obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Krutá jsi lásko, kam ty až doženeš smrtelná srdce."
Publius Vergilius Maro
obr
obr počet přístupů: 2915204 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39232 příspěvků, 5717 autorů a 388987 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Dáma a drak ::

 autor Doll publikováno: 17.10.2014, 10:07  
Hororová povídka ze středověku s lyrickým námětem.
 

Dáma a drak



„Hlídá mě drak bolesti,
v černé sluji neštěstí.“
František Kožík



Zadívala se na protější stěnu hodovní síně, kterou zdobil rozsáhlý reliéf nějaké bájné obludy. Byl to svatý Jiří, co bojoval s lítou saní. Krásný rytíř v plné zboji pevně svíral krví zbrocené kopí, zabodnuté do hadovitého těla s kožnatými křídly, zatímco umírající drak se agonicky svíjel pod kopyty vzepjatého koně s rozevlátou hřívou.
Ona toho svého však přemoci nedokázala. Zaútočil na ni zevnitř, stejně jako již tolikrát předtím, když byla sama. Nebyla dost silná na to, aby jej zvládla zabít. To proto ji ta nelítostná nestvůra požírala zaživa. Stavoval ji chlad palčivý jako ohnivá vlna, vydechnutá z dračího chřtánu…
… ten důvěrně známý, a přesto stále tak cizí chlad hradních sálů, co jsou vždy tak temné a spíš než lidský příbytek vyhlíží jako monumentální kamenná krypta. Všude vládl božský klid, snad jen s výjimkou dnešní noci, když se na obloze objevil bílý měsíc a zaplavil spící svět svým studeným světlem.
Tehdy jako by i neživé věci získaly alespoň matný náznak života a mnozí lidé, blažení ve své sladké nevědomosti, pocítili podivné rozechvění. Možná, že šlo o jakousi předtuchu toho, co teprve přijde…
Ze tmy!?
Planoucí svíce ve velikém železném lustru, co byl zavěšený nad hodovní tabulí, v mrazivém průvanu čadily štiplavý kouř. Všichni dvořané, odění v nádherná roucha, si užívali veselý večer s potulnými kejklíři a spoustou dobrého jídla. Přesto však i navzdory tomu, že hlasitě mluvili a co chvíli zazněl něčí smích, působili jako bez života.
I ona sama se tak cítila. Byla jako otlučený kámen, který tolik vytrpěl, jeho bezcitné srdce začalo krvácet tak moc, až ze sebe vyplavilo tolik rudé krve, že se ten zraněný kámen změnil v zářivý rubín. A přesně takový klenot bývá zasazený v oslnivé koruně zmařených nadějí…
Hlubiny, smrt a otrávené city.
Nikdo nevěděl, co ji tížilo, jaký nesmírný žal ukrývala za svým pečlivě nacvičeným úsměvem. Drobná ústa, která pevně svírala, jako by si za každou cenu chtěla udržet nikým netušená tajemství.
Někteří lidé nedokáží dát tak jednoduše najevo své myšlenky, a bohužel ani své pocity. Když však přesto prolévají hořké slzy, pak jen tehdy, pokud je něco zranilo mnohem více hluboko, než by dokázaly zlé jazyky nebo ostrá čepel toho nejhoršího nepřítele.
Ve dnech, jako byl právě tento, si připadala ještě osamělejší, než kdy dřív. Nikdo tomu nemohl porozumět, neboť společně se svou padlou láskou pohřbila i své temné tajenství. Hříšná láska nemůže nikdy zůstat nepotrestána!
Když hradní pán a jeho dvořané vyjížděli na loveckou výpravu, šindelovou střechu dřímajícího hradu již pokrývala první jinovatka, ale mezi lesními stromy teprve prosvítal rudý přísvit, tak jako pokaždé, když se rodí nový rozbřesk.
Nyní, o mnoho hodin později, však ocelově šedavou oblohu nad lesnatými vrchy zahalila černá mračna, ztěžklá nahromaděnou vodou. Hvízdající průvan se prohnal potemnělými sály a přitom rozfoukal klidné plameny voskových svíček.
Lovecký pes, co dosud klidně ležel pod pánovou židlí, upustil ohryzanou kost a vyrazil ze sebe výstražný štěkot. V pozdních hodinách dlouho potom, co přišel krvavý západ slunce, byly všechny okenice ve velkém sále uzavřené, aby dovnitř neproniklo zlověstné volání bouřlivé noci.
Přesto si však vždy našlo nějakou skulinku a přinášelo s sebou také lezavou zimu. V hodovním sále hořel velký oheň, ale ani tomu se příliš nedařilo zahnat všeprostupující chlad, co se usadil v každém kameni zdejších zdí.
Osvětloval groteskní scénu, která připomínala spíš bitevní pole. Bitevní pole plné padlých, na které se slétli hladoví mrchožrouti, plíží se mezi lahodnými kostrami a s nesmírnou chutí pojídají zbytky pečeného masa, přilepeného k obraným žebrům.
Z mohutného kance, který se na počátku bohaté hostiny pyšně tyčil uprostřed dlouhého stolu, už zůstaly jen poslední zbytky, takže jeho hrudní koš vypadal trochu jako převrácený vrak ztroskotané lodi, co uvázla na mělčině. Do břicha mu zašili celé jehně.
To zase ve vydlabaných útrobách ukrývalo nadívaného zajíce. Jeho chutné ostatky právě zkoumaly dychtivé prsty, pátrající v uvnitř drobného tělíčka po dalších tajemstvích z hradní kuchyně, která by dokázala oblažit i ty nejmlsnější jazýčky…
Dvě bělostné labutě - co se na hodovní tabuli vždy podávaly spíš jen na podívání, než k jídlu - byly obložené lákavou družinou menších ptáčků, byla tam mladá holoubátka, pečené křepelky a smažená kuřata.
Považovala za poněkud nespravedlivé, že zrovna ony, coby symbol věrných milenců, musely být degradovány pouze na další chod vznešeného panstva, které stejně nikdy v životě ani nepoznalo, co to znamená mít opravdový hlad. Opět jí to připomnělo, jak ve vše pomíjivé. Takhle končí všechny krásné věci…
Jako konec kurtoazní lásky?
Jako ta osudová chvíle, co nadchází milostnému vzplanutí. Když si konečně uvědomíme, že naše bláhové sny jsou jen nesplnitelné iluze a teprve tehdy před námi v celé své ošklivosti vystane krutá skutečnost našeho bytí!? Jako když čísi ruka rozřízne polosyrovou pečeni a vyvalí se z ní na cínovou mísu krvavé vnitřnosti…
Samozřejmě velice dobře znala dvorskou mluvu a zásady kurtoazie, která s pěstovala snad na všech šlechtických dvorech. Vždy však šlo pouze o formu, co dávala věcem krásný tvar. Nikdy ji nebrala vážně!
Trpět beznadějnou láskou k nějaké nedostižné, navíc společensky výše postavené dámě bylo velmi módní. Stejně jako snášet neopětovanou touhu po odvážném rytíři, který je schopen konat hrdinské skutky pro jeden lhostejný pohled své vyvolené.
Tato idea jí zprvu připadala pošetilá a směšná. Považovala ji za pouhou hru pro zpestření dlouhých dní, když už sami nevíte, jak proboha strávit čas. Sloužila k příjemnému pobavení krásných dam bez toho, aby některá z nich musela sníst své rozervané srdce. Nyní však konečně pochopila skutečnou slast i pekelná muka dvorské lásky…
Když si uvědomila, že jej skutečně miluje, bylo příliš pozdě! Její mladý milenec nebyl déle mezi živými a jí zbyly jen oči pro pláč. Romantická fraška, kterou s ním zprvu hrála jen pro své vlastní pobavení, že proměnila v slzavou tragédii.
Do zatažených okenic začal brzy bubnoval vydatný déšť, do hradních zdí se opíral silný vítr, zatímco tam venku rvala podzimní bouře zežloutlé listí ze zamračených stromů…
Myslela na svého milého, hlavně ty poslední dny předtím, než se dozvěděla, že je mrtvý. Její dvorný rytíř! Přemítala nad tím, co asi dělá, jak se mu vůbec daří tak dlouhou dobu přežívat pod válečným praporem kdesi v nehostinných pustinách.
Jezdecké voje ve vlekly vpřed po rozbahněných cestách, nocovaly v štiplavém prachu pod širým nebem a každé ráno procitaly uprostřed mrazivé vlhkosti hlubokých lesů, co se teprve připravovaly na příchod té pravé zimy.
Pronikala každému z nich až do morku kostí a dokázala způsobit to, že plátová zbroj zrezavěla třeba během jedné noci. Čím si její milovaný zasloužil tak krutá osud?
Odpověď byla jasná: Stál na špatné straně. Oddaný rytíř, který položil život za svého pána v předem prohrané bitvě. Vzpomněla si, co mu věnoval jako svou zástavu, když odjížděl: pár hedvábných rukaviček, které ráda nosila.
Věřila, že pokud si sebou vezme nějakou památku na svou milou, přinese mu to štěstí. Navíc bylo tehdejším zvykem, věnovat svému rytíři nějakou součást dámského oblečení, ze které ještě úplně nevyprchalo pomíjivé teplo své něžné nositelky. Třeba i vyšívaný kapesníček, nebo dokonce podvazkový pás.
Ale pouhé hedvábí nedokáže zastavit údery válečné sekery, ostrý hrot meče vždy rozpárá tenkou látku a ani sebelepší zástava nepřinese žádné štěstí tomu, kdo ji přijme. Neuvěřitelné, jak se vůbec mohla tak krutě zmýlit!
Takový žal byl více, než dokázala déle snášet mlčky, s falešným úsměvem na vyprahlých rtech. Přes bílé líce, vybledlé neustálým pobytem v temných prostorách kamenných sálů, kam ztěží kdy zasvitne nějaké světlo, stekla první slza…
Nikdo si toho nevšiml, ostatně proč taky?
Smutek z každého udělá vyvrhele a všichni se mu začnou vyhýbat ze strachu, že by se mohli snad nakazit také. Ze strachu, že by se mohli pošpinit o ty černé myšlenky, které v sobě nosí. A tak se stane osamělou služkou žalu, který je pro každého z nich velmi krutý pán.
Libuje si v slzách svých poddaných.
Kurtoazní láska měla dvě tváře: jednu andělskou s planoucími zraky plnými nebeských citů, a jednu ďábelskou, které připomínala ohavné chrliče, přikrčené na štíhlých věžích gotické katedrály.
Ještě před nedávnou dobou nosila nádherný oděv, ušitý z těžkého sametu, který zdobila rudá výšivka ve tvaru rozkvetlých růží, a pod tím tenkou hedvábnou košili. Čekala na prudkého milence, který ztrhal tyto jemné šaty z jejího těla v horké lázni, kde bylo i navzdory chladnému období vedro jako za letního poledne.
Nedokázala dál jíst. Dělalo se jí těžko v krku a už nemohla ani spolknout to sousto šťavnatého masa, které tak dlouho převalovala v ústech. Když odcházela z hodovní síně, mohlo být něco po půlnoci.
Pod těžkou železnou mříží, zasazenou ve velkém krbu, žhnul dohořívající oheň jako dračí oko. Rozžhavené uhlíky, ze kterých ještě zítřejší ráno půjde vykřesat horké jiskry, kryl sypký popel. Kolem kamenných zdí se černaly měkké obrysy spících postav, šlo však většinou o pouhé služebnictvo. Ozbrojení rytíři, dvorní dámy a další členové hradní družiny vždy nocovali v soukromých komnatách.
V duchu se viděla, jak vyčerpaně uléhá na ledové lůžko. Pro jednoho člověka bylo příliš velké, v tajemném stínu hedvábného baldachýnu se celá úplně ztrácela. A nikdo již nenaplní její prázdnotu…
Smolné pochodně, zasazené v kovových držácích, osvětlovaly ztichlé chodby, kterými kráčela. Točité schodiště se ztrácelo ve tajuplném přítmí, jako by jednotlivé stupně zatvrzele vrůstaly do šedavých stěn.
Hrad byl velmi masivní, pro prostého člověka působil až hrůzným dojmem. Byl to pravý postrach každého nepřítele, který se odvážil zaútočit čelně. Nad zakulacenou špicí jedné menší věže neslyšně přelétla žlutooká sova, bílý duch vzešlý ze stínů tmy. Zahoukla nad modravou říčkou, která již začínala pomalu zamrzat…
I její milý měl stejné oči šedé barvy, kde občas hrály temné odstíny zimní řeky. Každá chodba, každá kus kamene, i každý stín v sobě nesl jakousi stopu jeho tváře, dokonce i vzdálení ozvěna kvílejícího vichru jí připomínala jeho hlas. A všechna ta krásná slova, která ukrad dvorním básníkům a pak je recitoval své mladé lásce…
Silný větrný poryv rozčísnul stromové koruny, až celá les zasténal v nesnesitelné agonii. Z dálky se ozvalo vlčí vytí. Teskné volání osamělého vlka však nedolehlo tak vysoko, aby dokázalo zdolat tančící vrcholky neklidného stromoví, nad kterými se pyšně tyčila kamenná věž.
Ona sama připomínala nedobytnou pevnost, ačkoli tvořila pouze jednu z rozličných částí hradních zdí. Tam se uchýlila se svým příšerným smutkem, s tím neporazitelným drakem, který jí rozežíral zevnitř…
Ospalé služebné, dokonce ani ostatní dvorní dámy, si jí vůbec nevšímaly. Nejspíše předpokládaly, že se někde v temném koutku oddává svému žalu, sejně jako se v minulosti na podobných místech oddávala své hříšné vášni.
Vzpomínala na ta tajná setkání, když se jí podařilo nenápadně se vytratit z dohledu všetečných dvořanů a rychle spěchala na nějaké předem domluvené místo, kde už svou milou nedočkavě očekával on, narozdíl od ní zcela lhostejný ke všímavých očím a ostrým jazykům, které by si na každém nesezdaném páru pořádně smlsly. Vzrušení bylo o to větší, když se ještě smísilo se strachem z odhalení!
Nyní se dešťové kapky přihnaly společně se studenou vichřicí, poháněné temnou hrozbou v podobě bouřkových mračen. Kalný déšť bičoval okenní tabulky, za kterými hleděla do nevlídné noci.
Odsunula petlici a tiše vešla dovnitř. Ve stříbrném svícnu hořely dlouhé voskové svíce. Vzadu, až těsně u místa, kde se sbíhaly dvě stěny, stála nádherná postel neprodyšně uzavřená těžkými rudými závěsy, takže připomínala zapečetěnou schránku. Dříve v ní neuléhala sama…
Padla na měkké lůžko, vystlané pro ještě větší pohodlí hebkou kožešinou, a přitáhla si pomačkanou přikrývku přes hlavu, ovinula ji těsně kolem sebe jako ochranná křídla. Věřila, že jednoho dne přestane trpět. Ale to bude muset napřed přestat dýchat!
Smrt bude sladká.
Ani bezcitný kámen se nemůže rozhodnout, jestli se sám rozpadne, a nebo ne. To způsobí až zub času. Ví vůbec někdo, že pyšná skála může mluvit i beze slov?
Ale musíme se naučit naslouchat jí. Pak se hlas tvrdé skály ozve nejprve tiše, jenom jako tlumené vzlyky. Pak se trpký pláč neustále stupňuje a nakonec začne ohlušující řev. Dokud mu úplně neporozumíš, pak zase ztichne a vřískající ústa jsou němá…
Meluzína ječela jako pominutá, její táhlý hlas se ozýval v začouzených komínech, bloudil i v nevytopených chodbách kamenného paláce a plnými hrstmi házel do úzkých oken stále nové a nové spršky ledového deště.
Agonie noci.
Zoufalý pláč zraněných nadějí byl víc, než dokázala snést. Přitom ji jistě zase brzy přepadnou ty hrozné hlasy, které jí už celé měsíce krutě trýzní. Začínalo to jako pouhý šepot, jako téměř neslyšný nářek, který se jí dral zároveň do samého srdce, dokonce i do úst, neustále pomalu sílil, až nakonec celý svět zaplnit pronikavý vřískot…
Skála puká žalem.
Dnes v noci na ni znovu tak drtivě dolehlo to, že její milý zemřel. Byla již příliš vysílená pláčem na to, aby ještě dokázala dál křičet, zatímco jí ostrá bolest stále znovu a znovu rozžírala všechny útroby…
Dáma a drak.
Zdálo se jí, jako kdyby kdesi vedle ní, spíš vedle částečně zastřeného lože stála vysoká postava, nezřetelný stín daleko černější než rozevřená ústa rozevřené podzemní nory plné nebezpečných šelem.
Pouhá vzpomínka!?
Splynula se zřasenými závěsy, které splývaly skoro až k udusané podlaze, pokryté čerstvým rákosem. Rozprostírala se až do těch nejvzdálenějších koutů mrazivé komnaty…
Noční přízrak byl plný hořkého zklamání a neukojitelného hladu. Povstala ze svého lože a slabou rukou rozhrnula rudá nebesa, za kterými na ni znovu zaútočil nepříjemný chlad. Ten pocit v ní vyvolal plno potlačených vzpomínek, které se k ní neustále vracely.
Zůstala sama se svým věrným zármutem. Vtom mezi šumem deště a řevem větru zaslechla tichý smích. Stála ve výklenku u okna, ale vzápětí klesla na dřevěnou lavici, vystlanou měkkou kožešinou.
Bez dechu.
Mladé stromky, surově vyrvané ze slabých kořenů, tančily v mrazivém víru a další předměty dost lehké na to, aby je rovněž uchvátil, se také nedobrovolně přidaly k nebezpečnému závodu běsnících živlů. Ostrý vítr se prodral pootevřenými okenicemi a shodil dohořívající svíce, zasazené ve vratkém svícnu u vychladlého lože.
Žlutavé plameny rychle pohasly, takže mrazivá komnata se rozplynula v černém tichu. Někde v nedohlednu se odrážely hliněné hrudky a drobný štěrk kopyt koně, který navzdory vší nepohodě pádí zběsilým tryskem. Před osleplýma očima se jí náhle vynořil vzdálený obraz, který se řítil přímo k ní. Přestávalo jí bít srdce. Byl to jen bláhový sen?
Či noční můra!? Nestvůrný stín stále narůstal a byl již tak neskonale blízko, až se jí zdálo, že se ji chystá beze stopy pohltit. Byl to vznešený jezdec na válečném oři, černý stejně jako bezměsíčná noc, ze které přijížděl…
Spatřila jej až v okamžiku, když zpomalil šílený trysk svého mohutného hřebce. Vrhla se ke kamennému ochozu vysoké věže, jata příšernou předtuchou čehosi zlého.
Uvědomila si, že v ní doutná planá naděje, zdráhala se však uvěřit, že by to mohl být on. Přes samé slzy skoro neviděla, ale vzpomněla si, co se říká o mrtvých: prý jezdí zatraceně rychle!
V ledovém světle pohasínajících hvězd se objevila jeho vysoká postava, oděná v plátové zbroji, pod kterou chřestila kroužková košile. Zpomalil šílené tempo a dál pokračoval jen krokem, jako by si tiše vychutnával tajný návrat na místo, kam nikdy nesměl vstoupit.
Těžko říct, jak dokázal překonat hradní brány, ačkoli každý ví, že i hladový vlk si vždy dovede najít svou cestu do každého stáda povolných ovcí. Pekelný přízrak přišel tiše a nepozorovaně, skryt uprostřed divého běsnění bouřlivé noci. Zastavil a rozhlédl se kolem, jako když mocný král obhlíží cizí říši, co má být brzo dobyta.
Působil vskutku skvostným dojmem, a přece bylo v jeho vzezření cosi, z čeho by každého obestřel bezbřehý děs. Snad to způsobil černý kyrys, zprohýbaný od prudkých ran meče, nebo potrhaný plášť, na kterém ještě nestihly zaschnout krvavé skvrny…
… vzpomínky na padlé. Věděla, jak skvěle ovládal koně a s jakou jistotou se pohyboval v sedle. Bylo nemožné pohlédnout mu do tváře, protože ji zcela kryla těžká přilba se sklopeným hledím, za kterou se skrýval skoro celý život. A přece jej poznala, i když sama věděla, že se nemohl, že se přece již nikdy nemůže vrátit k ní. Ledaže by kvůli ní dokázal povstat z hlubokého hrobu…
Okovaná kopyta zaklapala na kamenném dláždění, když obratný jezdec otočil zchváceného oře v černé čabrace a elegantně pozvednul dlouhé kopí stejně, jako kdyby dával pozdrav své vyvolené, usazené ve vyvýšené lóži na jednom z mnoha rytířských klání. Temný rytíř odsunul sklopené hledí, odhalil za ním ledový úsměv a ten nezkrotný oheň v očích. Ty oči!
Hořely stejným sžíravým žárem, jako její usedavé srdce. Opět je zaplavil prchavý záblesk nesmírné bolesti, rychle ji však nahradil zcela jiný cit. Neříkala nic, jen její zjitřené zraky jej požíraly, nehybná podobně jako rozervaná skála, co puká ve žhavých plamenech…
Bylo to ryzí vyznání beze slov od dvou bludných duší, jedna z nich začala pohrdat životem, ta druhá ani po smrti nenalezla pokoje. Pokynul jí, aby přišla k němu. Ledový déšť slzel společně s ní…
Uposlechla svou nešťastnou lásku, přestože její čas se ještě neměl naplnit. Prozatím umírala jen pomalu, každým dnem a nocí, zatímco vzácné mládí jí protékalo mezi prsty.
A tak by to mohlo pokračovat třeba až donekonečna. Ona však odvrhla nepřející osud. Když přelézala bezpečnou oporu kamenného ochozu, silný vítr jí odvál z ramen rudý plášť. A pak padala…
Klesla k zemi jako ubohý ptáček se zlomenými křídly, který se bláhově pokusit opět vzlétnout k nočnímu nebi. Pocítila ostrou bolest, současně se z ní však vytrácelo vědomí, až docela odumřelo ve vřískotu studené vichřice. Mrtvý rytíř se zmocnil její ztrápené duše a vše zahalila smrtící temnota…
… žití odeznělo do ztracena. Podával jí ruku, aby jí pomohl vstát. Náhle pocítila nebývalou lehkost, neboť již nebyla déle uvězněná ve své pozemské cele z masa a kostí. Vděčně se chopila nabízené pravice, její zkřehlé prsty pevně obemkly železnou rukavici, když ji zvednul a vysadil za sebe do sedla.
V nehybné tichu pohlédla na živoucí náhrobek, ve který se nyní proměnilo její křehké tělo. Stalo se náhrobním kamenem mrtvé touhy, bílé a ledové, až na bohatý příkrov rudého hedvábí, lemovaného zlatem.
Mrazivá plískanice s sebou přinášela melancholickou vůni povadlých květů, tlejícího dřeva a také brzký příslib prvního sněhu. Nasákl tím jeho svrchní šat, těžká plátová zbroj a dokonce i zcuchané vlasy. Když jej vášnivě líbala, i jeho rty chutnaly tak hořce. Noční oblohu proklál oslňující blesk, následovaný ohlušujícím hlasem hromu.
Černý rytíř hnal silného hřebce, až se zdálo, že se touží vyrovnat šílené rychlosti podzimní vichřice, která mrzačí zdravé stromy, rve z holých větví suché listí a usedavě naříká v ponurých hradních komnatách.
Pevně jej objala kolem pasu, rozpálenou tvář opřela o chladné brnění, poznamenané tupých údery ostrých zbraní. Zmizela s ním v půlnoční temnotě, zatímco v šedavém prachu u paty věže zůstalo ležet její rozbité tělo…


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 19 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kaunaz Isa 13.11.2014, 23:03:02 Odpovědět 
   Přiznám se, že nevím, odkud pořádně začít. Minimálně první polovina povídky ukazuje na ohromný pokrok. Ještě se tam místy najdou přirovnání, která jsou relativně zbytečná, ale text odsýpá mnohem lépe.

Jenže pak se zdá, jako bys na to trochu rezignovala (snad pod tlakem děje). Druhá část by zasloužila proškrtat a přepsat. Vyskytuje se zde spousta zbytečných chyb, zejména překlepů.

Je to škoda, neb samotný závěr (zejména poslední dvě věty) sice patří mezi ty očekávatelné, ale to mu nijak neubírá na působivosti.

Na druhou stranu, mnohem lepší mít ještě nějaké rezervy ve zpracování, než psát na hranici svých schopností a přesto s chybami.
 ze dne 14.01.2015, 19:45:52  
   Doll: Ahoj, děkuji za komentář. :) Snažím se vpsaní postupně zlepšovat a doufám, že je to na povídkách vidět.
 čuk 17.10.2014, 10:06:14 Odpovědět 
   Výstižně jsi vykreslila tajemnou až gotickou náladu tajemného hrozivého hradu a pomalu do ní přisypala hororovitost, přidala i pro autorku typickou "hnusnou scenerii.". Horor se ukrývá a posléze uvolňuje z nitra konkretní hrdinky. Nešťastná láska je příčinou tohoto hlodání, hrdinka se až příliš expresivně uchyluje do oblasti zavrženosti a vnitřního kvasu. Vše kolem působí ostře a zároveň přízračně, objeví přelud ztělesňující hrdinčina hrdinu. Jde za ním, čtenáři je signalizován skok z věže. Psychologická studie vedoucí k šílenství však má romantický konec. Zemřelo jen hrdinčino tělo, alter ego nebo snad druhé imaginární tělo ukryté v tom reálném, odjíždí se svým přeludným milencem. Tentokrát autorka šetří vnějším rozkladem reality, zabývá se spíš drásavostí k šílenství směřující lásky, vedoucí k baladickému vyznění s útěšlivou pointou. Ostré kontury a přeexponovanost jsou pro tento typ prózy charakteristické, čtenář ho musí přijmout (i když někdy je výraz až přetažený: na př výraz :"příšerný smutek."). Text je stylistický obratný, plastický. Možná že onen přechod hrdinčina stavu z normálního do nenormálního by mohl být zkrácen. Občas užitá dynamická zkratka by textu dobře slušela. Četlo se dobře, pocit přetížení textu je menší než bývalo u předchozích próz.
Líbilo se (byť peripetie duševních stavů zmizelé lásky je bližší ženskému čtenáři).
 ze dne 17.10.2014, 11:08:38  
   Doll: Ahoj, děkuji za podrobný rozbor povídky. :o) Doufám, že se ti četla dobře. Jsem ráda, že už se mi daří psát trošku méně "přetížené" texty. Jde mi to ale těžko.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Bob bobb
(12.6.2019, 12:18)
Jakub Žák
(11.6.2019, 15:22)
Tatyana
(6.6.2019, 22:39)
Tvořitelka
(4.6.2019, 10:28)
obr
obr obr obr
obr
Rozprava o opra...
dufka
Tilda a její př...
Tilda
Kapitola třetí:...
Nick Květenský
obr
obr obr obr
obr

Naděje pro hříšnici
Totenherz
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr