obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Chceš realizovat své sny? Probuď se!"
Joseph Rudyard Kipling
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 4. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 02.09.2014, 23:50  
Poté, co byli vzbouřenci krvavě potlačeni, se Mei dostává do lordova paláce, kde je nucena sloužit jako nejnižší otrok krutého vládce. Přichází nové útrapy i těžkosti, její boj s osudem ovšem teprve začíná.
 

Střepy budoucnosti


Poté, co se vzpamatovala z bezvědomí, si uvědomila, že leží na slamníku v malinké, potemnělé místnosti, která svou jednoduchostí připomínala spíše vězeňskou celu. Kromě tvrdého lůžka stál v pokoji ještě malý stolek a nízká skříňka. Vše bylo postaveno tak, aby v místnosti zůstala aspoň jedna úzká ulička, kterou by se dalo projít až k oknu. To bylo překvapivě otevřené, i přesto však ve vzduchu vysel čpavý pach kouře, který jí ulpěl na oblečení i ve vlasech.
Kde to jsem? Hlava jí bolela po silném úderu do zátylku. Její oblečení bylo špinavé od bláta i od krve. Okamžitě si vybavila vše, co se odehrálo předešlou noc, než se však zmohla k jakékoli myšlence, klika u dveří se pohnula. Leknutím sebou trhla a v mžiku se postavila na nohy. Do pokoje vstoupila vysoká bělovlasá žena, jejíž tvář, stejně jako u Gideona, působila nezvykle mladě. V rukách držela hromádku oblečení a páskované sandály. „Konečně ses probrala.“
„Kdo jste? Co je tohle za místo?“ ptala se polekaně Mei. Snažila si od ženy držet bezpečný odstup tedy aspoň takový, jaký maličká místnost dovolovala. Neměla při ruce nic, čím by se mohla bránit.
„Pomalu, děvče. Jsi v sídle našeho pána, lorda Iirena. Včera ses stala jeho otrokyní,“ oznámila jí neznámá žena.
„Otrokyně? Ale… Ne, já se musím…“
„Žádné výmluvy. Nikdo je tady nebude poslouchat. Nedělej problémy, jinak budeš potrestána. Pokud se pokusíš uprchnout, budeš popravena. Když budeš poslušná, bude se ti dařit. To je jediná rada, kterou ti můžu v této chvíli dát. S prací začneš za chvíli. Tohle si vezmi na sebe!“ položila na postel složené šaty a sandály dala na zem. „Za chvíli se pro tebe vrátím.“ S tím opustila místnost.
Sklíčená nad tím, co všechno se stalo, si musela na chvíli sednout. Gideon je mrtvý. Co Trikan, Letar…? Mohl to vůbec někdo přežít? Cítila se strašně. Jediná noc dokázala zničit vše, co vzbouřenci vybudovali. Jejich životy, jejich naděje byly pryč. Tak to přece být nemělo. Copak Gideon věděl, že zemře? Rychle si otřela slzy z tváře a protřela si obličej, když si všimla, zaschlé krve na rukou. Gideone.
Podívala se na hromádku oblečení. Co teď? Krátce vyhlédla oknem ven, ale už na první pohled bylo zřejmé, že vysoké hradby i nespočet ozbrojených vojáků znemožní jakýkoli pokus o útěk.
Vzala si do ruky medailon a zhluboka se nadechla, aby zklidnila svou mysl. V tuto chvíli nemohla dělat nic, než se snažit v paláci přežít. Vše ostatní bylo příliš nebezpečné.
Oblékla se tedy do šatů a vyčkávala na příchod bělovlasé ženy. Jsou krásné, podívala se na bílé šaty s ramínky, které se staly jejím novým úborem. Pružná látka pod prsy udržovala tvar šatů a v pase tvořila jemné záhyby. Lehoučká sukně jí sahala jenom kousek pod kolena. Ale určitě je nosí jenom zdejší otroci.
V následující chvíli otevřela bělovlasá žena dveře a vyzvala ji, aby vyšla na chodbu. Po obou stranách dlouhého koridoru stálo několik dveří, které pravděpodobně vedly do podobných místností, jako byla ta předchozí. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se jí neznámá žena.
„Mei.“
„Mě můžeš říkat paní Iraiya. Jsem hlavní služebná. Mezi mé povinnosti patří také otroci. Dá se říct, že jsem tvá nadřízená.“
Zavedla ji do umývárny a nařídila jí, aby si opláchla ruce i obličej, které měla zamazané od krve. Byla ráda, že se teď nevidí v zrcadle, přesto jí bylo těžko u srdce, když viděla narůžovělou vodu odtékající do odpadní roury.
Když byla hotová, vydaly se dál až na konec chodby, kde se větvila do stran. Zatočily doprava. Téměř okamžitě narazily na první místnost s širokým rámem místo dveří. Byla to obrovská kuchyně s pecí a rudě zabarveným krbem, ve kterém již plápolal oheň. Uprostřed místnosti stálo několik osob. Dvě ženy, muž a chlapec. „Tohle je Mei. Odteď tady s námi bude pracovat,“ řekla jim Iraiya. „Mei, tohle je Roen, Elisha, Serina a Aram.“
„Těší mě,“ ozvala se Mei.
Všichni si ji mlčky prohlédli od hlavy až k patě. „Takže je to pravda. Vypadá to, že přišly problémy,“ promluvila žena, kterou Iraiya představila jako Elishu.
„Přestaň remcat, Elisho!“ napomenula ji Iraiya. „Teď už běžtě všichni do práce!“ Otroci ji na slovo poslechli a šli si po svých. V další chvíli se obrátila k Mei. „Mei. Stala ses nejnižší otrokyní v paláci. Kromě našeho pána, který má nejvyšší slovo, musíš poslouchat i příkazy ostatních otroků. Pokud ti něco nebude jasné, poraď se nejprve se mnou! Až si něco odpracuješ, dostaneš najíst. Tohle máš jen pro začátek.“ Z ošatky, která stála na stole, jí podala krajíc chleba.
Mei už umírala hlady. Dlouho neváhala a během chvilky ho celý snědla.
Poté ji Iraiya provedla menší částí paláce. Seznámila ji s místnostmi, kde by měla pracovat, kam nesmí bez dovolení vstoupit, které může užívat a kde najde věci, které by mohla ke své práci potřebovat. Vzápětí jí určila několik místností, které měla do večera uklidit. Byly to především místnosti užívané otroky jako koupelny, toalety či skladiště. „Vyčistíš podlahu, okna, umyvadla… Všechno se musí lesknout. Je to jasný?“
„Ano,“ odvětila toporně Mei.
Žena poté odešla a Mei tak zůstala o samotě. Fajn. Tak do toho! Došla si pro kbelík a hadr. Když se pokusila plechový kýbl zvednout, zabolelo jí zranění na lokti, které utržila předchozí den. Na noze měla jen pár škrábanců, ale odřenina na levé paži vedla téměř po celém předloktí a pálila při sebemenším pohybu.
Vzala kýbl a zamířila s ním k umývárně, odkud najednou zaslechla mužský hlas. „Doufám, že se nám aspoň nebude motat pod nohama.“
„Na co pán myslel? Přitáhnout takovou špínu,“ přidal se k němu ženský hlas. Mei podle něho odtušila, že jde o stejnou ženu, která už o ní mluvila v kuchyni. Vypadá to, že nejsem zrovna vítaná, ale vždyť tady nejsem, protože bych chtěla.
„Dávej si pozor na pusu, Elisho!“ ozval se další hlas. „Máte velké řeči, ale sami jste dneska nic neudělali.“
„Jen říkám, co si myslím,“ řekla žena na svou obhajobu.
„Na to si najdi čas jindy! Máme práci.“
Kdo je to? Za okamžik vyšel z umývárny mladík, kterého ještě neviděla. Byl vysoké štíhlé postavy. Měl krátké hnědé vlasy a hezkou přívětivou tvář, na které vynikaly krásné nazelenalé oči. „Ty musíš být ta nová.“
„A…ano. Jsem Mei.“
„Já jsem Kathal.“ Během chvilky si povšiml kýble, který nechala stát před sebou. „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“
Pomoct? Možná, že všichni nebudou tak zlí, usmála se Mei. Přesto měli ti dva v jedné věci pravdu. Jestli se nebudu snažit sama, nejspíš tady dlouho nepřežiju. Gideon mi zachránil život na úkor toho svého. Za žádnou cenu to nesmím vzdát. „Dík, ale to zvládnu.“
„Dobře. Když budeš něco potřebovat, stačí říct.“ Otočil se a odešel pryč.
Mei vstoupila do umývárny, aby naplnila kýbl vodou. Muž a žena, kteří o ní před chvílí hovořili, kolem ní tiše prošli a odkráčeli z místnosti. Nemohla si ovšem nevšimnout jejich pohledů, které na ni vrhaly při svém odchodu, především v případě ženy jménem Elisha. V jejím výrazu zahlédla odpor i nenávist. Muž, Roen, se na ni sice nedíval nepřátelsky, přesto působil nedůvěřivě. Nejspíš bude obtížné se všemi vycházet nebo si tady najít nějaké přátelé, povzdychla si Mei.
S vervou se vrhla do práce a vytřela každou místnost, kterou jí Iraiya určila. Během dopoledne pečlivě uklidila dvě koupelny, umývárnu i toalety. Nejobtížnějším úkolem bylo dostat se k malým okénkům, které byly vysoko nad zemí. Uzoučká okna v umývárně mohla poskytnout jen velmi málo světla, kromě jedné výjimky totiž nevedly ven, ale na chodbu. Démonům nedostatek světla nepůsobil žádné obtíže. Navíc, pokud šlo o místnosti pro otroky, bylo zbytečné, aby byla každá místnost řádně prosvětlená.
Práce jí trvala přes tři hodiny. Měla příšerný hlad a tak zamířila do kuchyně a doufala, že tentokrát dostane víc než jen suchý krajíc.
V kuchyni se zdržovala pouze kuchařka, které říkali Serina. Byla to statná žena s krátkými blond vlasy, které měla připnuté jednoduchými sponkami tak, aby jí nelezly do obličeje. Na pravé tváři a na obou pažích měla vytetované černé ornamenty. Působily však přirozeně, jakoby nešlo o tetování, ale spíše o mateřská znaménka, která zdobila její kůži. „Ach. To jsi ty. Už jsi udělala svoji práci?“ zeptala se jí kuchařka.
„Něco ano.“
„Tak chvilku počkej! Hned ti něco dám.“
Začala pobíhat po kuchyni. Vyndala talíř, příbory a podstrojila jí právě uvařený oběd. Mei se posadila ke stolu a hladově se pustila do jídla. Byla to pouze vařená zelenina politá smetanovou omáčkou, přesto si na ní pochutnala. Omáčka na tom byla nejlepší. Navíc ji teplé jídlo příjemně zahřálo. „Chutnalo to báječně,“ prohlásila Mei.
„Opravdu?“ přesvědčovala se žena poněkud zaskočeně.
Mei zvedla oči a střetla se s jejím pohledem. „Řekla jsem něco špatně?“
„Ne. To jen, že už si ani nevzpomínám, kdy mé vaření naposledy někdo pochválil,“ přiznala se kuchařka.
„To je škoda, protože to bylo opravdu výborné.“
„Děkuji.“
„Jak se to jmenuje?“
„Moku.“
„To je zvláštní jméno.“
Mei uklidila všechno nádobí do dřezu a opláchla ho ve vodě. Kuchařka se mezitím pustila do hnětení tmavého těsta, kterým chtěla zadělat na chleba. „Paní Serino, kolik je tady sloužících?“ zajímala se Mei. Nechtěla říkat ‚otroci‘, protože se s tím slovem nemohla smířit.
„Stačí, když mi budeš říkat Serino. Včetně tebe nás je sedm.“
„Sedm?“ Není to na celý palác málo? „Myslela jsem, že jsme v hlavním paláci.“
„To taky jsme,“ potvrdila jí Serina.
„To je tak malý?“ S Iraiyou prošla jen menší část budovy. Bylo patrné, že mnoho místností a prostor ještě nespatřila, neměla tedy tušení, jak může být palác rozlehlý.
„Je obrovský,“ řekla na to Serina.
„Tak, jak to můžete zvládat v tak malém počtu? Čekala bych desítky možná i stovky sloužících.“
„Nezapomínej, že jsme lordovi otroci, ne sloužící. Je tady samozřejmě i běžné služebnictvo, které má na starost odlehlejší části paláce. Nám zůstává jen jeho střed. Spadá do toho několik desítek místností a pár nejvýše postavených démonů, které musíme každý den obsluhovat. Zdá se to hodně, ale většina z nich má ještě své osobní sluhy. Spoustu věcí zajišťují oni.“
„A vy jste jediná kuchařka?“ Jedna kuchařka přece nemůže vystačit pro celé panstvo i jeho služebnictvo.
„V této kuchyni ano, ale já vařím jen pro ty, které mi lord určí.“
„Takže v paláci jsou ještě další kuchyně?“
„Celkem tři. Ty další jsou ve východním a západním křídle. Tahle kuchyně by za normálních okolností sloužila jen lordovi a jeho rodině, ale protože by byla prakticky nevyužitá, lord svolil, abych vařila několika dalším pánům.“ Vzala si pytlík s moukou, aby ji přisypala do těsta, upatlané ruce jí však ztěžovaly práci.
„Můžu?“ nabídla jí Mei svou pomoc.
„Děkuju.“ Kuchařka jí podala pytlík a Mei začala sypat. „Dobrý, to stačí. Nemáš žízeň? Ještě ses nenapila. V tamté skříňce jsou hrníčky. S pitím se nemusíš ostýchat.“
Mei se podívala do skříňky s keramickým nádobím. V kuchyni bylo hned několik skříní s keramikou či porcelánem, ale jen v této bylo nádobí čistě bílé bez jakýchkoli ozdob. „Takže ostatní sloužící nejsou otroci?“
„Ne. Je to pro ně normální práce, za kterou dostávají plat. Mohou kdykoli odejít. Naše životy patří lordovi. Jako otroci se sice nemůžeme pyšnit svobodou, ale na druhou stranu máme lordovu ochranu. Bez jeho svolení jsme prakticky nedotknutelní.“
Nedotknutelní? Neřekla bych, že zrovna já jsem s lordem v bezpečí, uvažovala Mei.
Vzala si hrnek ze skříňky a zamířila s ním ke dřezu. Ze zdi nad umyvadlem se tyčila úzká vodovodní trubka, u které byly také dva jednoduché uzávěry. Něčeho podobného si všimla již v umývárně, ale mezi vzbouřenci nic takového samozřejmě neviděla. „Jak dlouho musíte pracovat? Máte někdy volno?“ Opatrně otočila uzávěrem a nalila si vodu do hrnku.
„Můžeme mít několik krátkých přestávek během dne a zhruba pět hodin spánku. Více volna je jen výjimkou.“
„Pět hodin?“ Její slova ji náhle znejistila. Pochybovala, že by s nimi dokázala udržet krok. Pět hodin bylo žalostně málo, aby měla dostatek energie na celodenní práci.
„U lidí to asi bude jiné,“ uvědomila si kuchařka. „Ale když do toho dáš všechno, myslím, že i ty si mezi námi najdeš své místo. Pokud budeš šikovná, Iraiya ti ledacos promine. Časem by ti určitě dovolila mít delší přestávky na odpočinek. Zdá se být přísná, ale jinak je velice hodná. Na svou práci si ovšem potrpí. Musíš pracovat pečlivě a neodmlouvat. Pak si ji určitě získáš.“
„Hm,“ usmála se Mei. Netušila, jestli se dokáže aspoň zdánlivě vyrovnat ostatním, ale byla odhodlaná udělat přesně to, co jí kuchařka poradila.

Odpoledne pokračovala v další práci, která tentokrát trvala až do večera. Byla natolik vyčerpaná, že šla rovnou do postele.
Jakmile vstoupila do svého pokoje, všimla si, že všechno její oblečení odnesly. Jediné co jí zůstalo byl její medailon, který si nechala na krku. Lehla si na postel a teskně jej promnula mezi prsty.
Když se na uzoučkém slamníku otočila na druhou stranu, bylo zřejmé, že se tu noc nevyspí. Během několika minut začala usínat, její zlozvyk házet kolem sebe rukama i nohama ji však nesčetněkrát probudil. Mnohokrát se praštila o stěnu nebo dokonce spadla na zem. Ráno tak byla vyčerpanější než tomu bylo předchozí den.


Druhý den ráno pomohla odnést přepravky s čerstvým ovocem a zeleninou z povozů přímo do sklepa. Zeleninu, ovoce i kusy uzeného masa ukládali do obrovských sklepních místností s ideálními teplotními podmínkami.
Byla to práce, kdy byly rozdíly mezi ní a ostatními patrné na první pohled. Ať už šlo o muže nebo o ženu, všichni bez obtíží vyzvedávali těžké bedny, zatímco ona si musela brát ty nejmenší kusy a přesto se s nimi nadřela.
„Každý týden nám místní rolníci dováží zeleninu a ovoce, takže je vždycky hodně práce,“ řekla jí kuchařka, když měli práci hotovou. „Příště bys mohla kontrolovat, jestli je všechno v pořádku, popřípadě vybrat to, co se už začíná kazit,“ navrhovala Serina. „Občas se to obchodníkům stává, i když při obchodování s palácem si na to dávají větší pozor.“
To bych měla zvládnout i já, přikývla na to Mei.

Odpoledne přišly na řadu obrovské pytle plné mouky a brambor. Ostatní měli spoustu jiné práce, takže se s tím museli poprat jen Kathal s Roenem. „S tímhle bys nám těžko pomohla. Běž si po svých!“ odháněl ji Roen, když se na ně přišla podívat.
„Tohle už zvládneme sami, Mei. Můžeš jít,“ řekl Kathal.
Přehodili si přes záda několik pytlů a seskočili z vozu. „A jak si otevřete dveře?“ uvědomila si záhy Mei.
Oba se na ni překvapeně podívali. Tímhle způsobem by vždycky musel jeden z nich pytle odložit, aby mohl otevřít dveře a přidržet je tomu druhému. V teplém slunečním dni nesměly být dveře do sklepa otevřeny zbytečně dlouho, proto si je nemohly ničím zarazit. V opačném případě by přinejmenším riskovali pokárání od Iraiyi. „Teď jsi na to kápla. Můžeš jít před námi a přidržet nám je,“ rozhodl Kathal. Mei se usmála a hned jim šla otevřít dveře.

* * *


Brzy uběhl celý týden od chvíle, kdy se objevila v paláci a začala v něm sloužit jako otrokyně. Snažila se co nejvíce vyrovnat ostatním a tak si nikdy nedopřávala víc odpočinku než oni. Každý večer se vrátila do svého pokoje naprosto vyčerpaná, což ji rychle donutilo naučit se spát v nepohodlné úzké posteli, kterou měla ve svém pokoji.

Po náročné práci zašla do kuchyně, kde si chtěla na chvíli odpočinout. Měla v úmyslu dát si chleba s medem, ale víko sklenice bylo příliš utažené. Možná bych to měla zkusit nožem.
Vzápětí přišel do kuchyně Kathal, který nemohl přehlédnout, jak se sklenicí zápasí. „Ukaž! Otevřu ti to,“ vzal si sklenici a otevřel ji bez jakékoli známky námahy.
„Proti vám jsem skutečně slabá,“ řekla tiše Mei.
„Jsme démoni. Samozřejmě, že jsme silnější než lidé. Tím se netrap,“ usmál se na ni přívětivě.
Přesto jsem tady asi jediná, kdo si neporadí s jednou mizernou sklenicí. „Všichni tady jsou démoni?“
„Ano. Lidé se k nám obvykle moc nepřibližují. Tady jsme navíc dost daleko od jejich území.“ No jasně. „Stýská se ti po domově?“
„Hm,“ přiznala zarmouceně Mei.
Hned ho mrzelo, že se na takovou samozřejmost vůbec ptal. „Promiň.“
„To nic. Vím, že mi nepomůže, když budu brečet a zoufat nad tím, co se stalo.“
„Přece jen jsi silná,“ usmál se Kathal.
„Co?“
„Nic, jen říkám, že se držíš statečně.“
„Dělám, co je nutný.“ Sedla si ke stolu a spěšně si připravila svačinu, aby se stihla najíst dřív, než bude muset plnit další povinnosti.
Když se Kathal posadil se svou svačinou naproti, napadlo ji, že by s ním mohla prohodit pár slov. Možná by se jí podařilo prolomit ledy a třeba se i spřátelit. To by bylo fajn. „Jak to, že všichni démoni vypadají jako lidé?“ zeptala se na první věc, která ji napadla. Dosud nespatřila jediného démona, který by neměl lidskou tvář, i když věděla, že někteří démoni vypadají jinak.
„Většina démonů tak vypadá,“ pokrčil rameny. „Do jisté míry musíme být příbuzní. Mnozí by s tím jistě nesouhlasili, ale nikdo nemůže popřít, že lidé a démoni se mohou mezi sebou křížit,“ povídal Kathal. „Většina démonů má jen lidskou podobu. Někteří by ti ovšem člověka připomínaly jen velmi vzdáleně. Jiní mají třeba dvě podoby a ti nejmocnější jich můžou mít i víc.“
„A jaký démon jsi ty?“
„Já jsem kříženec irmana a lotana.“
„Lotana?“ opakovala tázavě Mei, protože ji to z nějakého důvodu zaujalo. Z vědomostí, které měla od čaroděje se jí nakonec vybavil jeho vzhled. Nadmíru se podobal upírovi, kterého znala z legend vlastního světa. Jejich potrava byla stejná. „Myslíš upíra?“
„Nás se nemusíš bát!“ řekl jí usměvavě Kathal. „Mě i mého bratra krev odpuzuje. Nedokážeme se jí živit. Vlastně se lotanovi moc nepodobáme. Máme jen drápy a křídla.“
„Křídla? Ale to bys mohl…“ zasekla se, když si uvědomila, že kdyby mohl utéct, už by to nejspíš dávno udělal. Pak si vzpomněla, že mluvil o bratrovi. „Ty máš bratra?“
„Jistě. Už ho znáš. Jmenuje se Aram.“
„Ten chlapec?“
„Přesně tak.“
„Kolik mu je let?“
„27.“
„27?“ vyjekla překvapeně. Odhadovala by jej maximálně na třináct let. Pro ni byl ještě dítětem, ale ve skutečnosti byl o dost starší než ona. „Je starší než já.“
„Démoni stárnou jinak než lidé. Copak u vás žádní démoni nejsou?“
„Ne. Náš svět se od toho vašeho dost liší.“ Kathal i ostatní věděli, odkud Mei pochází. Věděli dokonce, proč ji Gideon přivolal do jejich světa a jak se dostala do paláce. Pravděpodobně se k nim některé věci donesly, když ji do paláce přivezli.
A co lord? Od toho dne jej nezahlédla a byla tomu ráda, přesto se chtěla o svém vězniteli něco dozvědět. „Co náš pán?“ promluvila tak, jak se slušelo na její postavení.
„Moc toho o něm nevím. Jako raskar by taky měl mít křídla, ale vyhýbá se jejich použití. Řekl bych, že je to kvůli jeho otci. Zdá se, že ho nemá zrovna moc v lásce.“
„A co jeho matka?“
„Ta zůstává záhadou. Slyšel jsem o tom, že zemřela, když byl ještě malý, ale jestli je to pravda…?“ pokrčil rameny.
„Má nějakou ženu? Děti?“ Kathal zavrtěl hlavou. „To tady žije sám?“
„Dá se to tak říct. Pokud vím, tak má ještě bratra, ale ten tady nežije. Nikdy jsem ho neviděl a to už jsem v paláci pěknou řádku let.“
„Nechtěla bych žít v tak velkém domě sama,“ prohodila Mei. Byla zvyklá na společnost. Lord samozřejmě není v paláci úplně sám, ale pokud zde nemá žádné blízké nebo aspoň přátelé, tak to není příliš daleko od samoty. „Copak se necítí osamělý?“
„Už nějaký čas bojuje proti vzbouřencům a problémovým kmenům na jihu země. Když nebojuje, je na cestách. Někdy se tady neukáže celé týdny. Nemyslím si, že by mu samota něco říkala.“ S tím by Mei zřejmě souhlasila. Viděla jej sice jen krátce, ale působil, jakoby neměl žádné pocity, jakoby se ho nic z přítomnosti netýkalo. „Když se to vezme, pán nedává příliš najevo, co se mu honí hlavou nebo co cítí.“ To zjevně. Z jeho očí a tváře nevyčetla skoro nic jen naprostý chlad a lhostejnost. Jeho úsměv byl studený a prázdný. Skutečně se zdálo, že je prost všech emocí nebo je možná neuměl či nechtěl projevovat.
„Mei, mohla bys mi pomoct s vařením?“ ozvala se vzápětí Serina.
„Jasně.“ Mei se podívala na Kathala. „Ráda jsem si s tebou popovídala.“
„To já taky,“ usmál se na ni Kathal. Uklidil po sobě nádobí a vyšel z kuchyně.

* * *


Lordův palác byl postaven z obrovských kamenných kolosů, jejichž barva mohla připomínat pouštní písek. Kolem budovy stálo nespočet sloupů podpírající nádherné obloukovité arkády s pozoruhodnou mozaikovou podlahou vyobrazující bytosti zdejšího světa. Menší sloupy stály i ve vyšších patrech, kde zdobily čelní stranu paláce či terasy.
Centrální budova, ve které sloužili převážně lordovi otroci, se skládala ze tří pater. Přestože Mei stále nebylo dovoleno nahlédnout do všech částí paláce, mohla bezpochyby usuzovat, že je skutečně obrovský.
Od chvíle, kdy se probudila v sídle nejmocnějšího z démonů, uplynulo již několik týdnů, přesto však nenašla jedinou cestu, kterou by se mohla dostat na svobodu. Palác stál ve středu širokého prostranství obklopen řadou budov, za kterými stály vysoké kamenné hradby. Navíc, uvnitř i vně paláce zajišťovalo bezpečnost nespočet vojáků a stráží. Jistě by ji chytili, kdyby se o útěk skutečně pokusila. To by znamenalo jedině smrt.
Mohla jen doufat, že se někdy naskytne příležitost, která by jí umožnila vrátit se domů. Cokoli, co by jí pomohlo dostat se přes hradby, aniž by riskovala, že ji objeví.
Naštěstí už si mezi otroky stačila najít své přátelé. Nejlépe si rozuměla s Kathalem a kuchařkou Serinou. Mnohdy jim pomáhala, takže si během práce vždycky povídali. S Aramem taky dobře vycházela, ale ten na rozdíl od svého bratra vyhledával ticho a samotu, takže s ním nikdy neprohodila mnoho slov. Roen si jí většinou nevšímal, zato Elisha se s její přítomností nechtěla smířit. Nikdy se proti ní přímo nepostavila, ale z jejích pohledů bylo patrné, že ji z duše nesnáší.
S takovým chováním se bohužel nesetkávala jen u Elishy. Kdokoli znal její původ, úředníci, strážní, které míjela na chodbách, ti všichni na ni hleděli s nedůvěrou a mnohdy i s opovržením, na které si musela dlouho zvykat.

„Pro koho je ten oběd?“ zeptala se Mei, když pomáhala kuchařce při vaření.
„Většinou pro ministry.“
„Takže tady lord není?“
„Momentálně ne.“
Byla ráda, že je lord povětšinou pryč. Jednou jej spatřila ve vstupní hale, ale nijak netoužila se s ním setkat. Nechtěla ho vidět. Jen by jí připomínal, co udělal. „Proč nesmím do horních pater? Kvůli ministrům?“
„Nejspíš ano. Lord si pravděpodobně nepřeje, abys byla moc na očích.“
Nechce se chlubit svým slavným úlovkem? „Kdo je ten muž, který neustále dává rozkazy strážným a ministrům?“ Párkrát si všimla muže, který působil jako někdo významný. Neměl žádnou uniformu, ale všichni ho na slovo poslouchali.
„Zřejmě myslíš Nataniela, zástupce lorda. Je to jeho rádce a zároveň jej zastupuje v jeho nepřítomnosti.“
„Hm. A ten úředníček, co pořád chodí s hromádkou papírů?“ vyzvídala Mei.
Serina se usmála. „To je správce paláce. Domlouvá zásobování, zajišťuje bezpečnost a podobně. Další úředníci jsou v západním křídle. I oni tudy občas proběhnou, aby spolupracovali s ministry.“
„A ve východním křídle je co?“
„Tam je svatyně.“
Svatyně. O zdejším národu se již mohla přesvědčit, že je silně nábožensky založený, dokonce i otroci měli svůj oltář. Pokud by vyhlédla z okna, mohla jej vidět na nádvoří, které leželo hned za kuchyní.
Oltář nemohl být vyšší než metr a nebyl ani o moc širší. Skládal se z kamenné desky obklopené dvěma sloupy. Na desce byli vyryti dva zdejší bohové, pes a několik veršů, které měly věřící nabádat k pokoře a vést je k pochopení života. Oltář byl ovšem velice starý, většina textu i části bohů se již ztratily v čase.
„Chodíš někdy k oltáři?“ zajímala se Mei.
„Jen málo.“
„Takže jsi věřící?“
„Myslím, že ‚věřící‘ pro nás není ten správný výraz. Pochop, že naši bohové nejsou jen legendami nebo smýšlenými figurkami. Každý z nich chodil kdysi mezi námi a nějakým způsobem se zapsal do historie. Respektujeme jejich činy, považujeme je za svůj vzor a mnozí v nich hledají naději či útěchu. Nejde ani tak o víru, ale spíše o jistý druh obdivu a úcty k našim předkům,“ vysvětlila jí Serina.
„Víš, kdo je na tom oltáři?“
„Ten co dřepí u toho psa bude určitě Ikrius, první lord sjednocené říše. O tom druhém muži nebo o tom psovi se už bohužel nic neví. Zřejmě budou pocházet ze stejné doby, ale text, který je mohl popisovat, je již dávno poničený. Je to už hodně starý.“
Serina nabrala na lžíci trochu polévky a ochutnala. „Myslím, že už bude hotová. Ochutnej!“
Mei si vzala lžíci a opatrně usrkla z horké polévky, kterou pro ně kuchařka uvařila. „Je skvělá.“
„Tak si bež sednout! Hned ti ji můžu nalít.“
„Prima.“


Odpoledne vstoupila do trůnního sálu, který měla uklidit společně s Aramem. Byla to obrovská místnost poskytující prostory pro nejdůležitější ceremoniály. V paláci patřila mezi nejstarší. Trůn nebyl příliš zdobný, přesto byl pravděpodobně celý ze zlata a i přes svou jednoduchost působil velkolepě. Na stěnách visely krásné gobelíny a obrazy vyobrazující zdejší historii a mýty. Na stropě přímo uprostřed místnosti bylo namalované okřídlené stvoření s lidským tělem a dračím ocasem. Šlo o zobrazení muže se stříbrnými vlasy ve velké ohnivé bitvě. Mei ovšem nedokázala rozpoznat, o jakou bytost se jedná nebo jakou bitvu kresba ukazuje.
Bylo to poprvé, kdy dostala za úkol pracovat v tak významné místnosti. Dosud do trůnního sálu jen kradmo nahlížela, kdykoli byly otevřené dveře. Při důkladnější prohlídce jí připadal ještě úchvatnější, teď ovšem nebyl čas na obdivování zdejších krás. Aram už začal zametat podlahu. Mei ji měla poté vytřít.
Než se mohla pustit do práce, sundala si lehoučké černé rukavice, které jí sahaly až nad lokty. Musela je nosit zejména v těch místnostech, které byly určeny hostům a návštěvníkům paláce. Lord si nepřál, aby po sobě zanechávala lidský pach, který by někdo mohl rozpoznat, proto byly její rukavice napuštěny speciální vůní, jež tomu měla zabránit.
Nejprve vytřela malé podium, které leželo na konci sálu, načež vyleštila i samotný trůn, který stál v jeho středu. Pečlivě vyčistila každý záhyb i jednotlivé ornamenty, které trůn zkrášlovaly. Je opravdu krásný, přesto nemá jediný polštář, nic, co by mohlo zpříjemnit to nepohodlí.
Z jejího rozjímavého přemýšlení ji náhle vyrušila rána, která se rozlehla po celém sále. Když se podívala co se stalo, všimla si rozbité vázy u Aramových nohou. Chlapec zůstal stát na místě a vyděšeně zíral na kusy porcelánu, které se rozprskly po podlaze. Jestli si toho někdo všimne… „Ukaž! Musíme to uklidit.“ Mei si od něho vzala koště a spěšně se pustila do úklidu. Během několika mála vteřin se však ozval hlas, který oživil jejich nejhorší noční můry.
„Kdo to rozbil?“ zeptal se lord.
Mei k němu zvedla oči. On se vrátil? Zrovna teď? Aram se k němu obrátil, poklekl a pokorně se mu uklonil. „To… To jsem byl já, pane. Prosím za prominutí!“ promluvil roztřesený chlapec.
Lord přistoupil blíž. „Měl bys opatrovat věci, které ti nepatří,“ povídal klidným hlasem, jenže potom vzal Arama pod krkem a vyzdvihl jej ze země, jakoby držel husu.
Co to dělá? Mei se bez rozmyslu postavila a chytila ho za paži. „Co je to za zbabělost ubližovat dítěti?“ Při pohledu do jeho tváře si začala uvědomovat, že si kope hrob, přesto se před ním nezastavila. „Byla to nehoda. Už se vám omluvil. Prosím, pusťte ho!“
Lord se jen nepatrně zamračil, ale bylo zřejmé, že v něm kypí vztek. Pustil chlapce a Mei prudce odstrčil. „Jak se opovažuješ odporovat mi?“
Jakmile opět našla rovnováhu, narovnala se a pohlédla mu do očí. „Nebylo přeci nutné toho chlapce škrtit. Je to jen nesmyslný trest, který vám vaši vázu nikdy nevrátí,“ vyčetla mu rozčíleně Mei.
„Zdá se, že si stále neuvědomuješ, kde je tvoje místo,“ řekl jí chladně lord.
Vzápětí ji cosi udeřilo do nohy tak, že skončila na zemi. Nic nezahlédla, ale měla pocit, jakoby ji někdo tloukl obuškem. Rychle se stočila do klubíčka, aby se od ran uchránila, přesto dostala desítky ran především do zad. Už myslela, že ji ubije k smrti, když najednou přestal. „Jestli nechceš zemřít, měla by ses naučit poslušnosti dřív, než ztratím trpělivost. Už nikdy se mě nedotýkej!“ Po těch slovech odešel.
Mei se posadila a snažila se rozdýchat nesnesitelnou bolest. „Mei, jdi do svého pokoje!“ ozvala se nečekaně Iraiya. Hlavní služebná stála u dveří s přísným výrazem ve tváři. Jak dlouho je tady?
„Ano, paní,“ odvětila slabě Mei. Namáhavě se postavila a zamířila ke dveřím.
„Nikdo po tobě nechtěl, abys mi pomáhala. Můžeš si za to sama,“ řekl jí vyčítavě Aram.
„Já vím. Jsem hloupá, ale aspoň, že jsi v pořádku,“ pověděla tiše Mei a odkráčela pryč.
Pomaličku se dobelhala až do svého pokoje. Sedla si na postel a bokem se opřela o zeď, aby nechala svá záda odpočívat. Rány naštěstí nebyly do krve, přesto cítila při každém nádechu nepředstavitelnou bolest.
Iraiya ji nechala zavřenou v pokoji bez večeře, aby o svém činu přemýšlela a tak zůstala sedět na posteli a mlčky se dívala na zelenou krajinu za oknem.

Když už nastal večer, kdosi zaklepal na dveře. „To jsem já,“ ozval se Kathal. „Můžu dál?“
„Jo.“
Jakmile vstoupil, všiml si jejích poraněných paží. Další modřiny musela mít pod oblečením. „Bratr mi řekl, co se stalo. Mrzí mě to.“
„Taky mi to budeš vyčítat?“
„Měl pravdu, Mei. Byla jsi příliš zbrklá. To, co ti řekl, bylo možná tvrdý, ale už si za svůj život něčím prošel a ze všeho nejvíc nenávidí, když je kvůli němu někdo zraněn. I když to myslíš dobře, uvědom si, že tvé jednání bude mít následky! Nemůžeš si dovolit takhle riskovat.“ Mei věděla, že má pravdu, ale nemohla jen tiše stát a předstírat, že nic špatného nestalo. Kdoví, co by mu ten démon udělal.
„Tohle si vezmi! Ať se aspoň trochu vyspíš,“ podal jí pytlíček s bílým práškem. „Je to lék proti bolesti. Stačí rozmíchat půl lžičky ve vodě. Další dávku si neber dřív než za pět hodin.“
„Děkuju.“
„Příště si na něho dávej větší pozor!“ poučil ji přísně Kathal.
„Já vím.“
„Myslím to vážně. Dokáže být horší než dneska.“ Horší? Přiškrtí dítě, zmlátí holku. Bezpochyby je schopný všeho. „Především u tebe nebude mít žádné slitování.“
„Má snad něco proti lidem?“ Koneckonců, jako mnoho jiných démonů.
„Vím jen to, že je k smrti nenávidí. Pokud bude chtít, zabije tě. Nedávej mu k tomu další důvody.“
Pokud bude chtít? Může ji skutečně zabít jen proto, že se mu zrovna zachtělo? „Jestli je tolik nenávidí, neměla bych tady zůstávat,“ řekla bezmyšlenkovitě Mei.
„Ne!“ vyštěkl náhle Kathal. „Na to okamžitě zapomeň!“
Jeho prudká reakce ji zaskočila. „Ale proč? Nemůžu přece čekat, až se mě vlastnoručně zbaví.“
„Nemáš šanci utéct. Byla bys mrtvá dřív, než by ses dostala ven.“
„Ale…“
„Přestaň na to myslet!“ Viděla, že ho její myšlenka na útěk zneklidnila, ale tohle byl přece její plán už od začátku. Nemůžu tady zůstat. To nejde.
Kathal se posadil vedle ní. „Mei,“ oslovil ji tišším hlasem. Zůstal sedět se sklopenou hlavou, jakoby pro něho nebylo jednoduché mluvit o tom, co se jí právě chystal sdělit. „Před několika lety jsme se s bratrem pokusili o útěk. Nepodařilo se nám dostat se z prostor paláce. Aram byl zraněn. Chtěl jsem mu pomoct, ale proti přesile jsme nezmohli nic. Ten den,“ vstal a sundal si košili. Během další chvíle rozevřel jediné blanité křídlo. Otočil se, aby viděla i jeho záda. „mě zmrzačili, abych nezapomněl, že neuteču.“
Na první pohled bylo zřejmé, že druhé křídlo bylo násilím odtrženo. Démoni obvykle nemívají jizvy, jejich těla se léčí prakticky dokonale, ale Kathalovo zranění se stále nezahojilo. Široká bílá jizva vypadala bolestivě. Muselo být nejen trýznivé, ale i ponižující přijít o své křídlo. Cítila se mizerně, když ho přiměla, aby to ukázal. „Promiň, nechtěla jsem…“
„To je dávno pryč.“ Složil křídlo a oblékl se. Démoni, kteří mají taková křídla, je dokáží skrýt pod kůží natolik dokonale, že mají holá záda, stejně jako kdokoli jiný. Jsou jako motýli, kteří po vylíhnutí napínají svá maličká křidélka do obřích rozměrů, ovšem pro démony je to naprosto běžný proces trvající kratičký okamžik.
Kathal se posadil na postel, aby byl v úrovni jejích očí. „Ty to nesmíš zkoušet. Ani o tom s nikým nemluv! Prostě na to zapomeň! On by ti nedal druhou šanci,“ promluvil k ní s vážností v hlase. „Chci, abys na to přestala myslet. Můžeš mi to slíbit?“
„Dobře. Aspoň prozatím.“
„Mei!“
„Já vím, Kathale. Nechám to být, dokud to nebude opravdu nutný. Jestli mě zabije tady nebo na útěku už bude docela jedno, ne?“
Kathal dlouze vydechl. „Když už tě sem přivedl, jen tak tě zase nezabije. Snaž se, aby neměl důvod to udělat! Uvažuj, než něco provedeš! Hlavně nebuď zbrklá!“ pověděl jí přísně, načež vstal a vydal se k odchodu. „Buď opatrná!“
Popřál jí dobrou noc a odešel.

Rány jí bolely několik dní, přesto jí léky, které jí dal Kathal, hodně pomohly. Přes den mohla normálně fungovat a v noci spát. Některé modřiny na zádech cítila při každém neopatrném pohybu, většinou na ně ovšem zapomínala.
Za léky i za to ostatní šla Kathalovi poděkovat hned druhý den. Co ji to vůbec napadlo mluvit o útěku? Přestože Kathalovi věřila, nebyl to nejmoudřejší krok. Díky tomu mu ovšem důvěřovala ještě intenzivněji. Všechno, co si ten večer řekli, si nechal pro sebe, dokonce myslel na její bezpečí a snažil se jí přesvědčit, aby se s útěkem neunáhlovala. Byla mu vděčná ne jen za léky, ale i za to, že se ukázal jako dobrý přítel.

* * *


Jakmile dokončila svou práci, musela zase pospíchat do kuchyně, aby pomohla Serině s obědem. Když však procházela kolem lordových komnat, lord nečekaně vyšel z vedlejší chodby. Nestačila včas zastavit a nepatrně do něho vrazila. „Promi…“ Jenže v tom ji cosi udeřilo do břicha a odmrštilo ji to pryč. Při nárazu o protější stěnu se uhodila do ramene. Pod tělem jí nepříjemně křupla zkroucená ruka. Jen o chvíli později, jí začalo bolet zápěstí.
„Říkal jsem, aby ses mi nepletla do cesty,“ zavrčel lord jejím směrem a pokračoval dál do svých komnat.
Mei dlouze vydechla. Vyškrábala se na nohy a podívala se na stěnu. Zatímco ona pociťovala bolesti po celém těle, stěna byla netknutá, ani na omítce nebyla vidět jediná stopa.
Zápěstí jí nepříjemně bolelo, ale stále jím mohla volně pohybovat. Pro příště bych se měla jeho komnatám velkým obloukem vyhnout.


V kuchyni pomohla nakrájet zeleninu, zatímco Serina připravovala maso z drobného ptactva. Všechno strčily na pekáč a následně do kamen. „Nemáš něco s rukou?“ zeptala se jí Serina.
„To nic není.“
„Vždyť to máš celý červený. Měla bys s tím jít raději k doktorovi.“
A ten řekne, že bych tu ruku měla šetřit. Jako by to tady bylo možné. „To je dobrý, Serino. Dík za starost, ale to zvládnu.“

Po obědě zamířila do královského salónku, aby pomohla Kathalovi a Elishe s úklidem, který už jim trval skoro dvě hodiny. Elisha se snažila dát do pořádku všechen nábytek, zatímco Kathal lezl po žebříku a odstraňoval obrazy ze stěn. „Mei, mohla bys ho vzít?“
„Jasně,“ vzala obraz do rukou, ale poraněná ruka jí při námaze nečekaně selhala. Skoro by ho upustila, ale naštěstí tomu se vší silou zabránila a postavila ho opatrně na zem. Kathalovi to samozřejmě neuniklo. Slezl ze žebříku a obraz si od ní převzal. „Omlouvám se. Vyklouzl mi.“
„To neuzvedneš ani jeden malý obraz nebo jsi taková nešika?“ kritizovala ji Elisha.
Nešlo o malý obraz. Na výšku mohl být možná metr dlouhý. I bez zraněné ruky by na ni byl dost těžký. „Elisho, přestaň!“ napomenul ji Kathal. Záhy si povšiml, že si Mei drží zápěstí, jakoby jej chránila před pohybem. Mohl jen vytušit, že se v rukavici ukrývá poraněná ruka, přesto po ní nečekaně chňapl. Mei okamžitě ucukla bolestí. „Co to máš s rukou?“
„Nic,“ řekla odměřeně Mei. Nepotřebovala další domlouvání ani lítost. Od Elishy by si jistě vyslechla pár nepříjemných připomínek.
„Jaký nic. Ukaž mi to!“
„To je dobrý, Kathale. Nic to není.“
„Zřejmě někde upadla. Brzy se nám rozbije úplně,“ chichotala se Elisha.
„Elisho!“ zlobil se na ni Kathal. Mei si od něho vzala obraz a šla ho odnést k ostatním. Veškerou bolest se snažila ignorovat. „Mei, počkej!“
„Zvládnu to sama, Kathale.“ Opřela obraz o stěnu a pak se vrhla na úklid.
„Co si přejete, abychom udělali s těmi obrazy, pane?“ ozval se náhle Kathal. Mei sebou polekaně trhla. Nevšimla si lordova příchodu, dokud jej Kathal neoslovil, lord už ovšem stál v místnosti a prohlížel si vyřazené obrazy.
„Zatím je někam ukliďte!“ Jeho pohled nejvíce zaujal menší obraz stojící úplně vlevo. Byl to portrét jakéhosi muže. „Tohohle se můžete zbavit.“
„Ano, pane,“ řekl poslušně Kathal.
Na okamžik měla pocit, že se v lordovi něco pohnulo, když se na obraz díval. Kromě nepatrné změny v jeho pohledu se ovšem jeho obvyklý výraz příliš nezměnil. „Kdo je na tom obrazu?“ zeptala se Mei, jakmile lord odešel.
„Jeho otec, Arkaen. Bývalý lord.“
Lord. Ten, který se přátelil s Gideonem? Takže to byl jeho otec. „On už nežije?“
„Možná, ale nikdo to neví jistě.“
„Jak neví?“
„Zmizel.“
Zmizel? Jak mohl lord zmizet? nechápala Mei. Zbavil se ho jeho syn, aby se dočkal svého trůnu? Lordův pohled však vyjadřoval něco jiného než radost či výčitky svědomí. Viděla nenávist, ale také bolest. Nebo se mýlí? Vždyť u něho dosud nespatřila nic než hněv.

Když dostala za úkol odnést obraz na nádvoří, kde měl být spálen i s ostatním haraburdím, musela si onoho muže neustále prohlížet. Měla pocit, že jej odněkud zná. Gideon byl jeho přítelem. Možná ho díky tomu znám i já. Jeho tvář jí skutečně připadala důvěrně známá, jakoby toho muže znala celý život, přitom o něm prakticky nic nevěděla.
Nechápala proč, ale něco uvnitř ji přesvědčovalo, aby si obraz ponechala. Schovala ho tedy do své skříňky a přikryla ho náhradní dekou. Zima jí nikdy nebyla, takže ji nebude postrádat. Snad u ní obraz nikdo nenajde, ale teď už neměli důvod chodit do jejího pokoje a hrabat se jí ve věcech, jakože neměla téměř nic než pár nejzákladnějších potřeb.

* * *


O volné chvíli si prohlédla knížky, které stály na poličce nad kuchyňskou linkou. Většina z nich už byla hodně stará. Desky byly od častého používání špinavé a poničené. ‚Jak uspokojit mlsné jazýčky‘ podívala se na nápis jedné z nich. I tady se vydávají takové knihy? Byl to zvláštní název na zdejší poměry, ale podivnější bylo, že ho dokázala bez obtíží přečíst.
Vzala si knihu a nakoukla dovnitř. Zdejší písmo se skládalo z velkého množství znaků. Každé písmeno v abecedě, ale i hlásky nebo někdy i celá slova měla svůj vlastní znak. Věřila, že není snadné se tento typ písma naučit. Obyčejní démoni číst neuměli popřípadě uměli jen základní abecedu, kterou byla napsaná i kuchařka. Bylo v ní spousty receptů od sladkostí až po pořádná hodovní jídla.
„Ty umíš číst?“ zeptala se jí Serina, když si všimla, že se soustředí na text.
„Vypadá to tak.“
„Vypadá? To snad musíš vědět.“
„Myslím, že je ještě hodně věcí, o kterých nevím, že je znám,“ usoudila Mei.
„Jak to myslíš?“
„Nikdy jsem se neučila vaši řeč nebo písmo. Vždyť jsem ve vašem světě sotva dva měsíce.“
„Dva měsíce?“ ptala se zaskočeně Serina. „Myslela jsem, že je to mnohem déle. Jak je tedy možné, že tohle všechno umíš?“
„Gideon mě to naučil. Zřejmě to udělal nějakým kouzlem, takže nemám ponětí, co mi do té mé hlavy vlastně nasoukal.“
„To je úžasný.“
„To asi jo,“ souhlasila Mei. Nebo spíš určitě. Mnohem lepší, než kdyby jí hodiny vysvětlovali, kam se to dostala a co po ní vlastně chtějí. Nejen jazyk, ale i další vědomosti jí pomohly pochopit, co potřebovala.
Když si teď vzpomněla na Gideona, bylo jí z toho smutno. Proč musel zemřít?
„Co ruka?“ zajímala se kuchařka.
„Už je to dobrý.“ Trvalo pár dní, než se jí ruka zahojila, ale teď už byla v naprostém pořádku.

Po obědě využila volné chvíle a na krátko si šla sednout na nádvoří, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Bylo to jedno z mála míst, kde mohla vyjít ven na sluníčko. Druhé nádvoří využívali k věšení prádla, na rozdíl od tohoto však bylo celé vydlážděné a tak nejraději chodila na nádvoří s kamenným oltářem, kde bylo po celém obvodu asi metrové políčko s nízkou trávou. Zbytek tvořily drobné červené dlaždice tvarované do pravidelných šestiúhelníků. V jednom rohu stála stará dřevěná bouda a v druhém oltář, jinak tady nebylo nic než okolní zdi, i tak to ovšem bylo místo klidu a příjemného odpočinku, na které se ráda vracela.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 15.03.2015, 21:27:56 Odpovědět 
   Opět velmi čtivé a zajímavé. Umíš pěkně vylíčit reálie a vůbec život v paláci. Moc hezky se mi to četlo. Něco mi říká, že lord bude víceméně kontroverzní postava, už jen díky tomu nepatrnému citovému pohnutí, kterého si Mei všimla. A Elisha bude nejspíš taky tvrdý oříšek.
 Alan Dark 09.09.2014, 15:17:21 Odpovědět 
   Textem jsem doslova prolétl kvůli vtažení do děje, zřejmě na úkor hledání gramatických chybek, které se mi hledat skutečně nechtěly a žádná mne neuhodila do očí.
Jinak kapitolka o práci otroků je nezvyklá a zajímavá, zvlášt postavení naší hlavní hrdinky jako té "nejnižší z nejnižších". Co se týče technologických vymožeností světa démonů a především tebou stvořeného, zde máš oproti historickým románům naprosto volné pole působnosti. Přeci jen, když ovládají magii, jistě by nebyl problém si i něco na způsob boileru stvořit (a odčinit tak náklady na ohřev vody v lázních).
Takže celkově samozřejmě hodnotím za jedna a budu se těšit na pokračování.
 Šíma 02.09.2014, 23:49:07 Odpovědět 
   Zdravím.

Mei to nebude mít snadné, zvláště pokud je jedním z mála otroků lidské rasy. Lord bude pěkný "záporák", informace o něm (i o světě, ve kterém se Mei ocitla) podsouváš čtenářům pomalu a opatrně (pravda, čtenáři nemusejí taky všechno vědět naráz). Zdá se, že máš vše promyšlené (popisy, reálie, historii a podobně), uvidíme, kam bude děj směřovat a jak se naší hrdince (i ostatním) povede. Napadlo mne, že užití těchto rekvizit: umyvadlo, dřez, nádobí, plechový kbelík - bude mít podobný účel jako v našem světě, přestože jde o fiktivní svět v příběhu s fantasy žánrem. Už jsem málem myslel jen na to, že budou mít ještě i boiler a sprchu, a nebude to mít chybu (to si rýplo mé druhé já). Ale popojedem. Souhlasím s Mei, kdo ví, co jí Gideon narval kouzly do její hlavy (co všechno z toho ví, co tuší a o čem nemá ani ponětí). Pozor na psaní ji/jí, všiml jsem si nějaké chybky.

Hezký večer a múzám zdar.

P.S. Vrazím Ti sem jednu docela jednu malou a bezvýznamnou jedňuchu pro povzbuzení...
 ze dne 03.09.2014, 20:03:29  
   Garathea: S věcmi, které jsou spíše vymoženostmi dnešního světa jsem si v tomto příběhu často lámala hlavu. U některých z nich (např.umyvadla) jsem usoudila, že mohou existovat ve světě, který se též nějakým způsobem vyvíjí o to víc to platí v paláci mocného vládce.
Umývárnu jsem použila jako název pro místnost, kde jsou toalety a jednoduchá umyvadla, sprchy ani boilery tady samozřejmě neexistují, ačkoli i démoni mají své metody, kterými si ohřívají vodu :-). Palácové koupelny bych například přirovnala k antickým lázním. Jednoduše poskytují určitý luxus, aby se lord nemusel koupat v neckách :-).
Občas se mi stává, že nenajdu správný výraz, který by se hodil do prostředí příběhu, což je zřejmě něco mezi starověkem a středověkem. Jejich technologický vývoj ovšem nemohl jít souměrně s naším, proto se může stát, že budou mít věci, které jsme v těch dobách ještě neměli. Nádobí snad do toho spadá bez problémů, ale plechový kýbl či dřez se tam skutečně nehodí.

Děkuji za trpělivost.

Krásný zbytek dne.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Druhý pokus
..x
Už to vie
Paradoxx
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr