obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XVI - Právo matky 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 24.09.2014, 14:00  
Hra je ve své druhé fázi, pravidla jsou jasná. Ale ne všechny záhady jsou již vyřešeny...
 

Parvati

Spánek bylo to, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc, jenomže mi dalo hroznou práci vůbec usnout. Stále jsem měla v mysli Val. Jak se asi cítí? Má hlad nebo žízeň? Myslí, že jsem ji opustila? A… je vůbec naživu?! Už jen pomyšlení na to mě děsilo! Ona je jen chudák, co se jí zbortil svět a přestože to nese statečně, čeká ji mnoho těžkých chvil. Já na tom byla podobně, ale díky sestrám jsem se vrátila do života a nalezla klid a mír. Mám možnost Val zajistit to samé a já ji nezklamu. Znovu už ji nezklamu.

Probudila jsem se při východu slunce a nikoli vlastní vinou. Vzbudila mě hlasitá rána, jako když prasknou dřevěné trámy nebo se vyrazí bytelné dveře. A krátce poté se ozval podivný zvuk. Znělo to jako chrochtání prasete. Rychle jsem vstala a vyhlédla z okna. Ne, nebylo nic vidět – jen vysoké stromy všude okolo. Otevřela jsem dveře z pokoje a vyšla na chodbu. To chrochtání bylo čím dál hlasitější a první, co mě napadlo bylo, že dovnitř vniklo divoké prase, jenomže… žijí tady vůbec prasata? Neměla jsem nic, čím bych se mohla bránit a myslet si, že prase přeperu, bylo naivní. Opatrně jsem sestoupila po schodišti až k recepci. Bylo tu prázdno, tedy kromě spousty much. Kde se tu ty mršky braly?! Obzvláště v tuhle roční dobu to bylo zvláštní! Poznala jsem, že podivný zvuk vychází z restaurace. Copak je ta odpornost zase naživu?! Anebo jich je tu víc? Večer jsem vůbec neměla čas přemýšlet nad tím, co jsem tady včera viděla. Stále jsem měla v mysli jen Val. Co si myslet o postavě z bahna, která má obličej Valeriina otce? Tam v restauraci může být další taková věc a co když... co když bude mít obličej Bena nebo... nebo... ne, na to ani nemyslet. Zvažovala jsem, že uteču, ale já musím vědět, co přesně tam v restauraci je. Velmi opatrně jsem prošla chodbou až do restaurace a spatřila před sebou ohromnou bílou hromadu masa. Vypadalo to jako humanoid, ale ne jako člověk. To ohromné tělo se sklánělo nad mrtvolou Valeriina otce, tedy… spíše nad hromádkou smradlavé hmoty. Zdálo se, že vzlyká… Já jsem tam stála jako opařená s pusou dokořán. Vůbec jsem neměla sílu se pohnout. Viděla jsem obrovskou díru ve stěně, kterou sem ten netvor přišel. Kolem něj létalo snad na padesát much a jejich bzučení bylo příšerné. Chtěla jsem vycouvat a utéct, když ta věc pozvedla hlavu – byla podivně šišatá a jen s jedním, zato hodně velkým a vystouplým okem. Pak se netvor během chvilky otočil a narovnal. Do úst mi vletěla moucha a já se rozkašlala. Přesto jsem však z té bytosti nedokázala odtrhnout oči. Byl mnohem vyšší než já a také mnohem rozložitější. Ohromné vypasené břicho, obtloustlé paže i nohy a desítky much, co mu seděly na těle. Nejpodivnější byla jeho hlava, která byla opravdu hodně veliká a nejinak na tom byla jeho ústa. Otevřel je a začal roztahovat. Neměl žádné zuby, ale jeho morda se rozšiřovala do obludných rozměrů. Zprvu jsem se bála, že mě snad chce spolknout, ale místo toho promluvil:
„Parvati… konečně jsem tě našel…“
„Mě?!“ vykřikla jsem plná zděšení. „Ty... ty mě znáš?!“
„Jistě! Belfegor měla vyhledat Sakuru Sato, já tebe, tak si to přál náš pán. Nicméně zatímco ona neuspěla, já vás nalezl obě. Mé milované přítelkyně tě našly na Black Mirror, sledovaly tě v letadle a ani zde tě nespustily z očí. Bohužel, mouchy nemají dlouhý život. Ztratil jsem tvou stopu na okraji parku a byl nucen stvořit mouchy nové. K tomu posloužil tento muž,“ kývnul hlavou k hromádce hnusu. „On se stal mým sluhou, to on byl hostitelem i potravou pro mé nové přítelkyně, ale v jeho mysli stále zůstaly ty nejvýznačnější city. Láska k jeho dceři, kupříkladu.“ Pokřižovala jsem. Musela jsem. I když pochybuji, že to k něčemu bylo. Kdyby nebylo mne, Valeriin otec by stále žil. To já té holčičce zničila život! Nebo... nebo si to jen namlouvám a teď prožívám šílenou noční můru?
„Ale… já…“ vykoktala jsem ze sebe jen dvě slova. Byla jsem z toho úplně mimo. Bylo to jako sen, ale čím déle to trvalo, tím více jsem nabývala dojmu, že se neprobudím, protože není z čeho. Nemohla jsem mít přece vidiny nebo halucinace. Tak, co se to k čertu dělo?!
„K-kdo jsi?“ dostala jsem ze sebe. „A proč tu jsi?!“ Netvor se zaklonil a zasmál.
„Jsem Belzebub, Pán much! A jsem zde na příkaz svého vládce. Od Kasumi to bylo chytré odpoutat se od vás a žít na jiném místě. A protože ona sama je velmi mocná a navíc ve spojení s Shairou, museli jsme být opatrní a neplést se jí do cesty. Ale našli jsme tě, ostatně Peklo vždy dosáhne svého.“
„Peklo?!“
„Jsem z Pekla, samozřejmě. Myslel jsem, že to víš.“ Zarazil se, jakoby snad čekal, že ho budu znát. „Možná nejsi ta, kterou hledám… Ale naštěstí se o tom mohu rychle ujistit…“ Z jeho tlamy vyletěl celý roj much. Musely jich být stovky! Obklopily mě a některé mi vnikly do těla nosem. Bylo to hrozné – cítila jsem, že je mám uvnitř nosu i pusy, že prostupují stále hlouběji a já nemohu nic dělat. Stěží jsem mohla dýchat! Začala jsem se dávit a držela se oběma rukama za krk. Bylo to odporné. Klesla jsem na kolena a snažila se mouchy z úst vykašlat. Moji mysl rázem zahalily vzpomínky tak jasné, že se jim nešlo ubránit…

Seděla jsem na silném opracovaném prkně, které bylo dlouhými provazy přivázané k větvi stromu. Každou chvíli jsem vylétla nahoru, zaklonila tělo a smála se. Za mnou stál táta a já ho pobízela, aby přidal, aby mě zhoupnul výš a výš! Zvláštní… Byla jsem tam jako malá holka a zároveň jsem věděla, že něco nehraje. Vybavovala jsem si přítomnost, včetně Belzebuba a jeho much. Jako bych seděla v kině a pozorovala sebe v dětství, tak nějak jsem se cítila.
„Ještě! Ještě víc!“ křičela jsem na celý dvůr. Táta už ani nemohl. Tohle byla jedna z mála vzácných chvil, co byl doma. Věděla jsem, že brzy zase odejde kvůli službě vlasti, zatímco mé druhé já tam na té houpačce vůbec netušilo, kam táta zamíří. Větev nade mnou začala praskat. Všimla jsem si toho, ale bylo už pozdě. Další zhoupnutí, svěží vánek na tváři a pak rána! Zřítila jsem se na zem. Táta něco křičel, ale nevnímala jsem ho. Měla jsem štěstí, že mi větev nespadla na hlavu, takhle to odnesl jen kotník. Brečela jsem a držela se za nohu. Táta běžel ke mně, ale okolní svět jakoby se rozplynul a všude zavládla tma.

Teď jsem byla v naší třídě na škole, kam jsem chodila. Muselo mi být asi deset. Stála jsem zády k počmárané tabuli a vedle mě byl jeden kluk. Zbylí žáci seděli ve svých lavicích – každý v té své. Cítila jsem, jak mě bolí rameno a taky hlava. Ano, vybavila jsem si ten moment. Tehdy jsem se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou. Výsledkem byla naražená ruka, monokl a rozbitý nos. Postarší muž s brýlemi – náš učitel, třískl dlaní do tabule a vykřikl:
„Kdo z vás dvou tu rvačku začal?!“ Ten, co mě zbil, jen ukázal prstem na mě a dodal:
„To ona začala a promiňte mi to, pane, ale já se tady přece nenechám tlouct. A to i když mě tluče holka.“
„Je to pravda?!“ otázal se mě učitel.
„Je…“ hlesla jsem, „ale on mi ustavičně ubližuje!“ dodala jsem vzápětí. „Pořád mi bere věci, hází po mě odpadky,…“
„Lhářko!“ ozvalo se z lavic. Rázem se přidali další, nikdo se mě nezastal. Snažila jsem se je překřičet:
„Taky se mi posmívá a dokonce mi jí svačinu!“
„Tak klid!“ zvolal učitel, aby třídu uklidnil. „Co mi k tomu řekneš?!“ otázal se učitel chlapce.
„Jenom lže, vždyť slyšíte třídu. Teda… tu svačinu jsem ji párkrát vzal, ale dělám to pro její dobro – aby nebyla tak tlustá.“ Třída se začala smát a učitel poslal chlapce zpátky do lavice. Já jsem musela natáhnout prsty před sebe, zatímco učitel vzal ukazovátko. Byla to prostá forma trestu, ale zatímco jiné by praštil možná dvakrát, mě vždycky bil, dokud se mi z očí nespustily slzy a hlavně – dokud jsem ho neprosila, aby přestal.
„Parvati Singh!“ zvolal učitel plný zlosti. „Nevím, jak je možné, že zrovna naše země sem vzala tuhle přistěhovaleckou verbež odněkud z Indie!“
„Ale… já se narodila tady, stejně jako…“ Prásk! Plesknul mě tak silně až jsem vykřikla bolestí. „Auu, to bolí...“ Prásk. „Prosím! Už dost.“ Další rána. Vůbec jsem necítila prsty, jen tu nesnesitelnou bolest. „Já už to nikdy neudělám! Přísahám, že už se nebudu prát! Prosím!“
„Běž tam, kde je tvoje místo, Parvati, – mezi dobytek!“

Další obraz a tentokrát Windhoecká nemocnice. Tušila jsem, co se blíží a děsilo mě to. Vešla jsem společně se svým tátou na pokoj, kde na lůžku ležela máma. Byla napojená na hadičky, které jí vedly až do nosu. Přístroje kontrolovaly její srdeční a dýchací funkce. Přišla jsem k mámě a chytila ji za ruku.
„Cítíš se dneska líp, mami?“ optala jsem se jí. Bylo pro ni hodně těžké mluvit, ale přemohla se, aby mi odpověděla:
„Je to lepší,“ řekla. Usmála jsem se.
„To bude dobré, mami,“ řekla jsem. „Zase se uzdravíš a všechno bude jako dřív. Už se nemůžu dočkat, až se zase postavíš na nohy a já tě budu moct obejmout.“ Maminka se zkusila usmát, ale asi ji to bolelo. „Vzpomínáš na obrázky, co jsem kreslila jako malá? Tenhle jsem našla na půdě.“ Ukázala jsem jí obrázek, kde jsme byli my tři. Držela jsem své rodiče za ruce a všichni jsme se smáli. Máma se na to ale moc dobře netvářila. S tátou si vyměnila pár pohledů a on mě pak odvedl ven. Slyšela jsem, jak mi máma říká, abych byla silná a že na mě nezapomene. Nechápala jsem, co tím myslí, ostatně dle doktorů i táty byl její stav více než dobrý. Jenže dnes už vím, jak to vlastně bylo. Doktoři opravdu věřili, že během pár týdnů budou moci mámu pustit, jenže ten den se její stav z ničeho nic zhoršil a jen pár hodin po naší návštěvě máma umřela. Tohle byl zlomový moment mého života i z jiného důvodu – definitivně jsem se rozhodla, že po studiích se přihlásím do armády a to vyžadovalo na sobě zapracovat. Veškeré moje volné aktivity šly stranou a můj harmonogram byl stále stejný – ranní běhání, škola, učení, práce na domě, úklid domu, příprava večeře a posilování. Na zábavu nebyl čas a tak jsem si ji našla právě v tom cvičení.
 
Stála jsem v uniformě před naším velitelem, který na náročnou opičí dráhu posílal jednoho vojáka za druhým a měřil jim čas. Byla to jedna z mnoha nepsaných podmínek pro to, aby se mnou začali počítat jako se schopným vojákem, který má na to skončit v terénu a ne na základně jako pecka obklopená hromadami papírů, nebo dokonce metráky brambor. Daleko reálnější však byla práce mechaničky, co bude dávat dohromady nejrůznější vozidla, ale nikdy se jí nepoštěstí se v nich projet do nějaké akce. Většina důstojníků na mě pohlížela jako na něco podřadného a nebýt mého urputného snažení, dokonalé znalosti naší výbavy a skvělých výsledků ve střelbě, vůbec by mi nedávali tuhle možnost a rovnou by mě šoupli do garáží. Brzy přišla řada na mě a ihned po důstojníkově povelu jsem vyběhla na trať plnou vysokých zdí, klád, ostnatých drátů, žebříků a dalších legrácek, které mě dle mnohých měly zastavit. Asi nejvíce jsem se obávala nutnosti podlézt ostnatý drát. Už jsem tu viděla chlapa, co se do něj zamotal tak nešikovně, že než ho dostali ven, vykrvácel. V běhu nebyl čas na počítání vteřin. Cítila jsem se unavená, ale zdálo se mi, že běžím velmi rychle, vlastně bez jediné chyby. Přeskočit, podlézt, přelézt,... šlo mi to! Už zbývalo jen přeběhnout kládu, která byla nad jámou s bahnem. Smekla se mi noha a já se zřítila dolů. Přestože jsem to už zažila, ten pocit strachu a zostuzení před sebou samotnou byl příšerný. Já se však rychle vrátila ke kládě a přeběhla ji. K vojákům jsem se vrátila celá od bahna a už se viděla umaštěná od oleje a s francouzákem v ruce, ale velitel se podíval na stopky a řekl:
„Něco ve vás je, vojíne Singh. Budu se muset poradit s řadou lidí, ale myslím, že by vás byla v garážích věčná škoda, vlastně... který pitomec vás kdy chtěl poslat mezi mechaniky?! Padejte se převléknout a pak mi vysvětlíte, jak je možné, že vaše celkové výsledky, navzdory dnešnímu zaškobrtnutí, patří k nejlepším!“

Zase jiný obraz, ale stále armáda. Rychle jsem poznala, že tohle je doba, kdy mi na uniformě držela nášivka říkající, že jsem hodností seržant. Je to úžasný pocit, když se dokážete protlačit na místo, o kterém se může většině jen zdát. Teď jsem stála v tmavé místnosti, na veliké žíněnce a přede mnou na lavicích posedávalo šest vojáků. Neznala jsem je, ostatně Windhoecká základna je veliká. Vedle mě stál Neil – kamarád a nadřízený, čili ideální člověk. Myslím, že to díky němu jsem to dotáhla na seržantku, protože navzdory slušným výsledkům tu byla řada těch, co těžko snášeli už jen moje přijetí do jednotky, která operovala u hranic s Angolou a udržovala tam klid. Velitel jednotky šel brzy nahoru a někdo musel zaujmout jeho místo… a proč ne někdo, kdo si ve volném čase studuje geografii severní Namibie a má v hlavě všechny konflikty, ke kterým tam za posledních padesát let došlo? Ale zpátky k tomu, co se dělo na ‚obraze.‘
„Tohle je seržantka Singh,“ řekl Neil a poukázal na mě. „Je tu pro to, abyste ji mohli zmlátit. Den volna pro toho, kdo ji pošle k zemi. Kdo první?“ Hlásili se všichni a všichni postupně zjišťovali, že si odtud odnesou leda ostudu. Pamatovala jsem si tu chvíli – bylo to jen pár dnů, co jsem získala svůj černý pásek v karate. Byl to úžasný pocit, obzvláště v tak brzkém věku, ale já měla něco, co jiní ne – vůli. A možná taky mírnou protekci… Ten poslední chlápek, co se mi postavil, byl urostlý blonďatý svalovec. Přistoupil přede mne a řekl mi:
„Až vyrazím večer do města, pozvu tě na drink.“
„To má být nabídka?“ odpověděla jsem. Nechtěla jsem se nechat porazit, ale proti němu jsem byla bez šance. Přehodil si mě přes záda a já padla na zem. Své slovo dodržel a večer jsme vyjeli do baru. Když mi naznačil, že se mu líbí, jak vypadám, měla jsem hroznou radost, protože už tehdy jsem byla samý sval. Ano, i tohle byl důležitý moment mého života – ten den jsem se seznámila s Nicolasem.

Jiný obraz ale stále jsem se mohla pyšnit uniformou. Stála jsem v lékárně, ve které pracoval můj známý. Zašel zamknout dveře a pak zpod pultu vytáhl plastovou krabičku s mnoha pilulkami.
„Mám, co jste sháněla, slečno,“ řekl mi. Krabičku jsem si vzala a prohlédla.
„Je to opravdu tak účinné?“
„Dostalo se to sem až z Německa, takže půjde o kvalitní přípravek. Je bezpečný, maximálně účinný a nehrozí žádné nežádoucí účinky, pokud dodržíte dávkování.“ Lhal mi, ale o steroidech jsem v životě neslyšela a věřila jsem mu každé slovo. „Dejte si ale pozor, protože tahle věc za vás těžkou práci neudělá – urychlí růst svalů, ale nenahradí posilování.“
„S tím počítám a nevadí mi to. Jen doufám, že to začne působit rychle – do roka musím být silnější.“
„Budete, to mi můžete věřit. A pokud se to osvědčí, a já věřím, že ano, můžete počítat s dalšími dávkami.“ Osvědčilo se to a já byla brzy nejsilnější žena naší armády. Samozřejmě, že řada kolegů pojala podezření. Věřili, že se mnou něco je, ale přikládali to jen častějšímu cvičení. Přitom tahle pitomá nevinná lahvička byla cestou do pekla.

Rychle jsem rozpoznala, kde jsem – v Ipswichském klubu. Blížila se současnost a tohle byla jedna z chvil, kdy jsem se nechávala naplno ovládnout pocitem neskutečné moci a síly. V tu dobu jsem toužila po tom se předvádět a tak jsem oslovila majitele klubu ‚Par Excelance.‘ Byl to podnik, ve kterém se konalo vše od diskoték, přes vystoupení kapel až po karaoke soutěže. Hudba a zpěv ale nebylo to jediné, co sem lidi lákalo a čas od času došlo na narozeninovou párty či soutěže v páce. Prostě všestranný klub, co se snažil zavděčit spoustě návštěvníkům naráz. Já přesvědčila majitele, aby mě uvedl do programu jako nejsvalnatější ženu Británie. Nemám zdání, zda to byla pravda, ale lidé ze mě byli úplně paf. Vyšla jsem na podium hrozně naolejovaná a oděná jen v úzkých bikinách – věřila jsem, že čím méně oblečení, tím více na lidi zapůsobím. Začala jsem zaujímat nejrůznější pózy a všímala si, jak jsou lidé překvapení. Určitě bylo ve spoustě z nich zakořeněno i zhnusení nad mým tělem, ovšem byla to senzace, která přitahovala pozornost, jež jsem tehdy vyžadovala. Když moje pózy skončily, dostala jsem ze zákulisí dlouhou železnou tyč. Položila jsem ji na ramena a pořádně zabrala – tyč se začala ohýbat a já ji poté ukázala divákům a pokračovala v ohýbání bez opory zad. Když jsem to teď zpětně prožila, přišlo mi to fantastické i odporné zároveň. Nejsem přece člověk, co se potřebuje předvádět, ale ta síla… ta síla pro mě stále znamená hrozně moc. To už se ale obraz začal rozplývat.

Další obraz a já poznala, že tahle událost je jen rok stará. Stála jsem v posilovně, na zámku Black Mirror. Popadla jsem tyč, na níž se přidělávají závaží a přistoupila ke Kasumi, která si prohlížela vitríny se zbraněmi.
„Už sis začala balit?“ zeptala se mě. „Já jsem tam dole nežertovala.“ Tohle byl obzvláště hrozný okamžik mého života. Opojená touhou po penězích jsem byla schopná Kasumi zabít. Otočila se na mě a já ji vrazila konec tyče do břicha.
„Promiň, Kasumi,“ řekla jsem, „ale pro mě je to ta nejlepší možnost.“ Přirazila jsem ji k regálům. Chtěla se se mnou přetlačovat, ale neměla šanci. Kopla mě do boku a pak mi podrazila nohy. Zavrávorala jsem a ona mi vytrhla tyč z rukou. Ihned mě s ní udeřila do tváře. Roztrhla mi ret a srazila na kolena. I teď jako kdybych cítila tu bolest… Zatímco Kasumi efektně protáčela tyč v rukou, já se zvedla. Pokusila jsem se o karate a v mysli měla řadu chvatů, kterými bych Kasumi zpacifikovala. Místo toho jsem však musela uhýbat před tyčí. Kasumi byla mrštná a já musela využít síly. Chytila jsem jí tyč, vytrhla ji jí z rukou a udeřila jedním koncem do břicha. Ohnala se po mě pěstí, avšak já úder zablokovala, vložila ji tyč pod rameno a zapáčila směrem nahoru. Kasumi to dost možná na vteřinku zvedlo nad zem a ona skončila s vykloubeným ramenem. Začala vztekle řvát a já se pořádně napřáhla. Úder železa do žeber byl hrozivý… Stěží se držela na nohou. Zatímco teď jsem Kasumi hrozně litovala a skřípala zuby, moje druhé já se radovalo. Rána pěstí do tváře a Japonka padla k zemi. Zase se zvedla, nicméně byl to jen marný pokus o vzdor. Úder tyčí do zad, hned nato do břicha a Kasumi vinou děsivé bolesti začala zvracet nejen jídlo, ale i krev. Rozkročila jsem se nad ní, napřáhla se tyčí a věděla, že jí v sekundě rozdrtím lebku. Nakonec k tomu díky bohu nedošlo…

Byla jsem zase zpátky. Ležela jsem té hroudě masa u nohou a všechny mouchy se mu vracely zpátky do úst. Potřásla jsem hlavou, postavila se na nohy a rychle couvla ke zdi. Bylo mi hrozně. Ta pachuť v ústech a bolest hlavy...
„Myslel jsem, že jsi jen jakási ubožačka, ale někdo takový by nedokázal Kasumi porazit! Jsi jedna z nich – jsi Lovkyně!“ zvolal vítězoslavně.
„Já?! Já nejsem nic!“ Bytost pozvedla ruku a v ní jakoby se zhmotnil kus zežloutlého papíru.
„Můj pán ti nabízí moc, o které se jiným smrtelníkům může jen zdát. Chceš být navždy mladá, chceš být krásná, bohatá, vzdělaná nebo toužíš po něčem jiném? Můžeš mít takřka vše. Stačí jen vyslovit přání, které může můj pán vyplnit a stvrdit smlouvu krví.“
„Smlouvu?! Mám se upsat ďáblu?!“
„Malá cena za to, co získáš.“ Už od mala jsem vedena k víře v křesťanského Boha. Nejsem ale kdovíjak zbožná – nemodlím se, nechodím do kostela ani nedodržuji desatero, nicméně věřím, že dobrý člověk bude po smrti odměněn a já i když dělám špatné věci, dělám i věci dobré. Bude až na Bohu, aby posoudil, co se mnou bude a dopředu vím, jak se rozhodne, když se upíši ďáblu.
„Se smlouvou nepočítej!“ vykřikla jsem plná zloby i zoufalství zároveň.
„Můžeš i zemřít!“ zařval Belzebub tak hlasitě až mě to vyděsilo. „Nestav se na stranu té, která nemůže vyhrát!“
„Nemůže?! Nemám absolutně ponětí, o co tady jde, ale kdyby nemohla Kasumi vyhrát, pak by ses jí nebál a nesnažil by ses mě přetáhnout na svou stranu! Já se nenechám strhnout Peklem!“ Beze slov se po mě ohnal paží a já jen tak tak uskočila. Rozdrtil dřevěnou stěnu, jakoby byla z papíru. Rychle jsem utíkala chodbou zpátky.

Měl problémy projít do hotelu, takže se vrátil ven dírou ve stěně. Viděla jsem to koutkem oka a přemýšlela jsem, jestli má smysl utíkat do lesů? Možná, že uvnitř jsem ve větším bezpečí. Zaběhla jsem do kuchyně a ze země zvedla sekáček, který tu nechala Rain. Nebyla to zrovna ideální zbraň, ale lepší než nic. Pomalým krokem jsem se vrátila k recepci a vyhlédla jsem do sálu, kde byl bar. Belzebub byl před vchodovými dveřmi a skláněl se, aby viděl do hotelu. Pak otevřel ústa, ze kterých se vyrojilo spoustu much. Nechtěla jsem zažít to, co před chvíli, anebo ještě něco horšího – utíkala jsem nahoru k pokojům. Vběhla jsem do toho svého a před rojem much zabouchla dveře. Do pokoje se dostaly asi jen dvě mouchy. Okamžitě se snažily vlétnout mi do nosu. Máchla jsem sekáčkem ze strany na stranu, abych je odehnala. Byly to agresivní bestie, ne jako obyčejné mouchy, kterých jsou všude stovky. Využila jsem toho, že jedna usedla na dvířka šatní skříně a rozmáčkla jsem ji dlaní. Ta druhá během chvilky kamsi zmizela. Rychle jsem se ujistila, že okno je dobře zavřené. On ty mrchy ovládal a kdyby mi třeba ucpaly dýchací cesty… hrozná představa! Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem v jedné jediné místnosti, která se zdála být bezpečná. Jenomže, když si ta zrůda mohla proklestit cestu skrze stěnu až do restaurace, tak ho tyhle stěny nemohou zastavit. Přistoupila jsem k oknu a pohlédla ven. Nebyl nikde vidět. Doufala jsem, že toho snad nechá, když na okno usedla trojice much. Hnusné potvory, co začaly cupitat po skle. Každou chvílí se zastavily a zvedly přední nožky aby mohly třít jednu o druhou. Krátce nato se na sklo přitiskly další a další mouchy. Byly jich celé roje! Mačkaly se na sebe a já ani pořádně neviděla ven. V ruce jsem stále svírala sekáček a pomalu jsem odcouvala ke dveřím. Rozhlížela jsem se po pokoji, zatímco na sklo se lepily další mouchy. V pokoji se úplně zatemnilo, jakoby tu žádné okno nikdy nebylo. Můj bože! Popadla jsem přikrývku z postele a hodila ji na zem. Matrace obepínal měkký světle modrý návlek. Sundala jsem jej a položila na stůl. Na zdi viselo pár rámečků s fotkami okolí. Obrázky jsem sundala a pomocí sekáčku vypáčila hřebíčky. Stačily mi čtyři, kterými jsem připevnila návlek na rohy okenice. Teď už zbývalo jen lehce pootevřít okno, což bylo snadno proveditelné i přes návlek. Roje much se okamžitě nahrnuly do návleku, který jsem chytila v rozích a stáhla opatrně k sobě, tak abych jim neumožnila uniknout. Otvor jsem zauzlovala a měla stovky much v balíku. Nadzvedla jsem vršek postele a nahlédla do prostoru pod ní. Byly tu uskladněny náhradní matrace a deky. Vyndala jsem je a dovnitř dala balík s mouchami. I kdyby se dostaly z návleku, neuniknou do pokoje.

Nemělo smysl tahat s sebou batoh s jídlem a vodou, takže jsem ho nechala v pokoji. Vrátila jsem se na chodbu, kde bylo prázdno. Stále jsem v rukou držela sekáček – moji jedinou zbraň. I v přízemí bylo prázdno. Doufala jsem, že Belzebub nehledá nové mouchy, ačkoli… najít koncem listopadu tolik much, to není zrovna snadné a po okolí snad není nikdo z koho by mohl vyrobit mouchy vlastní. Vyšla jsem ven před hotel a rozhlížela se. Nikde nikdo… Obešla jsem hotel kolem dokola, ale po Belzebubovi ani stopa. Divné… To poslední, oč jsem stála, bylo ho hledat, takže jsem se vydala rychlým krokem dolů k jezeru, odkud jsem pak měla pokračovat až do podzemního krytu. Ani na moment jsem nepolevila v ostražitosti, a když jsem minula padlý strom, zarazila jsem se. Ještě včera tady nebyl a v noci nefoukal zase takový vítr, aby ho to mohlo vyvrátit. Podívala jsem se blíže k pařezu. Kořeny byly stále v zemi, takže strom se zlomil v kmeni. Jestli má ta bestie takovou sílu, aby pokácela vzrostlý strom… Proboha, co se to kolem mě děje?! Možná, že Miranda měla pravdu, když tvrdila, že sestry jsou prokleté. A teď jsem prokletá i já!

Došla jsem až k jezeru a tady strnula zhnusením. Belzebub stál na molu, mordu měl roztaženou do neskutečné velikosti a polykal tělo mrtvého Goyala. Ven z úst mu koukaly už jen Goyalovy nohy a i ty brzy skončily v útrobách obřího těla. Belzebub párkrát mlasknul a pak si hlasitě říhnul. Neviděl mne a já místo toho, abych utekla, jsem se skrčila za keř a vyhlížela. Belzebub pomalým krokem přišel z mola na břeh a byl tak už jen kousek ode mne. To bylo zlé, ale stále se nezdálo, že by mě zahlédl. Jeho břicho se začalo pohybovat… Vypadalo to, jako by bylo z gumy a pod ním byl člověk, který se chce mermomocí dostat ven. Viděla jsem, jak z Belzebubova těla vystupuje ruka, pak dvě nohy a nakonec samotná hlava pana Goyala! Jakoby snad jeho mrtvola ožívala! Jen tak tak jsem se držela, abych nevykřikla hrůzou, ale když Belzebub otevřel ústa a z nich vyletěla zcela černá hromada čehosi v podobě člověka, už jsem to nevydržela. Bylo mi strašně a jen tak tak se bránila potřebě zvracet. Belzebub si mého výkřiku všiml.
„Parvati!“ zvolal. „Seznam se s mým novým služebníkem… hádej, co se rodí v jeho útrobách!“ Vyšla jsem z houští a zírala na Goyala, který vypadal na chlup stejně jako otec malé Val. Snad jen podle rysů v obličeji se dalo poznat, o koho se jedná. Musela jsem něco udělat, ale nebyl čas. Jestli z té zrůdy vylezou mouchy... tady v lese se nikam neschovám! Ne, ne to ne! Musím něco udělat, ale hlavně rychle, rychle! Přiskočila jsem ke Goyalovi a zarazila mu sekáček do mozku. Zapáčila jsem a sekáček se zasekl, nicméně Goyal se sesypal na zem a jeho tělo se rozpadlo. Bylo to rychlé a Belzebub to dle výrazu ve tváři nečekal. Chtěla jsem si sekáček zase přivlastnit, ale netvor se po mě ohnal paží. Shýbla jsem se a udeřila ho pěstí do břicha. Nic. Sotva jsem pohnula s vrstvami tuku. Zkusila jsem to znovu a znovu! No tak! Zatímco on se hlasitě smál, já udeřila znovu. Jeho břicho se sotva pohnulo. Ne, takovou sílu nemám – neporadím si s ním. Než jsem se stačila vzdálit, sevřel mi prsty kolem pasu a s lehkostí mě zvedl ze země.
„Né!“ zařvala jsem, když otevřel svoji tlamu. Snažila jsem se vší silou uvolnit, kopala jsem ho do těla, ale všechno zbytečně. Pohlédl mi do očí a řekl: „Budeš skvělou otrokyní, Lovkyně. Kolik much se do tvého těla vejde?“ Na pokraji psychického zhroucení, jsem semkla pravačku v pěst a připravila se na úder tak tvrdý, že by zlomil i kosti. Ale nechtěla jsem ho udeřit do lebky. Našla jsem lepší cíl. Zatímco on rozevíral ústa, do kterých mě chtěl vecpat, já mu vrazila pěst do oka. Začal řvát bolestí a pustil mne. Spadla jsem na zem do trávy, překulila se a stavěla se na nohy. On se držel za ránu a já viděla, jak mu po hrudi stéká tekutina. Myslela jsem, že to jsou jen slzy, ale když si odkryl dlaň, všimla jsem si, že bulva mu na jednom místě praskla. Řekla bych, že pořádně ani neviděl okolí. Zase začal naříkat, což znělo jako chrochtání. Klesl až na kolena a já se rozhodla zariskovat. Přiběhla jsem k němu, dokud byl ochromený a znovu mu vrazila pěst do oční bulvy. Zatímco jeho nářek sílil, já oběma rukama chytila jeho vypouklé oko. Zapřela jsem se nohou o jeho tělo a trhla rukama. Vyrvala jsem mu oko, které viselo z důlku ven.
„Parváti!“ zakřičel na celý les a já poznala v jeho hlase strach. Bál se mě… Brzy ho však ovládla zlost. Postavil se, zařval a rozběhl se proti mně. Věřila jsem, že stihnu uskočit, což se potvrdilo. Narazil do stromu, který stál za mnou a pak se v zápalu hněvu ohnal po překážce pěstí. Viděla jsem, kterak část kmene úplně rozdrtil a zbytek stromu se pomalu zřítil na zem. To mi vnuklo nápad. Belzebub teď stál na místě, otáčel se kolem dokola a hledal mě. Možná po sluchu, protože se nezdálo, že by mě dokázal vycítit. Vyhlédla jsem si v okolí dostatečně mohutný kmen stromu. Postavila jsem se k němu a zařvala na Belzebuba jeho jméno, to abych na sebe upoutala pozornost. Vyběhl proti mně a já musela zariskovat. V tu chvíli, kdy mi v žilách koloval adrenalin to ale nebyl problém. Na poslední chvilku, jsem před mohutným tělem uskočila do kotoulu a v momentě stála na nohou, to abych Belzebuba oběhla. On narazil tělem do kmene stromu, který zapraskal a zdálo se, že se během chvilky zřítí. Ale na jakou stranu strom padne? Sledovala jsem střídavě kmen a střídavě netvora. Přitom jsem obcházela okolo, to abych stála přesně tam, kam se kmen zřítí. A konečně – kmen se dal do pohybu a pozvolna padal na mě, ale ne na Belzebuba, který stále stál u paty stromu.
„Héj!“ vykřikla jsem. „Tady jsem!“ Vyběhl proti mně a já v okamžiku utíkala do strany. Jen tak tak jsem uskočila před kmenem, který padl jen půl metru ode mě. Ta rána byla hrozivá! Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak kmen stromu rozdrtil Belzebubovi nejen hlavu, ale i tělo. Zůstal zavalený pod kmenem, nehýbal se, nedýchal a z jeho rozmáčklého těla i hlavy vytékala nechutně zapáchající tekutina. Bylo po všem. Tedy... Ohlédla jsem se směrem, kde měl být bunkr. ...ne tak docela.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.09.2014, 14:00:03 Odpovědět 
   Zdravím.

Pěkný a napínavý souboj Parvati s Pánem much. Líbí se mi, že Peklo znovu vystrčilo "růžky" a také že jsem jako čtenář mohl na maličký okamžik nahlédnout do plánů jednoho z démonů, který vládne peklu!

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti V: ...
Lukaskon
Dva života - Ka...
Trenz
VI
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr