obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Důvěra a láska musí chodit pospolu."
B. Němcová
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Con los Colegas - 10. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 20.08.2014, 13:06  
 

X. Zaběhnutí do starých kolejí

Verča prý u mě pak ještě chvíli seděla a pak odjela na svůj pokoj.
Později, když mě byla navštívit v nemocnici vyprávěla mi o výslechu. Ptali se jí úplně na všechno. Docela jsem jí litoval. Prý při tom byla dost rozrušená. Nerada se k tomu vracela. Verunka trpěla v té době nočními můrami. Bála se sama usínat a to ještě dlouho po incidentu. Musela vyhledat pomoc psychologa. Když vyslýchali mě, i já měl z toho špatný pocit po těle. Nočními můrami jsem sice netrpěl, ale pociťoval jsem také jakési narušení mého myšlení.

Po dvou týdnech mě propustili z nemocnice. Za tu dobu mě byla třikrát navštívit moje rodina. Taťka, mamka i brácha Ondra. Setkali se tam s Veronikou. Opravdu jsem si nepředstavoval, že budu muset Veroniku představit svým rodičům za tak politováníhodných okolností. Chtěl jsem jet s Veronikou do Železných hor, vzít jí na hrad Lichnici a pak zastavit v Míčově před zrekonstruovanou chalupou mých rodičů s velikou zahradou a ovocným sadem a nad šálkem černého čaje jim Veroniku představit. No co, osud to chtěl jinak. Mamka nás pozvala na oběd. Poděkovali jsme tedy a začali se těšit na termín návštěvy. Mělo to i své výhody. Vyhli jsme se trapným rozpakům při představování. Samo to vyplynulo.

Odpoledne, v den mého propuštění, na mě čekala před nemocnicí Veronika. Už neměla ten ošklivý vozík, který dostala po příjezdu do nemocnice, ale nějaký jiný, myslím, že to byl ten starý vozík, který ji tehdy po úraze hradila pojišťovna.
Netrpělivě mě vyhlížela. Jakmile mě spatřila, rozjela se ke mně a pevně jsme se objali.
,,Tak už nemáš hvězdičky kolem hlavy? Nezblbnuls?" zeptala se žertovně Veronika.
,,Mělo by to být v cajku, podle doktora jsem zůstal normální, tak snad nekecal," se smíchem jsem odpověděl.
,,Tak fajn, jinak bych tě už nechtěla," pravila Veronika. Samozřejmě jsem v tom cítil ironii.
,,Jako svatého Jana Nepomuckého bys mě nebrala? Ten má taky hvězdičky kolem hlavy."
,,To bysme si ovšem moc nepokecali, Honza z Nepomuka neměl jazyk."
,,To máš pravdu, jen tě zkouším."

Odebrali jsme se k autu. Dal jsem do kufru své saky paky z nemocnice, Verča si sedla za volant, vozík položila na zadní sedadla a já si sedl vedle ní.
,,Mimochodem, chodila jsi krmit rybičky?"
,,Jasně, měly by žít - všechny, tak se kámo drž, vyrážíme."
Bylo zajímavé pozorovat, jak Veronika řídí. Jel jsem s ní poprvé. Připadalo mi zvláštní, že někdo řídí auto a přitom ani jednou nehne nohama.
,,Je to těžký? Ovládat auto takhle?"
,,Nevím, jinak jsem to ani nepoznala, je to docela jednoduchý," odpověděla Verča.
,,Někdy si to zkusím, i když teda jak se říká, auta a holky se nepůjčujou."
,,Klidně, ale někde mimo silnici," řekla a usmála se.
,,Tak jo. Třeba na autodromu." - ,,Jo." Verča se krásně usmívala. Řízení měla ráda, vždy si to náramně užívala.
,,V neděli za čtrnáct dní jedeme k našim na ten oběd."
,,Já vím, moc se na to těším. Vaši vypadají docela sympaticky."
,,Jo, to oni jsou," řekl jsem a za chvíli jsme byli doma.

Veronika pohodlně zaparkovala, parkovací místo pro vozíčkáře bylo volné.
,,Mám ti nějak pomoct Veru?" staral jsem se.
,,Dobrý, zvládnu to sama, vezmi si z kufru těch svejch pár švestek, já mezitím sestavím káru."

,,To nesnáším tohleto. Je to hroznej krám. Už, abych dostala peníze z pojístky a mohla si koupit novej.
V tu chvíi mi bylo princezny moc líto, ale co jsem mohl dělat?
,,Opravdu nechceš pomoct? Vypadá to, že s tím nešťastně bojuješ," nabídl jsem přeci jen ještě jednou svou pomoc.
,,Tohle musím zvládnout sama. Dívej, už to je," řekla Verča zapírajíc se a přesunujíc svůj roztomilý zadeček do vozíku.
Pak narovnala na stupačky svoje dvě neposlušné nožky obuté do slušivých sandálků. Já jsem do ruky vzal tašku s veteší z nemocnice a zabouchl jsem kufr.
,,Mohls to nechat otevřený, něco tam ještě mám." Veronika přijela ke kufru a sáhla pro takovou krabičku. Nebyla velká, ale malá taky nebyla. Položila si ji na klín. ,,Co v tom je?" zeptal jsem se zvědavě, když zavírala kufr.
,,To je překvapení," odpověděla tajemně.
Verča pak zamkla dálkovým ovládáním auto, já sáhl pro klíče a odebrali jsme se ke dveřím pětipatrového činžovního domu se sedlovou střechou a moderní barevnou fasádou. Z takových se skládalo celé sídliště.

Octli jsme se přede dveřmi, odemkl jsem a otevřel dveře. Nejprve jsem nechal dovnitř vjet Veroniku.
,,Schránku jsem ti vybírala, všechno máš na stole," řekla pohotově, když jsem se ji chystal otevřít.
,,Díky, ale přeci jen, kdyby tam náhodou něco bylo, jeden nikdy neví."
Ve schránce nic nového nepřibylo. Verča mezitím přijela k výtahu a tlačítkem jej přivolala.

Můj byt byl v předposledním patře. Jedna část bytu měla šikmé stropy a osvětlena byla střešními okny. Měl jsem však i balkon. Byl to malý dvoupokojový byt. Pro mě však zcela dostačující. Snažil jsem se, aby vypadal moderně. V mé malé koupelně byla původně jen sprcha, s trochou důvtipu jsme však s jedním známým architektem dokázali do ní vecpat vanu. Jako kdybych tehdy ve skrytu duše tušil proč.
,,Matty, mohla bych tě o něco poprosit? Potřebuju čůrat, mohl bys mi pomoci?" zeptala se Verča, když jsme se octli v obýváku.
,,Ale jistě Veru," odpověděl jsem a Verča položila na stůl krabičku.
Pak jela k záchodu, já šel za ní a pak jsem jí pomohl se na toaletu dostat.
,,Počkám na chodbě, pak na mě zavolej."
,,To je jasný," pravila Verunka. Z chodby jsem slyšel tichý cinkavý zvuk proudu její moči.
Pak, když už seděla Veronika opět ve svém vozíčku, jela do obýváku a zajela ke stolu. Od kuchyňské linky jsem na ní volal:
,,Postavím na čaj, dáš si černej viď?"
,,Samozřejmě."
,,A já si dám zelenej."
Nalévajíc vodu do rychlovarné konvice jsem pravil: ,,Nechám sem na záchod namontovat ty madla pro vozíčkáře, aby ses tu mohla cítit jako doma."
,,To bys byl moc hodný, ještě bych potřebovala nižší prahy. Špatně se přes ně přejíždí."
,,Jo, s tím jsem taky počítal. Neboj, upravím pro tebe svůj byt tak, jak jen to bude možný. Uděláme z toho náš byt, naší komnatu. Co je vlastně v té krabici?"
Verča krabici hned rozbalila.
,,Pojď se podívat."
V krabici byla dvě patra chlebíčků a dále nějaká už od pohledu lahodná buchta.
,,Bylo na čase ti ukázat, jaká jsem kuchařka," řekla se smíchem Verunka.
,,Děkuju, už se těším, až to spolu sníme," řekl jsem a sáhnul po jednom kousku nakrájené buchty.
,,Jen ochutnej, pekla jsem jí s láskou."
Už první sousto to potvrzovalo. Bylo znamenité, a to i když normálně sladké moc nemusím.
,,No musím říct, že takovou kuchařku jako jsi ty si utéct nenechám, láska vážně prochází žaludkem," řekl jsem a znovu se zakousl do jemné, slaďoučké buchty.
Veronika se hlasitě zasmála a řekla: ,,Já bych ti nikdy neutekla. Spíš bych ti ujela a pochybuju, že bys mě dohonil. Nemáš kola," řekla s šibalským výrazem.
Hlavou mi blýskla myšlenka, že obdivuju, jak si dokáže Veronika udělat srandu sama ze sebe a jak pozitivně svůj vážný handicap bere.

Rychlovarná konvice dosáhla bodu varu, ozvalo se tiché cvaknutí termostatu. Zvedl jsem se i s třetím kouskem buchty v ruce a šel zalít čaj. Narovnal jsem pak oba hrníčky na tác společně s cukřenkou a lžičkami a vše jsem odnesl na stůl. ,,Promiň, došly mi kostky, mám tu jen práškový."
,,To nevadí," pravila a nasypala si do čaje jednu a půl lžičky cukru.
,,Co teď? Budeme až do večera jen jíst?" zeptala se Verča.
,,Nevím, každopádně večeři dnes asi vařit nemusíme. Tady je jídla."
,,Myslím, že dnes praskneme, ještě že mám dobrej metabolismus, jednou za čas si to můžu dovolit," opět se smíchem pravila Veronika.
,,Jedna návštěva posilovny a máš to spálený...," řekl jsem.
,,To je pravda, nebo víš, co mě napadlo? Zítra bychom mohli jet na kolo, co říkáš? Zase aspoň třicet kiliáčků. Minule to bylo moc fajn."
,,Tak jo, víš, že mně to taky před chvílí napadlo? Ty mi čteš myšlenky vědmo?"
,,No jasně, já jsem potomek Sybily."

Po čase jsme se s Verčou pro větší pohodlí přesunuli na gauč před televizi, černé středně velké LCD Panasonic. Na konferenční stolek jsme narovnali buchtu a chlebíčky a láhev limonády a skleničky.
,,Pustíme si nějakej film?" zeptala se Verča.
,,To jsem právě myslel, ale přes kinematografii jseš tady ty, já moc filmovej fanoušek nejsem."
,,Má ta televize USB vstup? Svou flešku nosím stále u sebe, mám na ní hafo filmů, ale mám jí v kabelce. Tu jsem si nechala v předsíni, mohl bys tam pro ní skočit?"
,,Jo, je tam USBéčko, ale mám se ti hrabat v kabelce?" zeptal jsem se nevěřícně.
,,Ne, přines celou kabelku ty hlupáčku."
,,Tak jo," sebral jsem se a za chvíli se vrátil s kabelkou.
Verča právě polykala lok sladké pomerančové limonády. Sáhla do kabelky a vytáhla červenou flešku.
,,Na, tak to tam strč," řekla pak.
,,Co a kam?" zeptal jsem se, abych poukázal na Verčinu vtipnou dvojsmyslnou formulaci.
,,Verunce to došlo rychle a ihned vyprskla hlasitým smíchem.
,,Co mám kam strčit?" zeptal jsem se znovu a hlasitě, abych přehlučel její hlasitý smích. Samotnému se mi smíchy třásl hlas.
,,Podle toho, co by sis dal radši," zmohla se v záchvatu smíchu Veronika na odpověď.
,,Tak o tom by se dalo vážně uvažovat, na co máš chuť ty?"
,,No, i když jsem původně chtěla film, mohla bych svůj názor změnit,“ pravila Veronika a stále se smála.
,,Tak fajn, uskutečníme to tady na pohovce, nebo vás mám přenést do ložnice madam?“
,,Do ložnice, je tam víc místa. Jednou jsem to absolvovala na pohovce a několikrát jsme spadli a bolelo mě za krkem.“
,,Tak dobře, začínám bejt pěkně nadrženej, dáme si jízdu.“
Vzal jsem Veroniku do náruče a i se sklenkou limonády a chlebíčkem jí odnesl do ložnice, položil ji na postel a pak to tam strčil a společně jsme si užili. Bylo to hodně podobné jako tenkrát poprvé, ale tehdy to bylo nejkrásnější.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 21.08.2014, 9:54:00 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 20.08.2014, 13:56:26

   Čuku, díky za reakci. O to mi šlo, samotnou mě totiž zajímalo, jak na můj názor budou pohlížet jiní.

Chápu, jak to myslel autor a jak to myslíš Ty. Je to život, jasně, lidi tak spolu komunikují, je to naprosto normální. Po nějaké době před sebou už nemáme tolik tabu a nestydíme se. Ale v příběhu, kde je ta "přeslazenost" mne to prostě dostalo. A možná by moje reakce nebyla taková, kdyby v té pasáži nebyla zmínka o tom "cinkání". To můj dojem jen umocnilo. To tam snad vážně být nemusí, to si vzít nenechám :-)

Ale jasně, na každého to působí jinak. Díky za reakci, Nat
 Nat Danielová 20.08.2014, 13:56:26 Odpovědět 
   Ahoj Vojto, na tento díl jsem byla moc zvědavá. Na to, jak bude příběh pokračovat i na to, jak si poradíš s některými šotky, které Tvůj příběh zbytečně kazí.
Příjemně mne překvapily náznaky humoru, tu a tam už to nejsou jen ty suché dialogy, které nikdo doopravdy neříká.
Jsou také místa, která tam jsou zbytečná. Třeba pasáž o vybírání schránky byla zbytečně rozepsaná, překáží mi tam. Zvlášť, když v ní nic nebylo.

Občas Ti ujede nějaká interpunkce, ale to mi tak neva, spíš mi vadí postavení slov, které mi občas nedává smysl.

A potom, a to pro mne bylo z celého dílu úplně to nejhorší! Veronika mu řekne, že potřebuje čůrat. ČŮRAT!!! Panebože, nikdy bych to takhle klukovi neřekla, a v knize mi to přijde hnusné. Nejsem žádnej puritán, ale toto na mě prostě bylo moc. A popisovat, jak to cinká, šmarjá pano, přišlo mi to děsně nechutné. To už raději přežiju popis jejího oblečení včetně silonek a faktu, že má odlakované nehty. Vojto, promiň, ale takhle to cítím a proto to píšu, nebudu Ti kecat. Třeba na to mají ostatní jiný názor a já bych Ti to moc přála.
Jak můžou jít na kolo? On už má ruku v pořádku? Ze zkušeností vím, že sádra může být měsíc i víc. A i kdyby tu ruku měl už zdravou, přetěžoval by ji takhle hned?
Když mu Veronika popisovala, jak jednou provozovala sex na pohovce, no já nevím, že by to musela takhle ventilovat.
A nakonec popis jejich milování. Jo, jsi chlap, chápu, že romantika jde stranou, ale možná by to trochu popisu chtělo, jako čtenáři mi to velmi chybí. Fakt, že TO tam strčil a užili si, no to je jak když sedíš s kámošema u pátýho piva a machrujete jeden před druhým. Ale do pořádnýho příběhu, o který se snažíš, to podle mého soudu nepatří.
A taky - když to tehdy bylo nejkrásnější, znamená to, že už se mu to s ní tolik nelíbí? Kde je změna? V tom, že předtím se na to tolik těšili a teď to berou jako denní chleba?

Asi jsem zlá, fakt promiň ale mám to tak. Byla bych ráda, kdyby sem ještě někdo další přidal komentář, protože se třeba mýlím a dostanu za uši. Tak uvidíme...

Ahoj u dalšího dílu, Nat
 ze dne 21.08.2014, 8:16:48  
   čuk: Ve svém komentu jsem se nepozastavil nad tím, co ty pozastavuješ. Jsem zřejmě drsnější než ty a vím, jak mladí dnes spolu komunikují. "Čůrání" jsem chápal jako snahou odsladit text, je to realistický detail uzemňující euforii, ale tady hrdina necítil toto jako hnusné. Když se lidé mají rádi, nesmí je znechutit i takové projevy organismu. Formulace poslední věty by byla lepší: "bylo to zase krásné, ale trochu jinak. A to přídalo novou krásu."
Ještě k té psychologii výrazů: oba mluví trochu "oprskle", chlapácky, drsněji. Podle mne je to proto, aby ukázali, že jsou odolní k té tělesné rozdílnosti, že tím brání litování a soucitu a že nejsou jen romantici a zamilovaní zajíčci. Je to náznak i většího sblížení - už si mohou takto dovolit mluvit, protože partner chápe, že je to jenom slupka, a taky aby byl kontrast k něžnosti.
 ze dne 20.08.2014, 15:58:21  
   Wheelies Devotee: Díky za komentář.
To s tou rukou. V tom máš pravdu, taky mi to tam moc nesedělo a už jsem to opravil. Moc jsem nevěděl, jak to tam pozměnit, ale už jsem na to přišel. Pasáž s kolem jsem zrušil a do postele jí na konci neodnesl, ale přistavil jí k pohovce vozík a do ložnice jí odvezl. To s jednou rukou zvládne.Takže tak. :)
 čuk 20.08.2014, 13:05:52 Odpovědět 
   Příběhu podle mnme prospělo, že se omezily popisy a přidalo se na humoru. Zdá se mi, že se příběh vylepšil (ale možná, že je to tím, že už jsem si jako čtenář na hrdiny zvykl a sympatizuji s nimi). Zůstává v něm určitá euforie i povznesenost nad všední problémy, což je také sympatické. Bude však déle trvající? Jsem zvědav, jak se příběh dál posune.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Nevnímáš (Smysl...
Julia de Sena
Arn Dresko IV. ...
jindra
Jsou slova ...
Dick
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr