obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los Colegas - 11. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 19.09.2014, 20:36  
 

XI. Tenkrát poprvé

Seděli jsme s Hamplovými v zahradní pergole přistavěné k zadní straně jejich domku nad šálkem čaje, sušenkami a bábovkou od paní Hamplové. Všichni se usmívali.
Pavlínka byla mladší kopií Veroniky. Byly si vážně moc podobné. A krásné. Byla to drobná dospívající slečna. Nosila brýle, ale Veronika mi později zmínila, že je téměř nepotřebuje. Nosí je jen jako doplněk. Na jednom oku prý má půl dioptrie.
I paní Hamplové to moc slušelo a byla to moc hezká žena. I ona měla hnědé oči. Její vlasy byly blonďaté, moderně střižené. Neměla ještě žádné vrásky a jestli ano, velice dobře je skrývala pod make-upem. Pracovala v jedné firmě jako účetní. Pan Hampl byl mohutný vysoký muž. Nebyl tlustý, spíše svalnatý. Nosil na krátko střižené vlasy a knírek. Podnikal ve stavebnictví. Měl malou zednickou firmu.

,,Tak ty jsi památkář?“ zeptal se tajemně pan Hampl a já souhlasně přikývl.
,,Bohulibá práce, mám z tebe radost. Děláš přímo pro NPÚ?
,,Ano, v pardubické pobočce na zámku. Tam máme hlavní stan, ale ono se jedná především o práci v terénu. Děláme posudky o stavu památek. Spolupracujeme s archeology a provádíme i vykopávky. Já osobně se specializuju na středověk, hlavně na hrady. Hrady, to je moje. Miluju je. I hrady, kde se dochovaly byť jen terénní zbytky.“
,,Práce je to jistě krásná, zajímavá, ale dá se tím uživit?“
,,Já se uživím, nestěžuju si, ale kolegové, kteří už maj rodiny, hledají si často vedlejšovku, rodina se z toho živit nedá. Bohužel, do kultury a do památek se u nás příliš neinvestuje. Samozřejmě je to lepší než dřív, ale stále to není ono. Například, řadě památek i dnes hrozí zánik.“
,,Přeji ti hodně štěstí a úspěchu ve tvé činnosti.“
,,Díky, no toho je vždy potřeba. Teď děláme na záchraně kostela v Janovičkách. Je doslova za pět dvanáct, jedna část obvodovýho zdiva už se dokonce zbortila a další jsou před destrukcí. ,A co vy, jak to jde?“
,,Tak, jde to, ale dře to,“ řekl a zasmál se.
,,Dá se říci, že se docela daří. Teď máme rozjetý tři stavby, s jednou finišujeme a majitel je moc spokojený, mohl by dobře zaplatit, ale nechci to zakřiknout. Nekřičme hop, dokud nepřeskočíme.“
,,Tak to gratuluju,“ řekl jsem a na chvíli se v pergole rozhostilo ticho.

,,Kdo si se mnou zahraje badminton?“ zeptala se najednou Pavlína držíc v rukou dvě pálky a košík.
Nikdo se nijak neozýval a tak jsem udělal Pavlínce tu radost a šel si s ní na pěkně udržovaný zdravě zelený trávník pinkat. Šlo nám to skvěle.
Ne, že bych přímo poslouchal cizí rozhovory, ale neuniklo mi, že se rodiče s Verčou na pergole baví o mně. Docela mě zajímalo, co si o mně myslí.
Veronika velmi brzy přijela za námi, že se na nás bude dívat.
,,Já vám jdu fandit,“ zavolala na nás. V zápalu snahy o co nejlepší údery, abychom jeden druhého co nejvíce prohnali, jsme jí téměř nevnímali.
Nehráli jsme přes síť. Nejprve jsme zkoušeli, kolik napinkáme, nejvíce jsme měli něco přes 150 úderů, později jsme se snažili jeden druhého setřást.
Když jsme se unavili, nechali jsme toho.
,,Mohli bychom konečně uskutečnit to, proč tu dnes vlastně jseš,“ pronesla Veronika. Já neváhal ani vteřinu, vrátil Pavlíně pálku a šel k Veronice.
Něžně jsem jí vzal z vozíku a v náručí si jí odnesl pod rozkvetlou jabloň, jež byla díky svým květům nejkrásnější, byť dočasnou ozdobou celé rozlehlé zahrady.
Chytl jsem Verču pod stehny, tak abychom měli obličeje ve stejné výši a ona se mě jako klíště držela za krkem. Užíval jsem si blízkost jejího těla k mému. Jemně voněla. Pak přiblížili se naše rty k sobě. Do nejtěsnější blízkosti. Byla to ta nejkrásnější prvomájová líbačka v mém životě. Protože byla první. Ucítil jsem její jazyk ve svých ústech. Bylo to poprvé a líbilo se mi to.
,,Miluju tě,“ řekla Veronika a podívala se na mě svýma krásnýma očima.
,,Miluju tě miláčku, jako rajskou omáčku,“ opětoval jsem a pohladil miláčka po tváři.

,,Tady máte na facebook,“ ozvala se za chvíli Pája a přivážejíc k nám Veroničin vozík nám ukazovala na displeji telefonu fotku.
,,Vyfotila jsem vás. Ani o tom nevíte, co? Vy hrdličky.“
,,To teda nevíme, ale děkujeme,“ odpověděl jsem a posadil Verču do vozíku.

,,Půjdeme si lehnout na trávník, vyhřívat se na sluníčku? Krásně hřeje.“
,,Moc rád, budem pozorovat mraky,“ odpověděl jsem.
,,Pájo, mohla bys přinést tu žlutou deku, co mám v pokoji? Tu, jak si někdy v zimě beru na vozík? Mám bílé kalhoty a fleky od trávy by už nešly vyprat.“
,,No jasně, hned jsem tady,“ odpověděla Pavla a za chvíli se vrátila se složenou dekou.

Podala jí Veronice. Ona jí rozložila a dala jí mně, abych jí položil na trávník.
,,Mám ti pomoci z vozíku Veru?“ zeptal jsem se a automaticky se chystal vzít jí do svého náručí.
,,Tohle zvládám sama,“ řekla a pomalu se začala sesouvat z vozíku na zem. Lehla si na deku a narovnala si své dvě neposlušné nohy rovně vedle sebe.
Ulehl jsem také a chytli jsme se za ruce. Leželi jsme těsně vedle sebe. Propletl jsem svoje nohy s jejími. Verča si lehla jakoby na bok a objala mě pravou rukou přes břicho. Bylo mi to tak příjemné, až jsem z toho měl husí kůži.

,,Co ti připomíná támhleten mrak?“ ozvala se rázem Veronika a ukázala prstem na jeden z rychle se měnících a plujících mraků.
,,To je bloud - velbloud, támhle má hlavu, tady krk a támhle dva hrby.“
,,Tssss, ty máš teda představivost, to není žádnej velbloud přece,“ řekla se smíchem.
,,Tak co to teda je?“
,,Teď už to vypadá zase jako želva. Asi fouká silnej vítr, mění se to docela rychle,“ řekla a položila hlavu na můj hrudník.
,,Ty seš kecka! Želva jo? Jaks na to přišla jako?“
,,Asi jako ty na toho velblouda ty brepto.“

,,Nepotřebujete nic?“ ozvalo se náhle sympaticky vysokým hlasem. Od pergoly k nám přicházela paní Hamplová.
,,Mohla bys nám prosím přinýst něco k pití, mami?“ pravila Veronika.
,,Přesně to jsem měla na mysli. On je dnes docela pařák na tom slunci. Abyste se taky nespálili.“
,,To snad ne. Hřeje příjemně,“ odpověděl jsem a usmál se na ní.
,,Takže jen pití chcete jo? Hned jsem zpátky.“

,,Tvoje mamka je tak hodná, tak sympatická. Jseš celá po ní.“
,,Máš pravdu, mouše by neublížila. Každý s ní dobře vychází. Nikdy jsem s ní neměla konflikty. Ani v pubertě ne. Mám nejlepší mamku na světě.“
,,Možná, že jo, ale vsadím se, že neumí tak dobrý koláče jako ta naše mamina.“
,,Jak to můžeš tak vědět?“ Možná bys sázku prohrál.“
,,Jen tak vtipkuju samozřejmě.“
,,Chápu. Chceš naznačit, že ani ty nedáš na svou maminku dopustit.“

Za chvíli se vrátila paní Hamplová s láhví minerálky a skleničkami.
,,Tady to máte,“ pravila, my poděkovali a odešla. Zřejmě nechtěla křenit, jak se říká.

Políbil jsem Veroniku. Hladil ji po tvářích a všude jinde. Její tváře byly teplé od slunečních paprsků. Líbali jsme se dlouho.

,,Dostala jsem prima nápad. Já tě zlechtám.“
,,Ne ne ne, madam. Jak si to vůbec představujete?“ bránil jsem se.
,,Normálně,“ řekla, posadila se a začala mě lechtat po břiše. Samozřejmě jsem se neubránil smíchu a cukavým pohabům.
,,Lež a ani se nehni!“ řekla se smíchem Veronika.
,,To tak. Myslíš, že si to nechám líbit,“ odpověděl jsem a lehce strčil do Verči, aby spadla na deku.
,,Karta se obrátila slečno. Teď budu lechtat já vás.“ I Verča se projevila jako mimořándě lechtivá.

Na trávníku jsme spolu strávili něco přes dvě hodiny. Odpoledne se mezitím dostalo do své konečné fáze.
,,Už jsem rozžhavil gril, pojďte za námi,“ ozval se zčistajasna pan Hampl a v ruce držel mísu s marinovaným masem.
,,Tak to jsem nevěděl, že dnes budeme grilovat,“ řekl jsem a podíval se na Veroniku.
,,Mělo to být překvapení,“ řekla, zvedla se a vylezla na vozík.
,,Musím se ale jít převléknout, začíná padat chlad. Počkej prosím zatím tady.“

Zvedl jsem se, složil deku, dal jí Verče na klín a ona odjela k výtahu. Šel jsem k pergole a začal konverzovat s panem Hamplem.
,,Dáš si pivo?“
,,Rád,“ odpověděl jsem a v ruce mi přistála láhev světlého ležáku.
,,Chlapče, myslíš to s Veronikou opravdu vážně?“ otázal se mě pan Hampl.
,,Miluju jí, je to moc hodná a milá holka. Máme hodně společnýho a jsem připraven strávit s ní klidně celej život. Na rukou jí nosit. Rozumím si s ní ve všem. Ano, myslím to s ní vážně.“
,,To jsem rád. Jak jistě víš, neměla to lehký a hodně by mě zasáhlo, kdyby jí další chlap zlomil srdce. Chci pro ní jen to nejlepší, když už jí osud nadělil takovou smůlu.“
,,Chápu. Nemusíte se bát. Já Veronice neublížím. Je to dívka mých snů.“
,,Ruku na to.“
Podali jsme si s panem Hamplem ruce a přiťukli si lahvemi piva. Za chvíli se v pergole objevil zbytek rodiny Hamplových včetně Veroniky. Oblečená do zelené mikiny vezla na klíně ošatku s chlebem a některé další věci nezbytné pro skvělou grilovačku.

Po dobrém jídle jsme ještě chvíli všichni seděli na pergole a popíjeli.
,,Nevzdálíme se?“ pošeptala mi Veronika do ucha a mrkla na mě jedním očkem.
Úsměvem a přikývnutním jsem souhlasil a začal se těšit, ačkoliv jsem ještě přesně nevěděl na co.
,,Omluvíte nás? My už půjdeme,“ oznámil jsem Hamplovým náš odchod.
,,Dobrou,“ řekla Veronika, dala rodičům pusu na dobrou noc a společně jsme vyjeli výtahem do jejího pokoje.
Trošku jsem nad tím cestou výtahem přemýšlel. To je Veronika tak dětinská? Neusne bez pusy od rodičů? Je na ně tak fixovaná? Připadalo mi to hrozně zvláštní, ale na druhou stranu jsem to vlastně i chápal.

Octli jsme se v jejím pokojíku. Byl vymalovaný do oranžova. Ve dne jej osvětlovala dvě okna. Jedno na jih a do zahrady, druhé na východ. Na poličkách byly fotografie a knihy, na stěnách plakáty. Pokoj byl vybaven moderním nábytkem.

,,Půjdu se vykoupat. Můžeš jít pak po mně. A poslední si po sobě vytírá koupelnu,“ řekla se smíchem a já si sedl na postel a čekal na Veroniku.

,,Koupelna je volná,“ řekla Veronika, když se objevila ve dveřích jen v osušce a s ručníkem na hlavě.
,,Tak já jdu,“ za chvíli jsem tu.
Vana byla přizpůsobená tak, aby se do ní Veronika pohodlně dostala z vozíku. Osprchoval jsem se a snažil se nenacákat moc ven.

Když jsem se vrátil do pokoje, ležela na posteli. Na nočním stolku byla láhev bílého vína, vývrtka a skleničky. Veronika byla oblečená do pěkné modré krátké noční košilky s černými krajkami. Kdyby vedle postele nestál vozík, nikdo by si na první pohled nevšiml, že je paraplegička.
,,Na co čekáš? Pojď za mnou.“
Osmělil jsem se a pomalu jsem si uvědomoval, že to myslí vážně.
,,Paráda!“ řekl jsem si v duchu.
Lehl jsem si vedle ní. Z jejích vlasů jsem cítil příjemnou vůni šampónu.
,,To je ten šampón, díky kterýmu jsme se poznali?“
,,Jo, to je on, ale už mi dochází. Budeš mi ho zase muset podat. Zase bych tam nedosáhla.
,,Půjdu tam s tebou.“ Usmál jsem se.
,,Ujmeš se toho?“ zeptala se podávajíc mi do ruky láhev a vývrtku.
,,Jo, určitě,“ řekl jsem tiše a načnul víno.
,,Díky, řekla a nastavila sklenku.
Pak jsem nalil sobě.
,,Na nás,“ pronesl jsem přípitek.
,,Na dnešní večer,“ přidala se Veronika.
Napili jsme se a políbili. Začali jsme se muchlovat. Byla tu předehra.

Byl jsem poněkud nesmělý, pak jsem se ale konečně odvážil a začal pomalu svlékat její košilku. Rozepnul jsem knoflíčky a pak jí sundal přes Veroničinu hlavu. Ukázala se mi černá podprsenka.
,,A teď já,“ řekla Veronika a sundala mi tričko.
Hladil jsem ji po jejích bocích a po zádech. Líbal jí po břiše, kolem pupíku. Nakonec jsem začal pokoušet přezku podprsenky, rozepnul jí a podprsenku odhodil.
Poprvé se mi ukázala její ňadra v celé své kráse. Byla malá a roztomilá. Zabořil jsem mezi ně obličej, líbal je a jazykem olizoval bradavky.
Veronika mezitím rukama dráždila mé přirození, které už bylo v pozoru.
Stále jsem Veroniku hladil a líbal po jejím těle. Dostal jsem se do jejího klína a strčil ruku pod její černé kalhotky. Dlouho jsem neotálel, nadzdvihnul jsem její nohy a kalhotky jí sundal. Ačkoliv to vše cítila jen ze 40 procent, poznal jsem, že se jí to líbí. Poté její nohy spadly zpět na matraci a zůstaly nehybně ležet. Na to Veronika reagovala rychle a svlékla mé spoďáry.
Naše těla byla nahá. Nemohl jsem spustit oči z jejího dokonalého ženského těla.
,,Bude to jiné, ale když mi pomůžeš, bude to krásné pro nás pro oba,“ řekla Veronika a bylo to tady.
Zasunul jsem svůj meč do jejího pouzdra. Veronika tiše hekla. A znovu a znovu. Velmi jsem si to užíval. Veronika ležela téměř nehnutě, jejím tělem hýbala jen setrvačnost od mého střídavého pohybu dovnitř a ven. Díky své neschopnosti pohybu dolní části těla nemohla přirážet, a tak jsem jí držel za zadek a přirážel za ní.
,,Ještě! Nepřestávej,“ řekla a já skutečně nepřestával. Jeli jsme dál a dál. Bylo to krásné.

Byli jsme na vrcholu. Náš první sex byl u konce. Oba jsme cítili slastný pocit.
,,Děkuji ti. Miluju tě,“ pravila Veronika.
,,I já děkuju,“ odpověděl jsem a políbil ji.
,,Jsi dobrej, bylo to krásný,“ řekla a já byl rád, že mě pochválila.
,,Dolej mi prosím víno miláčku.“
,,Beze všeho princezno moje.“ Dolil jsem sobě i Veronice vína a společně jsme se napili.
,,Doufám, že jsme nebyli moc hluční. Nejsme v domě sami.“
,,I kdyby. Naši by to neřešili, to mi věř.“
,,Fajn. Nevíš, co si o mně vaši myslí?“
,,Mamka říkala, že jsi sympatickej, hodnej a milej. Taťka nevím, ale myslím, že se bát nemusíš. Myslím, že jsi udělal dojem.“
,,Tak to se mi ulevilo. Víš, tvůj taťka se mě ptal, jestli to s tebou myslím vážně, a že by ho velmi zasáhlo, kdybych ti ublížil. Docela mě vyděsil, ale bát se nemusím. Já ho nezklamu. Jsi má milá, jediná. Miluju tě.“
Pak jsme se líbali a brzy usnuli v nejtěsnějším objetí.

Když jsem se probudil, Veronika byla pryč. Bylo mi to divné a bylo mi trapné ležet sám v její posteli. Nicméně, zůstal jsem ležet. Do pokoje pronikaly ostré sluneční paprsky.
Obě sestry se brzy objevily ve dveřích. Veronika měla na klíně tác se snídaní, Pavla nesla konvičku s čajem.
,,Dobré ráno Matěji,“ řekla Veronika a zajela k posteli. Podala mi tác a přelezla z vozíku na postel. Pavla položila konvičku na noční stolek.
,,Díky za pomoc,“ řekla Veronika a Pavla odešla.
,,Teda Veru. To si snad ani nezasloužím. Snídani do postele. To jsem ještě nezažil.“
,,Zasloužíš. Jsi ten nejlepší chlap na světě,“ pravila a políbila mě.
Nic jsem neřekl, zamyslel jsem se.
,,Tak jdeme jíst?“ zeptala se Veronika a pustili jsme se do jídla.

,,Ahoj,“ vyrušil mě ze zamyšlení pozdrav.
,,Ahoj lásko,“ odpověděl jsem a bylo na mě znát překvapení.
,,Právě jsem přišla z práce. O půl šestý, jako vždycky. Jsi nějaký překvapený.“
,,Víš, zrovna jsem přemýšlel a vzpomínal.“
,,A na co?“
,,Na naše poprvé. Jak to bylo krásné.“
,,Ano, poprvé patří ve vztahu většinou mezi nejkrásnější okamžiky.“
,,Chtěl bych to někdy zažít znovu. Zase to nějak okrášlit. Není to už tak krásné, jako dřív.“
,,To myslíš vážně? Chceš mi říct, že už tě to se mnou nebaví? No, to je ohromný. Tak co to bylo včera jako?“
,,Veroniko tak to přeci není. Stále mě to s tebou baví, a jak. Ale zkrátka, už v tom není tolik romantiky. Vždycky na to vlítnem tak rychle, rychle skončíme a to je vše.“
,,Tak něco navrhni. Ráda si to udělám hezčí, ale je problém taky v tom, že kvůli mejm blbejm chromejm nohám nemůžem dělat skoro žádný extra polohy.“
,,Nech toho, o to mi ani nejde. Něco vymyslím.“
,,Fajn, jdu dělat večeři.“
,,Můžu ti pomoct?“
,,Když ti to udělá radost... Proč ne.“


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 3.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 22.09.2014, 21:37:34 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nat Danielová ze dne 22.09.2014, 8:29:09

   Ahoj, gratuluju ke škole, mám pocit, že je to Tvá parketa, ve které se budeš dobře cítit.

Musím ale říct, že se mi po tomto příběhu bude snad i stýskat, zvykla jsem si na něj a ačkoliv jsem ho kritizovala, nějakým způsobem mně to bavilo číst. Budu ráda, když se tu občas stejně zastavíš, třeba s jiným minidílkem, ale přece.

Ať se Ti daří a ať se Ti splní to, co si přeješ! Nat
 Nat Danielová 22.09.2014, 8:29:09 Odpovědět 
   Ahoj, kapitolu jsem četla už včera, ale nechala jsem si čas trochu si myšlenky uležet a koment jsem si psala vedle na papír, abych na něco nezapomněla.

Nejdříve bych chtěla říct, že mně těší, že ses - snad na můj popud - rozhodl jejich poprvé. Bylo to to, co mi tam chybělo, co bylo jako z rychlíku.

Celý díl se věnuje jednomu dni, Matěj vzpomíná, jaké to bylo. Nemám nic proti vracení se ve vzpomínkách do minulosti, občas to příběh ozvláštní.

Nejprve k textu jako celku:

Pořád mi to přijde takové syrové, strohé, těžko uvěřitelné. Rozhovory váznou, nejdou do hloubky, klouzají po povrchu kusými větami. Nedokážu se do příběhu vžít, prožívat ho.

Pozor na opakování slov, jak stejných, tak i v jiných tvarech - s Hamplovými, paní Hamplové, paní Hamplové, pan Hampl...
Stejně tak takové ty příkrasy jako Miluju tě, Miláčku, Princezno. Chápu, že to lidé používají, ale když je to nahňahnané skoro za sebou, zní to hrozně přeslazeně.

Jsem strašně zvědavá, jak se příběh dál vyvine, kdo to třeba zkazí, protože už se to táhne docela dlouho a zatím žádná známka ničeho, na co bychom měli čekat, těšit se. Napínej nás trochu!

Také mně zarazilo to ráno, když se probudil v její posteli a najednou se otevřely dveře a v nich byla Veronika se sestrou. Přijde mi, že v reálu by tam sestra rozhodně jen tak nešla, co kdyby Matěj byl v posteli nahý nebo co já vím? Mám pocit, že to prostě nějak píšeš ale hlouběji se do toho neponoříš.

A další. Kdyby mi chlap řekl, že už to není tak krásný jako dřív, vrazila bych mu normálně facku a vyhodila z bytu. Samozřejmě, vztah časem zevšední a s tím i vše, co k tomu patří, ale vždyť oni spolu sotva začali! To mi přijde hodně uhozené. Pokud chtěl Matěj vyzkoušet něco nového, tak to Veronice mohl podat trochu jiným stylem, tohle bylo hodně netaktní.

A teď se dostávám k tomu hlavnímu, o co tu šlo - sex.

Celý průběh byl popisován velmi, velmi technicky, sundal jsem jí tohle, ona sáhla sem, vypadala tak a tak. A co nějaké emoce? Na co přitom myslel? Řekla mu při tom ještě něco než jen Nepřestávej? Vzdychala, křičela, nebo jen tiše ležela jak prkno - chápu, že se nemohla hýbat...

A co opravdu nechápu je, proč mu za to děkovala? Asi nejsem slušně vychovaná, já neděkuju.

Zasunul meč do jejího pouzdra - toto se dá v nějaký historických románech, ale to max, jinak to zní jako vtip.

Dál: Svlékla mi spoďáry. Proboha, to ne!!! Fuj, fuj, fuj.

A co je úplně nejhorší, i kdyby mě jinak celý text bavil a začalo mě z toho šimrat v břiše, tento výrok by to jistě zabil: OLIZOVAL BRADAVKY. Uáááá, s nimi jde dělat plno věcí, ale rozhodně ne olizovat, nechutné, nechutné, necxhutné.

Matěj je borec. Na to, že měla Veronika citlivost jen 40% a šli rovnou na věc, tak je asi dost dobrej, když z toho byla. Nevím, jestli by to tak bylo i ve skutečnosti, doporučovala bych Matějovi zkusit i jiné metody...

Takže nakonec - z takového čtenářského zážitku bych si rodidla rozhodně netrhala.

Co jsem si z tohoto dílu vzala je fakt, že si dobře dokážu představit, jak vypadají Veroničiny rodiče, ale jinak to pro mě nebylo nic extra.
Vím, že se s tím píšeš, nechci říct trápíš už hodně dlouho, ale možná bych být tebou zkusila trochu jiný žánr, z historie a o památkách toho víš dost, navrhuji psát sloupky do novin, tam bys byl jako ryba ve vodě.

Stejně Tě budu číst dál, protože jsem zvědavá, kam to půjde, ale prostě to není nic tak extra. Chci s Tebou jednat na rovinu, proto to tak píšu. Byla bych ráda, kdyby Ti to komentoval i někdo jiný, protože na to může mít jiný názor než já. Tak uvidíme. Ale jestli můžu, vadí mi, když někdo nereaguje na hodnocení, komenty. Mělo by se odepsat všem.

Ahoj u dalšího dílu, Nat
 ze dne 22.09.2014, 16:44:00  
   Wheelies Devotee: Ahoj Nat díky za kritiku. Ano, budu se držet svého kopyta. Navíc, dnes jsem začal studovat Prezentaci a ochranu kulturního dědictví na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové, takže nějaká moje tvorba se bude upírat tímto směrem. Asi mám opravdu moc málo načteno na to, abych mohl psát romány a nedovedu se při psaní vžít do toho, jak by to asi mohlo být ve skutečnosti. Kdyby se mnou popisované skutečně stalo. Tím pádem ani rozhovory nemohou jít do hloubky. Už tahle kapitola mě moc nebavila... Nevím ani, jak dál. Nemám nápad jak to zdramatizovat. Jestli budu psát takovéhle romány, tak jen v mých představách, nebo jen pro sebe. Třeba jednou začnu číst z dlouhé chvíle a napíšu nějakou bombu. Myslím, že v tomhle k žádnému velkému posunu nadojde. A ten název. Ten byl jen pracovní. Třeba mě jednou políbí múza a dopíšu to.
 čuk 19.09.2014, 20:34:44 Odpovědět 
   V příběhu se objevila erotika, hodně technicky popisovaná. Ale jaksi to nemá ani šťávu ani romantiku. Snad se už opakuji: příběh se vleče a je popisný. Některé situace jsou příliš banální, jiné zase jakoby přeexponované nebo kašírované. Dialogy jsou také směsí banálnosti a naopak umělosti.Popis je stále důkladný, chybí "literární zrychlení." Postavy jsou zřejmě reálné a současně idealizované. Přesto mi chybí autenticita, a do jisté míry i hloubka pocitů.Vložená romantika se mi nezdá být dlouhodobě udržitelná. Snad bude v dalších dílech nahrazena něčím podstatnějším (nebo naopak splynutím s banalitou a "životním údělem.") Jsem na pokračování zvědav, nemohu se zbavit dojmu, že pod touto fyzickou nerovností se skrývá buď faleš nebo naopak "andělství," někdy až příliš kladných postav. Jako by chyběly kontrasty.A snad (dávám do závorky) i určitá kašírovanost červené knihovny. Očekávám, že vztah protagonistů bude vystaven zkoušce. Ale možná, že jsem nějak zaujatý, poučený drsností života i odporem ke klaďáctví pumpovaným literaturou předlistopadového režimu.
Chybka: rty se přiblížili.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Že stačí chtít ...
Miládka
Nekropotence28
kilgoretraut
Ve znamení kord...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr