obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2916010 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39817 příspěvků, 5843 autorů a 393388 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova milenka 9 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 05.10.2014, 21:49  
Karolína se spřátelí s Alexem, tak, jak si Viktor přál.
 

Čekala jsem na něj už dobrých dvacet minut. Hlavou se mi honily úvahy na téma Co je v životě vlastně fér. Budu si sama sebe ještě někdy vážit? Upíjela jsem light colu
a znuděně se dívala z okna, jak venku prší. Kapky stékaly po okenním skle a na silnicích tvořily obrovské kaluže. Psa bys ven nevyhnal, dalo by se říct. A já tu čekala na patnáctiletého floutka, který mě měl totálně na háku, a sama se pod psa cítila. Už jsem chtěla zaplatit, vypadnout a tu tirádu ukončit, když se přiřítil. Promáchaný až na kůži
a tvářil se nasupeně.
„Čau,“ pozdravila jsem ho udiveně, když sebou plácnul na židli. „Maminka ti nepřibalila deštník?“
„Hele, narovinu. Já se ti o žádnou pomoc neprosím. Vůbec nejsem nadšenej, že spolu máme trávit čas.“
Hvízdla jsem si. „Tak tomu říkám jednání narovinu. Tak co budeme dělat? Učit se nechceš, ale doma ti to asi neprojde, co?“
Pokrčil rameny. „To je můj problém, ne?“
„No zas tak jen tvůj ne. Já s tvým tátou podepsala smlouvu, takže musím splnit úkol. Podívej se, já tě chápu, ale co to zkusit?“
Seděl tam mokrý a naštvaný. Opět mi připomněl Viktora.
„Mám nápad,“ napadlo mě. „Půjdeme ke mně. Ty se tam osušíš, uvařím ti čaj a pak se uvidí. Co ty na to?“
„Je mi to fuk.“ Tvářil se maximálně trucovitě.
„Paráda, půjdeme hned. Bydlím kousek odtud.“ Zaplatila jsem třicet korun za colu a vyšli jsme do lijáku.
„Vážně chceš jít v tomhle počasí pěšky?“ zeptal se mě váhavě.
„Nejsme žádný slečinky, ne? A krom toho ty už víc mokrej bejt ani nemůžeš. Pojď, jde se.“ Skoro jsme běželi, vyhýbali se kalužím a za chvíli jsme byli mokří jako vodníci. Občas jsem na Alexe pohlédla, nenápadně, poočku, aby si toho nevšiml, a zdálo se, že se už netváří tak nadutě. Pokud se snažil být ještě aspoň trochu naštvaný, přešlo ho to u přechodu pro chodce, kde jsme čekali na zelenou. Kolemjedoucí náklaďák nás nahodil tak silně, že jsme neměli šanci. Stáli jsme tam a propukli v takový záchvat smíchu, až se po nás kolemjdoucí otáčeli.
„Dělej, makej,“ pobídla jsem ho a on vesele klusal vedle mě. Ke mně domů jsme doběhli v rekordním čase.

Před dveřmi do bytu jsem se zarazila. „Počkej, nanosíme sem celej rybník vody. Svlíkni se,“ poručila jsem mu.
„Co?“ nechápal. „Tady?“
„No jasně, že tady. Aspoň mikinu a rifle. Neboj, nikdo tu není.“
Váhal, ale když jsem mu šla příkladem, přidal se. Jako dva cvoci jsme přeběhli bytem jen v tričku a spodním prádle a zahučeli v koupelně. Podala jsem mu ručník.
„Na, vysuš se. Dáš si čaj?“
Přikývl. „Máš černej?“
„To víš, že mám. I s citronem.“ Přišla jsem si skoro jako jeho matka. Zahalená v županu jsem se přemístila do kuchyně, abych dala vařit vodu.
„Nemáš na půjčení nějaký tričko?“ zavolal na mě z koupelny.
„Hned,“ křikla jsem a běžela do pokoje něco mu najít. Už už jsem držela Viktorovo triko, které jsem si jednou omylem odvezla ve svých věcech. Mám mu dát triko vlastního táty? rozpakovala jsem se. Přišlo mi to nemorální, na druhou stranu by mu moje tričko bylo malé. Nedá se nic dělat, celá tahle fraška je nemorální, co je na tričku jeho táty horšího? Sbalila jsem mu k tomu ještě své plandavé pyžamové kalhoty a odnesla mu to do koupelny.
„Dík,“ usmál se nejistě. „Hezký tričko, tvůj přítel má vkus.“
„Nemám přítele, tohle je,“ - hledala jsem vhodné slovo – „pozůstalost.“
Ani jsem nevěděla, proč jsem ze sebe udělala singl.
„Aha,“ poznamenal. „Ale každopádně měl vkus. A jde mi jak ulitý. Myslíš, že mi věci stihnou uschnout?“
„Těžko,“ ujistila jsem ho. „Odvezu tě domů, bude to lepší, než abys jel promáchaný autobusem.“
„Zavolám tátovi, přijede pro mě.“
„Ne!“ skoro jsem zařvala.
Udivilo ho to. „Proč ne? Když má čas, jezdí pro mě.“
„Určitě má dost práce,“ koktala jsem. V kuchyni cvakla konvice.
„Jdu zalít čaj,“ zmizela jsem ve dveřích. Vůbec jsem Viktora nechtěla potkat.
Alex přišel za chvíli za mnou. V triku svého táty a v mých teplákách, které mu byly pod kolena. Posadil se na židli a já mu přisunula horký šálek.
„Voní,“ řekl, zřejmě aby přerušil to trapné ticho.
„Pozor, je to horký,“ ujelo mi.
„Proboha, nechovej se jako moje matka,“ osopil se na mě.
„Promiň, nechtěla jsem. Jako malá jsem se jednou strašně opařila a od té doby mám z vařící vody panickou hrůzu.“
„To muselo bolet?“
„Jo, docela dost. Na noze mám ještě malou jizvu. Museli mi udělat plastiku kůže.“
„Tak já budu foukat,“ usmál se nezvykle mile.
„A tvoje mamka pro tebe nejezdí?“ vrátila jsem se zpátky k tématu z koupelny. Chtěla jsem toho o jeho rodině znát co nejvíc.
„Bojí se řídit, sice má auto, ale skoro ho nepoužívá.“
„Je moc fajn. Určitě se o vás hezky stará?“
„Jo, máti je v pohodě. Vždycky byla.“
„Fotřík už tak ne, co?“ zkusila jsem ho.
„Táta, to je jinej kalibr. A hele, proč tě to vůbec zajímá?“
„Jen tak se ptám. Máš na sobě triko mýho kluka, sedíš na mý židli a piješ tu čaj. Mám snad právo o tobě něco vědět,“ namítla jsem. „Tvůj táta mi nabídl za tvý vzdělávání hříšně vysokou sumu, zajímá mě, co dělá.“
„Tak dobře,“ zvedl ruce v sebeobraně. „Vzdávám se. Táta má firmu. Něco s autama. Je dost často pryč. Stačí?“
Došla jsem k závěru, že jako špion musím být opatrná. „Stačí, nakonec, nic mi do toho není. Bude mi stačit, když se budeš učit a já budu mít hotovost na účtě. Což mi připomíná důvod, proč tady jsme. Měli bychom začít, nemyslíš?“
„Tak toho jsem se bál,“ přiznal. „Nesnáším jazyky.“
„Hele, to zvládneme. Slibuju ti, že to bude škola hrou. Dnes už je pozdě, necháme to na příště. Kdy se sejdeme? Nechám to na tobě.“
Čekala jsem, že naší druhou schůzku odsune co nejdál. Proto mě překvapil.
„Co třeba zítra? Máš čas?“
„Já zírám! Co se stalo?“ divila jsem se.
„Víš, měl jsem z tebe strach. A nesnáším, když mi táta něco diktuje. Ale možná má pravdu. A ty nejsi nejhorší.“
„Dík za poklonu,“ usmála jsem se a dopila čaj. „Odvezu tě. A připrav se, zítra jedeme nakupovat.“
„Jasně, paní profesorko.“ Hrneček slušně odnesl do dřezu.
Když jsme došli k autu, pochvalně hvízdnul. „Páni, vozíš si zadek v takový káře.“
„Jo, je super. A parkovací asistent je nejlepší vynález od doby, kdy vynalezli myčku nádobí.“
„Asi bych se neměl ptát, ale co jsi zač ty?“ položil mi otázku.
„Uměla jsem se narodit,“ zareagovala jsem pohotově.
„Tak to vítej v klubu,“ zašklebil se. „Někdy si můžeme popovídat na téma Zlatá mládež. Občas je to docela náročný.“
Já mezi Zlatou mládež nikdy nepatřila. Naši nikdy neměli dost peněz na to, aby nás s bráchou vzali na dovolenou k moři, ale musela jsem se přetvářet. Říct mu, že mi to auto koupil jeho táta, by nebylo šťastné řešení!
„Jo, to je fakt,“ přisvědčila jsem pouze. „Co ti řeknou vaši na to, jak vypadáš?“ Navlékl si na sebe promočený džíny, Viktorovo tričko si nechal.
„Měl jsem si snad na sobě nechat ty tepláky? To by se teprve divili. Krom toho si myslím, že nikdo nebude doma. Táta je určitě v práci, a máti šla cvičit. A bratr je neškodnej. Teď sedí na kompu a mastí střílečku.“
„Ty nehraješ hry?“
„Ne, je to ztráta času.“
„Tak co děláš ve volném čase?“
„Chodím na ryby, mám rád brouky, přírodu. Zajdu s kámošema do hospody, na disko. Tak různě. A co děláš ty?“
Chodím do školy, učím se, pracuju a čekám, až si na mne tvůj táta najde čas.
Chodím do školy, učím se, do toho pracuju. Nemám moc volna.“
„To je docela nuda, ne?“
„Je,“ připustila jsem. „Ale nevím, co jiného bych měla dělat. Ani ještě nemám plán na léto.“
„My letíme do Thajska.“
„Tak to se musíš těšit, ne?“ mrkla jsem po něm od volantu.
„Ale jo, lepší, než se kopat doma do zadku.“
Pomalu jsme přijížděli k jejich domu.
„Tak dík za odvoz,“ kývnul na mě a vystoupil. V domě byla tma, takže měl pravdu. Viktor nebyl doma.
Rozjela jsem se zpátky domů a měla divný pocit. Z Viktora, z Alexe, ze všeho. Proč Viktorovi tak vadilo, že někam jdu? Možná to bylo logické, poprvé jsem dala přednost jiným lidem než jemu. Na to nebyl zvyklý. A možná je na čase, aby si na to zvykl.

Už jsem se chystala jít spát, když mi zavolal.
Nebyl už nabroušený, jeho hlas zněl spíš pobaveně. „Můžeš mi říct, proč se můj syn od tebe vrátil v mým triku?“
Usmála jsem se. „To by tě zajímalo, viď?“ napínala jsem ho. „Co tě napadá?“
„Hele, to, co by mě mohlo napadnout, sem nepatří. Přijel jsem domů a vidím ho, jak sedí u televize a má na sobě triko, který mi dala Radka k narozeninám. Chápeš, jaký to mohl být průser?“
Ležela jsem na posteli se sluchátkem u ucha a měla chuť ho potrápit. „Ale jistě jsi to zvládnul, viď?“
„Samozřejmě. Poslal jsem ho do pyžama a to triko sbalil z prádla na praní dřív, než se Radka vrátila. Ale stejně mi utekla ta pointa.“
„Zmokli jsme, tak jsem mu půjčila tvý triko, pochop, že moje by mu bylo malý.“
„Vy jste byli u tebe doma?“
„A co má být? Mám ho nechat nastydnout? Mám zodpovědnost!“
„No dobře. A jak to šlo?“
„Skvěle,“ zalhala jsem, i když vlastně jen částečně. „Je to šikula.“
„Opravdu? Tak to je fajn. Kdy máte další lekci?“
„Zítra. Jdeme nakupovat.“
„Myslel jsem, že se budete učit?“
„Škola hrou, miláčku. To je nejlepší. Krom toho se musíme seznámit, ne?“
„Povzdychnul si. „Snad víš, co děláš.“
„Věř mi, že vím,“ ujistila jsem ho.
„A kdy se uvidíme my?“ zeptal se.
„Nevím,“ odpověděla jsem mu popravdě. „Zítra mám Alexe, a potom musím do práce. Nestíhám se ani učit na další zkoušku.“
„Nechceš už té práce nechat?“ navrhnul mi.
„Zbláznil ses? Z čeho bych žila?“
„Tak umřít hlady bych tě rozhodně nenechal. Satinko, já tě chci mít jenom pro sebe, ne se o tebe dělit.“
Chtěla jsem mu říct, že alespoň vidí, jaké to je, ale mlčela jsem. Nemělo cenu dělat rozbroje.
„Jsi tam ještě?“ ozval se do ticha.
„Jsem tady, ale půjdu spát. Mám za sebou dlouhý den.“
„Dobře, ale přemýšlej o mém návrhu, ano?“
„Jo, promyslím to. Dobrou noc.“ Neměla jsem nejmenší zájem svojí práci pustit. Živila mě a nechtěla jsem dopadnout jako jeho žena. Skleníková kytka, krásný pták ve zlaté kleci.

Druhý den jsme se s Alexem sešli před nákupním centrem.
„Nesnáším nakupování,“ hlásil mi předem.
„Budeš muset něco vydržet. Jako první půjdeme nakupovat plavky.“
Otočil oči v sloup. „Komu?“
„Mně. A jestli chceš, tak i tobě. Když jedeš do toho Thajska.“
Zasmál se. „Nakonec, proč ne? Musím přiznat, že mě ta angličtina začíná bavit.“
„A o to nám jde, ne? Tak už neremcej a pojď.“
Došli jsme k prvnímu obchodu. „TOTO JE OBCHOD S OBLEČENÍM. U POKLADNY STOJÍ PRODAVAČKA. ONA JE HEZKÁ. LÍBÍ SE TI?“ začala jsem anglicky.
Jeho odpověď mě absolutně šokovala. „POCHOPIL JSEM, ŽE TO NENÍ OBCHOD SE ŽRÁDLEM PRO PSY. A PROMIŇ, MÁM LEPŠÍ VKUS.“
„Ty umíš anglicky!“ žasla jsem. „Jak to?“
„Myslíš si snad, že jsem debil?“ opáčil se pobaveně.
„Tak proč ti tvůj táta sháněl doučování?“ nechápala jsem.
„Co já vím? Postavil mě před hotovou věc. Nehádal jsem se s ním.“
Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „A co mám s tebou dělat? Mluvíš stejně dobře jako já.“
„Třeba půjdem nakupovat?“ usmál se. „Hele Karolíno, v klidu. Já doma nic neřeknu, ať je fotřík spokojenej a ty máš peníze jistý.“
„To mu mám lhát?“
„Proč lhát, stačí říct, že to jde dobře a že se rychle učím.“
Plácla jsem ho po rameni. „Ty se nezdáš!“
„Platím za slušnýho synáčka, co?“
„Vypadal jsi tak. Kde se stala změna?“
Pokrčil rameny. „Už mě nebaví něco předstírat. Budeme tady stát nebo si půjdeme koupit ty plavky?“
Zase mi připomněl Viktora. Takhle musel vypadat před dvaceti lety.
Zapadli jsme do obchodu a zastavili se u stojanu s plavkami. Vytáhla jsem jedny pánské, které mě zaujaly.
„Tyhle si zkus,“ podala jsem mu je.
„Jestli já, tak ty taky!“ podal mi dvojdílné tyrkysové.
Prohlédla jsem si je kritickým okem. Na můj vkus byly až příliš odvážné. „To si ani zrovna nemusím brát žádné,“ namítla jsem.
„Náhodou jsou super. No tak Karolíno, sranda musí bejt.“
Přemluvil mě. Každý jsme vlezli do své kabinky. Nasoukala jsem se do těch bikin a musela uznat, že mi padnou.
„Jak jsi na tom?“ zajímalo Alexe. „Já mám vybráno.“
„Nevím,“ točila jsem se u zrcadla. „Jsem na ně stará.“ Byly dost miniaturní, a i když jsem měla postavu díky cvičení výstavní, trochu jsem váhala.
„Ukaž se,“ poručil mi. Zpanikařila jsem.
„Ať tě ani nenapadne sem chodit!“ Honem jsem se začala převlékat.
„Jenom jsem ti chtěl říct názor.“
Vyšla jsem z kabinky už v riflích a tričku.
„Tak je bereš?“ zajímal ho.
„Nikdy v nich nevylezu,“ pohrozila jsem mu. U pokladny jsme se chvíli přetahovali o placení. Nechtěl slyšet o tom, že to za něj zatáhnu.
„Mám svý peníze,“ hádal se se mnou.
„Snad mi nebudeš kupovat plavky. Tohle byl můj nápad, takže já platím.“ Rozhodla jsem a podala prodavačce kreditku.
„Fajn, tak já tě zvu na pizzu. Abych řekl pravdu, už mě to tady nebaví. Vypadneme?“
„Tak dobrá, anglicky se stejně učit nepotřebuješ. Máš to ale u mě, takhle mě tahat za nos.“
Zašli jsme do pizzerie a objednali si obrovskou pizzu. S chutí jsem se do ní zakousla, byla výtečná.
„Kdy budeme mít další lekci?“ zeptal se.
„Za týden?“ navrhla jsem.
„Proč tak dlouho?“
„Mám plno práce, učení, a tak.“ Výraz A tak znamenal Rande s tvým tátou.
„Aha. Zkus si o víkendu urvat trochu času, vzal bych tě na ryby.“
„V životě jsem na rybách nebyla.“ Zarazila jsem se. Proč mám s tím klukem vlastně někam chodit, když mne nepotřebuje?
„Copak?“ všiml si mého zaražení.
„Říkám si, proč s tebou mám někam chodit, když už mne nepotřebuješ. Přijde mi to nefér, brát si od vašich peníze za nic.“
Podíval se na mě a zamhouřil oči. „Je s tebou prdel.“
„To jsi řekl výstižně,“ podotkla jsem. „Mám se brát jako tvoje au-pair?“
„Jo, vlastně jo. Dobrej nápad. Narovinu, ty žiješ svůj nudný život, a mě naši jen tak někam nepustí. Mají o mne strach, pořád mě kontrolujou, kam jdu, s kým jdu. Hlavně táta, ten je úplně nemocnej. Tak proč si trochu nevypomoct? Když bude vědět, že jsem s tebou, bude v klidu.“
Teď už jsem začala chápat, proč mi Viktor koupil pistoli a proč nechtěl, abych někam šla. Díky Alexovi jsem začínala Viktorovi rozumět.
„To mě budeš tahat i na rande?“ ušklíbla jsem se.
„Žádný neplánuju. Holky po mě jdou jen kvůli penězům.“
„Vážně?“ Dokázala jsem si představit, že je na Alexovi víc zajímavých věcí, než jenom peníze. Třeba ty neposlušné blonďaté kudrny, které mu stále padaly do očí. Anebo ten uhrančivý pohled. Holkám se musel líbit.
„Zas jsme u toho – Zlatá mládež,“ upřesnil. „Táta naší školu sponzoruje, učitelky jsou v sedmým nebi a já měl vždycky protekci. Táta si to uměl zaplatit. Teprve před rokem jsem se mu vzepřel, do tý doby mě vozil najatej chlápek každý den do školy a zpátky. Záviděl jsem ostatním, jak chodí na autobus.“
„Tvůj táta je velký zvíře, co,“ podotkla jsem tiše. „Umí to.“
„Tak to si piš, že umí.“
„Má tvou mamku rád?“ vyklouzlo mi. S hrůzou jsem si uvědomila, co jsem řekla, ale bylo pozdě.
Zaváhal. „Jestli jí má rád? Asi měli nějakou krizi, ale posledního půl roku je to lepší. Takže asi jo, má jí rád.“
Bolest u srdce, která mě zparalyzovala, byla ohromná. Nemohla jsem ani popadnout dech, jak mě šokoval. Půl roku je to lepší. To znamená skoro od jeho návratu z východu. Já blbá se o něj starala a on si pak šel rovnat manželství!
„Co je ti?“
Mlčela jsem a cítila, jak mi rudne obličej. Vzteky, zklamáním.
„Asi jsem spolkla ostrou papriku,“ vymluvila jsem se. „Alexi, budu muset jít domů, večer ještě něco mám.“
„Dobře, ale o víkendu s tebou můžu počítat?“
„Ještě si napíšeme,“ odpověděla jsem nejistě. „A kdyby něco, probírali jsme minulé časy,“ upozornila jsem ho. Usmál se.
Zaplatil za pizzu a rozloučili jsme se. Já šla domů a Alex na autobus. Ten puberťák s jiskrnýma očima, který je na svůj věk vyspělý víc, než by měl být.

Večer jsem Viktorovi musela podat podrobné hlášení o dnešním doučování.
„Brali jsme minulý časy.“ Ani jsem se při té lži nezačervenala.
„Šlo mu to? Nefláká to?“
„Kdepak, opravdu se snaží. Je to hodnej kluk.“
„To víš, je celej po mě,“ pochválil se.
„Taky jsi měl blonďatý vlasy?“
„Když říkám, že je po mě, tak ve všem. Každá holka mi ty vlasy záviděla.“ I přes telefon jsem si dovedla představit, jak se dme pýchou.
„Nenaparuj se,“ usadila jsem ho. „Co teď děláš?“
„Sedím doma v pracovně. A právě jsem ti zařídil vízum. Bal si věci.“
„No počkej, jak to chceš udělat? Jak to vysvětlíš doma?“
„Proč já? Přijde s tím Alex. Bude tě chtít vzít s sebou.“
„To mi ho chceš snad strčit do postele?“ rýpla jsem si do něj.
„Neboj, to nebude nutný. Určitě se mu líbíš i tak.“
„Jsi cvok, Viktore,“ usoudila jsem.
„Neboj se, mám všechno promyšlený.“
„Kdy se uvidíme?“ povzdychla jsem si smutně. Chyběl mi.Už zase.
„Za hodinu?“ odtušil.
„Ty máš čas?“ zaskočil mě. Nečekala jsem to.
„Chybíš mi víc, než si myslíš, Satinko. Za hodinu tě vyzvednu a pojedeme ke mně, ano?“
Souhlasila jsem. Jako splašená jsem běžela do koupelny upravit se.
Tentokrát byl přesný. Zavezl mě k sobě do bytu, kde jsme se milovali tak, že jsem na všechny chmury okamžitě zapomněla. Zase patřil mně
a celou noc mě o tom ujišťoval.
„Kde teď oficiálně jsi?“ zeptala jsem se ho, zatímco mě hladil po zádech.
„Na obchodní večeři. Dojednávám jeden kontrakt. Proč tě to zajímá?“
„Jen mě to tak napadlo. Koupila jsem si plavky,“ oznámila jsem mu.
„Hezký?“
„Zajímavý a hříšně malý!“
„Kdy je uvidím?“ políbil mě mezi lopatky a rty sjížděl níž po páteři.
„Na dovolené. Budu v nich ležet na pláži, a ty budeš ode mě pár metrů a budeš se smět jenom dívat. Jo a ještě něco, vybral mi je Alex.“ Byla jsem zvědavá, jak na to zareaguje.
Přestal mě líbat a otočil si mě k sobě. Díval se mi velmi tvrdě do očí.
„Mýho syna nech na pokoji, je ti to jasný?“
Věděla jsem, že ho to nenechá chladným, ale přesto mě zaskočil.
„Co blbneš? Byli jsme nakupovat, já vybrala zase plavky jemu. Říkal jsi snad, že se máme skamarádit, ne?“
„Skamarádit ano, ale nezapomeň, že je to mladej kluk a ty patříš mně. Nebudeš mu blbnout hlavu.“
„Já, že mu blbnu hlavu?“ Rozčíleně jsem se na posteli posadila. Urazil mě.
„Vždyť to vidím. Doma o tobě mluví jen v samých superlativech. Kdo to má poslouchat?“
Rozesmála jsem se. „Ty žárlíš, přiznej se!“
„Co bych žárlil? Jen nechci, aby ze mě někdo dělal blbce.“
„Vadí ti pomyšlení, že bych se někomu mohla líbit, viď?“
Položil mě na záda a přidržel mi ruce nad hlavou tak, abych se nemohla ani hnout. Přiblížil se mi k obličeji a zašeptal. „Máš pravdu, žárlím. Žárlím na každýho, kdo se na tebe jen podívá, kdo se k tobě přiblíží. Žárlím na tvý spolužáky, na tvou práci a co je nejhorší, žárlím i na svýho syna. Na Alexe, který o tobě bájí u večeře a vypráví mi, co novýho jsi ho naučila. Nikdy jsem ho neviděl tak spokojenýho, je jako vyměněný. Říkám si, jestli to byl dobrý nápad vás seznámit. Vím, že se chovám jako sobec. Čekáš na mě a já to čekání protahuju. Jsem pitomec, srab. Vím, co jsem ti slíbil, a hodlám to dodržet. A bojím se, že tě omrzí na mě čekat.“
„Viktore, mlč. Já na tebe budu čekat. Ale nejsem tvůj majetek. To si uvědom.“
Líbali jsme se hladově, vášnivě. Popadl mě za vlasy a pevně je držel, zatímco do mě narážel. Schválně jsem mu poškrábala záda a pokousala krk. Třeba si toho jeho žena všimne. Ale on by se z toho nakonec stejně vymluvil a ona by mu to uvěřila. Stejně tak slepě, jako jsem mu věřila já.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 15 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ciko 17.12.2014, 14:59:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ciko ze dne 17.12.2014, 13:04:52

   Jasně, proč se neukazovat? Ale 15 letýmu? A zvláště, když je tak strašně zamilovaná a ještě se s ním líbá? To je hodně neuvěřitelné. Ale na druhou stranu, je to hezká holka, tudíž... je možné vše. A kdykoliv se mě zeptáš na mužský pohled na cokoliv, odpovím stejně otevřeně.
 ze dne 17.12.2014, 19:11:42  
   Nat Danielová: Zamilovaná ano, ale přece jen ji to čekání ubíjí a přestává bavit. Připadá jí, že s ní Viktor zametá jako s kusem hadru, a v tom případě si - ačkoliv nevědomky - potřebuje dokázat, že je ještě v kurzu. Jen takové polechtání ega, ví, kam patří.
 ciko 17.12.2014, 13:04:52 Odpovědět 
   Tak průšvih se synáčkem je jasný už od první chvíle, mě tedy ano. Technicky se zlepšuješ. Myslím si, že je třeba vložit víc života. Skutečného, protože jinak Ti to na knížku nedá a na povídku to bude moc dlouhé a nakonec jednotvárné, protože postavy se zatím moc nehnuly z místa.
Ta Karolína je fakt blbka, nebo hodně prostoduchá, protože se ukazovat týnovi v miniplavečkách... to nemůže jinak skončit.
 ze dne 17.12.2014, 14:21:41  
   Nat Danielová: A to je to, s čím bojuji. Snažím se dát každému ději svůj prostor, jsem grafoman, neumím psát krátce a zase nesnáším zbytečné cavyky. Asi je to takové deníkovské, strohé, ale já jinak psát neumím, bohužel.
Že z toho bude knížka, v to nedoufám, nedělám si naději, i když bych byla samozřejmě ráda. Jsem proto spokojená s tím, že to můžu publikovat alespoň tady, nebo alespoň - Saspi je úžasný svět a jsem ráda, že tu můžu být.

Karolína nikdy stydlivá nebyla, tudíž jí ukazování v plavečkách nepřišlo divné. Možná - ať se Viktor taky trochu bojí, no ne?
 Jenny 07.10.2014, 0:33:51 Odpovědět 
   tak já jsem ráda, že se nezlobíš za "přeskok" několika kapitol, žes mě nevrátila, neodkázala na předešlé, jakože přečti si posloupnost a potom přijď :-) (a kecej) :-)

Zlatá... já se ptala kvůli sobě :-) ovšem snobský parchanti, co říct, počkám na ty další střípky :-)
formulace - jasně že nevadí.
těším se na další od tebe, ať už ty staré, tak nové, takže :-)
 Jenny 06.10.2014, 0:55:14 Odpovědět 
   ahoj Nat,
já bych tady vůbec neměla být, protože... posloupnost, ale už jsem na to klikla a četla a četla a v závěru jsem si tak letmo pro sebe řekla, že se ta holka řítí do pěknýho průseru, tohle ji bude hodně bolet, citově, ta dovolená... no, ale uvidíme, jak to celý dopadne, jestli někde přijde velkej zvrat a Viktor opustí rodinu (což si nemyslím) a Karolína bude oblékat svatební šatičky, aneb happyend jak vystřiženej, uvidí se :-)

k textu, dvakrát tam byla zmínka o "Zlatý mládeži", poprvý tak nějak až strnule, asi bych tam nechala jen to,

"Já mezi Zlatou mládež nikdy nepatřila, ale teď jsem se musela přetvařovat, říct mu, že mi auto koupil jeho táta by nebylo šťastné řešení."

osobně by mě zajímala vůbec specifikace Zlaté mládeže, takže jsem zvědavá, jestli se tohle ještě trochu přetřese v dalších dílech, nebo ne. Byla bych pro :-)

to s tím trikem, že mu dala triko jeho táty, to mi přišlo pitomý, z mýho pohledu, neumím si to představit :-)
ale tys to zakomponovala dobře, včetně potom pokračování, vidíš, to já když bych to psala, bylo by to hned o pasáž kratší :-)
:-)
ta anglina capslockem nevypadá dobře, ale zase musím ocenit a velmi, že kurzíva, je to lepší viď, a taky to fajn vypadá, myslím obecně v textu

taky se mi líbil ten zlom u Alexe, když byl naštvanej kvůli tomu foukání čaje, a potom, když vyslechl historku tak se to hezky zlomilo, to se mi líbilo, uvěřitelně podaný

a ještě jedna formulace, ta s tou pistolí, ta pistole tam působí tvrdě, já tím, že jsem nečetla posloupně, tak nevím jestli byla zmíněna rozvedena v předešlých částech, tak asi proto mi to tam tak trčí a potom pistole a někdo, kdo střílet neumí, to je taková trochu ochrana na dvě věci, jestli mi rozumíš
proto bych to zformulovala asi takhle:
Díky Alexovi jsem začínala jsem chápat, proč Viktor nechtěl, abych někam chodila sama, i to, proč mi koupil pistoli.

tak to jsou ode mě poznámky k textu
vždycky když si přečtu takhle nahodila jeden díl, říkám si, sakra musím si udělat čas a přečíst si to všechno
a zatím, zatím pořád hledám ten čas.
ach jo.
 ze dne 06.10.2014, 10:42:17  
   Nat Danielová: Ahoj Jenn, tak nejdřív Ti chci říct, ať se vykašleš na předchozí díly. Tím, že je ten příběh nekonečně dlouhý se tam nic tak extrovního neděje a myslím, že tohle je ta část rozjetého vlaku, kde se to obrací, mění... takže jsi na správném místě :-)

Víš, co jsem hrozně ráda? Že ten konec není předvídatelnej, že nad tím přemýšlíš a nevíš :-) To mě moc baví.

Téma Zlatá mládež, takové ti snobský parchantci, co maj na všechno... se zlomkem toho se určitě potkáme, možná už v příštím dílu, ale jak říkám, Alex je naštěstí jiný, peníze mu charakter nezkazily, dokázal se z toho vymanit.

To triko, no ježmine, to byl pěkně pitomej nápad! Ale slečna nám dělá samý pitominy, to už víme :-)

A ta angličtina, no já vííííííím, prostě si svoji práci pokaždé musím zkazit nějakou debilitou, to bych nebyla já...

Tvá formulace, jak jsi na závěr navrhla se mi moc líbí, s dovolením si ji tam přepíšu. Líbí se mi.

Tak ahoj a hezký den, Nat
 Nancy Lottinger 05.10.2014, 21:41:23 Odpovědět 
   Milá Nat,

dnešní díl byl čtenářsky přívětivější než ten poslední. Ačkoliv to není nijak převratné dějově, plyne to a čtení až na pár drobností nic nenarušuje.

Stručně k tomu, co mi při čtení padlo do oka:

- Kapky stékaly po okenním skle a na silnicích tvořily obrovské kaluže. - tahle věta je nešikovně postavená, jako by právě ty kapky stékajících na skle tvořily na silnicích kaluže

- Vůbec nejsem nadšenej, že spolu máme trávit čas. - tohle mi nějak nesedí na puberťáka ;)

- na rovinu se píše zvlášť, není to spřežka

- pozor na opakování slov - mám nápad x napadlo mě

- Zkus zapracovat ještě na čárkách. Např. zde je zbytečná: Zítra mám Alexe, a potom musím do práce; ty žiješ svůj nudný život, a mě naši jen tak někam nepustí atd. ;)

- svojí, jí x svoji, ji - tou/té x tu!

- texty, které jsou zamýšlené jako anglické, bych klidně uvedla v angličtině - dodává to autenticitě a tohle mi naopak přijde takové kostrbaté, vyrušuje mě to
- přidala bych informaci, kde se tak dobře naučil anglicky, v patnásti letech to není obvyklé

- "Teď už jsem začala chápat, proč mi Viktor koupil pistoli a proč nechtěl, abych někam šla. Díky Alexovi jsem začínala Viktorovi rozumět." - asi mě napadá ten důvod, ale přece jen nejsem autor a nevidím ti do hlavy, chci číst a užívat si to, tady mě to zbytečně nutí přemýšlet

Tvůj příběh jsem si oblíbila, i když mám chuť někdy rýpnout víc :)

Nancy
 ze dne 06.10.2014, 10:34:22  
   Nat Danielová: Ahoj Nancy, děkuju za superbleskovou publikaci! Chtěla jsem Ti odepsat už včera, ale poslední dobou mne nějak zlobí hlava, tak jsem to odložila.

Píšeš, že to není dějově převratné. Jo, skály se nelámou, Viktor zůstává u své rodiny, ale Karolína v Alexovi získává spřízněnou duši, vzruch, který ji zpestřuje její jednotvárný život. Čeří to její černobílé vody.

- kapky - tak to je přesně ta pasáž, nad kterou jsem dlouze přemýšlela, trochu ji vylepšila, ale ne natolik, aby sis toho nevšimla :-) Napadlo Tě to samé, co mně.

Jinak děkuju za postřehy a rady a víš jak, klidně rýpej dál a mnohem víc, tohle zatím pociťuju jako takové lechtání :-) Něco snesu a potřebuju to, takže dokud Tě to bude bavit...

Nancy, děkuju! Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
L+L (11) - Živo...
An!tta
Není to ono (tz...
Centurio
Kapitola trinás...
Copacabana
obr
obr obr obr
obr

[nevybr?no]
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr