obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Mír je jen nemocná válka, čekající na své uzdravení."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 6. Šaty, krev a modřiny ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 22.09.2014, 11:57  
 

Mei pověsila čistá prostěradla na nádvoří a podívala se na jasně modrou oblohu. Stejně jako kdykoli před tím byl krásný slunečný den bez jediného mráčku. Prší tady vůbec někdy? Za celé měsíce se letní počasí nezměnilo. Každičký den byl teplý a prozářený slunečním světlem, i přesto si však nikdy nevšimla, že by půda či rostliny, které v paláci rostly, trpěly suchem.

Vrátila se do prádelny, aby si vyzvedla další kusy vypraného prádla, ale ještě než stačila koš s prádlem odnést, zastavila ji Iraiya. „Mei, prosím tě, udělej lordovi čaj a odnes mu ho do pokoje!“
Jako hlavní služebná měla víc povinností než kdokoli z jejích podřízených. Bylo pochopitelné, že dříve či později využije Meiiny pomoci, když teď byla kromě ní jediná, kdo směl vstoupit do lordových komnat. „Nejsem si jistá, jestli ho umím,“ podotkla Mei, která by se jakémukoli setkání s lordem nejraději vyvarovala.
Iraiya se podívala do kuchyně, kde si její bystré oči vyhledaly Kathala. „Kathale, pomoz Mei udělat čaj pro pána!“
„Jistě.“
„Co?“ ozvala se překvapeně Mei, ale to už Iraiya spěchala pryč.
„Tak pojď! Ukážu ti to,“ pobídl ji Kathal. Ze skříňky vyndal červený pytlík s čajem. Nalil si do hrnce trochu vody a postavil ji na kamna. „Voda se nesmí vařit příliš zprudka. Přidáš asi tak lžičku bylinek. Necháš pět minut přikryté a pak ho přecedíš do hrnku,“ popisoval jí postup a názorně jí ukazoval jak na přípravu čaje.
„Dík, Kathale. Nevím, jak bych se s tím sama poprala.“
„Iraiya by ti nedovolila odnést lordovi špatný čaj,“ usmál se na ni Kathal.
Jakmile uběhlo pět minut, procedili čaj do hrnku. „Tak a můžeš mu to odnést.“
„Prima,“ povzdychla si tiše Mei.
Postavila si hrnek na tácek a odnesla jej do lordových komnat. Naštěstí nebyl ve svém pokoji a tak zanechala tácek na pracovním stole a už chtěla zmizet, když nečekaně vyšel z koupelny. „Ty?“
„Přinesla jsem váš čaj, pane. Omluvte mě!“ Spěšně zamířila ke dveřím.
„Zase přede mnou utíkáš?“
Mei se zastavila. Všiml si, že se mu snažím vyhýbat? Samozřejmě, že si toho musel všimnout. „Myslím, že je mnoho důvodů, proč bych si měla držet svůj odstup, pane. V první řadě nemám ve vaší blízkosti co dělat, takže když dovolíte, půjdu dělat další práci.“ Omluvila se a vyšla z pokoje.
Proč na mě promluvil? Copak není raději, když mě nemá na očích? Určitě ze mě chce dostat ten zpěv.

Jakmile pověsila zbylé prádlo na nádvoří, přešla do kuchyně, kde měla pomáhat s obědem. „Copak děláš dneska?“ zeptala se Mei.
Kuchařka již stála nad linkou a loupala zdejší brambory s červenou slupkou. „Zapečené brambory s ovocem a malou pečeni,“ odpověděla jí Serina.
Mei se postavila vedle ní a pomohla jí nakrájet ovoce. „Chováte tady někde zvířata?“
„Poblíž hradeb je menší statek. Je tam několik zvířat, ale maso většinou přiváží obchodníci.“
„Přijde mi, že mají každý den takové menší hody,“ usuzovala Mei při pohledu na jídlo, které chystaly pro ministry. Masité pokrmy nebyly zdaleka běžné. Každý den si jej mohli dopřát jen ti nejbohatší. „Když je lord v paláci, obědvá s ministry?“
„Ten většinou neobědvá. Pokud je v paláci, dává si nejčastěji jen pár kousků ovoce nebo pečiva. Řekla bych, že toho za ten den moc nespořádá,“ povídala Serina. „Mohla bys mi přinést cibuli? Měla by být ve špižírně,“ ukázala na dveře o kousek dál.
Mei se rozhlédla po potemnělé místnůstce a z bedýnky stojící pod regály vybrala největší kus cibule. Když se však chtěla zvednout, něco na ni zčistajasna spadlo. Vzduchem se záhy rozvířila lehoučká bílá mouka. „Co to bylo?“ Mei se otočila za hlasem, aby se podívala na Elishu a její škodolibý úsměv. „Ach, to jsi ty.“
„Stalo se něco?“ ozvala se Serina, která právě přikládala do pece, kde se peklo vepřové maso.
„V pořádku, jenom spadl pytlík s moukou,“ zavolala na ni Elisha a zvedla kožený pytlík se zbytkem mouky ze země. „Taková škoda. Ale víš, že ti to na těch čtyřech opravdu sluší? Vypadáš jako nemotorné štěně,“ posmívala se jí tiše Elisha. Pečlivě pytlík zabalila a vrátila jej na poličku. „Tohle vezmu Serině,“ vyškubla jí cibuli z ruky. „Zdá se, že ty o svůj oběd dneska přijdeš, tak můžeš rovnou začít s úklidem,“ nakázala jí drsným hlasem a odkráčela pryč.
Mei si vyklepala mouku z vlasů a šatů a pustila se do úklidu. Nakonec musela utřít několik poliček a podlahu v celé místnosti, aby všechnu mouku uklidila, což znamenalo vyklidit celou místnost a pak zase všechny věci naskládat zpět.

„Jak to vypadáš?“ ptala se jí Serina, když práci dokončila. Vrstvy bílého prášku jí zůstaly především ve vlasech.
„Spadl na mě pytlík s moukou.“
„Elisha něco říkala. Za tu mouku bys teď neměla dostat nic k jídlu,“ povídala kuchařka káravě, hned nato jí ovšem podstrčila chleba s marmeládou. „Jdi se potom vykoupat! Máš to všude.“
„Dík, Serino,“ usmála se na ni Mei a hned se zakousla do krajíce.
Serina se mezitím pustila do čištění stolů. Uklidila přebytečné nádobí do skříněk a setřela všechny nečistoty z plotny masivních kamen. „Jen jestli to na tebe neshodila právě Elisha,“ uvažovala kuchařka.
„Nebyla tam. Všimla bych si jí.“
„U démonů můžeš jen těžko odhadovat čeho jsou schopní, Mei. Elisha své schopnosti nikdy neukázala. Nemám zdání, co je za démona. Jen říkám, že by sis na ni měla dávat pozor.“
„Dobře.“

Když se najedla, šla se vykoupat a převléknout do čistého, aby si vyprala pomoučněné šaty. Jakmile se však pro suché šaty vrátila, zjistila, že jsou zamazané od oleje. „Co je zase tohle?“ Od pasu dolů se táhla dlouhá černá skvrna zaschlého oleje, kterým naplňovali lampičky.
Mei sundala šaty ze šňůry a donesla je do kuchyně. „Nevíš, co s tím?“ obrátila se s nimi na kuchařku.
„Kde sis je tak zamazala?“
„Nemám tušení. Bylo to čisté, když jsem to věšela.“
Serina si skvrnu kriticky prohlížela a vrtěla nad ní hlavou. „Můžeš to zkusit serbovým mýdlem, ale řekla bych, že to dolů nepůjde.“
„Aha. Dík.“

Dlouho se pokoušela šaty vyprat, ale bez úspěchu. Nakonec je musela vyhodit a požádat o nové. Trvalo ovšem několik dní, než si šaty odpracovala. Přibyly jí povinnosti, díky kterým se téměř nezastavila. Když se pak konečně dočkala vysněného odpočinku, sedla si do zahrady a relaxovala.
Během kratičké chvilky ji však vyrušily tlumivé zvuky vycházející z lordovy ložnice. To je lord? Nevěděla, jestli by měla zůstat nebo raději zmizet, nakonec ovšem usoudila, že by stejně nemohla v jeho přítomnosti odpočívat a tak se rozhodla jít zpátky do kuchyně.
Jakmile vykročila ze zahrady, spatřila lorda v jeho ložnici. Odhodil svůj modrý plášť do křesla a překvapeně se na ni podíval. „Ty jsi tady?“
Mei před ním uhnula pohledem, vzápětí si však uvědomila, že zahlédla něco neobvyklého. „Jste zraněný.“ Šaty měl od krve, jenže tentokrát nešlo jen o krev jeho nepřátel. Měl ránu na paži a podle čerstvých skvrn v natržené košili bylo zřejmé, že má další zranění na boku a na rameni.
Lord ji obešel a zastavil se mezi posuvnými dveřmi, aby se podíval na svou zahradu. „Tohle nic není,“ řekl jí lhostejně.
„Měla bych zavolat doktora.“
„Nikoho nevolej! Není nutný to dramatizovat.“
„Dramatizovat? Vždyť krvácíte.“
„Za koho mě máš?“ rozčílil se lord. „Jsou to jen škrábance. Za chvíli se vyléčí samy.“
„Přesto bych měla někoho…“
„Už jsem řekl. Přestaň se starat a běž si po svých!“ nařídil jí nekompromisně, ale i přesto zůstala stát na místě.
Přece ho tady nemůžu nechat krvácet. Možná bych měla aspoň počkat, kdyby se mu nějak přitížilo. Lord se na ni zamyšleně podíval. „Jestli ti to tak vadí, tak mi ty rány obvaž sama,“ navrhl jí nečekaně. „V té skříni vpravo nahoře jsou obvazy,“ ukázal na skříň u pravé stěny pokoje. „Ale víš, co se může stát, když se mě dotkneš. Neznamená to, že tě nepotrestám jenom proto, že jsi mi chtěla pomoct. Může to být i horší než minule,“ řekl jí chladným hlasem.
Byl přesvědčen, že se hrozícího trestu zalekne a odejde. Z vlastních zkušeností i z doslechu nepochybovala o tvrdosti jeho trestů. Bála se ran, kterými jí vyhrožoval, ale kdyby teď utekla, nikdy by si svou zbabělost neodpustila. „Tak už běž!“ pobídl ji suše lord. Přestal si jí všímat a otočil se zpět do zahrady.
Svým návrhem ji chtěl jistě odradit od toho, aby celou věc řešila nebo ji chtěl možná potrápit a připomenout jí, kde je její místo, jenže Mei nedokázala v takové situaci odejít. Místo toho se vydala ke skříňce, ve které našla obvazy i léky. „Co to děláš? Zbláznila ses?“
Postavila si všechny věci na stolek, který stál vedle postele. „Nejspíš ano. Ale teď, když jste mi to dovolil, vám chci ty rány ošetřit.“ Doufala, že od svého slova neustoupí, přesto neměla tušení, co udělá.
Lord jí hleděl přímo do očí, jakoby čekal, zda ji přece jen nepřemůže strach, to se však nestalo ani po dlouhých minutách ticha. S povzdychem si tedy sundal košili, odhodil ji na zem a posadil se na postel. Kromě krvácivých ran, měl neskutečně krásnou hruď s dokonale vypracovanými svaly. Měla pocit, že jí začínají hořet tváře, ale na jakékoli rozpaky nebyl čas.
Rány byly poměrně hluboké. Za normálních okolností by jistě potřebovaly sešít, ale u démonů se tento způsob léčby téměř nikdy nepraktikoval. Jejich zranění se léčila příliš rychle a v naprosté většině beze stop.
Vzala si do ruky malý rozprašovač s jakousi zelenou desinfekcí a opatrně ji nastříkala do ran. „Proč to děláš?“ zeptal se jí lord, který sledoval každý její pohyb. „Copak ty nemáš strach?“
Mei se na něho letmo podívala. „Samozřejmě, že mám strach, ale nechci litovat toho, že jsem někomu nepomohla jenom kvůli strachu.“
„Jsem démon. Kvůli mně se nemusíš cítit provinile.“
„Pravda, už jste mi dokázal, že jste démon do morku kostí,“ připustila zamračeně Mei. „Ale vždyť je jedno, co jste. Všichni vnímáme bolest, když jsme zraněni.“
Lord přimhouřil oči, jakoby nevěřil, že to myslela vážně. „Jsi divná,“ odvrátil od ní pohled.
Divná. A to mi vykládá někdo, kdo tady pobíhá se zraněními, které by někoho upoutaly na lůžko.
Během ošetřování si všimla, že trpí bolestí, přestože se to snažil skrývat. Rána, kterou měl na boku, musela bolet šíleně. Proč své tělo takhle mučí? Vzala sklenku s vodou a nasypala do ní stejný prášek, jaký jí dal Kathal. „Měl byste to vypít!“
„Co je zase tohle?“
„Lék proti bolesti.“
„To je jasný, ale nemyslíš, že už to přeháníš?“
„Vůbec ne,“ odvětila Mei a vyčkala, dokud si sklenku nevzal a aspoň trochu se z ní nenapil.
„Říkal jste, že se za chvíli vyléčí.“ Od boje musely uběhnout dlouhé hodiny. I kdyby se rány špatným pohybem opět otevřely, měly by se během několika minut zase zacelit, tedy pokud není příliš zesláblý. Neřekla bych, že vypadá vyčerpaně.
„Použili jed, aby zpomalili hojení,“ vysvětlil jí lord.
„A to jste odmítal pomoc?“ ptala se ho vyčítavým tónem. Lordův výraz se nezměnil, v jeho očích však poznala, že si dovolila příliš. „Omlouvám se.“
„Měl jsem mnohem horší zranění. Nesnaž se mě srovnávat se slabochy, kteří se musí spoléhat na pomoc ostatních!“ vytkl jí rozmrzele.
Mei se na něho zamračila, ale raději už neřekla ani slovo.
Obvázala mu všechny rány, které potřebovaly ošetřit, když najednou zahlédla, jak se některé menší ranky zacelily. Dočista jí zmizely před očima bez jediného pozůstatku na kůži. „Skutečně se vyléčily.“ Její tvář se rozzářila užaslým úsměvem. Chtěla se dotknout jeho paže, ale lord její ruku odstrčil.
„Teď už jsi spokojená, ne? Běž pryč!“
Bylo zřejmé, že už jí víc nedovolí. Tentokrát by se mohla jen spálit. „Ano, pane.“ Rychle uklidila misku s léčivy na své místo, omluvila se a odešla z místnosti.
Spěšně zamířila do umývárny, aby si očistila rukavice, na kterých zůstaly skvrny od desinfekce i od krve. „Mei, co tady děláš? Měla jsi pomoct s nádobím,“ zlobila se Iraiya, která ji následovala do umývárny.
„Promiňte! Hned jsem tam.“
„Od čeho sis je zamazala?“ zajímala se hlavní služebná, když si všimla co provádí.
„Jenom trocha desinfekce. Až oschnou, nezapomenu na ně nastříkat tu voňavou vodu,“ ujistila ji Mei. Každé ráno na ně musela nanášet speciální vodičku, jejíž vůně překrývala lidský pach. To samozřejmě platilo i v případech, kdy si je potřebovala vyprat.
Mei si opláchla ruce, proběhla kolem Iraiyi a spěchala do kuchyně, aby se vrátila ke svým povinnostem.

Už mám moc dlouhé vlasy, uvědomila si Mei, když pomáhala v kuchyni. Obvykle je mívala kousek pod ramena, ale za těch pár měsíců, co si je naposledy zkracovala, už jí samozřejmě povyrostly. Právě při vaření jí nejvíc překážely. „Nemáš nějakou gumičku do vlasů?“ zeptala se Seriny. Kuchařka měla poměrně krátké vlasy, které si upravovala jednoduchými sponkami, přesto to byla jediná žena, které se na to mohla bez okolků zeptat.
„Můžu ti dát akorát mašli,“ nabídla jí kuchařka. Ze zásuvky vyndala skoro metrovou fialovou mašli, s jejíž pomocí jí svázala vlasy do copu.
„Dík. Máš šikovný ruce. Mě by to tak hezky nešlo.“
„Taky jsem mívala dlouhé vlasy. S matkou jsme si je často pletly. Hm. Sluší ti to,“ pochválila ji Serina.
„Ahoj, už máte hotovo?“ zeptal se jich Kathal, který přišel do kuchyně, aby odnesl pánům oběd.
„Hotovo,“ odpověděla mu Serina.
Společně s Mei přichystala všechno jídlo do krásných porcelánových misek a pekáčů. Elisha s Kathalem si je poté postavili na jídelní vozíky, kterými obědy převáželi. „Skoro bych tě nepoznal,“ promluvil náhle Kathal. „Moc ti to sluší,“ polichotil Mei.
„Dík.“
„Jdi už! Nebo to jídlo vystydne,“ rýpla do něho Elisha.
„Nebuď jízlivá! Dvě vteřiny navíc to vydrží,“ odvětil jí Kathal a začal tlačil svůj vozík před sebou.
„Všimla sis, jak se na tebe Kathal kouká?“ prohodila Serina, když všichni odešli.
„Jak kouká?“ nechápala Mei její otázku. Postavila se k široké kádi, aby jí pomohla se špinavými hrnci.
„No, dívá se na tebe jako na děvče, které se mu líbí,“ řekla otevřeně kuchařka.
„Nepovídej! Je to kamarád,“ usmála se Mei. „Navíc, pokud je mi známo, tak jsou všechny vztahy mezi otroky, které by mohly narušit jejich práci, přísně zakázány.“
„To je bohužel pravda, ale stejně si myslím, že se mu líbíš,“ trvala na svém Serina.
Když se Mei nad jejími slovy zamyslela, musela uznat, že je na ni Kathal strašně hodný a snaží se jí pomáhat, kdykoli ji vidí něco dělat, ale koneckonců je to kamarád, proč by v tom mělo být něco hlubšího? I doma měla někoho, ke komu měla velice blízko. Někoho, kdo jí spíše připomínal staršího bratra než kamaráda.
Kathal byl hezký a laskavý mladý muž. Věřila, že by byl u žen oblíbený. Nakonec přece říkal, že je poloviční irman, což je sice slabý démon, ale vyznačuje se právě krásou a přitažlivostí.
Mei ovšem netoužila po lásce. Nejen, že jsou pro otroky romantické vztahy zakázané, ale dříve či později se také chtěla vrátit domů. Nemohla by zůstat mezi démony. Věděla, jak moc se od nich liší a časem by byly odlišnosti ještě patrnější. Dobře si uvědomovala, že do jejich světa v žádném případě nepatří.

Koupelna otrokyň stála naproti Meiinýho pokoje. Byla výrazně menší než lázně pánů, přesto byla poměrně prostorná, takže její úklid mohl zabrat i celé hodiny. Terakotová vana byla vbudovaná přímo do podlahy, proto se do ní muselo lézt po schůdkách. Její velikost umožňovala, aby se v ní koupalo více osob současně, největším kladem ovšem byla teplá voda, která nebyla mezi zdejšími obyvateli běžná, proto si ji Mei nemohla vynachválit třebaže neměla tušení, jak anebo kde se ohřívá.

Ještě před pár minutami se ve vaně koupala Elisha, která se samozřejmě nenamáhala vypustit vodu. Mei tedy otočila uzávěr, který uvolnil mechanický špunt ve vaně, aby voda mohla odtéct. Tohle bude trvat věčnost.
Mezi dveřmi se znenadání objevila Elisha, která si rozčesávala své dlouhé černé vlasy, jež jí sahaly až pod pas. „To jsi ty štěně? Uklízíš koupelnu? No, koneckonců, co jiného bys tady taky dělala, že?“
Mei si jejího kousavého rýpání raději nevšímala. Postavila si vědro s vodou na zem a vymáchala v něm hadr. Než bude moct vyčistit vanu, chtěla aspoň vytřít zadní část koupelny, jenže vědro jakoby ožilo a samo se i s vodou převrhlo přímo k jejím nohám. Mei na kluzkém povrchu okamžitě uklouzla a skončila ve vaně. Naštěstí se uhodila jen do nohy zato byla celá mokrá. „Už zase?“ ozvala se Elisha. „Ale aspoň se trochu umyješ. Voda už je trochu špinavá a studená, ale pro tebe jí aspoň nebude škoda.“
Mei si otřela oči a stáhla si vlasy dozadu. „Aby se ti nezačaly dělat vrásky, když budeš tak škodolibá, Elisho.“
„Vrásky? Nevíš, o čem mluvíš. Má pleť je dokonalá.“
„Hm. Když si to myslíš,“ pokrčila rameny Mei. Chtěla ji trochu popíchnout a kupodivu se jí to podařilo, přestože se to černovláska snažila zakrývat.
„Přestaň žvanit a dělej co máš!“ nařídila jí rozmrzele Elisha a odkráčela pryč.
Aspoň že je zase klid. Rychle vylezla z vody a zkontrolovala svůj medailon. Kvůli fotkám se jej vždycky bála brát do vody, ale naštěstí byly v pořádku. Otřela se do ručníku a odběhla se převléknout do suchých šatů.
Jakmile dodělala práci v koupelně, vyprala si mokré šaty a nechala si je osušit na nádvoří, ovšem když se pro ně později vrátila, našla je tentokrát potrhané. Tohle musí dělat Elisha. Jenže, jak se mohla proti jejím pletichám bránit? Kdyby ji uhodila, byla by potrestána místo ní ona. S pouhými domněnkami ji nemohla z ničeho obviňovat.
Tohle bude zase drahý, povzdychla si Mei.
Vzala roztrhané šaty a přesunula se s nimi do kuchyně. „Serino, nevíš o nějaké jehle a niti?“
„Co? Zase něco?“ Kuchařka si šaty převzala a prohlédla si je zblízka. „Proboha. Co se s tím stalo? Elisha?“
„Nevím. Nevíš o něčem?“
„A myslíš, že to dokážeš dát dohromady? Bude to vypadat děsivě, když to všechno jen přišiješ k sobě.“
„Aspoň se o to pokusím. Nemůžu si dovolit přijít o každé šaty, které si pověsím ven.“
„Možná bych měla s Elishou promluvit nebo to řekni Iraiye,“ radila jí Serina.
„Ne, to je dobrý. Nechci být žalobníček. Iraiya má dost svých starostí, než aby řešila spory mezi podřízenými. Stejně by to bylo moje slovo proti jejímu a rozhodně nemůžu říct, že bych měla navrch. S tím si musím poradit sama.“
„Pokud bys cokoli potřebovala, víš že jsem tady,“ řekla ustaraně kuchařka.
„Já vím. Dík, Serino.“

Přes den musela pracovat, ale o volných chvílích se věnovala zejména výspravě šatů. „Co to děláš?“ ozval se zčistajasna lordův hlas. Seděla na jeho zahradě, přesto se natolik soustředila na svou práci, že si jeho přítomnosti nevšimla, dokud na ni nepromluvil.
„Nic. Jen se mi roztrhly šaty.“
„Copak jsi je dala psovi?“ ptal se lord, když viděl, jak jsou poničené.
„Nejspíš je našel sám,“ odvětila Mei. Ani ji nenapadlo odporoučet se pryč z lordova dosahu. Měla na opravu šatů jen velmi málo času, aby jím mohla mrhat a tak zůstala sedět a nerušeně pokračovala v šití.

Když byl čas vrátit se ke svým povinnostem, odnesla šaty do svého pokoje a položila je na slamník. Jakmile však vyšla na chodbu, uvědomila si, že kdyby se Elishe zachtělo, mohla by jí způsobit mnohem větší těžkosti než těch pár schválností, které provedla dosud. Neměla žádný klíč, aby si svůj pokoj zamkla. Kdyby se jí Elisha do pokoje vkradla, mohla by v její skříni objevit obraz, který lord nařídil zničit. Jaký průšvih by to u něho mohlo vyvolat?
Proč jsem ho u sebe vůbec schovávala? Teď kvůli tomu riskuji, pomyslela Mei, když se vracela do kuchyně. Vzápětí však o něco zakopla a upadla na zem. „Zatraceně.“ Opatrně se posadila a podívala se za sebe. Podlaha byla dokonale rovná, široko daleko nebylo nic, o co by mohla zakopnout.
„Co to bylo?“ zaslechla hlas Seriny, která záhy vyběhla z kuchyně. „Mei, co to děláš?“
„Zakopla jsem.“
„Jsi v pořádku?“ ptala se jí ustaraně kuchařka.
„Jasně,“ postavila se na nohy a podívala se na bolavé koleno, které měla odřené do krve.
„Měla by sis to ošetřit.“
„Stačí si to otřít,“ řekla na to Mei. Zamířila do umývárny, kde si ránu omyla a otřela do suchého hadru. Na šatech měla skvrnu od krve i od nečistot z podlahy, takže si musela opatrně očistit bílou sukni.
Když byla hotová, vrátila se do kuchyně, aby mohla pomoct s vařením. „Ukaž!“ zastavila ji Serina, aby se jí podívala na poraněné koleno. Odřenina jí stále krvácela, ale neměla čím si to obvázat nebo zalepit.
Serina přešla k malé skříňce v rohu kuchyně a vytáhla z ní obinadlo. „Počkej! Stačila by náplast. Nechci vypadat jako mrzák,“ namítala Mei.
„Náplast?“ podivila se Serina. „A jaký mrzák? Krvácí ti to. Pod tou sukní si toho obvazu stejně nikdo nevšimne.“
„Může to být vidět.“
„Ale,“ mávla nad tím rukou a nekompromisně jí koleno obvázala.


Když po obědě umyla všechno nádobí, vydala se uklízet do čajového salónku. Pečlivě utřela prach na vysokých skříních, u kterých se musela spoléhat na přenosné schůdky, vyprášila polštářky na křeslech a vytřela podlahu.
„Ty záclony by se taky měly vyprat,“ prohlásila Elisha, která ji už nějakou chvíli kriticky pozorovala.
„Jsou příliš vysoko.“
„To je tvůj problém. Dostala jsi za úkol to tady uklidit, tak to laskavě udělej!“ přikázala jí odměřeně Elisha a odkráčela pryč.
Mei si povzdychla a postavila si schůdky k oknu, ovšem ani s jejich pomocí nemohla závěsy sundat. Zkusila si stoupnout na špičky, ale jakákoli její snaha byla marná. „Mei?“ ozval se najednou Kathalův hlas. „Ty záclony přece nemusíš prát.“
„Elisha říkala, abych to udělala.“
„Na Elishu kašli! Slez dolů!“
„Bude si stěžovat, že nedělám práci pořádně,“ řekla na to Mei a znova se postavila na špičky.
„Pojď dolů! Já je sundám,“ nařídil jí Kathal.
„Měla bych to udělat já, Kathale.“
„Vždyť tam nedosáhneš. Tak dělej!“
Byl vyšší jen o pár centimetrů, přesto stačily na to, aby se mu těžké záclony podařilo sundat. „Dík,“ poděkovala mu Mei, když jí záclony podával.
„Co to máš s nohou?“ zeptal se jí Kathal. Jistě si všiml obvázaného kolene, když stála na schůdkách.
„Nic. Jen jsem zakopla a rozbila si koleno. To je všechno.“
„Zakopla jsi? O co?“
„Nevím. Občas jsem prostě nešika.“
„Myslím, že už to Elisha přehání,“ zamračil se Kathal.
Jak se dostal k Elishe? Přece nemůže za všechno, co se kolem mě děje. „Říkala jsem, že jsem zakopla.“
„Dávej si na ni pozor! Tímhle to nemusí skončit. Kdybys něco potřebovala…“
„Já vím, Kathale. Neboj!“ usmála se na něho Mei. Vzala záclony a odnesla je do prádelny.
Hned další den, když měla lordovi odnést jeho čaj, ovšem vrazila do neznámé překážky na podlaze. Ztratila rovnováhu a jen marně se snažila zachránit tácek s čajem. Horký čaj jí při pádu polil nárt levé ruky. Chodbou se vzápětí rozezněl zvuk rozbíjejícího se porcelánu.
Bleskurychle si stáhla rukavici z ruky a pofoukala si zarudlou kůži. Sedla si na zem a rozhlédla se kolem sebe. Ani tentokrát nezahlédla nic, o co by mohla zakopnout, přesto si byla jistá, že do něčeho narazila.
Hluk přitáhl dva strážné, kteří prošli kolem a zase se ztratili z dohledu. Tak krásný hrnek. Iraiya mě přerazí, povzdychla si Mei a začala uklízet nepořádek.
„Mei?“ ozval se o pár chvil později Kathal. „Co to bylo za ránu? Jsi v pořádku?“
„Jen jsem upadla. Nic mi není.“ Spěšně si navlékla rukavici na poraněnou ruku.
Hned za Kathalem kráčel i jeho bratr. Oba přistoupili blíž a podívali se na ten nepořádek. „Nemysli si, že jsem si ničeho nevšiml, Mei,“ pověděl jí Kathal.
„Není to tak zlý.“ Už chtěla odnést střepy do kuchyně, když jí tácek s rozbitým porcelánem nečekaně sebral.
„Arame, prosím tě, ukliď to tady,“ požádal svého bratra.
„Jasně.“ Aram si vzal tácek a odběhl s ním do kuchyně.
„Ty pojď se mnou!“ Kathal chytil Mei za ruku, přiměl ji, aby vstala a běžel s ní do umývárny. Poraněnou ruku jí potom strčil pod tekoucí vodu. „Nejlepší na popáleniny je studená voda. Zkus taky o sebe víc pečovat!“
„Dík.“ Zranění ji pálilo, ale studená voda byla příjemná.
„Za málo. Co se stalo? Elisha?“
„Nevím.“
„Co jiného,“ pravil rozmrzele Kathal.
„Neměli bychom ji obviňovat pokaždé, když se něco stane,“ namítala Mei. „Jak by mi mohla podrazit nohy, když nebyla nablízku?“
„Docela snadno. Neznáš její schopnosti.“
„A co bych s ní měla podle tebe dělat? Iraiya ji může napomenout, ale nemůže ji potrestat jen proto, že já něco tvrdím. Pochybuju, že to Elishu odradí. Tohle si musím vyřešit sama.“
„Hlavně se s ní nezačni prát!“
„Tohle já vím. Teď už musím donést pánovi čaj,“ uzavřela Mei a chystala se pryč.
„Počkej! Ještě ti to musím ošetřit.“
„Copak tady máte něco na popáleniny?“
„Samozřejmě. I démoni se občas spálí,“ řekl na to Kathal. Zavřel vodu a osušil si ruce. „Spáleniny se nám hůř léčí. Tak už pojď!“ Nekompromisně ji odvedl do kuchyně, kde jí na popálenou kůži namazal léčivou mast z bylinek.
Když ji konečně propustil, Mei připravila lordovi nový čaj. Zaklepala a vstoupila do jeho komnat. „Přinesla jsem váš čaj, pane.“
„Trvalo ti to,“ podotkl vyčítavě lord, který seděl u psacího stolu a něco si pročítal.
„Omlouvám se,“ položila tácek na stolek a nenápadně schovala ruku s mokrou rukavicí za záda. „Přejete si ještě něco, pane?“
„To je všechno.“
Mei se mu uklonila a spěšně vyšla na chodbu. Tentokrát už měla v úmyslu si to jít s Elishou vyříkat, ale než ji stačila vyhledat, narazila na Iraiyu, která ji neváhala zaměstnat jiným úkolem. „Mei, potřebuju, abys šla na nádvoří a urovnala věci ve skladišti. Je tam nesnesitelný nepořádek.“
„No, já vlastně…“ začala Mei namítat, ale když viděla Iraiyin přísný výraz ve tváři, raději zmlkla. „Už tam jdu.“
Vydala se tedy na nádvoří a vstoupila do malé dřevěné boudy, ve které byly uloženy především zahradnické potřeby. Na co to všechno potřebují? Pokud jí bylo známo, v blízkosti byla jediná zahrada. Nikdy si nevšimla, že by se o ni někdo staral, kromě péče, kterou jí věnoval lord svými schopnostmi, ve skladišti přitom objevila vše, co mohl zahradník potřebovat. Nůžky i lopatky různých velikostí, motyčky, keramické i dřevěné nádoby, sekery, kladiva, pilky, srpy, rýče, hrábě a mnoho dalších nářadí všeho druhu.
Nejprve srovnala všechny věci v regálech a poté se pustila na lopaty a hrábě, které byly pohozené na zemi. Postavila je do rohu, aby se v boudě uvolnilo více místa. Jakmile se však shýbla pro poslední lopatu, všechno nářadí na ni znenadání spadlo. Au. Rychle se vyhrabala zpod těžkého nářadí a promasírovala si paži, do které jí udeřily kovové hrábě. Kruci.
Vzápětí si povšimla stínu, který stál u dveří. „Co tady zase bouráš?“ ptala se jí usměvavě Elisha.
„To jsi udělala ty?“
„O čem to mluvíš?“ podivovala se Elisha, ale bylo zjevné, že zmatenost jen předstírá.
„Můžeš mi říct, co máš za problém?“ mračila se na ni Mei.
„Nevím o čem je řeč.“
„Ne? Tak co tady děláš?“
„Slyšela jsem hluk, proč bych se nemohla přijít podívat?“
„Dobře víš, jak to bylo. Nešla jsi sem jen náhodou a není náhoda, že věci kolem padají, když jsi zrovna poblíž. Nic jsem ti neudělala, Elisho, přestaň se svými provokacemi! Ignoruj mě, když mě nesnášíš.“
„Nebo co? Popereš se se mnou? Budeš si stěžovat?“ ptala se jí sebejistým tónem. „Kdo ti uvěří? Serina? Kathal? U nich to končí. Do svých problémů mě nezatahuj!“ pověděla jí Elisha a pak pohotově odkráčela pryč.
Mei ji měla chuť praštit, ale právě o to Elisha usilovala, aby byla potrestána jako problémový člověk. Co mám udělat, aby mi dala konečně pokoj? smetla ze sebe nepořádek a dala se zpět do úklidu.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 23.09.2014, 12:36:57 Odpovědět 
   Příspěvek o šikaně mezi uklízečkami jsem ještě nikdy nečetl, takže premiéra! I když se děj výrazně neposunul, jak říká Šíma, přeci jen se musí naše hrdinka nějak vypořádat s jednotvárnou prací a současně s mezilidskými-démonskými vztahy. Takže jako popisová kapitolka situace v paláci a menších problémů zajímavé.
 Šíma 22.09.2014, 11:56:41 Odpovědět 
   Zdravím.

Jak už napovídá samotný nadpis této kapitoly, Mei má problémy nejen s Elishou, ale i sama se sebou... Naštěstí se jí podařilo (prozatím) ze všeho vybruslit - s menším zraněním. Za jak dlouho si toho všimnou i ostatní (nejen Ti, kteří se jí snaží pomoci)? Souboj s démonkou by Mei nejspíš prohrála, a obrátit se na pomoc výše (lord), Mei není určitě donášečkou. Napíšu to krátce: stala se terčem šikany! Jako čtenář doufám, že vše projde ve zdraví...

Když jsem četl tuto část napadlo mne:
========================

- Není Mei občas k pánovi "drzá"? Stojí si za svým... No, vlastně se vykecala svými povinnostmi. Možná se ti dva i nějak sblíží a Mei se bude dařit lépe... (stále počítám s žárlivostí některých démonů)

- Když jsme u čaje a kuchyně... Kuchyňská linka??? ;-)

Děj se nikam výrazně neposunul, na práci šotků jsem toliko nehleděl. Trochu jsem si zvykl na Tvůj projev, na kterém je znát, že se snažíš text řádně opečovat.

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Radost je boles...
Centurio
Nekropotence41
kilgoretraut
Kapitola 4. Ten...
Nears
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr