obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915109 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39051 příspěvků, 5697 autorů a 387937 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: XIII. Smrtící živoucí tajfun ::

 autor Quenťoš publikováno: 20.10.2014, 8:48  
Pokračování studentské kroniky z let 2003-2008
 

Před deseti léty jsme se s maminkou seznámili s dílem Petera Keldera, předávajícím moudrosti dávných tibetských mnichů. Jednalo se zejména o cviky sloužící k otevření čaker – energetických center v těle. Brzy jsem zjistil, že cviky – či „rity“, slovy autora knihy - vskutku činí zázraky, a tak je dodnes každodenně provozuju, aniž by mě v tom pobyt na koleji jakkoli omezoval. Než nám ti s odpuštěním zkurvení kuřáci začali všude zamořovat vzduch, dalo se chodit do televizní místnosti; a tak zatímco jiní tu naprosto pasívně čumí na bednu, já se tvrdě věnuju oněm „pěti Tibeťanům“. Vskutku nevím, zda bych bez nich byl schopen studijní nápor zvládnout.
Holt jsem nemohl dělat nic proti tomu, abych se díky tomu stal profláklým po celé koleji. „Jogín“, jak někteří, ironicky se křeníce, poznamenávají. Civět jsem kupříkladu zůstal, když se konaly volby do kolejní rady.
Sešlo se nás požehnaně, včetně děvčat z nejvyšších pater. Odevzdali jsme hlasovací lístky, zvědavě po sobě pokukujíce, neboť okolo tisíce lidí se vskutku nemůže navzájem znát, nepotkává-li se každodenně.
Tu mě však zastavila jedna slečna.
„Tebe znám.“ Cože?? „Ty seš ten… cvičící, co?“
V životě jsem ji předtím neviděl.

_ _ _


Přihrnu se takhle jednoho nedělního večera opět na kolej. Shodím (kvíz: jak se to tu čte? Nápověda: odborně se tomu říká „regresivní asimilace“.
Správně! [zhodi:m.) batoh, odstrojím se… zadívám se na Pavla a nečekaně se roztlemím.
„Co jéé…?“ nechápe ani jeden.
„Ty až budeš dělat něco jinýho než žrát,“ podaruji Pavla ironickým šklebem, „tak řekni! Přijdu se podívat.“
Nato sbalím cvičební lehátko a chci zmizet.
To jsem neměl dělat:
„A ty až budeš dělat něco jiného než tady věčně chodit s tímhletím,“ pohodí Petr hlavou směrem k lehátku, které držím v podpaždí, „tak taky řekni.“
No jo no. Musím uznat, že mně to za Pavla vrátil dokonale.

Tátovi trvalo poněkud dlouho, než si zvykl na poněkud radikální a divoký charakter prvního ritu, který po vás vyžaduje zatočit se s rozpaženými pažemi několikrát ve směru hodinových ručiček.
„Nech toho,“ bručel, „motáš se tady jako magor.“
Taktéž Petr se dlouhou dobu tlemil, když mě viděl první ritus provádět... na jednu stranu člověk při něm vskutku připomíná živoucí tajfun v akci.


_ _ _


„Z hospody?“ hřebí se magistr Procházka slizce, když mě v deset hodin večer potká rozrazivšího hlavní dvéře kolejí. „Ale já myslel, že jogíni pivo nepijou.“
A obměny v kuchyni:
„Já myslel, že jogíni nejedí maso.“
„Já myslel, že jogíni nejedí teplá jídla.“
„Já myslel, že jogíni…“
Zabít.

_ _ _


Petr, vrátiv se z počítačové učebny, se jako obvykle vřítil s kufírkem na pokoj. To má ve zvyku často – vracet se, jakmile začnete cvičit.
„Zase provádíš své… fakírské cviky?“ zaculí se.
Zkrátka si nezvykne.
Nezvykne.

_ _ _


„Tak co opravná lingvistika?“ ptá se Procházka s předstíraným zájmem.
„Posral jsem ji. O dva body. To naštve,“ odpovím stručně.
„To chce omezit jógu, pane kolego! A víc se učit…“

Ovšem kdysi přišel i tak trochu, světe, div se, s prosbou.
„Prosim tě,“ zachrčí, ale stejně si neodpustí ironický tón, „neexistuje ňákej cvik… …na bolení zubů…?“
Když odpovím, že pravděpodobně ne a jestli jo, nejspíš ho neznám, jistým způsobem mu nechtěně nahraju.
„Jak to?? Já myslel, že jóga je na všechno!“

Na druhou stranu byli lidi, kteří o „Tibeťany“ jevili skutečně zájem. Nicméně jsem je potkával příliš zřídka na to, abych se o své zkušenosti mohl podělit.
Asi dvakrát delší dobu mi však zabírala ještě jiná cvičení – ortopedická. Aby se mi nezhoršila mírná skolióza… ovšem máme exemplární příklad někoho, kdo je na tom jistě hůř než já, a ještě ke všemu vědomě a dobrovolně. Již jsem se přece zmiňoval o Pavlově „postelovém království“, na němž neustále lehává v nepříjemné pozici, střídaje ju občas právě oním skoliotickým posedem na matraci. Marně mu oslíme, jak moc si škodí a od čeho je tady stůl.
„Jsem zvyklý,“ tvrdí, „a křivější být už stejně nemůžu.“
Avšak nakonec si s Petrem uvědomujeme, jaké máme obrovské štěstí, neboť, jak jsme se jednoznačně shodli, na onen úžasně skromný stůl v našem pokoji mají problém se vejít dva – natož tři.

_ _ _


Vstanu právě tak akorát, abych zastihl elektroúdržbáře kolejí vtrhnout do koupelny.
Údržbář…? Co tady dělá…?
V dálce se rýsuje ještě jedna postava, očividně mířící rovněž sem.
No jistě – Procházka. Kdo jinej…?
Chvíle pobytu v této místnosti nám stačí, abychom byli svědky toho, jak údržbář bezradně přechází kolem jednoho z umyvadel, které bylo předtím nejspíš urváno a naprosto neuvěřitelným způsobem poničeno.
„Někdo tady rozflákal umyvadlo,“ poznamená Procházka.
Zašklebí se. Ježíši, co zas je…?

„… necvičils tady jógu náhodou?“


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.7 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jenny 20.10.2014, 15:19:40 Odpovědět 
   nevím jestli to mělo působit vtipně, já to od textu očekávala, ale nějak to tam nemůžu objevit, přijde mi to takový jak v křeči, chybí mi trocha nadhledu
dobře, takže hlavní postava se rozhodla pro pět tibeťanů a okolí to nekvitovalo, oukej, ale proč to nesdělit trochu s nadhledem, prostě s vtipem?
když už jsi v textu zmínil jógu a čakry, čekala jsem něco s tantrickým sexem, škoda, i když netuším, jak by ses s tím popasoval, mám dojem, že hlavní postava je takovej trochu suchar, nebo jak to říct

Tu mě však zastavila jedna slečna.
„Tebe znám.“ Cože?? „Ty seš ten… cvičící, co?“
V životě jsem ji předtím neviděl.

"Tebe znám."
Cože? Nikdy před tím jsem ji neviděl.
"Ty seš ten... cvičící, co?"

použití kurzívy nerozumím, přijde mi, žes ji zapomněl ukončit.
nebo ta rozmluva na pokoji se spolubydlícím Pavlem, je to takový až násilně upozorňující, jakou pak úlohu v tom celým hraje ten batoh? - nepochopila jsem to co předcházelo, jakože kvízová otázka
chtělo by to trochu přirozenýho vtipu, spontánnosti.
na druhou stranu pokud se hrdina projevuje k ostatním ironicky, nesmí se divit, že mu stejně oplácí
nebo třeba ta zloba ke kuřákům v úvodu, přijde mi to takový moralizující, přitom text by mohl směřovat více do vtipné roviny
kromě toho, tibeťané mají tu výhodu, že se dají cvičit všude, takže klidně i venku
poslední odstavec, nepochopila jsem jak je myšleno, jestli vstával protože tam v tý koupelně cvičil, nebo proto, že se jednalo o koupelnu v rámci jeho pokoje
moc mě to nezaujalo, jako celek.
 čuk 20.10.2014, 8:47:40 Odpovědět 
   Každým stav uzavírajícího duševního a tělesného usebrání budí posměch od těch, co ony cviky a stavy neznají. Snad to plyne z nedůvěry ve věci ne přímo hmatatelné. Tento názor okolí jsi vystihl s mírnou nadsázkou a vtipem. Ovšem není mi zřejmé, zda předmětem určité ironie nejsou právě "Tibeťani." Takže by mě zajímalo, jak na tebe tehdejší cvičení zapůsobilo (cvičil-li jsi vůbec) a zda a s jakým účinkem používáš tuto duchovní a tělesnou soustavu dnes.
PS: znám jednoho místního spisovatele, který se chlubí pravidelným cvičením, ale bolesti v zádech se nezměnily a tvůrčí potenciál se nezměnil k lepšímu. Spíše naopak.
 ze dne 26.10.2014, 1:31:43  
   Quenťoš: čuk: díky za komentář, jen jsem trochu nepochopil tu závorku ("cvičil-li jsi vůbec") - vždyť je to v textu zmíněno několikrát ("...dodnes provozuju..." atd. Pravda, v letech 2006-2014 jsem si dal pauzu, protože mi jeden z ritů nedělal dobře na záda, ale letos jsem se do toho pustil znovu s vervou). Terčem ironie cviky byly možná ze strany studentů, z mé nikoli (snad to tak nevyznělo) - vždy jsem jim vděčil za příliv energie, jsem přesvědčen, že bych tehdejší studijní nálož bez nich nezvládl.
Spisovatel, kterého zmiňuješ, má určitě na mysli druhý ritus (ze stejného důvodu jsem s tím, jak už jsem zmínil, tehdy na čas přestal i já, proto ta osmiletá pauza ve cvičení) - dnes to řeším tak, že ho prostě vynechávám (což se podle knihy dá - na účinek to nemá vliv)...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Posel smrti II:...
MademoiselleNoir777
Zobudila sa 1.
Orida
A kdyby se někd...
Carol
obr
obr obr obr
obr

Moje volba
kraaska_
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr