obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915732 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39652 příspěvků, 5807 autorů a 392673 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Lípa ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kdyby strom promluvil
 autor Jarda publikováno: 01.09.2014, 14:50  
Předem se omlouvám, za opovážlivost to dát do WS. Měl jsem málo času a psal to v rychlosti. Mnohé by se jistě mělo doladit, ale pak jsem si řekl: "Tak když jsi to už nějak slátal, tak to tam dej, aspoň svou maličkostí podpoříš účast. Při nejhorším si nabiješ budku."

Měla by to být krátká příhoda z války, jenž se promítne ve snu vypravěče, díky stromu pod kterým usne, jenž je jediným pamětníkem události jedné noci.

Děkuji předem za příspěvky a názory ostatních autorů.
 

Jednu červnovou středu se moje matka náhle rozhodla k výletu do Jaroměře, do města, ve kterém strávila část svého dětství. Protože je jí přes sedmdesát let, nemůže cestovat sama. Bratři ji přemlouvali, aby to to odložila na víkend, kdy mají volno, že ji tam odvezou autem. Jenže ona nechtěla čekat a rozhodla se jet sama vlakem. Již několikrát si takto sama někam vyrazila a po každé se nevrátila v pořádku. Při nejlepším si jen vykla kotník, či ztratila peněženku. Proto jsem si v práci vzal den dovolený a pro jistotu jel s ní.

Jaroměř není velké město a tak nám na jeho projití stačilo dopoledne. Po obědě, na který jsme zašli do hotelu na náměstí, jsme se podívali na místo, kde stál dům, ve kterém matka s rodiči a sourozenci bydlela. Dnes se tam kříží dvě státní silnice a po tehdejší zástavbě tam není ani památky. Když jsme došli ke křižovatce, opřela se matka o svodidla a rukou mi ukázala, kde stával jejich jednopatrový dům, ve kterém v přízemí bydleli domácí a v patře v ponurém dvoupokojovém bytě oni. Chvilku sledovala projíždějící auta, která ji hlukem motorů a smradem z výfuků dokazovala, že je vše pryč. Pryč byl dvorek se sušákem na prádlo, pryč byl koloniál, kam chodila pro mléko, pryč byla i její milovaná studna, ke které se nesměla přiblížit, aby se do ní nepropadla. Asi po pěti minutách, ve kterých se smiřovala se skutečností, že vše odvál čas, zůstala pohledem na staré košaté lípě. Poznala ji, byla tu i tenkrát. Byla jediným mlčenlivým pamětníkem, který všechny ty změny přežil. Šli jsme k ní a posadili se na trávník do jejího stínu. Matka pod ní začala vyprávět, jak Jaroměří procházely pochody smrti. Dědeček byl lékárník a nezapsaný člen protifašistického odboje. S babičkou byli silně nábožensky založení a s několika dalšími lidmi byli odhodláni čekat schovaní i několik hodin v noci podél cesty, až pochod půjde kolem nich. Hozením trochy s jídla či oblečí tak pomáhali nebožákům, kteří byli vláčeni neznámo kam. Fara s lékárnou byla první místa, která se předem o pochodu tajně dozvěděla a farář s dědečkem mohli tak dát avízo ostatním. Jaroměří procházeli pochody vždy v noci mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno. Děti o tom nesměli nikdy vědět a museli ten večer jít vždy brzo spát. Jen pár metrů od této lípy stála hospoda s velkým sálem, do kterého jednou fašisti nahnali všechny zajatce a hlídali je tam dva dny, aby je pak mohli vláčet dál. Střežili budovu jak ostříži a při jakémkoliv pokusu o útěk by stříleli. Takže i sebemenší pomoc ve formě balíčku hozeného do okna sálu nebyla možná. Babička tenkrát čekala tetu Hanku, která se narodila za několik dní po této události. Ona a ani dědeček o tom s nikým vůbec nechtěli mluvit. Začal-li se jich někdo po mnoha létech na to ptát, neodpovídali, jen mlčky sklonili tvář k zemi. Své vzpomínky si vzali do hrobu. Matka byla v té době malé dítě a nic si z toho nezapamatovala. Jen ví, že když měla babička za války o rodinu strach, chodila si povídat s touto lípou. Pomodlila se u ní a svěřovala ji své starosti. Lípa tak věděla o všem, co se u nich doma stalo. Vyslechla si třeba, jak babičce ve sklepě uhynula tajně krmená husa, jak nemá dětem na boty, jak se bojí paní domácí, kterou navštěvují esesáci a mnoho dalších nešťastných událostí. Jistě se i lípě svěřila s tím, co se u nich doma odehrálo tenkrát v noci, když fašisti zavřeli zajatce v hospodě.

Měl jsem hroznou žízeň a nechtěl jsem ve vyprávění matku přerušovat, abychom se šli někam napít. Říkal jsem si, že to vydržím a vyslechnu si její vzpomínku do konce, ale žízeň a únava z tepla mne přemohla na tolik, že jsem se neubránil a spánek mne přemohl. Hlava mi spadla na stranu a já usnul jak špalek.


*****


Byl březnový chladný večer, když někdo u Vachků nejistě zaklepal na dveře. Požehnaná Marie, matka dvou dětí právě stála na židli a zatemňovala okno hnědou dekou. Otočila se ke dveřím a dostala strach. Manžel se zdržel v práci v lékárně. Ona teď byla sama s dětmi doma. Otřela si čelo, opatrně slezla ze židle a opřela se rukou v zádech, aby si ulevila od tíhy ve čtyři a třicátým týdnu těhotenství. Cítila, že už ji zbývá jen několik málo dní a rozsype se. Výbavičku na dítě měla již celou připravenou. Něco ji zůstalo po předchozích dvou dětech a zbytek ji dala sousedka, které umřelo dítě v šestinedělí. Včera ji donesla poslední bavlněné plíny, co jí zbyly. Znovu se ozvalo mírné zaklepání a za dveřmi někdo zašeptal. Neměla tušení, kdo to je. Gestapo to nebylo, to si byla jistá. To tak tiše neklepe a už vůbec ne dvakrát. Hned by sem už vtrhli a začali vše převracet vzhůru nohama. Podívala se, kde jsou děti. Osmiletý Pepík si hrál u kamen s polínkem a desetiletá Maruška myla nádobí. Dostala o ně strach. Šeptla, ať se pro jistotu schovají do vedlejšího pokoje za skříň, tam co je zastrčené žehlící prkno. To zaklepání v ní vyvolávalo úzkost. Snad je to jen paní domácí a bude chtít zítra prát velké prádlo. Jenže ta bere hned za kliku bez klepání, aby dávala najevo, komu ten dům patří. Nadechla se, urovnala vlasy a šla otevřít.

V chodbě byla tma, trvalo ji chvilku, než rozpoznala vychrtlou postavu ženy, která v náručí držela zavinuté dítě do nějakých špinavých hadrů. Byla v zuboženém stavu a celá se třásla zimou.

Dítě k sobě tiskla, aby neprochladlo a drkotala zuby: „Pomoč. Požalujsta pomoč.“

„Proboha paní. Jak jste se sem dostala. Kdyby vás chytli, tak vás zastřelí i s děckem,“ zalomila rukama nad hlavou. Bylo ji hned jasný, že utekla ze střežené hospody. „Neviděl vás někdo? Pojďte honem dál,“ přitáhla ji dovnitř, rozhlédla se po chodbě a pro jistotu zamkla na dva západy.

„Dumam, že nět, Požalujsta pomoč. Pomoč, pro moju dočku“ odpověděla ji žena a podala ji na několikrát složený lístek.

Marie ho rozbalila a četla: „Marie, tato paní přišla za mnou do lékárny a žádala pomoc. Schoval jsem ji tu a počkal, až se setmí a vysvětlil ji, jak se dostane k nám. Děj ji najíst a něco pro to zubožené malé dítě. Josef.“

Marie si lístek ještě jednou přečetla a přisunula židli od stolu blíže ke kamnům, aby si na ni žena sedla. Pak postavila vodu na kamna. Na stole udělala místo, a nechala ji, aby na ni položila svou holčičku. Když ji rozbalila a viděla to zubožené dítě, propukla v pláč. Holčička měla deset měsíců, ruce a nožičky jako dvě špejle bez svalů, pod modrou kůží ji vystupovala tenoučká žebra jak rybí kůstky. Byla tak zesláblá, že skoro neudržela hlavičku, natož aby se za několik měsíců začala učit chodit.

Když si otřela slzy, přiložila do kamen, šla do pokoje za svými dětmi. Tam jim přikázala, aby se již neschovávaly za skříní a šli spát do její postele. V žádném případě nesmí vylézt ven, jinak prý dostanou. Pak otevřela šatní skříň, vyndala několik svých svršků a z prádelníku polovinu výbavičky pro dítě, kterou měla připravenou. Když se vrátila zpět do kuchyně, objímala tam žena své dítě a šeptala mu: „Sašenka, sašenka. Dočka maja.“

Voda v hrnci na kamnech byla již dostatečně teplá. Část ji nalila do smaltovaného lavóru na stoličce u zdi a zředila studenou vodou. Mýdlo se žínkou schované v šupleti položila vedle, tak jak to vždy připravovala manželovi. Druhou část vody rozdělila do vaničky pro dítě a do konvice na čaj.

„Menja zavut Nina. Nina Kresanova,“ řekla ji paní. Pochopila, že voda v lavoru je určena pro ni a ta ve vaničce pro dceru. Shodila ze sebe hadry, vystoupila na zemi z cáru, co měl být něco jako spodnička a přivoněla k mýdlu. Stála před Marií celá nahá. Krátkým pohledem se zeptala, zda může.

„Neboj se děvče. Nikdo nepřijde. Nejprve se umej ty a pak spolu vykoupeme tu malou,“ uklidňovala ji Marie a položila na vedlejší židli čistou halenku s flanelovou sukní a teplým spodním prádlem.

Nina se rozplakala a rychle se umyla. Marie při tom hlídala její dceru. Hadry ve kterých byla zabalena shodila na podlahu. Než se žena umyla, zamotala holčičku do dvou z cela nových balvněných plen, které ji darovala sousedka a pobrukovala ji dětskou písničku. Pak ji společně s Ninou vykoupaly a namazaly olejem. Z počátku nechtěla plýtvat pudrem, jenž si šetřila pro své dítě, ale když při utírání viděla její opruzení, přinesla ho, ošetřila opruzení a oblékla do čistého prádélka. Dítě bylo malé, že se v tomto věku vešlo i do zavinovačky. Nina vše sledovala a se slzama v očích objala Marii nohy a děkovala. Marie ji zvedla a dala ji dítě do náruče, aby se o ni postarala sama. Odešla ke sporáku v rohu a uvařila ji z ředěného mléka kaši. Cukr neměla tak ji osladila domácím řepným sirupem a nalila ji do kojenecké flašky s dudlíkem a předala Nině, aby si dítě mohla nakrmit. Pak šla připravit večeři.

Mezitím co krájela chleba a ohřívala bramboračku, přišel z práce domů její muž. Tiše se objali a kývli na Ninu, že se u nich nemusí bát, tady je zatím v bezpečí. Pak z komory na chodbě přinesl kočárek a Nina do něj položila nakrmenou malou. Marie doprostřed stolu postavila hrnec s polévkou a několik krajíců chleba. Nina se opět rozplakala. Josef ji pohladil po ruce, aby ji uklidnil. Bylo mu úzko, protože všem bylo jasné, že se Nina musí vrátit zpět do sálu v hospodě. Kdyby nacisti zjistili, že utekla, prohledali by dům od domu. První kam by ji šli hledat, by byli domy v okolí. A ten jejich je od hospody na dohled. Kdyby ji tu našli, všechny by je postříleli a možná i příbuzný. Věděl dobře, jak se nacisti dokáží mstít a zastrašovat za pomáhání utečencům z pochodů smrti. Jenže oni jsou se ženou křesťané. Pomáhat těm, co jsou na tom hůř, je jejich posláním.

Najednou se otevřely dveře a do jejich bytu bez zaklepání vtrhla domácí. Nechodila k nim často, ale i tak její návštěva u nich nikdy nepřinesla nic dobrýho. Vždy to bylo, když něco potřebovala. Nyní přišla v nešťastnou chvíli.

Nepozdravila a hned na prahu spustila: „Marie, kdo to k vám šel? Viděla jsem nějakou otrhanou ženskou nesoucí dítě. Vypadala jako by…,“ zarazila se při pohledu na Ninu a vše ji rázem došlo. „To snad nemyslíte vážně! Víte, co by se stalo, kdyby někdo uviděl, jak vchází do domu? Vždyť nás všechny postaví ke zdi a postřílí.“

Nina se lekla a vyskočila od stolu ke kočárku. Vyndala dceru a přivinula ji k sobě. Políbila ji a celá rozklepaná se hnala ke dveřím, aby utekla chodbou ven na ulici.

Josef jak to viděl, vyskočil taky a zatarasil ji cestu ke dveřím. Vzal ji za obě ramena a pevně stiskl: „Nebojte se, může nás to stát život, ale přeci vám nějak pomůžeme.“

„Jak ji chcete pomoci? Nechte ji bejt, ať si jde. Hlavně když ji chytěj venku a ne tady v domě. Jestli Vám není život milý, tak mě je! Já se nechci kvůli vám dostat někam do plynový komory! Já jsem s nima zadobře a nenechám si to od vás kazit! Jestli si ji tu necháte, tak to nahlásím!“ spustila zase tu svou domácí.

Marie se roztřásla a spráskla ruce: „Prosím vás, mi na rozdíl od vás máme dvě děti, které vedle spí a za chvilku budeme mít další. Copak si myslíte, že se nebojíme? Máme strach jako vy, ale pomoci druhému v neštěstí je nám silnější, než myslet jen na sebe.“ Pak se otočila k Nině, která se s dcerou zhroutila do Josefovi náruče: „Neboj, pomůžeme ti, abys to vše přežila. Tahle válka je krutá, ale všechno to dělají lidé. Lidé proti sobě střílejí, lidé na sebe udávají…“

„Požalsta, spastite moju dočku. Moju dočku spastite. Pomočte nam, Požalsta pomočte. Dajte mi oděždu, dajte mi bljudo, Pomočtě mi otpravitsja v puť. U menja malo sily!“ odpověděla ji Nina.

„Vy nemáte srdce paní domácí,“ řekl Josef a pomohl Nině si sednout. „Musíme ji přeci nějak pomoci. Vidím, že ukrýt ji tu nikde nemůžeme. Tak ji dáme dostatek jídla a oblečení na cestu. Ta malá holčička je v zuboženém stavu. Copak vám jí není líto?“

„Líto mi ji je, ale přeci nedovolím, aby tu zůstala. Nevystavím se takovému nebezpečí. Pokud tu bude přes noc, tak to ráno nahlásím na gestapo,“ zašeptala domácí s hněvem ve tváři a vešla ven na chodbu.

„Požalujsta, dajte mi bljudo a ja pojdu. Požalujsta dajte mi bljudo pro maju dočku,“ pozvedla svou dceru Nina k Marii, která se celá třásla.

„Dáme vám dostatek jídla a oblečení, abyste ten pochod přežila. Za chvíli válka skončí. Pak už bude líp. Odvedu vás tajně k hospodě. Pak uvidíme, snad ji nebudou v noci tolik hlídat., Snad nám pánbů pomůže, abyste se dostala zpátky dovnitř,“ pohlédl Josef na Ninu a pak se obrátil k ženě. „Na to ubohé dítě ji dej vše potřebný. Vezmi to z výbavičky, cos připravovala pro to naše, jenž se má narodit. Taky oblečení a jídlo ji dáme. Já připravím kabelu, ve který si to ponese. A taky se podívám, jaký léky tu máme. Než se nám to naše malý narodí, stihnem potřebný obstarat.“


*****

Ze spánku mne probudila matka, která již stála nade mnou, připravená jít na vlak. První moment jsem se nemohl zorientovat co je skutečnost a co sen. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl auta projíždějící křižovatkou a nad sebou rozkvetlou lípu, pak se mi vše ujasnilo. Vstal jsem tedy, otřepal se a poslechl matku, abychom hned vyrazili. Po cestě k nádraží, která nám trvala asi půl hodiny, jsem se zmínil o snu, že vím, co se tenkrát tu noc u nich doma stalo. Řekla mi, že to nikdo nemže vědět, protože se s tím její maminka a tatínek nikomu nesvěřili a abych si nevymýšlel něco, co není pravda. Ve vlaku mi to nedalo a zeptal se, jestli neví, kam tenkrát fašisti odvedli ty zajatce. Jestli se Nina s dcerou zachránila. Chvíli mlčela a pak zašeptala, že Němci nestačili před Ruskou armádou utíkat a zahlazovali po sobě stopy. Kousek za Jaroměří v Choustníkově Hradišti je na hřbitově hromadný hrob, kde jsou všichni pohřbeni, protože je tam postříleli.


 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.6 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 21 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 36 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jenny 26.09.2014, 19:18:37 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 26.09.2014, 0:20:59

   nejsem si jistá, že rozumíš, ale přijde mi to jako blbej plán, dalších se nezúčastňovat.
 Jenny 26.09.2014, 0:20:59 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Jenny ze dne 23.09.2014, 14:36:41

   já vím, četla jsem perex, ale tak, ruku na srdce, je to takový alibi na vodě :-)
právě, to jsou ty paradoxy, já chápu, žes chtěl podpořit účast, jenže prostě, na textu se to pak podepíše v celé ošklivosti i kráse, já kdybych vyhodila (myslím k publikaci) věc, kterou napíšu, bez uležení a následného čtení, byla by to tragédii, opakující se slova, vatový, sem tam nějaká ta chyba, znám se. takže :-)
a beru lidi podle sebe, ostatně, sebe znám nejlíp :-)
uvidíme se snad v příštím WS, takže.
 ze dne 26.09.2014, 9:07:02  
   Jarda: Rozumím, příště do ws nelezu.
 Jenny 23.09.2014, 14:36:41 Odpovědět 
   poslední co se týká prvního komentáře.
víš, už to tady zaznělo, co se chyb týká, a je to tak. je to hrozný, o to víc, že příběh, který je v textu rozhodně stojí za přečtení.
moc se mi líbil, jen ty chyby. přímo vražedné.
nebudu je vypisovat, jakože teď, kdybys na tom trval, vpíšu.
hlavní co bych chtěla zmínit je fakt, že příběh přímo ukázkovej, kterej klidně mohl vyhrát, a nejen tady v tomhle WS, jsi pohřbil nánosem jak gramatických, tak potom stylistických chyb.
a to mě mimořádně štve.
kdybych tě měla hodnotit, tak bych dala trojku, protože když ti ji dal Silk, tak bych já jen těžko mohla dát nižší, taky asi proto, že soutěžní se posuzují jinak, když vítěz vychází ne ze známek, ale z nominací, což je jednoznačně super systém.
takže bez hodnocení číslem.
 ze dne 25.09.2014, 16:42:31  
   Jarda: Ahoj Jenny.
Děkuji za zastavení. Jak uvádím v perexu - nestíhačka. Do WS jsem to přihlásil snad pár minut před půlnocí. Paradoxem je, že WS byl redaktory uzavřen až odpoledne druhý den. Pravopisných chyb dělám dost. Devadesát procent jich není nevědomostí, ale tím, že nedokáži myslet na dvě věci současně. Hlídat pravopis a rozvíjet děj. Prostě mne to hned při psaní netrkne. Text si musím několikrát přečíst a chyby vychytávat.
 phaint 03.09.2014, 18:30:26 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: phaint ze dne 03.09.2014, 18:28:09

   ...mísu (a ještě blbě hned dvakrát. Pardon)
 phaint 03.09.2014, 18:29:03 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: phaint ze dne 02.09.2014, 22:52:46

   SLovo "kostrbaté" se vztahuje k věcem, která já sama občas vypouštím do světa (viz můj koment), protože dílo je prostě v autorovi "jako v koze".
Osobně se mi líbí víc druhá část, ta první mi přišla trochu přesycená detaily, které mi přebily údernou sílu samotného příběhu. Neodhadnu, jestli by to spravilo rozhození toho velkého souvislého odstavce na menší? A možná je ten můj pocit jen bledá závist někoho, kdo sám popisy moc nevede ;))
(Ad tvoje reakce na Čukův příspěvek - z důvodu té tajemné síly na místech s velkým M miluju Dům na pobřeží Daphne du Maurier - ale to už je úplně mimo mítu).
 phaint 03.09.2014, 18:28:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: phaint ze dne 02.09.2014, 22:52:46

   SLovo "kostrbaté" se vztahuje k věcem, která já sama občas vypouštím do světa (viz můj koment), protože dílo je prostě v autorovi "jako v koze".
Osobně se mi líbí víc druhá část, ta první mi přišla trochu přesycená detaily, které mi přebily údernou sílu samotného příběhu. Neodhadnu, jestli by to spravilo rozhození toho velkého souvislého odstavce na menší? A možná je ten můj pocit jen bledá závist někoho, kdo sám popisy moc nevede ;))
(Ad tvoje reakce na Čukův příspěvek - z důvodu té tajemné síly na místech s velkým M miluju Dům na pobřeží Daphne du Maurier - ale to už je úplně mimo mítu).
 ze dne 03.09.2014, 19:17:57  
   Jarda: Děkuju phaint za komentář.
Já se v detailech dost vyžívám a neuvědomuji si, že zatěžují čtenáře, který na jejich konci zapomene, co bylo na začátku.
 čuk 03.09.2014, 9:16:21 Odpovědět 
   Tvůj příběh je velmi emotivní silný a hluboký. Napsaný sofistikovaně, spíš jako alegorie, o velmi těžkých rozhodnutích. Kdy si těžko dá vybrat ze dvou alternativ. Kdy jedno dobro způsobí zlo. A kdy zlo nutící k takovým situacím je zlověstné. Vzpomínka je velice autentická a autenticky napsaná. A o to víc aktuální, že obdobné situace nastávají i dnes, a stále ve větší míře, jenom o nich nevíme. A aktéři, kteří je způsobují zůstávají, ač nás se taková rozhodnutí dotýkají nepřímo. Příběh je vlastně i skryté politikum. Všechno další už napsali ostatní čtenáři. Strom je v příběhu jen okrajově, ale jeho "kouzelný účinek" se projevuje v podtextu. K diskusi je, zda bylo moudré, aby tento příběh "vyprávěl." Jistě tím ovlivnil životy posluchačů (autora) a zřejmě zneklidňujícím způsobem. A opět dilema zda tak či onak.Dalo by se o příběhu velice diskutovat a hledat v něm poučení. Těžká je odpověď, jak se měli tví prarodiče (ať už ve skutečném nebo fiktivním příběhu zachovat. Co je menší zlo, kdy je kolektivnější prospěch menším zlem než hluboká osobní křivda.Otevřený závěr je velmi sofistikovaný a pointa otřesná bez patosu a nezdůrazňovaného smutného a trpkého pocitu (tedy bez sentimentality) Tvůj příběh je velmi potřebný. Vysoce se ho cením: té myšlenky i zpracování dodávající mu věrohodnost, že působí skoro jako dokument z archivu. A tím způsobující neklid ve čtenáři a snad i samozpytování. A na mne velice zapůsobil (což je u otrlého redaktora velký div). Škoda těch gramatických chybek. Navzdory textu dávám podtrženou jedničku.
 ze dne 03.09.2014, 10:59:22  
   Jarda: Kěnpně vítám čuku.
(Slovní hříčka na úvod)

Děkuji Ti za příspěvek. Líbí se mi tvé slovní hodnocení, mám je raději než známky, které nic neříkají. Známka se hned 'nalepí', kritik to má z krku a jde se dál na další dílo. Pokec, zamyšlení dá mnohem víc. Ve známkování jsi mi dost nadsadil. Děkuju.

Nechtěl jsem, aby příběh vyzněl moc fantasticky. Kdyby strom vyprávěl a stal se jedním z hlavních hrdinů sklouzlo by to do nereality. Chtěl jsem, aby strom zůstal stromem. Chtěl jsem poukázat na to, že téměř na každém místě, kudy chodíme, byť vypadá banálně (např. křižovatka), se udál nějaký ten lidský příběh a nás to ani nenapadne. My jen třeba tou křižovatkou projedeme. Staví se památníky, věší se pamětní desky ke kterým se kladou věnce na místech, která pak považujeme za významná. Je mnoho tichých míst, kde se udály příběhy prošpikované emocemi obyčejných lidí. Tam se věnce nekladou, tam je potřeba tiše naslouchat energii, jenž nemluví slovy. Nemám na mysli spiritualitu, náboženství a pod.

Pěkný den.
 phaint 02.09.2014, 22:52:46 Odpovědět 
   I když se mi to četlo dobře, tak mám nějak pocit, že námět je v tomto případě silnější než zpracování. Což vysvětluje úvod a navíc mám sama občas takové pnutí, že to prostě musím napsat, i když vím, že to nedozrálo a je to kostrbaté a bůhvíco. Ale občas je důležité udělat něco na 90%, než to neudělat vůbec ;)
 ze dne 02.09.2014, 23:15:49  
   Jarda: Dzravím.
Děkuji ti za návštěvu. Ano je to utržené v syrovém stavu. Že je to kostrbatý vím, to je jen slovo. Uvítám, když mi napíšeš, co na tebe působilo krkolomně a co ne. Ale prosím nevypisuj pravopisné chyby.
Díky.
 Apolenka 02.09.2014, 22:38:02 Odpovědět 
   Nazdárek kašpárku (ještě si tak říkáš?), moc mě mrzí ten zvrtaný pravopis... tak ráda bych ti tu nechala jedničku za osobitý námět a vynikající provedení, ale těch chyb je příliš a lomítko u známkování chybí.
 ze dne 02.09.2014, 23:09:15  
   Jarda: Nazdárek kašpárek.
V pohodě. V úvodu jsem psal, že do toho jdu s tímto vědomím. Prostě jsem to sekal do klávesnice, jak mi to přišlo pod ruku a na kontrolu nebyl čas. Pravopis je jedna ze základních klíčových hodnot literárních děl a také se to má odrážet v hodnocení. Oproti vypisováním chyb je pro mne větším přínosem komentář, vyjadřující jak se dílo čte, kde je potřeba ubrat a kde přidat. Chyby a překlepy si člověk postupem času opraví, nebo si někoho najde. Známka pro mne není důležitá, tady si nehrajeme na školu. Víc mne těší, že se ti líbí námět.
Děkuji ti za příspěvek, potěšila mne tvá návštěva.
 maja52 02.09.2014, 14:52:53 Odpovědět 
   Děsivý příběh, až mrazí v zádech, ale moc dobře napsaný. Zdravím tě.
 ze dne 02.09.2014, 17:59:00  
   Jarda: Děkuju Majo!
Jsi hodná, ale zas tak dobře napsaný to není.
 Šíma 02.09.2014, 12:48:19 Odpovědět 
   Zdravím.

Dojímavý příběh o "zbabělosti" i "hrdinství" (a také obavách o život). Byla válka a nebylo se čemu divit (nacisté - jako raněná obluda - kolem sebe kopali a lidský život pro ně neměl žádnou cenu). Pohled do minulosti je zajímavý, s textem okolo (v současnosti) by se ještě dalo zapracovat. Ne že by nebyl víceméně čtivý, znám už krapet tvůj styl, ale i zde to "svalím" na nedostatek času. Po technické stránce... V textu byla cítit "horká jehla", přestože to zase taková katastrofa není (byť to také nemá vyznít jako omluva). Kdybys měl na psaní (i úpravy) více času, text by určitě vypadal lépe. Na práci šotků jsem nehleděl, nakonec i SiLKův komentář je dost podrobný a já bych se jen opakoval. Minulost vzal čas a to jediné, co zůstalo - jako němý svědek - byl onen strom, který by mohl vyprávět...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Líbí se mi ruština, dodává příběhu na autentičnosti, byť jsem si říkal, co že tam ta rusky mluvící žena s dítětem dělá (nejspíš z nějakého konc. tábora - viz pochody smrti).
 ze dne 02.09.2014, 16:03:55  
   Jarda: Ahoj Šímo, redaktore děkuju za komentář a za tvou lidskou velkorysost.
Měl jsem málo času, nestíhal jsem a chtěl se zúčastnit WS, protože ten minulý jsem prošvihl. Vím, vždy mám chyby. Mnoho jich najdu zpětně i po několika kontrolách. Zde jich je opravdu hodně. Tady jsem si říkal: Zúčastnit se bez kontroly, nebo nechat uležet a nezúčastnit. Zvolil jsem tu první variantu s rizikem, že si natluču nos. Kdybych to měl předkládat v reálném světě, byl bych více zodpovědný. Tím to tu nechci nijak podceňovat. Saspi oproti jiným liter. serverům mám mnohem raději. Zdá se mi, že účastníků ve WS je čím dál méně a tak jsem chtěl svou maličkostí rozšířit účast.

Jinak s tím příběhem: Opravdu se stal mým prarodičům. Nikomu to neřekli, až jednou na sklonku života při velkém rodinném setkání se babička svěřila. Pochody přes Jaroměř chodily, babička se lípě svěřovala, hromadný hrob v Choustníkově Hradišti existuje.
 SiLK 01.09.2014, 19:17:29 Odpovědět 
   Ahoj,

WS dílko, Lípa...těším se, jdeme na to...

Bohužel hned zkraje dost drobných problémků...:)

- Bratři ji přemlouvali, aby to to /spojit nebo jedno "to" odebrat

-po každé / pokaždé

-při nejlepším / přinejlepším

-vykla / vymkla

-Proto jsem si v práci vzal den dovolený / spisovně, spisovně a najednou?

-Hozením trochy s jídla či oblečí /??? jídla či oblečení?

- a farář s dědečkem mohli tak dát avízo ostatním. / a farář s dědečkem tak mohli dát avízo ostatním.

-Jaroměří procházeli pochody / procházely

- Děti o tom nesměli nikdy vědět a museli ten večer jít vždy brzo spát. / nesměly, musely

Takže i sebemenší pomoc ve formě balíčku hozeného do okna sálu nebyla možná. / Takže ani sebemenší

- svěřovala ji / jí (3.pád, komu čemu)

To je všechno k první části textu...ve druhé už tohle dělat nebudu, protože je evidentní, že se prostě pospíchalo až moc. Těch chyb je opravdu kvantum, a to jsem nevypsal ty stylistické. (opakování slov atp..) Ve zbytku textu už se budu věnovat obsahu a vlastně tím i cíli tohoto vyprávění a tím je - zúčastnit se.

Snově-realistický příběh je hezký, lidský a líbí se mi realistické podání, například popis přípravy na koupání, takové ty hezké, ale naprosto nutné detaily k nastolení atmosféry. Chtělo by to celé napsat znovu, v klidu a pečlivě...i v další části je hrozně moc chyb, někdy to úplně vyruší a vytrhne ze zamyšlení.

Jsem určitě rád, že jsem tenhle příběh četl a škoda, že je to jako když dobíháš autobus, chytíš ho, ale po cestě párkrát zakopneš a sedřeš si kolena do krve.

Že je to WS, hodnotím mírně.

3 T.
 ze dne 01.09.2014, 23:26:25  
   Jarda: Zdravím.

Vím, je to katastrofa. Ostuda ostudovatá a ještě víc ostudovatější. Děkuji, za přečtení, za tu práci, hodnocení a výpis chyb. :))
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Temnota
Doll
Pojď
Diabol
Vincent Van Gog...
weitinger
obr
obr obr obr
obr

Láska není pro všechny
feelMorefreedom
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr