obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915345 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39469 příspěvků, 5737 autorů a 390219 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XVII - Žal ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 05.10.2014, 20:39  
Poslední kapitola třetí části příběhu. Jak skončí příběh Parvati a malé Val?
 

Milá maminko,

posílám ti dopis po panu pošťákovi co nosí poštu v naší čtvrti. Řekla jsem mu, aby zprávu zanesl tomu pánovi do kostela. Doufám, že ten ho zase pošle tobě. Nevím, jak jinak k tobě dopis poslat, mami. Chtěla jsem ti toho ještě tolik říct. A pořád moc chci, jenom nevím, jestli když půjdu ven a budu na tebe volat, tak jestli mě na tu dálku uslyšíš. A ani nevím, jestli si můžeš dopis přečíst. Kde vlastně jsi? A je tam s tebou i můj táta? Řekni mu, že ho nenávidím za to, že mě chtěl ublížit. Byl zlý a vypadal jako nestvůra z pohádek. Je dobře, že už je pryč.

Tebe mám moc ráda, maminko, a nikdy jsem na tebe nezapomněla, ani na chvilku ne. Chybíš mi hrozně moc. Přála bych si to všechno vrátit zpátky. To bychom byly zase spolu a měly se rády. Mohly bychom si kreslit a povídat, taky zpívat... ale teď už nemůžeme dělat nic. Byla to všechno moje vina. Nikdy jsem se neměla nechat chytit tou zlou paní a nikdy jsem s tebou neměla chodit do lesa. Je moje vina, že jsi mrtvá, mami. Moc mě to mrzí. Kéž bys mi mohla alespoň odpustit.

Vůbec teď nevím, co budu dělat. Strejda mě nemá rád a ani teta moc ne. O tátovi a o tobě mluví moc ošklivě, taky mi dávají málo jídla k večeři, takže mám vždycky ještě hlad. Teta vůbec neumí vařit a strejda se ke mně chová hezky jen, když se dívají sousedé. V domě mu musím nosit bačkory a pivo a ráno zase noviny a... je toho ještě spoustu, ale radši už to nebudu psát, aby to náhodou neviděl. Když něco provedu, je na mě pak hrozně zlý a za tohle by mě určitě zbil. Proč nemohl umřít místo tebe, mami?!


Tady dopis končí... Četla jsem to stále dokola pomalu každý den a stále nemohla uvěřit vlastním očím. Co jsou ti lidé zač?!

Na nepohodlném lůžku jsem proležela celé dny. Netrávila jsem čas jen odpočíváním, ale také řadou výslechů. Vzpomínám, že když za mnou první den přišel policajt z kriminálky, myslela jsem, že mě čeká převoz do vazby. Vypověděla jsem skoro vše dle pravdy, přičemž jsem úplně vypustila incident s Belzebubem. Pak by mě totiž místo vazby čekal blázinec a nevím, co je horší. I když to vypadalo až neuvěřitelně, kriminalista se celou tu událost rozhodl prověřit a výsledkem bylo, že jsem ještě téhož večera změnila status z podezřelé, kterou hlídala dvojice policistů, na svědkyni. Ben si se svými ‚vyvolenými‘ rád pohrával, ale také svoji hru rád dokumentoval. Kamerový záznam a především Benovo nahrávání veškerých hovorů se mnou i Rain bylo nezpochybnitelným důkazem toho, že jsem byla jen obětí. Možná, že jsem mohla být obviněna z vraždy Rain, ale nastalá situace zřejmě kriminalistu přesvědčila o tom, že jsem v podstatě nevinná. Kriminalista je nakonec také jen člověk, a když narazíte na slušného člověka, můžete se s ním domluvit. Já to štěstí měla.

Co mě mrzelo bylo, že ani jednou mě sem nepřišla navštívit Val. Její svědectví kriminalistu zajímalo a při návštěvě jí řekl, že jsem naživu a zotavuji se. Prý byla štěstím bez sebe a stále opakovala, že o mé smrti ji řekl strýc. Ona pak předala kriminalistovi tenhle dopis, díky kterému vím, že mě pořád miluje. Škoda jen, že sem nemohla přijet. Naposledy jsem ji viděla to ráno, kdy mě nakládali na nosítka a já se na malý moment probrala. Celou tu dobu žije u svého strýce a určitě to pro ni není žádný med. Věděla jsem, že až zazvoním u jejich domu, Val se mi vrhne do náruče. Tady ve státech mě čekalo ještě spoustu papírování, chození po úřadech a přesvědčování lidí ze sociálky, že já jsem pro Val ta pravá matka. Nemohla jsem si odtud Val hnedka odvézt, tím spíše, že ani nejsem Američanka, takže prošetření mojí způsobilosti a schopnosti se o Val starat si vezme na starost někdo z Británie. Tedy… odhaduji to. Těžko říct, na jak dlouho to ještě bude, ale rozhodně teď budu do Států jezdit často.

Dnes jsem čekala návštěvu inspektora Atkinse, čili toho, co vedl vyšetřování. Byl to celkem příjemný chlap a hlavně byl ochotný mi pomoct. Člověk by musel být svině, aby v něm to, co jsem prožila, nic nezanechalo. Atkins přišel ve chvíli, kdy jsem dostala tác s obědem. Zrovna se se sestřičkou minul ve dveřích. Byl to postarší holohlavý afroameričan a snad ani jednou jsem ho neviděla bez teplého kabátu, který si navzdory vyhřáté místnosti nesundával.
„Dobré poledne, slečno Singh,“ pozdravil a přistoupil blíž. Jídlo jsem odložila na stolek, abych se mu mohla věnovat. „Klidně jezte,“ řekl. „Omlouvám se, přišel jsem v nevhodnou dobu.“ Policajt ze staré školy... takový ten, co myslí hlavou a nechová se jako robot. Byl pro mě štěstím v neštěstí. „Mám tu pro vás zajímavou zprávu,“ řekl mi a usmál se.
„Týká se to Val?“
„Ano. Tělo jejího otce se stále nenašlo a věřit jejímu tvrzení, že se změnil k nepoznání a rozpadl… Zkrátka se obávám šoku, který utrpěla. Absolvovala několik sezení u dětského psychiatra, ale bez valného výsledku. Podstatné je, že mám adresu jejich příbuzných, vlastně jediných příbuzných, které má.“ Položil lísteček s adresou na stolek a usedl na židli.
„Děkuji, vážně moc vám děkuji.“
„To nemusíte. Stále se snažím si představit, čím vším jste si musela projít. Nebyla jste první, komu ten muž zničil život. Ale vy jediná jste z toho vyvázla živá.“
„Na úkor Rain a její dcery…“
„Viděli jsme ten kryt a nebyla jediná šance, jak se mu dostat do zad. Kdybyste nehrála podle jeho pravidel, byla by ta holčička po smrti.“
„Víte… kdyby to bylo tak jednoduché, nevydržela bych to, myslím psychicky. To, co říkáte není útěcha. Já se s Rain chtěla domluvit, chtěla jsem se s ní spojit proti němu. Místo toho se mě pokusila zabít a když neuspěla, unesla Val a předhodila mu ji. To nebyl boj s nevinným člověkem, ale s lidskou zrůdou, která svým činem ohrozila i vlastní dceru! Nepřipadám si jako vrah, ale… co vy, pane? Podle vás jsem vrah?“
„Kdybyste byla, tenhle rozhovor bychom vedli na jiném místě.“ Byl to dobrý chlap. Taky to mohla být svině, co by jela přesně podle těch štusů papírů plných nařízení a vůbec by ho nezajímalo, jaké byly tam dole okolnosti. Spravedlnost je slepá, jak se říká, ale jen robot dokáže brát všechno a všechny jedním metrem. A ne každý věří, že je spravedlivé poslat za mříže člověka, co aby zachránil lidský život, musel obětovat jiný. Atkins vytáhl z kapsy další lísteček a položil jej na stolek.
„Tohle je telefon na velmi dobrého psychiatra.“
„Děkuji. Zvážím jeho návštěvu, ale nevím, nemám k takovým lidem příliš velkou důvěru.“
„To chápu, ale tohle je dobrý psychiatr. Mému kolegovi kdysi hodně pomohl. Hmm, kdy vás chtějí pustit?“
„Zítra ráno. Nemůžu se dočkat.“ Inspektor se usmál a otevřel dveře ven na chodbu.
„Držte se, slečno. Člověk, který se sám postřelí, jen aby zachránil cizí děcko, je pro mě hrdina.“ Atkins odešel a já se zamyslela. Hrdina… když vás takhle někdo nazve, je to skvělý pocit.

Hodiny pomalu plynuly… no, spíše se jen vlekly a já se nemohla dočkat rána. Teď večer byl v nemocnici klid, a protože jsem byla na pokoji sama, mohla jsem nerušeně odpočívat. Už když jsem byla mimo ohrožení života, vymohla jsem si na personálu, aby mě umožnili zavolat do Anglie Sakuře. Můj mobil sice zajistila policie, ale dostala jsem ho zpátky. Měla jsem ho tady na pokoji a vlastně jsem zvažovala, že se Sakuře zase ozvu a že jí řeknu, že během pár dnů se vrátím. Alespoň bych se tu neužírala nudou… Vyhledala jsem v paměti číslo Sakury a potvrdila ho zeleným tlačítkem. Bylo pozdě večer, ale zvedla to vcelku rychle.
„Ahoj,“ řekla jsem. „Tady Parvati.“ Na druhé straně se ozvalo zívnutí.
„Parvi?“ Až teď mi to došlo…
„Sakra, promiň, Sakuro – nechtěla jsem tě budit.“
„To nic, stejně za pár hodin svítá. Je ti už líp?“
„O dost, ale budu muset poctivě rehabilitovat a nijak se nenamáhat. Ale jakmile to půjde, budu ti maximálně k ruce!“
„No… ještě před pár dny bych za tebe dala modré z nebe.“
„Počkej… stalo se něco? Proč jsi nic neřekla už prve?!“
„Nechtěla jsem tě tím zatěžovat. A stále nechci, takže... pusť to z hlavy.“
„Ale jsi v pořádku, že ano?“
„Jo… tedy… v rámci možností. Ale to ti říkám, Parvi – jakmile se vrátí ségra, jdu odtud pryč a to definitivně. A jestli některou z vás napadne taková kravina jako vrátit se na Black Mirror, vlastnoručně vám to vytluču z hlavy!“
„Ehh, až se vrátím, musíš mi to všechno povyprávět a teď už zavěsím – takovýhle telefonát, to není levná záležitost.“ Položila jsem to a v duchu litovala, že jsem na Black Mirror nezůstala. Asi to tam bylo dost zlé…  

Druhý den bezy ráno jsem dala nemocnici konečně sbohem. Vrátili mi věci, včetně dokladů a já si ještě z recepce zavolala taxi, které mě dovezlo k nejbližší půjčovně aut. Čekala mě cesta ze Sacramenta až do San Francisca, čili nějakých sto padesát mil na západ. Věděla jsem, že na místo dorazím nejdříve pozdě večer, protože budu muset často odpočívat. Pořád to ale bylo příjemnější než vysedávat v autobuse nebo v letadle - potřebovala jsem se trochu protáhnout. Rychle jsem se napojila na dálnici a směřovala za Val. Nemohla jsem se dočkat až ji uvidím.

K San Francisské zátoce jsem dorazila skutečně až k pozdnímu odpoledni. Probít se přes hektary suché pouště s mnoha větrnými elektrárnami bylo ubíjející, ale pak jsem sjela z dálnice, dostala se níž k vodě a přibývalo zeleně – tedy spíše udržovaných parků. Podél zátoky jsem projela řadou měst a dostala se až do cíle své cesty. San Francisco bylo moc pěkné město, ale čím více jsem se blížila k centru, tím více přibývalo zcela rovných, do pravého úhlu stavěných bloků budov i silnic. Přišlo mi to takové… strohé. Všude okolo jen městská šeď, spousta lidí na ulicích a minimum zapamatovatelných orientačních bodů. Bloudila jsem dlouho a to jsem hledala jen obyčejnou cukrárnu, to abych koupila něco dobrého pro Val. Popravdě, očekávala jsem, že na městě bude možné poznat, co se tu odehrávalo v sedmdesátých letech, ale kdepak – prostě moderní velkoměsto. Možná jsem jen nebyla na správných místech a možná, že někde tam za desítkami bloků hranatých domů a za mílemi rovných a strmých silnic jsou zdi pomalované barevnými květinami a typickými hesly i obrazci z dob hnutí hippies. Na první pohled to však vypadalo tak, že se město za svoji minulost stydí a že ji zahrabalo hluboko pod zem.

Pokud už tu bylo nějaké místo, které jsem chtěla vidět, pak jednoznačně Golden Gate Bridge, ale to mohlo počkat i na potom, neboť od čtvrti, kde žila Val, jsem byla jen kousek. Zastavila jsem v dlouhé ulici, v níž byla řada domů a jeden jako druhý – malé patrové vilky s miniaturní zahradou obehnanou nízkým dřevěným plotem. Najít ten správný dům znamenalo jet krokem a bedlivě sledovat popisná čísla. Když jsem našla to, jež se shodovalo s adresou na lístečku, zastavila jsem u chodníku a vystoupila. Připravila jsem si bonboniéru, zhluboka se nadechla a zazvonila. Otevřel asi pětačtyřicetiletý muž s šedinami a brýlemi.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem.
„Dobrý…“ odvětil podiveně.
„Jmenuji se Parvati Singh a… možná vám o mě Valerie říkala… jsem tu hlavně kvůli ní, abych jí osobně poděkovala a předala tohle jako dárek.“
„Já jsem Garry Brook,“ řekl a bonboniéru si vzal. „A ty sladkosti jí určitě předám. Děkuji a nashledanou.“
„Počkejte!“ řekla jsem, když se už chystal zavřít dveře. „Promiňte, pane Brooku, ale mohli bychom si promluvit? Nevím, co všechno vám o mně Val pověděla, ale my jsme si byly docela blízké. To děvče mi zachránilo život.“ Chvíli se na mě jen tak díval, jako kdyby mě snad chtěl zamordovat.
„No dobře…“ řekl a marně skrýval nechuť. „Pojďte dál, slečno.“ Prošla jsem kolem schodiště do patra a dvou zavřených dveří až do místnosti s nízkým kávovým stolkem, kolem nějž bylo rozmístěno křeslo a pohovka. Usadila jsem se na pohovku čelem k veliké televizi, jež stála u zdi hned vedle police s řadou pozlacených pohárů. Byla u nich fotka baseballového týmu. Kromě pana Brooka sem přišla i jeho žena – vcelku pohledná a mladě vypadající dáma. Postavila jsem se, abych si s ní podala ruku.
„Parvati Singh, moc mě těší,“ řekla jsem.
„Kimberly Brooková, ráda vás poznávám,“ odvětila a usmála se. „Dáte si kávu?“ optala se mě.
„Ráda.“
„Pro mě taky, miláčku,“ přihlásil se o kafe Garry. Zatímco jeho žena odešla na chodbu a dále do dveří, za nimiž zřejmě byla kuchyně, my jsme usedli na sezení, přičemž pan Brook zaujal místo v křesle. „Klidně si odložte,“ řekl. „Je tu teplo.“ Bylo tu a ne malé. Sundala jsem si bundu a doufala, že volná košile ukryje můj vzhled. Vzhledem k tomu, jak se Brook zatvářil, to asi moc nepomohlo, nakonec žádné oblečení nezakryje má široká ramena. Garry rozbalil bonboniéru a vzal si jeden bonbon. „Nabídněte si také,“ řekl mi.
„Ne, děkuji.“
„Pro Val je to teď bez táty těžké…“ začal pan Brook. „Policie stále netuší, kdo to zavinil. Abych byl upřímný, tvrdil jsem Valerii, že jste také zemřela. Dělal jsem to pro její dobro – čím dříve na všechno zapomene, tím lépe pro ni i pro nás.“
„Nezdá se vám to přehnané? Lhát o mém životě?“
„Vinou toho hloupého policisty teď Valerie ví, že jste naživu a bude pro ni těžší vyhnat všechno z hlavy. A to že jste v tu dobu byla v okolí a měla tam svá trable s tím psychopatem, mě rozhodně neuklidňuje. Můžete mi vůbec říct, slečno, proč jste tahala naši neteř po lesích?! Protože pokud nám nelhala, pak jste ohrožovala její život!“
„Jsem si toho vědoma, pane Brooku. Na druhou stranu, co jsem měla dělat? Nechat ji v domě, když v okolí řádil ten šílenec nebo ji dokonce poslat do vsi? Odtamtud je to k nejbližší vesnici daleko a navíc přes hustý les.“
„Ale vy jste ji nakonec stejně opustila.“
„Neopustila! Val byla unesena a já ji dostala zpět živou a zdravou.“
„Načež jste ji přeci jen poslala samotnou přes les…“
„Byla jsem na umření, pane Brooku!“ Schylovalo se k hádce, kterou naštěstí utnula Kimberly, když přinesla tác se třemi hrnky s kávou, lžičkami, cukrem a mlékem. Vzala jsem si svůj šálek a přilila trochu mléka. Paní Brooková usedla na pohovku, co nejblíže svému muži a oslovila mě.
„Takže vy jste ta, co zatočila s tím psychopatem?“
„Ano, ale nebylo to snadné.“
„Prý vás postřelil…“ Řekla to, jako kdyby ji to těšilo.
„Vlastně… jsem se postřelila sama, abych zachránila Val. Trochu mne zarazilo, že mne nebyla navštívit už v nemocnici. Vím, že do Sacramenta je to kus cesty, ale hodně jsme se sblížily. Už přece ví, že jsem naživu. Copak nestála o to mě vidět?“ Kimberly pohlédla na svého muže, jakoby to byl on, kdo zná odpověď.
„Valerie přišla o otce, slečno Singh. Je teď přecitlivělá a potřebuje na všechno zapomenout, ne si to znovu připomínat.“
„Aha… takže podle vás bych ji neměla ani vidět, to abych ji neuškodila, chápu to správně?“
„Odpusťte si ten tón, slečno! Za Val vás zkrátka nepustíme – kvůli jejímu dobru. Věřte mi, že kdybyste pro ni byla stále mrtvá, snášela by to mnohem snáz.“ Čekala jsem úplně jiný průběh našeho setkání. Takhle to vůbec být nemělo!

Po chvilce trapného ticha, kdy jsem se snažila se sebrat, jsem nakonec bez větších vytáček přešla k jádru věci.
„Poslyšte, paní a pane Brookovi – já jsem sem přišla i z jiného důvodu. Jak už jsem řekla – s Val jsme se sblížily a já... já bych ji chtěla minimálně vídat.“
„Minimálně?“ otázala se Kimberly. Nemělo smysl to dále zatajovat. Zhluboka jsem se nadechla a spustila:
„Chtěla bych ji vzít do opatrovnické péče a vychovávat ji jako vlastní dceru. Doma v Británii vlastním… vilu včetně velké zahrady, kde by si mohla Val hrát. Je to na venkově, takže by tam byla Val na čerstvém vzduchu a navíc by tak snáz zapomněla na tu tragédii.“ Garry se usmál, napil se kávy, vzal si další bonbon a naklonil se blíže ke mně. Pohleděl mi do očí a pak řekl:
„Žertujete, slečno? Val má rodinu, má nás a my ji zajistíme dobrý život.“
„Ale dáte jí také lásku?“ Kimberly si odkašlala a řekla:
„Překračujete mez, slečno. Radím vám, zdržte se takovýchto urážek.“
„Jakýchpak urážek?! Tu bonboniéru jsem přinesla pro Val, ne pro vás pane Brooku!
Bráníte mi se s ní setkat, přestože vím, že ona by mě tak ráda viděla a hlavně se ujistila, že jsem v pořádku. A tam v parku si Val přála, abych byla s ní. Dokonce mi několikrát řekla, že by byla raději se mnou než s vámi!“ Kimberly prudce vstala z pohovky.
„Tak to už by stačilo!“ vykřikla. „Jste sprostá!“
„Tak se jí zeptejte! Zavolejte ji sem a zeptejte se jí, s kým by chtěla žít. Možná, že mě Val ani pořádně nezná, ale vás zná až moc dobře na to, aby jasně věděla, co chce nebo spíše nechce!“
„Miláčku?“ oslovil svou ženu Garry. „Můžeš sem Valerii zavolat?“ Jeho žena kývla hlavou a odešla, aniž by na mě ještě pohlédla.

Brzy z chodby přišla Val a okamžitě se na mě usmála. Pak ovšem pohlédla na Garryho, který byl kousek od ní a zvážněla.
„Zlatíčko,“ začal Garry, „tady slečna Parvati tvrdí, že by si tě chtěla odvézt, že by ti prý nahradila rodiče. Pověz, Val, chtěla bys s Parvati žít a opustit nás? To asi ne, viď?“ Val pohlédla na mě, otevřela ústa, pak se otočila na strýce a tiše řekla:
„Ne, chci zůstat tady, Garry.“ Já jsem samým překvapením vytřeštila oči a sledovala, jak Val běží ke schodišti. Tohle byl hrozný šok.
„Tak jste to slyšela, slečno,“ odvětil s úsměvem Garry, vstal, zavřel dveře a postavil se přede mě. I já se zvedla, neboť jsem byla úplně mimo. Cítila jsem, jak se mi dokonce třesou ruce. „Když jsme tu teď sami, slečno Singh, něco vám povím. Nejsem zvědavý na to, abyste sem chodila každý týden, ptala se na Val a snažila se ji přetáhnout na svoji stranu, takže vám to řeknu zcela otevřeně – tu holku nikdy nedostanete, jelikož dokud nebude plnoletá, bude všechno po našem, protože my jsme dle zákona její zástupci. A též jsme ti, kdo vzali pod svá ochranná křídla chuděrku, co přišla o vlastní rodiče.“
„Image?! Vám jde o to, jak vypadáte před sousedy?!“
„Řeknu vám to takhle – až bude Val plnoletá, může si dělat, co se jí zlíbí, ale do té doby bude po našem a ona bude žít tady. A ještě něco, slečno Singh – vyděsíte Valerii k smrti, pošlete ji samotnou přes les, málem ji necháte v náruči psychopata a pak si chcete hrát na matku? Vám bych nesvěřil do péče ani akvarijní rybičku, natož dítě! Sbohem.“ Otevřel dveře a já nemohla dělat víc, než poslušně vyjít před dům. Ohlédla jsem se za sebe a za oknem v patře spatřila Val. Dlaň měla přitisknutou na skle a druhou rukou mi ukazovala obrázek. Těžko se to na tu dálku rozeznávalo, ale na jedné polovině byla bezpochyby kresba mě samotné dle toho, jak mě nakreslil Ben. Na druhé polovině obrázku byla malá holčička a držela mě za ruku. Sklopila jsem hlavu a otočila se, přičemž mi zaslzely oči. Cítila jsem nejen zklamání a bezmoc, ale také vinu. Takhle to skončit nemělo…


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 05.10.2014, 20:38:52 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak nějak si říkám, co Parvati čekala? Přeci někdo nedá docela cizímu dítě, když může mít po ruce "rodiče náhradní" v podobě strýce a tety... A kdo ví, jestli by to u úřadů vůbec prošlo... Nehledě na fakt, že ji budou pronásledovat zcela určitě všechny události, které prožila, jak dalece sahá dětská paměť, když jsme u psychologie postav (i v rámci skutečné reality a velmi šokujících prožitků - až na okraji naší reality). Já vím, že toto je fikce, ale i tak... Možná jsem se více zamyslel, než by si Val zasloužila! ;-)

Pokud touto částí skončí i (ve stejné době) i dobrodružství Kasumi v Tichomoří, jsem zvědav, kam se děj posune. Půjde dál o lov princů Pekla nebo se dějové linky vydají jinam? Jako čtenář můžu číst nabízené příběhy a v duchu přemýšlet nad tím, co Peklo zamýšlí (jeho vládnoucí démoni také stále nespí, plánují a pletichaří). Zatím zasáhly bytosti z Pekla v této sérii docela okrajově, ale i tak o sobě dávají znát... Třeba takový Pán Much... (Parvati měla víc štěstí než rozumu, vcítit se do její role, kdo by tomu uvěřil, že ano?)

Hezký večer a múzám zdar.
 ze dne 05.10.2014, 21:35:01  
   Lukaskon: Také zdravím a děkuji za komentář.
Pro Parvati byly city vždycky trochu víc než logické uvažování, takže mi nepřišlo zase tak hloupé nechat ji při té bláhové naději na dceru. Očekávám ale, že čtenáři se k tomu problému budou stavět od počátku skepticky, a v momentě Parvatina šoku si pouze řeknou: 'co jsi čekala, krávo?' No, možná bez té krávy :)

U všech třech hlavních hrdinek se snažím udržet osobnost se světlými i stinnými stránkami. Myslím, že každá má své klady i zápory a o to jde především, protože z nich nechci mít ani dokonalé klaďase a ani zlé záporáky, byť je asi pravdou, že Parvati z hlavního tria vychází nejlépe a Kasumi zase nejhůře.

Tahle série je opravdu hodně dlouhá a zatím jsme zhruba v polovině. O Peklo určitě nebude nouze, nakonec nadpřirozeno zatím sehrálo svoji roli v každém z minipříběhů. Pořád je to ale především příběh o lidech, takže než se objeví další vlaštovka z Pekla, chvíli to potrvá.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Dívčí tlachání
Visla
Co si myslím o ...
L.A.Lottyová
Plameňák
Niké
obr
obr obr obr
obr

Dva blbci
Dickobraz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr