obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Většina lidí se domnívá, že láska znamená být milován. Avšak pravda je opakem: láska znamená milovat."
Erich Fromm
obr
obr počet přístupů: 2915354 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39482 příspěvků, 5738 autorů a 390300 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XIV - Pojďme si hrát... 3. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 05.09.2014, 16:25  
Parvati nesplnila úkol a čeká ji trest. Sama ale netuší, co je trestem myšleno. Co je pro Parvati důležitější - ochránit malou Val nebo pomoci Goyalovým?
 

Parvati

Vrátila jsem se do pokoje s hlavou plnou myšlenek. Vážně zrovna já musím mít takovou smůlu? Byla jsem zralá na prášky. Třeba tu najdu něco na uklidnění. Eh, je to mnohem, mnohem horší než tehdy v armádě. Ale psychicky se složit je to poslední, co potřebuji. Musím se sebrat a to hned. Až teď jsem si uvědomila, že Val v pokoji není.
„Val! Kdepak jsi?“
„V kuchyni!“ ozvalo se. Val právě servírovala na stůl dvě misky s cereáliemi. „Máš hlad, Parvati?“
„Ani nevíš jaký,“ usmála jsem se. „Nejprve se ale porozhlédnu na zahradě.“
„Ale…“
„Neboj, hned jsem zpátky.“ Odemkla jsem vchodové dveře a vyšla ven.

Po dešti nebylo ani památky, jen tráva byla stále mokrá. Nezdálo se však, že dnes bude hezky. Na obloze se stahovala bouřková mračna. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Obešla jsem dům a zastavila se pod oknem do ložnice. Stále tu byl jemně cítit zápach, ale nikde tu nebyla krev. Jen na zdi domu byla přilepená nějaká zvláštní hmota. Zprvu jsem myslela, že to jsou snad slimáci, ale v tuhle roční dobu?! Na jednu tu skvrnu jsem sáhla a přičichla si k ní. Bylo to mazlavé, lepkavé a smrdělo to hnilobou. Vůbec jsem nechápala, co to má být. Vrátila jsem se do domu, umyla si ruce a zasedla ke stolu.

Jsem zvyklá snídat cereálie a zdálo se, že Val taky. Většině lidem to moc nechutná. Nechápu proč.
„Co budeme dnes dělat?“ zeptala se Val. „Mohly bychom třeba kreslit!“ navrhla mi.
„Možná, že odtud budeme muset rychle odejít, Val. Nahoře v patře jsou v jednom pokoji krabice a viděla jsem tam i batoh. Sbalíš do něj nějaké jídlo, pití, nůž, teplé oblečení a lékárničku z dolní koupelny. Zvládneš to?“
„Určitě. Půjdeme na výlet!“ Byla celkem šikovná, což bylo jedině dobře. Když dojedla, vzala misku do dřezu a začala ji mýt. „Parvati,“ oslovila mě. „Kde jsou ti lidi, co jim hlídáš dům?“
„Odjeli na dovolenou. Někam do Kanady, myslím.“
„Aha. A odkud tedy jsi?“
„Až z Evropy.“
„Páni, to je daleko, viď?“ Val dokonce vzala i moji prázdnou misku, aby ji mohla umýt. „Máš děti, Parvati?“
„Ne, nemám děti. Ale jednou bych si je přála mít.“ Val se na mě usmála a začala nádobí utírat.
„Jakou máš práci? To takhle hlídáš lidem domy, když jedou někam pryč?“
„Ne, to ne. Já jsem… já vlastně hlídám hlavně lidi. Bydlím se svojí kamarádkou, která se teď stará o miminko a obě dvě chráním.“
„Mě jsi taky zachránila! Ale není ti smutno, když kamarádka má miminko a ty ne?“
„Počkej, počkej, pojď sem ke mně.“ Poslechla a já si ji posadila na klín. „Co tím myslíš?“
„No... nechtěla by sis mě vzít s sebou?“
„Ale no tak, Val. To přece nejde.“
„U nás ve třídě je taky jeden kluk, co nemá rodiče a bydlí s dědečkem a říká, že by si hrozně přál mít mámu a tátu. Taky bych chtěla tátu, ale…“ Myslím, že neměla daleko k slzám. „Ale táta už není a mámu jsem nikdy neměla. Tak co kdybych měla náhradní maminku?!“
„Nejde to, Val. Ty máš svoje příbuzné tady a já jsem pro tebe cizí člověk.“
„Ale až se poznáme, tak cizí nebudeš! A jsi hodná, hodnější než teta a strejda.“
„Běž teď připravit batoh, dobře?“ Odešla z kuchyně se svěšenou hlavou a mě jí bylo líto. Nemohla se ke mně ale nijak upínat. Svůj život má tady – má tu příbuzné, školu, kamarády,. no prostě všechno a to, že jsem jí zachránila život a snažím se o ni postarat, jak nejlépe dovedu, ještě neznamená, že by měla všechno hodit za hlavu. Snažila jsem se přijít na to, co Ben myslel tím trestem. To snad přijde sám osobně, aby mi něco provedl? Anebo, že by ten druhý muž byl na jeho straně? Nic z toho nedávalo smysl a já se jen utápěla v myšlenkách. Napadlo mne, že půjdu trochu shodit stres a zajdu do posilovny, ale zavrhla jsem to. Pokud má skutečně k něčemu dojít, pak musím být tady a připravená.

Asi po půl hodině se Val vrátila dolů s batohem, který sotva uzvedla.
„Už jsem všechno sbalila!“ volala ještě ze schodiště. „Ale batoh je hodně těžký.“
„Počkej, Val, já si ho vezmu. Netahej se s ním.“ Než jsem však stihla vyjít po schodech, někdo zabušil na dveře.
„Haló, tady Rain!“ ozvalo se zpoza dveří.
„Val, schovej se.“ Zaběhla dolů do pokoje a já litovala, že ve dveřích není kukátko. Rain... kdo to může být? Třeba jen někdo známý Goyalových. Otevřela jsem dveře a spatřila rozložitou brunetku v černém nátělníku a stejně barevných kraťasech. „Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Rain Peaková. A vy?“
„Parvati Singh. Co tu děláte?“
„Jen to, co musím.“ Kopla mě do prsou a já se zapotácela. Málem jsem skončila až na zemi. Popadla jsem malou vázičku z poličky vedle schodiště a mrštila ji po ní. Uhnula a vrazila mi ránu do zubů. Opřela jsem se zády o dveře do pokoje. Ona vymrštila nohu a prokopla mě dveřmi. Padla jsem na záda. Kruci! Val začala křičet hrůzou a já se snažila urychleně vstát. „Parvati!“ vykřikla Val a poslala mi po podlaze nůž. Popadla jsem ho a pokusila se tu mrchu bodnout. Chytila mě za zápěstí a chtěla se přetlačovat. Nebránila jsem se tomu, ale ona měla pořádnou sílu. Bylo to celkem nerozhodné, když si pomohla nohou a kopla mne pod koleno. Vytrhla mi nůž a zarazila mi ho do ramene. Val zděšeně vykřikla mé jméno. Já popadla kytaru, napřáhla se a praštila jsem cizinku do hlavy. Kytara se rozbila, ale ji to vyvedlo z rovnováhy. Vrazila jsem ji pěst do žaludku a hned na to do tváře. Z úst jí začala téct krev a ne málo. Zapřela se o futra dveří, vymrštila nohy a skopla mě na kávový stolek, který pod mou vahou prasknul. Ukázala na mě prstem a řekla:
„Myslím, že ti to stačí.“ Odešla rychlým krokem z domu a ani se neohlédla. Val ke mně přiběhla a hrůzou v očích.
„Mami,“ řekla mi. „Mami, to bude dobré!“ Měla jsem zatracené štěstí, že stolek nebyl skleněný. Val mě chytila za ruku, to aby mi pomohla vstát. Usedla jsem na pohovku a dívala se na tu ránu. Tekla z ní krev.
„Mamí, bolí to?“
„Vyndej z batohu tu lékárničku a přines mi ji.“
„Už běžím!“ Během minutky byla zpátky, položila lékárničku vedle mě a otevřela ji. Já si vzala desinfekci, namočila v ní hadřík a ránu si vyčistila. Nebyla moc hluboká, ale bolelo to. Nemohla jsem si ránu sama zašít a chtít to po Val by bylo přehnané. Vyndala jsem z kapsy obvaz a až teď si uvědomila, že ta Rain ho měla taky kolem kloubů na ruce, stejně jako já. Měla i chrániče a podobné oblečení. Takže tohle byl ten trest… Ben na to všechno nebyl sám a bylo to i logické – uhlídat tři rukojmí, sledovat mě a ještě zadávat úkoly? To sám nestihl.
„Val, můžeš mi tu ránu zavázat?“
„Uh, já nemám ráda krev…“
„Ale no tak, Val. Já to potřebuju a víš ty co? Teď jsi zase zachránila ty mě. Jsi statečná.“ Vzala kus obvazu. Ovázala mi ránu a pomohla mi ji utáhnout. Stále ale vypadala hrozně vyděšeně a to obzvláště při pohledu na tu krev, jež mi stékala po paži. Když bylo hotovo, opřela jsem se a položila si ruku na ránu. Úplně se mi z toho zranění zamotala hlava.
„Neumřeš, že ne, mami?!“
„Neboj se o mě a…“
„Copak maminko?“
„Ale nic. Nic, to je v pořádku.“

Val zašla zase zamknout vchodové dveře a pak poklidila rozbitý stolek, aby nepřekážel. Posadila se vedle mě a určitě poznala, že mám plnou hlavu starostí. Pohladila mě po ruce.
„Už to nebolí?“
„Je to lepší. Val, myslíš, že bys dokázala dojít do vesnice?“
„Mami?!“ vykřikla plná zděšení a stiskla mně zápěstí. „Ty mě chceš poslat pryč?!“
„Ne, to nechci, ale tady není bezpečno.“
„Ale… ale pak tady přece nemůžeš zůstat samotná! Musíme zůstat spolu. Ve dvou jsme přece silnější nebo ne?“ Co jí na to říct? Měla jsem strašnou chuť se sebrat, hodit vysílačku na zem a jít pryč. Ale copak to mohu udělat a pak se po nocích nebudit s plnou hlavou výčitek? Tady nejde jen o Val. Někde tam v parku jsou v zajetí nevinní lidé a jen já je můžu zachránit. Ano, mohla bych poslat Val pro pomoc, pro policii, ale co když se jí něco stane? Co když zabloudí, co když ji někdo přepadne, co když... Někdo ji chce zabít o tom není pochyb. Musela vidět vraha svého otce a ten se teď bojí, že Val bude svědčit proti němu. Ne, nemůže jít samotná do vsi. Byl to hloupý nápad. Ale bude tady a se mnou ve větším bezpečí? Ach, bože... Byla jsem vážně bezradná. Ta zodpovědnost mě tížila. Chci, aby to všechno dobře dopadlo, chci pomoci všem a porazit Bena, ale jak? Val pro mě bude jen přítěží. A taky bych jí měla vysvětlit, aby mi neříkala mami. Je to nevhodné, ale copak se na ni můžu kvůli tomu zlobit?! Asi jsem první, koho kdy nazývala matkou a to slovo pro ni má trochu jiný význam než pro většinu dětí.

Zapípala vysílačka, já se rychle zvedla a odešla před dům.
„Parvati,“ ozvalo se. „myslím, že už jsi dostala lekci…“
„Ta tvoje holka taky nedopadla nejlépe! A víš ty co, Bene? Já mám těch našich her po krk. Teď hned chci slyšet Goyalovi, abych věděla, že jsou naživu!“
„To půjde těžko, Parvati. Budeš mi muset věřit.“
„Ale já ti nevěřím! Poslou…“
„Parvati, nezvyšuj na mě hla…“
„Poslouchej mě!“ zařvala jsem. „Mám tady ty tvé obrázky, a jestli Goyalovým nepředáš vysílačku, tak je teď a tady roztrhám!“ Neodpověděl. Bylo ticho a já věřila tomu, že se chystá vysílačku někomu předat. Jenomže pak se zase ozval...
„Překvapila jsi mě, Parvati. Ten večer, co jsi přijela jsi mě překvapila a já nestihl všechno připravit. Nechal jsem své cennosti v domě a ty mě teď s nimi vydíráš! To od tebe není čestné.“
„Bene, já nežertuji! Dám ti ty desky, ale výměnou za rukojmí.“ Tohle byl hrozně odvážný a hrozně riskantní tah. Vážně mám v rukou takovou páku? Ale já už si nechtěla hrát na kočku a myš. „Chci osobní setkání. Ty, já a Goyalovi.“ Chvíli byl tiše, patrně si to promýšlel a pak konečně spustil:
„Asi dvě míle od domu je jezero a za ním molo. Na břehu jezera je půjčovna kánoí. Vloupej se dovnitř, jednu ukradni a přepluj na protější břeh. Budu na tebe čekat na molu.“
„Bene! Bene!“ Nemělo to smysl – zavěsil.
„Kdo to je?“ otázala se Val. Stála ve dveřích a zřejmě slyšela celý rozhovor.
„Val… podívej Val, já... ehh... majitelé tohohle domu nejsou na dovolené. Unesl je ten muž z vysílačky a já se je snažím zachránit.“
„Jsou to tví přátelé?“
„Vlastně jsou to přátelé mé kamarádky. Budu muset přes jezero a já nevím, co bude potom. Nemůžeš se mnou, je to příliš nebezpečné.“
„Ale mami!“ Val se na chvíli odmlčela a pak řekla: „Táta měl v naší chajdě pušku. Mohla by se ti hodit.“
„Pušku? Řekni mi kde je a pak se schovej tady v domě. V žádném případě nikomu neotvírej a...“
„Mami! Ale ty tu chatku sama nikdy nenajdeš. Já to místo poznám až ho uvidím z jezera, ale nemůžu ti ho popsat.“
„Val... no tak dobře. Vezmu tě s sebou.“
„Mamí!“ zvolala nadšeně Val a vrhla se mi kolem pasu. Zvedla jsem ji do náruče.
„Ale budeš mě poslouchat, dobře? Když řeknu, abys utekla, tak utečeš a nebudeš na mě čekat.“
„Spolehni se!“

Vzala jsem batoh, do ruky sekeru a s vysílačkou u pasu vyrazila z domu. Val dostala další nůž na ochranu a teplé zimní rukavice. To já musela zůstat v titěrných kraťasech a nátělníku. „Nebude ti zima?“ optala se mě Val.
„Bude, ale ten zlý člověk to tak chce.“ Myslím, že Benovi nešlo o to, abych venku mrzla, ale spíše ho těšila ta představa, že jsem takto oblečená. Byl to zvrácený šílenec a ta jeho společnice vypadala, že bude tvrdým oříškem. Cesta k jezeru zde byla, takže nehrozilo, že zabloudíme. Chatrči jsme se však raději vyhnuli obloukem přes les. Nechtěla jsem Val ukazovat mrtvolu medvěda.

V jednu chvíli se Val zastavila a pohlédla na oblohu.
„Bude pršet,“ řekla mi.
„Zvedá se vítr a blíží se bouřka. Dá se jezeru vyhnout? Myslím tím, obejít ho po pěšině?“ „K chatce jsme jezdili z druhé strany, tam jak jsou ty skály. Cesta tam je ale je to daleko. Myslím, že tam vede starý tunel, ale táta říkal, že je moc nebezpečný.“ Ušly jsme asi půl druhé míle, když Val sotva pletla nohama. Viděla jsem na ní, že potřebuje odpočinek, ale nechtěla nic říct, asi proto, aby pro mě nebyla přítěží.
„Vezmu tě na ramena, co ty na to?“
„Jé… táta mě taky zvedal, abych lépe viděla.“
„Tak pojď.“ Posadila jsem si ji na ramena a šla dál.

Dorazily jsme k jezeru a krátce nato se rozpršelo. Vážně se mi nechtělo překonávat vodní plochu za silného deště a větru v kánoi. Půjčovna loděk byla pár metrů od nás. Položila jsem Val na zem a přišla k malé boudě se zavřenými dveřmi. Bylo po sezoně a tak se opuštěnost dala předpokládat. Hned vedle půjčovny byla dřevěná bouda s okénkem a cedulí - občerstvení. Židle a stolky byly nejspíše uvnitř, pokud tu vůbec nějaké měly být. Na dveřích od půjčovny byla petlice a to dost masivní. Petlici by bylo možné odšroubovat a tím se vyhnout nutnosti odemykání, jenomže šroubovák jsem neměla. Vytáhla jsem z kapsy kraťas peněženku a vyndala cent. Bylo to trochu obtížné, ale snad se povede šrouby povolit.
„Eh, mami?“ oslovila mě Val a mě to její ‚mami‘ už dost vadilo. Bylo to krásné, když mě někdo řekl mami, ale já jsem přece cizí člověk, ne její máma! Nemůže mě oslovovat mami.
„Copak?“ zeptala jsem se.
„Co to děláš? To přece není naše!“
„Jen si potřebuji půjčit loď. Pak ji zase vrátím.“ Asi to pochopila a já se vrátila ke šroubům. Podařilo se mi je všechny uvolnit a pomocí sekery petlici vylomit, ale ty dveře stále něco blokovalo. Jakoby snad byly zaseknuté! Sekeru jsem vsunula do spáry mezi stěnou a zabrala. Šlo to ztuhla, ale povedlo se. Dveře povolily a já mohla vejít. Uvnitř byla tma, takže jsem vytáhla baterku a posvítila si. Byly tu laciné plastové stoly i židle, krabice, nářadí, dokonce gril a také hromada osmi kánoí přikrytých plachtou. No, nic moc. Kánoe vypadaly hodně staře a co jsem si všimla jedna měla dokonce díru. Ale žádná kánoe nebyla za tohohle počasí vůbec bezpečná – nemohla jsem to riskovat, obzvláště ne s Val. Tím spíš, že jsem na kánoi v životě neplula a pokud něco zkazím a převrhneme se... ne, tohle je vyloučené.
„Mami!“ ozvala se zase Val.
„Co je, broučku?“
„Je mi zima.“ Skutečně se celá třásla. Raději jsem vyndala teplé oblečení a uvázala jí ho kolem ramen. Věděla jsem, že to na dlouho nepomůže.
„Val, ty víš, kde je ten tunel, o kterém táta mluvil?“
„Myslím, že jo! Ale měly bychom radši skály obejít.“
„To by trvalo moc dlouho a my nemáme čas. Doveď mě k tomu tunelu, dobře?“

Následovala jsem Val kousek zpátky po cestě a potom zarostlou vyšlapanou stezkou do houští. Uběhla snad hodina, než jsme dorazily k vysoké skále tyčící se nad jezerem. U její paty byl ohromný otvor. Vypadalo to spíše jako starý a dávno nepoužívaný důl. Cedule se zákazem vstupu byla výmluvná…
„Táta říkal, že se tady těžilo vzácné kamení, ale teď už tam nikdo nechodí. Ani my bychom neměly.“
„Pokud tam je cesta, tak je to jediná možnost.“ Zapnula jsem baterku a vstoupily jsme do tunelu. Ten asi po pěti metrech přehrazovala brána z pletiva. Nebyla však tak vysoká, aby se nedala přelézt. „Val, když tě vysadím nahoru, zvládneš dolů seskočit?“
„Určitě!“ Výborně. Během chvilky byla na druhé straně a já lezla za ní.

Cesta se snižovala a brzy jsme dorazily do většího sálu se spoustou odboček, jež však byly přehrazeny masivními ocelovými vraty. Ve své době to musel být úspěšný důl, ale teď byl spíše úkrytem pro feťáky.
„Nesahej na to!“ vykřikla jsem, když si Val všimla injekční stříkačky potřísněné krví. Byly tu obaly od drog, dvě matrace a pár prázdných lahví alkoholu.
„Někdo tu bydlí?“ podivila se Val.
„Doufám, že už ne.“ Po levici jsem měla jediný otevřený tunel a vpravo zase schodiště do kontrolní místnosti. Bylo mi jasné, že elektrický proud už tu celá léta nefunguje, přesto tu mohly být nějaké užitečně věci.
„Mami, já se bojím!“ zvolala Val a její slova se jako ozvěna odrážela od skály okolo.
„Se mnou jsi v bezpečí, Val. Drž se u mě, ať na tebe vidím, dobře?“ Vyšly jsme po kovových schůdcích nahoru a já otevřela dveře do malé místnůstky, které vévodil veliký panel s páčkami. Nesvítil a nefungoval. Byly tu dvě šatní skřínky, ovšem skoro prázdné. Pouze plakát jakési prsaté holky tam zbyl.
„Obrázek?!“ zvolala nadšeně Val.
„Tenhle ti nemůžu nechat.“
„Proč ne?“
„Protože…“ Zezdola se ozvalo hlasité říhnutí a kroky. „K zemi,“ zašeptala jsem a vypnula baterku. Opatrně jsem se připlížila k okénku, stejně jako Val. Vyhlédla jsem a snažila se prohlédnout tmu. Jediné, co sál zčásti osvětlovalo, bylo denní světlo prostupující tunelem. Bylo velmi slabé, ale viděla jsem jednoho muže, jak se pomalu belhá k matracím. Posadil se na ně a zapálil si cigaretu. Ve slabém světle zápalky jsem mu na chviličku pohlédla do tváře. Měl hustý plnovous a na hlavě zeleného kulicha. Nevypadal jako běžní feťáci, které jsem potkala v léčebně a ani jako ti, kteří jsou k nalezení po setmění v temných uličkách Londýna. Vzpomněla jsem si, že matrace tam dole byly dvě. Pevně jsem uchopila sekeru a otočila se k Val.
„Připrav si ten nůž a dávej pozor. Já jdu dolů.“
„Ale…“
„Pšt.“

Opatrně jsem vyšla z místnosti a doufala, že schodiště nebude vrzat. Velice pozvolna, přidržujíc se zábradlí, jsem sešla dolů do sálu. Přikradla jsem se k muži, tak aby byl na dosah ruky nebo spíše sekery. Teprve teď jsem zapnula baterku a posvítila na muže.
„Héj,“ vykřikla jsem. On se polekal a postavil na nohy. „Kdo jste?“ ptala jsem se.
„Proboha!“ vykřikl vyděšeně a pokřižoval se. „Héj, Marty!“ vykřikl, načež jsem ho přirazila ke stěně.
„Kolik vás tu je? Jen dva?“
„Kurva, jo!“
„Já a moje dcerka nestojíme o potíže. Dá se projít tím druhým tunelem ven?“
„Jasně že jo! Odkaď si myslíš, že jsme sem přišli?!“
„Dobře.“ Otočila jsem se, protože druhý muž, ten Marty, se vrátil. Oba měli potrhané oblečení, byli dost staří a hrozně zapáchali. Odstoupila jsem od nich a zavolala na Val. Ta přiběhla dolů a schovala se za mě.
„Co tady vlastně chcete?“ optal se mě zase ten muž.
„Jen projít skrz, nic víc.“
„No tak to ne, dámy! Nahlásíte nás správě parku a co potom?“
„Nikoho nahlašovat nebudu a teď odcházíme.“
„Tak to prr!“ vložil se do toho Marty a přišel ke mně s lahví alkoholu v ruce. Předala jsem Val baterku a nemusela jsem ani nic říct, aby pochopila, na koho má svítit. „Možná se můžeme dohodnout,“ řekl, pohlédl na Val a hlasitě se zasmál. „Copak máte v tom batohu?“
„Nic pro vás dva,“ odvětila jsem. Marty se shýbnul k Val, která polekaně ucouvla.
„A co ty, maličká? Nechceš ke strejdovi?“
„Nesahej na ni!“ zdůraznila jsem.
„Nebo co, Godzilo?“
„Nebo ti useknu ruku.“
„Héj, Tony, tak ona nám prej usekne ruku.“ I ten druhý se přiblížil až ke mě. „Uděláme dohodu,“ řekl mi Marty. „Můžeš odejít, ale tenhle tunel je náš a kdo chce skrz, musí nám zaplatit, takže ta holka tu zůstane.“ Val vyjíkla hrůzou. Ti dva se postavili tak, aby mě oba mohli okamžitě napadnout. „My jsme dva,“ řekl Marty, „a ty jsi sama, tak buď rozumná, polož tu sekeru a zachraň si kejhák.“
„Val, broučku, když to bude nutné... miř na oči.“ Udeřila jsem Martyho násadou sekery do zubů. Hned na to kopancem odstrčila toho druhého. Uskočila jsem dozadu a zabořila Martymu sekeru do boku. Vytrhla jsem ji a srazila ho na zem. Tony se po mě ohnal pěstí, já ji zablokovala sekerou. Chytil se násady a snažil se mi sekeru vytrhnout. Udeřila jsem ho hlavou do nosu, načež povolil prsty a já mu zabořila sekeru mezi rameno a krk. Zůstala v něm trčet a já musela řádně zabrat, abych sekeru vyndala. Marty se svíjel na podlaze a držel se za krvácející ránu. Druhou rukou se snažil odstrkovat od země.
„Vyhrálas!“ zvolal. „Nech mě. Prosím!“ Ohlédla jsem se na Val. Měla otevřená ústa, ale stále se snažila svítit mi na Martyho.
„Nedívej se,“ řekla jsem Val. Napřáhla jsem se sekerou a rozštěpila té lidské zrůdě lebku. Pak jsem se otočila na Val. Dívala se… Viděla, co jsem právě provedla.
„Ma-mami…“ třásla se a vzlykala. Shýbla jsem se k ní a otočila ji zády k tělům.
„Nešlo to jinak,“ řekla jsem.
„Ale… ale on se nebránil.“
„Protože věděl, že prohrál. Chtěli mi tě vzít, Val. Byli to zlí lidé. Teď už neublíží nikdy nikomu.“ Objala mě kolem krku a dala mi pusu na tvář. Chytila jsem ji za ruku a vydaly jsme se tunelem dál k druhému východu.

Tunel se začal pomalu zužovat a před námi se objevilo denní světlo.
„Mami,“ oslovila mě Val. Už mě neřekla jinak než mami… zatraceně. „Mami, já jsem ti lhala.“ Zastavila jsem se a pohlédla na ni.
„Lhala? O čem?!“
„Naše chatka… ona je vidět z jezera. Nejde ji přehlédnout, protože stojí na vysoké skále a dolů k vodě vede pěšinka. Já jsem jen chtěla jít s tebou, víš? Zlobíš se na mě?“ Hleděla na mě svýma smutnýma očima, jakoby čekala, že ji vynadám nebo dokonce naplácám na zadek.
„Ne, nezlobím,“ zakroutila jsem hlavou, „ale už mi nikdy nelži.“
„Nebudu. Slibuju, že nebudu!“ Pohladila jsem ji po vlasech a usmála se na ni. „Tak pojď. Je to ještě daleko?“
„Kdepak. Jen co vyjdeme ven, už bude chatka vidět!“ Už jsem vypnula baterku, abych zbytečně nenamáhala baterii a vrátila ji Val. Ta zpod bundy vyndala obrázek a ukázala mi ho. „Říkala jsem, že to máš nechat být!“
„Ale… já mám ráda obrázky.“ Vzala jsem jí ho a prohlédla. Nahatá, kozatá čůza, co se opírala o sporťák. Nalakované nehty, blyštivé náušnice, piercing v pupíku, rudé rty, vyholený rozkrok,…
„Víš co, Val? Tenhle obrázek si zase nechám já, dobře?“
„Tak jo.“ Jen co se přestala dívat, zmačkala jsem ho a hodila na zem. Nesnáším lidskou faleš a na tom obrázku jí bylo víc než dost.

Za zabití těch lidí jsem necítila vinu. Dostali, co chtěli, a já udělala, co bylo třeba. Na mém místě by to samé udělala každá matka. Řekla jsem matka?! Ach, bože. Kráčela kousek přede mnou a zdálo se, že nemá obavy z návratu k chatě. Nejspíš její táta neumřel přímo tam, ale někde dál v lesích. A možná, možná ho zabil někdo z těch dvou… Chmm, byla moc pěkná a taky rozumná na svůj věk. Měla mě ráda… a já ji. Ani na moment mě nenapadlo ji těm dvěma nechat, bylo to zkrátka něco, přes co nejel vlak, a nedovolím, aby kdokoli jiný Val ublížil. Začínala pro mě znamenat hodně. Ano, byla to neobvyklá situace, pořádně jsem ji neznala, ale uměla bych si ji představit jako svoji dceru. Na základě toho mála, co o ní vím, určitě ano. Pode mnou cosi kovově cvaklo a já strnula.
„Val!“ Zapnula baterku a posvítila pode mě. Stála jsem na veliké rezavé sklápěcí pasti. Stačilo povolit zatížení a past by sklapla. Před námi byly ještě další dvě, možná obrana těch dvou proti medvědům a jiným šelmám. „Val,“ oslovila jsem holčičku a cítila, jak mi po čele teče studený pot. „Val, běž ven a… máte v chatce sekeru nebo… nebo prostě cokoli asi takhle dlouhého?“
„Mami?“
„Přines mi to Val a dej pozor na ty pasti!“ Utíkala pryč a já pomalu opřela sekeru o jednu polovinu zubaté pasti. Měla jsem vůbec šanci sklápěcí mechanismus zablokovat? Těžko říct, ale skončit s nohou v pasti by bylo o život. Asi by mi to celou nohu neurvalo, možná by i kost vydržela, ale to zranění by bylo hrozné, navíc by pravděpodobně došlo k otravě krve. Zůstat stát bez sebemenšího pohybu bylo ubíjející, ale byla jsem na to zvyklá, ovšem neustále tlačit na spínač a nepolevovat, bylo mnohem horší. Úpěnlivě jsem vyhlížela Val, která se stále ne a ne vrátit.
„Val!“ vykřikla jsem z plných plic, ale ona stále nikde. Sledovala jsem ty zuby a měla před očima moment, kdy se hrozivou rychlosti sklopí k sobě a zaboří se do masa. Už jsem to nemohla vydržet a nohu jsem pokrčila. Rukou jsem se zapřela o sekeru držící jednu polovinu pasti. Druhou ruku jsem položila mezi zuby druhé poloviny. „Val! Kde jsi?!“ Nic. Byla vůbec nějaká naděje, že dokážu past udržet otevřenou, alespoň dokud nevytáhnu nohu? Těžko. „Váál!“
„Mami?!“ ozvalo se.
„Val, broučku, ukaž, máš něco?“ Nesla velký kovový pohrabáč. Vzala jsem si ho a zatížila s ním část pasti. Zatraceně… škoda, že ten spínač byl úplně celý pod mojí botou. Zapřela jsem se o oba nástroje tak silně jak jen to šlo a pak si v duchu odpočítala moment, kdy povolím spínač. V mžiku jsem vytáhla nohu a pustila nástroje. Past sevřela sekeru i pohrabáč. Uff… Teď jsem mohla past zase rozevřít, ale nechtělo se mi na ni už sahat. Byla opravdu hodně stará a rezavá.
„Jsi v pořádku, mami?“
„Jo… asi jsi mi právě zachránila život. Pojď odsud radši pryč.“

Od vchodu do tunelu byla skutečně vidět malinká chatka na vrcholku skály. Vyšlapat tu cestu až k ní bylo snadné. Byl odsud opravdu fantastický výhled na jezero, který nyní kalila jen mlha. Val otevřela dveře dovnitř a vešly jsme. Vybavení bylo strohé, leč dostatečné – plynový vařič, kamna, stolek a dvě židle, lavor, v němž stále byla čistá voda a ve vedlejší místnosti pak dvě postele. Očekávala jsem, že tohle místo na Val pořádně zapůsobí, že bude vzpomínat, možná i plakat, ale snášela to tu statečně. Její otec vážně musel zemřít někde jinde. Napadlo mě, že se zeptám, jenomže k čemu by to bylo? Jen bych jí ublížila.
„Kde je ta puška?“ zeptala jsem se. Val ukázala ke stropu, kde byla nenápadná malá dvířka. Otevřela jsem je a z přihrádky vytáhla dalekohled, zabalenou rozloženou loveckou puškou, dokonce s optikou a plechovou krabičku se šesti náboji. Kdyby to byla jen puška, řeknu, že to měl Valeriin otec na ochranu, ale optika a dalekohled k tomu? Co když ho někdo zabil kvůli pytláctví?
„Co teď, mami?“
„Teď? Trochu si odpočineme a já zatím tohle složím.“ Netrvalo mi to ani minutu, nicméně viděla jsem na Val, jak je unavená. Bylo toho na ni už příliš. Z batohu jsem vytáhla dva kusy pečiva a šišku salámu. Po jídle jsme vyšly z domu a naskytl se nám pohled na duhu nad jezerem.
„Jé!“ zvolala Val a ukázala na duhu.
„Krásné, viď?“ Navlékla jsem si pušku přes řemen na záda a kolem krku jsem si dala dalekohled. Chytila jsem Val zase za ruku a pokračovaly jsme podél jezera dál.

Šly jsme celé hodiny a já byla překvapená tím, jak je Val statečná. Žádné škemrání o to, abych ji nesla, žádné prosby o návrat, nic takového. Poslušně kráčela mě po boku a to až do chvíle, kdy se pod námi vylouplo veliké dřevěné molo. Byly jsme vysoko na skále a dolů to bylo ještě skoro půl míle cesty, nicméně molo bylo dobře vidět a na něm seděl člověk. Seděl na židli a byl ke mne otočený zády. Okamžitě jsem zaklekla a vytáhla dalekohled. Muž byl v kostkované bundě, riflích a na hlavě měl kšilt. Vypadalo to, jakoby na někoho čekal. U pasu měl zastrčenou vysílačku. Hned, co jsem si ji všimla, jsem sundala z ramene pušku a lehla si na skálu. Val mě napodobila a zeptala se:
„To je ten zlý člověk?“
„Přesně tak. A teď buď absolutně tiše.“ Připravila jsem si zbraň, nabila ji, opřela loket o zem a zamířila. Ben sledoval jezero jakoby mě vyhlížel. Určitě netušil, že jsem to vzala jinudy a vpadla mu do zad. Zprvu jsem namířila na hlavu, ale na takovou dálku byl moc obtížně zasažitelný cíl a to obzvláště s loveckou, nikoli armádní puškou. Bylo dobře, že už nepršelo a vítr se uklidnil. Věřila jsem tomu, že zasáhnu, že tu bestii dostanu a bude po všem, tedy skoro po všem. V lese se pohybovala ještě ta Rain a člověk, co v noci napadl Val. Když jsem měla zamířeno, zhluboka jsem se nadechla, zpevnila ruce a stiskla spoušť. Ben spadl ze židle s dírou v zádech.
„Páni!“ řekla Val. Vypadala opravdu překvapeně a já netušila, jestli to je mou muškou nebo skutečností, že jsem zabila dalšího člověka.

Seběhly jsme dolů k molu, ale než jsme na něj stihly vyjít, zapípala mi vysílačka. Rychle jsem stiskla tlačítko a s napětím očekávala, kdo se ozve. Možná se Goyalovým podařilo najít další vysílačku a teď mi volají o pomoc.
„Háló?!“ ozvalo se. „Parvati, jak se máš? Promiň, že jsem nepřišel, ale poslal jsem místo sebe náhradu.“ Prsty mi úplně ochably a já pustila vysílačku na zem. Přiběhla jsem k mrtvole, obrátila ji na záda a... můj bože!


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 honzoch 08.09.2014, 12:55:28 Odpovědět 
   Zdravím,

přečetl jsem a napadalo mě dost z toho, co je v komentářích pod textem. Jak jsem psal, netroufám si hodnotit logiku tohoto děje, protože zdaleka není ukončený a víme toho málo. Já jako čtenář pouze usuzuji, že se Parvati dostala do předem a pečlivě připravené pasti. Jinak bych si některé události a detaily těžko vysvětloval. Ben i se svými skutky je určitě uvěřitelný; šílený, úchylný, pořád o krok napřed. Statečnost Val je na hraně (ale proč ne), to oslovení mami mě nijak nezaráželo. Já měl jediný problém s uvěřitelností: Nedokážu si moc představit, že kdesi v díře v divočině, kde kromě sezóny žije jen hrstka stálých residentů, bydlí ve starém dole dva pobudové a feťáci. Z čeho by tam žili? Takové existence obvykle živí město, odpadky; drogy, které musí někde shánět. Těžko budou lovit, těžko se někam belhat přes lesy...
Jinak spokojenost.
 Šíma 05.09.2014, 16:23:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Parvati se chtě - nechtě stala součástí čísi hry, zdá se, že náš pomatený (a hlavně vyšinutý) člověk, který určuje pravidla, má po ruce dostatek lidí, kteří nejspíše hrají stejnou hru. Pak má v šachu docela dost rukojmí, pokud se nemýlím. Parvati zastřelila docela jiného člověka, při čtení jsem tak nějak trochu váhal, zda na tom sedátku sedí skutečně onen šílenec (naučil jsi mne u svého příběhu nevidět vše tak, jak to na první pohled vypadá). Ti dva muži v dole měli jen zřejmě smůlu, že byli v nepravý čas na nepravém místě. Také jsem se zamyslel nad onou holčičkou, která je zatraceně statečná, mnohdy nehne takřka ani brvou a jen tak ji něco nevyvede z míry (tedy skoro - tak si říkám, že kdybych se díval na film, viděl bych jí do tváře ;-)). Musím se zeptat, proč pořád říkala Parvati mami? Pro pocit bezpečí? Věděla, že Parvati není její matka... Pokud bych se musel zmínit o uvěřitelnosti (v rámci celého vyprávění - cyklu) - jsem už na ledacos zvyklý a ani toto vyprávění (v této kapitole) se nevymyká uvěřitelnosti v rámci fiktivního příběhu, ve kterém figuruje i samotné Peklo. Pak se jeden nesmí ničemu divit...

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Koho Parváti zastřelila? Někoho z "rukojmích"?
 ze dne 06.09.2014, 0:34:11  
   Lukaskon: Děkuji za hodnocení a komentář.
Ta uvěřitelnost, kterou zmiňujete je zajímavé téma. Myslím, že v rámci uvěřitelnosti postav často stojím na hraně, možná až za hranou. Řada postav, dokonce i hlavních, jsou podivíni, co se vymykají běžným lidem. Ale v tomhle problém nevidím, protože příběh tohoto typu by měl mít nějaké významné postavy, které dokážou to, co jiní ne (nemyslím hrdiny jakožto symboly dobra nebo dokonalosti). Jde o to, že pokud se vše točí okolo boje s Peklem, pak musí na obou stranách stát tvorové schopní onoho boje. Příběhy o prodavači obuvi, co spasí svět mě nikdy netáhly. Nechci, aby postavy vyhrávaly jen díky štěstí a přátelům. Harry Potter, nebo Frodo Pytlík jsou pro mě odstrašující příklady hlavních hrdinů.

Daleko větší problém vidím v nelogičnostech v rámci děje. Ty pak občas vyplňuji nadpřirozenem a nadpřirozeno vůbec využívám pro řadu dějových linek. I tak se snažím dát nadpřirozenu cosi jako řád. Čtenář ví, že démoni mohou prodlužovat život, ale s jejich smrtí kouzla mizí. Vědí i to, že Kasumi má artefakt s jehož pomocí může tvořit své dvojníky, ale i tam jsou určité podmínky. Snažím se přesvědčit čtenáře, že v příběhu se může stát cokoli, ale zároveň jim dávám možnost, aby mohli odtušit, co se stane dál. Snažit se čtenáře neustále překvapovat není dobré řešení a vytáhnout Hollywoodskou dějovou linku našroubovanou na tuny příběhů, by bylo ještě horší.

Nakolik se dá věřit ději okolo psychopata Bena, to už je věc zase trochu jiná, ale pokud se podíváme do historie, řada sériových vrahů měla vinou postižení prazvláštní choutky (tím netvrdím, že některý z nich honil oběti po lese :) )

Zase trochu jiné to je u dílčích dějů nebo jak to nazvat. Tady je jasně vidět nevýhoda příběhu na pokračování. Položím řadu otázek, ale odpovědi přijdou třeba o sto stran později nebo i v další sérii. Do té doby mohou čtenáři zapomenout nebo považovat problém za nesmysl, který se rozumnému osvětlení nedočká (a někdy tam ten nesmysl zůstane, bohužel). Je řada věcí, které bych si dnes uměl představit jinak, ale mít v hlavě najednou celou sérii pěti příběhů je nemožné.

A konečně, myslím, že se dost vymykám i složením pohlaví u hrdinů. Prakticky jen a jen ženy. Má to své odůvodnění i v rámci děje, ale to až později.

Nějak jsem to přehnal s délkou a to jsem původně chtěl napsat jen toto: Proč Val říká Parvati mami? No, netroufám si psát úsek z pohledu dítěte, ale už takhle by to mělo vyznívat tak, že Parvati je pro Val ochránce i osoba, kterou má ráda (dost možná jediná). Oslovení mami (které Val používá vůbec poprvé) pro ni má jiný význam - nikoli žena jež ji porodila, ale spíše ochránce, který se stará, má ji rád a nedá na ni dopustit.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Lorth
(20.11.2019, 00:25)
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
obr
obr obr obr
obr
Stopy ve sněhu
Ahimsa
Splněný sen
Jitka Kratochvílová
O vzniku jednoh...
ciko
obr
obr obr obr
obr

(Revoluční rok) 1863 / 13+14
Rebekka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr