obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je jako Opera. Člověk se tam nudí, ale vrací se tam."
Gustav Flaubert
obr
obr počet přístupů: 2916107 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 8. Pláč ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 30.09.2014, 17:11  
 

Několik dní se snažila dohnat vše, co zameškala, zejména práci, kterou za ni museli dělat jiní v době její nepřítomnosti. Vyčistila lázně v prvním patře, umyla všechny schodiště, dokonce dávala do pořádku komnaty lordova lékaře, který měl ve svém pokoji opravdový chaos. Nakonec se pustila do úklidu v elegantním Modrém salónku.
„Neměla by sis už dát přestávku?“ zeptal se jí Kathal, který měl pracovat ve vedlejším pokoji.
„Nejdřív to tady musím uklidit. Pauzu si můžu dát potom.“
„Myslím, že se zbytečně přemáháš. Proč se třeba nejdeš podívat na lordovu zahradu?“
„Teď na to není čas.“
„Ty si vždycky musíš mlít svou, viď?“
Mei odložila mokrý hadr do vědra. „Mám pocit, že vám to dlužím. Tři dny jsem vám s ničím nepomohla.“
„S tím jsi nemohla nic dělat. Nemusíš se tím trápit.“
„Já vím. Přesto chci být aspoň trochu užitečná. Chci vám aspoň trošičku ulehčit od práce. Vždyť vy se prakticky nezastavíte.“
Kathal se na ni upřeně zadíval. Pak se najednou usmál a přešel blíž. „Tak víš co? Pomůžu ti tady uklidit a pokud se ti zachce, můžeš zase pomoct ty mě. Ve vedlejším pokoji bude práce víc než dost. Potom si ale půjdeš odpočinout. Souhlasíš?“
„Tak dobře,“ usmála se na něho Mei.


Jednoho dne, když ještě před úsvitem vyšla ze svého pokoje, nečekaně vkročila do studené vody, která se během noci nahromadila na chodbě. Ze zrezivělé vodovodní trupky v koupelně stříkala voda, kterou odpadní roury v podlaze nestíhaly odvádět pryč. Mei sice našla uzávěr, jež by přívod vody zastavil, ale nedokázala jím jakkoli pohnout.
„Zatraceně!“ ozval se Roen, jakmile vstoupil do koupelny. „Počkej! Jdi od toho!“ odehnal ji od kulatého uzávěru a během chvilky vodu zastavil. Zakrátko se v koupelně objevili i Kathal s Aramem. „To bude zase oprav. Půjdu to zařídit,“ řekl Roen. Obešel je a odkráčel pryč.
Mei byla celá mokrá, ale rozhodla se nejprve uklidit spoušť, která zůstala na chodbě. „Měla by ses nejdřív převléknout,“ nabádal ji Kathal, když viděl, že nemíří do svého pokoje.
„Když to rychle neuklidím, voda zničí podlahu na chodbě,“ řekla na to Mei. Přinesla si vědro a hadr a pustila se do práce. Zakrátko si všimla Neit, která zůstala mezi dveřmi jejího pokoje. Seděla na okraji louže, odkud ji tiše sledovala. Nemá ráda vodu?

„Co to máš za šaty?“ ptala se jí Serina, když vstoupila v opravovaných šatech do kuchyně.
„Opravila jsem ty potrhané. Je to divný?“
Serina si ji prohlédla ze všech stran a pečlivě prozkoumala nové švy. „Ne. Vlastně je to podivně hezký,“ prohlásila potom kuchařka.


Jakmile nastal večer, posadila se do kuchyně, aby si popovídala se Serinou a Kathalem. „Vypadáš unaveně,“ obrátila se na ni Serina.
„Hm. Asi už si půjdu pro dnešek lehnout.“
„Tak to běž! A vezmi si sebou svíčku nebo zase zakopneš!“ Kathal jí podal malý svícen s jedinou svíčkou, která stála na stole.
„Fajn.“ Oba si bez světla snadno poradili, zatímco Mei rychle ztrácela orientaci a každou chvíli do něčeho narážela. Za celou dobu se navíc nedokázala naučit zapálit oheň bez sirek.
Vyšla na chodbu a zamířila do svého pokoje. Když však procházela kolem dveří stojící naproti umývárně, měla pocit, že z nich zaslechla nějaký šramot. Na okamžik se polekaně zastavila. Neměla tušení, co je to za místnost. V paláci bylo mnoho pokojů, o kterých nic nevěděla. Teď, když slyšela ten podivný zvuk, měla strach, co může být uvnitř. Noc tomu dodávala ještě tajemnější atmosféru.
Nic dalšího se však neozvalo. Nakonec usoudila, že se jí to jen zdálo nebo to možná byla nějaká myš a pokračovala dál ke svému pokoji.


Druhý den ráno se necítila dobře. Byla nevyspalá a navíc jí bolela hlava. Po práci se proto chtěla projít na čerstvém vzduchu, jenže když vstoupila do lordova pokoje, spatřila ho stát u psacího stolu, kde pil z neprůhledné skleničky. Jeho přítomnost ji zaskočila, ale víc ji polekalo, když si všimla jeho popáleného předloktí. „Pane.“
„Zapomeň na to!“
„Tak mě aspoň nechte ať za…“
„Nepotřebuju, aby se o mě kdokoli staral o to víc nějaký hloupý otrok,“ řekl jí odměřeně lord.
Zblízka vypadala rána ještě hrozivěji. Nikdy podobné zranění neviděla. Kůže byla úplně spálená a maso pod ní sežehlé. Nedokázala si ani přestavit, jak to muselo bolet. „Měl by to vidět lékař. Ta rána se musí vyčistit. Tohle byste neměl…“
„Kde bereš tu nesnesitelnou drzost říkat mi, co bych měl nebo neměl dělat?“ zasyčel na ni lord.
„Nemyslela jsem to zle jen jsem…“
„Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není! Nech to a zmiz!“
Mei sklopila zrak a zadívala se na jeho zranění. Na několika místech v něm vězely kousky spálené látky. Bylo zřejmé, že potřebuje ošetřit. Ať už jsou jeho uzdravovací schopnosti jakékoli, rána se nemůže zahojit, dokud z ní nebudou odstraněny všechny nečistoty. Nezdálo se však, že by tentokrát hodlal ustoupit a nechal se ošetřit. Jeho nálada byla mizerná. Co bych měla dělat?
Lord znenadání přikročil blíž. Mei před ním obezřetně ustoupila, ale lord uchopil její paži a zastavil ji. „Bojíš se mě.“ Když ji vzápětí chytil za bradu, nemohla přehlédnout jeho dlouhé smrtící drápy, v něž se proměnily jeho nehty. „Tak nečekej až ti ublížím!“ varoval ji tvrdým hlasem.
Drápy byly děsivé. Jistě by stačil jediný neopatrný pohyb, aby jí ublížil. Jenže on… Vyhrožuje a přesto se mě zdráhá aspoň škrábnout. On mi nechce ublížit. Vzhledem k jejím předchozím zkušenostem o tom nepochybovala. Kdyby jí chtěl ublížit, bez okolků by to udělal. „Jistě, pane.“
„Dobře, tak běž!“ pustil ji a vrátil se zpět ke stolu a své sklence.
Věděla, že je nesmysl, aby mu pomáhala, když si to nepřeje. Zahrávala si s ohněm, který ji mohl kdykoli spálit, ale i přesto nemohla odejít. Byla si jistá, že ve sklence, ze které neustále upíjí, má lék proti bolesti. Jakmile se rána zklidní, čeká ho bolestivé uzdravování, až se mu začne obnovovat spálené maso a kůže. Určitě dobře věděl, že každá nečistota, kterou opomene vyndat, se bude bolestivě ozývat, dokud ji nedostane z těla ven a to i v případě, že by se jeho tělo mezitím uzdravilo.
Je to jenom paličatý mezek. Došla si pro misku s léčivy, které potřebovala a zase se k němu vrátila. „Jestli tolik nenávidíte můj dotyk, zavolám někoho jiného, ale ta rána se musí vyčistit. Prosím, pane.“
Dlouhou chvíli ji jen tiše pozoroval. Potom odložil sklenku na stůl a odvrátil od ní tvář. „Proč musíš být tak vytrvale otravná?“
„Chci vám pomoct. Je to tak těžké přijmout?“ Na to jí neřekl ani slovo. „Můžu?“ naznačila, jestli se jej může dotknout. Lord mlčel. Nevěděla, jestli dostala svolení, ale jemně se dotkla jeho poraněné paže, aby si ji přitáhla k sobě. Nejprve s ní vzpurně ucukl, ale pak jí nechal, aby jej ošetřila.
Vzala si tedy do ruky pinzetu a pečlivě z rány odstranila všechny nečistoty. Poté do ní nastříkala lék, který zklidňuje a dezinfikuje, a následně mu celé předloktí ovázala obinadlem. „Tyhle věci mi moc nejdou, ale myslím, že to vypadá mnohem líp,“ podotkla Mei, když posuzovala své dílo.
Lord se na ni letmo podíval. Obešel ji, svlékl si poničenou košili a z šatníku si vybral čistou. Jakmile zamířil ke dveřím, zastavil se a úkosem na ni pohlédl. „Jsi otrok. Nikdy nezapomeň, kde je tvoje místo!“ Po těchto slovech opustil místnost.
„Já vím,“ řekla tiše Mei. Sama nedokázala pochopit, proč má starost o někoho, koho by měla k smrti nenávidět. Vždycky byla nadmíru starostlivá a matčina smrt ji v tom nepochybně utvrdila, ale proč by měla mít starost právě o lorda? Po všem, co napáchal. O to víc, když jí za to vyhrožuje trestem. Musím být blázen.


Následující ráno se cítila ještě hůř než to předchozí. Hlava jí třeštila bez ustání a nedopřávala jí klidného spaní. Noční košili měla celou propocenou. Bylo možné, že měla teplotu, přesto se rychle převlékla a šla rovnou do práce.
Při první příležitosti se pak posadila na zahradu. Sledovala větve kvetoucího stromu a vzpomínala na svůj domov. Její návrat byl stále v nedohlednu, ale nejvíc ji ničila myšlenka, že by se domů nikdy nevrátila nebo že by se vrátila po příliš dlouhé době a její rodina by ji už nepoznávala. Stála by před nimi úplně jiná žena, ačkoli by se vrátila jen chvíli poté, co ji viděli naposledy. Věřili by, že jsem to já?
Zakroutila hlavou, aby nepříjemné myšlenky zapudila. Je zbytečný na to myslet. Naprosto zbytečný. Zavřela oči, aby je nechala odpočívat, ale vyčerpaností nakonec usnula.
Když se opět probudila, uvědomila si, že má přes sebe přehozenou deku. Neit ležela vedle ní, ale nikoho jiného ve své blízkosti nezahlédla. Kdo mě přikryl? Iraiya? Ne. Ta by mě určitě probudila. Je příliš přísná, než aby mě tady nechala spát. Lord? Ten by mě uspal nadobro, kdyby viděl, jak podřimuju v jeho zahradě.
Nikdo další však neměl do lordových komnat a zahrady přístup. Musela to tedy být Iraiya. Iraiya byla velice hodná, ale byla také poměrně vážná a zásadová, jak se slušelo na hlavní služebnou. Zřejmě si později něco vyslechnu, povzdychla si Mei.
Když ji však vyhledala, aby dostala nový úkol, Iraiya ji za její dřímotu na nevhodném místě nenapomenula, dokonce se ani nezmínila o tom, že se do práce vrátila pozdě a to rovnou o tři hodiny. Je opravdu hodná, usmála se Mei.


Doufala, že se do druhého dne vzpamatuje, ale i tentokrát měla hlavu v jednom ohni. Copak jsem se opravdu nastydla?
Mlčky se posadila do kuchyně a napila se teplého mléka. V těle necítila téměř žádnou sílu, přesto se snažila působit tak jako obvykle. Nechtěla, aby si o ní někdo dělal starosti.
Ulomila si kousek koláče, který jí kuchařka podstrojila, a ten snědla. „Nechutná ti? Že bych tam dala moc medu,“ uvažovala Serina.
„Ne, je dobrý. Jen zrovna nemám takový hlad,“ řekla na to Mei.
„Ty že nemáš hlad?“ podivila se kuchařka.
„Nedělej, jako bych byla nějaký otesánek.“
„Někdy toho dokážeš spořádat opravdu hodně,“ usmála se kuchařka. „Jsi v pořádku? Máš červené tváře.“ Starostlivě se na ni podívala. „Nejsi nemocná?“ Už jí chtěla sáhnout na čelo, aby jí změřila teplotu, ale Mei se spěšně postavila.
„Nic mi není. Jsem v pořádku.“ Opláchla nádobí ve vodě a následně ho i otřela.
Serina na ni s nedůvěřivostí pohlédla. „Moc se mi to nezdá, Mei. Připadáš mi pohublá. Skoro nejíš.“
„Opravdu mi nic není. Nemusíš si dělat starosti. Teď už musím jít do práce,“ odbyla ji Mei a vyběhla z kuchyně dřív, než stačila kuchařka něco namítat.
Vůbec jí nebylo dobře. Chtělo se jí spát, ale nemohla se zavřít do pokoje a odmítat jakoukoli práci s tím, že je nemocná. Nechtěla se povalovat v posteli, zatímco ostatní by se museli starat o její povinnosti. Navíc, co by si o tom pomyslel lord? Démoni podobnými nemocemi netrpí. Pochybovala, že by její slabost toleroval, především když neustále pokouší jeho trpělivost. Jsem jen nastydlá, brzy se to musí zlepšit.


Ze všech pater sesbírala ubrusy a zašpiněné polštářky, které měla za úkol vyprat. Ubrusy na stolech byly v paláci spíše výjimkou, polštáře se ovšem povalovaly na každé pohovce a na mnohých z nich našla řadu skvrn od jídla či pití.
Když měla hotovo, posadila se na zahradu, aby si na chvíli odpočinula. Neměla jsem tehdy utíkat z domu. Co když se nikdy nevrátím a oni si budou myslet, že už je nechci vidět? Vždyť to tak vůbec není, pokrčila nohy a přitáhla si je k tělu.
„Ta hlava mi snad vybuchne,“ vydechla znaveně Mei. Podívala se na Neit, která ležela po jejím boku, a podrbala ji za ušima. „Nevíš, proč přemýšlím o věcech, které stejně ničemu nepomůžou?“ Slabě se usmála a sklopila tvář. „Kéž bych byla aspoň o trochu silnější. Necítila bych se tak mizerně.“ Zamyšleně pohlédla do Neitiných očí, které ji upřeně pozorovaly. „Zase plácám nesmysly, že? Ale dík, že posloucháš,“ pohladila ji pod bradou tak, jak to měla Neit ráda.

Když se později pustila do další práce, musela si vzít na pomoc žebřík, aby mohla utřít prach na vysokých regálech, které stály v knihovně. V celé místnosti jich bylo kolem třiceti a všechny byly nacpané knihami. Musí tady být tisíce výtisků. Určitě bych je nepřečetla ani za celý život.
Otřela všechen prach a srovnala knihy v regálech. Fajn, povzdychla si Mei. Teď už bych měla jít za Serinou. V ten okamžik se ozvalo Neitino mňoukání. „Copak je? Máš hlad?“ přistoupila k ní a lehce ji pohladila. Vzápětí si všimla knihy, která se povalovala v křesle. „Chvilku vydrž! Ještě uklidím tohle a pak se půjdeme najíst. Stejně bych měla pomoct Serině s večeří.“
Kniha popisující dějiny hlavního města musela mít přinejmenším tisícovku stran. Díky její tloušťce bylo poměrně obtížné najít pro ni vhodné místo, ale nakonec jej našla na nejvyšší poličce dlouhého regálu, který stál napříč místností.
Přisunula si žebřík k regálu a vylezla nahoru, jenže vzápětí se jí začala točit hlava. Měla pocit, že zaslechla, jak se zavřely dveře za jejími zády. Chtěla se podívat, kdo vstoupil, ale oči se jí náhle zamlžily. V další chvíli se jí před nimi úplně zatmělo a nakonec nevnímala vůbec nic.
Lord ji zachytil právě včas, aby se nezřítila k zemi. „Co je s tebou? Slyšíš?“ zatřásl s ní, ale Mei se neprobouzela. Na čele se jí začaly objevovat malé krůpěje potu. Lord ji položil na pohovku a dotkl se její tváře.
„Mei, jsi tady?“ zazněl náhle Iraiyin hlas. Vstoupila do dveří na druhé straně místnosti, prošla dlouhou uličkou, když na jejím konci spatřila lorda. „Ach, pane.“ Všimla si, že se upřeně dívá na Mei, která bezostyšně vyspávala na pohovce. „Mei, co to… Tady nemůžeš spát,“ zlobila se na ni, ale Mei na její hlas nereagovala.
Neit vyskočila na opěradlo pohovky a podívala se dolů na spící Mei. „Pane?“ ozvala se tázavě Iraiya.
„Omdlela,“ odvětil suše lord. Zvedl knihu ze země a krátce si ji prohlédl. Několik stránek začalo okamžitě vypadávat.
„Přejete si, abych ji probudila?“
„Ne, nech ji! Až se vzbudí, pošli ji za mnou!“ nařídil jí a odkráčel pryč s knihou v ruce.

Když se Mei konečně vzpamatovala, všimla si, že na ni z opěradla shlíží Neit. „Ahoj,“ usmála se na ni. Kde to vlastně jsem? rozhlédla se po místnosti. Jakmile si uvědomila, že leží na jedné z pohovek, které stojí v knihovně, polekaně se posadila, až se jí při tom pohybu roztočila hlava. Jak dlouho jsem tady spala? Omdlela jsem?
Opatrně se postavila na nohy a vyšla z knihovny. Téměř okamžitě narazila na Iraiyu, která za ní přispěchala s přísným výrazem ve tváři. „Mei, jak se cítíš?“
Takže mě tam našla Iraiya. „Myslím, že už je to lepší.“
„Měla jsi říct, že ti není dobře. Není nutné, abys dřela, dokud nezkolabuješ,“ spustila na ni vyčítavě.
„Snažila jsem se přece dělat svoji práci,“ ohradila se Mei.
„A komu tím pomůžeš, když budeš dělat chyby nebo budeš dokonce omdlévat? Musíš vědět, kde jsou tvé hranice. Nejsi stroj,“ poučovala ji rozzlobeně hlavní služebná. „Teď musíš srovnat, co jsi napáchala. Jdi se pánovi omluvit! Poškodila jsi cennou knížku. Čeká na tvé vysvětlení.“
Ta knížka, vzpomněla si Mei. Lezla jsem na žebřík a potom… Dál už si na nic nevzpomínala, ale pokud spadla na zem, proč nebyla potlučená? Neměla na sobě jedinou modřinu. Nakonec to ovšem bylo jedno, protože teď se bude zodpovídat za lordovu knihu.
Když vstoupila do jeho pokoje, našla poničenou knihu na psacím stole. Některé stránky byly pomuchlané a část se dokonce uvolnila z obalu. Jak mu mám tohle vysvětlit? vydechla úzkostlivě Mei. Jeho trpělivost zkoušela příliš dlouho, přesto vyšla ze dveří a zamířila za ním na zahradu.
Lord seděl pod stromem a něco si pročítal. Když si všiml její přítomnosti, odložil sešit stranou, postavil se a vyčkával na její vysvětlení. „Moc se omlouvám za tu knihu, pane. Prosím, odpusťte!“ Pokorně před ním sklonila hlavu.
Dlouhé vteřiny ji jen tiše pozoroval. „Co je to s tebou?“
Mei se na něho nechápavě podívala a zase odvrátila pohled. Zřejmě ví, co se stalo a teď chce vědět, proč jsem omdlela. „Nic, pane. Jen chvilková slabost.“
Lord přistoupil kousek blíž. „Stýská se ti?“ Proč se na to najednou ptá? „Musíš zapomenout,“ pokračoval lord, když stále mlčela. „Je jen velmi málo těch, kteří tě dokáží přenést zpátky. Domů se už nevrátíš. Smiř se s tím!“ pověděl jí naprosto bezbarvým hlasem.
Smiř se s tím? sevřela ruce v pěst. Jak tohle může říct? „Co vy o tom můžete vědět?! Vám na nikom nezáleží. Nemáte ponětí, jak se cítím, tak proč mi tohle všechno vlastně vykládáte?!“ Jak může říct, že už se nevrátím? Oči jí náhle zvlhly. Proč mi to řekl? Co čeká, že teď udělám? Myslí si, že se sesypu?
Snažila se uklidnit, ale tak silný úder od něho nečekala. Věděla, že má pravdu. Už dlouho si byla vědoma, jak mizivé jsou její šance na návrat, ale proč jí to musel připomínat, proč jí ničí její naděje?
Cítila, jak se v ní všechno bouří. Brzy zapomněla, kdo před ní stojí a nenávistně na něho pohlédla. „Moje rodina, přátelé… Všechno je pryč kvůli vám a vy říkáte, že mám zapomenout?“ Lord se přiblížil o další krok. „Kdyby nebylo té vaší vlády. Kdyby nebylo vás, tohle by se nikdy nestalo. Proč musíte být tak zlý?“ Lord se zamračil. Uchopil ji za paži a bolestivě ji sevřel. Tentokrát už ji chtěl za její troufalost potrestat, jenže Mei se znenadání opřela o jeho hruď, aby zakryla slzy, které se jí nezastavitelně draly do očí. „Vraťte mě zpátky!“ žádala ho uvzlykaně. „Prosím. Chci domů. Chci domů.“
Naprosté ticho přerušovaly jen její slzy. Lord povolil sevření a zůstal strnule stát, zatímco Mei brečela. Její rozrušení však ještě víc zhoršovalo její horečku. Po dlouhých minutách začal pláč ustávat s tím, jak ztrácela sílu. Jakmile utichla, klopýtla dozadu, aby se od něho vzdálila, ale v okamžiku se jí zatmělo před očima a omdlela vyčerpáním.
Lord ji vyzvedl do náruče a odnesl ji dovnitř. Položil ji na postel, ale pak odstoupil stranou. Copak tě pořád odpuzuje? ozval se dívčí hlas v jeho mysli. Mě přijde milá, i když je to ještě nerozumný děcko. Myslím, že ji začínám mít ráda. Cítím potřebu ji chránit. Ty ne?
Mlč a zkontroluj ji! nařídil jí lord.
No fajn. Vzápětí na postel vyskočila lordova kočka. Očichala si Mei a čumákem se dotkla jejího horkého čela. Má vysokou teplotu. Myslím, že to s ní nevypadá moc dobře.
Co? Lord se k ní otočil a dotkl se jejího čela, aby se o jejím stavu sám přesvědčil. Měla vysokou teplotu, ale nezdálo se, že by ji ohrožovala na životě.
Takže se o ní zajímáš.
Přestaň! zamračil se lord.
Bude se potřebovat pořádně prospat a vůbec by měla víc odpočívat, ale nejspíš jí to budeš muset nařídit ty sám, jinak je stejně paličatá jako ty.

Když se Mei o několik minut později probudila, měla pocit, že má hlavu ve svěráku. V krku měla nepříjemné sucho. Chvíli jí trvalo, než si rozpomněla, co se stalo a co všechno lordovi napovídala. Hned nato si taky uvědomila, kde leží. Hbitě se posadila, aby vstala z jeho postele.
„Zůstaň tam!“ ozval se náhle lordův hlas.
Mei ztuhla a zaskočeně se podívala na lorda, který seděl ve svém křesle. Z jeho bezvýrazné tváře nedokázala rozpoznat, jestli se na ni hněvá. Zůstala sedět, ale uklonila se, jak nejlépe dovedla. „Prosím, odpusťte! Já… řekla jsem příliš.“ V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Co jsem to provedla? Jak jsem mohla být tak troufalá a nadávat lordovi? Dočista zapomněla, jak by se k němu měla chovat.
„Narovnej se!“ poručil jí lord. Mei ho se zaváháním poslechla. Lord nato vstal, přistoupil blíž a přiložil jí dlaň na čelo. Co to dělá? „Lidé jsou vážně slabí,“ řekl téměř neslyšně.
„Co?“
„Jak se cítíš?“
Mei na něho zůstala nevěřícně zírat. On má o mě starost? Ne. Jen se zajímá o svůj majetek. „Je to lepší. Už bych měla jít,“ začala si odkrývat deku, když ji lord nečekaně chytil za loket.
„Řekl jsem ti, abys zůstala, kde jsi,“ vyjel na ni rozčíleně. Mei sebou polekaně trhla. Vždycky jednal s ledovým klidem, ale teď slyšela v jeho hlase hněv, dokonce i ve tváři byla vidět jeho zlost. Je naštvaný? Samozřejmě, že je naštvaný. „Jen bys nadělala více škod,“ dodal mírnějším hlasem.
Mei provinile sklopila zrak. Díky své vyčerpanosti poškodila jeho knihu a nakonec se před ním ještě přestala ovládat. Jak jsem nad sebou mohla ztratit kontrolu a řvát jako mimino? promnula si znavenou tvář. Tohle mi nemůže projít. Proč ale ze všech míst ležím právě v jeho ložnici?
„Do zítřka zůstaneš tady!“ prohlásil lord. Proč? „Nechci, aby Neit strávila celý den zavřená ve tvém pokoji. Tohle vypij!“ podal jí hrnek naplněný jakýmsi lektvarem. Co v tom je? „Udělej, co jsem ti řekl!“ nařizoval jí drsným tónem, když se k ničemu neměla.
Nechtěla, aby zase začal zuřit a tak si hrnek vzala a napila se. Ať to bylo cokoli, bylo to nepříjemně hořké. Rychle to do sebe nalila a vrátila mu prázdný hrnek. „Lehni si!“
„Proč tohle děláte?“ zeptala se ho Mei.
Lord postavil hrnek na noční stolek. „Nemůžu kvůli maličkosti přijít o svou nejlepší trofej.“
Trofej? zamračila se Mei. „Já nejsem žádná…“ Náhle začala pociťovat příšernou ospalost. Víčka jí rázem ztěžkla. „…trofej,“ řekla slabě. Netrvalo dlouho a upadla do tvrdého spánku.

Probudila se až ráno druhého dne. Vzpomínala si, že usínala se zapadajícím sluncem, takže musela spát přinejmenším půl dne. Kousek vedle ní podřimovala Neit.
Lord už naštěstí nebyl ve svých komnatách, přesto se raději zvedla a vstala z jeho postele. Stále nedokázala pochopit, proč ji nepotrestal za její neuvěřitelnou drzost, proč se staral o její zdraví. Řekl, že to udělal proto, že ji považuje za svou nejlepší válečnou trofej, přece ji ale nemusel nechávat ve své vlastní posteli. Dokonce jí dovolil, aby mu brečela na rameni. Nic z toho k němu rozhodně nepatří.
Neit se s dlouhým zívnutím protáhla na posteli a zamňoukala. „Ahoj, Neit,“ pohladila ji po hlavě. „Jak dlouho jsem vlastně spala? Dali ti najíst?“ Rychle si obula páskové sandály a vydala se do kuchyně s kočkou v náruči. „Ahoj, Serino. Mohla bys nám, prosím tě, dát něco k jídlu?“
Serina, která právě vyvařovala u plotny, se k ní zaskočeně otočila. „Mei, jak se cítíš? Jsi v pořádku? Kde jsi byla? Nikde jsme tě nemohli najít,“ vysypala na ni všechny své otázky.
„Už je to mnohem lepší. Spala jsem. Kolik je hodin?“
„Blíží se poledne. Za chvíli bude oběd.“
„To už?“ Musela spát dobrých sedmnáct hodin. „Spala jsem skoro celý den.“ Usadila se ke stolu a pomazlila se s Neit.
„No. Neuškodilo ti to. Vypadáš mnohem líp,“ řekla jí Serina. „Kde jsi vůbec spala?“ zajímala se kuchařka.
„No…“ Nejspíš se dívali do mého pokoje, usoudila Mei z jejích předchozích slov. Říct, že jsem spala u lorda, by bylo asi jen těžko uvěřitelný. Navíc, co by si o tom mohli myslet? „…v posteli,“ vypadlo z ní po dlouhých vteřinách ticha. Kdybych se jí nezdráhala lhát, mohla jsem vymyslet něco lepšího.
„Tak to by mě nenapadlo,“ uznala Serina. Mei se usmála. Možná by se nic nestalo, ani kdybych jí řekla pravdu. Koho by tady napadlo, že by se lord zapletl s člověkem? „Ale hlavně, že jsi v pořádku. Už jsem se bála, že to špatně skončí. Když ti není dobře, prostě nám to řekni! Jednou pomůžeme my tobě a někdy zase ty nám. V první řadě ale mysli na své zdraví,“ poučovala ji Serina.
„Já vím.“ Své ponaučení už dostala.
„Byla jsi nastydlá, že? Jak to teď vypadá?“ zjišťovala Serina. Kuchařka se podívala do velké kamenné pece, aby se přesvědčila, jak se jí peče maso.
„Je to mnohem lepší. Zřejmě mi dal nějaký lék, abych se pořádně vyspala, ale myslím, že to bylo i na tohle.“ Na to, že neuběhl ani den, je mi opravdu skvěle. Nejvíc ze všeho mi musel chybět spánek.
„O kom to mluvíš?“ tázala se Serina.
„No. O nikom zvláštním. Neit a já máme strašný hlad, mohly bychom dostat něco menšího ještě před obědem?“ změnila rychle téma.
Serina si jen povzdychla. Odběhla do spíže a přinesla jí mističku s hroznovým vínem. Mei chvilku pochybovala, že by kočka jedla hrozny, ale když jí dala červenou kuličku, Neit ji s chutí spořádala.

Po obědě se vrátila do lordových komnat, kde stále ležela poškozená knížka. Chtěla napravit, co způsobila a tak se s ní vydala za Iraiyou.
Prohledala skoro celé patro, než objevila pootevřené dveře, mezi kterými ji zpozorovala. Byla to jedna z místností lordových komnat, jedna z těch, které dosud nepoznala.
Zaklepala a otevřela dveře. „Paní Iraiyo, můžu na chvilku?“ Jakmile vstoupila do místnosti, poznala, že jde o hudební salónek. Iraiya leštila nástroj podobný klavíru, kolem bylo ovšem mnoho dalších známých i neznámých instrumentů.
„Copak je, Mei? Už je ti líp?“
„Jo. Je to lepší. Chtěla jsem se zeptat, jestli se ta kniha dá nějak opravit?“
Iraiya si knihu zběžně prohlédla. „Můžeme ji dát knihaři. Snad s tím něco svede. Postarám se o to.“
„A co bych měla dělat já?“
„Ty jdi do kuchyně! Brzy by se měla připravovat večeře.“
„Na to je přece ještě čas. A co potom?“
„Serina už pro tebe něco najde. Teď běž! Mám tady práci,“ řekla jí Iraiya.
Poškodila jsem lordovu knihu a Iraiya mi za to nedá práci na dva týdny?

Když si šla večer lehnout, krátce se podívala na svůj medailon a fotky, které měla uvnitř. Rodiče i jejich ratolesti se o sebe vzájemně opírali tvářemi jako milující se rodina.
Jejich úsměvy jí připomínaly, jak tehdy byli šťastní. Spokojení bezstarostní bez jediného tušení, co všechno se odehraje v následujícím roce.
Možná to bude trvat, ale vrátím se, slíbila si Mei.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 10 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Alan Dark 03.10.2014, 10:45:41 Odpovědět 
   Už jsem psal v minulých komentářích, že je určitě těžké přijít na zápletky, které by trochu uspíšili jednotvárný život otroka v paláci. Ohledně nahuštěnosti textu, o kterém píšeš v komentáři, to byla obzvláště pravda u prvních kapitolek, které se skutečně asi daly trochu zmírnit. Ale budování vztahů a postupné odhalování různých skutečností (například Neit) je pro příběh a jeho atmosféru důležité a pár takovýchto kapitol určitě nevadí.
 Šíma 30.09.2014, 17:10:59 Odpovědět 
   Zdravím.

Vyprávění plyne víceméně klidným tempem. Lord zřejmě zasáhl bez vědomí Mei (šikana skončila, stejně tak nadbytečné úkoly jako tresty). Ani Neit není obyčejnou kočkou, jak by se mohlo zdát. Přestože se dobrodružství naší mladé hrdinky odehrávají stále jen v paláci, čtenáři se postupem času (v dalších částech) dozvědí zřejmě i nějaké to tajemství (a třeba i to, proč náhle lord změnil názor na Mei, a proč vlastně o ní mluvil jako o trofeji).

Hezký den a múzám zdar.

P.S. Dovolím si ještě maličké popíchnutí ze strany mého druhého já (myslí to v dobrém): text je sice čtivý, vyprávění barvité, drží se i v rámci fantasy žánru psychologické prózy (co do obsahu a formy), ale pozor na určitou monotonnost, aby právě toto vyprávění nesklouzlo právě do jakési šedi běžných dnů, které zvolna plynou při službě v paláci...

Na druhé straně se Tě musí i krapet zastat, protože jako čtenář netuším, kdy dojde ke změně a další krizi (já ani další čtenáři nemůžeme tušit, co se děje vně paláce a co s sebou mohou další události přinést - jak silná a neotřesná je vláda lorda?). Nakonec i Mei se může odhodlat k útěku a zamíchat tak kartami osudu...
 ze dne 30.09.2014, 18:48:02  
   Garathea: Je pravda, že občas může děj působit nadmíru klidně, především pokud se čte s odstupem několika dní. Je to zejména proto, že mě již jedna z mích čtenářek upozornila na to, že je text příliš nahuštěný, že má příliš rychlý spád.

Všechny vztahy, které Mei v paláci navazuje, se prohlubují postupně, některé z nich opravdu nelze uspěchat. Stejně tak je zřejmé, že si Mei musí dávat pozor, aby se lordovi neznelíbila, proto je trochu obtížné přidávat do děje více konfliktů či bezhlavých pokusů o útěk.

Příští kapitola bude zřejmě v podobném duchu, ale slibuji, že se to poté výrazně zlepší :-)

Děkuji za trpělivost

Hezký den
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Dennik Pana Lor...
Lorth
Strach ze tmy
Michal Kadeřábek
Martyrium život...
Limpidité
obr
obr obr obr
obr

Střípky mozaiky aneb prozatímn...
kilgoretraut
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr