obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud si cestu najde."
Vergilius
obr
obr počet přístupů: 2915733 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39654 příspěvků, 5807 autorů a 392676 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XVI - Právo matky 2. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 30.09.2014, 16:44  
Střet Parvati a Rain se nezadržitelně blíží. V sázce je mnoho. Kdo bude vítěz? Parvati, Rain anebo Ben přeci jen dosáhne svého?
 

Parvati

Po té události jsem na tom byla hrozně. Měla jsem na srdci spoustu otázek, kterými jsem chtěla častovat Sakuru, Kasumi i Shairu. Nejsem žádná Lovkyně, zvlášť když ani nevím, co to znamená. Jedno vím ale jistě – jsem v nebezpečí, protože Peklo svého vyslance bude postrádat. Peklo... když o démonických netvorech na Black Mirror mluvili vesničané, považovala jsem je za pověrčivé primitivy a když o tom samém vyprávěla Sakura, měla jsem za to, že si dělá legraci. Teprve když mi Shaira vrátila zrak a řekla, kým vlastně je, pochopila jsem, že existují temné síly. Ale přesto jsem si nikdy nepomyslela, že bych mohla vidět démona z Pekla na vlastní oči! Tedy... Shaira je také démon, ale protože vypadá lidsky, přijde mi vlastně úplně normální. Nesvírá se mi při pohledu na ni hrdlo a ani se mi netřesou konečky prstů. Bože, až nyní si uvědomuji tu hrůzu, že se mezi námi pohybují ohavné zrůdy s podivnou mocí. Musím si na to zvykat.

To, co se blížilo, mě spolehlivě udrželo ve střehu. Čas od času jsem narazila na zarostlou stezku, dle které jsem věděla, že jdu správným směrem. Jinak bych tu bloudila celé hodiny. Les mi připadal hrozně jednotvárný a zvedal se vítr. Byla mi zima. Brzy se přede mnou objevila mýtina, které vévodil otevřený poklop dolů pod zem. Opatrně jsem sešla dolů a připravovala se na nejhorší. Ocitla jsem se v dlouhé chodbě, když se mi rozdrnčela vysílačka. Ben…
„Co ještě chceš?!“ zeptala jsem se ho.
„Vidím, že už jsi tady…“
„Vidíš?!“ rozhlédla jsem se kolem dokola, ale v chodbě nebylo ani živáčka. „Jak mě můžeš vidět?!“
„Podívej se pozorně ke stropu, Parvati.“ V jednom rohu, hned vedle schodiště ven, byla připevněná miniaturní kamerka. Musela snímat celou chodbu. „Už to chápeš, Parvati? Za celou dobu jsem odtud nevystrčil paty. Všechno to začalo příjezdem Rain na toto místo. Uvěznil jsem ji a vydal se jejím vozem k domu Goyalových. Bydlel jsem s nimi skoro půl roku, znali mě dobře. Nebylo těžké staroušky zabít, Abayu omráčit a všechny naložit do vozu. Vrátil jsem se k domu a připravoval hru, dokonce i hřebíky na cestě, které tě měly zbavit vozu, jsem přichystal já. A víš ty co? Já vlastně ani nevím, jestli jsi opravdu píchla, či nikoli. Nevím spoustu věcí, ale zato vím, co je to strach.“
„Takže... ty jsi...“
„Nech mě to dopovědět, Parvati. Stejně jako Rain máš právo na to znát pozadí naší hry. Takže, přijela jsi dříve než jsem čekal. Ano, Parvati, ten první den jsi mě málem nachytala u Goyalových, kde jsem ještě dokončoval přípravy na tvé uvítání. Chybělo málo a vše by bylo ztraceno! Kdybych hned poté jel sem, nestihl bych to včas a nemohl bych se přesvědčit o tvém splnění prvního úkolu, čili o tom, že na hru jsi přistoupila. Sledoval jsem tě ten večer oknem a teprve poté jsem se co nejrychleji vrátil sem, aby i Rain mohla začít svoji hru. Byla to honička, ale všechno to bezvadně klaplo a vy jste se dokonce u té chajdy málem setkaly – čili perfektní načasování.“
„Ale jak to všechno víš?!“
„Je to celkem prosté, Parvati. Ve vašich vysílačkách je zakomponovaný GPS lokátor. Mám tu vaši polohu na monitoru a to po celou dobu. Ale samozřejmě to nebylo dokonalé. Kdybys mi třeba řekla, že dům Goyalových lehl popelem, ani bych to nezjistil. Nevěděl jsem vlastně vůbec nic, jen vaši polohu, respektive polohu vysílaček. Naštěstí strach o blízkého člověka donutí lidi počínat si opatrně. Když svoji hru hrály sestry atletky, neměly patřičnou motivaci, ale vy dvě jste ji měly. A stále ji máte.“
„A Goyalovi?! Copak neprohlédli tvá zvěrstva?!“
„Jak by mohli, Parvati? Cítili se tu tak osamocení… víš, jak byli rádi, když jsem se k nim nastěhoval? Když na čas odjeli na dovolenou do Mexika, věřili mi už natolik, že mě nechali po tu dobu spravovat dům a tehdy jsem zahájil svoji první hru...“
„Ale proč to všechno? Riskuješ, že se na to přijde, tak jaký to má smysl?!“
„Smysl? Je to hra, Parvati a ta má přece naprosto jasný smysl – má pobavit. I když chápu, že vy dvě se moc nebavíte. Zato já se bavil výtečně! Až tady skončím, přestěhuji se jinam, na jiné místo a kdoví, třeba brzy připravím další hru a možná ještě promyšlenější. Jsem génius, nezdá se ti?“ Byla mi z toho chlapa zle. Tak sebejistý, tak opojený představou, že nás má v hrsti. Byla jsem jeho loutka, prachobyčejná loutka, se kterou cloumal přesně tak, jak se mu zachtělo. Ale proč já?
„Proč silné ženy?“ ptala jsem se. „Proč ony?!“
„Mám pro ně zkrátka slabost… Každý má pro někoho slabost.“
„Nevěřím ti! Pouhá slabost pro ženy tě nepřinutí dělat tohle! Ty se mstíš, že ano? Mstíš se za něco, co ti ženy mého ražení provedly. Miloval jsi nějakou a ona tě opustila, že ano?“
„Ne, Parvati, neopustila mě, ale přestala pro mě existovat. Jmenovala se Patricia... něžné jméno, něžná duše a neskutečně svalnaté tělo. I když... ne tak svalnaté, jako to tvé. Byli jsme manželé, ale ona si přála dítě. Já ho nechtěl. Hodně jsem cestoval a kreslil. Vedl jsem svůj život a ona zase ten svůj. Byla kulturistkou, ano! Ale chtěla všechno zahodit kvůli dítěti! Naléhala na mě až jednou úmyslně vysadila tabletky proti otěhotnění a počala se mnou dítě! Všechno to, co se svým tělem udělala a dokázala, všechno to úžasné bylo najednou pryč! Nesnesl jsem to pomyšlení! Pupkatá tlusťoška nebylo to, co jsem miloval! Ženy mají právo posilovat svá těla, ale nemají právo se té krásy vzdávat! Mají něčeho dosáhnout, mají zúročit svoji výjimečnost, mají sílit a ne slábnout! O tom je tahle hra, Parvati! Je to o tom dokázat, že navzdory životním chybám, stále stojíš za to, kým jsi! A já zbožňuji tu představu, že ze sebe silné ženy těží maximum a překračují své už tak velké hranice.“
„A... a co kdybys místo těch šíleností našel jinou ženu?!“
„Kolik takových po světě chodí? A kolik z toho mála by nikdy nechtělo mít vlastní dítě? Žádná taková není.“
„Ale dítě není všechno! Nic ženám nebrání věnovat se po porodu zase tomu, co dříve.“
„Ale změknou, Parvati! Už nikdy nebudou jako před porodem. I ty jsi odchodem z armády změkla nebo snad ne?“
„Jsi... jsi...“ nenacházela jsem slov.
„Je to prosté, Parvati - pro mě je hra zábavou a posláním, pro vás trestem a očistcem. Jednoho dne mi poděkuješ za to, že jsem ti umožnil najít v sobě obrovské zásoby sil... pokud je v sobě máš. A už dost řečí! Hra se blíží ke konci, tak dokaž, že ty jsi odchodem z armády nezměkla, protože jinak...“ Zavěsil a já pospíchala chodbou dál. Vstoupila jsem do sálu a dveře se za mnou zabouchly.

Byla jsem tu jako v pasti, ale nebyla jsem tu sama. O velký sud byla opřená Rain. Po levici kousek nad úrovní hlavy jsem měla veliké sklo, za nímž byly vidět tři stíny. Jeden velký uprostřed a dva menší po stranách. Ben něco svíral v rukách a ukazoval tím na své zajatkyně.
„Dámy!“ ozvalo se s reproduktorů u stropu. „Odložte vysílačky, už je nebudete potřebovat.“ Poslechly jsme a já se té prokleté věci ráda zbavila. „Parvati, Rain mi na můj pokyn doručila tvoji dcerku. Myslím, že ti to dodá motivaci.“
„A Abaya? Kde ta je?!“
„Už nebyla potřeba.“
„Ty parchante!“ zařvala jsem z plných plic.
„Mírni, se Parvati. Mířím na tvoji plačící dcerku pistolí, a pokud mě rozrušíš, mohl bych čistě omylem stisknout spoušť.“
„Říkal jsi… ale vždyť jsi říkal, že střelné zbraně nemáš!“
„Ano a lhal jsem. V pravidlech nebylo, že nesmím lhát.“ Semkla jsem ruce v pěsti a snažila se nevybuchnout zlostí. „Parvati a Rain,“ pokračoval Ben a vyloženě si to užíval. „Ta z vás, která prohraje, přijde o svoji dceru. Jak prosté…“ Bylo to prosté. V první řadě musím Rain zabít a i když jsem k ní cítila lítost a i když jsem věděla, že tím odsoudím k smrti její nevinnou dceru, byla jsem odhodlaná to udělat. Kdybychom se spojily už tam v hotelu, mohly jsme na Bena něco vymyslet. Abaya by ještě žila, moje Val by neskončila v rukou té bestie a všechno by dobře dopadlo.

Rozkročila jsem se a přešla jsem do bojového postavení. Ano, zkusím na ni karate. I když, jak jen to bude situace dovolovat, začnu do ní bušit hlava nehlava. Rain vykročila proti mně, semkla ruce v pěsti a začala si jimi krýt obličej.
„Vysvětlím tvé rodině, k čemu došlo a do smrti se jim nepřestanu omlouvat,“ ospravedlňovala se Rain.
„To já se na tvou rodinu vykašlu! Tahat do toho malé dítě… jsi lidská zrůda, Rain!“
„Ne. Jsem jen matka a je mojí povinností i právem ochránit své dítě.“
„K tomuhle tě neopravňuje nic! Zašla jsi příliš daleko!“ Přiskočila jsem k ní a kopla ji pod koleno. Hned nato do boku, a když se přestala krýt, udeřila jsem jí levačkou do tváře. Zapotácela se, já se natočila na bok a kopla ji do břicha. Zeširoka otevřela oči a já se naklonila, abych ji kopla až do nosu. Padla na záda a já se v duchu chválila za svůj výkon. Myslím, že ten závěrečný kop by mi pochválila i Kasumi. Dovedu být rychlá! Vau, měla jsem z toho zatím výborný pocit. Každé zápolení je o tom si zdravě věřit, a když se teď zřítila se zlomeným nosem na zem, bylo mé sebevědomí pořádné. Věděla jsem, že ani pak nebude po všem, a že s přihlédnutím na osud atletek nemůžu počítat s tím, že mě Ben nechá jen tak odejít. Rain se se supěním stavěla na nohy. Vrhla rychlý pohled na svoji dceru za oknem.
„Je to moje dcera!“ zařvala a rozeběhla se proti mně. Chytila mě kolem pasu, a protože byla shýbnutá, já ji snadno udeřila loktem do zad. Hned nato kolenem do brady a pak jsem ji stále předkloněnou chytila kolem pasu a zvedla ze země. Odhodila jsem ji pryč a když ležela na zádech, dupla jsem jí na břicho. Tlakem a bolestí zvedla nohy i horní polovinu těla a držela se za břicho. Otočila se na bok, plazila se po zemi a snažila se se zase zvednout. Přitáhla se až k sudu a využila ho, aby se o něj mohla opřít. Ben opět promluvil:
„Rain, zdá se mi, že nemáš dostatečnou motivaci… Rainbow, zlatíčko, nechceš něco povědět mamince?“ Rain pohlédla na sklo.
„Mami?“ ozvalo se z reproduktorů. „Mami, prosím, udělej něco.“ Jakoby to Rain vlilo do žil nové síly. Postavila se, uchopila sud a zvedla ho až nad hlavu. To bylo hodně zlé. Ten sud musel vážit dost. Raději jsem před Rain couvala a doufala, že jí dojdou síly. Když k tomu došlo, zapřela se a mrštila sud po mně. Dohodila ho dál, než jsem čekala. Kryla jsem se rukama, ale nemělo to význam. Zřítila jsem se na záda a zůstala zavalená. Sud byl těžký, ale dokázala jsem ho odvalit. Rain mě kopla do boku a pak znovu a znovu. Kopala do mě vší silou a já se jen pokoušela krýt. Pak toho nechala a přistoupila k sudu. Zase ho zvedla a hodlala mi ho pustit na hlavu. Rozmáčklo by mi to lebku jako nic. Rychle jsem se odkutálela a stavěla se na nohy. Břicho bolelo, ale na bolest nebyl čas. Pokoušela se sud zase zvednout až nad hlavu a viditelně jí to dělalo nemalé problémy. Využila jsem toho a přiběhla k ní. Chytila jsem sud a zatlačila ji co nejblíže ke zdi. Bránila se, ale mé síle se dlouho bránit nemohla. Začala couvat, až narazila zády ke zdi. Sud jsem jí vytrhla z rukou a odhodila ho, abych do ní mohla jít pěstmi. Po dvou ranách do brady šla zase k zemi. Chytila jsem ji za ruku a odtáhla do středu sálu.
„Mami!“ vykřikla zase její dcera. Podívala jsem se na ni. Budu mít na rukou její krev. Krev nevinného člověka, ale vážně jsem to já, kdo je za její smrt odpovědný? Rain se takhle rozhodla, dala přednost boji se mnou než boji s Benem. Důsledky musí nést ona. Zatímco jsem sledovala obrys té dívky, Rain se zvedla a vrazila mi pěst do břicha. Hrozná rána, kterou však mé svaly takřka zadržely. Oplatila jsem jí to plnou měrou. Chytila se za břicho a začala křičet bolestí. Vrazila jsem ji pěst do boku. Naklonila se na stranu a její tělo se viditelně roztřáslo. Semkla jsem pravačku v pěst a napnula svaly, tak silně jak jen to šlo. Úplně jsem viděla obrovskou žílu, které se mi táhla po bicepsu. Moje pěst se zabořila do jejího podstatně měkčího břicha. Ta rána její tělo nadzvedla a pak šla málem do kolen a řvala bolestí z plných plic. Na další ‚mami‘ však zareagovala vzteklým křikem a zvednutím paží nad hlavu. Pokrčila jsem nohy, napřáhla se a vystřelila pěst proti jejímu nosu. Ten pohyb celého těla včetně nohou byl znát. S hrozivým žuchnutím a rozdrceným nosem padla na zem. Byl konec. Věděla jsem, že už se nezvedne, že žádné zoufalé ‚mami‘ ji už nepomůže vstát. Popadla jsem sud a zlehka ho zvedla nad hlavu. Asi sedmdesát kilo… nic moc. Postavila jsem se nad Rain. Její prosebný pohled mě nedokázal obměkčit. Bylo to kruté a vím, že do smrti na její tvář nezapomenu, ale to oč jsem tu bojovala je moje Val. Na ni musím myslet. Nemám na výběr. Pustila jsem sud přímo Rain na hlavu a zatnula zuby. Hned na to zazněl výstřel a její dcera se zhroutila k zemi. Připadala jsem si hrozně. Ač jsem se tomu bránila, třásly se mi prsty a cítila se jako zrůda. Bože, odpusť mi to.
„Výborně, Parvati!“ ozvalo se po chvíli ticha, kdy jsem se snažila vyrovnat se svým činem.. „Víš, už od začátku jsem ti věřil. Tvé schopnosti, tvá síla, tvoje odhodlání,… jsi prostě jedinečná. Ani si tě neumím představit mocnější než jsi dnes. Opravdu jsi nezeslábla. Fantastické! Můžeš na sebe být pyšná.“
„Pusť teď Val, Bene, a nech nás odejít. Prosím.“
„To asi nepůjde, Parvati. Kdybych tě nechal odejít, ty bys mi to nikdy nezapomenula. Ale slibuji ti, že tvé tělo neznásilním a nezohavím jako v případě atletek. Budu si tě vážit, protože jsi ta nejlepší žena, jakou jsem kdy potkal. Teď se ale musíme rozloučit. Sbohem, Parvati.“ Ben něco zmáčkl a dovnitř začal proudit barevný, nazelenalý plyn. V mžiku jsem si sundala nátělník a omotala si ho kolem úst a nosu. Přiběhla jsem k druhým dveřím, které vedly k Benovi. Dveře byly masivní a zamčené. Uchopila jsem velkou ohnutou tyč, tvořící kliku a zabrala. Nešlo to povolit! Ne, takhle to nesmí skončit, takhle ne! Oběma rukama jsem kliku chytila a napnula svaly. Zabrala jsem, ovšem bez výsledku.
„Parvati, přijmi smrt se ctí.“ No tak! Ty dveře přece musejí jít otevřít! „Parvati a dost! Tohle nejsi ty! Chceš to mít těžké?! Tak dobře! Tvoje dcerka tady naříká… Abys věděla, že nejsem necita, nechám ji promluvit do éteru…“
„Mamí! Maminko, pomoz mi!“ brečela Val.
„Ty zrůdo!“ zařvala jsem. Pokrčila jsem nohy a napínala snad veškeré svaly na těle v horečné snaze ty zpropadené dveře uvolnit. No tak! Musí to jít otevřít! Musí! Už jsem cítila, jak plyn otupuje mé smysly, jak se mi vkrádá až do mozku. Jestli usnu, tak... ne, nesmím to vzdát!
„Parvati,“ ozval se Ben, „tvoje dcerka je moc hezká. Ale i když je očividné, že není tvoje vlastní, má tě moc ráda a vkládá do tebe své naděje. Víš, co je hrozné, Parvati? Když zklameš vlastní dítě.“
„Chcípni, Bene!“ řvala jsem z plných plic a vůbec nevnímala, že vdechuji o to víc plynu. Chtěl mě rozhodit, ale to se mu nepovede! Ne, já ho musím zastavit! Musím to dokázat! Zabrala jsem znovu a ještě víc než předtím. Nic, pořád to nešlo otevřít. Co jí udělá?! Znásilní ji, zavraždí ji?! Né, né, to né! Tohle nedovolím! Svaly na pažích se mi napnuly snad až k prasknutí, mé tělo úplně třáslo neskutečnou námahou, po těle se mi valil pot, ale dveře zarachotily! Začaly povolovat! Ještě jsem přidala a koutkem oka pozorovala ohromné bicepsy, které se třásly tou horečnou snahou je napnout ještě víc. Dveře se konečně otevíraly. Rychle jsem proběhla. Byla tu dlouhá chodba a já jí utíkala dál. U stropu jsem si všimla několika otvorů pro ventilaci. To by mělo pomoct plyn dostat pryč z podzemí. Narazila jsem na schodiště, po němž jsem vyběhla a další chodbou, jsem se vracela zpátky. Minula jsem řadu dveří, ale můj orientační smysl mě neklamal. Ben byl v posledních z nich. Strhla jsem si nátělník z úst a vtrhla jsem dovnitř.

Zahlédla jsem nejen mrtvou Abayu a Raininu dceru, ale hlavně Bena, jak drží Val a míří jí pistolí na hlavu. Druhou pistoli měl na podlaze.
„Ani krok, Parvati!“ vykřikl. Ben byl brýlatý muž v drahém obleku a dokonce s kravatou! Měl uhlazené nagelované blond vlasy a v očích rozrušení. Jakoby tuhle hru považoval za událost, za vzácný okamžik. Jakoby šel na slavnost... Představovala jsem si ho jinak…
„Co chceš dělat, Bene? To nás obě zabiješ?“ ptala jsem se a pomala popadala dech.
„Co mi zbývá?!“ Hleděla jsem mu do očí a chvílemi pohlížela na třesoucí se Val.
„Bene, viděl jsi, co jsem dokázala? Udělala jsem něco, s čím jsi ani ty nepočítal. Jak velkou mám tedy sílu… a ty máš přece silné ženy moc rád.“ Hleděl na mé odhalené tělo a se zájmem sledoval, jak mi po něm stéká pot. Byl šílený a hlavně nebezpečný. „Bene, tohle tělo… může být tvoje. Tvoje žena byla slabá, ale já taková nejsem a nikdy nebudu! Nechci dítě a odchod z armády mě jedině posílil! Vidíš ty železné svaly?! Víš, jak je pro mě těžké najít někoho, kdo mě může milovat?“
„Já bych tě miloval…“ hlesl tiše. „Ale po tom všem... To ne! Takhle jsem to nechtěl!“
„Můžeme to vrátit zpátky! Řada lidí se seznámila za špatných okolností a dnes jeden bez druhého nemůže být.“
„Ale... já tě chtěl zabít! Ublížil jsem ti. To nejde vrátit zpátky.“
„Možná ano!“
„Ne... moje budoucí žena... nesmí mě nenávidět. Nesmím svoji ženu tak trápit. To ne! To rozhodně ne!“ Ben byl hrozně rozrušený, skoro se rozplakal a já zpozorovala, jak uvolnil Val. Stále na ni mířil, ale zíral jen na mě. Val měla jeho druhou pistoli přímo pod sebou. Pohlédla na mě a pak na pistoli. Proboha, to ne! Ne, ať to nedělá! Lehce jsem zakroutila hlavou a doufala, že si toho Ben nevšiml. Val položila nožku na pistoli a poslala mi ji po zemi. Shýbla jsem se, abych ji uchopila, ale nestihla jsem to a projela kousek za mě. Nebyl však čas. Chytila jsem ji, ale než jsem se narovnala, Ben zařval mé jméno. Byla jsem k němu otočená zády a sledovala ho jen přes rameno.
„Polož to, Parvati! Zahoď tu zbraň nebo přísahám, že ji zastřelím a tebe taky!“ řval celý nepříčetný. Chytil Val pod krkem, hrubě jí ho zmáčknul a ona začala naříkat. „Neřvi!“ vykřikl Ben. „Do prdele, neřvi!“ Byl vzteky bez sebe a hlavně byl již připravený. V rukou jsem svírala pistoli a skrývala ji za tělem. Zabila bych ho, vím, že bych to stihla, ale ne dříve než by on zastřelil Val. „No tak, Parvati! Zahoď to! Nehraj na mě žádnou lásku! Vím, že bys mě nemohla odpustit!“ Já byla skrčená, on stál pár metrů za mnou. Byl asi sto osmdesát centimetrů vysoký… Přiložila jsem si hlaveň pistole k hrudi, přesněji vedle ňadra k levému prsnímu svalu. „Parvati! Počítám do tří, pak ji zabiju! Jedna…“ Ze zbrani se před chviličkou střílelo. Byla odjištěná. „Dva…“ Dráhu kulky jsem viděla před sebou. Muselo to vyjít. Zatnula jsem zuby a stiskla spoušť. V mžiku jsem se otočila a jen jsem viděla, kterak se Ben kácí k zemi s dírou v čele. Přesná rána! Pistoli jsem odložila a chytila se za ránu na prsou. Val ke mně přiběhla a já lapala po dechu. Prostřelila jsem si plíci…
„Maminko!“ objala mě Val a já mezitím bojovala s bolestí i dechem. „Maminko, viď, že už budeš se mnou! Že mě nikdy neopustíš!“
„Neopustím, Val. Slibuju, že tě nikdy neopustím.“ Mluvilo se mi těžko. Chrčela jsem a z úst mi šla krev. I z rány mi teklo spoustu krve. Rychle jsem pátrala po tlačítku na otevření dveří. Bylo na panelu pod oknem. Stiskla jsem a na kameře viděla, jak se dveře dole otevřely. Cítila jsem hroznou bolest a musela se přemáhat, abych se vůbec udržela při vědomí.
„Maminko, budeš v pořádku?“
„Eh…“ Co jsem jí měla říct?! Proboha, co?! „Běž Val. Musíš jít a… a sehnat pomoc. Musíš se vrátit až k našemu domu a pak dál po cestě.“ Opřela jsem se zády o stěnu, sedla si na zem a natáhla nohy. Val přiskočila ke mně.
„Mami! Neumírej mi! Prosím, to ne!“
„Val… Já nemůžu jít s tebou. Není mi dobře.“
„Ale neumřeš! Prosím, prosím, neumírej!“ Pohlédla jsem na ni. Ten její ustaraný výraz… těžko se na to dívalo.
„Val… chci, abys věděla, že si tě vezmu, že tě nikomu nedám a odjedeme spolu za moře.“ Usmála se na mě a políbila mě na tvář. Nechtěla jsem se jí dívat do očí. „Běž Val. Už utíkej, broučku!“ Ještě mezi dveřmi mi zamávala, ale v jejích očích byla hrůza a bolest. Otřela si zaslzené oči a utíkala dolů. Doufala jsem, že plyn se již stihl uvolnit a že se jeho zbytků moc nenadýchá. Krvácela jsem… a hodně. Pomocí zubů jsem si sundala obvaz na ochranu kloubů a předloktí a ovázala si s ním ránu. Utáhla jsem to tak pevně, jak jen to šlo a ještě využila nátělníku. Možná... možná bych ale měla do zraněné plíce dostat nějakou hadičku, aby vzduch odtamtud unikal ven. Co když mi krev úplně zacpe dýchací cesty? Uch, já vůbec nevím, co mám dělat. Nechci to ještě zhoršit! Snad... snad se neudusím. I když... na tom jak přesně skončím už asi nesejde. Chtě nechtě jsem si uvědomovala, že Val se do nejbližší vesnice dostane nejdříve k večeru a až zítra mě tu někdo najde, jenomže… nemohla jsem jí říct pravdu. Znaly jsme se jen pár dnů, ale to pouto, které se mezi námi stihlo vytvořit, bylo hrozně silné, ale… ne věčné. Pohled na mrtvá těla byl hrozný, takže jsem se odplazila na chodbu a tady usedla zády ke zdi. Nechtěla jsem se vysilovat chůzí ven z bunkru. Beztak bych skončila někde v trávě a to by bylo mnohem horší než tady.

Hodiny plynuly a já děkovala bohu, alespoň za to, že jsem zastavila krvácení. Seděla jsem takřka bez pohybu už hroznou dobu a brzy jsem se začala silně potit. Sáhla jsem si na čelo – bylo jak v jednom ohni. Cítila jsem se hrozně unavená a malátná. Chtělo se mi zavřít oči a zdřímnout si, ale ta představa, že už se neprobudím, mě nutila být vzhůru.

Odhadovala jsem čas a tipovala, že venku se už musí stmívat. Já se držela při vědomí z posledních sil. Rána během pár hodin začala šíleně pálit a pot se mi hrnul z čela skoro proudem. Dýchání bylo obtížné, ale nijak zvlášť se nehoršilo. Alespoň, že tak.

Přejížděla jsem prsty po chladné podlaze a snažila se myslet na příjemné věci. Stejně mi ale vždycky vyvstala na mysl Val. Kde teď asi byla? Možná stále v lese – mohla zabloudit anebo… nevím. Bylo čím dál namáhavější myslet a čím dál těžší držet se vzhůru. Nevydržím to tu dlouho. Horečka neustávala, naopak se začala střídat s hroznou zimnicí. Bylo mi příšerně.

Muselo být už po půlnoci. I když… těžko říct. Prostě mi to připadalo jako věčnost... Konečky prstů se mi třásly... a já se už nebyla schopná ani udržet v sedě. Ulehla jsem na bok a tiše plakala. Bylo mi smutno. Z té samoty, z bolesti, ze strachu o dceru. Zavřela jsem oči a vypustila z mysli vše, co mě mohlo tížit. Zůstala jsem jen já a strach z toho, co se nevyhnutelně blížilo.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 2 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 30.09.2014, 16:44:09 Odpovědět 
   Zdravím.

Ben je mrtvý, a spolu s ním i Rain a její dcera. Ben určitě nepočítal, že se jeho šílená a zvrácená hra bude odvíjet tímto směrem. Pořád mi však do celého dění nepasuje zásah Pekla (viz Pán Much a to, co zbylo z otce Val). Už si po pravdě nepamatuji, proč se Parvati vydala do toho lesa automobilem, protože mi její důvody zahalila ona šílená Benova hra na život a na smrt. Teď už jen myslím na to, zda Parvati zemře nebo ne (zda Val sežene pomoc a trefí zpět do bunkru). Smrt je totiž ve Tvém příběhu (v celé sérii) docela blízko našim hrdinům a mnohdy je mine jen o ždibíček!

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 30.09.2014, 20:21:52  
   Lukaskon: Děkuji za komentář a hodnocení

Abych to trochu uvedl na pravou míru - Peklo nemá s Benem a jeho hrou nic společného. Parvati se do celé události nepřipletla náhodou - Peklo jde po ní (na důvod si musíte počkat :) ) a Ben využil příležitosti dané jinou osobou (ta událost se ještě zrekapituluje). Parvati měla původně jet pouze zkontrolovat kamarádku kamarádky, která o sobě nedávala vědět, ale ve skutečnosti jela do předem připravené pasti.

Tahle série je zkrátka poměrně dost provázaná a jednotlivé události se dočkají vysvětlení až po nějaké době. Momentálně se stále pohybujeme v době, kdy probíhá výprava v Tichomoří. Čeká nás ještě jeden příběh odehrávající se paralelně k příběhům Parvati a Kasumi (asi nebude těžké uhádnout hlavního hrdinu). Teprve po těchto třech příbězích se děj zase sloučí do jedné dějové linky ale to je ještě daleko.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Wayne
(1.12.2020, 18:26)
jessyjason0321
(1.12.2020, 07:37)
ab0nd
(28.11.2020, 20:04)
p8aefwimsg
(28.11.2020, 18:36)
obr
obr obr obr
obr
Půlnoční sen
Cynis Sarkus Zapalsi
Odpadky
Centurio
Nepatřit nikam ...
Crow
obr
obr obr obr
obr

Ježeček
Lara
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr