obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2914952 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38820 příspěvků, 5664 autorů a 385779 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: XI. Šalinkartu? Na co?? ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Univerzitní a kolejní kronika
 autor Quenťoš publikováno: 29.08.2014, 15:35  
Studentská kronika z let 2003-2008 - pokračování
 

Dobrá, tak já se tedy přiznám. Skutečně bývaly časy, kdy jsem seděl v tramvaji z pohledu horského turisty přímo pečený vařený – dvakrát denně dvacet, tedy dohromady čtyřicet, minut. Tato neuvěřitelná perioda trvala po celý první týden v září, kdy jsme my všichni, co jsme se dostali na Masaryčku až na odvolání, byli odsouzeni vystačit si bez kolejí. Spěte si, kde chcete, lidi. Dobrý, co? No a já měl tu kliku, že táta má známýho a ten známej má v Brně tchýni (…vskutku není nad konexe, ať jsou jakkoli komplikované…), jejíž manžel byl z bytu věčně fuč, neboť se staral o nemocnou maminku.
Říkám v Brně – ano, ještě v Brně, na jedné z jeho nejokrajovějších částí, v Bystrci. Ovšem než člověk zjistil, jak to v těch šalinách chodí, prošel si vojnou.
„Prosim vás, jedete na Grohovu?“
Spíš ze sebe radši udělám blbce, než abych odjel někam do háje.
„No to jo… ale obráceně!“
No vidíte to. Lína huba – holý neštěstí.
To bylo tím, že jsem se zprvu plašíval, kdykoliv jsem uviděl zastavit trojku nebo jedenáctku, ať jely kterýmkoli směrem. Než člověk zjistil, že jezděj každých deset patnáct minut.
Jinak nemohlo mé prozatímní bydlení mít jednodušší lokaci a polohu. Stanice s podobným jménem jako ulice, a číslo domu stejný jak to naše v Trutnově.
Ovšem horský turista se s těmito jízdami nikdy nesmířil, jak ukazuje jedna exemplární příhoda, která zároveň dokazuje, že Brňáci se nezměnili a nezměněj.
Zhlédl jsem se tehdy v dalším z mnoha mých oblíbených spisovatelů, Francisu Scottu Fitzgeraldovi. Sbírka jeho povídek se mi stala téměř na čtyři měsíce – vzhledem jednak k její tloušťce, ale hlavně k nutnosti číst zároveň doma ještě další dvě knihy – nerozlučným společníkem.
Když jsem po několika záběhových jízdách zjistil, jak neuvěřitelně nudné a nepřínosné (vezmeme-li v úvahu výslednou lenivost Brňáků, nejen nepřínosné, ale spíše rovnou odnosné) ježdění šalinou je, přišel jsem na nápad otevřít onu nerozlučnou knihu i zde, netuše, že kvůli ní budu zanedlouho málem mít na svědomí duševní zdraví jedné Brňačky.
Hergot, to je žrádlo, ten Fitzgerald.

„Příští stanice: Ečerova. Konečná stanice,“ ozvalo se z reproduktoru.
Nezabralo. Fitzgerald je Fitzgerald.

„Konečná stanice. Prosíme vystupte.“

V naprosté pohodě této skromné žádosti vyhovím. Ještě pořád mi nic nedochází.
Rozhlížím se, rozhlížím. Sakra, nějak to tady neznám.

„Copak, přejel jste…?“ dohaduje se kolemjdoucí z mého vyoraného výrazu.
„No nejspíš. Tohle asi není Přístaviště, viďte…?“
„….no to ne. To jste musel přejet tři stanice.“
Všimněte si, jak to zná nazpaměť.
„Musíte holt počkat, až pojede něco zpátky.“
„…a proč?“ divím se upřímně. „Ono se to nedá ujít pěšky?“

Co následovalo, by bývalo bylo dobrou inspirací pro malíře. Kolemjdoucí zbledla, zmodrala, zfialověla a následně zezelenala, a když už jsem si myslel, že budu muset provádět oživovací pokusy, na poslední chvíli se sebrala a zrůžověla. Ano, i v té tmě to bylo vidět. Bledost v kontrastu noci ještě více vynikne.
Vyvalila na mě oči a přeměřila si mě jako mimozemšťana.
„…no to asi ne. Je to tak deset kilometrů.“
„Kdyby tak bylo světlo! Mohla to bejt pěkná procházka,“ povzdechnu si, těše se, jak ta slečinka zas bude měnit barvy.
Nezklamala.
„Tož vám děkuju,“ rozloučim se a odcházim čekat na šalinu v opačném směru.
Měl jsem to přece ujít pěšky. A vzít ju s sebou na ramena. Svítila by mi tím mrtvolným obličejem na cestu.

_ _ _



Počkejte, slečno! Kam se ženete?
Kam se tak najednou poděl ten pověstný brněnský klid a pohoda? Stačí jít kolem kterékoliv tramvajové stanice a uvidíte shon, jaký není nikde jinde na světě.
Jinými slovy: tramvaj má šetřit vaše nohy, ale jak jsme právě viděli, ten, kdo jí jezdí, se naběhá paradoxně nesrovnatelně více.

_ _ _


Celý první semestr mi bylo, podobně jako oběma spolubydlícím, dopřáno jezdit každý pátek na víkend domů. Když přišlo zkouškové období, dalo se odjet samozřejmě i dříve. O to větším paradoxem se může zdát, že můj první v Brně strávený víkend se odehrál právě v lednu, a ještě k tomu z mé vlastní vůle.
Zkrátka jsem si umanul, že třiadvacátého nepřijedu, neboť chci zhlédnout v místním velkolepém klubu Fléda, v němž jsem se již zúčastnil mnoha vynikajících koncertů, vystoupení orientálních tanečnic.
Celý týden jsem usilovně sháněl někoho, kdo by mohl jít se mnou. Všichni bohužel samozřejmě buď na víkend odjížděli nebo je takovéto akce nebraly nebo měli jiné plány.
Nakonec se zjevila záchrana v podobě spolubydlícího Pavla. Prý má ale ještě něco předtím, takže za mnou potom přijede.
Ano. Přijede.
Tož jsem se okolo sedmé večer sebral a šel na Flédu. Nádherná dvoukilometrová večerní procházka, svižným krokem jste tam za dvacet minut.
Malá, útulná čajovnička, která byla součástí tohoto klubu, byla již narvaná k prasknutí. O pět minut později mi div nevypadly čelisti z pantů, když jsem uviděl obě tanečnice přicházet na scénu. Zřejmě jsem si mylně zapamatoval čas, kdy mají začít. Prozřetelně jsem přišel o více než hodinu dříve. To jsme my čínští vepři: neustále z pérdele kliku.
Okamžitě jsem napsal zprávu Pavlovi, jako že už začaly.

_ _ _


Zážitek na celý život. Prý se tomu říká „břišní tance“; bylo to něco tak nádherného, že to ani vylíčit nende. A to i navzdory tomu, že tanečnice měly na sobě stylový východní oblek, a nikoli narozeninový*), jak je maminka podezřívala. (Bylo jí hned divné, že jsem tak casný je vidět…) Snad jí nedošlo, že kdybych šel na striptýz, tak to řeknu rovnó. Samozřejmě že jsem se tu o něj nenechal o měsíc a půl ošidit, ale o tom až později..
Nádherné věci a úkazy obyčejně nemají dlouhého trvání, proto ani ony tanečnice se na Flédě dlouho nezdržely. Za dvacet minut byl konec.

Dorazil Pavel.

„No… víš… je mi to fakt blbý, sorry, ale… ono už je po všem,“ zalykám se trapným pocitem. Pavel to však přijal naprosto klidně a upřímně odmítal všechno mé následující kání.
„To je v pohodě.“ Vybral z nápojového lístku dobrý čaj a nádherně jsme ještě hodinu pokecali. Nedokázal jsem pochopit, že on v podstatě po těch tanečnicích ani nijak zvlášť nedychtil.
Kolem jedenácté jsme se sebrali a šli se rozptýlit na diskotéku.
„… no vidíš, a to jsem vyrazil na tramvaj hned, jak jsi mi napsal, že už začaly,“ uzavírá s opětovným bohorovným klidem.
„To je ale divný. Jak dlouhos sem jel?“
„Sakumprásk se všemi přestupy a čekáním… dvacet minut.“

Jak dlouho že to trvalo mě svižným turistickým krokem…?
Šalina má šetřit čas.
Kde se stala chyba?

-------

*) "narozeninový oblek" - kalk anglického "birthday suit", eufemismu pro nahotu.


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 29.08.2014, 15:34:24 Odpovědět 
   Text plyne v podobném stylu dál, spíš než kronika jsou zde deníčkové zápisy. Bylo-li to tak úmysl, pro osvěžení paměti, tož tak. Čtenář se může pousmát nad pošetilostí mládí, třeba se v hrdinovi reflektovat, ještě jednou tož tak. Objektivně vzato: příliš humorný text není, do uměleckého a literárního mu chybí metaforičnost, hloubka a nadsázka (neb je rozdíl mezi kopií života a jeho uměleckým, byť humorným ztvárněním). Text je spíš úsměvný. Ale proč vlastně ne? Tož po třetí tož tak. Známkovati je těžko, ale je to má povinnost neb všechna díla se tím strkají do jednoho pytle. Nevím, co dále psát a tak dávám průměr.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Dominika Veselá
(7.10.2018, 17:55)
Pišta Pištovič
(7.10.2018, 01:01)
Dír
(4.10.2018, 21:20)
Díra
(4.10.2018, 21:15)
obr
obr obr obr
obr
Zrada - část 8.
ivanka.suhinka
S.T.A.L.K.E.R.s...
Thorpe
Kapitán Smrt - ...
Siggi
obr
obr obr obr
obr

Bambulka a dráček Fráček 10
Dani
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr