obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 3. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 28.08.2014, 23:43  
 

Uběhly další dva dny a Mei se dokázala spřátelit se všemi obyvateli vesnice nebo se s nimi přinejmenším naučila dobře vycházet. Každé ráno a večer chodila sledovat jejich zápasy a stejně jako oni se zdokonalovala v boji, ovšem k žádnému souboji se dosud neodhodlala.
Právě vycházela ze stájí, když v dáli zahlédla Gideona. Zavolala na něho a bleskově vyrazila za ním. „Kampak ten spěch? Já ti přece neuteču,“ povídal usměvavě stříbrovlasý čaroděj.
„Já vím, ale poslední dobou se pořád míjíme.“
„Měl jsem nějakou práci.“
Když jej viděla zblízka, měla pocit, že není ve své kůži. Na pohled působil stejně dokonale jako obvykle, ale jeho výraz, jeho oči jí napovídaly, že ho něco trápí. „Nemáš spíš nějaké starosti? Připadáš mi nesvůj.“
„Copak se známe tak dlouho, abys to poznala?“
„Asi ne, ale cítím to.“
Gideon se usmál. Jeho výraz však během další chvíle zvážněl. Upřeně se na ni zadíval. „Musíš být silná, Mei, ať se stane cokoli.“
„Proč to najednou říkáš?“ ptala se nechápavě Mei.
„Jen tak. Víš, že tě jednou čeká těžký boj.“
„To jo. Víš, kdy to bude?“
„To ti nemůžu říct.“
„Jakou jinou odpověď jsem mohla čekat.“
„Zdá se, že sis získala jejich přátelství,“ zmínil se Gideon, když se Mei pozdravila se skupinkou vesničanů.
„Ve skutečnosti jsou docela milí. Mohli mě nadobro ignorovat, ale i přes své pochybnosti se mi snaží důvěřovat. Jsou na mě moc hodní.“
„Tak to je dobře. Pomůže ti, když se budeš na druhé dívat i z jiných stránek. Nakonec mohou být úplně jiní, než se původně zdálo.“
„To asi jo,“ souhlasila Mei. „Kam máš vůbec namířeno?“
„Za Adarem. Chceš jít se mnou?“
„Ráda. Snad už si na mě trochu zvykl,“ culila se Mei.
Byl stejně nervózní jako kdykoli před tím, přesto byl opravdu moc rád, když přijali jeho pozvání na večeři, během níž živě rozprávěli o jeho rodině. Adarův mladší bratr je prý ve své nesmělosti ještě horší než on. Museli ho dlouho přemlouvat, než ho přesvědčili, aby opustil domov a ukryl se do bezpečí u vzdálených příbuzných, kteří žijí daleko od jejich vesnice. Rodiče a prarodiče z matčiny strany jsou už dávno mrtví. Zemřeli před dvěma lety ve vzpouře proti lordovi, proto s jeho bratrem odešli jen rodiče jejich otce.
Když se vzbouřenci usídlili ve vesnici, většina žen, starců a dětí odešla, Adarova prababička však odmítla opustit vesnici. Byla už příliš stará, aby se vydávala na tak náročnou cestu, proto se rozhodla zůstat a dožít ve svém rodném domě.
Adar zůstal, aby mohl bojovat. Vždycky toužil následovat své rodiče, aby se jejich sen o prosperující zemi stal skutečností.
O svém vládci a úhlavním nepříteli si samozřejmě také povídali. Celé roky bojuje s problémovými kmeny na jihu země, které se nechtějí podvolit jakékoli vládě. Nemohli mu upřít, že chrání zemi před jejich útoky, v jiném ohledu však říše upadá. Svou zemi nechává napospas zkorumpovaným podřízeným, kteří své pravomoci mnohdy zneužívají jen ve svůj prospěch. Dochází k mnohým nepravostem, vraždění, zotročování, bezdůvodnému zabavování veškerého majetku, ale lorda nic z toho nezajímá, ovšem každý náznak vzpoury rychle a krvavě potlačí. Nad všechny zákony platí jediné pravidlo, kterým je právo silnějšího.
Většina démonů se proti lordovi neodváží postavit, dokonce ani ti nejmocnější si mu netroufnou odporovat a tak proti němu bojují jen blázni, kteří vědí, že zítřek nemusí nastat.
Po nastalém tichu, Mei změnila nepříjemné téma a začala mluvit o hvězdách, které jsou na zdejší obloze vidět mnohem výrazněji než v její domovině. Stovky snad i tisícovky hvězd tvořily na obloze nezapomenutelné kouzlo, které ji nepřestávalo uchvacovat.
Kam okem dohlédla, viděla nádhernou krajinu plnou zeleně a voňavých květin. Sama pocházela z města, které je nadmíru vzdálené zdejšímu klidu, proto si pobývání ve vesnici skutečně užívala. „Chybí ti domov?“ zeptal se jí Adar, jakmile domluvila.
„Řekla bych, že jo, …ale než se budu moct vrátit, nechci, aby mě mrzelo, že jsem pro vás nic neudělala.“
„Vrátíš se. Toho se nemusíš bát,“ řekl Gideon s jistotou, která ji vždy nesmírně uklidňovala.
„Však já vím. Jen co porazím lorda, že?“ usmála se Mei.
„Hlavně trpělivost. Tak jednoduché to mít nebudeš.“
„Po tom, co o něm vím, je mi to celkem jasný.“ O obtížnosti svého úkolu nikdy nepochybovala. Ve skutečnosti stále nevěřila, že jej dokáže vykonat, ale tentokrát už se s tím až tak netrápila.
Když dojedli, Gideon si vzal Adara stranou, aby si s ním mohl v soukromí promluvit. Mei mezitím pomohla stařence s nádobím. Ta jí prozradila, že se Adarovi zřejmě moc líbí, protože huhňá víc než obvykle. „Je to opravdu ještě dítě,“ vrtěla nad ním hlavou.

Jakmile vyšli z Adarova domu, byla již hluboká noc. Na cestu jim svítilo jen několik málo pochodní a měsíc téměř schovaný za mraky. Jak už se sama přesvědčila, démoni mají nesrovnatelně lepší smysly než lidé. Někteří dokonce mohou vidět ve tmě. Na rozdíl od Gideona, který sebevědomě kráčel po cestě, musela bedlivě sledovat nejbližší okolí, aby nezakopla nebo nevrazila do zdi.
„…O čem jste s Adarem mluvili?“ zajímala se Mei.
„Jen něco nepodstatného.“
„Aha.“ No. Když mi to nechce říct, tak je to jen mezi nimi.
„Co trénink? Všiml jsem si, že zkoušíš cvičit s ostatními,“ zeptal se jí poté Gideon.
„Jo dobrý, ale na souboj by to zřejmě nestačilo. Všichni tady jsou mnohem silnější než já. Navíc mají mnoho zkušeností se skutečným bojem. Já mám jen teorii od tebe. Nemám dost rychlé reflexi a žádnou sílu v úderu. Nedokážu přemýšlet dopředu tak jako oni, abych nachystala nějakou léčku.“
„Nějaký souboj by sis mohla vyzkoušet. Všechno se dá zvládnout, pokud opravdu chceš.“
„To všechno má ovšem nějaké meze.“
Gideon se usmál. „Zkusit to ale můžeš, ne?“
„To bych asi mohla,“ uznala nakonec Mei.
Když dorazili domů, Gideon se s ní rozloučil a zase se vydal pryč. Mei už zbývala energie jen na to, aby si šla lehnout, ale u démonů to bylo jiné. Jak vypozorovala, mnohdy spí jen velmi krátce nebo taky vůbec a to třeba i několik dní, aniž by se cítili vyčerpaní. Ona sama se na rozdíl od toho dokázala unavit poměrně rychle a když už se jí podařilo usnout, spala jako špalek. Každý den byl pro ni náročný, od tréninku po výpomocné práce a tak si lehla do postele a v mžiku upadla do tvrdého spánku.


* * *



Ráno vstala právě včas, aby se přidala k bojovníkům, kteří trénovali na cvičišti. Nejprve si pečlivě protáhla celé tělo a pak si vzala dřevěný meč, který jí bojovníci propůjčili, aby s ním mohla trénovat. Připadala si pošetile, když jen mávala mečem ve vzduchu, přesto si vyzkoušela několik výpadů, jakoby před ní stál skutečný protivník.
Po několika minutách meč odložila a vzala si vrhací nože, kterými zasahovala terč na desce. Vrhat noži už však uměla dokonale. Lepší by bylo naučit se s lukem, kdyby tady byl jediný, který bych dokázala napnout, zamyšleně pohlédla na nůž, který svírala v ruce.
Kdosi ji nečekaně poklepal po rameni. „O čempak přemýšlíš?“ zeptal se jí Letar.
„Ale… Jen… To nic,“ řekla nakonec Mei. Nemohla mu říct, že se necítí jako bojovník, který by dokázal přemoci jejich lorda. Mohla jen doufat, že ať přijde cokoli, bude na to připravená, tak jak jí Gideon slíbil.
Letar se na ni usmál. „Nechtěla bys zkusit bojovat s nějakým soupeřem?“
„Asi by to bylo lepší, ale vždycky, když vás vidím bojovat, říkám si, že to nemá žádný smysl. Vyrazíte mi zbraň z ruky při prvním úderu.“
„Měla by ses naučit bojovat proti přesile. Nezapomínej, že tvou největší zbraní nebude síla, ale rozum.“
„Spíš bych řekla, že by to mělo být štěstí.“
„Ale,“ mávl nad tím rukou. „Pojď to zkusit! Pro začátek tě budu šetřit.“
„To bys byl moc hodný,“ usmála se rozpačitě Mei.
Našli si volný prostor a pustili se do boje. Nejprve zkusili bojovat se dřevenými meči, ale přesně jak Mei očekávala, Letar jí během jediného okamžiku vyrazil zbraň z ruky. Silou se s ním skutečně nemohla měřit. Ani posilováním by nemohla získat tolik síly, aby dokázala přemoct průměrného démona a kdyby se jí to přece jen podařilo, samozřejmě by takovou sílu nezískala ze dne na den.
S rozumem to v boji nebylo o moc lepší. Všechno bylo příliš rychlé, aby dokázala uvažovat dopředu. Věděla, jak zacházet se zbraněmi a jak se pohybovat, ale neměla žádné zkušenosti s bojem ani zažité reflexi, které by jí umožňovaly větší rychlost a zákeřnost. Samotné vědomosti tu trhlinu nedokázaly nahradit.
Po meči zkusili bojovat s dlouhou dřevěnou tyčí. Údery byly sice obtížnější, protože potřebovala ještě více sil, ale díky tyči zvládala o něco větší rychlost. Nechala protivníka tvrdě útočit a pokusila se o překvapení. Uhnula právě včas, aby mu mohla podrazit nohy a srazila ho k zemi. Jenže tím to neskončilo. Letar byl na nohách rychleji, než ho stačila zasáhnout. Otočil se kolem své osy, aby unikl jejímu úderu a sám naznačil zásah.
Mei se vyčerpaně posadila na zem a zhluboka vydechovala. „Ale vidíš, aspoň na okamžik jsi mě dokázala ohrozit,“ povzbuzoval ji Letar.
„Je to k ničemu, pokud mě i tak zasáhneš ty.“
„Na začátek to přece šlo. Časem se jistě vylepšíš,“ usmál se na ni přívětivě.
Všichni se po náročném tréninku vrátili zpět do vesnice. Mei si sedla na polorozpadlou lavičku na jejím okraji a dívala se na krásně modrou oblohu. Neustále musela přemýšlet o tom, jakým způsobem by mohla porazit lorda. Bylo zřejmé, že ať už bude bojovat jakkoli, v rovnocenném boji jej nikdy nepřemůže. Měla by jej porazit lstí? V boji si však nedokázala zachovat chladnou hlavu. Neumí uvažovat jako zkušený bojovník, aby dostala nepřítele do pasti nebo ho nějak výrazně znevýhodnila. Může Gideonovo proroctví vyplnit štěstí či náhoda? Nebo má ve zdejším světě strávit měsíce či celá léta, aby získala zkušenosti, které tolik potřebovala?


Když si trochu oddychla, chtěla se po tvrdém tréninku osvěžit ve studené vodě a tak využila příležitosti a šla se spolu s dalšími ženami vykoupat do jezírka ležícího kousek dál od vesnice.
Mezi vzbouřenci zůstávalo jen šest žen. Ostatní se ukryly se svými rodinami ve vesnicích po celé říši. Ženy, které neodešly, se již neměly ke komu vrátit, proto se rozhodly pomáhat vzbouřencům. Stejně jako jiní, kteří ztratili někoho z blízkých, toužily po pomstě, ale jejich hlavním cílem byla lepší budoucnost pro jejich říši. Přály si, aby v zemi přestal vládnout strach a chaos a aby měl život vyšší hodnotu. Pouze lord může splnit jejich očekávání. Jedině on může zasahovat do všech koutů země a ovlivňovat její osud. Lepší lord by jim mohl dát novou naději.
„U vás všichni vypadají tak dobře?“ ozvala se jedna z žen, jen co se Mei ponořila do vody. Zdejší jí říkali Bara. Napohled působila velice štíhle, ale síly měla za dva. Jakmile měla v ruce nůž, nikdo si ji netroufal čímkoli dráždit. Nebyla zlá, ale jakmile jí dal někdo důvod, dokázala mu následující chvíle pěkně znepříjemnit. Ve vesnici patřila mezi nejmrštnější bojovníky.
Mei se na ni nechápavě podívala. „Jak dobře?“
„Jsi moc hezká.“
Hezká. „Nevím, jakou máte představu o kráse. Myslím, že jsem docela obyčejná holka. Na nějakou miss určitě nevypadám,“ ponořila vlasy do vody a pečlivě si je opláchla. „Proč se to tady tak řeší?“ Nebylo to poprvé, co se jí na to někdo vyptával.
„Protože krása obvykle patří mocným démonům. Čím mocnější je démon, tím oplývá větší dokonalostí. Není to samozřejmě pravidlo i slabší démon může být hezký, stále však platí, že kdybychom nevěděli, že jsi člověk, mysleli bychom si, že bys mohla být velice mocný démon.“
„Aha.“ Nikdy se vzhledem moc nezabývala, ale tohle bylo zajímavé zjištění. Mohl to být další důkaz Gideonovy výjimečnosti. „Co Gideon? Ten je hezký.“
„Jo, to teda je. Právě, že je nejmocnějším z nás. Je to čaroděj. Navíc pochází ze starodávné linie čarodějů. Býval dokonce blízkým přítelem předchozího lorda. Dlouhá léta sloužil v Alvionu jako jeho pravá ruka a samozřejmě i jako věštec. Je jedním z nejmocnějších čarodějů vůbec, pokud není nejmocnější,“ pronesla Bara obdivně.
Přátelil se s bývalým lordem? Mohl se znát i s tím současným? Ale to by proti němu přece nebojoval, nebo ano? uvažovala Mei. „Takže proto mě dokázal přivolat až sem. To určitě nebude žádné peříčko.“
„Samozřejmě. Jen čarodějové vnímají přítomnost jiných světů a jen ti nejsilnější mohou vytvořit cestu mezi nimi.“
„Cesta… Spíš jsem se propadla do země,“ usmála se Mei.
„Poslední dobou mi přijde trochu nesvůj. Myslím, že mu něco dělá starosti,“ zmínila se potom Mei.
„A zeptala ses ho?“
„Jo, ale nic mi nepřiznal.“
„Tak to zkus dneska večer. Bude menší oslava. Dej mu trochu napít a třeba se ti svěří,“ navrhla jí Bara. Ženy se daly najednou do smíchu.
„Další oslava?“ podivila se Mei.
„Nikdy nevíme, který den může být ten poslední a tak se snažíme povzbuzovat oslavami.“
„Ach tak.“ Být natolik smíření se smrtí. Musely v životě hodně zkusit, když dokázaly brát tyhle věci s humorem. Každý ve vesnici měl svůj způsob, jak bojovat se svým osudem. Někteří se snažili radovat z maličkostí, jiní se vyčerpávali při celodenním tréninku na cvičišti nebo tvrdou prací.
„Z toho si nic nedělej!“ povídaly ženy, když si všimly jejího ponurého výrazu. „Všichni jsou tady připraveni na cokoli. Víme, co nám hrozí, ale naším nejvyšším cílem je, aby už nikdo nemusel zažít to co my.“
„Není to příliš kruté vůči vám?“ obrátila se na ně Mei.
„Jsou věci, které se nedají udělat jinak. Někdo musí riskovat, aby se mohlo něco změnit… a navíc, teď máme tebe.“
„Jsi náš trumf,“ dodaly s úsměvem.
Trumf? Tím si stále nebyla jistá. Samozřejmě doufala, že jim nějakým zázračným způsobem dopomůže k vítězství, ale také cítila, jak silně o ni opírají své naděje. Díky tomu rostl její strach, že je nakonec všechny zklame. Věřila Gideonovi, ale co když jí jen neřekl celou pravdu, aby jí neublížil? Možná má sehrát jinou roli. Možná se jí snaží vyhýbat právě proto, že si to teď vyčítá.

Po návratu do vesnice pomohla připravit jídlo na slavnost a ještě před začátkem oslav navštívila stáje, aby se podívala na koně, zejména na malé hříbě, které si za těch pár dní zamilovala.
Když se vrátila zpátky, všichni se již začínali shromažďovat před hospodou. Mei se usadila vedle Gideona, který seděl dál od všeho dění. „Copak se děje? Vypadáš zadumaně.“
„Jen jsem o něčem přemýšlel,“ odpověděl jí tiše Gideon.
Mei se zadívala na bavící se vesničany. „Víš, co se s nimi stane?“
„Jejich budoucnost jsem neviděl, ale vědí, jakou mají šanci.“
Pokrčila nohy a opřela se bradou o kolena. „Tohle je příliš krutý. Jak můžou bojovat s tak malou šancí na přežití a ještě menší nadějí na vítězství?“ Chápala, proč se chtějí postavit lordovi, ale pokud je pravděpodobnější, že spíš ztratí vše, co ještě neztratili, tak to už pochopit nedokázala. Koneckonců, nikdy nepoznala zdejší život na vlastní kůži.
„Boj není vždycky jednoduchý. Důležitý je vytrvat. Jednou se to změní,“ pronesl Gideon.
„A ty pořád věříš, že tomu pomůžu?“
Gideon se místo odpovědi jen tajůplně usmál.
Možná viděl jinou budoucnost, kde Mei nehraje roli, kterou jí Gideon určil. Možná dokonce nehraje žádnou roli nebo si není svou vizí tak docela jistý. Možná jsem jen měla vzbouřencům pozvednout jejich naděje a odhodlání. To by přece sedělo mnohem víc, než že bych lorda skutečně porazila, nebo snad ne? Zdálo se, že si jí vesničané váží a věří, že vyhrají a to i přesto, že je rozdíl mezi ní a lordem naprosto zřejmý. S každým dnem jakoby ztráceli jakékoli pochybnosti o Gideonovo proroctví, jakoby jeho naplnění již považovali za samozřejmost. Bylo to přece proroctví lordova věštce, o jehož věštbách by snad ani neměli pochybovat.
Neměla tušení, jaká je pravda, ale ať je jakákoli, neměla v úmyslu ve své roli ustat. Potřebovali naději. Nic podstatnějšího proti lordovi neměli. Jestli Gideon lhal, udělal to pro dobro svých přátel. Stále mu chtěla věřit, třebaže jí mnohé zatajoval. Považovala ho za přítele. Byl k ní vždy velice vlídný a laskavý. Díky němu, díky všem tady měla zase pocit, že někam patří. Dalo by se říct, že ji vrátili do života, který se jí před tím převracel naruby.
Gideon jí slíbil, že se domů vrátí. Nic víc teď nemohla žádat.
„Jsem rád, že jsi taková, jaká jsi, Mei,“ řekl jí zčistajasna Gideon.
Mei se na něho překvapeně podívala. „Taky jsi prima,“ usmála se na něho.

Na večer byly připraveny všemožné hry, především souboje. Jakmile se setmělo začaly první zápasy nejlepších bojovníků ve vesnici.
O něco později se vystupovalo s krátkými scénkami. Mei měla většinou potíže jim porozumět, protože jí unikaly souvislosti z jejich historie i současnosti, ale měly se týkat jednoho z nejoblíbenějších lordů v dávné historii a jeho rivala. Vše ovšem bylo pojato jako komedie, při které se diváci neustále smáli. Pády, nepovedené pokusy o svržení lorda i posměšné potrestání viníka působilo jako humorná groteska, která vnesla do oslav příjemnou povznášející atmosféru.
Poté začala hrát muzika. Hudebníci měli dlouhé štíhlé flétny a nástroj podobný kytaře, do jejichž tónů pěly dva ženské hlasy. Byla to krásná živá hudba, která mnohé přítomné roztančila. „Proč si nejdeš zazpívat?“ zeptal se jí Gideon.
„Neumím vaše písničky.“
„To nevadí. Můžeš zazpívat nějakou od vás.“
Mei se na něho rozpačitě podívala. „Nebylo by to divný?“
„Ne. Budou rádi, když se zapojíš a něco jim předvedeš. Jen do toho!“
Mei sklonila zamyšlenou tvář. Zanedlouho ovšem vstala, přistoupila ke zpěvákům a požádala je, jestli by jim mohla zazpívat. Její zájem účastnit se uvítali s nadšením. „Samozřejmě. Rádi si tě poslechneme.“
Mei si tedy stoupla do prostoru mezi diváky. Jakmile začala pět ve svém rodném jazyce, všichni oněměli a zaposlouchali se do melodie její písně. Okolím se šířil její čistý hlas, který přítomné naplňoval naprostým úžasem. Když dozpívala, všimla si, jak se na ni všichni upřeně dívají. Nelíbilo se jim to? „Možná jsem přece jenom neměla,“ uvažovala neklidně.
„Ne, byla jsi úžasná.“
„Umíš nádherně zpívat,“ chválili ji vesničané.
„Vážně?“
„Jasně.“
„Zazpíváš ještě něco?“
„Ráda,“ usmála se Mei a vzápětí začala zpívat další písničky. Občas se ji pokoušeli doprovázet na nástroje, ale většinou ji nechali zpívat samotnou.
Zpěv Mei vždycky milovala. Uklidňoval ji. Jednou ovšem musela skončit a nechat svůj hlas odpočívat. Pak se vrátila ke Gideonovi. „Věděl jsi, že mám ráda zpěv?“ Gideon se po její otázce jen mlčky usmál. „Dík,“ culila se Mei.
Vzduchem se opět rozezněl zvuk hudebních nástrojů. Jakmile hudba nabyla na rychlosti, všichni kolem začali tancovat. Byly to divoké tance. Nikdo si příliš nedával záležet na krocích. Bylo nepředstavitelné, že by se pokoušela o podobné pohyby, o to větší pro ni bylo překvapení, když ji Adar vyzval k tanci. „Totiž… já… neumím tohle tancovat,“ řekla ostýchavě Mei.
„Jen běž! Aspoň si něco vyzkoušíš,“ drcnul do ní Gideon.
„Tak dobře,“ souhlasila zdráhavě Mei.
Adar byl celý rudý, ale chytil ji za ruce a naznačil jí, jak tancovat.
Zpočátku jí to moc nešlo. Při některých pohybech se cítila opravdu trhle, pak se ovšem uvolnila, chytila se rytmu a pustila se do tance. Byla to dobrá zábava, pokud člověku nevadilo, že to vypadá trochu bláznivě.
Když skončili, Adar jí poděkoval za tanec a Mei se vrátila ke Gideonovi. „Tak co? Dneska ses bavila lépe než minule, že?“
„Určitě. Co ty? Nevšimla jsem si, že by ses toho účastnil.“
„Neumím tancovat ani zpívat,“ odvětil suše Gideon.
„No a? Co kdybych tě vyzvala k tanci?“
„To neuděláš.“ Zaskočeně se na ni podíval.
„Že ne? Jen pojď! Aspoň si něco vyzkoušíš.“ Uličnicky se na něho usmála.
„Teď mi to vracíš, co?“ Vstal a zamířil s ní mezi ostatní tanečníky.
Další písnička byla klidnější, tentokrát ovšem bylo obtížnější rozpoznat rytmus, který by jejich tanec řídil. Oběma tanečníkům se však vedlo výborně. „Vždyť umíš tancovat, co povídáš?“ vytkla mu Mei, když zjistila, jak krásně tančí.
„Tobě nic neunikne, že?“
„Jasně že ne.“
Přestože tento tanec neznala, Gideon ji vedl jako profesionál. Díky němu byl každý jejich pohyb bezchybný. Možná se kdysi skutečně zdržoval v blízkosti bývalého lorda. Žil v paláci a pomáhal mu jako jeho nejbližší přítel, uvažovala Mei. Gideon byl ušlechtilejší a také mnohem vzdělanější než ostatní vesničané. Bylo patrné, že pochází z jiné společenské vrstvy, i přesto však každého ve vesnici pokládal za sobě rovného.
Po tanci se posadila ke stolu. Napila se vody a promnula si obličej. „Nejsi už unavená?“ tázal se jí Gideon.
„No… Trochu. Ale vy plánujete slavit dlouho do noci, že?“
„Je zbytečné, aby ses snažila vydržet s námi. Klidně si jdi lehnout, jestli jsi unavená. Potřebuješ nabrat sílu. Zítra je taky den.“
Mei se nad tím chvíli zamyslela. „Dobře. Tak já půjdu.“
Rozloučila se s Gideonem a dalšími, kteří jí byli nablízku a zamířila do svého pokoje. Byla už příšerná tma a při své smůle neměla sebou žádnou svíčku. Trvalo jí dlouhé minuty, než se dostala, kam potřebovala a samozřejmě při tom každou chvíli zakopávala.
V domě bylo naprosté ticho. Všichni zůstali na slavnosti, kde nepochybně stráví celou noc.
Mei si připravila postel ke spaní, když najednou zaslechla dunivé rány a křik. Spěšně se šla podívat k oknu, aby zjistila, co se děje. Tam, odkud stála, nemohla vidět na místo, kde se konala oslava, přesto viděla několik vesničanů rozestavěných do řady napříč hlavní ulicí. V rukách drželi zbraně, jakoby se mělo schylovat k boji. Na střeše protějšího domu se během chvíle rozšířil strašlivý požár. Co se to děje? Chtěla vyběhnout ven, jenže v tom okamžiku někdo vtrhl do pokoje. Ve tmě ovšem nedokázala rozpoznat jeho tvář. „Kdo je to?“
„To jsem já, Mei,“ zazněl Gideonův hlas. „Musíš odsud pryč. Našli nás.“
„Našli? Kdo?“
Gideon ji vzal za ruku. „Lordovi vojáci.“
„Co?“ Čaroděj se podíval z okna. Ve slabém světle ohně spatřila jeho znepokojený výraz. V tu ránu si začala uvědomovat všechny důsledky toho, co říkal a co se venku dělo. „Vojáci… Co ostatní? Ti zranění v nemocnici a Adarova prababička? Neměli bychom jim pomoct s útěkem?“
„Na to není čas. Teď musíš pryč,“ odvedl ji k vedlejší stěně pokoje.
„Co to říkáš? Přece musíme něco udělat.“ Gideon přiložil dlaň na zeď. Během chvilky začalo dřevo praskat. Postupně se rozsypalo na malé kousky a utvořilo ve zdi díru, kterou se mohli dostat ven. „Proč mám najednou utíkat a nechat ostatní na pospas?“
„Nic víc teď nezmůžeš.“
„Ale…“
„Pšt!“ umlčel ji Gideon a donutil jí stoupnout si ke stěně, aby je nikdo nezahlédl.
Okolím se šířil hřmot boje. Meče narážející do oceli. Křik. Výbuch. Praskání ohně. Gideon se šel podívat blíž k ulici, kde se bojovalo, aby mohl zhodnotit situaci. Vzduchem se nesl štiplavý zápach kouře. „Zatraceně. Už je tady,“ zaklel čaroděj.
„Kdo?“
„Lord.“
„Lord?“ vyjekla polekaně Mei. „Co ostatní?“ zeptala se znepokojeně, když bylo zřejmé, jaká převaha proti nim stojí. Co Letar, Trikan…?
„O ty se nestarej! Nemůžeš jim pomoct.“
„Jenže…“ začala namítat, ale Gideon ji zatlačil zpět ke stěně.
„Blíží se.“ Chvíli pozoroval dění na ulici. Potom se otočil a přísně se na ni podíval. „Musíš běžet co nejrychleji pryč.“
Mei nepatrně zakroutila hlavou. Všechno kolem ji děsilo, ale představa, že někde tady právě umírají její známí, že je všechny čeká krutá smrt, byla strašlivější. „A co ty?“
„Odvedu jeho pozornost.“
„Proč bych s tím měla souhlasit?“ Copak mám žít s vědomím, že je nechávám umřít, jen abych si zachránila vlastní krk?
„Musíš přežít, Mei.“
„A co ty? Co ostatní?“
„Každý si musí poradit sám. Ty jsi tady kvůli mně. Slíbil jsem, že se vrátíš domů a to hodlám splnit. Teď se běž schovat hlouběji do lesa!“ nařizoval jí nekompromisně.
„Neporazím ho, že?“
Gideon se na ni mlčky zadíval. „Teď na to není čas. Běž!“
„Nemůžu.“
„Jinak zemřeme oba, Mei,“ řekl jí rozčíleně a odvrátil od ní tvář. Pak se na ni opět podíval s přívětivým výrazem ve tváři a pohladil ji po vlasech. „Běž! Vrať se domů!“ vstal a vyběhl na ulici.
Mei nejprve vyděšeně strnula. Potom se přiblížila k ulici a rozhlédla se po okolí. Všechny domy již olizovaly plameny. Požár přeskakoval z jednoho dřevěného domu na druhý a pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty. Na zemi viděla několik nehybných těl. Na dálku je nedokázala rozpoznat, ale podle šatů šlo převážně o vesničany. Zbytek byli uniformovaní vojáci, kterých bylo mezi mrtvými a raněnými výrazně méně zato mezi bojujícími převládali. Zakryla si ústa, aby nevykřikla a vydržela hrůzu bojiště, které měla jen pár kroků před sebou.
Pár vesničanů stále bojovalo. Spatřila známé postavy, svalovce Geryho i Letara. Její pohled se zastavil na Gideonovi, který se postavil před muže jedoucím na bílém koni. Muž seskočil ze sedla a předal uzdu jednomu z vojáků. Jeho oděv nebyl tak vznešený, jak by si u mocného vládce představovala, ale byl jediný, který neměl uniformu a i přes vzdálenost, která byla mezi nimi, vycítila jeho silnou autoritu.
Zdálo se, že s ním Gideon hovoří, ale nedolehlo k ní jediné slovo. Všechno přehlušil hluk boje a občasné rány rozpadajících se budov pod náporem ohně. Gideon záhy tasil svůj meč a připravil se k boji. Lord udělal to samé. Vzápětí spolu začali bojovat.
Nemohla utéct a dovolit, aby se za ni někdo obětoval, ale také neměla tušení, jak by mohla Gideonovi nebo komukoli jinému pomoci. Byla příliš slabá, aby se postavila démonům. Neměla žádnou zbraň ani odhodlání bojovat na život a na smrt a tak zůstávala v úkrytu a bojovala se svou vlastní neschopností. Přece musím něco udělat.
Lord bojoval s čarodějem pouze mečem, přesto však jeho schopnosti zřetelně převyšovali možnosti každého, koho dosud spatřila. Měl neuvěřitelnou sílu a mrštnost. Gideon se zprvu držel dobře, dokázal se bránit a chvílemi dokonce i útočil, ale brzy začal tvrdě ustupovat. Nestíhal údery odrážet. Proč nepoužije své schopnosti? Nemůže?
Mei se rozhlédla po blízkém okolí. Díky ohni, který se rozšířil po celé vesnici, si o kus dál všimla železné tyče. Vzala ji do ruky jako svou jedinou zbraň. V tom okamžiku byl Gideon zasažen do boku. Přišel o meč. O vteřinu později jej odmrštila jakási neviditelná síla, která jej odhodila o několik metrů dál. Gideone!
Lord se o krok přiblížil, ale Gideon se stále nezvedal. Ne! Mei sevřela tyč v ruce a bez rozmyslu se vydala proti nepříteli. Byl k ní otočený zády. Doufala, že jej překvapí a poskytne Gideonovi trochu času, aby se mohl vzpamatovat. Mýlila se. Přestože neprojevil jediný náznak toho, že by si její přítomnosti všiml, lord s lehkostí uchopil tyč do ruky a zastavil její úder. „Mei!“ zachraptěl Gideon.
Démon, který měl tvář i oděv potřísněné krví se na ni jen letmo podíval. Jeho oči, ve kterých se odráželo světlo ohně, byly děsivě chladné, jakoby necítil vůbec nic.
Snažila se vyškubnout tyč z jeho sevření, ale démon ji místo toho odmrštil prudkým pohybem k čaroději. „Mei!“
Po drsném pádu jí bolelo celé tělo. Na okamžik nemohla popadnout dech. Byla potlučená a určitě měla i spousty odřenin, přesto vstala jak nejrychleji dokázala a přispěchala ke zraněnému Gideonovi. „Co tě to napadlo? Tady nemůžeš být!“ Klečel na kolenou a držel si ránu na levém boku. Jeho tunika byla nasáklá krví.
„Bez tebe nikam nejdu.“
„Mei!“ Chtěla mu pomoct na nohy, ale byl příliš těžký a on jí to nijak neusnadňoval. „Běž už!“ nařizoval jí Gideon, ale Mei ho neposlouchala a neustále se ho snažila postavit na nohy.
„Dojemný,“ ozval se lord. „To je ta, která mě má porazit? Má to udělat kusem železa?“ Na tváři se mu objevil úsměv, ale byl falešný a prázdný.
„Musíš pryč,“ opakoval dokola Gideon. Mei ho však nemohla opustit a nechat ho umřít.
„Stárneš, Gideone nebo jsi se už úplně zbláznil?“ promlouval opět lord.
„Jednou tvá šílená vláda skončí, Iirene. Budeš litovat všeho, co jsi způsobil,“ řekl rozčíleně Gideon.
Lord se chladně usmál. „Zoufalče.“ Několika kroky přešel ke dvojici, před kterou se zastavil. Byl nádherný. Měl dlouhé černostříbrné vlasy svázané dozadu širokou rudou sponou. Kratší prameny, které mu vpředu sahaly jen do půli obličeje, volně splývaly podél jeho dokonalé tváře. Možná, že nikdy nespatřila krásnějšího muže, ale to jediné, co na něm v tu chvíli viděla, byla krev těch, které zabil.
Kolem se již začali shlukovat vojáci, kteří dokončili svoji práci. „Ta tvá naděje je opravdu žalostná.“ Lordův pohled se obrátil k Mei. „Mám ti ukázat, jak snadno může pohasnout?“ V tom se s mečem napřáhl přímo nad ní.
„Ne!“ vykřikl Gideon.
Mei stála shrbená k čaroději a ztuhle přihlížela jak se meč, který ji měl usmrtit, blíží k její hlavě. Těsně před úderem však do ní vrazil Gideon, který ji zakryl vlastním tělem. Teplá krev vystříkla na její šaty i tvář. Hluboká rána přes celá záda jej během jediného okamžiku usmrtila. Gideon se svalil s posledním dechem k zemi.
Chvíli nechápala, co se stalo, jen vyděšeně hleděla na jeho bezvládné tělo. Když se konečně vzpamatovala, urychleně se k němu přišoupala a doufala, že žije, že se smrtelnému úderu vyhnul. „Gideone! Gideone!“ třásla s ním v naději, že otevře oči, ovšem marně. Všude kolem viděla jeho krev. Co se to děje? Takhle to přece nemělo být, Gideone.
„Blázen. A to jsem ho chtěl ušetřit,“ řekl nepřítomně démon.
Mei se na lorda nechápavě zadívala. „Vrahu!“
Lord natáhl paži a svým zkrvaveným mečem namířil na její krk. „Dávej si pozor na jazyk nebo půjdeš hned za ním!“
Dlouhé vteřiny ji pozoroval, jakoby vyčkával, jestli se její nenávistný pohled nezlomí. Mei však zapomněla na všechen strach. Uvědomovala si, že už dávno ztratila možnost utéct. Všude kolem nich byly desítky vojáků vyčkávající na lordův příkaz. Neměla při ruce žádnou zbraň, kterou by mohla odrazit lordův meč, ačkoli pochybovala o tom, že by si dokázala zachránit život i kdyby ji měla. Mohla jen čekat, až lord ukončí její život. Teď necítila nic než bolest a vztek.
„Jsi vzpurná, že? Tohle je opravdu směšný,“ zakroutil hlavou lord. „Nejspíš se propadnu hanbou, když se zbavím takového mizerného červa, jakoby to snad mělo nějaký smysl.“ Stále mu hleděla do očí a vyčkávala, co udělá. „Ne, budeš žít. Aspoň prozatím. Ten hřebínek ti spadne, až budeš sloužit jako můj poslední otrok. To je přesně místo pro tebe,“ rozhodl lord. Co? Prudkým pohybem zbavil meč všech stop po čerstvé krvi, zastrčil ho do pochvy a vrátil se ke svému koni. „Odveďte ji do paláce!“ poručil vojákům.
„Ano, pane.“
V tom se na ni vrhli dva vojáci, kteří ji chytili za paže, aby ji vyzvedli ze země. „Ne! Pusťte mě!“ snažila se vojáka za sebou odstrčit, ale druhý muž ji nelítostně udeřil jílcem meče do hlavy. Obraz před jejíma očima se okamžitě ponořil do tmy.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 03.03.2015, 20:47:01 Odpovědět 
   Další díl vzal nečekaně dramatický obrat. Škoda sympatických vesničanů... Jsem zvědavá, jaké to bude v paláci a jak bude Mei vycházet s lordem. Pěkné :-)
 Alan Dark 30.08.2014, 9:53:01 Odpovědět 
   Přiznám se, že jsem byl docela vtažen do vesnického prostředí a těšil jsem se alespoň na několik dalších dnů vesnické idylky. Jinak motiv proroctví je celkem oblíbený a ve většině "pověstí" či starých mýtů si vždy pád způsobí tyran sám tím, že se snaží proroctví zabránit. Toto je sice první díl, který sjem si přečetl, takže mi chybí perspektiva a nebudu hodnotit vývoj postav. Určitě si však v nejbližší době přečtu i předchozí díly a zatím tedy hodnotím jen formu a obsah tohoto dílu (a to kladně). Nějaké chybky jsem viděl, ale nevadily mi natolik, abych se nad nimi musel zastavit.
 Šíma 28.08.2014, 23:43:16 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak jsem si říkal, že první polovina této části plyne až příliš bezstarostně, ovšem zbytek textu mne dokonale vyvedl (z omylu). Náš kladný čaroděj umírá a Mei je (navzdory jeho sebeobětování) odvlečena do Lordova paláce. V této části zemřely snad všechny postavy, se kterými jsme se doposud setkali, uvidíme, možná nastal čas lámáni chleba, přestože se naše hrdina (alespoň prozatím) ničemu nenaučila. Je sama v cizím světě, vystavena nebezpečí, které má tisíce podob. O to je vyprávění zajímavější. Občas jsem nabyl dojmu, že Ti tu a tam schází čárka v souvětích, ale nechci se k textu vracet, nesloužím primárně jako kontrola pravopisu (alespoň ne u autorů, kteří jsou již "vypsaní" a vědí, jak naši rodnou řeč používat). Mezi námi, Mei fandím, je přeci jen náctiletou holkou z našeho světa, která o sobě nemá příliš valné mínění a také ví, že je svět, ve kterém se ocitla přeci jen nad její síly!

Hezký večer a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Bolestivá báseň...
Charles
Kostka osudu 2....
Vestymon(a)
Oheň v krbu
orlice1
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr