obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."
E. A. Poe
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XV - Teď je to osobní! 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 13.09.2014, 23:03  
Parvati není jediná, kdo se v parku potýká s problémy...
 

Rain

Mít děti je fajn, říká každá matka, ale ani ta nejlepší kamarádka vám neřekne, jak hrozné to může být, když se dítě dostane do puberty a začne si o sobě myslet, že ví všechno nejlíp. Poslední dobou to je s dcerou k nevydržení a nejinak je tomu dnes… Svým způsob jsem ale byla na vině i já, nakonec návštěva Yosemitského národního parku nebyla plánovaná. Nešlo o žádný běžný výlet, spíše o dobře placenou, leč velmi nebezpečnou práci. Pohlédla jsem do zpětného zrcátka a sledovala svoji dceru – obarvenou černovlásku s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Právě si malovala rty sytě rudou barvou. Vinou díry v silnici, naše auto hrklo a ona si udělala šmouhu až k nosu.
„Co vyvádíš?!“ vykřikla a podívala se do svého zrcátka. „No to snad ne! To nemůžeš dávat pozor, když se maluju?! Je to vážně tak těžký koukat před sebe a točit volantem? Řidičák ti přece nedali jen tak!“
„Vážně myslíš, že jsem to udělala schválně? A proč se vlastně musíš malovat? Jedeme do lesa, zlato!“
„Jo… místo na slibovanou oslavu ku příležitosti přestupu na jinou školu jedeme do lesa.“
„Rainbow…“
„Panebože, neříkej mi tak!“ vyštěkla na mě. „Víš, jak to nesnáším! A víš, jak se mi všichni na škole zase budou smát?! Nechápu, co jsem komu provedla, že jste mi museli dát tak odporné jméno! Kdyby aspoň Rain juniorka, ale to vy ne, vy mě pojmenujete Rainbow! Copak neslyšíš, jak debilně to vzhledem k tvému jménu zní?!“ Nemělo cenu se hádat a tak jsem se raději věnovala řízení. V Yosemitu jsem v životě nebyla a nechtěla jsem někde zabloudit. Schůzku s mým kontaktem jsem měla už za necelé dvě hodiny, takže mě začínal tlačit čas. „Héj!“ ozvala se Rainbow. Měla v ruce mobil a zírala na něj s doširoka otevřenýma očima. „Co je tohle za díru?! Copak tady není pokrytí mobilního signálu?“
„Jsme na venkově, zlato, a navíc v lese.“
„A to tady jako všichni žijou sto let za opicema? Co to jako je tady okolo? Skanzen?!“
„Počítám, že pevnou linku tady mají, možná... ale pokrytí pro mobilní telefony ne, anebo ne všude.“
„A to je tak těžký postavit tady nějaký přijímač nebo tak něco?! Cestou sem jsem nějakou anténu, či co, viděla!“
„Všechno něco stojí, zlato, a jestliže v oblasti žije jen hrstka lidí, pak to nemá pro operátory význam.“

Konečně jsem se dostala k řece a dál jela podél ní. Bylo krásné slunečné ráno, a i když za mnou seděla dcera, měla jsem skvělou náladu. Poslední dobou nemám peněz nazbyt, tím spíše, že Rainbow naši finanční situaci ani nevnímá, nicméně ve vzduchu viselo zlepšení a ne ledajaké – vlastní televizní show! Chtělo to jen producenta uzemnit natočeným materiálem a ukázat mu, že tenhle pořad přiláká k televizním obrazovkám každého, kdo touží po napětí a učení zároveň. Současným dokumentům chybí jedna věc – jsou málo napínavé. Ten můj bude jiný a hlavně autentický. Nebude to žádná faleš, jakou předvádí třeba bratři Boltonové – vyrazí si někam do exotické země, tamním domorodcům zaplatí, aby jim ulovili velkou rybu a oni se pak nechávají nafilmovat s tím mackem v náručí, přičemž do kamer tvrdí, jak bylo náročné ho ulovit. Realita, nebezpečí a napětí – to je to, co si divák přírodovědných dokumentů žádá.

Zastavila jsem v místě, kde cesta končila. Rainbow to zarazilo.
„Co je?! Zabloudila jsi, že jo?!“
„Zlato, cesta končí, dál musíme pěšky.“
„Pěšky?! To už jsme v parku?“
„Už dávno jsme v parku a ano - dál jdeme pěšky. Buď tak hodná a vyndej z kufru kameru.“ Vystoupila jsem, počkala, až Rainbow vytáhla profesionální kameru a zamknula auto. Rozhlédla jsem se okolo a nadechla se čerstvého vzduchu. Stály jsme někde uprostřed lesa a poslouchaly zpěv ptactva. Všude okolo nás byly vysoké listnaté stromy – hlavně duby.
„Máti?“
„Ano, zlato?“
„Kde je ten obří strom? Je někde tady v parku, ne?“
„Myslíš sekvoj? Ano, ale ne v téhle oblasti. Přeci jen jsme stále na okraji parku a ne zrovna v turisty hojně navštěvované části.“
„Jako jasně – je po sezóně, ale stejnak to tu má mít někdo na starosti. Co na to všechno řeknou ochránci zvířat? A co správa parku? Jako fakt se mi to nelíbí.“
„Nikdo k úhoně nepřijde, zlato. A věřím, že vedení televize mi zajistí právní ochranu. Za ty peníze se jim to vyplatí. S Bobem Artem jsme si skoro plácli a až budu mít pořad v televizi, budeš na mě moci být pyšná.“
„Jo, to budu. Jen nevím, jestli mě ta pýcha zahřeje až ti půjdu na pohřeb.“ Moje práce je sice nebezpečná, ale vím, co dělám. Většina zvířat pozná, když se jich bojíte, ale já je dokážu přinutit k tomu, aby se bály mě. Samozřejmě to nefunguje na všechna zvířata, ovšem na takové medvědy ano. Rainbow říká, že to může být dar od Pánaboha, anebo že jde jen o záležitost cviku, ale pravda je trochu jinde. Nikdy jsem se o tom dceři nezmínila a zařekla jsem se, že to ani v budoucnu neudělám. Nemusí to vědět. Podstatné je, že ze mě má většina zvířat hrůzu.

Před sebou jsme měly asi míli dlouhý pochod parkem. Rainbow to zatím nevěděla a to bylo dobře. Bylo mi jasné, že až se to dozví, začne vyvádět. Les byl v tuhle denní dobu prosycený čerstvým vzduchem. Předpověď říkala, že k večeru má sprchnout, ale když to všechno půjde dobře, do večera budeme v autě a pojedeme domů.
„Máti?“
„Stalo se něco?“
„Jak je to ještě daleko?“
„Už jen necelou míli.“
„Cože?!“ Rainbow se zastavila. „To nemyslíš vážně!“
„Ale zlato, sem se prostě s autem vjet nedá.“
„Tak se podívej na mé boty!“ Měla podpatky… Ach bože, ona je někdy tak hloupá.
„Zlato, říkala jsem ti přece, že jedeme do lesa.“
„A proto se mám obléct jako vesnická buranka?! Tak jako ty?!“
„Dej si pozor na pusu!“
„Já mám svou úroveň, máti! Fotřík by se mnou souhlasil, že šaty dělají člověka.“
„Ten tvůj… fotřík umřel, Rainbow, tak měj k němu alespoň úctu! Myslíš si, že je to snadný, být na všechno sama?“
„Co ti brání v tom najít si chlapa?!“
„Rainbow!“ zařvala jsem, ale rychle se zase uklidnila. „Je to jen rok, co měl táta nehodu. Jen rok.“

Nakonec ztichla a my po necelé hodině chůze dorazily na mýtinu pod špičatou skálou. V zemi byl veliký plechový poklop. Kdysi byl určitě pokrytý travou a listím, ale bylo zřejmé, že se v poslední době mnohokrát otevíral.
„Snad jsme tu správně,“ řekla jsem.
„Kdepak je ten týpek?“ ptala se dcera.
„Možná uvnitř a takhle s ním určitě nemluv. Doufám, že pušku a uspávací šipky sehnal.“
„To zní jako bys měla strach!“
„S Grizzlym jsem se nikdy přímo nestřetla. Bude to něco nového.“
„Medvěd jako medvěd – jen těžkopádná a pomalá chlupatá hromada masa. Něco jako ty.“
„Ovládej se, Rainbow!“ vyštěkla jsem i když vím, že zbytečně. 'Musím být v klidu,' to je to, co si často opakuji. Hned potom následuje: 'ona z toho vyroste.' Snad... Měla ještě nějaké připomínky, ale na ty jsem už zvyklá. Po všech těch letech jsem zvyklá na veškeré její manýry a úspěšně se mi daří je ignorovat, jenom... ano, byla jsem dnes nervozní. Shýbla jsem se k poklopu a marně doufala, že mi jej Rainbow pomůže otevřít. Uchopila jsem polovinu poklopu, zvedla ji a to samé udělala s druhou částí.
„Co to vlastně je?!“ ptala se Rainbow a zírala dolů do tmy, kam vedly kamenné schody. „Nějaký protiatomový kryt?“
„Podle Coltonových slov to vybudovali členové Kukluxklanu koncem minulého století.“ „Super!“ pronesla ironicky dcera. „Třeba tam dole najdeme sklad mrtvejch negrů…“

Sešly jsme dolů a stanuly ve vlhké tmavé chodbě. Nahoře nad námi byly dvě zářivky, které neustále blikaly. Musí tu být generátor, ale je zvláštní, že funguje i po tolika letech. Nebo že by to pan Colton opravil?
„Kde je ten tvůj kámoš?“
„Není to můj kamarád! Vlastně jsem ho ani neviděla. Miluje kryptozoologii a i když to není zrovna to, oč mi jde, má kladný vztah ke zvířatům obecně a chce mi pomoci.“
„Je taky členem klanu?“
„Kukluxklan už tu dávno nesídlí, zlato. Před deseti lety se tu udála nějaká aféra a hodně se o tom mluvilo v novinách a televizi. I když... moc dlouho ne, protože guvernér rozhodně nechtěl děsit lidi před vstupem do národního parku. Tenhle kryt je hodně velký a usadila se tady jakási komunita. Neměli tu co dělat, ale i pro správu parku bylo obtížné je legálně vyhnat. Navíc i když se jim je povedlo vystrnadit, ti lidé byli po půl roce zpátky.“
„A tomu říkáš aféra?!“ nechápala dcera. „Banda neodbytných squatterů?!“
„Jeden z té skupiny utekl a dobrovolně se přihlásil na policii. Vypověděl, že tahle komunita jsou feťáci, alkoholici a především násilníci, mnozí se sklony k pedofilii. Není zase tak těžké vyhlédnout si v parku dítě a zneužít ho, když je vzduch čistý. Ale dost toho. Nechci tě tím strašit.“
„Jo... tak teď jsem fakt strachy podělaná... ha, ha.“

Zahnuly jsme za roh a mě přišlo zvláštní, že po Coltonovi tu není ani stopy. Myslela jsem, že počká u vchodu.
„Haló!“ zvolala jsem. „To jsem já, Rain Peaková! Pane Coltone, jste tu?!“ Nic, nikdo se neozýval. To bylo zvláštní.
„Tady to je jak v bunkru!“ zvolala dcera.
„Možná, že za dob občanské války to bunkr byl.“ Chodba nás zavedla do prostorného, zhruba čtvercového sálu. Uprostřed byl sud a u stropu dvojice reproduktorů. Po levici byla ve výšce asi dvou metrů skleněná tabule. Nebylo skrze ni nic vidět. Naproti byly další dveře, ovšem zavřené. Jen co jsme do sálu vešly, dveře za námi se zavřely. „Héj!“ vykřikla jsem a pokusila se dveře otevřít. Nemělo to význam. Vedle skla se odsunula přihrádka a dolů spadla zelená plechovka. Začal z ní unikat našedlý plyn a rozpínat se po celé místnosti.
„Mami!“ začala ječet Rainbow.
„Rychle, zacpi si ústa a nos!“ I já se snažila plyn nevdechnout. Běžela jsem ke dveřím a snažila se je otevřít. Nešlo to! Začaly nám slzet oči a chvíli na to jsme se zhroutily k zemi.

Probrala jsem se přivázaná ke staré dřevěné židli. Ruce jsem však měla volné a rozvázat se nemohlo být těžké. Okamžitě jsem poznala, že jsem nahá. Vyděsilo mě to. Rozhlédla jsem se po sále, ale moje dcera tu nikde nebyla. Na sudu vedle mě ležely chrániče, oblečení, obvaz a vysílačka! Ta během chviličky začala drnčet. Vzala jsem ji a stiskla tlačítko pro příjem.
„Ahoj, Rain,“ ozvalo se.
„Coltone?! Kde je moje dcera?! Co jsi to provedl a kde vlastně jsi?“
„Přímo za tebou, Rain.“ Otočila jsem hlavu a za oknem spatřila obrys postavy. Vedle něj klečela ještě jedna – bezpochyby moje dcera!
„Rainbow, zlatíčko, jsi v pořádku?!“ Nic neřekla a ozval se až Colton:
„Ta ti toho mnoho nepoví, Rain, ne pokud chce zůstat naživu. Pokud se s ní chceš ještě někdy shledat, doporučuji teď dávat pozor. V první řadě mě už neoslovuj příjmením, ale jménem – jsem Ben.“
„O co ti jde?!“
„Zahrajeme si hru. Bude to taková malá dětská hra. Ale každá hra má svá pravidla. Tím prvním je, že hra se musí dohrát. Vysílačka má velmi omezený dosah, a pokud ti zavolám a ty se mi do minuty neozveš, bude to tvoji dceru bolet. Za druhé, já tě pověřím úkolem a ty ho vyplníš, když ne, zase ji to bude bolet. A nakonec za třetí, když svůj úkol splníš, smíš mi položit otázku a já na ni popravdě odpovím, buď ano, nebo ne, takže se ptej moudře. Rozuměla jsi všemu?“ Zapátrala jsem po uzlu a snažila se ho rozvázat. Povedlo se a já byla volná. Popadla jsem židli a mrštila ji proti sklu. Nic se nestalo a rozbitá židle spadla dolů. Pak jsem přiběhla ke dveřím, nejprve k jedněm, potom ke druhým, ovšem obě byly zavřené. Začala jsem propadat zoufalství.
„Bene!“ zařvala jsem. „Co to má znamenat?!“ Znovu se neozval a já pohlédla na jeho obrys za sklem. Ani se nepohnul.
„Rain, měla by ses lépe kontrolovat,“ ozvalo se z reproduktorů.
„Co ode mne chceš?! Proč jsi nás tu zavřel?!“
„Abychom si spolu mohli hrát. Neříkej, že sis v dětství nikdy nehrála se svými kamarádkami. Vsadím se, že tě to moc bavilo a dnes máš možnost zahrát si se mnou. Budeš hrát o život své dcery. Vysoká odměna za výhru, nemyslíš? Ale přejděme k věci. Tam na sudu máš svoji výstroj. Ten obvaz použij na ochranu kloubů a nevyplácej všechen – bude se ti ještě hodit. První úkol je vcelku prostý a vykonáš ho ještě dřív, než se oblečeš. Sud váží asi šedesát kilogramů. Zvedni ho až nad hlavu. Svého času jsi se účastnila různých silových soutěží, je škoda, že jsi toho nechala, ale tahle hra tě přesvědčí, že velká síla se může hodit.“ Bylo to šílené, bylo to tak absurdní až jsem tomu nedokázala uvěřit, ale taková byla skutečnost - moje dcera byla rukojmím šílence a já jeho loutkou! Noční můra, ze které se neprobudím, ne dokud nesplním, co po mě ten cvok požaduje. Všechno tohle byla moje vina a já nemohla dopustit, aby se mé milované dceři něco vážného stalo! Uchopila jsem sud, naklonila ho, abych ho mohla popadnout i zespodu, shýbla jsem se a opřela si ho o záda. Bylo to hrozně namáhavé, ale dokázala jsem se zase narovnat. Vydržela jsem to chvilku, pak musel jít sud na zem. Uff... nejsem ve formě. Ani zdaleka ne. Vysílačka se rozdrnčela a já ji zvedla.
„Tse, tse, čekal jsem to lepší, Rain, o hodně lepší.“
„Nejsem žádná vzpěračka!“
„To očividně nejsi, ale na ty silové soutěže v San Franciscu jsi měla. Byla chyba to po smrti manžela vzdát.“
„Potřebovala jsem změnu!“
„Je dost možné, že té změny budeš litovat. Teď tvá otázka.“
„Když... když tvé úkoly splním, přísaháš, že nás obě pustíš?“
„Ano.“ Na moment se odmlčel a pak pomalu spustil: „Tvůj druhý úkol. Venku za dveřmi je ocelová tyč s ostrým nabroušeným koncem. Vezmeš ji a pojedeš po cestě zpátky. Odbočíš k jezeru, neboj, je tam ukazatel, a pak podél skal jezero objedeš. Dostaneš se až k místu, kde je rozpadající se chata. Asi čtvrt míle od ní je skála a v ní jeskyně. Bude nad tvojí úrovní, takže buď pozorná, ať ji nemineš. V jeskyni sídlí medvěd. Není to grizzly, kterého jsem ti slíbil, jen baribal. Když budeš mít štěstí, vyhneš se mu, když ne… proto máš tu tyč. Myslím, že to hravě zvládneš, nakonec netajíš se tím, že se tě zvířata bojí. Už jen kvůli tobě doufám, že to není lež. Až se dostaneš do jeskyně, najdeš tam balíček. Vezmi ho a dones zpátky k autu. A ještě něco – může se ti stát, že v blízkosti chatky někoho potkáš. Vyhni se mu. Jestli se setkáte, já to poznám a úkol nebude splněný, rozuměla jsi všemu?“
„Ano.“ Ben ukončil hovor a dveře ven se pomalu otevřely. Prošla jsem jimi a vzala si ostrou tyč. Zprvu mě napadlo tu zůstat a zkusit se k Benovi dostat, ale nebylo jak! Ten sál s oknem se nedal obejít! O medvědovi jsem ještě vůbec nepřemýšlela, stále jsem byla v šoku. Pomalým krokem jsem se vydala ven a v duchu jsem se modlila, abych se s dcerou ještě vůbec shledala.

Venku byla již tma. Musela jsem být mimo sebe skoro celý den! Neměla jsem žádnou baterku ani lampu. K autu to naštěstí nebylo daleko. Klíče byly v zámku... Měla jsem je ve svém starém oblečení a... tím autem musel Ben někam jet. Vím to, protože bylo zaparkované obráceně – předkem k cestě, kterou jsme sem ráno přijely. Odemkla jsem a z přihrádky u spolujezdce si vzala zapalovač a cigaretu. Potřebovala jsem si zapálit. Sedla jsem si za volant, nastartovala, zapnula světla a vydala se po cestě zpátky. Cesta temným lesem nebyla vůbec příjemná a tím spíše s přihlédnutím na okolnosti. Měla jsem o Rainbow hrozný strach, ale snad právě díky němu jsem dokázala udržet chladnou hlavu. Věděla jsem, že to mám ve svých rukách a že musím uspět. Ať už tady jde o cokoli, ať už po mě bude chtít Ben jakýkoli úkol, musím hru dokončit.

Trvalo dlouho, než jsem se vůbec dostala ke skalám táhnoucím se podél jezera. Nebylo ani divu, vždyť jsem musela jet takřka krokem, abych nepřehlédla tu zpropadenou odbočku a nezabloudila. Tak jsem dle pokynů objela jezero a pokračovala ještě několik mil po cestě, až jsem narazila na chatu. V tu dobu se již blížila půlnoc a navíc začalo pršet. Ben říkal, že tu mohu na někoho narazit. Neměla jsem tušení, koho tím myslel, možná obyvatele téhle zříceniny? Těžko říct. Na jednu stranu bych strašně ráda kohokoli poprosila o pomoc, ale na stranu druhou jsem nemohla riskovat. V sázce bylo příliš, i když jsem nechápala, jak by se to mohl Ben dozvědět. Raději jsem se otočila a auto nechala až mnohem dál, až na břehu jezera. Vrátila jsem se pěšky a poté chatu obešla.

Kupodivu jsem necítila vzrůstající neklid. Věděla jsem, k čemu dojde až medvěda potkám. Přede mnou se ze stínů brzy vyrojila vysoká skála porostlá několika málo borovicemi. Trvalo mi asi deset minut, než jsem našla vchod do jeskyně. V té tmě bylo těžké něco rozeznat podle zraku, ale z jeskyně táhl nepříjemný zápach. Ten mi trochu pomohl. Velmi opatrně jsem se vešla. Jako zdroj světla posloužil zapalovač, díky němuž jsem alespoň měla představu o velikosti jeskyně. Nezaslechla jsem žádné zvuky signalizující přítomnost medvěda. Jeho zápach byl však velmi intenzivní. Blížila se zima a to je chvíle, kdy medvědi ulehnou k zimnímu spánku. Tento se k němu však ještě neodhodlal a já nevěděla, jestli mám být ráda anebo ne. Uvnitř bylo skutečně prázdno a ani balíček jsem neviděla. To bylo zvláštní, někde tu přece musel být. Chvíli jsem pátrala okolo a děsila se chvíle, kdy se medvěd vrátí. Medvědi se mě bojí, ale nikdy jsem se je nepokoušela vyděsit přímo z jejich doupěte. Nevím, jak může medvěd reagovat, když vstoupím na území, které považuje za svůj brloh. Konečně se mi podařilo nalézt úzkou skulinu ve výšce asi jednoho metru, v níž byl napasován velký černý pytel. Vytáhla jsem ho odtamtud a podivovala se nad jeho vahou. Minimálně čtyřicet kilo! Chtěla jsem nahlédnout dovnitř, když se ke mně dostalo hlasité brumlání medvěda. Rychle jsem pytel odložila a pevně stiskla tyč. Zapalovač jsem vypnula, ostatně ze skulinky u stropu sem zvenku proudilo slabounké světlo. Muselo mi stačit. Funění medvěda bylo čím dál hlasitější a brzy se jeho obrys zjevil přede mnou. Rozkročila jsem se, pevně stiskla tyč a zahleděla se medvědovi do očí, které v té tmě svítily. Zarazil se a já vztekle zařvala. Vykročila jsem proti medvědovi a ten začal couvat. Poznala jsem, že má strach, že si nedovolí na mne zaútočit. Věděla jsem, že nesmím příliš tlačit na pilu. Šelma ze mě cítí pozůstatky toho, k čemu u mě došlo v dětství – tehdy mě rodiče poslali do léčebny, protože věřili, že se ve mně usadil ďábel. Měla jsem vize, nečekané změny nálad a neustále jsem cítila hnilobný zápach. Naštěstí to asi po roce samo odeznělo, snad díky lékům. Od té doby, jako bych byla něčím poznamenaná a zvířata to vycítí… 

Baribal vycouval z jeskyně, před ní se otočil a utíkal po svahu dolů k chatě. Oddechla jsem si, ale pak mi na mysl přišla slova Bena – 'možná, že někoho potkáš…' Ten medvěd nebyl v klidu, ani v nejmenším ne a klidně mohl někomu ublížit. Zatraceně! Seběhla jsem dolů a už zdálky slyšela jeho vzteklý řev. Obcházel kolem chaty, jakoby v ní někoho cítil. Nemohla jsem na rukou nechat krev, a to ani cizího člověka. Pořád může tohle všechno skončit dobře, ale ne s vědomím, že kvůli mně umřel nevinný člověk. Přiběhla jsem blíž a to až k medvědovi. Všiml si mě a vypadal rozzuřeně. Blížila jsem se k němu a bezpochyby překročila pomyslnou hranici mezi ústupem a nucenou obranou. Srdce mi bušilo tak, až jsem se bála, že mi snad pukne. Nedokázala jsem dál potlačovat strach a věděla jsem, že medvěda odsud nevyženu, že ho budu muset usmrtit. Medvěd stále ustupoval až narazil zády na strom. Muselo ho to překvapit a já vycítila šanci. Medvěd otevřel tlamu, aby zařval, já se zapřela nohama a vrazila mu ostrý konec tyče přímo do tlamy. Zabrala jsem a rvala tyč co nejhlouběji to šlo. Muselo se mi podařit prorazit tyč až do mozku, protože medvěd náhle strnul a padl na bok. Pustila jsem tyč a ustoupila stranou. Klepala jsem se, zhluboka dýchala a snažila se uklidnit, když se ze tmy kousek ode mne ozvalo:
„Hálo! Je tu někdo?!“ Nemohla jsem odpovědět. Raději jsem se velmi potichu vzdálila a ukryla v křoví. „Potřebuji pomoct! Héj!“ Byla to žena, i když s dosti hrubým hlasem. A myslím, že teď už pomoct nepotřebovala, jen to ještě netušila. Počkala jsem asi pět minut, abych se ujistila, že je čistý vzduch a vrátila jsem se do jeskyně pro balík.

Nedalo mi to, abych se nepodívala do toho těžkého pytle a když jsem tak učinila, zbledla jsem a rychle odcouvala ke stěně. Udělalo se mi špatně. Málem jsem se pozvracela, protože... v pytli bylo něčí tělo a navíc rozsekané na kusy! Viděla jsem jen hlavu, která mohla patřit ženě ve středním věku. Neznala jsem ji a nemínila ji prohledávat třeba kvůli dokladům. V tenhle okamžik ta ‚hra‘ dosáhla úplně nového stupně. Teď jsem věděla, že nejsem středobod všeho a že se kolem mne dějí další věci. Zdráhala jsem se na pytel byť jen sáhnout, jenomže v sázce byla moje dcera. Není pro matku nic více motivujícího, než hrozba smrti vlastního dítěte. Pak zapomenete na veškeré zábrany… Nezbylo mi než pytel hodit na záda a co nejrychleji, to abych měla vše za sebou, se vydat ke břehu jezera.

Pytel jsem složila před vozem a přemýšlela, co se bude dít dál, až mi Ben zavolá. Zatím jsem si vzala další cigaretu a zašla až k jezeru. Sledovala jsem vysoké skály po své pravici. Ony vlastně kvůli tmě a dešti nebyly moc dobře vidět, ale vím, že tam byly. Pak jsem se zaměřila na malou budovu půjčovny kánoí. Déšť byl nepříjemný, ale horší byla ta zima. Úkryt by přišel vhod, jenomže půjčovna byla zamčená a stejně tak budova hned vedle, která snad byla restaurací nebo spíše bufetem. V tuhle roční dobu ale bylo obojí zavřené a pusté. Není divu. Je otázkou pár dnů, než park přikryje sníh a pak už sem nikdo ani nepáchne. I když... Yosemit v zimě má také něco do sebe, řekla bych. Ale až tohle všechno skončí, Yosemit pro mě přestane existovat. Sedla jsem do auta, nastartovala, zapnula topení a čekala. Během toho jsem vykouřila skoro celou krabičku cigaret. Ben se ozval až dvě hodiny po půlnoci.
„Máš balíček?“ zeptal se.
„Mám. Kdo to byl, Bene?“
„Na tom nesejde. Čas na tvoji otázku.“
„Chci mluvit s dcerou. Můžeš mi ji dát?“
„Ano,“ odvětil. Byla jsem celá netrpělivá a doufala, že zase uslyším dceřin hlas. Hrozně by mi to pomohlo. Nedělo se však nic.
„Bene? Tak předáš mi ji?“
„Na to ses neptala, Rain. Můžu ti ji předat, ale neudělám to.“
„Bene!“
„Třetí úkol. Balík nalož do auta a vydej se cestou zpátky. První odbočka vlevo tě zavede ke starému dolu. Jakmile ho budeš mít na dohled, po levici narazíš na úzkou strmou cestu vedoucí na skálu. Není zase tak těžké tam autem vyjet a až to uděláš, shoď vůz i s balíkem do jezera. Pochopila jsi? Určitě ano a ještě něco – do osmi ráno ať je to hotovo!“ Zavěsil a já byla na jednu stranu ráda, že se zbavím té mrtvoly. Auto ať klidně vezme čert, co je mi po něm, ale ta mrtvola… je hrozné se s ní vláčet. Naložila jsem pytel do kufru a vyrazila zpátky po cestě.
Dle pokynů jsem vyjela na takřka rovnou plošinu zastrčenou mezi dvěma skálami. Za dne odsud musel být fantastický výhled na jezero. Napadlo mě, že ve vytopeném autě počkám ještě pár hodin, ale z mrtvoly v kufru se mi nepřestalo dělat zle. Zařadila jsem proto neutrál, vystoupila, opřela se o vůz a snažila se strčit ho dolů. Šlo to ztuha, to kvůli nerovnému terénu, ale podařilo se. Auto se naklonilo přes okraj skály a po dalším zabrání se zřítilo do vody. To ohromné šplouchnutí mě až vylekalo. Do osmi hodin ráno zbývalo ještě spoustu času. Sešla jsem dolů ke vchodu do dolu a přemýšlela, že se ukryji tam. Po pár metrech však tunel přehrazovala brána z pletiva. Hravě bych ji přelezla, ale nebylo třeba. Sem na kraj nepršelo. Opřela jsem se o zeď a sedla si na zem. Byla jsem unavená a potřebovala jsem si odpočinout.

Ze spánku mě vytrhlo až pípání vysílačky. Rychle jsem stiskla tlačítko pro příjem a čekala na Bena.
„Rain?“ otázal se.
„Zvládla jsem to Bene a myslím, že už to stačí. Pusť teď mou dceru – prosím tě o to! A… a jestli dál potřebuješ pomoct, tak… já slibuju, že ti pomůžu, ale moji dceru do toho nezapojuj.“ „Vážně myslíš, že potřebuji pomoct? Ačkoli… tvůj následující úkol děláš tak trochu pro mě. Nejprve mi ale polož otázku.“
„Bene… kolik úkolů ještě musím splnit, abys dceru pustil?“
„Rain, Rain, Rain, ty jsi vůbec nedávala pozor… Říkal jsem otázky na ano a ne. Na tuhle nemohu odpovědět, je mi líto.“
„Ale…“
„Pravidla hry jsou jasná, Rain! Nemůžeš je porušovat! Teď mě dobře poslouchej, protože tenhle úkol bude trošičku těžší. Vrátíš se k chatě a podél cesty dorazíš k malému zděnému domu. Uvnitř je žena jménem Parvati Singh. Tvým úkolem je jí dát lekci! Důležité je, abys ji nijak vážně nezranila a též se neprozradila. Já to poznám Rain, věř, že poznám, když uděláš něco, co nemáš. A ještě něco, Rain – Parvati je zelená guma, jestli víš, co tím myslím. Tak buď opatrná.“ Zavěsil a já si uvědomila, že tahle hra zachází už moc daleko. Něco jiného je zabít medvěda či zbavit se mrtvého těla a něco jiného zmlátit úplně cizího člověka. Já nejsem žádná násilnice! Ale jak Ben řekl – pravidla se nesmějí porušit. To riziko bylo příliš velké.

Cestou k domu jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že Ben vše vidí. Možná jen blafuje, ale copak se na to můžu spolehnout a riskovat tak život dcery?! Pokud ale Ben pobíhá po lese a sleduje mě, pak to určitě nedělá s Rainbow, vždyť by to bylo velmi náročné a určitě by se už prozradil. Jak jinak mě ale může sledovat?! Nedávalo to smysl. Trvalo celé hodiny, než jsem k domu dorazila. Bylo dobře, že alespoň přestalo pršet a vysvitlo slunce. Ještě kdyby tak dokázalo zahřát. Prohlédla jsem si zepředu dům a zaujala mě pootevřená garáž. Napadlo mě se dovnitř vloupat, ale to by na mě ta Parvati taky mohla vytáhnout kulovnici. Zaklepala jsem na dveře a zvolala:
„Haló, tady Rain.“ Po chvilce otevřela mohutná svalnatá černoška s bílým nátělníkem a stejnobarevnými kraťasy. Měla též chrániče kolen a loktů.
„Kdo jste?“ zeptala se.“
„Rain Peaková. A vy?“
„Parvati Singh. Co tu děláte?“
„Jen to, co musím,“ odvětila jsem a kopla jsem ji do prsou. Myslela jsem, že ji srazím k zemi, ale jen se zapotácela. Popadla malou vázička a mrštila ji po mně. Jen tak tak jsem stihla uhnout. Vrazila jsem jí pěst do zubů. Sotva to s ní hnulo a to o mě Rainbow říká, že mám sílu jako hrom. Černoška po mé ráně alespoň udělala krok vzad a opřela se zády o dveře. Vymrštila jsem nohu a prokopla ji dveřmi. Konečně padla k zemi. Všimla jsem si malé holčičky se světlými vlásky. Mohlo jí být tak deset let. Křičela hrůzou. Můj bože, co to jen dělám?! Než jsem stačila zareagoval, holčička poslala po zemi Parvati nůž. Černoška ho popadla, zvedla se a pokusila se mě bodnout. Chytila jsem ji za zápěstí a začala se s ní přetlačovat. V místě, kde žiju, jsem sousedy i známými považována za pořádnou silačku, ostatně vyhrála jsem celou řadu regionálních silových soutěží. Nechtělo se mi věřit, že bych na tu černošku nestačila. Možná se jí na těle vlnily svaly, ale otázkou bylo, jakou v nich má sílu. Bohužel se záhy ukázalo, že značnou. Vypadalo to nerozhodně, ale brzy jsem poznala, že má navrch. Cítila jsem, že každou chvíli tenhle silový souboj prohraju, a tak jsem si pomohla nohou a kopla ji pod koleno. Vytrhla jsem jí nůž a vrazila jí ho do ramene. Holčička vykřikla Parvatino jméno. Myslela jsem, že černoška bude mít dost, ale ona popadla kytaru a udeřila mně s ní do hlavy. Hned na to jsem ucítila tvrdou pěst, jak se mi zabořila do žaludku. Druhou pěstí mě udeřila do tváře a začala mi téct krev. Cítila jsem, jak se mi uvolnily asi dva zuby. Vypadalo to, že si s ní neporadím, ale nemohla jsem to vzdát. Zapřela jsem se o futra vylomených dveří, vyšvihla nohy a černošku srazila na kávový stolek, který její váhu nevydržel. Zůstala ležet a já na ni ukázala prstem.
„Myslím, že ti to stačí.“ Rychle jsem z domu odešla, protože jsem nevěřila tomu, že se během chvilky zase nezvedne. Zaběhla jsem za dům a vyplivla zkrvavené zuby. Zase tak velkou lekci jsem ji nedala - ty její svaly snad dokázaly absorbovat cokoli. Jakoby nosila brnění… Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že ji nemám v patách. Během souboje nebyl čas, ale teď jsem si uvědomila, že její oblečení bylo nachlup stejné, jako to mé a co víc, vždyť ona měla u pasu stejnou vysílačku, jakou mám já v kapse kraťas. Co to má být?! Copak Ben hraje hru s námi oběma?

Vracela jsem se rychlým krokem k dolu, když mě zavolal Ben.
„Zdá se,“ řekl mi, „že ta lekce byla oboustranná.“
„To ti řekla ona? Dělala jsem, co se dalo! Musíš mi věřit!“
„Neřekl jsem, že z toho musíš vyjít jako jednoznačný vítěz. Úkol jsi splnila a je čas na otázku.“
„Eh, Bene, Parvati také hraje hru?“
„Ano. Další úkol, se kterým si budeš muset pospíšit. Parvati totiž nemá tak silnou motivaci hru hrát a začíná se bouřit, takže je třeba přikročit k nové úrovni naší hry. Teď hned poběžíš zpátky k bunkru. Venku na tebe bude čekat židle a mrtvola muže. Obojí vezmeš a vydáš se od bunkru směrem k jezeru. Dostaneš se k jeho východnímu břehu, kde je molo. Na něj položíš židli a na tu čelem k vodě posadíš mrtvolu. To ale není všechno. Mrtvola u sebe bude mít dvojici vysílaček, které fungují na totožné frekvenci. Jednu necháš na mrtvole, druhou si vezmeš. Tím si zajistíš spojení s Parvati. A teď to hlavní, Rain – hra se přehoupla do druhé poloviny, ale vyhrát může jen jedna z vás. Stručně řečeno – pokud chceš vidět svoji dceru a pokud s ní chceš odejít, musíš složit Parvatinu mrtvolu v sále, v němž jsi se probudila. Jen tak vyhraješ, ovšem pozor – Parvati může vyhrát též.“
„Ale… a ona o tom ví? Řekl jsi jí to?“
„Ještě ne. Parvati jeden úkol nesplnila a tak máš výhodu. Dřív nebo později ji o tom ale povím, takže být tebou, pospíším si.“ Zavěsil a já strnula. Bylo to kdo z koho.

Trvalo to skoro půl dne, ale udělala jsem vše, oč mě Ben žádal – přesně do puntíku. Při běhu okolo skal směrem k bunkru jsem málem vypustila duši a byla nucená si každých pár set metrů dopřávat přestávky. Navíc jsem hladověla a celkově vzato byla zesláblá. Motivace však byla silnější než únava a já byla v podvečer hotová. Nevěděla jsem co dělat dál a tak jsem se od mola raději vzdálila. Nedaleko odtud však byla dřevěná cedulka a ukazatel s nápisem 'Yosemit Star.' Vyrazila jsem po té stezce a doufala, že přijdu na způsob, jak se s Parvati vypořádat. Potřebovala jsem ji překvapit a hlavně získat výhodu v podobě zbraně. Ušla jsem asi míli cestou do kopce, když jsem dorazila na plochu vysoko nad úrovní jezera. Stála tu veliká dřevěná budova s balkonem v patře. Nad velkými balkonovými prosklenými dveřmi visela cedule s nápisem: ‚Hotel Yosemit Star‘ Obešla jsem budovu a narazila na parkoviště, které však bylo úplně prázdné. Bylo po sezoně a zdálo se, že tu žádní návštěvníci ani majitelé nejsou. Jen prázdná budova… Příčilo se mi dovnitř vloupat, avšak potřebovala jsem výhodu oproti Parvati. Přistoupila jsem k vchodovým dveřím, které byly zamčené a kolem kliky byl navíc obmotaný řetěz. Pohlédla jsem vzhůru na balkon. Bylo to náročné, ale také dost možná jediná šance, jak se dostat dovnitř. Protože stěna byla z kulatých masivních opracovaných klád, bylo vcelku snadné vyšplhat po stěně. Horší bylo chytit se zábradlí balkonu a vytáhnout se nahoru. Když se mi to povedlo, měla jsem před sebou prosklené dveře a za sebou výhled na jezero v dáli. Zabrala jsem za kliku dveří, avšak byly zamčené. Dveře vypadaly dost fádně a řetěz na nich nebyl. Pořádně jsem si těmi obvazy omotala pravačku a pak vrazila pěst do skla. Zbývalo vylámat střepy a protáhnout se otvorem ve dveřích.

Ocitla jsem se na ochozu a pod sebou měla velký taneční parket a bar. Obešla jsem místnost a sešla po schodech dolů. Až tady byla recepce a také chodby k pokojům a dveře do kuchyně. Vydala jsem se chodbou a hledala něco jako kancelář. Hotel nebyl zase tak velký, ale bloudění jsem se nevyhnula. Nakonec jsem však narazila na dveře s označením ‚Private.‘ Byly odemčené a uvnitř krom kancelářského stolu byla spousta skříněk a poliček. Vedle byly také dveře do prostorného pokoje, zřejmě pro majitele. Hledala jsem jen náhradní klíče na odemčení hlavních dveří, ale když jsem v pokoji na stojanu nad stolem spatřila brokovnici, dostala jsem nápad. Ta zbraň nebyla v divočině ničím zvláštní a já navíc ve stolku natrefila i na pár patron. V pokoji vedle postele byl též trezor, ale bohužel zamčený a nejspíše i prázdný, vzhledem ke konci sezony. Pochybuji, že tu majitel nechal peníze nebo nějaké dokumenty. Vrátila jsem se na recepci a zkusila náhradní klíče nalézt zde. Krom jednotlivých klíčů s cedulkami s čísly pokojů tu visel na věšáčku svazek velkých klíčů. Ty určitě nepatřily do zámků běžných dveří! Perfektní! Vytáhla jsem vysílačku a chystala se zavolat Parvati. Chvíli mi trvalo přijít, jak na to. Ovšem na rozdíl od té druhé vysílačky, měla tahle tlačítko navíc. Stiskla jsem ho a podržela. Neměla jsem moc času a tak jsem musela jednat rychle. Doufala jsem, že mrtvolu už nalezla a to se skutečně potvrdilo.
„Parvati?“ oslovila jsem ji. „Tady je Rain.“
„Rain? Co ode mne chceš?“ ozvalo se. „O co vám ksakru jde?!“
„Nám?! Já tu jsem sama za sebe, Parvati. Jsem na tom stejně jako ty. I se mnou si Ben jen hraje, ale teď narazil.“
„Co tím myslíš?“
„Podařilo se mi na své vysílačce nastavit jinou frekvenci a spojit se s tou, kterou jsem ti nechala u toho mrtvého muže. Ben o tom neví a my můžeme spojit síly. Prozatím se musíme setkat a probrat, co každá z nás ví. Nejbezpečnější místo bude hotel, jež stojí asi dvě míle od mola směrem nahoru po stezce. Hlavně si pospěš, Parvati, protože on vězní moji dceru! Musím ji dostat zpátky.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 3 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.09.2014, 23:02:15 Odpovědět 
   Zdravím.

Pohled ze strany Rain Parvatinu dějovou linku hezky doplňuje. Najednou mnoho věci do sebe zapadá a čtenář ví více, než tomu bylo při čtení tohoto malého dobrodružství ze strany Parvati. Ben však není hlupák, uvidíme, kterým směrem se děj vydá, a zda to nejen Rainina dcera, ale i dívenka, kterou hlídá Parvati, přežije... Stále si držíš svou laťku, textík je čtivý a napínavý, není co dodat. Snad jen: co když je hráčů více, než se na první pohled zdá? A také: kdo je sakra Ben?

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Ztracená - Proč...
Trenz
Válka rodů 1. k...
mischa freiheit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr