obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Bojíš-li se smrti, kde nalézáš odvahu žít?"
estel
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391374 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kapitola I. - Od moře... ::

 autor Ondřej Žižka publikováno: 05.09.2014, 11:39  
Za svatým Jakubem a na Konec světa, Kniha první - Voie du Piemónt Pyrenéen
 

      Sraz s dopravcem jsme měli u Hlavního nádraží v centru Prahy. Řidičem, tedy přesněji řidičkou, byla sympatická mladá žena, co několikrát měsíčně jezdí pracovně do Španělska a aby nejezdila sama, přibírá lidi na spolujízdu. Vyjde to levněji než autobusem a rozhodně je to příjemnější způsob cestování.
Únava z posledních hektických dní na mě dolehla na plno a já usnul hned, jak jsme se rozjeli k jihu. Všechen stres a obavy ze mě spadly a už jsem s tím, co mě trápilo, nemohl nic dělat.
      Fabie se příjemným tempem prodírala asfaltovou džunglí a patníky kolem silnic odpočítávaly čas jako metronom. Bylo to tu. Opustil jsem svou zemi a vydal se do neznáma. Pln strachu a obav z budoucnosti, pln otázek, na které jsem potřeboval najít odpovědi. V hlavě jsem měl pořádek asi takový, jaký je na privátě po večírku vysokoškoláků.
      V noci jsme zastavili na odpočívadle a ulehli kolem auta. Povrch byl tvrdý a přesto, že jsem byl unavený z monotónního drkocání po německých a francouzských dálnicích, nemohl jsem spát. K ránu se spustil prudký déšť a my se utekli schovat pod přístřešek kousek od auta, kde přes den prodávali zeleninu. Znatelně se ochladilo a tak jsme rozdělali oheň a spálili pár rozbitých lísek. Když už ale nebylo čím přiložit, oheň vyhasl a nám nezbylo než se zachumlat do spacáků a počkat do rána. Bylo to poprvé, co jsem spal v bratrově spacáku a zjistil, že má porouchaný zip a nedá se zavřít. V duchu jsem si nadával, že jsem to nezkontroval před odjezdem, ale na slzy už bylo pozdě. Po chvíli bouře udeřila naplno a záblesky osvětlovaly téměř neprůchodnou dešťovou stěnu tam, kde přístřešek končil. Ráno se počasí trochu zlepšilo, ale pršet nepřestalo.
      Náš úkryt byl dost veliký na to, aby se do něj dalo zajet autem. V suchu jsme se tak mohli sbalit a společně se nasnídat. Pak už jsme ujížděli dál.
      Původně jsem chtěl jet stopem celou francouzskou část až do St. Jean Pied de Port a jít jen tu španělskou, nazvanou Camino Francés. Své plány jsem však změnil hned, jak jsem vylezl z auta v přístavním městě Narbonne-Plage, kde jsme vysedali. Rozhodl jsem se jít po svých už odsud. Navrhl jsem to klukům a oba souhlasili.
Rozhlédl jsem se kolem. Byl velice teplý den, bylo jasno a vzduch se téměř nehýbal. Na poloprázdnou pláž dorážely malé vlny a na jihu bylo vidět hory. Pyreneje.
      Viděl jsem je takhle z dálky jen jednou. Masiv se jako dlouhý hrbatý netvor vynořoval z vod Středozemního moře a lezl po souši na východ. Na nejvyšších vrcholcích těchto hor se táhne státní hranice mezi Francií a Španělskem a z obou stran je střežená mohutnými pevnostmi a obrannými věžemi z dávných věků. Vždy mě udivovalo, kolik válečných výprav tudy na obě strany v historii procházelo. Člověk by věřil, že si to tváří v tvář vysokým štítům spíš rozmyslí a potáhnou zpátky.
      Vyndal jsem si z kufru auta batoh, chlebník a hůl. Ta byla z bezu a byl to dar na cestu od Jirky. Zbavil ji kůry a vybrousil, jeho přítelkyně, vědma, na vršku zalila do laminátu kousky zlata, stříbra a různých úlomků kamenů. Mělo to sloužit jako ochrana proti zlým duchům. Vyrobila tři hole, na mě zbyla ta nejmenší a nejtěžší.
      Po loučení se šoférkou a malém osvěžení v moři jsme se vydali na první pochod. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne. Než se setmělo, uvědomil jsem si hned několik velice vážných omylů a chyb, kterých jsem se dopustil. Jedna z nich byla zrušená zkušební výprava ještě v Čechách, která nám měla pomoci zjistit, jak nám to spolu půjde.       Odvolal jsem jí s tím, že není čas a že to nepotřebujeme.


      Od dětství mě můj otec učil skautské výchově a mezi mými trénovanými schopnostmi je i orientace v terénu. Prostě a jednoduše vím, jak najít cestu dál. Říkám tomu kompas v hlavě. Stařec nejen, že tento um neovládal, ale navíc si to vůbec nechtěl připustit. Nedokázal číst v mapách a vybíral cestu podle toho, jak se mu líbila a ne kam vedla. O tom, že by si nechal poradit ode mne, navíc nechtěl ani slyšet. Na první křižovatce znechuceně opovrhl silnicí, jedinou cestou z pláže, a vydal se po stezce skrz bodlinaté keříky. Počali jsme stoupat do kopců a já ho začal v duchu proklínat. Za tři čtvrtě hodiny už jsem zpocený remcal, to když stezka skončila uprostřed ničeho. A pak už hlasitě nadával, to když Stařec odmítl jít zpět a řekl, že půjdeme skrz a přímo.
      Prodírali jsme se ostnatou vegetací. Slunce pálilo a balancování na svazích s těžkým batohem bylo jako zlý sen. Když jsme pak narazili na vyschlé říční koryto a vydali se po kamenitém dnu dolů, byl jsem šťastný jako blecha a mé podrápané nohy také. Nebyla to nejlepší cesta, ale dalo se po ní jít lépe než přes divočinu.
      Večer jsme našli místo vhodné pro spaní, nebylo ani sto metrů od silnice. Po večeři jsem se nabídl, že skočím zpět do města pro vodu. V tom vedru byla nedostatkovým zbožím a my poslední použili na vaření. Stařec opáčil, že jestli se mi chce šlapat takovou dálku zpět, klidně mohu jít.
      A tak jsem zjistil, že to, co jsme šli dvě a půl hodiny skrz téměř neprostupnou buš, jsem pomalou chůzí ušel za dvacet minut po cestě. Poté, co jsem nabral vodu v místech, kde už jsme jí dnes jednou nabírali, jsem se vydal zpět do tábora. Když jsem tam dorazil, byla už tma a kluci spali. Lehl jsem si do spacáku a pozoroval nebe plné hvězd. S minimálním světelným smogem to byl pohled k nezaplacení a já se proklínal, že neznám víc než čtyři souhvězdí.

      Ráno jsme se probudili ještě za tmy. Pomocí baterky jsem si sbalil věci a sledoval kluky, jak z fíků a šípků vaří čaj. Vyprávěl jsem o mé večerní procházce, ale Stařec moje zjištění ignoroval a dělal, že neslyší. Než jsme vyrazili dál, podařilo se mi ho přemluvit, abychom další úsek Cesty vzali po silnici.
      Vaření čaje zabralo mnoho času a tak jsme vycházeli až za svítání. Veliký sluneční kotouč vylézal z šedého oparu vznášejícího se nad vlnami moře. Tehdy jsem si řekl: Ondro, tenhle pohled si zapamatuj a vzpomeň na něj, až se budeš na konci cesty dívat na západ do oceánu. V tu chvíli se to zdálo skoro nemožné.
      Pomalu mi začínalo docházet, že to nebude jen zkouška mé fyzické zdatnosti. Na další křižovatce Stařec zpochybnil můj směr a odbočil po menší silničce doprava. Marně jsem mu argumentoval, že vím kudy do Narbonne, našeho prvního bodu, ale neposlouchal mě. Nakonec jsme zkratkou ušli téměř dvojnásobek.
      Byl jsem naštvaný. Ne, to bylo slabé slovo. Uvnitř mne to vřelo. Snažil jsem se sám sebe uchlácholit, ale moc mi to nešlo. Při jedné pauze jsem si do chlebníku nasbíral více než stovku mandlí, abych si udělal železnou zásobu pro nejtěžší chvíle. Když jsme pak po bloudění a neustálému obcházení širokých vodních kanálů vstoupili na původní cestu, oddechl jsem si. První domy města byly na dohled.
      Město Narbonne je velké a rozlehlé. Katedrála čnící vysoko nad střechy tohoto Římany založeného města, byla jako nedostižitelný sen. Ať šel člověk jakkoli rychle, stále byla stejně daleko. Ze své hlavy bych i dnes složil celou mapu ulic, které se mi vryly hluboko do paměti. A to má paměť běžně za mnoho nestojí.
      Šel jsem první a jen tak daleko, aby kluci za mnou viděli každou mojí změnu směru. Počkal jsem na ně až u turistického centra.
      V centru prvně Stařec zkusil svou francouzštinu. Pak jsem se pokusil mluvit já, anglicky. Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky. Nakonec jsme měli shluk informací, které vesměs příznivé nebyly.
      Každý, kdo chce absolvovat pouť do Santiaga, by měl podle tradice u sebe nosit několik znaků. Nejdůležitější je viditelně umístěná Svatojakubské mušle a poutnický pas neboli Credencial. Tento pas slouží jako místo, kam si poutník může nechat dát razítko při návštěvě města, ubytovny, nebo i hezké restaurace. Je jen na něm, kolik razítek tam na konci bude mít a zároveň je to i důkaz, že na tom místě poutník skutečně byl. Když už není razítka kam dát, dá se po cestě levně sehnat další průkaz.
      Doufal jsem, že ho seženeme v turistické kanceláři, ale tam ho bohužel neměli. O tom, že Cesta odsud do Compostely vede, věděli. Nevěděli ale kudy přesně, protože žádné oficiální značení odsud neexistovalo. Slečna za pultem nám z internetu vytiskla několik nezřetelných map původní poutní cesty přes kopce na jihu, ale byla to jen pětina vzdálenosti do Carcassonne, dalšího velkého města a místa, kde začínaly značky. Kromě toho jsme dostali ještě několik automap, kde většina vesnic ani nebyla zanesená.

      Byl jsem tak unavený, že jsem se jen stěží bránil Starcovi, který se chtěl vyspat hned vedle kanceláře na trávníku – na nejrušnějším místě města. Nebyl jsem zvyklý na takovou pozornost, kterou on přímo miloval. K tomu musí člověk dojít pomalu, to se jen tak nenaučí ze dne na den. A on na to měl celý svůj život.
      Po menší hádce jsem ho přece jen pohnul k tomu jít ještě kousek dál. Našel na periférii starý dům s velkou zarostlou zahradou a tam jsme se v zadním konci utábořili.
Jedno jsem mu ale musel uznat. Dokázal uvařit jídlo téměř z čehokoli, co nasbíral po cestě. A většinou chutné. Večer překvapil sladkou rýží s kokosem. Ze zásob moc nezbylo, trochu fíků, nějaké mandle a víno. Všechno poněkud rozmačkané, protože Stařec si na to nechtěně sedl. Naštvaně jsem odmítl večeřet s tím, že nemám hlad, ale pak jsem se nechal Jirkou přemluvit.
      Jirka byl neuvěřitelný diplomat. Nikdy se nehádal, jen nás chlácholil a mírnil Starcova a má slova, která byla stále tvrdší a upřímnější. Nikdy nebyl s nikým a s oběma vlastně souhlasil. To vadilo při rozhodování, protože jsme se každou chvíli dostávali do patové situace. Když ale bylo po hádce, byl vždy první, kdo začal mluvit.
Po jídle jsem se ani nesnažil usnout, usnul jsem v oblečení, tak jak jsem byl.

      Vzbudil jsem se kolem čtvrté ráno celý bolavý a poštípaný od komárů. Největší bolest jsem cítil na zadní straně kolen. Vyndal jsem z batohu krém a celé nohy důkladně namazal. Jen to stačilo, aby mi hned bylo lépe. Za hodinu jsme už všichni šlapali skrz příměstskou komerční čtvrť k jihu.
      Vedl jsem nás podle map původní poutnické Cesty. Několik kilometrů byla dobře čitelná, ale věděl jsem, že jak se dostaneme do hor, přes které naše cesta vedla, budu muset použít všechny své síly, abych Starce udržel alespoň ve směru.
U jednoho viničního domu za městem se Stařec skočil vykoupat do bazénu a nevadilo mu, že majitelé byli doma. Mávnul jsem jen rukou a odmítl jeho pozvání, raději jsem při čekání roztloukal svou železnou zásobu a dělal, že k němu nepatřím.
      Cesta dál byla svahovitá, místy velice rozporuplně vedená a plná kritických míst. Z neustálého hádání na každé křižovatce jsem byl popudlivější než kobra. Stařec mi nevěřil. Nevěřil, že dokážu v mapě číst a mé vysvětlování téměř neposlouchal. Zvláště když ani já jsem si nebyl stoprocentně jist, že jdeme správně. Vše završil tím, že když jsem chtěl zpět jednu část mapy, řekl mi, že ji použil místo toaletního papíru a vrátil mi jen kousek.
      Cesta pomalu stoupala o celé stovky metrů vzhůru, a i když skýtala nádherné výhledy do krajiny a na moře, nemohl jsem se uklidnit a užít si tu nádheru. Na jednom místě jsme se utábořili. Kluci se pustili do vaření a já sbíral dřevo. Byla cuketová polévka s rýží a bobkovým listem. Rozložil jsem si oblečení kolem, aby proschlo a namazal si znovu chodidla.
      Stařec mi vyčítal, že nejdeme přímo do Carcassonne. To byla pravda. Cesta směřovala na jihozápad, ale pak se obloukem vracela na sever k našemu dalšímu cíli. Trochu mě to zneklidňovalo, protože na zítřek jsem neměl mapy a znal jen několik míst, kudy Cesta prochází. Byla to má slabina a Stařec to věděl. Potom, co zničil mapu konce etapy, mi toho v rukách moc nezbylo.

      Je několik druhů mandloní, které lze najít kolem cest. Jeden z nich má trochu odlišný tvar slupky a obsahuje více kyanidu v plodech. Kyanid ostatně obsahují všechny, proto se také nedoporučuje jíst mandle ve větším množství. Ty špatné rozeznáte hlavně chutí, jsou silně nahořklé.
      Ty, co kluci u jednoho stromu nasbírali, hořké byly. Stařec je oloupal, chvíli vařil a ochutil s tím, že už pak špatné nebudou. Po nějaké době, co jsme leželi a užívali si ve stínu siestu, začal zvracet a motala se mu hlava. Nebyl schopný vstát a omdléval. Tak jsem se s Jirkou vydal podívat se po cestě napřed a Stařec si zatím na chvíli zdříml.
      Když jsme se asi po hodině vrátili, bylo mu už lépe. Byl sice bledý a Jirka ho musel chvílemi podpírat z kopce, ale jazyk měl ostrý jako břitva. Nejsem na to hrdý, byl jsem více než dva dny přepnutý na útočný mód a využil každého jeho slabého argumentu.       Stařec najednou nevěděl nic o mandlích ani o otravě. Co bylo, to bylo, teď mi je fajn a víc se o tom nechci bavit. Když jsem pak nadhodil, jak můžu věřit tomu, co uvaří a že ta jeho teorie –jez co vidíš- má trochu trhliny, neovládl se a zařval, že mám táhnout k čertu. Tak jsem raději vyrazil napřed.
      S každým krokem dolů z hor ze mě všechen vztek opadával. Hlavou se mi sice honilo několik scénářů, jak budu pokračovat, ale snažil jsem se nad tím nepřemýšlet. Ze zbytku mapy jsem věděl, že další bod Cesty, opatství Fontfroide už nemůže být daleko.

      Když na mě za jedním ohybem vykouklo několik klášterních budov, zastavil jsem se v němém úžasu. Cisterciácké opatství leží utopené uprostřed lesů a celá staletí skýtalo poutníkům čistou vodu, stín krásných zahrad a hlavně místo k odpočinku. Dnes je to hlavně turisticky vyhledávané místo, kde se do většiny budov platí vstup. I tak je stále na co se dívat.
      Sedl jsem si pod strom a čekal na kluky. Bylo mi jedno, že na mě turisté hledí, jak na figurínu ve výkladní skříni. Pak jeden z nich přistoupil a ukázal na mušli. Zeptal se mne francouzsky a pak anglicky, jestli jsem poutník. Když jsem přisvědčil, uznale se usmál a popřál mi šťastnou pouť. Řekl jsem mu, že jdu teprve třetí den, že se ještě úplně jako poutník necítím. Odvětil, že to nevadí. Hlavní je, že jsem na Cestě.
      Když odešel, vzal jsem si hůl a na spodek jsem vyryl dvě jména. Narbonne a Fontfroide. Pak jsem si prohlédl celou hůl. Byla na ní spousta místa na další jména. Na další zážitky a dobrodružství. Na další příběhy.
      Byl jsem na začátku sakra dlouhé Cesty.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alžběta 12.04.2015, 11:44:23 Odpovědět 
   Tak jsme dneska dala ještě tuto kapitolu :-) Je to opravdu čtivě napsané a je fajn, že to není jen suchý popis cesty. Líbí se mi, píšu ti za jedna :-) A jsem zvědavá, jak to vybojujete se Starcem... I když z toho všeho mám dojem, že takhle silné dvě osobnosti nakonec spíše dojdou do Santiaga každý sám, no uvidíme..
 Šíma 05.09.2014, 11:38:47 Odpovědět 
   Zdravím.

Text pokračuje čtivě, jako autor se držíš své laťky, tu a tam je vidět práce šotků, ovšem velmi zřídka. Škoda, že SASPI neumožňuje publikování fotografií, pokud sis dělal obrázky, byly by fotky zajímavým zpestřením Tvé pouti! Tak mne napadlo, zdali nebude ona nesourodost určitým motorem, který bude pohánět celou skupinu dál - vpřed (viz dva soci a jeden diplomat), či se nakonec skupina nerozpadne (a každý půjde svou cestou)...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 06.09.2014, 22:10:07  
   Ondřej Žižka: Také zdravím,

fotky by byly dobré, je to škoda. Nesourodost je výstižné slovo, ale zpětně nelituji, že jsem začal právě takto, protože v celkovém obraze to mělo svůj smysl.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
Zalžu ti
Stanislav Klín
Drozd a hrdličk...
Beduín
Normal
Katsushiro
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr