obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915923 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5841 autorů a 393365 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Posel smrti VIII: XVIII - Hvězda z ringu 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti VIII - Lovkyně
 autor Lukaskon publikováno: 13.10.2014, 14:04  
Ani Sakura se během výpravy na ostrov nenudila. Úkol, který dostala od sestry je prostý - ukrývat se a starat se o Naomi. Nebyla by to ale Sakura, kdyby neměla i vlastní hlavu a vlastní zájmy.
 

Blok IV. - Celebrita


Sakura :-)

Byl večer a to byla obvykle příležitost k dalšímu dílu Star Treku, ale televizní program nabízel něco lepšího – Lucianu! Živoucí boxerskou legendu, kterou se odvážila vyzvat další masochistka. Zajímalo by mě, co na to ty holky říkají, když je z ringu musejí odnést? Že to byla fajn nakládačka a že si to co nejdříve zase zopakují? Zápas pomalu začínal a já připravovala aparaturu – televizi, nahrávání na CD disk, notebook a webovou kameru s implementovaným mikrofonem. U Luciany bylo běžné, že po návratu domů nebo do hotelu, začala přes svůj web pouštět videohovory s fanoušky. Těch byly statisíce a moje šance byla mizivá, kdybych ovšem nenabídla Lucianě, čistě bokem, soukromou prohlídku zámku Black Mirror. A ona souhlasila! Jóó! Až zjistí, že místo staletí starých obrazů, místo ochutnávky archivního vína a místo procházky zámeckou zahradou na ni čeká hromada sutin, asi nebude skákat radostí, ale co na tom – Luciana bude tady!

Po shlédnutí další parádní nakládačky, která se v šestém kole proměnila v řež, jsem rychle přesedlala k notebooku, připravila software určený ke komunikaci a vyčkávala až se rozbliká ikonka značící, že moje druhá nejoblíbenější akční hrdinka, tou první je samozřejmě ségra, si na mě udělá pár minut čas. Byla jsem napjatá jako struna a neustále sledovala čas. Jak dlouho to trvá z tamní sportovní haly k Lucianě domů? Raději jsem se ještě upravila, pohodlně se usadila a sledovala obrazovku. Ikonka se rozblikala a už to bylo tady. Pár kliknutí myši pro zahájení videohovoru a na druhé straně se zjevila Luciana – snědá drsňačka s hnědými rovnými krátkými vlasy. Nebyla to žádná kráska, ale pořád lepší než Rocky po obhajobě titulu. Sakra, na ženskou vypadala fakt dost chlapsky a ty ostré rysy jí moc neslušely, ale vsadila bych se, že existuje fotomontáž, kde vypadá jako modelka. A taky bych se vsadila, že existuje fotka z ringu, kde vypadá líp než nenalíčená modelka.
„Eh, ahoj, já jsem Sakura Sato,“ představila jsem se.
„Sakura… jo to jsi ty. Počkej, já si tě přepojím…“ Něco tam začalo rachtat a já se až bála, že hovor končí. Naštěstí k tomu nedošlo. „Teď je to soukromý. To kvůli image, chápeš, ne? Kdyby všichni věděli, že mě uplatí prohlídkou zámku…“
„Jo, to chápu. Ale… ehh… vážně se na tu prohlídku těšíš?“
„Začíná mi dovolená, kterou chci strávit ve Skotsku. Ale na zámku jsem nikdy nebyla, takže to bude minimálně zkušenost.“
„Jasně… a víš… strašně ráda bych ti řekla, že tě hrozně obdivuju. Totiž… ehh… jsi dost dobrá.“
„Řekni mi něco, co nevím.“
„Ehh…“
„Hele, je celkem fajn, že jsi moje obdivovatelka a že pro mě chystáš takovou akci, ale protože počítám s tím, že se zítra uvidíme, můžeme si řeči nechat na potom. Mám jen hodinu, než mi to poletí, na drátě jsou stovky dalších a určitě mají lepší otázky, takže jestli nemáš něco fakt zajímavého…“
„Jo, jo mám! Viděla jsem, jak jsi jí to nandala. Bylo to drsný, bylo to brutální, bylo to perfektní, ale proč až v šestém kole? Ty máš na to jim zařídit expresní jízdu na podlahu už v prvním kole, tak proč až v šestém?“
„Na tohle se ptá každý a každému říkám to samé – další otázka.“
„J-jo. Ehh, promiň, Luciano. Ehh, můžu ti říkat Luciano?“
„Jo, můžeš.“ Sakra, byla jsem dost rozhozená a vůbec nevěděla na co se zeptat.
„Ehh, vím, že je na to strašně brzo, ale ehh,… zvažovala jsi… ehm, přemýšlela jsi nad tím, kdy skončíš kariéru a co budeš dělat potom?“
„Kariéru skončím, až nebudu na soupeřky stačit. Nejsem typ, co se chce udržet v sedle, dokud nespadne na dno. Vidím to ještě na čtyři, možná pět let. Odejdu v tom nejlepším a až se tak stane, budu si užívat života.“
„Přesně tak. Mám ještě otázku, co ty a tvůj přítel? Nerozešli jste se v dobrém…“
„Už se zotavuje.“
„Byl to idiot. Jak tě vůbec mohl nutit do svatby?! Určitě jen tahal prachy a seškrabával z tebe slávu.“
„Ano.“
„Můžu ještě jednu otázečku?“
„Poslední.“ Fajn. Konečně mě napadla rozumná otázka.
„Vzpomínáš na ten exhibiční zápas z třiadevadesátého? Já to teda viděla až před půl rokem ze záznamu, ale co na tom. Tehdy jsi byla hrozně mladá, teprve jsi lezla na vrchol, ale měla jsi ránu jako hrom. He, he, proslulá Lucianina dělovka! Co ta děvka, co ti zlomila nos? Dělala ti pak zle nebo poslušně stáhla ocas a táhla do hajzlu?“
„Poslala mi dopis. Stálo tam něco o tom, že jsem ji zklamala a že si přeje, abych zažila jaké to je, když mi soupeřka vyrazí oko.“
„Heh, byla to sobecká mrcha, co chtěla využít skutečnosti, že jsi kvůli ní jela na poloviční výkon a toužila po tom se proslavit. Co myslíš, pořád čeká, až jednou prohraješ?“
„To se ještě načeká… Už končíme. Sbohem.“ Luciana hovor vypnula a já vstala od židle s rukama nad hlavou.
„Jupí!“ křičela jsem. „Luciana naživo a jen pro mě… Co by za to jiný dali?“ Čekalo mě ještě spoustu práce s úklidem, ale zítra navzdory všem těm sračkám, co se poslední dobou dějí, byl na programu super den. Jediný problém bylo pohlídat malou, ale laskavost za laskavost – Miranda mi byla dlužná a hodně.
 
Ráno jsem nemohla ani dospat. Letadlo přiletělo do Londýna už v noci a Luciana tu mohla být každou hodinou. Rychle jsem se postarala o Naomi, nakrmila ji, přebalila ji a brnknula Mirandě, aby přišla. Ukázala jsem ji vše potřebné včetně mého osobního harmonogramu nebo jak jsem s chutí říkala – manuálu na Naomi. Miranda měla dům na starost a já věděla, že se zvládne postarat. Čekala jsem na Lucianu před domem a radovala se z toho, že je dnes hezky. Na moment jsem se zarazila, protože mi hlavou problesklo pár nepříjemností. Nebude tu mít Luciana svého řidiče nebo manažera anebo dokonce ochranku? I když mít vlastní ochranku by pro Lucianu určitě bylo potupné. Jenomže, co když sem dorazí někdo z médií? Pořád se tu přece schovávám před okolím, i když vesničané už o mě vědí. Hmm, ale ne, kdepak - Luciana přijede sama a budeme tu jen my dvě… Raději jsem ještě zkontrolovala důležitý obsah kapes – lístek na autogram pro mě, lístek na autogram pro Parvati, lístek na autogram pro Kasumi a samozřejmě – fotoaparát! Přešlapovala jsem na místě, obcházela dům a vyčkávala. A pak se to stalo… Po cestě přišla Lovkyně Luciana ve sportovním oblečení s obrázkem lebky na hrudi, velikým batohem na zádech a taškou na ramenou. Byla přesně taková, jakou jsem ji znala z televize – velká, čili rozložitá, skoro dva metry vysoká, vysportovaná, urostlá a těžká, leč ne těžkopádná. Přispěchala jsem k ní.
„Ahoj!“ křičela jsem už z dálky. „Vítám tě na Black Mirror. Já ti zavazadla vezmu a…“
„Vypadám snad, jako kdybych to už neunesla?!“ zařvala na mě. „Už déle než dvacet čtyři hodin jsem nespala, včera jsem měla zápas, teď jdu už kolik mil pěšky, protože jsem přijela vlakem a tohle je nějaká podělaná díra, kam nic a nikdo nejezdí! Ale navzdory všemu - nepotřebuju nosiče!“
„Tys přijela vlakem?!“ divila jsem se.
„Tohle je MOJE dovolená a seru na všemožné paparazzi. Oni vědí, že mě nemají v zájmu zdraví natáčet a když chtějí rozhovor, řeknu jim…“
„Pokecáme v ringu! Jo!“
„Přesně!“ Luciana si prohlédla můj starý oprýskaný dům. Moc nadšeně se netvářila.
„Teprve to opravuju!“ řekla jsem. „Je to něco jako moje venkovské sídlo. Prostě bujná příroda všude okolo, ale uvnitř žádný luxus.“ Luciana se rozhlížela okolo a já se až bála toho, co na to řekne.
„Ujde to. Hodím si dovnitř věci.“
„Jasný!“ Otevřela jsem Lucianě dveře. „Chovej se tu jako doma.“ Luciana přešla interiéry pohledem během pár sekund. Pak se z horního pokoje ozval dětský pláč, načež slavná boxerka zkřivila ústa.
„Ty tu máš dítě?!“ procedila Luciana.  
„Jo, ehh, je to dcera mé sestry. Ale buď bez obav, připravila jsem ti pokoj tady v přízemí. V noci nebude pláč slyšet.“ Vlastně bude, ale Naomi má oproti jiným dětem jednu fantastickou vlastnost – v noci spí. Zavedla jsem Lucianu do jejího pokoje. Ještě ráno jsem tam luxovala, vytírala podlahu a vyhazovala mucholapky. Velká postel, šatní skříň, noční stolek, lampička, zrcadlo, budík,… bylo tu všechno, co mohla potřebovat. Bylo mi jasné, že tu zůstane nanejvýše na jednu noc, ale i když byla zvyklá na lepší, chtěla jsem, aby poznala, že pro ni dělám maximum.
„Ujde,“ řekla, hodila zavazadla na postel a vyšla z pokoje. „Půjdeme na zámek. Jestli to chápu správně, máš tam přátele… Ale asi ne tak dobré, aby mě tam nechali přespat.“
„Ehh… jo… tak nějak.“ Uff, doufám, že neviděla, jak jsem zbledla.

Cestou na Black Mirror jsem Lucianu požádala o autogramy a foto. Bylo mi jasné, že to nesnáší, ale svolila a to bylo suprový – po návštěvě zámku bych od ní autogram čekat nemohla, leda tak ránu pěstí. Šla jsem vedle svého idolu celou cestu až do kopce a děsila se chvíle, kdy vylezeme nahoru. Když jsem Lucianě psala, vůbec jsem si nepřipouštěla, že nastane chvíle, jako je tahle, že skutečně přijede až sem. Šlo mi jen o to na ni zapůsobit, abychom si třeba mohly začít dopisovat. No, a když odepsala, že by to tu chtěla vidět, nemohla jsem ji odmítnout a říct, že zámek z ničeho nic spadl. Přišli jsme až k hlavní bráně, která byla už skoro rok otevřená. Luciana se rozhlížela okolo a pátrala po zámku. Jediné, čeho si všimla, byl vymlácený skleník. Vystoupaly jsme po schodech a před námi se rozprostírala ruina. Stovky popadaných kamenů, desítky rozbitých váz, spálených obrazů, rozdrcených lustrů a všeho možného bordelu kdesi pod tím vším a pak stará věž, z níž zbyla jen půlka. Byla to obrovská hromada šrotu, kamení a smetí, prostě hnus. Lucianě spadla brada a já hledala vhodná slova.
„Ehh, a jéje,“ pronesla jsem. Luciana na mě zlostně pohlédla. „Zámek… se… zřítil! No teda!“ vykoktala jsem ze sebe. Luciana vykročila ke mně a já urychleně couvala. „Počkej!“ křičela jsem. „J-já ti to všechno vysvětlím.“
„To bych ti radila…“
„Já… jsem ti lhala, ale…“ Facka, kterou jsem dostala, zanechala na tváří rudý flek. Sakra, bolelo to! Druhou rukou mně Luciana chytila za košili a přitáhla k sobě. Pak mě oběma rukama zvedla asi o třicet centimetrů nad zem, to aby se mi mohla dívat zpříma do očí.
„Jak můžeš být tak blbá a chtít vyjebat zrovna se mnou?!“
„Jsem tvoje fanynka! A ten zámek tu ještě před rokem vážně stál! Patřil mému kámošovi, který se oženil s mojí sestrou. Žili jsme tu společně asi měsíc, když šílený komorník zámek vyhodil do vzduchu! Zeptej se kohokoli z vesnice, potvrdí to.“ Luciana na to nic neřekla a já na ni viděla takový ten zlostný pohled, který vrhala na své soupeřky, kdykoli ji vrazily slušnou ránu. „Nebij mě… prosím!“ Bylo trapný takhle kňučet, ale ta velké osoba, co mě zvedala ze země, by mi mohla zajistit dlouhý pobyt na jednotce intenzivní péče. Něco jiného bylo sledovat, jak mlátí soupeřky a fandit jí při tom a něco jiného bylo stát se jednou z nich.
„Dobře…“ řekla Luciana, položila mě a strčila do mě. Skončila jsem v trávě a rychle se zvedala. „Jdu si pro věci a jedu pryč.“
„Ne! Počkej!“ Možná by bylo moudřejší ji nechat odejít, ale tohle byla celebrita! Jedna z mála celebrit, které jsem opravdu uznávala. Žádná akční herečka, co si jen hraje na to, že něco dokáže, žádná pseudozpěvačka, jejíž sláva stojí a padá na playbacku a humbuku vyvolaném médii. Tohle byla Luciana, Lovkyně z ringu - byl to někdo! A já nechtěla, abychom se rozešly ve zlém! Vždyť navzdory tomu, jak tvrdě se prezentovala před kamerami a na širší veřejnosti, to byl člověk jako já nebo Miranda. Měla své chyby i své klady a to, že prolévala krev a likvidovala kariéry mnoha boxerkám… co na tom, ksakru? Sestřička je daleko větší likvidátor a přitom ji zbožňuju. Každá ví, že když vleze do ringu s Lovkyní, riskuje kejhák a stejně tam pořád lezou. Mám snad Lucianu nenávidět za její hrubost k soupeřkám, když jí dobrovolně lezou pod ránu, na tiskovkách ji urážejí a tu a tam na ni některá dokonce plivne? A mám ji nenávidět za to, že je nasraná, když jsem ji podfoukla?

Luciana scházela po schodech a já na ni nepřestávala volat.
„Jsou tu jiná skvělá místa. Máme tu starý kostel se hřbitovem, zřícenina majáku, věž a…“ Na Lucianu to nezabíralo. Kráčela dál tím svým sebejistým přímým krokem a nezdálo se, že ji půjde zadržet. Teprve na lesní cestě kousek od našeho domu jsem řekla něco, co ji přimělo zastavit a otočit se.
„Je tu brána do Pekla!“
„Musíš být šílená,“ odvětila.
„Ne, vážně! Vsadím se s tebou, o co chceš, že nelžu. Ukážu ti nefalšovanou bránu do Pekla.“
„Až dojdeme k další hromadě kamenů, o kterých budeš pro změnu tvrdit, že to bývala Brána do Pekla, předvedu ti mou pověstnou dělovku.“
„Oukej…“

Zprvu jsem chtěla Lucianu dovézt k Akademii nebo alespoň k portálu pod Stonering, ovšem nasazovat svoji čelist se mi nechtělo. Co kdyby byla Akademie nenávratně v troskách nebo co kdyby se klenba v jeskyni zřítila? Před prasklou čelistí by mě nezachránili ani všichni svatí. Dovedla jsem Lucianu zpátky ke svému domu a pak do lesů za ním. O cestě k Černému zrcadlu jsem věděla už od Samuela, ale najít ji byl docela problém. Po dobré půl hodině hledání jsem jasně viděla, jak se Luciana snaží uklidnit zatínáním a povolováním pěstí. Nakonec však nebylo nutné přikročit k násilí, neboť jsem šachtu objevila. Byla to úzká rovná cesta vedoucí dolů.
„Chceš jít první?“ otázala jsem se. Luciana kývla a chytila se okraje šachty. Slezla asi o dva stupínky, když se zasekla.
„Je to úzký!“ vykřikla. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale ona cizí pomoc zkrátka nepřijímala. Vší silou se snažila prorvat níž a povedlo se jí to.

Stanuly jsme dole v rozpadající se laboratoři. Baňky ani vysušené byliny na ztrouchnivělých stolech a policích Lucianu ani trochu nezajímaly. Já si všimla její sedřené kůže na ramenou.
„To je ošklivý…“ řekla jsem. Pohlédla na zranění a mávla nad tím rukou. Když jsme vkročily do jeskyně s propastí a Černým zrcadlem, Luciana oněměla úžasem. Tohle by prostě sundalo každého. Zírala na gigantický portál do jiného světa s pusou dokořán. Pak na to ukázala prstem.
„Co to je?“
„Jak jsem řekla – brána do Pekla. Je ale strašlivě důležité, aby sis to nechala pro sebe. Beztak by ti to nikdo nevěřil.“
„Na tom se shodneme. Dělá to něco? Dá se projít dál?“
„Do Pekla nikdo dobrovolně nechce. Ty snad jo?“ Ta ke všemu odhodlaná a nebojácná boxerka byla k smrti vyděšená. Viděla jsem, jak raději couvá zpět do laboratoře.
„Vrátíme se?“ ptala se chvějícím se hlasem.

Vylezla jsem nahoru jako první, což se ukázalo být moudré. Luciana se nahoře zase zasekla. Muselo se to tam zužovat, či co. Chytila jsem ji za ruku a snažila se vytáhnout. Povedlo se, ale tady na denním světle bylo jasně vidět, že její ramena jsou celá od krve. Kůži měla hrozivě sedřenou.
„To je vážně ošklivé… Než pojedeš pryč, nech mě, abych ti to alespoň ošetřila.“
„Kdo říká, že chci pryč?! Jmenovala jsi celou řadu míst. Jestli je některé alespoň z poloviny tak zvláštní jako tohle, chci ho vidět.“
„Ehh… pořád ti teče krev. Bylo by blbý, kdybys vykrvácela.“
„To nic není!“
„Já ti nevím… ta únava, zranění, stres – nemůžeš fungovat nonstop. A neboj se, já přece nebudu do světa vyhlašovat, že sis u mě doma dala dvacet.“ 
„Není tu někde po okolí dobrý hotel?“
„Tady?! Tady už není ani putyka!“
„No… tak dobře. Půjdu tam k tobě, ale na děti jsem alergická!“

Zavedla jsem živoucí legendu k sobě domů a pak do jejího pokoje. Jak jí z rozedrané kůže stékala krev, zaprasila mi podlahu. Nevšimla si toho, ale i kdyby ano, určitě bych jí neřekla, ať po sobě uklidí. Přinesla jsem jí lékárničku, aby si mohla vyčistit, vydesinfikovat a ovázat rány. Chtěla jsem jí v tom pomoct, ale odmítla. Když bylo hotovo, prudce vstala a řekla:
„A teď mě ukaž něco dalšího.“ Vím, že už teď jsem strkala hlavu na špalek. Jestli se ségra dozví, že ukazuji tajemné věci cizím lidem... Je to o to horší, že Kasumi je Strážce a podle toho páprdy z Vatikánu má portály a zrcadlo chránit. Když už tady riskuju, že mě Kasumi přetáhne po hlavě něčím těžkým, tak ať to stojí za to.
„Co takhle uzavřít drobnou dohodu, Luciano? Ukážu ti tady každičký kout, když o to budeš stát a na oplátku mi pomůžeš s mými problémy.“
„Obchod?“
„Jen laskavost. Zatímco já bych si s tím jen tak neporadila, tobě bude stačit se představit.“
„O co jde?“
„Mám jenom dva problémy. Na zámku straší trojice Američanů, co hledají na našem pozemku poklady. Nechci je tam. A za druhé, kousek za vsí žije pablb, který mě a moji rodinu veřejně zesměšňuje a pomlouvá.“
„A to si necháš líbit?!“
„Ne každý člověk má pěst, o které fanoušci pějí ódy.“
„Dobře, pomůžu. Ale teď už pojďme!“ Luciana vykročila ke dveřím, když se chytila za hlavu. Asi jí bolela, ale na jejím kamenném ksichtě bylo těžké něco rozpoznat.
„Já ti to říkala, Luciano. Jsi unavená. Schrupni si.“
„Nejednej se mnou jako s dítětem!“ zařvala tak hlasitě až mě to vylekalo. Byla hrozně egoistická, ale možná jen proto, že nevěděla, kdo jsem. Já se jí přece nebudu posmívat nebo jí dokonce pohrdat. Už v zájmu zdraví ne. Něco jiného je totiž dobrosrdečná a mírná Parvati a něco jiného časovaná nálož, která když vybouchne… je na obzoru nedobrovolný dárce krve. Bylo to sice riskantní, ale rozhodla jsem se s ní jednat na rovinu.
„Podívej, Luciano, já fakt nehodlám riskovat, že se moje nejoblíbenější celebrita fyzicky zhroutí, protože neunese tlak, který si na svá bedra dobrovolně nakládá a to kvůli mně!“
„Kvůli tobě?!“
„Samozřejmě. Chceš, abych poznala, jaký mezi námi je rozdíl. Že já jsem obyčejná holka a ty nezastavitelný stroj, ale vážně mi to musíš dokazovat? Sama jsi říkala, že jsi na dovolené, tak proč ji trávit jízdou až na doraz? Dřív nebo pozdějc to s tebou švihne, a jestli k tomu dojde někde v lesích… já neunesu metrák, je mi líto. Jak by se ti líbil titulek novin – boxerská legenda Luciana Torresová byla sežrána posledním vlkem v Británii?“
„Tady jsou vlci?“ řekla Luciana a já konečně viděla na její tváři údiv. Tutově ho měla i dole v podzemí, ale kvůli tmě jí nebylo vidět do ksichtu.
„Jo, jsou tady. Proto až půjdeme do lesů, vezmu si pistoli. No tak… odpočineš si nebo ne?“ Luciana usedla na postel a já pochopila, že konečně dostala rozum. Nemohla jsem se divit tomu, že až tak pozdě, vždyť kolik pecek do hlavy už asi schytala? „Udělej si pohodlí, protože jestliže chceš vidět všechno, co tu je, budeš tu bydlet asi týden.“
„Tak dlouho? Zaplatím ti za pobyt i stravu.“
„Pro mě je ohromná čest mít tě tu a nebudu po tobě chtít žádné peníze. Jen nečekej hotel. K obědu ti předložím to, co mám, o koupelnu se musíme podělit, v baráku uklízím tak jednou týdně a ještě tu mám malou. Asi to pro tebe nebude žádný med…“
„Bude to zkušenost. A copak ti nevadí bydlet se mnou?“ Tohle překvapilo zase mě.
„Proč by mělo? Máš statisíce fanoušků, kteří by dali první poslední za to, aby tě mohli doma pohostit. Já jsem jeden z nich.“ Bylo to hrozný, ale jak tam tak mlčky seděla a prohlížela si pokoj, přišlo mi, že se snad rozpláče. A přitom jeden z příběhů, které o Lucianě kolovaly světem říkal, že ona nikdy nepláče. Rozhodně ale byla přešlá, za což nevděčila jen únavě. To jí má nabídka vážně tak vzala? Neměla bych problém si tím nechat si ji tu klidně měsíc, taková já prostě jsem – mám ráda uzavřený rodinný život a jsem ochotná jít k vybraným cizím lidem s otevřenou náručí. A pak, já potřebovala sebe i Naomi chránit a Parvati byla pryč. Kdo jiný by ji mohl plně nahradit než Luciana? Vlastně jsem ve vzduchu cítila řešení mnoha problémů, jež mě tížily. A až dá Luciana Carlovi KO, po kterém se mu z huby vysypou zuby, ožeru se tak, jako ještě nikdy.  

Nechala jsem Lucianu o samotě a šla zkontrolovat Naomi. Miranda ji v pokoji krmila přesnídávkou. Myslím, že se to té holce líbilo, že to fakt žrala. Eh, nemyslím tím Naomi, která přesnídávky nesnáší, ale Mirandu.
„Miri, ty si musíš pořídit vlastní dítě.“
„Já? Na to už je trochu pozdě,“ usmívala se.
„Ale houby. Zvládneš Naomi hlídat až do večera?“
„Vzala jsem si volno, takže určitě a hrozně ráda!“ Byla jako vánoční stromeček. Co skončila v knihovně, musela vzít práci uklízečky v Ipswichském obchoďáku. Vydělávala pár šupů a teď se ještě přes den starala o Abayin krám. To my se topily v penězích… Teda hlavně ségra, ale protože táhneme dokonale za jeden provaz, máme finance společné plus každá z nás má v bance tučný účet pro osobní výdaje. Už jen z toho bych Mirandu mohla platit. „Miri?“
„Copak? Stalo se něco?“
„Až pojedeš zítra k večeru do práce, nech jim tam na stole výpověď. Já tě beru jako chůvu a ještě něco – až se vrátí sestřička, chci tě v naší vile.“ Nebyla jsem zvyklá čekat, vždyť ani nebylo na co. Tahle holka je suprová a i když se tak v posledních měsících nezdála, je to jen tím klíštětem, co ji saje krev. Přátelství, když máte na kontě miliony, je luxus. Miranda nad mými slovy chvíli přemýšlela a já poznala, že má na jazyku slůvko ‚ano.‘ Jenže pak přistoupila ke mně, sundala si brýle, otřela uslzené oči a řekla:
„Promiň, Sakuro, ale to já nemůžu. Už jednou jsi chtěla, abych žila u tebe ve vile, ale já prostě nemůžu. Bojím se toho, co se může v tvé přítomnosti zase stát.“
„Kecy! Teď jsi tu také se mnou a děje se snad něco?“
„Ano, děje.“
„Jakže?!“
„Co to je za ženskou tam dole? Koho sis to pozvala? A proč je na podlaze v hale krev?“
„Je to Luciana, slavná osobnost a je zraněná, proto krvácí. Žádné nebezpečí od ní nehrozí!“
„To říkáš teď. Chceš ještě něco? Šla bych se naobědvat.“
„Ne, nic…“ Miranda vzala Naomi a odešla dolů. Já šla dolů taky, čekalo mě uklízení krve…

Luciana se mi zatím starala jen o problémy navíc, ale teď se jí naskytla příležitost mě problémů zbavit. Asi ve tři odpoledne jsme vyrazily zpátky k zámku. Luciana po tom šlofíku vypadala čerstvěji, ale neřekla bych, že na túru napříč panstvím je připravená. Dopředu jsem věděla, že až vyřešíme problém číslo jedna, pokusím se jí dostat zpátky domů. Řešit Carla bylo přeci jen mnohem ošemetnější. Ten chlap měl dvě tváře – jednu buranskou a druhou zákeřnou. Když chtěl, uměl s lidmi manipulovat a Luciana při vší úctě nevypadala, jakože pobrala kdovíjak moudrosti.

Už ráno jsem si u zámku nevšimla ani jediné známky přítomnosti kovbojů. Nejinak tomu bylo teď. Hromada sutin a všude okolo pusto. Jen tu a tam suchý strom či menhir. Ty menhiry byly vůbec zvláštní. Samuel jednou říkal, že to má určitou spojitost s rozmístěním portálů, prostě taková pomůcka k jejich nalezení. Hmm, a já zprvu myslela, že Gordonové kdysi chovali smečku loveckých psů a nechtěli, aby jim občůrávali zámek. Zašly jsem do stále stojících stájí. Uvnitř všechno zůstalo jak bylo a dokonce tu nechybělo zahradnické náčiní včetně sekačky trávy. Na podlaze v samém koutě budovy byly tři spacáky.
„Haló!“ zvolala jsem. Nikdo se neozval a my se vrátily na přední zahradu. Provedla jsem Lucianu podél zdi a hledala cestu do sklepa. Věděla jsem, že sklepní strop trosky neunesl a zřítil se, čímž zavalil cestu sutinami. Pro ty pitomce to byla ideální cesta do relativně neporušené podzemní části zámku, jenže ani tady kovbojové nebyli. Jen vylomená mříž a spadlý strop. Klidně mohli být ve vsi, ale krám byl celý den zavřený a to byla ostatně jediná veřejně přístupná budova. Willow Creek byla vždycky strašná díra, ale ani díra po granátu není tak hrozná jako ta vesnice duchů v současné době. Přemýšlela jsem, kam ti pitomci šli, když mě napadl skleník.

Vylomená skla se válela v trávě, konstrukce rezavěla a kachličky uvnitř byly tak popraskané, že jimi prorůstala tráva. Už zvenku jsem zaslechla namáhavé hekání, jakoby někdo něco těžkého táhnul. Vešly jsme dovnitř a spatřily dva chlapy, jak vytahují ze studny uprostřed skleníku svého kolegu. Nestačila jsem ty tři ani oslovit, když se Luciana chopila příležitosti.
„Je tohle váš pozemek?!“ vykřikla.
„Není,“ odvětil Fred, „ale…“ Prásk! Chlápek skončil na zemi a v rukou držel zub. Druhý, ten s šátkem, co si tuším říkal Jack, se napřáhl pěstí, když ho Luciana chytila za triko a dala mu hlavičku. Myslím, že se mu mozek musel pořádně zatřást. Ten třetí radši odcouval až ke zdi. „Do večera budete pryč!“ zařvala Luciana a odešla. Ta se s tím prostě nesrala! Zastavily jsme se až dole u brány, když Luciana chtěla znát můj názor.
„Spokojená?“ otázala se.
„Nadšená!“
„Kde bydlí ten poslední?“
„Ehh, už bude skoro pět a stmívá se. Co to nechat na ráno? Navíc, ten chlápek je manžel holky, co se mi doma stará o mimčo. Chtělo by to ho řešit, až když bude ona v práci.“ „Nechceš si to s ní rozházet…“
„Přesně tak. Půjdeme domů? Určitě máš hlad.“
„No dobře.“

Nastěhovat si domů cizího člověka by udělal asi jen idiot, ale myslet si, že celebrita touží po skandálu a hrozbě vězení byla pitomost. Navíc Luciana mě nepotřebovala okrást, zmlátit ani zavraždit. Mirandiny obavy byly zcestné, ale stejně, když nás viděla vcházet do domu, jakoby spatřila ducha. Slušnost ji však nedovolovala se vytratit a tak přistoupila k Lucianě a nabídla jí ruku.
„Já jsem Miranda Norrisová, moc mě těší.“
„Luciana Torresová,“ odvětil můj klíč na problémy, avšak ruku si s Mirandou nepodala.
„Eh, Sakuro,“oslovila mě bývalá knihovnice, dnes uklízečka z obchoďáku. „Budu už muset jít. Tak... ahoj.“ Vyprovodila se sama a rychle. Musela mít z Luciany hrůzu a já věděla, že hrůzu z ní bude mít i Carl. Ten však určitě ne dřív, než na něj Luciana sáhne. Kdyby nehrozil kriminál, poradila bych Lucianě, aby mu urvala druhé ucho. Tomu prvnímu je v lahvi s lákem určitě smutno.

Zaběhla jsem do pokoje, abych zkontrolovala Naomi. Spinkala a dle prázdné lahvičky od mléka byla nakrmená. Seběhla jsem zase dolů a do kuchyně.
„To už budeš vařit?“ otázala se Luciana.
„Jo, budu. Mám hlad, ty ne?“
„Ale jo.“ Otevřela jsem lednici a mrazák a hledala něco k jídlu. Někdy to bývá těžké…
„Luciano, moje kulinářské schopnosti jsou na úrovni průměrného chlapa, takže… copak tu máme? Můžu udělat vajíčka, taky mám párky, anebo osmahnout rejži a přidat trochu zeleniny. Eh, a ještě tu mám řadu dětských přesnídávek.“
„Byla bych pro párky.“
„Hmm, tak fajn.“ Jo, párky byly zatraceně rychlou variantou, takže během pár minut se už ohřívaly ve vodě. Luciana usedla na židli ke stolu a když pod ní židlička lehce zavrzala, začala jsem se o ni bát. Ne o Lucianu, ale o židli. První tu asi před měsícem odpálila Parvati. Co to je vůbec za nápad prodávat dřevěné židle, co nevydrží ani metrák?!

„Luciano,“ oslovila jsem ji a při tom pomalu servírovala párky. „Je mi jasný, že jako sportovkyně jsi nucena držet určitý jídelníček složený z vybraných jídel a minimálně každý druhý den cvičit v posilce. Nic takového tu nebude možné.“
„To nevadí.“
„Chm, vážně jsi mě překvapila. Jako od celebrity bych očekávala jednání – jsem skromná, spokojím se s nejlepším. Ale ty jsi úplně jiná!“
„Já uznávám snahu, nejen výsledek. Boxovat jsem začala už v šestnácti na střední škole a to, co mě dostalo na vrchol, bylo moje snažení. Potřebovala jsem dvě věci – trenéra a prostor na cvičení. A nic z toho nemohlo udělat těžkou práci za mě. Nejsem žádná princeznička – jsem tvrdá a to v ringu i mimo něj. Užívám si toho, když tluču do soupeřek, když oni se mě marně snaží srazit k zemi a naději na vítězství jim dávám ne proto, že bych na ně chtěla být hodná, ale abych jim ji rázem vytloukla z hlavy. Taková já jsem, ale to, čeho si u soupeřek i kohokoli jiného vážím, je snaha něco vykonat, snaha se zlepšit. Ty se mě teď snažíš pohostit, jak nejlépe dovedeš a děláš to sama. Taky jsi mě mohla vzít do restaurace, ale toho bych si zdaleka necenila tolik, jako párků, které jsi vlastnoručně ohřála.“ Hustý! Tohle byl snad ten nejdelší Lucianin projev v historii. Mít to nahraný, vydělám statisíce!
„Což o to,“ řekla jsem, „já jsem restauraci zvažovala, ale mám tu mimčo. To mě připomíná… my do lesů nemůžeme jít! Tam kočárek neprovezu!“
„Tak ať zítra přijde zase ta holka.“
„Nerada to říkám, ale má z tebe nahnáno.“ Luciana na to nic neřekla, a když jsem na talíře přidala křen a položila je na stůl, pustily jsme se do jídla. Cizí člověk v mém domě… cizí člověk sedící u mého stolu a pojídající mé párky… cizí člověk připravený tu pár dnů bydlet v mé posteli a využívat moji koupelnu… ale co na tom, že je cizí? Každý je nejdříve cizí, potom známý a pak třeba přítel. Přátelství je fajn věc a já dobře věděla, že pro Lucianu je to vzácnost. Nezdála se mi zlá, protivná ani odmítavá vůči cizím lidem. Vlastně byla fajn, jen to nebyl typ člověka, kterému je radno odmlouvat. Proto jsem byla na jednu stranu ráda, že tu není sestřička. To je totiž další člověk, kterému není radno odmlouvat a kdyby došlo ke konfliktu těch dvou… sestřička sice vypadá, jakoby ji vytvořil Skynet, ale to Luciana taky.

Po jídle jsem Lucianu provedla domem a ukázala jí, kde co najde. Zatímco si šla vybalovat věci, já si vzala knížku a usedla do houpacího křesla v mém pokoji. Naomi stále spinkala a tak jsem měla klid. A klid jsem v posledních dnech měla i od much. Ty bestie snad konečně pochcípaly nebo se jen stáhly pryč. Zvláštní, že zmizely takřka ze dne na den a zrovna ve chvíli, kdy Parvati odjela do USA. Luciana brzy vešla do pokoje.
„Co to čteš?“zeptala se.
„To je moje oblíbené fantasy. Pojednává o jedné válečnici a jejích přátelích.“ O tom, že to čtu jen kvůli kámošce Praxis jsem radši pomlčela. Čtení ve mně vzbuzovalo spoustu děsivých vzpomínek a čas od času jsem prostě byla nucená knihu odložit a jen tak tupě zírat z okna na temný les. Stejně mi to ale nedalo a ke knize se vždycky vrátila. Sice v ní opět hrála hlavní roli ta svině Titania, ale Praxis byla víc než jen románová postava. Byl to člověk, na kterého jsem si tehdy mohla sáhnout a cítit jeho vůni, ehh spíš zápach potu. Chtěla jsem vědět jak se má a jestli ji něco netrápí, jakoby někde v jiné dimenzi opravdu žila. Bylo to skutečnější než kterýkoli film nebo sen. Představa, že někde stovky mil odsud sedí v potemnělé místnosti u PC člověk, který rozhoduje o životě a smrtí mé kámošky a který utváří její svět, mě děsila.

Kvůli Lucianě jsem knihu zavřela a položila na noční stolek.
„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se. Ona vrhla pohled na postýlku a odvrátila od ní hlavu. Myslím, že dětmi vyloženě pohrdala, ale zatímco pro některé ženy je porození dětí a jejich výchova smyslem života, pro jiné jde o přidělání si starostí a zbavení se svobody. Já osobně jsem o žádné další dítě už nestála, vždyť jsem měla Naomi a ta byla skoro jako vlastní. Když už ta maličká nemá otce, může mít dvě matky nebo ne?
„Sakuro, říkala jsi, že je to dítě tvé sestry, ale ta tu nikde není. To kvůli mně?“
„Co? Ale kdepak. Kasumi má své starosti na druhém konci světa. Do měsíce bude doma.“ „Říkala jsi, že tvůj přítel na zámku bydlel a že si ho tvá sestra vzala. Kde je teď?“ Ona se s tím vážně nepárala. Chci něco, cokoli vědět? No tak fajn, prostě se zeptám a je šumák, jak moc citlivé téma to je. To mi připomínalo mě samotnou… Už jsem chápala jaké to je, když se snažím ukojit svoji zvědavost na úkor druhých.
„Manžel mé sestry byl na smrt nemocný a zastřelil se. Asi pět minut po svatbě…“
„Měl bojovat. Do poslední chvíle bojovat a nikdy se nevzdat.“ Pohrdala jím, to bylo očividné. Ale ono se to hezky říká bojuj, když víš, že je to marné a že jen ubližuješ ostatním. Chyběl mi… Vzpomínala jsem na naše první setkání před rokem. Stát tam uprostřed davu vesničanů a pak udělal pár kroků vpřed a oslovil mě. Měla jsem ho za blbečka, ale na konci našeho dobrodružství z něj byl kámoš. Všichni moji kámoši nakonec zmizí, o všechny přijdu… Edward, Mark, Samuel, Praxis,… co když přijdu i o sestřičku?! To byla tak strašná představa, že jsem ji raději hned utnula. „Eh, Luciano, potřebuješ ještě něco?“
„Jo. Můžu tu holku přimět, aby dceru tvé sestry pohlídala.“
„Přimět… ehm, ale já nechci, aby jí to… bolelo.“
„Nebude ji to bolet. Nemám ráda čekání a tak půjdu rovnou za ní a za tím chlapem, co ti pije krev. Vyřeším to a zítra mě můžeš ukázat okolí.“ To byl šok! Normálně bych šla alespoň s ní, ale byla tu malá!
„Tak dobře… ehh, půjdeš po cestě do vsi a skrze ni pak jedinou možnou cestou dál. Vlastně se budeš celou dobu držet proudu řeky, dokud nedorazíš k jedinému stavení, co tam bude. Ale dej si pozor na toho chlapa. Je to lhář!“
„Mě je celkem jedno, co mi řekne. Ty mě tu chceš pohostit, on ne. Jdu.“


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 5 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.10.2014, 14:02:13 Odpovědět 
   Zdravím.

Sakura Sato je zajímavá postavička. Krapet šílená, ale na druhé straně, pokud žila několik let v Africe se smrtí po boku, není se čemu divit. Otázkou je, co udělá naše nová hrdinka se vším tajemstvím, které jí Sakura vyzvonila - Kasumi určitě nebude nadšená. Ale uvidíme... Pobyt vedle bran pekla pěkně mrazil v zádech při pomyšlení, co všechno by se mohlo stát, přestože byla brána nefunkční, ono i spadnout do propasti by nebylo dobré - kdo ví, zdali má vůbec dnu. Na práci šotků jsem nekoukal, spíše jsem přemýšlel nad psychologií postav a nad tím, kudy se tato linka vydá.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 14.10.2014, 19:30:34  
   Lukaskon: Také zdravím a děkuji za komentář.
Ano, Sakura je krapet šílená... možná krapet více :) Svého času byla šílená v špatném slova smyslu, ale myslím, že postupem času je z ní celkem sympaťačka, která se se svým humorem stará o odlehčení děje. Možná, že ten šílený černý humor není úplně nejvhodnější, ale k Sakuře to zkrátka patří.
 ze dne 13.10.2014, 14:03:29  
   Šíma: Oprava: dno (propasti). Mí šotkové mají zvláštní smysl pro humor. O.O
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
jeník
(7.12.2021, 01:25)
lucy11
(26.11.2021, 18:28)
obr
obr obr obr
obr
Příliš divoká z...
Iserbius
OFF-LIFE: Neděl...
6thSun
Miloslav Šimek ...
Džordž J.S.
obr
obr obr obr
obr

Hrdinka bez písmene
RastoO
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr