádně moc pěkné a těším se na další, až zase vyjde chvilka! Přeju hodně inspirace k dalším příběhům :-)
 ze dne 04.03.2015, 16:11:50  
   Garathea: Zdravím, ano původně jsem ty tečky myslela jako odmlku. Postupně ale z textu vymizí:)
Jsem ráda, že se příběh líbí:-)
 Alan Dark 30.08.2014, 15:52:22 Odpovědět 
   Příběh ubíhá pomalu vpřed, hrdinka objevuje skryté i získané schopnosti a seznamuje se se svým okolím. Kromě již popsaných chyb jsem si žádných dalších nevšiml a jen směle dál!
 Šíma 17.08.2014, 14:03:16 Odpovědět 
   Zdravím u dalšího pokračování.

I v této části se hrdinové navzájem seznamují (naše dívka s vesničany a naopak). Nikdo netuší, zda může tomu druhému věřit, což je na druhé straně docela normální - přátelé i nepřátele by se měli vzájemně otrkat. Hrdinka musela projít sérií zkoušek, aby zapadla mezi osazenstvo vesnice, není se čemu divit, pokud je Tvůj svět, ve kterém se ona šestnáctiletá dívka ocitla, opravdu tak krutý a nemilosrdný, je ono zkoušení na místě...

Co mne zarazilo, byla skutečnost, že dívka získala určité schopnosti, které nejsou pro normální holku tak docela běžné, ovšem vzhledem k fantasy žánru (a zažitým klišátkům - viz hrdinka, která se rázem ocitne v jiné dimenze a chtě - nechtě se dostává do role mesiáše či osvoboditele, musí mít nějaké mimořádné vlastnosti, kupříkladu i v rámci určitého daného proroctví, jinak by toho nebyla hodna a zcela jistě by zemřela). Ale uvidíme, čím vším si ji jako autorka obdařila.

Co se kvality textu týče (styl, gramatika, apod.), drží se své laťky. Popisy a dialogy posouvají příběh pomalu vpřed (stejně tak myšlenkové pochody hrdinů), nezdá se, že by cokoliv v textu vyloženě drhlo. Našel jsem jen několik maličkostí, dovolil jsem si je vypsat níže.

Co mi padlo do oka:
============

-- Místnost, do které vstoupili, byla plná zbraní a nástrojů, které se dali jako zbraň použít. -- daly (TY zbraně a nástroje)

-- Nebyly zrovna moc ukecaný, …ale zase měli dost práce. -- (užití hovorové mluvy v myšlenkách hrdinky, použití měkkých a tvrdých koncovek krapet drhne při čtení, čtenář se může zarazit, pokud to nevyvěrá z kontextu, o čem že je řeč)

-- „…Není za co,“ odvětil muž zdráhavě. -- (tohoto užití tří teček jsem si všiml už v úvodu Tvého příběhu, klidně bys je mohla vypustit, pokud je v textu přetečkováno, může toto také působit rušivě) -- „Není za co,“ odvětil muž zdráhavě. -- (jinak stačí juknout do pravidel, na internet nebo do dobré knihy knihy, jak na ně)

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Cena odvahy - 9...
Anne Leyyd
Zpět v čase
Govrid
Synchronizace (...
ukex
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr