obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"To, co vychází ze srdce, nebývá nikdy směšné."
F. Caballero
obr
obr počet přístupů: 2915051 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39001 příspěvků, 5685 autorů a 387146 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: We are the greatest III., kap. 5 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest
 redaktor Nancy Lottinger publikováno: 28.10.2014, 17:11  
Tři roky uplynuly jako nic. Tři roky abstinence, až se to zdá neuvěřitelné. Zklamala jsem samu sebe, že jsem po tak dlouhou dobu nedokázala nic napsat. Ta spisovatelská duše ve mně ale stále třímá. Kladu si otázku: Najde se vůbec ještě někdo, kdo si vzpomene na můj příběh? Kdo zhodnotí nejen děj, ale i styl, zkritizuje nedostatky a pochválí přednosti, abych se zase zdokonalila? Děkuji za přečtení věrným čtenářům a snad přilákám i nějaké nové.

Vzhledem k neomluvitelné pauze musím shrnout děj, ačkoliv je to trochu nadlidský úkol vzhledem k jeho složitosti ;)

Od samého počátku stojí Řád proti Elitě, organizaci, která si do svých řad vybírá jen ty nejlepší. Její záludnost spočívá v tom, že operuje v tichosti, přesto její moc roste závratně rychle. Na konci druhé řady se Elitě podařilo prolomit zabezpečení domažlické základny Řádu. Středem jejich zájmu se totiž stala Jana, která má ojedinělou schopnost cestovat mezi realitami. Právě do jiné reality se ji snažili členové Řádu před Elitou ukrýt a jejich plán by býval vyšel, kdyby Jana v jiné realitě nezemřela rukou vlastního otce. Tím se vše poněkud zkomplikovalo. Došlo k poměřování sil Elity a Řádu a bohužel Elita z konfrontace vyšla jako vítězná strana. Dva členové Řádu padli, dva byli uneseni, pouze Nickovi se jako zázrakem nic nestalo. Navíc záhadně zemře samotný mistr Řádu, čímž je celá organizace značně oslabena. Jana se mezitím zpovídá u Posledního soudu a její soudce, Kay, prohlásí její smrt v jiné realitě za neplatnou. Vrací život nejen jí, ale i Miroslavě, která se kdysi ocitla ve stejné situaci jako Jana a nedokázala se po svém vlastním soudu odebrat na věčnost. Jana poté i přes výslovný zákaz Kaye změní to, co už se stalo a co nemělo být změněno – v žádném případě nenechá zemřít Tomáše (Retgera), muže, k němuž je živočišně přitahována, vlije do něj životadárnou energii určenou Mirce a podaří se jí pomocí artefaktu dokonce zneškodnit dva z řad Elity.

Třetí řada nás oproti předchozím zanesla na sesterskou základnu do Karlových Varů. Uplynulo několik dlouhých měsíců, které všichni strávili v nejistotě, protože Elita se uklidila do ústraní. Jana se musí ale vypořádávat i s jinými démony; netuší, zda je Tomáš naživu, snaží se zvládat práci s energií, je neustále ponižována Nickem, který ji má na starosti, a necítí se v novém prostředí dobře. Do toho se v ní poprvé probudí k životu démonské geny, které zdědila po svém otci. A právě to je důvod, proč má po tak dlouhé době dojít ke společnému setkání s Tomášem.

Dnešní kapitola (vznikala do nynější podoby přes dva roky) je vyprávěna právě z jeho úhlu pohledu. Proč je Tomáš vlastně v ústraní a proč o něm Jana nic neví?

Děkuji Terce za několikaletý betareading!

Enjoy!
 

We are the greatest III., Kapitola 5. Sebezapření

       Čtvrtek, 30. října 2008

      Svoje místo mistra Řádu si zasloužil. Patřil mezi nejlepší a jeho schopnosti byly impozantní. Obzvlášť jedna ho naplňovala hrdostí – nikdy se nebál rozhodování. Život není přece ničím jiným než změtí voleb určujících budoucnost. V tom lepším případě si o ní můžete rozhodovat sami, v tom horším jste postaveni před hotovu věc, ale nedílnou součástí každého rozhodnutí jsou i následky. Někdy je ovšem nutné bojovat za to, aby nějaká budoucnost vůbec přišla. Proč tedy zbytečně ztrácet drahocenný čas s něčím tak nedůležitým, když si s vámi osud stejně udělá, co se mu zlíbí?
      A s ním si nehrál Osud, ta děvka proradná, ale Poslední soudce. Nenáviděl ho. Nenáviděl energetickou substanci, která mu kolovala v žilách a prostupovala jím jako rakovina. Každý nerv v jeho slábnoucím těle věděl o přítomnosti cizí entity.
      Rostla v něm jako zhoubný nádor a proces nedokázalo nic účinně zastavit. Postupně se stávali jedinou bytostí a v samém středu jejich spojení tepala bolest šířící se krevním řečištěm po celém jeho těle jako spalující jed.
      Kdysi to byl Retger, kdo ovládal mysl druhých, dokázal jim vnuknout myšlenky, představy nebo dokonce implementovat neexistující vzpomínky. Mohl si z lidí dělat poslušné loutky a jen málokdo se mu nepodřídil. Teď konečně poznal na vlastní kůži, jaké to je. Pomalu přicházel o svobodnou vůli a stálo ho čím dál větší úsilí vzepřít se stravující energii přiživující se jeho strachem ze zatracení. Věděl, že je to jen otázka času, než ho Kay zcela ovládne a jeho pohltí nicota.
      Nebuď takový pesimista, Retgere, explodovalo mu v mysli, jako by se mu do lebky zařezávaly střepy. Tomáše se na okamžik zmocnila paranoidní představa, že snad Kay získal přístup k jeho myšlenkám, ale rychle obavu zavrhl. Poslední soudce mohl ovládnout jeho tělo, ale duši před ním musí stůj co stůj uchránit.
      „Co chceš?“ procedil Tomáš skrz zuby. Ztěžka oddechoval a sotva se udržel na nohou, proto se bez jakékoliv snahy zakrýt svou slabost sesul do křesla. Čelo mu pokryl studený pot. Nečekané návštěvy Kaye v podobě telepatického spojení ho doslova zabíjely.
       Jak jsi pokročil se svým úkolem? zeptal se Kay. Mluvil jako vždy klidně a přesvědčivě.
       „Kupní smlouvy na prostory v Bratislavě jsem podepsal,“ odpověděl Tomáš nahlas, protože telepatické spojení vyžadovalo soustředění, a o poznání pokorněji. Čím plynuleji komunikace proběhne, tím dřív přijde vysvobození v podobě úlevy. Fascinovalo ho, co s člověkem dokáže udělat strach. Všudypřítomná bolest z něj vysávala nejen životní energii, ale také mu zpřeházela žebříček hodnot. Jednou z nich byla i hrdost, která sestoupila na spodní příčky.
       Výborně, pochválil ho Kay potěšeně. Rád slyším, že se konečně dostaneme za hranice. A co naše nová pobočka v Praze?
      Odpověď si musel promyslet, protože se obával Kayovy reakce. Měl navrhnout šestičlenný tým a sestavit tak základní osazenstvo pro chod druhé pražské základny. Posledních několik dní zvažoval, koho sem převelí.
      Potřeboval získat čas, natáhl se proto pro desky s profily jednotlivých adeptů a v rychlosti složku prolistoval. Kéž by Kaye bylo potřeba u posledního soudu, pomyslel si hořce. Neustále přece někdo umírá… Probudil se v něm syrový pud sebezáchovy, který v sobě tolik let kvůli práci v Řádu potlačoval. Doslova žadonil o něčí smrt, jen aby byl utrpení sám ušetřen.
       Jak dlouho mám čekat na odpověď? Popoháněl ho Kay a do tónu hlasu se mu začala promítat netrpělivost.
      Zničehonic se rozhostilo ticho a na okamžik ustalo i nepříjemné pískání obvykle doprovázející telepatickou komunikaci. Někdo vyslyšel jeho prosby; Kay se nejspíš musel jít věnovat své práci. Tentokrát se ale vrátil téměř ihned a jeho příchod doprovodila nežádoucí bolest na hranici snesitelnosti. Než se Tomášovi stačilo ulevit, už se mu svíraly útroby, rozechvěl se a zanedlouho se potácel v silných křečích. Před očima se mu rozlévala tma. Pískání zesílilo.
      No no, jestlipak ses nám nepřepracoval? zeptal se ho Kay naoko starostlivě, ale i přes zjevnou ironii počkal, dokud se Retger nevzpamatoval natolik, aby mohl odpověděť.
       „Do nové pobočky navrhuju převelet Logena a Luce z Brna, Anetu a Sylvii z Plzně, Kevina z Prahy a Egeho z Liberce,“ ignoroval Kayovu poznámku. Tímto úkolem nemělo cenu se nadále zabývat. Zvážil důkladně všechny aspekty a za svým rozhodnutím si hodlal stát.
      Proč jsi nevybral někoho z Karlových Varů? V Liberci budou s výběrem náhradníka akorát potíže.
       „Nebudu rozbíjet fungující tým,“ zaprotestoval Retger. „Navíc v Karlových Varech je na seznamu náhradních členů pouze Nick. Stojím si za svým rozhodnutím,“ řekl nesmlouvavě, jeho návrh se ale setkal s nesouhlasem.
       Vyber někoho z Karlových Varů.
      „Svůj návrh považuju za konečný. Nick má na starosti Janinu ochranu a trénink a nehodlám ho dosazovat do pozice člena, protože by to znamenalo hledat náhradníka i pro Janu.“
      Přestaň se zabývat malichernostmi, jako je ochrana Jany. Dostává se jí nadstandardní péče a mě už začíná obtěžovat tvoje neobjektivnost. Máš svých úkolů dost, tak se soustřeď na ně.
       „Ochrana Jany je prioritou, na tom jsme se snad shodli.“
      Pravidelně mě informuj, řekl Kay po krátkém odmlčení smířlivě, čímž Retgerovi udělil souhlas sestavit tým dle jeho návrhu. Očividně ho opět zavolaly povinnosti Posledního soudce. Tomášovi se tělem rozlila nepopsatelná úleva, přestože mu ještě v hlavě doznívala ozvěna plíživého hlasu. Pevně stiskl čelist, aby v sobě oslabil onu cizí entitu prožírající ho do morku kostí a stravující ho zevnitř. Sílila každým okamžikem.
      Zabíjela ho.
      Vstal, aby zahnal chmurné myšlenky, a za doprovodu rytmického klapání bot došel k oknu. Tlumený hluk z rušné ulice ho dokázal uklidnit. Býval zvyklý pracovat v tichém prostředí domažlické základny odříznuté od civilizace, kde ho vyrušil sebemenší zvuk. V Praze se ale život nezastavil ani po setmění a vytvářel tak monotónní kulisu, při níž se překvapivě dokázal soustředit o poznání lépe.
      Když se mu konečně začalo lépe dýchat, odpotácel se k zrcadlu visícímu u dveří. S nefalšovaným strachem si prohlédl svůj odraz. Jeho oči se změnily. Dávno už patřily někomu jinému. Hřejivý pohled zmizel a radostné jiskřičky plné života vystřídaly spalující plamenné záblesky. Díval se na svůj odraz a zároveň na odraz někoho jiného. Ty oči viděl pouze jednou, a to když balancoval na pokraji života a smrti. Patřily Kayovi, jeho Poslednímu soudci.
       Ach Jano, proč jsi do mě jen vlila ten jed a nenechala mě raději zemřít?

      Nezřídka se stávalo, že Tomáš ve své pracovně usnul. Telepatické rozhovory ho přiváděly na pokraj zhroucení a běžnou obranou organismu bylo poddat se únavě a doplnit tak energii tou nejpřirozenější cestou. Ze spánku ho vytrhlo až zvonění mobilu. Venku už panovala noc a jeho pracovnu tlumeně osvětlovaly pouliční lampy.
      Když si uvědomil, kdo mu tak pozdě v noci volá, hrklo v něm.
       „Nicku?“ V Tomášově hlase byly patrné stopy úzkostlivého naléhání.
       „Jde o Janu,“ ozvalo se na druhém konci stručně. Víc říkat nemusel. Ve chvíli, kdy Nick dodal: „Myslím, že bys měl přijít,“ se už Tomáš ponořil do svírající nicoty a přenesl se na základnu v Karlových Varech.

      Nick už na něj čekal před centrálou. Měl lehce sinavý obličej, ale z jeho kamenného výrazu se jako obvykle nedalo nic konkrétního vyčíst; pouze nepatrně zdvihnuté obočí ničilo jinak dokonalou symetričnost.
      „Je v pořádku?“ vypálil na něj Retger s neskrývanými obavami. Najednou nedokázal předstírat lhostejnost, což mu Nick neopomněl vytknout opovržlivým semknutím rtů. Mnohdy s okolím komunikoval prostřednictvím všeříkající mimiky, ale jakmile nechtěl být přečten, zhasly i jeho oči.
      „Teď už ano,“ přikývl a posunkem naznačil směr jejich cíle.
      V tuhle pozdní dobu zela budova prázdnotou, jen v přízemí se z tělocvičny ozývaly tlumené zvuky probíhajícího tréninku. S nostalgií zavzpomínal na dobu před pár lety, kdy sám bezstarostně trénoval své ovečky a vychutnával si být středem jejich vesmíru. Nakonec dostal to, po čem celou dobu tajně toužil, ale nikdy se s pozicí mistra Řádu plně nesžil. Na rozdíl od svého předchůdce totiž tolik nedbal na utajení své totožnosti a před osazenstvem Karlovarské základny ji urputně neskrýval. Jenže slídivé pohledy přicházely od všech zasvěcených a propalovaly ho vinou za zhoršené podmínky. Navíc když pochopil, čím byl jeho život vykoupen, velmi záhy ho přešla chuť se předvádět.
      „Co se teda stalo?“ zeptal se už o poznání klidněji, ale nemohl si nevšimnout, že z Nickových jindy elegantních pohybů se vytratila ladnost. Šel ztěžka, soustředěně, a nebýt volných kalhot, které ledascos zakrývaly, skoro by řekl, že kulhá.
      „Vzal jsem Janu v rámci tréninku do terénu,“ pustil se do vysvětlování a ve snaze zakrýt nejistou chůzi se napřímil. Tomáš se protentokrát rozhodl neklást zbytečné otázky; měl hlavu plnou Jany. „Nasměroval jsem ji na podřadného démona čtvrtého stupně a všechno šlo podle plánu.“ Po krátkém zaváhání neochotně dodal: „Poradila si s ním velmi slušně. Vypadá to, že její práce s energií začíná být konečně efektivní.“ Pochvala z jeho úst vyzněla afektovaně. „Objevil se tam ale stopař,“ pokračoval, zatímco sestoupali do sklepních prostor.
       „Jaký stopař?“ nechápal Retger. Napadl ho pouze stopař démonů, ale proč by ten měl pro Janu představovat nebezpečí? Jakmile sám sobě otázku položil, s puncem bezbrannosti složil hlavu do dlaní. „No samozřejmě,“ hlesl nevěřícně. „Doufám, že ji ne…“ ale Nickovo vyklenuté obočí ho zarazilo. „To nemůžeš myslet vážně,“ procedil vztekle skrz zuby. Poslední, co teď potřeboval řešit, byl Janin další potenciální nepřítel.
       „Zpacifikoval jsem ho, ale bohužel ji stihnul ocejchovat,“ potvrdil jeho nevyřčenou domněnku. „Adamovi se naštěstí podařilo prolomit ochranu znamení a dočasně zablokoval zaměřování, takže už to minimálně nefunguje jako lokátor.“
       „Zbavit se toho ale nejde,“ formuloval Retger svou otázku jako prosté konstatování.
      Nick zakroutil hlavou. „Problém vidím v tom, že tu bestii v ní neni zas tak těžký vycítit. Dokud se neprobudila k životu, skoro bych zapomněl, že má démonský geny. Ale teď…“
       Krve by se v něm nedořezalo. Veškerá snaha ochránit Janu přijde vniveč kvůli namachrovanýmu idiotovi s černobílým viděním světa? Spolkl nadávku a přiměl se rozevřít pěst připravenou do něčeho praštit.
       „Proč jsi mě nezavolal hned?“
      Nickovi se zatřepetaly koutky úst a Retger by skoro přísahal, že se mu v jindy neproniknutelných očích prchavě mihlo pobavení. Hned ale zmizelo a duhovky opět splynuly se zornicemi.
       „Měli jsme tu s Janou menší problém.“
       „Jaký?“ dožadoval Retger se netrpělivě odpovědi. Už několik minut stáli nehnutě v chodbě přede dveřmi, které je nejspíš dělily od Jany, a on se nemohl dočkat, až se sám přesvědčí, že je v pořádku, přičichne k jejím vlasům a věnuje jí letmý polibek. Tak, jak to bez jejího vědomí dělával téměř každý večer, pokud mu to ostatní povinnosti umožnily.
       „Řekl bych, že se nejdřív potýkala s bolestí spojenou s přeměnou. Dostala morfium a chvíli to vypadalo, že už nás svou návštěvou její démonský já nepoctí. Jenže jakmile ji Adam chtěl tý věcičky zbavit, stalo se z ní pěkný kvítko. Ta bestie v ní se znovu probrala k životu a doslova začala běsnit. Museli jsme to v ní potlačit, a tak dostala tu sračku na zamezení shromažďování energie. Naštěstí se uklidnila a už pár hodin spí.“
      „Fajn,“ přikývl smířlivě. Potřeboval nejprve zpracovat informace a vytvořit si přehledný a především kompletní obrázek o závažnosti situace. „A co ten stopař?“
       „Ten utekl,“ přiznal neochotně. „Měl jsem víc starostí o prolomenou ochranu Jany,“ obhajoval se zbytečně. Retger se na něj nezlobil, neměl za co, dělal jen svou práci. Ale soptil jako už dlouho ne. „Teoreticky by ho Adam mohl zkusit zaměřit, ale je to dost riskantní s přihlédnutím k faktu, že aktivací toho znamení se Jana stane znovu nalezitelná a tím pádem snadným cílem. Podle mýho přesně na to stopař sází. Byl sice mladej, ale vypadal odhodlaně a takový jsou nejhorší.“
       „Sepiš mi podrobné hlášení. Chci ho mít do hodiny na panelu. Zvážím všechny kroky, než se rozhodnu, jak situaci vyřešit. Jak dlouho je Adam schopný to zaměřování blokovat?“
      Nick zaváhal. „Možná pár hodin, možná dlouhodobě, to budeš muset probrat s ním. Tak jako tak bych doporučoval radikálnější řešení.“
       „A to?“
       „Zabít stopaře,“ odpověděl Nick pohotově bez nejmenšího zaváhání.
       „A co ho přesvědčit, že Jana není nebezpečná?“
       „Není?“ Nick mu věnoval významný pohled, levé obočí nepřirozeně vyklenuté a rty stažené do úzké štěrbiny.
       „Chci ji vidět,“ rozhodl se ignorovat nelichotivou poznámku.
      Nick ho zadržel: „Měl bys vědět ještě jednu věc. Jana má poměrně rozsáhlá zranění.“
      Retger zbystřil.
       „Všechny rány jsem jí vyčistil a soudě podle tělesných reakcí bych řekl, že samotný hojení by mohlo proběhnout úspěšně, ale aby nezůstaly žádný jizvy, budu ji potřebovat při vědomí a čerpat její energii.“
      Retger přikývl a zahnal dychtivou touhu se jí nabažit. „V tom případě se přesvědč, aby zůstala celou noc pod dohledem, sepište s Adamem zprávu a já se osobně postarám o zvýšení zabezpečení jejího bytu.“
       „Mimochodem, na ty postupové zkoušky to moc nevidím,“ zastavil ho Nick ještě na odchodu.
       „Zkoušky budou,“ odmítl jeho návrh nekompromisně. „Je to jen nezbytná formalita. Ručíš mi za jejich průběh. Právě jsem došel k závěru, že je čas na rapidní změny. Jednou z nich bude váš přesun.“
       „Přesun?“ nechápal Nick.
       „Ano, přesun.“
       „Ale kam?“
       „Do nové pražské základny.“
      Nick přestal kontrolovat tón svého hlasu a začal do něj promítat vztek. „V Praze?“ vyjel zostra.
       „Ano, v Praze,“ odvětil s ledovým klidem Tomáš. Věděl moc dobře, že se setká s nesouhlasem, Nickova emotivní reakce ho ale zaskočila.
       „Víš moc dobře, Tomáši, že do Prahy nepůjdu,“ ztišil výhružně hlas.
      Pravým jménem ho oslovoval zřídkakdy, vlastně to bylo dost možná poprvé. Takového ho Tomáš neznal. Nick dával najevo maximálně pohrdání (a protože opovrhoval téměř vším, stal se sarkasmus jeho denním chlebem), ale aby se rozčílil nebo se dokonce choval neuctivě k přímému nadřízenému?
       „Doporučoval bych ti se přes to přenést, protože jsem se právě rozhodl, že půjdeš. Jestli ti na tom není něco jasného, rád ti to vysvětlím.“
       „Vztahuje se to i k Mirce?“
      Teď to byl Retger, kdo povytáhl obočí. Zaskočilo ho, že se Nick stáhl a zeptal se až příliš nezaujatě. Uteklo mu snad něco? Nebude ale přece kázat vodu a sám pít víno, proto předstíral, že si ničeho nevšiml, a raději se k tomu nebude vracet.
       „Měl by ses věnovat věcem s vyšší prioritou,“ odpověděl, aniž by mu došlo, jak moc se teď jeho vystupování podobalo Kayově.
      S těmito slovy se přenesl pryč; měl před sebou dlouhou noc.

***



 celkové hodnocení autora: 97.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 57 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Petr.6.Suchy 18.01.2015, 10:59:54 Odpovědět 
   Ahoj Nancy, neslíbilas náhodou, že až to budeš mít, zašleš mi to?

Máš pravdu, sice to trvalo, ale je to stylový jaks slíbila. Takže Kay, kterej se tak chvástal, že zachránil Janu a Mirku, má ve skutečnosti agendu? Jasně, náznaky byly už ve druhý řadě, zabil předchozího mistra (a mám pocit, že ho i vyzpovídával). Je jasný, že chtěl na jeho místo. Furt si ale říkám, jestli chtěl fakt skončit v Retgerově těle. Pokud mě paměť nešálí,tak Jana měla předat nějakou tu energii Mirce a to neudělala a dala jí Retgerovi, aby neumřel.Ne?

Zajímá mě, co má Nick,náš bezcitný parchantík, společnýho s Mirkou.

Joo, i po několika letech mě to baví.Tak už to vydej a i s věnováním jeden,prosím. Petr
 ze dne 18.01.2015, 21:03:12  
   Nancy Lottinger: Jsem spoléhala, že mrkneš sem. Děkuju za komentář. Koukám, že jsi četl hodně pozorně, třeba se mi podaří tě někde nachytat ;)
 Makii 07.11.2014, 16:48:28 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Makii ze dne 03.11.2014, 17:30:40

   Ahoj Nando,

nevím, jestli bych řekla, že zrovna poetické... ale budiž. No tak samozřejmě, kdyby si s nimi/námi nehrál Osud, tak by to bylo nudné a neměla bys o čem psát, že :D Jen jsem tím chtěla říct, že o to víc mi přijde kruté to, co se děje.

To by bylo fajn, to je ta správná sebekritika! I když samozřejmě chápu, že někdy je člověk sám svým nejtvrdším soudcem.

Ano, přesně tak - doufám, že si pořádně uvědomuješ, jaké kvůli tobě přináším oběti :D A proto jsem ráda, že se mé vynaložené úsilí vyplatilo :D :))
 ze dne 07.11.2014, 18:35:46  
   Nancy Lottinger: Právě že uvědomuju, a že těch obětí nebylo za poslední měsíce málo :) A další obětí bude muset být z tvé strany pořádné popostrkávání, abych psala...
 Charlotte Cole 03.11.2014, 23:26:51 Odpovědět 
   Zdravím, Nancy!

Celkově se mi kapitola líbila, ale to už jsem ti psala předtím. Jediné, co mi opravdu mrzí, je to, žes kapitolu rapidně zkrátila (byť důvody chápu).

Retgerův pohled mi přijde velice zajímavý, mám pocit, a oprav mě, pokud nemám pravdu, že za celou dobu WATG bylo hodně málo (ne-li vůbec) kapitol/částí kapitol z jeho pohledu, což je škoda. Víš, jak ráda si hraju s úhly pohledu různých postav (každá totiž ví něco jiného a proč se omezovat vyprávěním příběhu jenom z pohledu jedné osoby...)

V tuhle chvíli mě každopádně hodně zaujal Nick. Kdo to vlastně je? Proč se chová, tak jak se chová? Jaký je jeho pohled na celou situaci a má on vlastně nějaké svoje vlastní plány - zasahuje nějak skrytě do děje, kromě výcviku Jany? Hm? :)

Mám radost, žes opravila některé věci, na které jsem poukázala (např.: Nakonec dostal to, po čem celou dobu tajně toužil, ale nikdy se s pozicí mistra Řádu plně nesžil.) a držím palce s prací na další části. :)

-------------

„Jaký?“ dožadoval Retger se netrpělivě odpovědi.
 ze dne 06.11.2014, 21:27:29  
   Nancy Lottinger: Ahoj Charlotte,

nemusí tě mrzet, že je kapitola zkrácená, protože ta druhá část bude též publikovaná. Jen si ještě řádně musím rozmyslet, k jaké části ji zakomponuju, jinými slovy zvážím, zda je teď ten správný čas na její zveřejnění.

S Retgerovým pohledem se mi pracuje dobře. Je totiž lidský, stejně jako Jana. V první řadě byla z jeho úhlu pohledu jen nepatrná část, Jana totiž o šestici členů Řádu nic moc nevěděla, a proto jsem nechtěla uvolňovat moc informací. Ve druhé řadě měl Retger více prostoru, ale především jako Tomáš, tedy jako jeho lidštější podoba - dozvěděli jsme se o něm, že měl manželku, s níž měl/má dceru, má bratra, byli jsme svědky toho, jak vznikl vztah mezi jím a Janou, naopak do jeho funkce jako člena jsme moc nepronikli. Ve třetí řadě je jasné, že bude mít prostoru ještě víc, kór když je najednou na pomyslné špici (skutečně jen pomyslné vzhledem ke Kayovi).

Ale zaujala mě tvá otázka, kdo je to vlastně Nick. Z Nickova úhlu pohledu jsme toho moc neviděli, což je způsobeno tím, že si prostě k tělu jen tak někoho nepustí, a do hlavy už vůbec ne... A ten pocit chci vzbudit i ve čtenářovi. Určitě je ale v této řadě důležitou postavou, i když nebude stát v samém středu. O Nickovi víme, že v Domažlické základně zaujímal vždy vedoucí pozici, ačkoliv neoficiálně, má rád moc, ale respektuje autority, je arogantní, ale umí - nebo alespoň doteď to uměl - se kontrolovat. Jsem ráda, žes vznesla otázky, protože se mi povedlo (alespoň v jednom čtenáři :) vzbudit o něj zájem, což byl taky účel.

Děkuju ti za ochotu kritizovat a zároveň velké díky za pochvaly, protože kombinace obojího mě vždycky motivuje!

Nancy

P.S. Zmíněné věty pod ---- jsem si všimla ihned po publikování, to jsou ty úpravy na poslední chvíli :/
 Makii 03.11.2014, 17:30:40 Odpovědět 
   Nanynko moje, ráda bych ti napsala nějaký duchaplný komentář, ale mojí silnější stránkou jsou spíš takové ty postřehy typu "on následoval sám sebe?" nebo "počkej, neměl jenom jedno oko?" apd.

Mám ovšem takový dojem, že tato kapitola se mi zatím asi líbí nejvíc - má spád, pořádné napětí, pár odpovědí, i když jako obvykle vyvolává více otázek, trochu citů... Myslím, že ačkoliv ta pauza byla "smutná", tak ti možná i prospěla :)

Taky je mi Tomáše líto. Hlavně, když ho Jana za to, čím se stal, bude nenávidět (nebo mi to tak aspoň podle toho prologu přijde) a přitom za to může (ačkoliv nevědomky) ona sama. Možná i to se mi na téhle kapitole líbilo - že byla zase z jiného pohledu a dozvěděla jsem se v ní něco hlubšího.

Jsem ráda, že jsem se k přečtení konečně dostala, i když je to na úkor školních povinností :D A doufám, že po tak dlouhé pauze prolomíš "psací blok", protože to vypadá skutečně zajímavě a moc by mě mrzelo, kdybychom museli čekat na další dílek skládačky tak dlouho ;) Takže ti přeji ať máš dostatek inspirace a nezničíš se sebekritikou! Takhle kapitola se ti vážně moc povedla :)
 ze dne 06.11.2014, 21:11:54  
   Nancy Lottinger: Ahoj Makouši,

ano, napsalas to trefně, jak naznačoval prolog, Jana má Retgera za něco nenávidět a paradoxně za to může vlastně krapet ona sama, jak poetické. Ale je potřeba myslet na to, že budoucnost je určena jen a pouze našimi rozhodnutími a každé z nich tu budoucnost může změnit, ačkoliv někdy si s tebou Osud pohraje jako s děvkou... A někdy si s tebou hraje sám Poslední soudce :)

Sebekritikou se trochu ničím, máš pravdu. Ale vynaložím úsilí na to, aby ta sebekritika byla ku prospěchu a dokopala mě k lepším výkonům!

Děkuju moc za tvůj drahocenný čas, který bys samozřejmě raději mohla strávit třeba nad nějakou zajímavou četbou do školy... ;) a slova, která pohladila. A mimochodem, kdyby kapitola nevyvolala pochybnosti a otázky, byla by to špatná kapitola! Matení čtenáře je moje specialita.

Nancy
 taxikus 01.11.2014, 13:25:39 Odpovědět 
   Já si tu jen spokojeně komentuju, že mám po dlouhé době dávku WAtG... Jupííí :)
 ze dne 01.11.2014, 19:46:41  
   Nancy Lottinger: Nenee :) Mam velikou radost, ze te tu vidim i po tak dlouhe dobe. Dobra zprava je, ze mam rozpracovane koncepty dalsich kapitol a do konce roku jsem si slibila stihnout minimalne jednu vydat!
 Nat Danielová 30.10.2014, 22:14:00 Odpovědět 
   Milá Nancy! Nechala jsem si pár dní a jsem tu, jak jsem slíbila! Nechci, aby to vypadalo, že Ti to chválím jen proto, že mě publikuješ… na to nehrajeme.

Jsem velký čtenář, ale doteď jsem četla spíš realistické příběhy, bez žádného duševna a tajemna, takže to pro mne byla úplná premiéra. A i když nejsem tedy fanouškem tohoto žánru, přečetla jsem to a zanechalo to ve mně takovou stopu:

Obdivuju, že dokážeš psát něco takhle složitého, děj, který musí mít vážně hlavu i patu. A také obdivuju, s jakou perfekcionalitou píšeš, opravuješ… je to opravdu Tvé životní dílo, už jen proto, jak se mu věnuješ.

Perex jsem uvítala, protože jsem se zděsila, že bych měla nejdříve přelouskat všechny předchozí díly, abych v byla v obraze.

Jsi mistryně popisů, detailů, které Ti u mě tak chybí. Tvé popisy vtáhnou čtenáře do děje, Kayova návštěva byla tak živá, jakoby vlezl do hlavy mně. Musíš mít hrozně velkou fantazii, řekla bych. Vypadá to opravdu opravdově, není to jen slátanina, která se tváří být knihou, není to žádný amatérský pokus. Také mě napadlo, že máš celkem barvitý slovník, dialogy umně propojuješ s popisy a není to nucené.

Bavilo mě to, i když to rozhodně není odpočinková četba a musí se u ní i přemýšlet. Zajímá mě Jana, asi trochu zahloubám do historie.

Budu držet palce, abys to jednou – brzy dopsala a poštěstilo se ti vydat to. Určitě si to čtenáře najde.

Nat
 ze dne 06.11.2014, 21:05:07  
   Nancy Lottinger: Ahoj Nat,

v první řadě ti děkuji za návštěvu a to, že ses ani nenechala dlouho přesvědčovat a přečetla si to, přestože to není tvůj šálek kávy ;) Určitě netřeba louskat předchozí díly, proto ten perex. Sama nemám ráda, když se musím do čtení nějakého dílka nutit, a nechci to ani po jiných.

Moc díky za projevenou důvěru ohledně vydání. Na celém díle je ještě práce jak na kostele, protože už to píšu hodně dlouho a ten stylistický posun je značný (jaks sama zaregistrovala), navíc kvůli složité struktuře příběhu (střídání pohledů postav, porušování chronologie, náznaky apod.) je potřeba některé detaily dopracovat (prostě víc musím myslet na to, že čtenář nevidí do mé hlavy, tak mu to musím drobet někdě ulehčit).

Ještě jednou děkuji za zastavení :) Je zajímavé taky jednou odepisovat na tvůj komentář.

Nancy
 Mira 29.10.2014, 20:41:47 Odpovědět 
   Čau Nikit,

tak jsem si založila profil, abych ti mohla okomentovat nejnovější příspěvek ;), ale hodnotit známkou mi nedovolí. Věz, že bys dostala jedničku, tato kapitola má totiž všechno, co je žádáno: spád děje, napětí, akci, náznaky citů, nepříjemnou třenici autorit, zajímavý jazyk a konečně pořádné mužské, žádné bačkory. Perfektně jsi vykreslila atmosféru, plus dialogy zní uvěřitelně, což, myslím, představuje u rozvíjejících se autorů jeden z nejčastějších kamenů úrazu.
Zkrátka jsem okouzlena.
Asi na třech místech narazila na výrazivo či seskupení slov, které tak docela nelahodily mému oku a přerušily plynulost mojí četby, ale to jsou jen maličkosti.

Chválím také podařené shrnutí dosavadních událostí - mělo šmrnc, ač se jednalo o popis.

Držím palce, ať se spisovatel, co v tobě dřímá (tuším, že toto sloveso jsi měla na mysli, když jsi užila 'třímá' ;), překlep), úspěchem této kapitoly zase nastartuje a začne plodit ostošest.

Pusu a dobrou noc, vrrrr,
tvá Mirunka
 ze dne 29.10.2014, 22:17:30  
   Nancy Lottinger: Milá Mirindo,

vážím si Tvého komentáře, protože jsi sečtělý čtenář a máš nadprůměrné jazykové nadání. Vím, že jako nový člen nemůžeš známkovat, ale to vem čert, slovní hodnocení je pro mě podstatnější.

Když nad tím tak přemýšlím, tato kapitola se motá kolem samých mužských! Neobvyklé. Tvoje poznámka o třenici autorit je poměrně trefná - je tu jasná hierarchie postav a každá z nich se chová v přítomnosti druhého (druhých) jinak a především nepřirozeně.

Budu ta místa muset najít (jednoho jsem si už všimla neprodleně po publikaci - ach, to jsou ty změny na poslední chvíli ;)), nebo z tebe dostat, "kde to tvému oku nelahodilo".

A třímat nebo dřímat? TO byla další věc, které jsem se po publikaci zděsila :D Ale což - holinky nebo hodinky, oboje se natahuje...

Děkuju Ti za Tvůj čas a cením si hezkých slov :)
 Svetla 28.10.2014, 22:34:25 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Svetla ze dne 28.10.2014, 22:33:53

   Jsi tam mělo být, samozřejmě.
 ze dne 28.10.2014, 23:03:18  
   Nancy Lottinger: Neboj, vůbec nepochybuji o tvé jazykové kompetenci ;)
 Svetla 28.10.2014, 22:33:53 Odpovědět 
   Četlo se to jedním dechem, jen nevím, jestli mi nevystydla večeře, jestli jooo, tak tu jedničku smažu :)

Moc pěkný. Jsi hotová spisovatelka. Úplně jsi mě naladila, asi se mrknu i na předchozí díly.

A ještě něco: i když si holka, máš prostě koule!
 ze dne 28.10.2014, 23:04:19  
   Nancy Lottinger: (No vidíš, mně samotné vypadávají písmenka.) Mám koule, juchůůů!
 ze dne 28.10.2014, 23:02:55  
   Nancy Lottinger: To byla super rychlost! Jen doufám, že ti nevystydla ta večeře ;)

Za hotovou spisovatelku se tedy rozhodně nepovažuju, ač mě to jako kompliment od tebe velmi těší. Je hodně míst, kde bych chtěla zamakat, a navíc jakmile nepíšu pravidelně, tak velmi rychle vypadnu z vlaku a pak se musím do toho psaní nejprve dostat, abych vůbec vyplodila něco, s čím budu spokojená.

Nejhorší je, že dřív jsem tolik neřešila, jak se to bude vyvíjet, a prostě psala, teď víc řeším formální stránku, jelikož co do obsahu už bylo rozhodnuto před několika lety... Takže naladení na tu správnou vlnu je kženým výsledkem a já se budu moc těšit :)
 Šíma 28.10.2014, 21:06:48 Odpovědět 
   Zdravím.

Není to špatný text, líbilo! ;-)

šíma (hříbek)

P.S. Cha, pěkně krátký komentík... A múzám zdar!!!
 ze dne 28.10.2014, 23:13:54  
   Nancy Lottinger: Děkuji za návštěvu, komentář a hlavně za chuť vrátit se po takové pauze. Přivítám i jakékoliv rýpání.
 Ekyelka 28.10.2014, 16:54:33 Odpovědět 
   Zdravím.

Byl to dlouhý čas na kafe, co? Vyplatil se však - primárně pro tebe samu jako pro autora. Prošla jsem několik předchozích dílů (a to nejen, abych si osvěžila paměť) a ten posun je aspoň pro mne dost viditelný. Palec hore.
 ze dne 28.10.2014, 19:52:13  
   Nancy Lottinger: Bylo to sakra dlouhé kafe a já jen doufám, že už nikdy takhle dlouhé nebude! Díky za povzbuzení, stále je co zlepšovat a chci na tom pořádně zamakat. A zrovna Tvého čtenářského názoru si cením hodně.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
ERROR
(4.1.2019, 21:27)
abeekr
(2.1.2019, 17:57)
Elvíra
(30.12.2018, 14:05)
Bábovka
(17.12.2018, 23:53)
obr
obr obr obr
obr
The Immortal Rh...
J.U. Ray
Už dost!
Dívka za zrcadlem
Oxygeno Raines
Amarantine
obr
obr obr obr
obr

Střídání
faust
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr