obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 5. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 13.09.2014, 23:09  
V této kapitole Mei objevuje krásy paláce, ale také odlišnou tvář svého věznitele.
 

Ráj květů a vůní



Po dvou měsících strávených v paláci, kdy se u Iraiyi osvědčila jako šikovná pomocnice, jí bylo dovoleno pracovat i ve vyšších patrech lordova sídla. Šlo teprve jen o několik takových příležitostí, i přesto však pociťovala nepatrné zlepšení ve svém postavení. Poznala nové části paláce a spatřila mnoho neznámých postav, většinou ministry a jejich pomocníky.
Kdykoli měla příležitost dostat se do horních pater, zvídavě se rozhlížela po všech místnostech. Ve druhém patře objevila hned několik ložnic pro významné hosty, obrovský taneční sál, jednací síň, místnosti ministrů, jejich pomocníků a doktorů, ale také salónky pro různé příležitosti. Byla zde pracovna lorda a jeho zástupce. Mohla také nahlédnout do velké knihovny s vysokými regály plné knih.
Ve třetím patře potom byly další ložnice a salónek s terasou, ze které mohly být vidět nejvyšší budovy Alvionu. Hlavní město se ukrývalo pod mírným kopcem, na němž byl postaven rozsáhlý palácový komplex.
Ať už se na palác dívala odkudkoli, nemohla popřít jeho velikost i nepřekonatelnou krásu.

S Elishou měla toho dne posbírat špinavé prádlo z horních pater a odnést jej dolů do prádelny. Elisha byla jediná, se kterou si stále nerozuměla, ale Mei si všimla, že je chladná a nepřístupná i vůči ostatním. Dobře vycházela jen s Roenem, se kterým si občas povídala. Naproti tomu její vztah s Mei zůstával pod bodem mrazu.
Zatímco Mei zápasila s obrovskou kupou prádla, Elisha si vzala svou hromádku a bez zájmu odkráčela pryč. Nakonec se jí ztratila z dohledu.
Mei téměř neviděla před sebe. Snažila se jít pomalu a po schodech co možná nejopatrněji. Kráčela chodbou, když najednou do něčeho narazila. Zatraceně! Snad to není zase… „Promiňte,“ omluvila se a natočila se tak, aby se podívala, do koho strčila. Byl to postarší muž s brýlemi, kterého dosud neviděla.
„Dobrý. Tady vám něco upadlo,“ poznamenal muž. Hodil jí na hromádku košili, která jí spadla na zem, a bez dalšího slova odešel pryč.
„Děkuju,“ zavolala za ním Mei. Kdo to mohl být?

Když měla práci hotovou zašla do kuchyně, aby pomohla s večeří. „Neznáš tady takového postaršího muže s vousy? Trochu při těle,“ popsala Serině muže, do kterého vrazila.
„Takových může být víc.“
„Byl oblečený v černých šatech nebo spíš v plášti a nosí silné brýle.“
„Tak to by mohl být lordův lékař,“ usoudila kuchařka.
„Lordův lékař?“ podivila se Mei. „Připadal mi docela laskavý.“ Tedy aspoň z prvního dojmu. Nečekala, že by někdo tak ohleduplný mohl mít blízko k lordovi.
„Je hodný. Je to skvělý doktor, prakticky je tady ovšem k ničemu,“ řekla Serina.
„Proč?“
„Lord odmítá jakoukoli lékařskou péči. Raději čeká, až se mu rány zahojí samy.“
„Až se zahojí samy?“ ptala se zaskočeně Mei. „Proč tolik riskuje? Vždyť by ho to mohlo zabít.“
„Dosud nepřišel se zraněním, které by ho ohrožovalo na životě. Démonům se většina zranění vyléčí během pár minut. Ty horší potom do několika hodin. Lord si jednoduše nechce kohokoli pouštět k tělu, pokud to není opravdu nutné.“
„To je vážně tak nedůvěřivý? Musí to být neskutečný samotář.“
„Pozor na pusu!“ varovala ji tiše Serina.
„Já vím. Já jen nechápu, jak takhle může žít. Vždyť nemá nikoho o koho by se mohl opřít, komu by důvěřoval, ke komu by se vracel. Mě by takový život zničil,“ povídala Mei.
„Tebe asi jo, ale náš lord se zdá být v tomhle ohledu imunní. Jeho cesty a boj s nepřáteli mu zřejmě všechno bohatě vynahrazují. Ovšem, sama můžeš posoudit, jestli žije skutečně šťastně, jestli se třeba umí smát.“
V tomhle měla Serina naprostou pravdu. Lordův úsměv byl chladný a falešný. Neuměl se smát od srdce. Jeho život zřejmě nebyl úplně šťastný. Najednou jí ho začalo být líto. Za to se na sebe musela zlobit. Vždyť zabil Gideona a mnoho dalších z jejích přátel. Nemůže ho po tom všem litovat.
Rychle zahnala podivné myšlenky z hlavy a zaměřila se na přípravu večeře. „To bude moku?
-Přesně tak.“
„Možná bys mi ho mohla naučit. Ráda něco pochytím a taky ti budu moct víc pomáhat,“ navrhovala jí Mei.
„Proč ne,“ usmála se Serina a hned jí začala ukazovat jak na to.
Moku bylo poměrně jednoduché jídlo. Stačilo nakrájet několik druhů kořenové zeleniny, která se následně uvařila v kořeněné vodě. Zvlášť se potom připravovala jemně pálivá omáčka s trochou smetany. Bylo to prosté jídlo, ale Mei ho měla ráda. Omáčka na tom byla nejlepší, dodávala celému pokrmu pestrou chuť. Nebylo to jídlo, které by běžně servírovali svým pánům, přesto šlo o oblíbené jídlo démonů a jak Mei zjistila, otroci si jej dopřávali velice často.

* * *


‚Naděje patří tomu, kdo nepřestává věřit.‘ Tuto větu si četla pokaždé, když si prohlížela kamenný oltář stojící na nádvoří. ‚Štěstí je rájem duše, každá do něj může vstoupit.‘ Nebyla si jistá, jak si vyložit tento verš, ale chápala jej podobně jako slovní hříčku ‚každý je svého štěstí strůjcem‘. S úsměvem je život vždycky krásnější, třebaže mu osud nepřeje.
Podívala se na dva muže a psa připomínajícího vlčáka uprostřed kamenné desky. Podle nepatrné prohlubně za jejich zády, usoudila, že oba muži měli původně křídla. Jeden z nich stál za psem a sledoval druhého muže, Ikria, jak hladí jejich čtyřnohého přítele.
Jak už slyšela od ostatních otroků, jméno stojícího muže pro ně bylo neznámé, ale podle jeho křídel vytušili, že by mohlo jít o raskara, tedy stejného démona, jakým byl Ikrius. Z toho usuzovali, že by mohli pocházet ze stejné oblasti. Bylo tedy možné, že to byli Ikriovi přátelé, kteří mu pomáhali na jeho cestě k trůnu.
Oltář byl starý několik tisíc let. Sloupy stojící po jeho stranách byly jistě mnohem mladší, ale na kámen se již podepsala veškerá nepřízeň počasí. Kromě několika nesouvislých slov, které se možná kdysi zmiňovaly i o vyobrazených postavách, již nedokázala nic dalšího rozpoznat.
Teď už byl ovšem čas vrátit se dovnitř a pustit se do dalších povinností. Zamířila proto do kuchyně, aby zjistila, jestli kuchařka nepotřebuje s něčím pomoct, než však stačila dorazit na místo, narazila na Iraiyu, která nečekaně vyběhla z prádelny. „Ach, Mei. Prosím tě, vezmi si rukavice a odnes to do pánovy ložnice!“ poručila jí a už jí začala podávat hromádku složeného prádla, kterou držela v ruce.
Do lordovy ložnice? Vždyť do jeho komnat smí jen ona. „Ale říkala jste…“
„Máš mé svolení. Lordovi to vysvětlím, teď s ním stejně potřebuji jednat. Nemám čas. Pospěš si!“ nařídila jí nekompromisně hlavní služebná.
Mei si tedy nasadila své rukavice, které nosila za tenkým bílým páskem, a převzala si kupičku prádla. Iraiya se hned nato rozběhla pryč.
Chtěla tím říct, že lord je právě teď v paláci? Proč tím musela pověřit zrovna mě? pomyslela nešťastně Mei. Lord z toho bude šílet. Bylo lepší neuposlechnout její příkaz nebo riskovat střetnutí s lordem? Tady mi žádný optimismus nepomůže.
Zastavila se u lordových dveří a pohlédla na zlatou kliku ve tvaru zahnutého listu. Doufám, že ví, co dělá. Zhluboka se nadechla a zaklepala. Když se nikdo neozýval, opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. V obrovské místnosti, kterou objevila za dveřmi, naštěstí nikoho nezahlédla. Zřejmě tady teď není. Fajn. Rychle našla skříňky, kam oblečení patřilo a vše pečlivě uklidila na své místo.
Když se otočila k odchodu, všimla si chundelaté kočky u posuvných dveří, které stály naproti východu. Byla to pěkná kočka černě mramorovaná se světlými i tmavými odstíny. „Ty jsi obyčejná kočka? Nebo že by další démon?“ Připomínala jí kocoura její kamarádky, i když tahle byla drobet větší. Chtěla ji pohladit, ale kočka na ni hlasitě zasyčela a výhružně naježila své dlouhé chlupy. „Asi nemáš ráda cizince.“
Vzápětí si všimla škvíry mezi posuvnými dveřmi a rozpoznala v ní sluneční světlo. Když se je odvážila otevřít, spatřila za nimi nádhernou zahradu obklopenou arkádami s dřevěnými sloupy. Popošla o pár kroků dál a byla uchvácena. Hned zkraje stála malá fontánka. Po celé zahradě byly rozmístěny okrasné keře a květiny různých barev a tvarů. Uprostřed toho všeho stál nádherný růžově kvetoucí strom, který rostl téměř do stejné výšky jako budovy, jež zahradu obklopovaly.
Přistoupila ke stromu, který jí připomínal strom z dětství a dotkla se jeho kmene. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že najdu takové místo i tady. Jakoby to byl strom z naší zahrady,“ usmála se Mei. Protřela si oči, které jí začínaly slzet, a podívala se na kočku, která ji následovala do zahrady. „Možná má v sobě tvůj pán i svou dobrou stránku. Je tady krásně.“
Zhluboka se nadechla, aby okusila vůni květů, která se šířila celou zahradou. Zakrátko zapomněla na čas a horlivě obdivovala krásu i vůni všemožných květin, které nikdy neviděla. Prohlédla si malou jednoduchou fontánu, kde na samém vrcholu stálo sousoší pěti květin. Čtyři květiny, ze kterých tekla voda, ležely na každé straně rovného podstavce. Pátá květina se šesti okvětními lístky stála uprostřed. Z jejího středu vystřikoval slaboučký proud vody, který tak působil, jako déšť padající na ostatní květiny. Voda přetékala přes dvě mušle do třetí a zároveň největší z nich, kde se hromadila a mizela v malých štěrbinách, aby se zase vrátila do nekonečného oběhu proudící vody.
Mei se otočila ke stromu a sledovala jeho kvítím poseté větve, které vlály ve větru. Ztracena v myšlenkách si začala znenadání zpívat. Byla to písnička, kterou si doma přehrávala pořád dokola a přesto ji nikdy neomrzela. Nebyla veselá ani smutná, měla však krásnou melodii, která dokázala zaujmout a vrýt se do paměti.
Chtěla si ji připomenout, ale uprostřed písně se nečekaně zastavila. Co to dělám? podívala se na kočku, která ji po celou dobu nespouštěla z očí. „Promiň, asi je hloupý tady zpívat, že?“ Už bych měla jít. „Tak já už…“ V ten moment spatřila u vchodu do zahrady lorda. Stál bez hnutí jako půvabná socha s pohledem přímo na ni. „Totiž… já…“ Rychle se uklonila. „Omlouvám se, pane. Přinesla jsem čisté prádlo a nechala jsem se unést vaší zahradou.“ Jsem tak pitomá. Proč jsem sem lezla, když jsem věděla, co se může stát? Lord dlouhé vteřiny mlčel. Proč nic neříká? Nebo jde ke mně? strachovala se Mei, když si vzpomněla na jeho tvrdé tresty, i přesto však zůstávala v úklonu.
„Zmiz!“
Mei se na něho překvapeně podívala. Měl odvrácenou tvář, ale bylo zřejmé, že ho svou přítomností rozčílila. „A…ano, pane,“ vykoktala Mei a proběhla kolem něho pryč.
Co mě to napadlo? Procházet se po jeho zahradě. Úplně zapomněla na jakoukoli opatrnost. Nikdy neviděla tak krásnou zahradu a teď, když se téměř nedostane ven na vzduch, se nemohla ubránit tomu, aby si ji prohlédla.

Přešla do kuchyně a pomohla Serině s pečením ovocných koláčů. Tentokrát pekly z horších kusů ovoce, takže si na sladkém pečivu mohli pochutnat i otroci.
Nastrouhaly jablka i další ovoce a připravily vhodnou náplň, kterou přendaly na těsto. Koláče polily slabou vrstvou sladké polevy a následně je nechaly upéct. Během několika minut provoněla celá kuchyně báječnou vůní.
Když se pustily do mytí nádobí, Mei setřela zbytek bílé polevy z misky a ochutnala ji. „Tohle je výborný.“
„Ty jsi na sladký, že?“
„Ty snad ne?“ opáčila usměvavě Mei.
Jakmile byly koláče hotové, vyndaly je z pece a nechaly je vychladnout. Už chtěla jeden ochutnat, když do kuchyně vstoupila Iraiya. „Mei, pán si s tebou přeje mluvit.“
Mei položila koláč na talíř. „Proč?“
„Nevím proč. Běž do jeho komnat!“ přikázala jí Iraiya a čekala, až se ji uráčí poslechnout.
Mei měla z dalšího setkání s lordem strach. Bála se, že ji chce za vstup do jeho zahrady potrestat, ale nezbylo jí, než příkaz uposlechnout a tak s nejistým krokem následovala Iraiyu k jeho komnatám.
Iraiya zaklepala na dveře, otevřela je a vpustila Mei dovnitř. Jakmile vstoupila, obezřetně se rozhlédla po místnosti, ale lorda nikde nezahlédla. Všechny dveře byly zavřené a tak zůstala stát uprostřed pokoje a vyčkávala na jeho příchod.
V lordově pokoji stály, kromě široké postele a obrovské skříně, ještě dva nízké stolky s bohatě vyřezávanýma nohama a široký pracovní stůl. Křeslo a pohovka stály u pravé stěny vedle vchodových dveří.
V místnosti byly další čtyři dveře, ale jen o dvou z nich věděla, že vedou do šatny a koupelny. Dveře do zahrady byly ze dřeva, výplň tabulek ovšem byla ze speciálního papíru, jenž měnil barvu podle slunečního světla, které na něj dopadalo.
Právě tyto dveře se vzápětí otevřely. Mezi nimi stál lord. „Zavolal jste si pro mě, pane?“ Uctivě se mu poklonila.
„Ty jsi Mei, je to tak?“ zeptal se jí lord.
Takže zná moje jméno? „Ano, pane.“
„Umíš krásně zpívat.“
„Děkuju.“
„Chtěl bych, abys pro mě zpívala.“
Mei se na něho zaskočeně podívala, zamračila se a nesouhlasně odvrátila pohled. Příliš dobře si pamatovala tvrdost jeho trestů, ale nechtěla pro něho zpívat. Ne potom, co spáchal. „Odpusťte, ale nebudu pro vás zpívat.“
„Ne?“ Jeho hlas vyzněl, jakoby v ní chtěl vyvolat nejistotu a strach. Mei se to však nedotklo nebo se aspoň snažila o to, aby to tak působilo.
Lord se chladně usmál. „Pořád máš chuť mi odporovat?“ Najednou se vydal jejím směrem. Mei ustoupila o dva kroky zpět, ale brzy ji zastavily zavřené dveře. „Už jsi zapomněla, co se stalo minule?“
Bála se, že ji potrestá, ale věděla, kolik životů tu noc zničil a jak moc jí ublížil. Zpěv milovala, vážila si ho, zatímco lordem mohla jen pohrdat. Jestli nic jiného, tak ji nedonutí, aby mu zazpívala. „I kdyby jste mě násilím přiměl zpívat, nebude to stejné jako před tím. Nebude to od srdce,“ řekla mu Mei.
Zase na něm zahlédla ten nicotný úsměv. „To máš zřejmě pravdu, ale neříkal jsem ti, aby ses naučila poslušnosti dřív, než pro tebe bude příliš pozdě?“ ptal se jí klidným, ale zároveň neskutečně děsivým hlasem. Měla strach, co udělá, ale lord ustoupil a přešel k pohovce. Jeho tvář se zdála být uvolněnější. „Jestli se ti ta zahrada líbí, máš dovoleno sem chodit. Teď už můžeš jít.“
Mei nejprve zůstala překvapením stát. Pak se spěšně uklonila a vyšla na chodbu. Dovolil mi chodit do jeho zahrady? Mě? Určitě ze mě chce vymámit to zpívání. Nikdy mu nezazpívám, nechci a ani by to nebylo fér vůči ostatním, utvrdila se ve svém rozhodnutí a vrátila se do kuchyně.
„Stalo se něco? Co ti chtěl?“ zjišťovala Serina, jakmile vstoupila.
„Nic zvláštního. Jen chtěl, abych mu zpívala a pak mi dovolil chodit do jeho zahrady.“
„Cože ti dovolil?“ tázala se zaskočeně kuchařka.
„Můžu chodit do jeho zahrady.“
„Jak jsi to dokázala?“
„Líbil se mu můj zpěv. Nejspíš mě chce přimět, abych mu zpívala.“
„Ty jsi odmítla zpívat?“ ptala se Serina nevěřícným tónem. „Neměla bys tak riskovat.“
„Nebudu dělat, jak píská jenom proto, že si něco usmyslel. Snažím se přežít, ale taky si chci uchovat aspoň špetku hrdosti. Rozhodně nebudu zpívat někomu, kdo bezcitně povraždil mé přátelé,“ pronesla rozhodným hlasem Mei.
„Mei,“ povzdychla si Serina. „Dávej si pozor, aby tě tvá hrdost nestála život!“ varovala ji kuchařka. Otočila se a bez dalšího slova se vrátila ke své práci.

* * *


Možnost podívat se na lordovu zahradu ji lákala. Toužila se projít na čerstvém vzduchu a užívat si krásu tamních květin, ale měla strach z dalšího setkání. Nechtěla se dostat s lordem do křížku, proto usoudila, že bude lepší vyčkat, než lord opustí palác a vydá se na další ze svých cest.
Jakmile se pak naskytla první příležitost, nenápadně vkročila do jeho komnat a vydala se na zahradu. Sedla si pod růžový strom, kde si chtěla na chvíli odpočinout. Měla jen několik málo minut, než se bude muset vrátit do práce, ale byla pyšná na to, že si může oddychnout na tak krásném místě.
Při pohledu na zahradu se musela zamýšlet nad tím, kdo se o ni stará. Zahrada byla udržovaná v perfektním stavu. Keře byly zastřižené, tráva nebyla příliš vysoká, dokonce nenašla jedinou uvadající či uschlou květinu. Také fontána byla čistá bez jediné řasy. Někdo se musel o zahradu velmi pečlivě starat. Do lordových komnat chodila uklízet jen Iraiya, takže to mohla být ona nebo možná sám lord.
Najednou se kousek od ní usadila mourovatá kočka. Mei se usmála a zkusila si ji pohladit, ale stejně jako před tím na ni začala výhružně syčet a ježit chlupy. „Nemáš ráda cizince nebo ti taky vadí, že jsem člověk?“
Opřela se o kmen a zadívala se do koruny stromu. „Byla bych schopná trávit tady celé hodiny. Je tu opravdu krásně,“ povídala spokojeně Mei.

* * *


Do lordovy zahrady chodila téměř každý den, pokud nebyl v paláci. Ne vždy však bylo možné jeho přítomnost uhlídat, takže se do zahrady mnohdy ani neodvážila. Jeho odjezdy i příjezdy byly záležitostí, která nic neměnila na běžném chodu paláce. Nikdy nevěděla, kam odjíždí, díky čemuž nemohla vytušit, kdy se může vrátit. Většinou odjížděl na několik dní, ale občas měla i takovou zkušenost, že se nečekaně vrátil jen pár hodin po svém odjezdu.
Jednoho dne, když vstoupila do jeho komnat, jej spatřila na zahradě. Stál přímo u stromu, ale naštěstí k ní byl otočený zády, takže ji nemohl zahlédnout. Než se dala k odchodu, všimla si jeho ruky, jejíž dlaní se dotýkal kmene stromu. Měla pocit, že mu z ní vychází záře světla, ale byla příliš daleko, aby dokázala rozpoznat, co dělá. Přísahala by však, že strom měl posledně povadlejší květy. Zdál se být krásnější a silnější, jakoby nabral novou energii.
Během následujícího okamžiku se jí hlavou promítl podivný obraz, jakoby šlo o zapomenutou vzpomínku, kterou si po dlouhé době opět vybavila. V té vzpomínce pozorovala malého chlapce s černostříbrnými vlasy, jak pokládá dlaň na kmen stromu s opadanými růžovými květy. Z jeho dlaně začalo vyzařovat zlatavé světlo, které pronikalo do nitra tmavého dřeva.
Chlapec se na ni znenadání podíval. „Dělám to dobře, Gideone?“
„Přesně tak, chlapče. Teď zpomal, ať mu neublížíš!“ Gideon? Byla si jistá, že zaslechla právě jeho hlas. „Slyšíš ho? Teď už bys mohl slyšet jeho hlas,“ zeptal se chlapce muž, jehož očima všechno viděla.
„Jo. Slyším ho.“ Chlapec se na něho podíval s obrovským nadšením ve tváři. „Slyším ho, Gideone.“ Vypadá jako lord, pomyslela Mei při pohledu na jeho tvář. Podobný úsměv však na něm nikdy nespatřila.
„Říkal jsem ti, že se to naučíš,“ pravil pochvalně Gideon.
Chlapec se podíval do koruny stromu. „Je krásný.“
„Skutečně,“ souhlasil Gideon a podrbal chlapce na hlavě.
Mohla to být Gideonova vzpomínka? Byla si jistá, že ano, dokonce měla pocit, že to sama zažila. Gideon jí zřejmě předal víc než jen pouhé vědomosti. Věděla, že byl čarodějem bývalého lorda. Samozřejmě, že musel být v paláci. Strom ze vzpomínky byl téměř stejný jako strom, který teď stál na zahradě jen byl o něco menší.
Chlapec vypadal na pět let, přesto už jeho rysy v obličeji nápadně připomínaly tvář současného lorda. Byl to bývalý lord Arkaen nebo jeho syn? Věděla, který z nich to byl, protože teď to byla i její vzpomínka, ovšem ten úsměv a nadšení, jen s obtížemi mohla uvěřit tomu, že se jednalo o lorda, jehož krutost a chladnokrevnost dobře znala, třebaže tehdy byl ještě malým dítětem.
Gideon se tedy dobře znal s lordem, proti kterému bojoval. Z jeho vzpomínky pochopila, že si mohli být velice blízcí, dokonce působili jako otec se synem. Proč se jí ale Gideon o svém vztahu s lordem nezmínil? Nepovažoval to za důležité? Nebo ji tím nechtěl zatěžovat?
Co se mohlo stát, že se z lorda stal krutovládce natolik vzdálený od toho milého chlapce? Věděla, že neměl v úmyslu Gideona zabít, přesto v jeho tváři nezahlédla jediný záblesk bolesti nebo aspoň lítosti, když se tak stalo.
Nechápala toho démona, přesto musela obdivovat to, co právě dělal. Teď už věděla, že stromu předává svou sílu, čímž jej uzdravuje a zároveň posiluje. To vyžadovalo nejen ohromnou sílu, ale i určitou úctu a cit k samotné rostlině.

* * *


Přijímací místnost stála v čele trůnního sálu. Pokud lord pořádal audienci, každý žadatel nejprve vstoupil do přijímací místnosti, kde vysvětlil svou žádost správci paláce. Teprve s jeho souhlasem mohl předstoupit před lorda, který o jeho věci rozhodl.
Takováto slyšení ovšem probíhala jen zřídka a ne každý se jich mohl účastnit. Obyčejní démoni tuto možnost neměli a ti ušlechtilejší či bohatší museli projít složitou procedurou, než mohli být na audienci přizváni.
Mei otevřela okno a vylila špinavou vodu ze skleněné vázy. Tuto místnost zdobily každý den čerstvé květiny, které přiváželi odněkud z města. Tentokrát to byly květiny s hvězdicovými květy mezi nimiž bylo i několik bílých zvonků.
Vázu otřela hadříkem a vrátila ji na původní místo. V ten okamžik se zvenčí ozvalo řehtání koní. Když vyhlédla z okna, spatřila na nádvoří lorda, který právě hovořil se svým zástupcem. O kus dál na něho čekali vojáci s jeho koněm. „Vypadá to, že odjíždí,“ povídal Kathal, který si přišel vyprášit svou prachovku. „Napadlo tě podívat se na jeho zahradu?“
Mei se otočila zpět do místnosti. „Možná.“
„Všiml jsem si, že tam chodíš při každé příležitosti.“
„Uklidňuje mě jen tak si sednout do trávy a všechno ostatní vypustit z hlavy. U nás doma taky máme malou zahradu a nedaleko je i krásný park. Moc ráda jsem tam chodila.“ Vzala kyblík s vodou a opatrně ji nalila do vázy.
„Podle těch dvou vojáků, bych odhadoval, že se jede podívat jenom někam do města, ale myslím, že se nevrátí dřív než za pár hodin,“ pověděl jí usměvavě Kathal.
Mei mu úsměv opětovala. Ustřihla konce květin a pečlivě je srovnala ve váze.

Když se přesvědčila, že lord opustil palác, splnila všechny své povinnosti a o volné chvíli zamířila na zahradu. Její pozornost si nakrátko získala otevřená zásuvka jeho pracovního stolu, který stál u vchodu do zahrady.
Uvnitř spatřila krásnou dívčí sponu do vlasů, kterou zdobily růžové květy a zelené lístky připomínající větve stromu, který rostl na zahradě. Mohla to být spona jeho milenky nebo třeba matky? Za celou dobu nespatřila jedinou ženu, která by se zdržovala v jeho blízkosti. Lord ovšem trávil hodně času mimo palác. Mohl mít řadu milenek, třebaže spona byla jedinou ženskou stopou, kterou v jeho ložnici objevila.
Vykročila na zahradu, sedla si do trávy pod růžový strom a vychutnávala si zdejší klid. Právě pod stromem se cítila jako doma. Chybělo jí jen to nejdůležitější, její blízcí.
Opřela se o kmen a podívala se na kočku, která ji bedlivě pozorovala, stejně jako to dělala při každé její návštěvě. „Ahoj. Jsi jen zvědavá nebo zahradu hlídáš?“ ptala se jí usměvavě Mei.
Vzala si medailon do ruky a hrála si s ním mezi prsty. Když na kočku opět pohlédla, stále seděla na místě a upřeně ji sledovala, jakoby se z ní stala kamenná socha. „Ty mě skutečně hlídáš,“ usmála se Mei. Podívala se na medailon, ale pak jej schovala pod šaty a zaměřila se na kočku. „Jsi pěkná kočka. Patříš lordovi?“ zeptala se jí, ačkoli věděla, že nepřijde žádná odpověď. „Víš, je to jako bych mluvila sama se sebou, přesto mám pocit, že posloucháš. Ty snad nikomu neřekneš, co ti tady vykládám za nesmysly,“ řekla tiše Mei.
„Ten strom je skutečně nádherný,“ podívala se na okvětní lístek, který k ní zavál vítr a jemně si s ním přejela po tváři, aby si vyzkoušela, jaký je na dotek. V lordových komnatách se samozřejmě neodvážila chodit bez svých rukavic. „Je jako peříčko.“ Zajímalo by mě, jak by asi vypadal bez lordovi pomoci. „U nás doma máme taky takový, až na to, že už nějakých osm let nekvete. Nikdo neví proč. Je to škoda.“ Upustila lísteček a sledovala, jak dopadá na zem.
„Musím jít,“ zvedla se a protáhla si paže. „Tak snad se uvidíme i zítra.“

Po zbytek dne pomáhala kuchařce s přehledem zásob. Vyndaly všechno, co by se mělo urychleně spotřebovat a sepsaly to, co bylo nutné dokoupit.
Zásoby se musely kontrolovat každý den, aby pro své pány vařily jen to nejlepší. Mei při tom mnohdy pomáhala, protože Serina uměla číst a psát jen s obtížemi. Díky její pomoci jim šla práce pěkně od ruky a ještě si při tom příjemně popovídaly o tom, jak se Serina učila vařit od své babičky, která byla výtečnou kuchařkou.
Mei nepochybovala o tom, že její talent zdědila i Serina. Byla přeci kuchařkou, která vařila pro nejvýznamnější postavy v centru říše a to i přesto, že byla jedinou nesvobodnou kuchařkou v paláci. Bylo zřejmé, že jejího vaření si váží nejen otroci ale i páni nejvyšších vrstev.

* * *


Mei vstoupila do zahrady a opřela se o strom. Kočku, která dosud hlídala každý její pohyb, tentokrát nikde nezahlédla. Možná přece jen ztratila zájem.
Vzala si do ruky medailon a pohrávala si s ním mezi prsty. Dneska už jsou to tři měsíce, co jsem tady. Zavřela oči a zhluboka dýchala svěží vzduch prosycený vůní květin.
Náhle ucítila, jak po ní leze něco těžkého. Byla to kočka, kterou zaujal její medailon. „Ahoj. Copak? Zajímá tě, co to je?“ ptala se jí usměvavě Mei. „To je medailon. Dali mi ho rodiče jako dárek k šestnáctinám.“ Její úsměv se však během další chvilky vytratil. „Nejvíc mi připomíná mámu. Umřela krátce před tím, než jsem se sem dostala. Jeden šok za druhým,“ sklopila oči k medailonu. „Ale pořád mám tátu a brášku.“ Dlouze vydechla a schovala medailon pod šaty.
„Takže jsi nakonec přišla,“ usmála se na kočku. Chtěla ji pohladit, ale kočka se stáhla a mrštně uskočila před její rukou. „Bojíš se mě? Myslím, že jsem docela neškodná.“ Opřela se o strom a začala si tiše broukat.
Kočka se přikrčila a s opatrností se začala soukat blíž. Nakonec jí zase vylezla na nohy a usadila se v jejím klíně. Tentokrát se od ní nechala pohladit. „Máš krásně jemnou srst,“ řekla jí pochvalně Mei. Kočka měla každé oko jiné, jedno hnědé druhé nazelenalé, ale vypadalo to moc hezky. „Možná se lord necítí tak osaměle, když má tebe, i když jsem si ho jako kočičího pána zrovna nepředstavovala,“ culila se Mei.

„Pane? Pane?“ volal lorda jeho zástupce.
Lord stál u okna v jejich pracovně a díval se dolů na zahradu. „Ano?“
„Mohl byste se podívat na tohle?“ požádal ho Nataniel.
„Samozřejmě.“ Lord přistoupil ke stolu a podíval se na dokumenty, se kterými se potřeboval poradit.

Večeře, chodba, prádelna, snad to ještě dneska stihnu. Spěšně vyšla z lordových komnat a zavřela za sebou dveře. Chodbou se vzápětí rozezněl Elishin ostrý hlas. „Co jsi tam dělala?“ vyjekla na ni nevěřícně.
Mei se na ni polekaně otočila. „Elisho? Byla jsem jen na zahradě. Mám přece dovolený tam chodit.“ Chodím sem už týdny. Copak o tom neví? Hned si však uvědomila, že se jí Elisha obvykle vyhýbá a ona sama se do lordovy zahrady spíše vkrádá, ačkoli jejím hlavním záměrem bylo, aby se vyvarovala konfliktu s lordem.
„Nelži!“ zasyčela na ni Elisha a nečekaně popadla Mei za vlasy. „Chtěla jsi tam něco ukrást, že? Nebo nastražit pánovi nějakou past?“
„Co to říkáš? Pusť mě!“
Elisha ji však neposlouchala, místo toho s ní bolestivě cloumala na všechny strany. Mei už jí chtěla dupnout na nohu, aby se z jejího sevření vysvobodila, v tu chvíli ovšem přiběhla Iraiya, která zřejmě zaslechla Elishin křik. „Elisho, co to děláš?“ ptala se jí káravě.
„Paní Iraiyo, ta holka vlezla do pánova pokoje. Kdoví, co tam mohla napáchat.“ Jen doufám, že aspoň Iraiya ví, co se tady děje.
„Pusť ji, Elisho! Lord svolil, aby chodila do jeho zahrady.“
Elisha ji překvapením pustila a zůstala zaskočeně stát. „Co? Vždyť… to není možný. Proč by něco takového dělal? Je to člověk. Akorát něco ukradne nebo zabije našeho pána, když bude nejzranitelnější.“
„Mlč, Elisho a přestaň podceňovat lorda! Není tvou starostí pochybovat o jeho rozhodnutích!“
„Ale to není správný. Není to fér,“ nepřestávala lamentovat.
„Dost! Chováš se jako nesnesitelný fracek. Přestaň si stěžovat a jdi se věnovat své práci!“ nařídila jí Iraiya.
Elisha se na Mei rozmrzele zamračila a odkráčela pryč. Zdá se, že mě s ní čekají krušné časy. „Děkuji za pomoc,“ poděkovala Mei hlavní služebné. Už chtěla jít za svou prací, když ji Iraiya zastavila.
„Počkej chvilku!“
Taky se na mě bude zlobit? Když se k ní otočila, měla pocit, že se barva Iraiyiných očí vytratila až úplně vybledla. Co to dělá? „Ano?“ Chvilku čekala na odpověď, ale žádná nepřicházela. „Paní Iraiyo? Děje se ně…“
„Můžeš jít,“ řekla jí znenadání Iraiya.
Tak nakonec nic nechce? „Fajn,“ pronesla tiše Mei. Netušila, co po ní mohla chtít, ale nechala to být a šla rychle do práce, aby jí nedala důvod pokárat ji stejně jako Elishu.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Solitaire 15.03.2015, 22:11:45 Odpovědět 
   Přes Šímovo doporučení si dovoluji dělat naděje ohledně lordovy proměny. Ta cizí vzpomínka ledacos naznačuje a myslím, že v jeho srdci něco z toho malého chlapce muselo přetrvat. Péče o zahradu, tajemná kočka... no, kdoví? Ale možná jsem jen přehnaně optimistická :-)
 ze dne 16.03.2015, 10:11:20  
   Garathea: Optimismus se může i vyplácet:) Děkuji moc za komentář:-)

Hezký den
 Alan Dark 14.09.2014, 15:17:29 Odpovědět 
   Další část byla opět čtivá a lord od tebe dostává další stránky své rozporuplné osobnosti. Je to však pouze přirozené, i "naši" historičtí diktátoři a takové postavy, které považujeme za "zlé" neměly jen jednu stránku. Všichni mají své slabosti, touhy, radosti a přání, zjevně i démoni.
Jinak drobného překlepu-chybky jsem si tentokrát všiml:
„To bude moku?
-Přesně tak.“
„Možná bys mi ho mohla naučit.
U odpovědi překlep ve formě uvozovek, u poslední mi - zřejmě vyměnit za mě/mne.
Kromě této drobnosti vše v pořádku.
 Šíma 13.09.2014, 23:09:30 Odpovědět 
   Zdravím.

Budu se držet perexu a příliš se o této části nerozepisovat. Celou dobu jsem čekal, že lord Mei nějakým způsobem potrestá, zahrada, kočka i lordovo podivné chování, to vše může být "jiná stránka" onoho vládce, ale také nemusí... Zdá se, že Mei díky jistému privilegiu získala i nové nepřátele. Její život v paláci sice může dostat zcela nový rozměr, ale jak hlavní postavy, tak i čtenáři, by si neměli dělat přílišné naděje, protože skutečné důvody toho, co se děje, odkryje až budoucnost... Spolu s touto částí přišly i nové otázky - bez odpovědí - a to je dobře, čtenáři se budou mít aspoň nač těšit! Práce šotků Překlepníčků jsem si nevšiml, nic mne neplesklo do tváře.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Nový život
Robbie
Pane Bože
Beduín
Byl podzim
Akras
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr