obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915781 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39717 příspěvků, 5825 autorů a 392925 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Ve znamení kordu 2 VI ::

 autor Zirvith Snicket publikováno: 06.09.2014, 23:25  
 

Již brzy ráno stáli Vincent a Benoit Crozierovi na náměstí Trůnu, kde čekali na kočár, který by je dovezl za Paříž. Přitom Benoit rovnou ukázal otci redakci – místo, kde pracoval.
Když seděli v kočáře a vyjeli po kamenné cestičce, dívali se z okna a kochali se krajinou. Měli vedle sebe krásný výhled míhajícího se okolí.
„Už mi prozradíš, kam máme namířeno?“ ptal se Vincent svého syna.
„Jen se nechte překvapit, otče. Buďte trochu trpělivý, za chvíli tam budeme. Sám brzy uvidíte, koho mám za přítele.“
Zbytek cesty toho spolu moc nenamluvili. Pak kočár zastavil, oba vystoupili a Vincent se protáhl. Nebyl příliš zvyklý na cestování kočáry. Rozhlédl se kolem. Stál v blízkosti nějakého panství. Zíral na ten krásný zámek a přemýšlel, komu asi tak patří. Jenže nikde okolo něj nebyla žádná jiná stavení, pozemky ani jakákoliv obydlí.
„Proč jsme zrovna tady? Vždyť tu nic není. Nebo jsme se sem jeli podívat na tenhle překrásný zámek?“
„Tohle je Audrelay,“ ukázal Benoit na panství a popošel k bráně. Pak se otočil na otce. „Pojďme.“
„Jak pojďme?“ zděsil se Vincent. „Snad nechceš jít dovnitř?“
Benoit se jen pousmál a mlčel. Vincentovi nezbývalo nic jiného, než jej následovat do panské zahrady.
„Opravdu sem můžeme jen tak vstoupit? Nerad bych kvůli tomu skončil za mřížemi.“
„Bez obav. Vím, co dělám. V tomto zámku žijí bratři Duboisovi,“ oznamoval, „a já bych ti je rád představil. Jsou to zřejmě nejvlivnější šlechtici v okolí.“
„Šlechtici? Benoite, snad se nezaplétáš se šlechtou?!“
„Otče, názor si na ně udělejte, až je sám poznáte. Jsou hrozně milí a laskaví. O tom, jak jsem se s nimi seznámil, vám raději vyprávět nebudu, je to velmi dlouhý příběh.“
Benoit s jistotou vylezl po schodech k hlavnímu vchodu, kde požádal jednoho ze sloužících, aby obeznámil pány zámku o jeho přítomnosti. Louise ani nikoho jiného dnes venku totiž neviděl. Vincent za Benoitem kráčel jen s velkým přemáháním. Nebyl zvyklý chodit na návštěvy ke šlechticům, vlastně nikdy u žádných nebyl, tak se cítil dost nejistě.
Zanedlouho již oba stáli v přijímací hale, kde vyčkávali, než se jim přijde věnovat Damien nebo některý z jeho bratrů. Na Benoitově otci byla vidět nervozita a strach, který pociťoval.
„Nemusíte se ničeho bát, věřte mi,“ pošeptal mu Benoit.
„Tvá slova mě moc neuklidní. Proč jsi mě sem vůbec bral? Nechtěj, abych litoval toho, že jsem tě sem přijel navštívit.“
„Abyste pak nelitoval toho, že jste měl takový strach. Nebo snad nechcete poznat mé přátele?“
Než stačil Vincent něco namítnout, vyrušil je jiný hlas.
„Benoite! To je mi ale návštěva!“
Damien vešel do haly. „Vidím, že jsi dnes s sebou někoho přivedl. Představíš nás?“
„Ale samozřejmě! Dovol mi představit ti mého otce, Vincenta Croziera. Otče,“ obrátil se na něj, „tohle je Damien de Dubois, pán na Audrelay. Nejstarší z bratrů.“
„Těší mě,“ vykoktal ze sebe Vincent, podávaje přitom Damienovi třesoucí se ruku.
„Vítejte u nás na Audrelayi, pane Croziere. Už jsem o vás od Benoita slyšel, tak jsem rád, že vás mohu konečně poznat osobně.“
„Můj otec nikdy na takovémto místě nebyl. Nechceš ho trochu provést po zámku, Damiene? Když jsem sem přišel poprvé, tak mi Louis udělal pořádnou prohlídku,“ zasmál se Benoit.
„Jistě, s radostí.“
Tentokrát to byl Damien, kdo prováděl po zámku návštěvu a ukazoval jí krásy tohoto panství. Vincent byl Audrelayem okouzlen snad víc než Benoit, když sem kdysi zavítal.
„Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Už to, že stojím na tomto místě, a že se můj syn zná s tak významným rodem, je pro mě více než dost. Jsem vám za tenhle neskutečný zážitek velmi vděčný,“ vykoktával ze sebe Vincent, jakmile ukončili jejich prohlídku zámkem. Dostali se všude možně – do Damienova pokoje i pracovny, do obrazárny, jídelny, knihovny i stáje. Damien sice nebyl až tak výřečný jako Louis, nedokázal mít ke všemu nějaké připomínky, ale na obyčejnou prohlídku to zcela stačilo.
Posadili se venku do zahrady, aby si odpočali, přičemž se vybavovali jak o práci, tak i o tom, jaké to je žít na vesnici či ve městě. Vincent vyprávěl své zážitky ze Saint-Méry, Benoit s Damienem zase o životě v Paříži.
Brzy se objevil Louis s kordem, který hledal někoho k šermu. Tak se Vincent seznámil i s druhým bratrem Duboisovým.
„Benoite,“ zašklebil se na něj Louis, podávaje mu kord. „Už jsi dlouho netrénoval, pokud vím.“
„Dnes prosím ne,“ snažil se vyhnout nevyhnutelnému.
„Ale jen se předveď, Bene.“ Vincent se konečně trochu přizpůsobil a teď vypadal nadšeně. Rád by viděl svého syna s kordem v ruce.
Benoit s velkým povzdechnutím vstal a vzal si od Louise kord. Neměl na výběr. Trochu si se zbraní zamával, aby s ní potrénoval po tak dlouhé době, co ji nedržel.
„Dobře, dobře, když jinak nedáte. Ale varuji tě, Louisi, že si z té minulé lekce už nic nepamatuji.“
Louis se ušklíbl. „Rychle si vzpomeneš.“ A zaútočil.

V krčmě U Johanky bylo dnes veselo. Sešla se tu spousta nejrůznějších lidí, takže obsluha – pan a paní Morelovi a Anne – měla plné ruce práce.
Jean-Michel posedával v rohu místnosti s pohledem upřeným na Anne a usmíval se od ucha k uchu. Od té doby, co s Anne byl, zde trávíval mnoho času. Dneska tomu nebylo jinak. Již hodiny a hodiny seděl u stolu a popíjel zdejší víno, které mu Anne nosila. Bohužel byla natolik zaměstnaná, že se mu nemohla věnovat tolik, kolik by chtěla. Museli oba počkat, až jí skončí směna.
Bylo pozdní odpoledne, když se otevřely dveře krčmy a dovnitř si to napochodoval Benoit Crozier i se svým otcem. Chvíli se rozhlíželi kolem, než se zastavili u Jean-Michelova stolu, kde bylo naštěstí volné místo k sezení.
„Otče, dovolte, abych vám představil svého souseda, Jean-Michela Rousseaua,“ pravil Benoit. A směrem k Jeanovi se smíchem dodal: „Věděl jsem, že tady budeš.“
„Těší mě, pane otče,“ zamumlal Jean-Michel, na němž bylo docela vidět, že už má něco napito, a potřásl si s Vincentem rukou. „Už od rána tu dřepím a dělám společnost mé milované Anne. Aby jí ta práce rychleji utekla.“
Benoit si říkal, že jeho otec nemusel vidět Jean-Michela zrovna v tomto stavu, co si o jeho sousedovi teď pomyslí? Nejspíše něco podobného, co si myslel sám Benoit, když Jeana viděl poprvé. Ale vždyť je to fuk, mávl nad tím rukou.
„Neměl bys tolik pít, Jeane. Dej si raději čaj,“ strachoval se Benoit a zamával na Anne, která k němu přiběhla.
„Zdravím tě, Benoite. Co si dáte?“
„Pro mě jeden ovocný čaj a pro mého otce polévkový vývar a...“ Zadíval se na otce, jelikož si nebyl jistý, co by si dal.
„A také čaj, děkuji,“ odvětil Vincent. „Bylinkový čaj.“
„Hned to bude! Malý okamžik!“ A Anne odběhla.
„Nevěděl jsem, Benoite, že je tvůj otec v Paříži. Kdy přijel?“ chtěl vědět Jean-Michel.
„Včera dopoledne. Také jsem byl velmi překvapen touto návštěvou. A dnes jsem ho vzal za Duboisovými na Audrelay. Bohužel si mě stačil odchytit Louis, ten šermířský blázen, a musel jsem si s ním dát souboj. Takže sotva stojím na nohou.“
„Ale jdi... Vždyť tě to nemohlo přece tak odrovnat.“
„Jo, to říká ten, kdo v životě nedržel kord v ruce, co?“
Benoitovi bylo odpovědí jen Jean-Michelův smích. Chvíli nato se vrátila Anne i s objednanými věcmi.
„Tady to máte.“
„Díky. A Anne, prosím tě, dones i Jean-Michelovi nějaký čaj. Takhle se s ním nedá ani pořádně mluvit,“ poprosil ji Benoit a sám se napil svého čaje.
Anne se podívala na svého přítele a povzdychla si.
„Já žádný čaj nechci!“ rozkřikl se Jean. „Anne, dones mi další korbel vína.“
„Já si myslím, že má Benoit pravdu. Opravdu bys měl už přestat pít,“ přikývla. „Vážně ti donesu ten čaj, snad tě trochu probere. Nechci, abys vypadal takhle, až tady skončím.“
„Fajn, dones mi tedy co chceš,“ pokýval hlavou Jean-Michel a Anne mu skočila pro šálek čaje.

Gemma se ve svém skromném příbytku pomalu připravovala. Blížil se čas její doby. Čas, kdy opět vyjde do ulic. Od oné situace, kdy byla téměř chycena, se vyhýbala náměstí Svornosti, co to jen šlo. Nechtěla se dostat zase do podobné šlamastyky jako tenkrát. Ale rozhodla se, že dnes vykoná jeden speciální úkol. Její pán jí ho nezadal, ten s tím nemá nic společného. Tentokrát bude jednat sama za sebe.
Usoudila, že bude nejlepší, když se zbaví toho nebezpečného šlechtice. Nebezpečný byl samozřejmě jen pro ni. Dobře věděla, že po ní ten Adrien de Laurent bude pátrat, dokud se mu ji nepodaří zajmout. Navíc se mu dokonce podařilo zjistit, že onen vrah je ve skutečnosti žena, což dřív nikdo ani netušil. Opravdu jej bude muset odstranit, chce-li přežít.
Neměla na výběr, dnes v noci musí navštívit Lauteau. Na tuhle cestu byla již připravena, ještě pár maličkostí a může vyrazit. Nepředpokládala, že by Adriena mohlo napadnout, že za ním sama přijde až na jeho panství. To bude Gemmina výhoda. Jen co se dostane k němu do pokoje, provede to rychle, aniž by něco cítil. Tím všechny jeho plány skončí a ona bude volná!
Se škodolibým úsměvem se vyplížila z domku a zamířila si to k severní části Paříže. Na Lauteau. Bylo už natolik pozdě večer, respektive brzo ráno, aby Adrien de Laurent nepátral v ulicích po Gemmě. Vybrala si prostě jiný čas než obvykle. Tenhle případ byl totiž speciální.
Samotný zámek nebyl zvenčí chráněn natolik, jak si Gemma původně myslela. Bylo pro ni hračkou vklouznout dovnitř. Sama se podivila nad Adrienovou neopatrností. Vždyť ho přeci jen mohlo napadnout, že i on může být v nebezpečí života. Ale usmála se. Ulehčil jí práci. Dokonce se jí podařilo najít pootevřené okno, kterým bez jakéhokoliv podezření vnikla přímo do...
Adrienovy ložnice.
Užasla nad tím, jaké měla štěstí. Ani jej nebude muset hledat po celém panství. Adrien ležel na mohutné posteli v zadní části pokoje a lehce oddechoval. Ačkoliv byla tma, do místnosti se vkrádal měsíční svit a ozařoval část této malebné ložnice.
Gemma zatajila dech a pomalu přistoupila k posteli. Ve světle, které dovnitř pronikalo, si všimla Adrienovy pohledné tváře. Zadívala se na jeho zavřená víčka a na černé vlasy, které se mu rozprostíraly po polštáři. Najednou jako by zapomněla, proč sem vlastně přišla. Zatoužila se jej dotknout a málem by to byla udělala, kdyby se včas nerozpomněla, co tady dělá.
Musí ho zabít.
Jinou možnost neměla. Buď zabije ona jeho, nebo on jednou skoncuje s ní. Představoval pro ni opravdovou hrozbu, které je potřeba se co nejrychleji zbavit.
Vytáhla svou dýku a přikročila k němu ještě blíž. Sklonila se nad něj a přiložila mu ji ke krku, ale na malý okamžik zaváhala.
Ano, zaváhala.
A to se jí stalo osudným.
Adrien v tu chvíli totiž otevřel oči a okamžitě zareagoval. Mnohem dřív, než Gemma. Chytil ji za nataženou ruku a zbraň jí z ní vyrazil. Poté vyskočil z postele a shodil na ni Gemmu hlavou dolů. Ruce jí zkroutil za zády. Ta bolestí tlumeně vykřikla.
Byla v naprostém šoku. Nečekala takový zvrat událostí. Proč jen se musel probudit? Jak se z této situace dostane tentokrát? Určitě ji Adrien dá zavřít a požene ji před soud! A pak ji odsoudí za několik vražd významných osobností a pak... Pak... Na to raději nechtěla ani pomyslet, avšak myšlenky na další události se jí samy hrnuly do hlavy: Pak ji určitě popraví!
Otřásla se a snažila se potlačit slzy. Ne, nesmí dát najevo svou bezmoc. Rozhodla se bojovat do posledního dechu. Kdybych jen nezaváhala, vytýkala si.
Sklonil k ní hlavu a slabým hlasem křikl: „Sakra, nevrť se tolik! Chci si s tebou v klidu promluvit!“
Bylo to, jako by ji chtěl jen uklidnit. V jeho tónu neslyšela ani náznak hněvu. Pomalu se mu přestávala vzpírat.
Když si Adrien byl jistý, že se zklidnila a že nebude vyvádět, pustil ji. Gemma se opatrně zvedla a postavila se proti němu. Tváří v tvář. Ale stále zůstala ve střehu, připravena i nadále bojovat, když se to pro ni nebude vyvíjet příliš dobře. Chvíli tam tak mlčky stáli a hleděli jeden na druhého, dokud Adrien neprolomil ticho.
„Chtělas mě zabít,“ procedil skrz zuby.
„A měla jsem to udělat! Měla jsem... být rychlejší.“ Ani za nic by neprozradila skutečnost, že se jí čin nepovedl vykonat jedině proto, že na malý moment zaváhala. Nikdy dřív se jí nic podobného nestalo, tak proč zrovna teď?
„Kdybych neucítil záblesk dýky, tak se ti to povedlo! Stále tomu nemohu uvěřit. Jak ses vůbec odvážila přijít si sem, ke mně domů?“ Hlas se mu maličko zachvěl, ale spíš hněvem než strachem.
Mlčela. Zírala mu do jeho hlubokých očí a přemýšlela, jak se odsud dostat. Okno, kterým sem vklouzla, bylo na druhé straně pokoje – za jeho zády. V momentální situaci nebude možné se k němu dostat. Musí Adriena nějak přelstít, jinak se pryč nedostane.
„Proč já?“ pronesl tiše. „Protože jsem tě tenkrát odhalil? Nebo je za tím ještě něco víc? Čí to byl rozkaz? Pro koho pracuješ?“
Gemma se posměšně ušklíbla. „Zabít tě bylo mé vlastní rozhodnutí. Nemůžu si dovolit, aby mě někdo chytil a odsoudil, ještě ne. Můj pán mě stále potřebuje.“
„Kdo je tvůj pán?“
„Ten, kdo bude brzy nejmocnějším člověkem v zemi!“ Při té představě se zasmála.
Adrien se zarazil. Koho tím mohla myslet?
„Je to šlechtic?“ zeptal se opatrně.
Její smích ustal. „Myslíš, že ti na tohle odpovím?“
„Jsi v mém domě, děvče. A já tě tentokrát už opravdu nehodlám pustit. Smiř se s tím, jsi mým vězněm. Kdykoliv sem můžu zavolat stráže. Takže mi teď prozraď jméno svého pána, a já slibuji, že tě ochráním před soudem. Nikdo kromě mě neviděl tvou tvář, předpokládám. Tudíž je jen na mně, jak se k situaci zachovám. A říkám ti – mně můžeš věřit.“
„To můžu i svému pánovi. Je štědrý a já mu jsem věrná. Nezradím ho!“
„Ani když si tím zachráníš život? Můžeš skončit na šibenici.“
„Ani pak ho nezradím,“ pravila rozhodnutě.
Adrien jen pokrčil rameny a povzdychl si. Takovou zatvrzelost nečekal. Copak si je tak jistá tím, že se odsud dostane? Vždyť byla v pasti.
„Tak pro začátek tě nechám uvěznit v naší věznici za vloupání se do šlechtického sídla. A jestli odmítneš i nadále spolupracovat, bude to pro tebe ještě horší, až tě obviním i z vražd šlechticů.“
Uvažuj! nabádala se Gemma. A najednou se jí zalesklo v očích. Dostala nápad. Byla to sice čirá šílenost, ale zároveň jediná možnost, jak se ještě zachránit.
Kdyby měla u sebe svou dýku, neváhala by ji po něm hodit. Ale její zbraň ležela nejspíš někde v koutě pokoje. A jinou neměla.
Než stačil Adrien přivolat stráže, aby se jí chopily, Gemma bleskově ukončila vzdálenost, jež mezi nimi zbývala, vyhoupla se na špičky prstů, rukama chytila muže kolem krku a políbila ho na rty.
Adrien byl jejím počínáním natolik ohromen, že si ani neuvědomil, že jej Gemma nenápadně obrátila na stranu, na níž před chvílí stála ona. A sama se ocitla na dosah její únikové cesty. Pak Adriena prudce odstrčila a rozběhla se k oknu. Na nic se nerozhlížela a pádila co nejdál jen mohla.
K jejímu překvapení ji nikdo pronásledovat nezačal. Adrien musel být nejen v šoku, ale jistě se cítil i ponížen, že mu Gemma opět lehce unikla. A že ho tak snadno přelstila.


 celkové hodnocení autora: 80.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 06.09.2014, 23:24:59 Odpovědět 
   Zdravím.

V dnešním díle není pro jednotlivé postavy nouze o překvapení, nejdříve otec Benoita a potom Adrien. Myslím, že náš šlechtic nečekal, že jej ona "vražedkyně" políbí (nejde o takové klišátko z dobrodružných příběhů?). ;-) Při čtení jsem se nenudil, okouzlení historickou Paříží (a šlechtou) je i v této části vidět, čemuž odpovídá i samotný cyklus (viz nadpis "Ve znamení kordu"). Tak mne napadá, že kdysi byl pojem dobra a zla, či cti a spravedlnosti nejspíš více ceněn, než v dnešní době. Jsem zvědavý, kam nás čtenáře příběh až zavede, a zdali nakonec nebudou všichni bojovat o život, až se národ vzbouří a k oné revoluci přeci jen dojde. Zatím je však vše daleko a na naše hrdiny čekají jen jejich osobní překvapení, ať už jde o přátele, nebo ženy s dýkami v rukou... Na práci šotků jsem nekoukal.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Pro povzbuzení Ti sem vrazím jednu docela obyčejnou a bezvýznamnou jedňuchu...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Mr Solaiman
(15.1.2021, 11:53)
VNVNVNM
(8.1.2021, 09:15)
albert lisy
(8.1.2021, 06:41)
andrerushell
(7.1.2021, 12:46)
obr
obr obr obr
obr
Dračí stezka (1...
Jackie Decker
Noc zlého osudu...
Bidnara
Nesmrtelný 4
Rebejah
obr
obr obr obr
obr

Křišťálová koule
Dick
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr