obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je povídka v citoslovcích."
C. Baudelaire
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Ve znamení kordu 2 V ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 27.08.2014, 16:52  
 

Benoit seděl za stolem ve svém bytě a přemýšlel nad svým příběhem, který vydával v novinách. Byl nadšen úspěchem nové knihy, která zaujmula spoustu čtenářů. Až ji dopíše, možná znova zkusí štěstí u nějakého pařížského vydavatelství. Jenže teď se musel soustředit na tenhle příběh.
Bylo zrovna teplo, krásný den na nějaký výlet. A právě teď přišla k Benoitovi návštěva. Uslyšel jemné zaklepání na dveře. Nijak neuvažoval nad tím, kdo k němu jde, tak jen pravil: „Dále,“ neboť neměl zamčeno a dál se věnoval svému psaní.
„Benoite?“ ozval se ode dveří známý hlas, jenž už dlouho neslyšel.
Prudce zvedl hlavu, aby se ujistil, že hlas patří jen jedinému člověku – jeho otci.
„Otče?“ Benoit nechápal, kde se tu tak najednou vzal. Nechtělo se mu věřit, že ho tady vidí. Tady, v Paříži, v jeho bytě.
„Ano, synku, jsem to já. Přijel jsem tě navštívit. Dole mi otevřela tvá bytná a řekla mi, kde tě najdu.“
„A tenhle dům jste našel jak?“
„Jednou jsi mi psal adresu, vzpomínáš? Jak jsem dojel do města, stačilo se poptat pár lidí. Neměl jsem problém to tu najít, ačkoliv jsem v Paříži nikdy nebyl.“
„Sedněte si,“ ukázal Benoit na volnou židli u stolu. „Proč jste se mi v žádném dopise ani slůvkem nezmínil, že byste mě někdy přijel navštívit?“
„Chtěl jsem tě překvapit. A ani jsem sám pořádně nevěděl, zda opravdu přijedu. Jen jsem si říkal, že bych se měl zajet alespoň jednou podívat, kde bydlí můj syn.“
„Skutečně jsem velice překvapen. A hlavně jsem rád, že vás zase vidím. Už to bude rok, co jsme se naposled viděli, nemýlím-li se?“
„Máš pravdu, Benoite.“
Vincent Crozier, jak se jmenoval Benoitův otec, se rozhlížel po místnosti a díval se, v jakém prostředí žije jeho syn. Pak spatřil na zdi viset kord, který mu tenkrát ukoval a poslal.
„Máš to tady útulné. Rozhodně se ti tady nežije hůř než v Saint-Méry, chlapče.“
„Ano, celkem rychle jsem se tady zabydlel. A i když tohle obydlí nevypadá pro Pařížana nejlíp, pro chudého občana je to postačující.“
„Asi se neplánuješ vrátit zpátky domů, že?“
„To neplánuju. Paříž jsem si velice oblíbil, je tady zcela jiný život než na vesnici. Mám tady své přátele i dobrou práci. Nikde se nemůžu mít lépe než tady.“ Pak se na chvíli zamyslel. „A co vy, otče? Jak dlouho se v Paříži zdržíte?“
„Snad pár dnů. Když už jsem tady, tak bych si rád tohle město trochu prohlédl. Ať mám nějaké vzpomínky i na Paříž, než se zase vrátím zpátky. Kdoví, zda se sem ještě někdy dostanu. Když za mnou někdy nepřijedeš ty, tak musím za tebou aspoň já.“
Benoit se musel pousmát. Byl z takové návštěvy ještě pořád vyveden z míry. Nikdy by jej nenapadlo, že se u jeho dveří může objevit jeho otec.
Jakmile si Vincent Crozier po cestě trochu odpočinul a popovídal si s Benoitem, rozhodli se udělat si menší vycházku po okolí. Benoit dělal otci průvodce a sám vzpomínal na časy, kdy přijel do Paříže poprvé a rozkoukával se tu.
Nejdříve se vydali k mostu přes Seinu a sledovali lodě plující po hladině řeky. Postupně se dostali až k Alainovu náměstí, kde si Vincent prohlédl místní fontánku a zvolna kráčeli oklikou zase zpátky. Pro Vincenta to bylo něco úplně jiného, než dosud mohl vidět. Tolik zážitků ve vesnici nenalezne. Sice začínal chápat, co Benoit na tomhle městě vidí, ale on raději zůstane věrný Saint-Méry. Život ve velkoměstě pro Vincenta nebyl.
„Abyste si nemyslel, že tu nemám žádné známosti, tak vás zítra vezmu na výlet kousek za Paříž. To budete koukat, až uvidíte, s kým se přátelím!“
„To jsem tedy zvědav. Už se nemůžu dočkat. A až se vrátím domů, budu to muset všechno vyprávět sousedům! Budou mi závidět moji malou dovolenou.“

Eulaire de Petit si chtěla na chvíli odpočinout od všech starostí. Odložila vyšívání na stůl a povzdychla si. Tahle činnost ji momentálně příliš netěšila. Chtěla zase vidět Damiena! Nepřála si sledovat ho jen z dálky, ale mluvit s ním! Být mu nablízku... Jenže myslet na něj jí k ničemu nepomůže, proto se rozhodla, že ho opět navštíví. Alespoň na malou chvilku.
Nathan byl nejspíše ve své pracovně a o Eulaire si starost nedělal. Neměla problém jít, kam se jí jen zachtělo. Nepotřebovala žádné svědky, kteří by mohli Nathanovi hlásit, kam se chystá. Proto si neobstarala žádný z vévodových kočárů, nýbrž si odchytla jeden veřejný kočár kousek od panství – tak, aby si jí nikdo ze sloužících nevšiml. Samozřejmě nezapomněla na svůj obvyklý šat i plášť a mohla vyrazit.
Po Audrelayi se pohybovala jako doma. Bez jakéhokoliv váhání zaklepala na dveře Damienovy pracovny. Po vyzvání vstoupila.
„No ne, Eulaire! Rád tě zase vidím. Přišla jsi mi dělat společnost?“ ptal se Damien.
Eulaire přikývla. „Jen jsem tě chtěla zkontrolovat,“ zavtipkovala. „Potřebovala jsem na chvíli odejít ze zámku a nakonec jsem skončila tady.“
„Vážím si tvé přítomnosti, Eulaire. Alespoň prozatím odložím své povinnosti stranou. Zachránila jsi mě od nich,“ zasmál se Damien.
Eulaire si svlékla plášť a posadila se na masivní pohovku. Teď měla více času než obvykle, proto počítala s tím, že se zde zdrží o něco déle.
„Nathan tě shánět nebude?“ prohodil jen tak mimochodem. Nerad by, kdyby měla Eulaire kvůli němu problémy.
„Nemyslím si. Má své vlastní věci na práci a o mě si starosti nedělá. Naštěstí nemá tušení, že za tebou čas od času zajdu, to by pak na mě dával větší pozor. Takhle mi dává trochu té volnosti.“
„Aspoň že tak. Inu, stejně se divím, že s ním stále zůstáváš. Nejste rodina a ty jsi už dávno vyrostla, tak proč od něj neodejdeš?“
„Protože bych stejně neměla kam jít. Ve skutečnosti nic nemám. Mám sice šlechtický původ, ale jinak nic – všechno po rodičích mi vzal oheň. Domov i veškerý majetek. Moje dýka je jedinou věcí, která mi po rodině zůstala. A u Nathana jsem v bezpečí. Musím u něj zůstat minimálně do doby, než se mi podaří vypátrat pravdu, co se tehdy stalo.“ A také... mám ho alespoň na očích, kdyby se zase pokusil podniknout něco proti tobě, Damiene.
„Pořád pátráš po vrazích svých rodičů?“
„Netoužím po ničem jiném než dozvědět se pravdu. Chci vědět, kdo vyvraždil můj rod. A proč jsem jediná, kdo přežil.“
„Neměla by ses zaslepit touhou po pomstě, Eulaire. Nebude lepší se nikdy nedozvědět, jak to ve skutečnosti bylo? Abys pak nebyla zklamaná...“
„Proč mi to říkáš, Damiene? Víš snad něco, co já ne?“
„To ne,“ zareagoval rychle. „Jen si myslím, že by ses měla věnovat něčemu jinému než hledání něčeho, co nejspíš nikdy nenajdeš. Přeci jen se to stalo už tak dávno.“
„Před šestnácti lety. Ale stále mám tu hrůzu v živé paměti. A ten, kdo je za ten čin zodpovědný, za to zaplatí svým životem! Ať už je to kdokoli.“
Damienovi se vůbec nelíbilo Eulaiřino smýšlení, ale nedokázal ji přesvědčit, aby zanechala své pomsty. Avšak ho zajímalo, co by dělala, kdyby se jednoho dne opravdu dozvěděla celou pravdu. Vážně by tahle dívka byla schopná dotyčného zabít?
Ještě chvíli si povídali, dokud se Eulaire nezvedla se slovy: „Budu se muset vrátit. Ráda jsem tě viděla. Zase se někdy zastavím.“ Přehodila si přes šaty plášť a vydala se ke dveřím.
„Počkej. Doprovodím tě.“
Damien dovedl Eulaire mlčky k hlavnímu vchodu a ještě jí dal připravit kočár Duboisových i přes její námitky, že půjde pěšky. Jakmile odjela, všiml si Damien Honorého, který na svém koni ujíždí směrem k lesu.
Když se vracel zase dovnitř, nešel zpět do své pracovny. Trochu strnulým krokem si to rázoval ke knihovně. Věděl přesně, kam jít – na místo, které už léta nenavštívil. Tomu regálu se pokud možno co nejvíce vyhýbal, ale teď už nemohl snést tu tíhu, jež na něm ležela. Zastavil se až u jednoho ze zadních regálů a z jedné z vrchních polic vytáhl onu knihu, kterou tam tehdy schoval. Před několika lety. Od té doby se jí ani nedotkl.
Přesněji řečeno to byla jen napodobenina knihy, ve skutečnosti to byla pouhá schránka na cennosti. A jednu takovou cennost ta kniha ukrývala. Damien ji opatrně třesoucíma se rukama otevřel a vyndal jedinou věc, která se vevnitř schovávala. Srulovaná listina. Tajemství rodu Duboisů.
Louis ani Honoré o listině nevěděli. Jen Damien, hlava rodu, byl jediný, kdo tohle tajemství znal. Nikomu o tom nemohl říct. Musel to vše uchovat v tajnosti, nechtěl nikoho vystavovat takovému nebezpečí. Netušil, co by se stalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl. A musel mlčet hlavně před Eulaire – před ženou, které se to tajemství týkalo.
Damien totiž znal pravdu, po níž Eulaire pátrala. Byl si vědom toho, kdo před šestnácti lety vyvraždil její rod. Ale nemohl za žádnou cenu dopustit, aby to zjistila. Chtěl ji ochránit. Ochránit před jejím největším nepřítelem. Před vrahem rodu Petitů. Před samotným Nathanem de Fabrem.
Kdoví, jak by reagovala, kdyby se jen dozvěděla, že to právě on, muž, se kterým žije, spáchal ten ohavný čin na její rodině? A to tvrdila, že dotyčný za to zaplatí svým životem, jenže... Byla by schopná přijmout skutečnost, že za všechno může Nathan?
Tahle cenná listina, kterou Damien svíral v ruce, je jasným důkazem o vévodových činech. Je v ní napsáno vše důležité. Tenkrát, v té době, byl do toho zapleten i Damienův otec – Nathanův věčný rival. To on vlastnil tuhle tajnou listinu a celé ty roky jen tiše mlčel. Až poté, před pěti lety, po smrti Damienovy matky, svěřil svému nejstaršímu synovi toto hrůzné tajemství. Pak se Damienův otec rozhodl o všem promluvit, jenže Nathanovi vojáci byli rychlejší. A tak musel být jeho otec navždy umlčen.
Damien byl z toho všeho smutný. On sám se bál něco v tomhle ohledu podnikat, proto to nechává raději takhle. Ani svým bratrům nedokáže říct pravdu. Musí nést osud rodu Duboisů na svých bedrech sám. Říkal si, že pokud bude mlčet, tak se nic stát nemůže. Dokonce ani Nathan nemá tušení o existenci té listiny, proto je prozatím v bezpečí. A už vůbec neví, že Damien zná tajemství o vyvraždění Petitů. Kdyby to byl věděl, už dávno by nechal Damiena zbavit života.
Mohl bych ten list spálit... Pak by bylo už vše v pořádku, ne? Nemusel bych se neustále jen strachovat, zda na to někdo přijde. Takhle Damien uvažoval opravdu často, ale nikdy to nebyl schopen udělat. Občas se obával i o to, jestli náhodou na tuhle skrýš nenarazí Honoré, když tolik času tráví v knihovně. Jenže mezi takovou spoustou knih to bylo nepravděpodobné. Alespoň v to Damien doufal.
Odstranil rudou stužku, kterou byla listina převázaná a rozevřel list. Zadíval se na to drobné a přitom čitelné písmo – jediný a nevyvratitelný důkaz o tragédii Eulaiřina rodu. Za chvíli byl list opět srulován a ovázán stuhou. Damien jej znovu uložil do schránky a zastrčil zpět do police.
Povzdechl si, když vtom se otevřely dveře do knihovny, v nichž stál Honoré. Damien se zalekl, že jej bratr tak vylekal, a ihned poodstoupil od regálu, aby nevyvolal podezření.
„Ále, Honoré! Měl jsem za to, že ses vydal na projížďku.“
Honorého také udivila přítomnost Damiena v knihovně, ale nedal to na sobě znát. „Už jsem se vrátil. Dnes jsem se nezdržel moc dlouho. Ale co ty tady děláš?“
„Jen jsem hledal nějaké místo, kde bych měl aspoň trochu klidu. Potřeboval jsem si odpočinout od práce. To víš, samé papírování,“ snažil se Damien nějak zamluvit, proč se nachází zrovna v knihovně, „koho by to neustále bavilo.“
„Chápu.“
„No, myslím, že se půjdu zase vrátit ke své práci. Čeká mě toho ještě hodně.“ Prošel kolem Honorého a vyšel ze dveří ven. Do své pracovny.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.08.2014, 16:51:50 Odpovědět 
   Zdravím u další části.

Přestože se děj nikam výrazně neposunul, došlo k novým "událostem". Benoita navštívil jeho otec a Damien se dozvěděl, co se tehdy (před lety) skutečně stalo, možná to tušil, ale vidět to černé na bílém je nejspíš něco jiného. Je tato část jen jakousi vsuvkou, která předchází další - i bouřlivější - události? Uvidíme. Na práci šotků jsem nehleděl.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Mám psa
Pan Petr
Příkrá cesta na...
Radher
Orchidej - Kapi...
Jason W. LeClare
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr