obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915662 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39762 příspěvků, 5802 autorů a 392283 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 7 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 28.09.2014, 20:55  
Minule Karolína od Viktora utekla. Poprvé v sobě našla sílu vzepřít se, uvědomit si, že ve vztahu se musí snažit oba dva. A i když ho vezme zase na milost, nemusí být všechno stejné.
Název dnešního dílu: Učím se víc brát a míň dávat. Jde to pomalu, ale jistě.
 

Vím, že na mně zvonil u bytových dveří, ale já mu neotevřela. Neměla jsem chuť ho vidět ani poslouchat, jak se ospravedlňuje. Stejně tak jsem nebrala jeho telefony a textovky od něj jsem rovnou mazala, bez přečtení. Nezájem. Nezájem o takový vztah. Chci lásku, pravou, čistou.

Viktor své úsilí po dvou dnech vzdal. Přestal mi volat, psát, přesto jsem si byla jista, že ví o každém mém kroku. Napíchnout někomu mobil není problém, a gépéeska v autě je samozřejmost. Bylo mi to jedno. Chyběl mi, ale kupodivu jsem jeho nepřítomnost zvládala. Neužíraly mě myšlenky, co kde dělá a s kým je. Můj mozek byl tak otupělý z těch všech podpásovek, že jsem si snad i užívala chvíle nudy a snad si i namlouvala, že to zvládnu. Chodila jsem do školy, učila se a pracovala. Občas jsme s partou ze školy zašli na víno. Potřebovala jsem se srovnat, dokázat si, že mám na víc než jen na čekání na chlapa, až si vzpomene. Možná proto jsem jednoho dne ve vinárně sbalila prvního číšníka, který se kolem mně ochomýtnul. Obyčejný kluk, věkem blízko k mému, nebylo na něm vůbec nic zajímavého. Objednávala jsem si jedno víno za druhým, a když už jsem měla dost jeho úsměvů a pohledů, jednoduše jsem ho vzala za ruku a odtáhla na dámské záchody, kde jsem ho natlačila na zeď.
„Tak se ukaž, jakej seš chlap,“ řekla jsem ztuha, protože se mi už jazyk dost zadrhával, a ukazováčkem mu zajela za lem kalhot. Strašně jsem si na někom potřebovala vybít vztek a tenhle chudák byl pro to ideální oběť.
Na to, jak se ještě před chvílí tvářil potěšeně, jeho nadšení rázem vyprchalo.
„Počkej,“ koktal překvapeně. „Co když někdo přijde?“
„No a co? Se snad bojíš?“ hecovala jsem ho.
„Ne-nebojím, ale co když mě šéf bude hledat?“
Přišel mi směšný tím, jak se nervózně rozhlížel kolem sebe a snažil se mě zbavit. Začala jsem se smát, díky vypitému alkoholu hlasitěji, než se hodilo, ale mě to bylo v tu chvíli jedno.
„Ty seš takovej debil, podívej se na sebe, taková nula, nicka! Ty můžeš vážně jenom roznášet kafe, protože na nic víc nemáš! Nemáš určitě ani na pořádnou ženskou, protože jí to neumíš udělat….“
Brečela jsem, hystericky jsem brečela, ne snad nad ním jako spíš sama nad sebou, bylo mi líto sebe, své duše, kterou jsem zaprodala Viktorovi. Chyběl mi, tak strašně moc mi chyběl, a jeho rána pod pás bolela jako čert. Víno dalo průchod mým citům, slzy mi stékaly po tvářích spolu s čůrkami rozpuštěných černých očních linek, bušila jsem pěstmi do toho chudáka a vybíjela si na něm svůj vztek a zklamání.
„Vy chlapi jste všichni stejný! Prasata! Hajzlové! Co si o sobě myslíte? Bezpáteřní svině!“
Nic víc jsem nestihla říct, protože jsem se skácela na zem na kachličky a tam jsem, oblečena do hadrů z Replay, pozvracela všechno, co se dalo. Vím už jen, že mě nějak odtáhli domů, a já se z kocoviny dostávala tři dny. Nikdy jsem už do té vinárny nevkročila, protože bych se musela hanbou propadnout. Tím pro mě skončil pokus vyhnat Viktora z hlavy. Nešlo to. Pořád tam byl.

Simoně jsem o svém pražském dobrodružství nic neřekla, tohle by pro ni bylo těžce stravitelné sousto. Nechtěla jsem zase poslouchat ty řeči o tom, jak mi to říkala a jak jsem nepoučitelná. Věděla jsem to sama nejlíp. Stejně si všimla, že se něco děje, ale neptala se. Jen mi každý večer uvařila čaj až do postele a k tomu mi podala balíček papírových kapesníků. Viktor přicházel a odcházel v celkem pravidelných intervalech a já mohla jen čekat, kdy se zase objeví.

Šla jsem po ulici a sháněla nějaké oblečení na jaro. Byla půlka března a venku se znatelně oteplilo, takže bylo na čase obměnit šatník. Zastavila jsem se u obchodu s kabáty. Jeden ve výloze, starorůžový, polodlouhý, se zavazováním v pase mi padl do oka. Cena byla určitě vysoká, ale líbil se mi.
Požádala jsem prodavačku o svoji velikost a zaplula s ním do kabinky. Byl naprosto dokonalý. Seděl mi akorát, neměl chybu. Svlékla jsem ho
a vyšla z kabinky, abych vlétla Viktorovi přímo do náruče. Stál u druhé kabinky a v ruce držel dámskou kabelku. Zůstala jsem na něj překvapeně zírat, stejně tak jako on na mne. Ten pohled do jeho očí trval snad věčnost, bloudila jsem v něm a nemohla najít cestu k návratu.
„Viktore, máš mojí kabelku?“ ozvalo se za závěsem a já tak dostala šanci se trochu probrat.
„Jo,“ zahučel a zaměřil se na mě. „Co tady děláš?“ zašeptal.
„Nakupuju. A co tady děláš ty?“
„Dělám podržtašku. Proč se mi neozýváš?“
„Ta zrzka ti to určitě nahrazuje,“ pohodila jsem hlavou.
Poodešel se mnou za roh. „Co blbneš? Karolíno, nech toho. Chystal jsem se ti ozvat, jen jsem měl hodně práce.“
„Jasně, s manželkou po nákupech, to dá zabrat,“ řekla jsem sarkasticky.
„Přestaň, nechci se hádat. Co děláš večer?“
„Budu se učit, co by?“ odpověděla jsem neutrálně.
„Stavím se.“
„Asi nebudu mít čas,“ dělala jsem drahoty.
„Udělej si ho. A teď mi dej honem pusu.“
„Jdi do prdele, Viktore,“ řekla jsem mu narovinu.
„Jsi nějaká hustá,“ zvedl významně obočí. „Zlobíš se?“
„Ty se mi zdáš,“ zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. „Radši jdi za manželkou, aby ti zase nenasadila parohy!“
Smutně se na mě podíval, ty jeho pohledy jsem moc dobře znala. Měla jsem co dělat, abych mu neskočila kolem krku.
„Stejně večer přijdu.“
Chtěla jsem, strašně moc chtěla, aby přišel, aby mě sevřel do své náruče, ale moje uražená hrdost mi zakazovala se na něj usmát, natož ho pozvat. Odcházela jsem od něj.
„Počkej, ten kabát ti zaplatím,“ zašeptal za mnou.
„Strč si ty peníze někam,“ vzkázala jsem mu se vztyčeným prostředníčkem jako tvrďačka a s bolavým srdcem ho nechala stát za sloupem. O tom, že jsem se na ulici musela opřít o pouliční lampu, abych naše setkání vydýchala, vědět nemusel.

Večer se opravdu ukázal. Stál ve dveřích s kytkou. Otevřela mu Simona, protože já byla ještě ve vaně. Jejich rozhovor jsem ale slyšela dobře.
„Pojď dál,“ pozvala ho. „Dáš si něco k pití?“
„Co máš?“ rozvalil se na židli, až zavrzala a nohy natáhl před sebe.
„Kafe, čaj, limču, no klasika. Jsi v chudým, studentským bytě, tak co chceš?“ podotkla významně.
„No, tak mi uvař čaj,“ rozhodl se.
„Dlouho ses tady neukázal?“ zajímalo Simonu. „Měl jsem moc práce,“ odpověděl jednoduše a víc to rozebírat nechtěl. „Karolíno, neutopila ses tam?“ zavolal na mě. „Nechceš umýt záda?“
„Tak to bacha, já jsem tady taky,“ ozvala se Simona. „Přece mě tu nebudete přivádět do rozpaků?“
„No ty bys to určitě zvládla,“ poškádlil ji. „Jak jste na tom se stavbou? Karolína říkala, že stavíte.“
„Jo, už budeme mít hrubou stavbu. Jde to rychle, ale je to strašně drahý,“ posteskla si.
„To mi povídej, já stavěl před pěti lety. Sice jsem na to měl firmu, ale musel jsem je pořád hlídat, stát jim za zády. Někdy je lepší si to udělat sám.“
„Jsem tady,“ vešla jsem dovnitř s turbanem na hlavě a v pyžamu.
„Tady se už se jde spát?“ divil se.
„Je večer, ráno vstáváme. Mám na tebe jenom chvilku.“
Plácnul mě po zadku. „Pyžamo s myškama je sexy.“
„Nedělej si legraci. Radši si vezmi ten čaj a pojď se mnou ke mně. Jinak ti tam usnu a můžeš jít domů,“ pohrozila jsem mu. Rozloučil se se Simonou a poslušně cupital za mnou do pokoje.
„Vyloženě dětský pokojíček,“ ušklíbnul se. „Kde máš plakát Toma Cruise?“
„Tak ten jsem vyhodila před pěti lety. Teď mám jiný idol,“ objala jsem ho kolem pasu.
„Předpokládám, že mně?“
„Šílíš? Přece Leonarda Di Capria!“
Povalil mě na postel. „Ty cácorko, co si to dovoluješ? Ty mně budeš provokovat?“ začal mě lechtat pod paží, až jsem se mohla počůrat smíchy.
„Nech toho,“ prosila jsem. Přestávalo mě bavit hrát si na uraženou.
Slitoval se nade mnou. Narovnala jsem si pyžamo a přikryla se peřinou.
„Co tvoje žena?“ nahodila jsem téma.
„Co by? Normálka.“
„A co Miloš?“
„Volal mi ráno. Prý je ta věc vyřízená.“
„Jaká věc? Ta obchodní nebo ta druhá?“ nedala jsem se odbýt.
„Ty jsi nějaká zvědavá,“ pousmál se. „Můžu tě ale uklidnit, že jsou vyřešené obě dvě.“
Zašklebila jsem se. Každý z nás měl jiný názor na to, jak by to mělo dopadnout. A zdálo se, že dobře to dopadlo pro Viktora. Ženu měl zpátky, tak o co mu šlo?
„Nejsi ráda?“ zamračil se.
„A mám být snad ráda za to, že máš v posteli manželku?“ zasmála jsem se cynicky.
„Máš být ráda, když já jsem rád. A jestli ti jde o tohle, tak tě můžu uklidnit, že s naším manželským životem to tak žhavý nebude. Nevíš, jak bych to asi dával?“
Svlékl si rifle a lehnul si ke mně pod peřinu.
„Máš tak krásně hladkou kůži,“ hladil mě po zádech. „Takovou jemnou, sametovou jako mech. Chtěl bych jí hladit pokaždé, když usínám.“
„Hm,“ zamumlala jsem, protože jeho dotyky byly víc než příjemné.
„A já se každý ráno budím s hrůzou, že jsem mluvil ze spaní.“
„Tobě se o mě zdá?“ zajímalo mě.
„Pořád. A když jsem byl tenkrát pryč, tak tisíckrát. Byla jsi světlo na konci tunelu, kvůli kterýmu jsem se chtěl vrátit. Já vím, že nejsem ideální, já to vím. Ale chci ti říct, že teď v tom baru jsem zas tak opilej, abych nevěděl, co dělám, nebyl. A s tou holkou jsem nic neměl. Mrzelo mne, že jsi odtamtud utekla.“
Zabořila jsem obličej do polštáře. Moje odhodlání udržovat si odstup bylo ta tam.
„Ty mi nevěříš? Podívej se na mě,“ vzal můj obličej do svých dlaní.
„Přísahám, že ne. Jo, byla hezká, ale ne tolik jako ty. A byla to šlapka. Já tě opravdu miluju, Karolíno. Jen jsme se potkali ve špatný čas.“
„Jak dlouho to mám ještě vydržet?“ hlesla jsem. „Zabíjí mne ta nejistota, chápeš?“
„Chápu, věřím ti to, ale teď s tím nemůžu nic udělat. Snad počkáš, protože mě máš ráda.“ Sevřel mě v náručí. „Nechceš si svléknout to asexuální pyžamo?“
„Něco se ti na něm nelíbí? Já nevím jak ty, ale já jdu spát,“ popíchla jsem ho. „Moc se nevysiluj, ať jsi doma co platný!“
„Nech si ty kecy,“ zamračil se a pokusil se mi stáhnout pyžamo. Zabránila jsem mu v tom.
„Nechci,“ řekla jsem pevně.
„Co je?“ nechápal.
„Chci tě mít vedle sebe, protože tě strašně miluju, ale nedokážu s tebou spát. Nechci se o tebe dělit. Budeš si muset rozmyslet, co vlastně chceš.“
„Počkej, ty mi dáváš ultimátum?“ nevěřil svým vlastním uším.
„Říkej si tomu, jak chceš,“ pokrčila jsem rameny. Na to asi nebyl zvyklý, čekala jsem, že vylítne jako čertík z krabičky, ale kupodivu se tak nestalo.
Seděl proti mně na posteli a díval se mi do očí. „Já tě vlastně chápu,“ zašeptal. „Ty jsi mi strašně přerostla přes hlavu, Karolíno. Zezačátku jsem to bral jako zpestření, zábavu, ale už dávno to tak nemám. Jsem zvyklej, že si všechno zaplatím a u tebe jsem to taky čekal. Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak se teď zvednu a zmizím. Jenže mě na tobě sakra záleží. A přes to všechno dělám chyby. Můžeš mi tu Prahu odpustit? Já přísahám, že se tam nic nestalo. Ožrali jsme se s Ivošem, ta holka s námi nebyla.“
„Chci ti věřit,“ povzdychla jsem si.
„Věř. A teď si k tobě lehnu a budu s tebou, dokud neusneš, ano?“ přitulil se ke mně pod peřinu a něžně mě líbnul na čelo. Opírala jsem si hlavu o jeho silnou paži a znovu se začala cítit v bezpečí.
Čekal, až mu usnu v náručí a teprve potom se neslyšně vytratil pryč.
Ráno jsem na polštáři našla už napůl usušenou bledulku. Schovala jsem si ji do krabičky, plné památek na něj.

S návratem nevěrného Miloše se vrátil i můj Viktor. Zahrnoval mě smskami, telefonáty a svými návštěvami. Dělal si na mě čas, až to bylo podezřelé.
Byl duben, když mi vrcholilo zkouškové období. Ležela jsem v jeho posteli a učila se. Oblečená. Své předsevzetí o celibátu jsem dodržovala a on ho musel akceptovat. „Ležel vedle mě a pracoval na notebooku.
„Karolíno, musím ti něco říct,“ přitáhl si mě najednou k sobě. „V červnu musím odjet.“
„Snad ne na východ!“ zděsila jsem se.
„Ne ne, jedeme s Radkou a s kluky na dovolenou.“ Bác! Zase se mi připomněl strašák jménem Manželka.
Pokrčila jsem smutně rameny. „Neptáš se mě na svolení, co?“
„Neptám, za to mám perfektní nápad. Co kdybyste jely se Simonou taky?“
Musela jsem se smát. „To je dobrý vtip!“
„Počkej, to není vtip, já to myslím vážně. Thajsko je krásný, líbilo by se ti tam.“
„A nevíš, kde na to vezmu? A Simona? A vůbec, proč bychom tam měly být taky?“
„O peníze se nestarej. Budeš mi strašně chybět, a tohle je jediný způsob, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Rodina bude ráda, že s ní pojedu a já budu rád, že tam budeš se mnou.“
Připadala jsem si jak v blázinci. „Viktore, to je šílený nápad. Jak si to vůbec představuješ? Myslíš, že je tvá žena tak hloupá, aby na to nepřišla?“
„To vyřešíme potom, teď je důležité, jestli máte pas.“
„Ale já jsem neřekla, že poletíme,“ bránila jsem se. „Přijde mi to padlý na hlavu!“
„Ok, tak si to rozmysli, a sežeň mi Simoniny iniciály, ať vám můžu zařídit víza.“
„Jsi blázen, Leitnere!“ posadila jsem se na něj.
„Ale proto mě miluješ,“ zazubil se na mne. „Jo a navíc se ode mne hezky učíš.“
„Učím? Jak jsi na to přišel?“ nechápala jsem jeho narážku.
„Volal mi kámoš z dálniční policie. Prý mám hezkou snoubenku s pěknou vyřídilkou. Copak jsi to vyváděla, co?“ Culil se, nezlobil se na mě.
„No, trochu jsem si tvým jménem pomohla,“ zatvářila jsem se rozpačitě. „Nevadí to? Neudělala jsem ti nějaký průšvih?“ sondovala jsem.
„Určitě ne, jsi moje šikulka. Učíš se rychle,“ pochválil mě. „Vlastně pro tebe něco mám,“ vzpomněl si. Sundal mě ze sebe a zamířil ke skříni. Vytáhl z ní malou pistoli, stříbrnou s černou rukojetí.
„Tohle měj u sebe, nikdy nevíš, kdy se ti může hodit. Je to Káhrovka, Ká čtyřicítka, samonabíjecí. Chtěl jsem ti to dát už dávno, ale ještě jsi nebyla připravená.“ Hodil mi jí na postel a já jsem jí štítivě odsunula dvěma prsty ze svého polštáře.
„Na co ji potřebuju? Vždyť nemám ani zbrojní průkaz!“
„Uděláš si ho hned po dovolené. Už je nejvyšší čas.“
„A podle čeho jsi poznal, že už jsem připravená?“ zajímalo mě.
„Chováš se jako správná mafiánka, jak ty sama říkáš. A krom toho mám pár nepřátel, u kterých nikdy nevíš.“
„Hrozí mi něco?“ lekla jsem se.
„Ne, myslím, že ne. Ale opatrnosti není nikdy dost.“
Zbytek odpoledne mě učil, jak se odjišťuje a jak se do ní vkládají náboje. Byli jsme hotoví Bonny a Clyde! Nakonec jsem ocenila, že vybral šedočernou barevnou kombinaci. To ladí skoro se vším.

Simoně jsem Viktorův plán přednesla doma u večeře. Zírala na mně stejně jako před pár hodinami já na Viktora.
„Se praštil do hlavy, ne?“ klepala si na čelo. „Když pominu fakt, že je to cvok, tak jak bych to měla vysvětlit Mirkovi?“
„No to teda nevím. Na druhou stranu uznej, že by to byla super dovolená. A když to platí?“ Pokrčila jsem rameny.
„Na jak dlouho?“
„Asi na čtrnáct dní, nevím.“
„Zkusím to šetrně předložit Mirkovi, co mi na to řekne, ale moc slibně to nevidím. Vyřiď tomu svýmu bigamistovi, ať si připraví peněženku, že to bude mít drahý!“
„Tak to si piš,“ přisadila jsem si. „Aspoň bysme okoukly jeho ženu.“
„A nemohla by třeba najít tvoje kalhotky pod jeho polštářem? Aspoň by se to vyřešilo.“
„Určitě mu něco provedeme,“ souhlasila jsem. „Jestli ti to dopadne, tak ta dovolená nebude mít chybu!“
Doufala jsem, že Simona Mirka přemluví a budeme moct jet spolu.
Bez ní bych se tam zbláznila.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ciko 17.12.2014, 13:11:06 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ciko ze dne 17.12.2014, 11:43:59

   Dlouho jsem přemýšlel, jak to říct, ale zkráceně je to - Je prostě blbá!
Těch telátek, co čekají, až se starší chlapík rozvede...to je až klišé.
Pravda už se neprodává lacino a občas se vzepře. Víš principielně jsem něco podobného zažil na vlastní kůži a vraťme se do reality, těch ze kterých se nestanou zlatokopky moc nebude. Nikdo je nemá rád. Nikdo.(Jasně závidíme jim, já mít hezký tělo a někdo mě živit...)
 ze dne 17.12.2014, 13:22:24  
   Nat Danielová: Jsem ráda, že si můžu poslechnout pravdivý názor chlapa, to se mi často nestává - pokud to dám nějakému přečíst, může se stát, že se v tom trochu pozná a urazí se, že :-)

Ano, Karolína je určitě blbá, že mu to žere, ale ono je to hrozně těžké, když je do něj blázen, přitahuje ji, láká ji svým vzhledem, chemií... Karolína byla dřív obyčejná holka - nenáročná - viz předchozí S láskou, ale on ji zkazil, nakazil.

Boží mlýny ale melou a holka má před sebou dlouhou cestu.

Děkuju za Tvůj čas a názory, jsem za ně ráda. Nat
 ciko 17.12.2014, 11:43:59 Odpovědět 
   Hodnotím dva díly najednou. Popravdě mi Karolíny není už vůbec líto.
nevím jak moc je to pro budoucí čtení dobré, ale spíše ne. Přidávám se na stranu Viktora.
 ze dne 17.12.2014, 11:56:44  
   Nat Danielová: Ahoj, děkuju za shlédnutí dalších dílů, a: proč se přidáváš na stranu Viktora? Co dělá Karolína špatně? Zajímá mě to z psychologického hlediska :-)
Nat
 Nancy Lottinger 28.09.2014, 20:54:41 Odpovědět 
   Milá Nat,

já ti nevím, z dnešního dílu jsem rozpačitá. Musí se nechat, že co do stylu se víceméně držíš svého standardu, ačkoliv by tam moje pozorné oko stále našlo pár nedostatků, překlepů a míst, na kterých by se dalo zapracovat. Dnes bych chtěla zdůraznit, že rozhovory v jednotlivých dílech mezi Karolínou a Viktorem se až nápadně podobají, vytvářejí tak dojem monotónnosti až nudy, čemuž ty se chceš naopak vyhnout (však je tvým cílem ve čtenáři vzbudit adrenalin, bavit ho, překvapovat ho, možná až šokovat - to se ti ale dnes nedařilo a ona pravidelná rytmičnost rozhovorů to navíc tlumí).

Navíc je mi hlavní hrdinka opět nesympatická a doslova nad jejím chováním ohrnuju nos, a to nemám ve zvyku lidi hned odsuzovat a jsem trpělivý typ člověka. S Karolínou jsem měla už hodně trpělivosti, ale tady začínám zpochybňovat její zdravý rozum a inteligenci. Mám dojem, že je to - a promiň mi ten výraz - vypatlaná k*áva, která si jednou pořádně nabije držku, a nejhorší na tom je, že bych jí nějaký pořádný držkopád přála. Dnešní kapitola jen zopakovala to, co se už tolikrát stalo, co už je nám, čtenářům, tolik známé, a opět podle toho samého scénáře: Karolína je uražená, Viktor dolejzá, pak se na chvíli odmlčí, mezitím Karolína dokazuje, že se z ní stává pořádáně namyšlená husička, nakonec se Viktorovi podvolí, navíc dnešní přechod byl asi nejméně přirozený a nejméně pochopitelný (můj komentář nebude nejvkusnější, ale pokusím se ho říct co nejvíc slušně - to se jí vždycky podlomí "kolena"? A zkus si za ony uvozovky dosadit část lidského těla, kterou mají žena a muž značně odlišnou...).

Konec se mi zdá navíc rozpačitý, nepravděpodobný, ale budiž, každý svého příběhu strůjcem.

Uvidíme příště. A pozor na vytváření dojmu monotónnosti, i méně náročný čtenář se nechce nudit a krčit nos... (ovšem na druhou stranu, kdo umí vytvořit hrdinku, kterou čtenář nemá rád :))

Nancy

P.S. Dnes nejsem čtenářsky uspokojena.
 ze dne 28.09.2014, 21:11:46  
   Nat Danielová: Nancy, hezký večer, děkuju za koment, který jsem tak nějak čekala, vážně ano. Toto je díl, kde se nic neděje, až na pozvání do Thajska, kam by žádná normální holka, která si váží sama sebe, nejela. Ale v životě se dějí různě věci, takže občas i takové absurdity.

Je pro mne hrozně těžké vytvářet některé rozhovory, některé mi jdou samy, skoro jakoby si je postavy opravdu říkaly a já je jen opisovala, a některé jsou umělé, vím to, a ležím v tom, zkouším něco přetvořit vytvořit, ale na víc už asi nemám.

Když jsem tohle dílko začala psát, netušila jsem, jakých rozměrů doroste. Mělo to být jen o Patrikovi a s láskou :-). ale šlo to dál a dál a totálně se mi to vymknulo z rukou.

Ale! Možná to tu slibuju už dlouho, ale díl dva a zase se posuneme. Nejraději bych některé "nudné" části i vypustila, ale potom bychom zase přišli o pojítka v ději. Přeci jen pořád se nestává jen to záživně a nevšední, ale každopádně se pokusím to napsat nemonotónně.

Děkuju Ti za povzbuzení na konci, doufám, že jsem tímto dílem neodradila své další čtenáře - pokud ještě nějaké mám :-) - ono i ta délka je dost odrazující, chápu.

A Nancy, Terko - fakt moc díky za trpělivost, s jakou to tady se mnou už nějaký ten pátek táhneš, moc si toho vážím!

Nat
 ze dne 28.09.2014, 20:57:43  
   Nancy Lottinger: ...spokojena, přesto hodnotím známkou kladnou, jelikož jsi doposud dokázala vybudovat něco, co je na dobré úrovni a co si tu úroveň drží.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
APV
(18.9.2020, 13:40)
xcvx
(9.9.2020, 11:54)
Alexandr Heartless
(7.9.2020, 14:47)
houseofcandy
(7.9.2020, 12:01)
obr
obr obr obr
obr
Král mrtvých
Alitoc
Sýr...
Eva Glgan
Naděje II.
Verity von Leatri
obr
obr obr obr
obr

PO DEŠTI V HORÁCH
Floridor
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr