obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2915485 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39721 příspěvků, 5762 autorů a 391374 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kapitola II. - Sám ::

 autor Ondřej Žižka publikováno: 13.09.2014, 23:13  
Za svatým Jakubem a na Konec světa, Kniha první - Voie du Piemónt Pyrenéen
 

      Zbývaly tři hodiny do západu slunce, když kluci dorazili do opatství. Stařec si to namířil rovnou ke dřevěným stolům místní restaurace a na jeden z nich si lehl. Turistů k večeru značně ubylo, ale občas kolem nějaký prošel. Jirka si nabral vodu a sedl si ke mně. Probírali jsme to, co se v horách stalo a co s tím dál. Prosil mě, abych zůstal s nimi, že se to časem zlepší. Spíš měl ale na mysli, že si na ta Starcova představení zvyknu.
      Ten se asi za hodinu probudil a jako by nic za námi přišel. Vyrazili jsme směrem na sever. Na první křižovatce se Stařec vůbec nezatěžoval mými připomínkami, že jdeme špatným směrem a šel tak rychle, že jsem mu sotva stačil. Řekl mi, že musíme dohnat, co jsme ztratili a že jestli se mi to nelíbí, nemusím za ním jít.
      Po hodině chůze se zastavil u jedné výrobny vína a zapovídal se s místním majitelem. Ten nás odkázal na jedno místo asi kilometr dál, kde se dalo dobře přespat pod korunami velkých sosen. Na zemi bylo jehličí a tak se tu leželo přímo královsky.
V noci bylo příjemně chladno a k ránu se po polích táhla rosa.



      Vzbudil jsem se první ještě za hluboké tmy. Dost jsem uvažoval, jestli se nemám trhnout a kluky nechat samotné. Hádky se Starcem mi bral hodně energie. Byl dezorientovaný, nedokázal se rozumně rozhodovat a každou chvíli tvrdil něco jiného. Neříkám, že jsem neměl v našem rozporu taky prsty, ale jediné, co jsem potřeboval a co bylo pro mě nejdůležitější, bylo vědět, kam jdu. Prostě mít směr. Nechtěl jsem ztrácet čas plácáním se po krajině bez hlubšího smyslu. Přesný opak toho, co prosazoval Stařec.
      Kluci se vzbudili, začali vařit snídani a ta se jim opravdu povedla. Rýže s kokosem a cukrem plus nějaké byliny, které Stařec předchozího večera natrhal. U snídaně jsme se dohodli, že se dál budeme držet v blízkosti té nejkratší spojnice z Narbonne do Carcassonne a tou byla dálnice. Všichni jsme měli co největší zájem dostat se rychle na značenou cestu, abychom mohli vynechat hlavní téma našich svárů, totiž kudy dál.
      Šlapali jsme beze slov a všechno šlo výborně. Kolem poledního jsem utekl dopředu a hledal místo, kde bychom mohli najít stín a vodu k obědu. Asi půl hodiny před sebou jsem zahlédl malou ves s parkem uprostřed. Počkal jsem na kluky a oznámil jim to, načež jsme se dohodli, že tam strávíme siestu.
      Po pěti minutách Stařec uviděl v poli mandloň a odmítl jít dál, že prý zůstaneme tam. Celou dobu jsem byl v klidu, ale v tu chvíli jsem vybouchl. Strávit dvě hodiny na sluncem rozpáleném svahu jen s kouskem stínu a hlavně bez vody mi připadalo jako nápad šílence. Jirka neřekl ani slovo, jen složil batoh a šel sbírat mandle. Stařec mne neposlouchal, lehl si vedle mandloně a zavřel oči. Vyrazil jsem dál a řekl, že počkám vpředu.
      Ve vesnici, která byla trochu stranou z cesty, jsem si sedl na malém náměstí. Kolem mne pořád běhala malá holčička, tak jsem jí složeninou všech možných slov a jazyků poprosil o vodu. Zaběhla do nedalekého domu. Za chvilku vykoukla z okna nějaká žena, tak jsem se zvedl a šel k ní. Natočila mi láhev chladné vody, a když jsem jí hned obrátil do sebe, zasmála se a pokynula mi, abych jí láhev podal ještě jednou.
      Poděkoval jsem, to bylo jedno ze tří slov, které jsem uměl, a vydal se zpět na Cestu. Našel jsem si stín pod sosnou, najedl se a namazal si nohy. Zrovna když jsem se chystal se na chvíli natáhnout, dorazili kluci. Stařec prohlásil, že se siesta ruší a že půjdeme dál. S návštěvou vsi se nechtěl zdržovat, že prý bez vody chvíli vydržíme.
      Cesta nás vedla souběžně s dálnicí a nebyl na ní skoro žádný stín. Slunce neúprosně pálilo svou největší denní dávku a i já už jsem neměl čím svlažit hrdlo. Táhli jsme se po prašných cestách více než dvě hodiny až jsme dorazili k malé říčce. Dálnice se tu klenula nad údolím a brod přes řeku tvořil malou hráz. Sundali jsme batohy a využili malé tůňky ke koupání a vyprání věcí. Poprvé jsem použil svůj univerzální přípravek. Byla to malá lahvička, která v sobě skýtala šampón, mýdlo, prostředek na mytí nádobí, prací prášek a repelent dohromady.
      Odpočívali jsme ve stínu a sušili věci po keřích kolem. Najednou toho stínu bylo nějak víc a víc. Obloha se zatáhla a spustil se drobný déšť. Sbalili jsme věci a šlapali dál, protože do setmění zbývaly ještě více než čtyři hodiny. Mrholení nebylo silné, ale tlačilo naše myšlenky k tomu najít si nějaké dobré místo na spaní. Čas od času jsem odběhl k jednomu z několika osamělých viničních domků, ale marně. Jeden byl skoro pět minut od cesty přes pláň. Pole, kterým jsem přitom musel projít, bylo tak plné drobných bílých ulit šneků, že nebyla vidět zem. Byly jich miliony, vypadalo to jako hřbitov, kam až oko dohlédlo.
      Když jsme do setmění nic nenašli, rozhodli jsme se přespat přímo na vinici. Chvíli jsem uvažoval, jestli si nemám lehnout pod nedaleko stojící traktor, ale při pohledu na disky připojené za ním a představou, že by mne ráno mohl řidič přehlédnout, jsem si to rozmyslel. Mezi dráty držící kmínky vína jsem natáhl své pončo a pod sebe na hlínu nasekal několik svazků tzv. sloní trávy, které bylo všude kolem hodně. Kluci měli s sebou plachtu. Přetáhli jí přes řadu drátů vedle mne a lehli si každý z jedné strany. Když se setmělo, spustil se silný déšť a vítr, ale nám to nevadilo, byli jsme v suchu.
      Nemohl jsem usnout. Hlavou se mi honilo všechno, co jsem nechal doma. Můj předešlý život byl nenávratně pryč. Mé rozhodnutí odejít mi sice otevřelo jedny dveře, ale několik jich za mnou zavřelo. Naštěstí mě monotónní déšť brzy ukolébal a já usnul s prázdnou hlavou.

      Ráno jsem se ještě za hluboké tmy vydal k dálničnímu odpočívadlu pro vodu. Přelezl jsem plot a vedle záchodů našel malé pítko. Chodidla jsem měl rozbolavělá tak, že jsem na ně stěží šlapal, ale po pár minutách to přešlo.
      Sehnat vodu je v tomto čase obtížné. Pítek kolem je mnoho, ale jen zlomek opravdu funguje. Dají se najít kolem kostelů, na hřbitovech a na náměstích. Další možností je požádat jednoho z místních, ale v době siesty je téměř zázrak na někoho ve vesnicích narazit. Občas se nám to však poštěstilo.
      Kolem desáté hodiny nás cesta zavedla do vesnice Moux plné nádherných úzkých uliček a zákoutí. Sedli jsme si u kostela na pozdní snídani. V obchůdku po cestě jsme koupili cibuli, olivový olej a několik baget. Ty jsme do oleje namáčeli a cibuli přikusovali k tomu.

      Zašel jsem se podívat do kostela. Uvnitř bylo přítmí a loď osvětloval jen svit několika svíček. Sedl jsem si do lavice, a když si mé oči zvykly, začal jsem si prohlížet interiér. Bylo zde několik soch, mimo jiné i svatý Roch a svatý Jakub. Pak jsem poklekl a žádal svatého Jakuba o sílu a trpělivost. Byla pravda, že jsem jí potřeboval hodně.
      Z Moux vedla Cesta po silnici, což se Starci moc nelíbilo. A vůbec se mu nelíbilo, že se stáčíme doprava od dálnice. Marně jsem mu vysvětloval, že ta jde do velkého oblouku a že si zajdeme několik kilometrů, jestli se jí budeme držet. Marně jsem mu to ukazoval na mapě. Na první odbočce na polní cestu uhnul a pustil se přímo přes vinice.
      Několik kilometrů jsme procházeli krajinou bez cesty, obcházeli zahrady a brodili se vysokou trávou. Sem tam se objevila nějaká stezka, po které se dalo kousek jít, než zatočila jiným směrem. Déšť nám chůzi moc neulehčoval, ani silný vítr.
      U městečka Capendu jsme se zastavili na oběd. Kluci se pustili do přípravy, já vyrazil hledat vodu a také se podívat na ruinu kostela na kopci uprostřed obce. Vodu jsem nenašel, městečko bylo jak po vymření a jediné pítko zjevně již několik let nefungovalo. Na kopci stály kostely dva. Ze staršího zbyla jen věž a kus klenby a novější byl klasického krabicového stylu, pro vesnice jako je tato typického.


      Vrátil jsem se akorát, když kluci dovařili. Jídlo bylo dost divoké, kolínka na rozmarýnu a olivovém oleji se smaženou směsí velkého choroše, opuncie a cibule. Měl jsem z toho zprvu trochu strach, ale pak jsem si dokonce přidal.
      Během oběda nepršelo, jako by déšť čekal a sílil. Hned jak jsme vyrazili, propukl liják, že by se za něj nestyděl ani tropický prales. Přívaly tlačené silným větrem do nás opakovaně narážely a nenechávaly nám suchého kousku oblečení. V další vesničce jsme se schovali pod dálniční most a odpočívali. Měl jsem stále dost energie a tak jsem se vydal do vsi pro vodu.
      V centru jsem potkal dva muže a poprosil je o něco k pití. Jeden mne vzal přímo do jednoho přízemního bytu. Zarazila mě při vstupu hned jedna věc a to, že byt neměl předsíň. Z ulice se tak dveřmi vešlo rovnou do útulného obývacího pokoje s pultem a kuchyní na konci.
      Muž měl silnou vadu řeči, ale jinak mluvil anglicky. Nabídl mi kávu, což jsem odmítl kvůli čekajícím klukům. Natočil mi vodu a mezitím mi řekl, že by chtěl pouť také absolvovat, ale že kvůli práci pořád nemá čas. Rozloučil jsem se, poděkoval a vrátil se zpět.
      Stařec seděl na chodníku a podřimoval. Byla na něm vidět únava. Slyšel mě přicházet a vyskočil, jako kdyby mu bylo dvacet. Rozdělil jsem lahve s vodou a šlo se dál.
      Bylo šest hodin, zbývaly dvě hodiny světla. Procházeli jsme kolem dalšího dálničního podjezdu, když se Stařec sekl a nechtěl jít dál. Chtěl přespat přímo v podjezdu, což mi připadalo jako pitomost. Okolí bylo otevřené a tunel tak působil jako fén studeného vzduchu. Sice to bylo suché místo, ale pro nás, promočené celodenním deštěm a téměř bez suchého oblečení, místo nepříliš vhodné. Nemluvě o tom, že jsme měli mnoho času najít něco lepšího.
      Jenže Stařec se nehnul. Začali jsme se hádat, na přetřes přišlo i několik věcí z předchozích dní a pak už jsme na sebe řvali. Jirka nevěděl, co vlastně chce a jen se nás snažil uklidnit. Byl jako dítě při rozvodu rodičů a nevěděl ke komu se přidat. Stařec ale mluvil v množném čísle a vůbec by ho nenapadlo, že by mohl být Jirka proti němu.
      Pak, když už jsme byli oba opravdu hlasití, Stařec zařval: “ Neřvi na mě, na to si moc mladej.“
      Odpověděl jsem mu už normálně: „Starče, už na tebe nebudu řvát, už nikdy.“       Sundal jsem batoh a začal z něj vyndávat věci, co jsem mu nesl a z vrchu batohu sundal kotlík. Pak jsem batoh hodil zpět na záda a vyrazil po cestě dál.
      Ať už ve mně bylo zloby kolik chtělo, v tu chvíli byla pryč. Najednou jako by se mi svalil těžký kámen ze zad. Byl jsem trochu nesvůj, protože jsem netušil, jestli dělám správné rozhodnutí a jestli jsem si právě nezvýšil obtížnost mého dobrodružství o několik úrovní.
      Jirka na mě volal, ať se vrátím, že to nějak vymyslíme, ale já se neotočil, dokud jsem nevyšplhal do blízkého svahu. Pozoroval jsem kluky, jak zalézají do tunelu. Když zmizeli, hluboce jsem vydechl a vyrazil.

      Carcassone je velké město a centrum místní oblasti. Dálnice na levé, i rychlostní silnice, trať a řeka na pravé straně, se přede mnou sbíhaly právě u jeho bran a nebylo kam zabloudit. Stále zbývalo půl dne chůze, ale krajina se pomalu začínala měnit. Vinice mizely a místo toho nastoupily zemědělské budovy, továrny a větší stavení. Chodil jsem a marně očima hledal nějaké suché místo. Ptal jsem se lidí, co jsem potkal, jestli o něčem nevědí, ale většina mi vůbec nerozuměla.
      Už se pomalu stmívalo, když jsem se dostal k malému poli s balíky slámy na kraji. Napadlo mne, že pod nimi bude sice hlína, ale suchá hlína. Odvalil jsem tedy dva, podepřel je a pomocí dalších dvou a ponča jako plachty, vyrobil provizorní přístřešek. Stěna z balíků bránila větru téměř dokonale. Poslední úpravy už jsem musel dělat kvůli tmě s čelovkou.
      Usínal jsem v suchu a únava z celého dne na mě konečně dolehla. Ještě chvíli jsem se díval na vzpínající se plachtu a pak jsem zavřel oči.
      Nebyl jsem si jistý, jestli jsem ten den neudělal velkou chybu. Byl jsem v cizí zemi jen se znalostí několika slov. Byl jsem odkázán sám na sebe a nebyl tu nikdo, kdo by mi kryl záda. Nebyl tu kolem vůbec nikdo.
      Byl jsem sám.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alžběta 12.04.2015, 12:00:08 Odpovědět 
   Je to tak, myslím, dobře. Gratuluju k dobrému rozhodnutí. Samota může být na Cestě velkým darem a člověk je více citlivý na ty krátké momenty setkání se s lidmi - při přespání, darovánívody atd... Po literární stránce - je to čtivé, jájsem chtěla přestat a jít něco dělat - třeba oběd ;-) , ale nejde to, tak další kapitolu opravdu až po kuchyňském exponování se. Další jednička :-)
 Šíma 13.09.2014, 23:13:14 Odpovědět 
   Zdravím.

Mé obavy se naplnily, došlo ke konfrontaci a rozdělení skupiny. Hrdina zůstal osamocen, výprava je v ohrožení, další události napoví, zda pouť dokončí, nebo to vzdá. Místy zazlobili šotkové Překlepníčci, ať už jde o nadbytečné mezery v textu (viz přímá řeč) či chybné formátování textu (neodřádkovaný začátek odstavce). Celkově však nic tragického.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 15.09.2014, 10:26:40  
   Ondřej Žižka: Též zdravím,

formátování je jedna z mých slabin, stejně tak chyby v textu. Mám známou, která mi to ve volnu kontroluje, ale až to dokončím celé, chtěl bych to dát na profesionální úpravu, protože, nebudu to popírat, jsem stále amatér a některé věci jdou úplně mimo mě.

Přeji pěkný den.
 ze dne 15.09.2014, 10:25:40  
   Ondřej Žižka: Též zdravím,

formátování je jedna z mých slabin, stejně tak chyby v textu. Mám známou, která mi to ve volnu kontroluje, ale až to dokončím celé, chtěl bych to dát na profesionální úpravu, protože, nebudu to popírat, jsem stále amatér a některé věci jdou úplně mimo mě.

Pěkný den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
kapsymedu
(30.3.2020, 15:36)
Abisek
(26.3.2020, 11:55)
Stargazer
(22.3.2020, 08:44)
GibonFafaust
(11.3.2020, 22:57)
obr
obr obr obr
obr
PSANEC PAUL &qu...
Danny Jé
Posel smrti VII...
Lukaskon
Žena Blažena
MarkízDeSade
obr
obr obr obr
obr

Chtěla bych
velvetka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr