obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je pouze jeden originál lásky, ale na tisíc způsobů."
W. Shakespeare
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389839 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Osamělý strom na kopečku. ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kdyby strom promluvil
 redaktor čuk publikováno: 01.09.2014, 14:48  
Text pro WS. Vím, že by šel text pokrátit, ale tomu stromu jsem nemoho odepřít vypovídání se, byť bylo prkenně moralistické.
 

Ke mně stromy nepromlouvají. Bohužel. Příliš jsem se zanořil do své chemické vědy, na přírodu buď jaksi nevybyl čas anebo jsem si v ní připadal cizorodě. Za studií jsem se však o prázdninách rád toulával šumavskými lesy. Teď na stará bolavá kolena pozdě bycha honit, do přírody už se nedostanu. Nostalgicky vzpomínám na své mládí. A tak mi za zavřenými víčky vytanula vzpomínka na tu starou paní a na její neuvěřitelnou zkazku, kterou mi vyprávěla.

Tehdy ještě stařenky v šátcích chodily do lesa na klestí. Ta, kterou jsem co by statný mlaďoch potkal, se podobala moudré vědmě odměňující příběhem toho, kdo jí kus cesty pomohl s nákladem. Za bezesných nocí si dávám její vyprávěnku dohromady s vědomím, že by bylo škoda, kdybych ji nepředal dál. Což tímto činím. Věřte – nevěřte. Jak jsem koupil, tak prodávám.

Toto jsou stařenčina slova:
"Ten starej strom stál osamělej na vršíčku, nikde daleko široko neměl žádnýho kamaráda. Cesty ho míjely, nikdo nikdá se k němu nezatoulal. Mohlo ho utěšovat, že má výhled do otevřený krajiny a že mu vánky i mohutný vichry přinášejí povídačky o lidech. Věděl o nich svý.
Ten den, kdy přišel onen člověk v baretu, slunce bubnovalo do listoví stromů a stín koruny vytvářel na trávníku mihotavé obrazce. A druhej den už bylo pod mrakem a tehdy jsem se ke stromu přišourala já.
Co vedlo mý kroky? Snad skrytej pocit, jak vy inteligenti říkáte: intuice, že strom trpí čerstvou otevřenou ránou. Má předtucha mě nezklamala. Jedna větev v dvoumetrový výšce byla odlomena, pahýl plakal vyroněnou smolou. Vystoupila jsem na velkej kámen ležící pod stromem, našponovala se, na pahýl přiložila léčivý bylinky, na jejichž lovu jsem tenkrát byla a ránu ovázala kapesníkem. Pak jsem se posadila na zem, opřela se zády o kmen stromu a chvíli si zdřímla. Jako by mě jeho větve a třepotající se listy ukolébaly a do mýho snovýho polovědomí mi přehrávaly krátkej film o muži v baretu.

A toto našeptával strom do snu starý ženský":
„Onen člověk na turistu nevypadal. Měl ztrápený obličej, těkavé oči a na hlavě černý baret. Byl hubený, menší postavy, věk tak třicet let.
Z batohu vytáhl středně silné lano, udělal na něm smyčku. Pak lano přehodil přes větev, vystoupil na kámen a lano uvázal.
Pak sestoupil, rozhlédl se po krajině a upřel oči do dálky. Možná, že se v nich objevila slza, ale snad se to stalo účinkem všetečného větru, který se náhle objevil a zahrozil. Na mém vršku často bývalo jako na výdrholci a vítr se točil jako meluzína v komíně.
Kdysi ještě za mého stromového mládí usedl u mne jakýsi student a nahlas si přečítal Máchův Máj. Vítr mu sám obracel stránky, několik jich dokonce vyrval. Mnohému jsem tehdy nerozuměl.
Teď jsem nabyl dojmu, že ten muž s baretem také někoho volá. Beze slov, s pocitem marnosti, nevěřil, že by jeho slova odnesl vítr na svých křídlech k někomu, kdo by jim naslouchal.
V obličeji toho podivného návštěvníka se náhle odehrála změna: pohled se zjasnil, stal se odhodlaným a strnulým, oči se leskly a nepatrně se usmívaly, ústa se ušklíbala. Tak se často děje fanatikům a lidem, kteří nakročí do neznáma a nebojácně se chystají udělat druhý krok, s pocitem vítězství. Možná že do něj vstoupil zlý duch ze země a pokynula na něj vábící ruka smrti. Na mém vršku mohla mít svou skrýš – ve středověku místo mne tady stála šibenice. Nejsem vůbec hrdý na svého předchůdce.

Mužův výraz tváře se mi nejen nelíbil, ale dokonce mě naštval. Bylo to ode mne pošetilé, ale chtěl jsem mu pořádně vynadat a vysvětlit mu to. Rozhořčeně jsem pokyvoval větvemi: frajírku libový, hraješ si na hrdinu a uděláš-li to, co zamýšlíš, už nikdy jím nebudeš moci být. Ničím nebudeš moci být.
Pak jsem svůj temperament zkrotil, protože k lidem v nerovnováze se má promlouvat vemlouvavě, s utišujícím klidem. Tak jsem k němu pronesl řeč, i když jsem nejasně tušil, že mě neuslyší a že mé poučující tirády budou zbytečné. Ale cosi mě nutilo, prostě jsem musel. Sesbíral jsem střípky příběhů a rozhovorů, které sem zanášel vítr po dlouhé roky, a z kterých jsem pak skládával vědění o zákrutech lidských osudů a hledal jejich smysl. A přidával svou přírodní moudrost.

Já sám jsem ve svém stromovém bytí málo užitečný, snad jen pro ptáky usedající na mých větvích a pro vzduch, který osvěžuji. Tak trochu jsem byl filozof, věřící, že po smrti sekerou nebo pilou se teprve stanu skutečně užitečným. Vyrobí ze mne nábytek, třeba kolébku, nemluvňata v ní ležící budou rozumět mým písním sesbíraným ze ševelících lístků mé koruny. Třeba se stanu lávkou, po které budou pocestní bezpečně přecházet přes nepřátelskou říčku. Možná, že se zúčastním stavby krásného domu pro dobré lidi. V podvědomí si připouštím i to, že budu spálen, proměním se v popel a dým, ale teplo, které vydám, někoho příjemně zahřeje a v plamenech k němu přestoupí kousek mé duše.

Podívejme, nějak jsem se příliš rozpovídal, věda, že mám posluchačku, která mi bude rozumět.

Ale zpátky k mému návštěvníkovi. Vytrvale jsem k němu vysílal signály pozitivního myšleni a podobné bláboly.
Jak užitečný bude člověk po smrti? Stane se z něj potrava pro červy nebo popel uvězněný v urně.
Živý člověk to je jiná, je zanechávačem stop. Může se na něj štěstěna zaškaredit, a podupnout ho do země, ale také se může tvář osudu usmát. Jako na vlně se třeba vyhoupne vzhůru a vznese i do oblačných výšin. Každý člověk si staví svůj památníček a vytváří síť vzpomínek. Křehkou až pavoučí.
Něco podobného jsem se snažil muži v baretu vtlouct do hlavy, i to, že on svůj pomníček nedostavěl, že možná za rohem a za chvíli, byť třeba dlouhou, na něj čeká okamžik, kdy se v něm rozsvítí světlo a v zazní hudba a on se stane pro někoho užitečným a příjemným.
Zcela jsem se nechal unést poučováním.
Život vyžaduje trpělivost a je nutno ho prožít bez výčitek. Chce houževnatost, jasnou mysl i srdce. Nejsou-li jasné v tomto okamžiku, není třeba si zoufat, určitě se chmury časem rozptýlí a mysl se vyjasní. Smyslem člověka je žít, a život prožít s otevřeným hledím, rozumem i srdcem.
Takhle nějak jsem blábolil útržky moralizujících frází, opakoval řeči, které se říkávají lidem v depresi a které jdou jedním uchem tam a druhým ven.
Samozřejmě bez výsledku a marně.

Po němé chvíli mého moralizování muž přerušil svou minutu ticha za budoucího sebevraha a konečně se rozhodl. Vystoupil na kámen, přes větev hodil lano a chystal se navléknout smyčku na krk.
Tomu musím zabránit. Rozhoupal jsem větev a shodil muži baret z hlavy. Vytrhl se ze svého sebevražedného odhodlání, vytřeštěně se podíval na černou skvrnu ležící v trávě. Přece nebude smekat! Chce si přece zachovat svou imidž i ve smrti.
Seskočil z kamene, baret zvedl, nasadil si ho na hlavu, vystoupil znovu pod smyčku a připravoval se znovu si ji přetáhnout přes hlavu.Teď pomalu a opatrně, aby mu baret nespadl a vlasy nebyly vydány všanc větru.

Začal jsem rozhořčeně třást svými větvemi, takový jsem byl citlivka a nervák. Promluvil jsem s větví, přes kterou byl přehozeno a uvázáno lano. Němě mi přisvědčila. Pak se rozkývala a rozkymácela, celá v křeči se snažila přiblížit k zemi a tam se zachytit. Moc se jí to nedařilo.
Budoucí sebevrah odkopl kámen a začal se houpat ve smyčce, zpočátku ještě trochu tlumil její sevření a dopřával si pár vteřin lidského pocitu.
Pak udělala větev víc než to, co jsem jí poradil, sama, o své vůli. Soustředila všechno pnutí v sobě, žíly zelené mízy v ní naběhly. Cítil jsem to obrovské úsilí. Snad vzývala gravitaci a prosila pána stromů, aby jí dovolil spočinout na zemi. Její prosba byla splněna. Slyšel jsem praskot, větev se zlomila a padla do trávníku. Na své poslední cestě, během letu voňavým vzduchem, ze vzteku, který vystřídal předchozí euforii, praštila muže vší silou přes hlavu, až mu z ní spadl baret. Muž se zamátořil, dopadl týlem na kámen a nehýbal se. Slyšel jsem, jak dýchá v hluboké mdlobě. Žil, zatím co vedle něho větev umírala, pomalu, než uschne docela.

Muž měl štěstí. Okolo šla dvojice turistů, objevila mužovu botu, která se skutálela dolů (trochu jsem jí pomohl). Vystoupili ke mně nahoru, muži sňali smyčku z krku a uložili ji do batohu: prý se doma hodí. Pak šli zavolat sanitku. Přijela asi za půl hodiny, dva saniťáci v bílých pláštích zafačovali muži hlavu, snesli ho dolů, naložili do sanitky. Sanitka odjela. Mně zůstal jen smutek nad ulomenou větví a trochu přitroublý pocit dobrého skutku.“

"A to je vše, co mi strom vyprávěl,” řekla stařenka. „Pak jsem se ze snu probudila. No co tomu říkáš študentíku?“

„Že si umíte, pani Hadrbolcová, pěkně vymýšlet.“

„Tlumočím, to co jsem ve snu slyšela a viděla.“

„To nemůže být pravda.”

“Cožpak, mládenče, víme, co se děje mimo naše lidské omezené vědomí? Nač si kazit hezký příběh, tím co lidé za pravdu považuji.”

“Paní Hadrbolcová, vy jste ale podšívka, vy nejste tou prostou stařenku z lesa, určitě jste bývala spisovatelkou, mluvíte až příliš spisovně, když se nehlídáte.”

“Mysli si, co chceš, ale třeba se nemýlíš, sekla jsem tím řemeslem včas. Už jsem se zamotávala do sítě slov a přestávala jsem slyšet skutečnou pravdu bytí a řeč těchto lesů a luk. Starý člověk se stává dost patetickým, to poznáš sám.”

“Dobře, beru. Ale pak nevěřím, že jste svůj sen nechala jen tak, že jste nepodnikla průzkum, zda ten sen nebyl jenom snem.”

„Uhádls. Jsem stará šťouralka, jako jsou všichni skuteční spisovatelé.“

„Tak mi příběh dopovězte, paní Hadrbolcová. Prosím.“

„Ta zmiňovaná ulomená větev pod stromem skutečně ležela. Taky jsem ji obvázala, aby nevyschla. A za pomoci jednoho pocestného ji odtáhla domů. Na zahrádce za domkem jsem ji zasadila a přivázala ke kůlu. Obživla. Už nasazuje lístečky. Ale do snů mi ještě nepovídá. Asi se stydí, i když nemá za co.”

„Nezajímalo vás, kdo byl ten zachráněný sebevrah?“

„To víš, že zajímalo. Když za mnou v neděli přijela dcera, co dělá ve městě v knihovně, pověřila jsem ji pátráním, jako soukromou detektivku.”

“Co zjistila?”

“Onen muž s baretem se jmenuje Josef Kropáček. Pár dní si poležel v nemocnici s otřesem mozku. Vůbec si nepamatoval, co se s ním na procházce ke stromu dělo. Policajti usoudili, že byl přepaden nějakým vandrákem. Když zjistili, že se panu Kropáčkovi nic neztratilo, přestali se případem zabývat, ostatně: kde už je nějakému vandrákovi konec. Takovou máme dnes policii.”

“Co bylo s panem Kropáčkem dál?”

“Původně byl pinglem v hospodě Za zídkou. Tam chodili smuteční hosté po pohřbech a taky hrobníci a funebráci. Atmosféra v lokále byla velice hustá a temná. Pan Kropáček byl citlivý a tak mu ty hřbitovní řeči lezly na mozek. Po svém uzdravení dal výpověď a přijali ho do nóbl restaurace u Krále. Tady se scházela místní honorace a vedly se řeči blýštící se zlatem, většinou falešným.
Číšník Kropáček se zabavil a práce se mu líbila. V kuchyni se s kuchařkami smával, žertoval s nimi a s jednou prý začal chodit. A abych nezapomněla. Černý baret zahodil a koupil si nový světle zelený klobouk. Nosil ho na stranu a často si švihácky brnkal prstem do krempy, když potkal nějakého známého. Měl jich po svém podivném úrazu docela dost. Tak to je všechno.”

“Svým příběhem jste mě potěšila, paní Hadrbolcová. Mohu ho zapsat a předat dál?”

“Ale proč ne, mládenče, když se ti líbí. I když ten strom byl dost ukecaný a planě filozofující. Ale lze se mu divit, když na vršíčku žije tak sám? Jo, a nekrať mi jeho vyprávění!”

„Jistě. A děkuji vám za všechno, paní Hadrbolcová, milá lesní stařenko.”

Zasmáli jsme se, rozloučili se, podali si ruce. Byla to příjemná a dost trhlá osamělá paní.
A ten příběh jsem napsal. Ležel mi dlouhá léta v šuplíku. Až teď, na stará kolena, kdy už se všemu a současně ničemu nepřestávám divit, ho posílám dál.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 34 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 maja52 04.09.2014, 14:38:12 Odpovědět 
   Krásný, čtivý text. Tvůj styl se mi líbí. Hezké dny přeji.
 ze dne 04.09.2014, 18:05:23  
   čuk: Děkuji, od opravdové básnířky pochvala potěší - obzvlášť.
 Jenny 03.09.2014, 1:02:52 Odpovědět 
   četla jsem ji odpoledne, pěkně v klidu a s tou dávkou času, který je potřeba, tedy který já potřebuji :-)
příběh se mi líbil melodičností, místy až moc filosofickým pojetím (to když rozmlouval strom) ale bylo to tak krásně napsaný, že jsem mu to odpustila :-)
příběh skoro až pohádkový.
líbilo se mi.
 ze dne 03.09.2014, 8:00:13  
   čuk: Jsem rád, že na tebe tak můj text působil. Strom byl opravdu mentorem a současně ukázkou, že slova nestačí a nepůsobí- nejen v příběhu až skoro pohádkovém.
 Jarda 02.09.2014, 21:40:07 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: SiLK ze dne 02.09.2014, 20:50:45

   Zapoměl jsi na jednu důležitou složku. Diplomatické podání kritiky.
 čuk 02.09.2014, 21:39:35 Odpovědět 
   Děkuji za přečtení a pochvalu. Jsem rád, že se ti líbilo.
 Adam Javorka 02.09.2014, 21:37:50 Odpovědět 
   Mioý Jirko a vážený pán! Zdravím ťa a pochváliť chcem. lebo píšeš naozaj dobre a s kvalitou. A to prirovnanie sa mi páči, lebo ani mne sa stromy neprihovoria a tíško stoja v každom počasí, aj sú v atmosfére, ako sme aj my a vlastne, akú ju aj robíme...
 ze dne 03.09.2014, 7:55:12  
   čuk: Dík za přečtení a pochvalu. Ale nejdůležitější je, že se ti můj text líbil a vyvolal pozitivní náladu.
 Quenťoš 02.09.2014, 21:26:18 Odpovědět 
   Dojemné, krásné, půvabné nejen jazykem, ale i zajímavou zápletkou. Nemohu dát jinak než za jedna i navzdory jednomu drobnému pravopisnému škobrtnutí - na správnou verzi daného slova posílám odkaz na stránkách Ústavu pro jazyk český http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=v%C3%ADdrholec&Hledej=Hledej
 ze dne 02.09.2014, 21:36:26  
   čuk: Děkuji za přečtení a hezké hodnocení. To škobrtnutí se mi nepodařilo na www najít, Můžeš mi napsat, kde byla chyba?
 SiLK 02.09.2014, 20:50:45 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: SiLK ze dne 01.09.2014, 19:35:28

   V kritikách všeho druhu platí pár jednoduchých pravidel. Literatura není výjimkou. Osobní pohnutky, citová vazba, lítost - ne. Hodnotí se vždy co nejobjektivněji posouzená kvalita díla v dané žánrové oblasti.

Slova, ta jsou samozřejmě vždy tím nejdůležitějším, známka jen takovým finálním shrnutím. Sledování procent na profilu, dětinské. Lidé na amatérském literárním serveru se však většinou chovají jako učitelky v první třídě. Všem dají samé jedničky, těm nejhorším šoupnou dvojku, všechny mají stejně rády, ale mě stejně vždycky nejvíc zajímá, co si doopravdy myslí a veškeré nadržovaní "abych nebyl smutný" považuju za potupné. Proto jsem ve známkování upřímný, v hodnocení přísný, a tvoje dílo je skvělé a z toho důvodu jsem ti dal jedničku.
 Jarda 02.09.2014, 17:55:16 Odpovědět 
   Dzravím.
Příběh mne vtáhl od začátku do děje. Četl se mi dobře, po celou dobu mi dával pocit, že strom není jen kus živého dřeva, ale i bytost, která myslí v odlišné dimenzi než my. A na rozdíl od mnohých z nás, to s námi myslí dobře a je schopna se pro nás obětovat. Jen si na ni naladit a uvědomit si to.
 ze dne 02.09.2014, 21:34:04  
   čuk: Děkuji za přečtení. Jsem rád, že takto na tebe můj text zapůsobil.
 Apolenka 02.09.2014, 14:01:07 Odpovědět 
   "Ke mně stromy nepromlouvají," říkáš. Nevěřím, mluvko!!!
Jak jinak bys mohl na tento příběh nevzpomenout a citlivou rukou ho zapsat? Tvé texty, milý čuku, čtu převelice ráda. Jsou kultivované, nepostrádají hluboký cit a životní moudrostí přímo přetékají. Ty sám jsi jako strom... košatý a pevný, který hned tak něco neporazí. Strom DUB s velkou dobrotivou duší. A kdyby se ti snad ulomila větev, přijdu ti ránu zamáznout voskem, neboť velké stromy obdivuji a mám moc ráda... na zahradě jich máme několik (velikánů, jež mají duši).
 ze dne 02.09.2014, 17:28:33  
   čuk: Děkuji za přečtení, opravdu mé ego pohladilo. Kéž bych byl tak citlivým a moudrým stromem. Jak je známo mezi spisovatelem a jeho texty bývá často propastný rozdíl.
 Šíma 02.09.2014, 13:23:25 Odpovědět 
   Zdravím.

Líbil se mi dobrý konec, líbil se mi i pohled (a smýšlení) toho stromu, copak se ten ubohý človíček zbláznil a chtěl se na něm oběsit? Konec dobrý, všechno dobré. Tvůj styl se mi líbí také, je čtivý, je v něm i krapet černého humoru, možná i nadhledu (se stářím prý přichází i moudrost - a to nemyslím jen tebe, milý čuku, ale i onu babku) a také umění vyprávět.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 02.09.2014, 17:22:14  
   čuk: Děkuji ti za koment a pochopení "morálních kvalit stromu." Vyjádření k hodnocení stáří: viz níže.
 Harpyje 02.09.2014, 8:32:51 Odpovědět 
   Zdravím:) Krásný příběh, pěkné povídání, styl...co dodat, mistr slova:) Myslím si, že když se pozorně zaposloucháme někde v lese ...slyšíme jak si stromy povídají ... tu schopnost určitě mají, jen se nebránit porozumět.
Za jedna. M.
 ze dne 02.09.2014, 16:58:08  
   čuk: Děkuji za hodnocení: kdyby stromy promluvily, často by i nadávaly. Můj strom se odhodlal k činu a byl odměněn. U mně se stářím přichází zapomnění a tím pošetilost bez korekce zkušeností.
 SiLK 01.09.2014, 19:35:28 Odpovědět 
   Ahoj,

moje srdce z takového příběhu nezměkne, to víš, ale líbil se mi. Líbil se mi styl jakým je napsán, text neobsahuje mnoho rušivých elementů a celý ten děj jsem měl před očima a měl jsem velkou chuť k nějakému takovému stromu jít a chvíli s ním pobýt. Přiroda je pro mě vzácná. Ta opravdová..., a když jsem v ní, snažím si to užívat. Ačkoliv do Greenpeace mám hodně daleko...hooodně.

Snad i tenhle workshop, tvůj text i snaha mě samotného mě přiměla více o zeleném kolem sebe přemýšlet a vidět v tom to hezké. V téhle povídce se ti povedlo skvěle smísit dějovost, obrazovost a přirozené plynutí vyprávění. Není to můj styl, ale bavilo, takže by měla být podtržená...:)

1 T.
 ze dne 02.09.2014, 16:56:02  
   čuk: Děkuji moc za příznivé hodnocení za známku (i když, jak víš, já beru známky za věc formální a částo matoucí: poměřování různých stylů a závažnosti stejnou známkou)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
6. Darl
kadla
Není to málo?
Bira
Panenky - 2.
Amater
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr