obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Manželství je památka na lásku."
H. Rowland
obr
obr počet přístupů: 2915009 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 38920 příspěvků, 5681 autorů a 386594 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kapitola III. - Paní Carcas zvoní ::

 autor Ondřej Žižka publikováno: 22.09.2014, 11:06  
Za svatým Jakubem a na Konec světa, Kniha první - Voie du Piemónt Pyrenéen
 

       V noci jsem se převaloval a měl jsem zlé sny. V prvním se mi zdálo, že mi nějací gangsteři zastřelili mladšího bratra z projíždějícího auta. Když jsem se probudil a usnul podruhé, stála přede mnou Lucka a s vážnou tváří na mne hleděla. Řekla mi, že odchází, že už má sbaleno.
      Trhnul jsem sebou. Podíval jsem se na mobil a zavyl. Zaspal jsem.


      Byla sice ještě tma, ale za kopci už začalo svítat. V tuhle dobu jsem chtěl být už dvě hodiny na nohou. Sbalil jsem se a kvapně vyrazil. Neměl jsem nic k jídlu a jen trochu vody. Po hodině chůze jsem si myslel, že jsem na kraji Carcassonne, když mne místo vyhlížené cedule přivítalo město Trébes.
      Ono cílové město jsem dobyl až za další dvě hodiny. Vytrvalý déšť mi zmáčel i mé náhradní oblečení a až na pár triček mi moc suchého nezůstalo. S deštěm přišla i mlha, takže když jsem míjel slavný hrad nedaleko centra, neviděl jsem nic kromě pár krajních věží.
      Turistická kancelář byla jak místo v jiné dimenzi. Ať jsem se ptal kohokoli, každý mě posílal jinam. Pak jsem narazil na dům, kde se kdysi nacházela a na ní jsem našel na malém papíře mapu. K mé smůle rozmazanou deštěm. Zastavoval jsem lidi a vyptával se. Jeden z nich, starší muž se čtyřmi psy na vodítku, na mě spustil vodopád francouzských slov a já ho nemohl zastavit. Když skončil, řekl jsem mu se smíchem, že neumím francouzsky a nerozumím mu. Jen se usmál a zeptal se, jestli umím anglicky.       Pak jsem si ten vodopád poslechl ještě jednou, ale tomu jsem už rozuměl. Poslal mě na kraj centra, kde bylo tolik cedulí se směrem k turistické kanceláři, jako by je sem někdo snosil z celého města.
      Kancelář byla zavřená. Tedy ještě hodinu a půl. Sedl jsem si na blízkou zastávku autobusů a pozoroval procházející lidi. Snažil jsem se udržet si alespoň nějaké teplo, což v promočeném oblečení dost dobře nešlo. Když pak kancelář otevřela, cítil jsem se jako o Vánocích.
      Poutnický pas alias Credencial sice neměli, ale věděli, kde se dá sehnat. Ukázali mi, kde začíná značená Cesta a kde je nejlepší knihkupectví ve městě. Chtěl jsem se totiž poohlédnout po nějakém průvodci. Hlavně jsem ale získal pozici Notre Dame de l´Abbaye, kláštera, kde se dalo přespat. A tam vedly mé další kroky.

      Klášter byl jako ten z každé encyklopedie. Čtvercové sloupové nádvoří s parkem uprostřed, z jedné strany kostel, velké sály a mnoho nádherných soch v životní velikosti.
      Dovnitř jsem vstoupil velkými kovanými dveřmi a podle cedule našel recepci. Uvnitř za stolem seděl muž s brýlemi a v pravém rohu u malého stolu seděla jeptiška, jak jsem brzy zjistil, abatyše. Muž uměl trochu anglicky, Sestra vůbec. Dozvěděl jsem se, že za jednu noc zde chtějí 23 euro, což se mi zdálo příliš. Už jsem se chystal odejít, když se Sestra zvedla a zeptala se francouzsky, co se děje. Muž jí to vysvětlil a chvíli spolu mluvili. Pak se mě zeptal, kolik bych si za nocleh představoval. Odpověděl jsem mu, že jsem za poslední týden utratil 10 euro, ale že za noc to klidně dám. Muž mluvil chvíli se sestrou a pak přikývl. Z celého jejich rozhovoru jsem rozuměl jen slovům Real pelerin.
      Je to výraz pro pravého poutníka. Člověka, který na své cestě přespává venku a snaží se nevyužívat blahobytu hotelů a restaurací. Prostě se drží jednoduchého poutnického stylu. Je ale také z části závislý na pomoci ostatních, stejně jako poutníci ve středověku. Není to to samé jako žebrák, protože název Pelerin je ve Francii pojen vždy s úctou a pokorou. Například nemocnice mají povinnost ho přijmout a ubytovat na jednu noc, pokud nenalezne jiné místo k noclehu. Na mnoha místech stačí říci a prokázat kdo jste a máte vstup zdarma do kostelů, muzeí i hradů. Zvláštním způsobem to z otrhaného a špinavého poutníka dělá veřejností uznávanou osobu.
      Dostal jsem malou cimru s jedním stolem, postelí a umyvadlem. Nebyla chladná, spíš naopak. Chvíli jsem zápasil s klikou od okna, ale nakonec se mi podařilo pustit dovnitř trochu vzduchu. Sundal jsem ze sebe mokré oblečení a kalhoty vypral v umyvadle. Byly od bahna až do půli stehen.
      Poté, co jsem na sebe navlékl vše, co zbylo suché, a rozvěsil po pokoji vše mokré, vydal jsem se zpět do deště navštívit město. Prvně jsem si to namířil vzhůru k hradu.

      Hrad...
      Hrad byl velkolepý. Kdysi jsem ho viděl na obrázku a věděl jsem, že je velký. Jenže on byl ještě větší. Dnes se říká hrad, ale jde vlastně o původní město, v historii chránící okolní krajinu prvně před Francouzi a později před Španěly. V jeho podhradí vyrostlo menší obchodní souměstí La Bastide Saint-Louis, které, pohlceno starším městem, tvoří dnešní centrum Carcassonne. Zajímavá je i legenda o vzniku názvu města.
      Když Karel Veliký obléhal tehdy saracénské město již pátým rokem, docházely uvnitř zásoby téměř všeho. Žena saracénského krále Balaacka, Carcas, dostala nápad vykrmit z posledních zásob prase a hodit ho po obléhatelích. Ti, sami hladoví, v domnění, že na hradě mají hodně zásob, druhý den odtáhli. Carcas nechala zvonit všemi zvony a odcházející Karel si povzdechl: „Dame Carcas sonne“, což v překladu znamená „Paní Carcas zvoní.“
      Procházel jsem úzkými ulicemi sem a tam. Stylové krčmy se střídaly s malými obchůdky a hotely. Královský palác byl uzavřen, ale zašel jsem do hradního kostela poděkovat za další dobytý bod. Kostel byl tichý, jednoduchý a krásný. Stejně jako ten předchozí byl osvícen pouze světlem svíček. Zvenku sem doléhal jen zvuk deště a skupinek studentů, kteří zde hráli jakousi dějepisnou hru.
      Mé další kroky vedly do několika knihkupectví. Hledal jsem tištěného průvodce a několik jsem jich opravdu našel, ale všechny byly ve francouzštině. Vybral jsem si v bankomatu hotovost a dokoupil trochu zásob. První velkou dírou v mých plánech platit kartou byl totiž minimální limit, který většinou přesahoval sedm euro. Na tu hranici jsem se ale skoro nikdy nedostal.
      Když jsem se vrátil do opatství, vyhledal jsem Sestru a získal od ní hned dvě důležité věci. První byl Credencial. Konečně. Hned jsem do něj obdržel dvě razítka - města a opatství.
      Druhá věc se mi zprvu nezdála tak důležitá, později jsem za ní však byl neskonale vděčný. Byla to malá knížka, která obsahovala kontakty na ubytovny, fary a místní obyvatele, kteří poskytují útočiště procházejícím poutníkům. Strčil jsem ji do batohu s tím, že budu těžko volat na neznámé francouzské číslo. Navíc když nemám téměř žádný kredit. Následující dny mě však měly přesvědčit o tom, že se mi to i tak bude hodit.
      Po sprše jsem se připojil na místní Wi-fi a poslal pár e-mailů rodině a několika přátelům. Možná jsem byl zčásti pravý poutník, ale nechtěl jsem si alespoň na chvíli připadat tak sám. Ještě jsem stále cítil neklid z včerejšího rozchodu a trochu strach. Byl jsem v té malé cimře jako odtržený od světa a tak mě těch několik vět s mou rodinou neuvěřitelně povzbudilo na duchu a dodalo mi odvahy.
      Následující dvě hodiny jsem strávil pátráním na internetu po nějakých mapách. A pátrání se vyplatilo. Na stránkách zabývajících se přímo mou trasou jsem nalezl ke stažení celou Cestu až do Španělska. Nebyla sice nijak přesná, ale alespoň jsem znal města, kudy prochází a přibližnou kilometráž. Když jsem si jí rozepsal do deníku, byla ještě o několik desítek kilometrů delší, než jsem původně předpokládal.       Bylo jich více než 600 do St. Jean Pied de Port, začátku Camina Francés. Pomalu mi začínalo docházet, že tahle Cesta nepotrvá měsíc ani dva. Možná budu potřebovat celý život. A možná i víc.

      Ráno jsem vstal v půl čtvrté. Cítil jsem se pln adrenalinu jako kůň před závodem, akorát nevěřím, že toho tak bolí záda z postele. Rychle jsem sbalil suché i mokré oblečení a pak i vše, co jsem měl po pokoji. Za dvacet minut už jsem otvíral bránu a vycházel do tmavých ulic ještě nočního města.
      Došel jsem na nábřeží řeky L´Aude a uviděl první červeno-bílou značku a první mušli směřující proti proudu řeky. Když jsem měl konečně směr a věděl kam jít, cloumala mnou nevýslovná radost a optimismus. Chvíli jsem si užíval ten moment a pak vyrazil.
      Cesta podél řeky byla elegantním útěkem z centra na předměstí a vyhýbala se většině zastavěným částem. Netrvalo ani půl hodiny a já špatně odbočil a ztratil se.
      Bylo to ve chvíli, kdy jsem opustil pouliční osvětlení parku a značka náhle prudce uhnula. Následující hodinu jsem se marně snažil vrátit zpět na Cestu. Mapa však nebyla podrobná a tak ve chvíli, kdy se mi konečně podařilo značku překřížit, nevěděl jsem, na kterou stranu se po ní vydat. Když jsem konečně vyřešil i tento problém, několikrát se mi stalo, že Cesta v některé z ulic zahnula za roh a já se musel vracet. Pak jsem si ji na jedné křižovatce prohlédl.
      Byla podobná té naší. Bílý pruh nahoře, pod ním červený. Jenže občas jsem zahlédl ještě jeden bílý vespod. Při pečlivějším pohledu jsem zjistil, že je to obrácené písmeno L. Celá značka tak vypadala jako písmeno F a určovala, na kterou stranu Cesta uhne. Bohužel pro mě dolní nožička byla téměř neviditelná, tím spíš, když slunce ještě nevyšlo.
      Po téhle první lekci jsem už šlapal po trase jak rodilý Francouz. Přešel jsem několik čtvrtí a dostal se mimo město. Na východě se připravovalo svítání, nebe téměř bez mráčku. Bylo mi trochu chladno, zvláště v kraťasech. Kalhoty jsem měl stále mokré a připevněné na batohu.
      Další vesničkou bylo Maquens. Sedl jsem si u kostela na snídani a odpočíval jsem, když tu začalo zvonit. Prvně odbilo sedm hodin, pak za dvě minuty znovu. Za další dvě minuty odbilo čtyřikrát po třech ranách a pak dvacetkrát dvě rány do dvou zvonů. Seděl jsem a poslouchal tu zvonohru s úžasem. No, uznejte sami, taková symfonie kolem sedmé ranní a přesto ten kostel po tolika letech ještě nikdo nevypálil. To si zaslouží nemalý obdiv nejen zvonů, ale i místních obyvatel.

      Přes vesničky Villabe a Lavalette jsem se dostal do vsi Alairac. Byla nádherná. Všude po ulicích květináče plné kytek, na dlaždicích malovaná čísla domů i názvy ulic. Střed vesnice měl půdorys několika kruhů jako terč a ten, kdo kreslil značky, se zde opravdu vyřádil. Tak se stalo, že jsem stál potřetí na stejné ulici, ale pokaždé jsem přišel a odešel jinudy. Úžasný labyrint. Kolikrát jsem se ocitl v tak úzkých uličkách, že jsem se stěží protáhl a nejednou jsem prošel skrz nějakou zahradu. V jedné ulici mě z okna pozorovali dva kluci a smáli se mi. Značení jsem už ale uměl a tak jsem z neustále vlnící se cesty nesešel a šťastně se dostal ze vsi.
      Další vesnice byla Arzens. V místní pekárně jsem si koupil čerstvou bagetu a od prodavačky vyprosil vodu. Na jedné lavičce jsem si sedl a pustil se do jídla. Mohl jsem dnes skončit už zde, podle notýsku bylo možné přespat v místní ubytovně, ale měl jsem ještě dost sil a nebylo ani deset hodin.
      Na kraji vesnice jsem minul zajímavý patník. Stálo na něm St. Jaques de Compostelle – 1254 kilometrů. Trasa ale vedla přes sedlo Col du Somport a byla trochu kratší. V tu chvíli jsem si uvědomil, že už mě to neděsí. Nějak jsem se s tím vnitřně srovnal, a i když mi to pár dní trvalo, už jsem se toho nebál. Spíš naopak. Bavilo mě ukusovat z té obrovské cifry po kilometrech a sledovat jak ubývá.
      Cesta dál vedla po asfaltu a byla namáhavá. Puchýře mě dřely ze všech stran a zabrat dostávaly i klouby. Trochu jsem snížil rychlost a šlo se podstatně lépe. Tlak už nebyl takový a hlavně nebylo kam spěchat. Alespoň jsem se mohl dívat více po krajině.
      A že to stálo za to. Cesta se mírně zvedala po předhůří Pyrenejí a pode mnou se rozkládaly nekonečné roviny francouzského jihozápadu. Kam až oko dohlédlo, tvořila síť dálnic a silnic kostru spojující města i městečka až k velkému Toulouse. Vůči městu, jež sedělo na severu jako kachna na vejcích, jsem se, ať jsem šel jakkoli rychle, vůbec nehýbal.
      Za jednou zatáčkou se přede mnou objevil kopec s velkým kostelem na vrchu. Domy kolem něho v prudkém svahu tvořily nedobytnou pevnost. Montréal. Rozhodl jsem se udělat si nahoře siestu, což ale znamenalo vyšplhat v tom spalujícím vedru nahoru.

      V polovině cesty na mne něco vykřikla žena umývající okno. Poděkoval jsem, aniž jsem věděl proč, než jsem však vylezl nahoru, uvědomil jsem si, že křičela Bonne route, neboli Šťastnou cestu.
      Navrchu mne čekal dárek v podobě posezení pod rozložitou korunou velkého stromu a přenádherný výhled do tří světových stran. Rozložil jsem mokré věci po trávníku kolem a rozhodl se setrvat zde dvě hodiny. Nedaleko jsem nalezl i vodu, takže jsem se rozplýval blahem. Než jsem se pustil do jídla, zašel jsem do kostela. Ten pro mne byl velkým překvapením. V celém svém životě jsem neviděl tak široký a vysoký kostel bez sloupů podpírajících klenbu uprostřed. Skoro se to zdálo nereálné, že by stěny a strop unesly váhu celé střechy. V lodi byly hned čtyři řady lavic a velké množství postranních kaplí. Celkově kostel působil nádherně, ale ne přeplácaně.
      Vyšel jsem ven, lehl si na lavičku a pod hlavu si dal batoh. Pode mnou bylo možné vidět provazy aut táhnoucí se od města k městu. Zvířený prach kombajnů sklízejících víno a kukuřici. Lesknoucí se budovy továren.

      Stín stromu mne chránil před nekompromisním sluncem. Lehounký vítr mě uspával. Bylo mi krásně a cítil jsem se vyrovnaně. Možná jsem udělal chybu, že jsem se oddělil od kluků, ale za tenhle klid to určitě stálo.


 celkové hodnocení autora: 98.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 22.09.2014, 10:31:10 Odpovědět 
   Zdravím.

Text je čtivý a stále zajímavý. Má zvláštní atmosféru, takovou tu cestovatelskou (možná by nebylo od věci text vydat knižně i s fotografiemi). Náš hrdina se vydává sám za svým cílem, který je zatím velmi daleko, ovšem i cesta může být cílem a já jsem zvědav, kam jej jeho kroky zavedou. Na práci šotků jsem nehleděl, občas zazlobilo formátování, což nemá na kvalitu vyprávění vliv.

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Jako kdyby se náš hrdina ocitl v docela jiném světě, možná za toto může právě ona "řehole", kterou na sebe vzal právě oním předsevzetím, že vykoná tuto poutní cestu...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
memeks
(11.12.2018, 05:24)
světýlko života
(8.12.2018, 20:27)
Klara Marta
(6.12.2018, 19:05)
Visla
(24.11.2018, 17:12)
obr
obr obr obr
obr
On... A jeho le...
PinkBoo
Svět za duhou 1
micromys
Tajemství levan...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Abraxas
Nikopol
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr