obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Poločas rozpadu ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 25.10.2014, 19:51  
Mikropovídka... Šotkům zdar!
 

Poločasem rozpadu se rozumí doba, za kterou radionuklid ztratí polovinu ze svého objemu atomů a přestane být radioaktivní. Tato doba může být dlouhá od vteřin po tisíce a více let...

            - volně převzato ze slovníku -

Kapitolka první - Probuzení

      První, co si pamatuju, bylo světlo... Ostré bodavé světlo, při kterém jsem si musel zaclonit oči, abych neoslepl. Ve skutečnosti šlo o světlo nouzového osvětlení, které zářilo na stěnách i stropech. Připadal jsem si jako při stvoření. Všude byl klid a bůh řekl: „Budiž světlo!“
      Co bylo před tím? Netuším. Před probuzením není nic, nic si nepamatuju a nic si nejsem schopen vybavit. Jako kdybych měl jedno velké okno. Ležím v podivně tvarované vaně, která byla až do nedávna naplněna jakousi bezbarvou kapalinou, dost hustou na to, abych si ji mohl namazat na chleba.
      Přivírám oči a zkouším ji promnout mezi prsty. Huspenina, napadlo mne. Ale proč jsem ležel v tomhle sajrajtu? Připadal jsem si jako prase po porážce, naložené v láku a čekající, až na něj přijde řada. Světlo mne už tolik neoslepovalo, ale začala mi být zima.
      Třásl jsem se chladem a rozhlížel se kolem sebe. Světlo již nebylo tolik intenzivní. Spíše se mi zdálo, že je v místnosti pološero. Prostor, ve kterém jsem se nacházel byl široký tak pět metrů a dlouhý alespoň deset. Strop byl docela vysoko nad mou hlavou a bylo na něm vidět jakési žebroví... Kde to sakra jsem?
      Zima byla nesnesitelná. Chvění mého těla bylo tak intenzivní, že jsem doslova cvakal zubama. Kdesi monotonně pípalo jakési zařízení. Kus od sebe jsem spatřil podivné zařízení na stojanu. Jsem v nemocnici? Ale v jaké? Nikdy jsem podobné zařízení neviděl. Spíš se mi zdálo, že jsem se ocitl na jiné planetě. Probudil jsem se vůbec?
      Kdesi něco cvaklo a do místnosti začal proudit teplejší vzduch. Pomalu jsem se pokusil vstát, ale znovu jsem spadl do anatomicky tvarované vany, která byla nyní již bez té podivné látky. Odněkud na mne začal proudit vlhký a poměrně horký vzduch, který ze mne smýval ten polotekutý sajrajt. Hibernace, napadlo mne. Ale proč bych měl být uspán? A pokud vůbec, na jak dlouho?
      Když nastalo opět ticho, pokusil jsem se překulit na bok a prostě jen tak spadnout na podlahu. Narazil jsem si pravé koleno. Ta bolest byla nesnesitelná, přestože byla podlaha čímsi vystlaná. Jako bych spadl do vaty. Byla tu ještě jedna možnost, že jsem umřel, ale nebe by takto určitě nevypadalo. Kolem jsem v bílém pološeru spatřil další kóje, byly však zavřené. Zda v nich někdo byl, to jsem v tuto chvíli netušil. Zdálo se, že jediné zařízení, které v této místnosti fungovalo, bylo to moje.
      Bolest pomalu ustupovala... Počkat! Jestli mne bolí tělo, pak určitě ještě žiju. Kdybych umřel, bylo by mi to jedno. Žiju! No, sláva... Ale kde to jsem a proč? Znovu jsem se otřásl chladem. Na konci místnosti s jedinými dveřmi jsem našel další sprchu, tentokrát byla skutečná. Vedle na stolku ležel v igelitu zabalený bavlněný ručník. Na bílém podkladu byly vidět černé pruhy a jakési logo společnosti, o které jsem v životě neslyšel.

Kapitolka druhá - Dveře

      Když jsem se osprchoval, začal jsem se zajímat, co si vezmu na sebe. Naproti sprchy stálo u stěny několik skříněk. Bůh ví, zdali byly z plechu či plastu. Bylo mi to jedno. Roztrhl jsem igelit a použil ručník. Vlastně jsem s tím zatraceným průhledným obalem chvíli zápasil, než povolil. Zvuk trhající se umělé hmoty byl mým malým vítězstvím. Utřel jsem si tělo a pomalu se vydal ke skříňkám. Na žádné z nich nebyla jména! Podivné...
      Když jsem otvíral jednu z nich, málem jsem uklouzl na mokré podlaze. Kdesi bylo špatné těsnění a voda ze sprchy po použití vytékala i na podlahu. I mistr tesař se občas utne, že ano? Oblečení, které jsem našel mělo univerzální velikost. Lepší než nic. Bavlněné kalhoty a tričko mi musely stačit. Otočil jsem se k hibernátoru, či co to bylo, a řekl jsem si, že jsem ušel docela velký kus cesty. Co bude dál?
      Dveře.
      Obyčejné dveře. Vypadaly, že jsou ze dřeva. Možná jen tak vypadaly a měly v sobě ukrytý ocelový plát. Jak je však otevřít, když nikde nebyla ani klika? Začal jsem zuřivě hledat nějaké tlačítko. Nic... Možná byly ovládány hlasem. Ale jaké je heslo?
      „Sezame otevři se,“ zakrákal jsem polohlasně.
      Nic se nestalo.
      „Dveře otevřít...“ řekl jsem.
      Stále nic.
      Bzučení kdesi za zdi této místnosti přestalo být monotonní a dostálo nádech kašlajícího člověka. Co se to děje? Dochází snad tomuto místu energie? Co když tu zemřu hlady a žízní? Nebo na nedostatek vzduchu? Začal jsem pozvolna panikařit a mé čisté a nové oblečení bylo brzy nasáklé potem. Já tu snad umřu?! Teď, když jsem se probudil.
      „Otevřete, kurva, ty zatracené dveře!“ zařval jsem, div se neotřásl celý pokoj.
      Bzučení ustalo a světla zhasla.
      Tma.
      Nesnáším tmu. Bojím se jí. Je to jako kráčet černočerným nic a netušit, co je přede mnou... Co když se někam zřítím? Co když se něco zřítí na mne? Co když zabloudím? Může se tma stát bludištěm? A co se stane, až narazím na onu bájnou příšeru? Minotaurus...
      Začal jsem bušit do dveří, ale nemělo to žádný výsledek. Sedl jsem si na zem a rozbrečel se jako malý kluk. Bože, ty jsi vážně cynik! Mám se začít modlit? Já? Neznaboh? Jak jsou ta slova? Buď vůle tvá, jak v nebi tak i na zemi, chléb vezdejší... Já mám hlad! Dejte mi najíst... Chléb vezdejší dej nám dnes a...
      Dveře tiše cvakly. Ne, cvaklo něco ve dveřích. Pak se tiše otevřely. Chodba za nimi tonula v šeru. Kdesi byl vzdálený zdroj světla. Na nic jsem nečekal a po čtyřech jako pes vyběhl na chodbu. Čekal jsem, že se dveře opět zavřou, ale zůstaly nedovřeny, jako pootevřená ústa umírajícího muže...

Kapitolka třetí – Chodba

      Samotná chodba se zdála být tichá a prázdná. Občas byla osvětlena poblikávajícím zdrojem světla krytým průzorem z mléčného skla. Stěny byly jen na bílo omítnuté, nebyla však na nich žádná malba. Strop nenesl stopy po kabelech či potrubí, jak to bývá v podzemí, prostě nic. Byla to jen chodba, která vedla odněkud někam, a vypadala docela nelidsky.
      „Je tu někdo?“ zavolal jsem do chodby. „Slyší mě někdo?“
      Naslouchal jsem bzučení zářivek a kapání vody v místnosti, kterou jsem před chvíli opustil. Byla tu větší zima než v prostoru s hibernátory. Přál jsem si znovu usnout a nevědět nic o své existenci. Proč jsem tady? A kde vůbec? Hlad byl stále více dotíravější a já jsem nebyl daleko od stavu, kdy bych byl schopen okusovat i stěny.
      „Mám hlad, chce se mi jíst...“ volal jsem do šera.
      Najednou jsem neměl sílu vstát, a tak jsem jako malé dítě pomalu po čtyřech klopýtal odnikud nikam. Vydal jsem se chodbou po své pravé ruce, abych brzy zjistil, že se lehce lomí ve směru hodinových ručiček. Co když tu bude jen chodit dokola jako křeček v kleci? Světlo a tma. Nad hlavou se mi střídaly zapnuté a vypnuté zářivky, jejichž bzučení mne zdravilo už z dálky.
      Připadal jsem si jako pes. Zmoklý a starý pes, který se sotva souká a počítá kroky, aby nepřestal jít. Plíží se nepřátelským územím a čeká, odkud že to přijde. Levá pravá... Přední zadní... Kdybych si nepřipadal jako blbec, začal bych výt hlady. Chodba se stále mírně zatáčela. Minul jsem několik dveří, ale všechny byly zavřené. Nikde náznak po klice či tlačítku.
      Bože, to si děláš srandu? Probudil jsem se v nějaké počítačové hře, nebo na mně provádí banda potrhlých psychopatů nějaké pokusy? Ležím někde v psychiatrické léčebně a kdosi mi dělá lobotomii? Šilhal jsem hlady a padal únavou. Copak nikdo z lidí, co to postavili, netušil, jak může být člověku, který se náhle probudí z umělého spánku?
      „Prosím, ozvěte se... Nechci zůstat sám!“ zavolal jsem polohlasně.
      Nikdo mi neodpověděl. Trvalo to snad věčnost a čím déle jsem se soukal chodbou, tím pomaleji jsem postupoval. Pak jsem narazil na další pootevřené dveře. Jsou to ty samé, nebo jde o jinou místnost? Stejnou jako ta má, ze které jsem vyšel, nebo má jiný účel? V duchu jsem si přál, aby v ní bylo něco k jídlu. Připadal jsem si jako červ, který se sune bídně nahnilým dřevem a přemýšlí, zdali bude k snědku.
      Opatrně jsem nakoukl do pootevřených dveří. Sprchu ani skříňky jsem neviděl, stejně tak jsem nespatřil žádné hibernátory. Namísto toho jsem hleděl na jakési automaty, převrácené židle a stoly z umělé hmoty. Světla na stropě spíše nesvítila než svítila. Chlad se mnou znovu otřásl. Pomalu jsem se vydal do místnosti a míjel vidličky a nože z plastu. Než mi došlo, že jde nejspíš o jídelnu! Hurá, zazářil jsem štěstím, ale kde je jídlo?

Kapitolka čtvrtá - Jídelna

      Proplazil jsem se až k něčemu, co vypadalo jako automaty na jídlo a zůstal jsem ležet na podlaze. Pak jsem na chvíli usnul a zdálo se mi o grilovaných kuřatech, hranolkách a zeleninové příloze. Byl jsem umazaný od kečupu a hořčice a cítil se jako dítě, které našlo poklad. Jídlo! Chrochtal jsem blahem, dokud jsem nezjistil, že jde pouze o sen.
      Druhé probuzení bylo už tvrdší, než to předešlé. Věděl jsem, do jaké reality procitám. Zima se mnou opět třásla. Ležel jsem na boku a díval se na mrtvé a nezúčastněné stroje, které ve svých útrobách možná obsahovaly mou spásu nebo smrt. Jak se do nich dostanu? Co když jsou bez proudu? Nebo ještě hůře, co když jsou pokažené?
      Za polohlasného hekání jsem se vytáhl do polosedu a zvědavě si obhlížel několik do výše se tyčících kovových skříní, na kterých byly vyobrazeny různé pochutiny. Tomuhle se říká ironie... Osude, co mám teď dělat? Bouchl jsem pěstí do země a měl jsem chuť se znovu rozbrečet. Jsem diletant. Nicka. Nic. Jsem níž než ten červ, který alespoň ví, proč je na tomto světě, nebo je mu to jedno!
      Co mám udělat, abych dostal alespoň kus žvance?
      Znovu jsem spadl na podlahu a objala mne temnota. Tělo bez bílkovin a dalších látek nefungovalo, jak by mělo. Byl jsem novorozenětem bez mateřského mléka, jak dlouho toto ještě vydržím? Když jsem se probral, bylo v místnosti světlo, automaty tiše bzučely a svítily. Co to? Doplazil jsem se k jednomu z nich a doufal, že nejsou na peníze. Tiše jsem chroptěl smíchy. Kde tu najdu peníze, bože?
      Bouchl jsem zlehka do nejbližšího přístroje a zachrčel: „Prosil bych... jeden cheesburger!“
      Nic se nestalo. Co jsem čekal. Světla v místnosti zablikala, ale nezhasla. Pomalu jsem se vytáhl na nohy a začal zuřivě mačkat všechna tlačítka, na které jsem narazil. Stále nic. Pak mi náhodou padl zrak na modrou identifikační kartu, která ležela mezi druhým a třetím automatem. Kus jí vyčuhoval ven. Opatrně jsem ji vytáhl a strčil do škvíry, která vypadala jako čtečka.
      Kdesi cosi zarachotilo a pak bylo opět ticho.
      Co teď? Cítil jsem, že mne znovu opouštějí síly. Co je to za jídelnu? A pak jsem to pochopil, automaty nahrazují lidskou obsluhu, pak musím být někde, na nějakém místě, které čerpá energii z nevyčerpatelného zdroje. Možná někde pod mýma nohama byl malý jaderný reaktor. Pak jsem ale... Co když jsem v nějakém vládním bunkru? Ale proč?
      Bouchl jsem do automatu a zasípal: „Cheesburger, prosím...“
      Pak z přístroje cosi vypadlo, bylo to zabalené do celofánu a mělo to tvar housky. Připadal jsem si jako Ježíš, který lámal chleba a několika málo bochníky nasytil celé davy. O, děkuji ti, bože! „Sodu!“ vykřikl jsem s plnými ústy a stal se zázrak. Na zem vedle mne dopadla plechovka citronády.

Kapitolka pátá – Ložnice

      Netuším, kolik jsem snědl těch potravinových balíčků a vypil plechovek limonády. Jedl jsem jako smyslu zbavený a v duchu doufal, že vše rázem nevyvrátím zpět. Připadal jsem si jako hladový pes, který hladově hltá i své vlastní zvratky, ovšem na rozdíl od toho psa mi jídlo chutnalo. Několikrát jsem se zakuckal a nechybělo mnoho, abych se zadusil žemlí, ve které byla vložena zelenina se sýrem a něčím, co vypadalo a chutnalo jako sojové maso.
      Ale mně to bylo jedno. Konečně jsem našel svou rajskou zahradu. Když jsem se ládoval třetím balíčkem, nechal jsem si do zásoby ještě několik dalších. Naházel jsem je do igelitové tašky, kterou jsem našel u automatů. Navrch dopadlo i několik plechovek sodovky, aby byla má provizorní zásoba jídla a pití hotová. Pak jsem si lehl na podlahu a tiše začal trávit svou snídani, oběd i večeři najednou. Netušil jsem, co je za den, která je hodina a jaký je vlastně letopočet.
      Nakonec jsem souboj se svým tělem vzdal a propadl jsem se do tíživého spánku, ve kterém jsem bojoval s různými potravinami a uskakoval před valící se limonádou, která neměla daleko ke kyselině sírové. Když jsem se znovu probral, byla místnost znovu temná a bez života. Leknutí jsem se posadil a hledal svou tašku. Ležela vedle mne a byla plná. V duchu jsem se radoval, že jsem byl natolik duchapřítomný, abych si udělal zásobu na pozdější dobu. K mé radosti jsem ve spánku nevyvrátil nic z toho, co jsem před nějakou dobou hltavě pozřel.
      Nenamáhal jsem se ani postavit na nohy a dál jsem po čtyřech pokračoval chodbou po směru hodinových ručiček a myslel na to, co když jsem opravdu sám? Minimálně v tomto komplexu? Jímala mne hrůza při pomyšlení, že nenajdu žádnou spřízněnou duši. Táhl jsem za sebou igelitku a počítal světla nad hlavou. Pak na mne vybafly další dveře. I tato místnost byla jiná, než ty předešlé. Spatřil jsem dvě řady patrových paland, každou u jedné strany místnosti, postavených u stěny. Vedle nich stály nízké skříňky na osobní věci. Mezi nimi stálo několik malých stolů se směšnými stolky. Tehdy mne napadlo, co když mne opravdu unesli mimozemšťané, nebo jsem se nějakým pro mne neznámým způsobem ocitl v zemi trpaslíků?
      Můj mozek pracoval zcela sobě vlastním a vyšinutým způsobem. Nejdříve bojoval s nedostatkem živin a nyní jimi byl doslova zahlcen. Připadal jsem si jako opilý. S posledních sil jsem se protáhl dveřmi do místnosti a lehl si na nejbližší palandu. Tašku jsem pevně svíral v rukou. Na malou chvíli jsem se cítil v bezpečí. Ležel jsem na opravdové posteli v opravdovém pokoji, který byl také nejspíš noclehárnou pro několik osob.
      Nikde však nebylo ani živáčka. Můj mozek však odmítl nadále pracovat a já se propadl do mě známého stavu nevědomí, aby svedl další boj s větrnými mlýny. A bylo mi jedno, zda jsem někde na Zemi, ve vesmírné lodi nebo na druhém konci Mléčné dráhy. Byl jsem najedený, napojený a dřímal jsem pod lehkou dekou za tichého šumu klimatizace. Nemělo cenu nad čímkoliv hloubat, budoucnost ukáže!

Kapitolka šestá - Robot

      Další probuzení. Už jsem přestal počítat, o které šlo... Zprvu jsem nechápal, kde jsem se ocitl, avšak ten odporný pocit ztracení se v čase a prostoru brzy pominul, jen co jsem zjistil, že se stále nacházím v jakési noclehárně. Když jsem se otáčel na bok, málem jsem spadl z postele. Pohlédl jsem na podlahu, vypadala čistě umytá... Co se tu děje? A kde je má taška s jídlem?
      Při pokusu o vyskočení z palandy jsem se zřítil na podlahu. Přeci jen jsem neměl nohy ještě dostatečně silné na to, aby mne unesly. Taška ležela na nejbližším stolku. Rychle jsem do ní nakoukl, jako kdyby na jejím obsahu závisel můj život. Vlastně ano, bez ní bych se musel zase vláčet do jídelny a bůh ví, zdali by byla v provozu.
      Chodbou kolem mne něco tiše prošlo... Vlastně bych vsadil boty, že to projelo za tichého bzučení. Jako když vás mine elektromobil. Nesměle jsem nakoukl ven a na okamžik jsem spatřil robota vysokého jako desetileté dítě, jak si to šine na čtyřech gumových kolečkách a myje při tom podlahu. Opravdu, ten stroj vypadal jako velký hrnec na kolečkách. Na vrcholku měl otočnou hlavu a nějaká tlačítka, která si blikala svým vlastním tempem.
      Ještě dlouho jsem zíral do chodby, zatím co robot byl již ten tam. Nemohl jsem tomu uvěřit. Potkal jsem první myslící bytost... Počkat! Myslící? Byl to jen stroj, naprogramovaný robot, který měl jediný účel, starat se o pořádek v tomto komplexu... Proč tedy neuklidil ten binec v jídelně a v místnosti s hibernátory?
      Vrátil jsem se pro tašku a opatrně se přesunul opačným směrem než zmizel onen stroj. Říkal jsem si, že by mi z jeho strany nejspíše nehrozilo žádné nebezpečí, ale jeden nikdy neví, jak dlouho tu už ten robot vlastně funguje a co od něj mohu čekat. Po několika minutách přesunu po čtyřech jsem zůstal stát s očima vytřeštěnýma a otevřenými ústy. Ten stroj tu byl znovu, trpělivě čekal, až mu uhnu z cesty. Znamenalo to jen jedno, chodba má kruhový půdorys a její konce se střetávají na stejném místě. Pokud budu pokračovat stejným směrem, ocitnu se nakonec u místnosti, ve které jsem se probudil.
      „Kde to jsem?“ zeptal jsem se robota. „A co tu dělám?“
      Neodpověděl. Vlastně jsem nic jiného nečekal. Uhnul jsem mu z cesty a sledoval, jak myje tu část podlahy, kterou před tím minul. Ano, vlastně šlo o něco na způsob sekačky na trávu, inteligentní sekačky, která namísto sekání trávy čistí podlahu chodby. Metr za metrem, dokud nesplní svou denní normu. Znovu mi zmizel z očí. Sedl jsem si na zadek a opřel jsem se o stěnu. Byl čas se zamyslet nad tím, co udělat v příštích hodinách. Nemělo cenu chodit, či plazit se, stále dokola.
      Když ten zpropadený robot kolem mne projel potřetí, napadlo mne, že bych měl najít nějakou místnost, ze které se celý tenhle krám řídí. Velín, nebo tak něco, přeci to tu má nějaký dozor, nebo se mýlím. A ten kus kovu na pogumovaných kolečkách mi nebyl ochoten cokoliv říci, možná toho nebyl ani schopen...

Kapitolka sedmá – Řídící místnost

      Občas se člověk musí spolehnout na štěstěnu. Jak se to říká? Štěstí přeje připraveným? Po několika minutách jsem narazil na další dveře. Byly jiné než ostatní a co bylo hlavní, také byly pootevřené. Za celou dobu svého pobytu, ať už to bylo kdekoliv, jsem nalezl jen něco málo otevřených dveří. Hibernační místnost, jídelnu, noclehárnu a teď tohle... Čím dál více mne napadala myšlenka, že jsem na lodi a že někam cestuji vesmírem. Jen loď, nebo bytosti, kterou ji řídí, věděla, jaký je cíl její cesty.
      Ale proč já? Zamračil jsem se. Dostal jsem znovu hlad. Bez ohledu na neustále dokola projíždějícího robota, kterému stačilo k objetí celé chodby ani ne pět minut, jsem něco pojedl a vypil. Kus igelitu a plechovku jsem hodil robotovi do cesty. Chtěl jsem zjistit, co udělá. Nakonec jsem ani nebyl překvapen. Zastavil se před nepořádkem, který jsem udělal. Chvíli na něj tiše zíral, aby z něj vypadlo něco na způsob potrubí u vysavače a on to všechno do sebe nasál. Pak v něm chvíli něco tiše bublalo, aby se na mne vyčítavě podíval.
      „Ty víš, že jsem tady, že ano?“ zeptal jsem se ho. „Víš, že nejsem stroj...“
      Neodpověděl, jen se znovu rozjel. Proč jsem si jej nevšiml dříve? Nebo ještě lépe: kdo jej uvedl do provozu? Je tu ještě někdo jiný? Pokud ano, proč jsem zatím nenarazil ani na živáčka? Pokud jsem na lodi, musím časem na někoho narazit, setkat se s členy posádky nebo cestujícími. Z toho, na co jsem zatím přišel, tahle loď nebude zase tak velká.
      Bylo načase prozkoumat další otevřenou místnost. Ano, připadal jsem si jako mravenec v mraveništi. Jako pokusná krysa, která bloudí skleněným labyrintem a hledá nejen potravu, ale i východ z bludiště. Byl jsem také takovou krysou? Nebo je za tím mnohem více? Nezodpovězené otázky mne začínaly již pěkně štvát. Vplazil jsem se do místnosti a na okamžik strnul pohledem na různé obrazovky, panely a křesla. Nebylo pochyb, že jsem se ocitl ve velínu, ale čeho?
      Víte, jaký mají pocit ztroskotanci na pustém ostrově? Co je kromě jídla a vody zajímá nejvíce? Zda jde o ostrov či pevninu! Já se v duchu ptal na něco jiného: jsem na lodi? Nebo na povrchu či pod zemí? Čeho? Opřel jsem si tašku o nejbližší konzoli a vytáhl jsem se do křesla, které bylo v mém dosahu. Bylo otáčivé, mnoho nechybělo a narazil bych si kostrč. Očima jsem přeletěl všechna tlačítka, přepínače a další serepetičky. Obrazovky přede mnou neustále blikaly a cosi vypisovaly, než mi došlo, že jde o angličtinu. Sláva! Avšak krátký pocit vítězství brzy vystřídal pocit zklamání, co se tím změnilo?
      Po krátkém zkoumání hlavní klávesnice jsem se lehce dotkl mezerníku. Zdálo se mi to účelné, pamatoval jsem si na situace, kdy systém jen čekal na odezvu uživatele. Stalo se. Mihotání obrazů se zastavilo a obrazovky počítače zůstaly tiše stát. Byly prázdné, jen v levém horním roku blikala jakási zalomená šipka. Byl jsem na tahu!

Kapitolka osmá – Tady jsem!

      Začaly se mi třást ruce. A také potit. Nestávalo se mi totiž často, abych seděl před terminálem počítače v docela cizím prostředí a snažil se přijít na to, co tu sakra dělám. Co teď? Co mám dělat? Co když něco pokazím? Co když dojde k nějaké nepředvídatelné reakci zdejšího systému? Co když si počítač bude myslet, že jsem vetřelec? Strach! Pocit strachu byl neskutečný...
       jsem ruce na klávesnici a jedním prstem pomalu vyťukal jedinou větu, jen několik slov... Bylo to prosté, pokud je počítač skutečně dostatečně inteligentní, aby řídil celé tohle nadělení, bude i dostatečně chytrý a způsobilý se mnou komunikovat, jiná možnost neexistovala.
      „Kde to jsem!“
      Chvíli se nic nedělo. Stiskl jsem klávesu Enter a čekal.
- MÍSTO POBYTU NENÍ DŮLEŽITÉ! -
      Zamračil jsem se. Jak? Proč by nebylo? Co když jsou ostatní mrtví?
      „Co tu dělám?“
- JSTE JEDNÍM Z MÁLA LIDÍ, KTEŘÍ PŘEŽILI JADERNÝ HOLOCAUST! -
      Cože? Nechápal jsem to. Počítač nebral mou psychickou stránku na vědomí. Ano, nebyl psychologem ani psychiatrem a bylo mu šuma fuk, že mohu z jeho odpovědi dostat infarkt nebo mozkovou mrtvici.
      „Opakuj prosím poslední informaci!“
- POVRCH ZEMĚ BYL ZNIČEN JADERNOU VÁLKOU! LIDSTVO BYLO ZNIČENO! -
      Ruce mi klesly na konzoli. To je konec. Jak dlouho tu jsem schopen přežít? Dokud mi nedojdou zásoby? Nebo dokud tomuhle místu nedojde energie? A pokud ještě někdo přežil, kde se nachází? Jaký smysl má přežívat, když jsme jako lidstvo skončili? Ne...
      „Přežil někdo?“
- NEJBLIŽŠÍ ŽIVÁ OSOBA, ŽENA, DVACET MIL SEVERNĚ OD TOHOTO MÍSTA! -
      Žena? Copak nás někdo nechal zmrazit, abychom znovu naplnili Zemi? Kdo? Proč? K čemu? Když není na povrchu žádný život, nebo snad ano?
      „Dá se nahoře přežít?“
- SOUHLAS! BYL JSTE PROBUZEN Z DŮVODU POKLESU RADIOAKTIVITY NA ÚNOSNOU MEZ, NĚKTERÉ OBLASTI JSOU VŠAK I NADÁLE ZAMOŘENY! -
      Takže se náš svět proměnil v malou zoologickou zahradu. Ale kdo ví, co všechno je tam nahoře schopno přežít. Co když jsem nebyl jedinou živou bytostí na Zemi? Mohla přeživší zvířata zmutovat?
      „Nějaké formy života na Zemi? Mimo nás? Jak se za tou ženou dostanu?“
- POZITIVNÍ, PRŮZKUM VŠAK NELZE PROVÉST! PŘECHOD TUNELEM! -

Kapitolka devátá - Tunel

      Nakonec jsem toho z počítače příliš nedostal. Mé obavy se však naplnily. Stal jsem se spolu s několika dalšími přeživšími jedinou formou lidského života na Zemi. Co se stalo? Proč lidstvo rozpoutalo ono jaderné peklo? Co jej vedlo k tomu, aby vyhladilo celou planetu? Kdo mu dal na to právo?
      Za Evou jsem se nevydal hned. Podle počítače prý ještě spala. Několik dní jsem nabíral síly a usilovně cvičil, abych za ní nemusel po čtyřech jako pes. Přeci není žádná fena, a pokud máme znovu osídlit tenhle svět, musí to mít nějako úroveň, ovšem... Pokud bude schopna mít jedno dítě ročně, za jak dlouho se nám podaří zalidnit alespoň mi známé prostory, aby měly podobu vesnice?
      Bože! Když jsem žil před těmito událostmi, takřka jsem si ani nevrznul a nyní jsem se dostal do situace rozsévače semene. Stal jsem se novodobým Adamem, který znovu osídlí tuto Zemi. Ale kdo mne předurčil? Bůh? Nebo někdo jiný? Proč já? Kdybych byl mrtvý, jako zbytek lidstva, neměl bych tyhle starosti. Týden na to jsem se vydal na dlouhou pouť podzemním tunelem ke své nové ženě. Jak mne asi přivítá a co udělám, pokud bude někde zavalený? Vystoupím na povrch, nebo se budu muset vrátit?
      Připadal jsem si jako nadržený samce, který se nemůže dočkat, až najde svou družku, ale co když jsem se jen cítil být osamocený a pletl jsem si své pocity s tělesným chtíčem? Kdo ví, za jak dlouho budeme schopni spojit své síly a těla, abychom zpečetili osud lidstva. Není to k smíchu? Jen já a ona a kdo ještě? Počítač mi však pomohl a já nemusel jít celou cestu pěšky. Půjčil mi jeden z těch umývacích robotů a já na něm seděl jako vosa na bonbonu. Uháněl jsem pološerem naplněným tunelem vstříc neznámu. S čím však ten křemíkový zázrak nepočítal, byl fakt, že v polovině cesty mu došla šťáva. A tak jsem svého plechového oře nechal jeho osudu a dál pokračoval po svých.
      Jak se cítí krysa v labyrintu? Osaměle. Vyděšeně. A také v očekávání. Chodba nebyla rovná, ale různě se kroutila. Čekal jsem, že na mne vybafne za některou zatáčkou nějaká ta příšera. Ani baterka, kterou jsem s sebou měl, mi nepřinášela přílišný pocit bezpečí. Když jsem se blížil zatuchlou chodbou ke svému cíli, myslel jsem na to, zda mne počítač na druhé straně přístupových dveří pustí dovnitř. Co když se budu muset vracet nazpět? Co když nebudu mít sílu ujít těch dvacet kilometrů ke svému domovu?
      Po pěti hodinách pomalé chůze jsem se konečně ocitl před dveřmi do Evina komplexu. Pravda, nečekal jsem žádnou zahradu Eden, ale to, co jsem našel, mne docela překvapilo. Když mne počítač po několika minutách přemlouvání vpustil dovnitř, zjistil jsem, že ta Eva není jedinou ženou, která přežila, ale že jich je dvanáct, a každá z nich podvědomě čekala, že naplním její lůno novým životem. V přechodové komoře svítilo na panelu dvanáct kójí, zatím co na druhém panelu, směrem k bunkru, ze kterého jsem vyšel, zářila jen jedna... Byl jsem klikař?

Kapitolka desátá – Nebe, peklo, ráj

      Trvalo celý měsíc, než byly všechny Evy rozmrazeny a schopny samostatně fungovat. Každá byla jiná, ale všechny měly společný rys, byly to ženy! Jedna věc je však zachování rodu a věci druhou je vzájemné soužití. Jak se asi cítí jeden sameček v obklíčení hašteřivých a žárlivých dvanácti samičkách? Tehdy jsem pochopil, jak si připadal turecký paša ve svém harému. On však měl s sebou moc, která vycházela z jeho majestátu, co jsem měl já?
      Nakonec jsme se přeci jen shodli. Žádná z Ev se mi nepokusila zcizit můj jediný majetek, na který jsem byl náležitě hrdý. Dny, měsíce a roky ubíhaly. Svět tam nahoře zůstával stejný, zatím co ten pod zemí pomalu začínal kypět životem. Ale bude trvat ještě dlouho, než se lidská populace dostane do bodu, ve kterém si bude moci říkat lidstvo!
      Nyní, když jsem stár a s jednou nohou v hrobě, můžu sepsat své paměti, a snad se najde někdo, kdo si je v budoucnu se zájmem přečte. Kterýkoliv z mužů, který žil kdy před tou jadernou katastrofou, by mi dneska mohl závidět. Tu pozornost všech žen a jejich dětí. Stal jsem se jakýmsi polobohem. Tvůrcem. Nebyl jsem jen obyčejným smrtelníkem. Přestože za nějaký čas nezbude po mé tělesné schránce ani stopa, mohl jsem alespoň na čas prožít život v hojnosti, lásce a porozumění.
      Snad jsem naplnil očekávání těch, kteří se rozhodli, že zachrání alespoň část lidské populace. Matka ani Otec, teď myslím počítače obou bunkrů nám nikdy nesdělili, kolik bylo takových komplexů postaveno, aby měla snaha jejich stavitelů nějaký pozitivní efekt. A až nastane čas, kdy radiace na povrchu opravdu klesne na únosnou úroveň, otevřou se dveře těchto chrámů, aby na Zemi vypustily nový život? Ale já už při tom nebudu...
      Nebe, peklo, ráj... Ležím v jedné z van hibernátorů, protože mne Evy přemluvily, že bych se mohl takto zachránit a ještě před smrtí nechat zmrazit, a uchovat tak své vědomí pro příští generace, kdy mne snad někdo v budoucnu probudí z umělého spánku a vydá vstříc smrti. Kolem pobíhají děti, chlapci i dívky, aby se lidé mohli začít množit geometrickou řadou. Co na tom, že to chvíli trvá, než mohou mít děvčata děti? Důležitější byla skutečnost, že se všechny děti musí dožít dospělosti.
      A přišel jsem ještě na jednu věc, prostory, které jsem tehdy prozkoumal, byly jen špičkou onoho pomyslného ledovce. Další patra sahala hluboko pod zem, až k reaktorům, které dodávaly oběma komplexům energii. Bylo zde tedy dostatek místa pro další generace, které možná někdy spatří nebe, slunce a hvězdy, a nechají své tváře ovívat chladným větrem.
      Možná někdy příště, až se naplní ona poučka o poločasu rozpadu radioaktivních částic a svět na Zemi bude o to méně vražedný, než vesmírná prázdnota nad našimi hlavami. Kolo osudu se znovu pootočilo a jen čas ukáže, zdali se lidstvo poučilo nebo ne?
      A nebo to celé byl jen sen a já podvědomě čekám, až se probudím! Znovu...

Konec


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 9 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 27 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 28.06.2018, 22:26:39 Odpovědět 
   Šímo, kamaráde, ani nevíš jak mi ty tvoje jednohubky scházely. Hezké, lehké čtení o vyděšeném muži, který se probudí bůhví kde, bůhví kdy.
 ze dne 28.06.2018, 22:44:11  
   Šíma: Ahoj, díky za přečtení, tahle povídka byl vlastně takový pokus... díky za návštěvu.
 Šíma 09.11.2014, 20:02:18 Odpovědět 
   Přepracovanou a možná i o to děsivější verzi je možno shlédnout zde:

http://psimik.sweb.cz/Files/Polo%C4%8Das_rozpadu.pdf

Hezký den a šotkům zdar.
 Dědek 26.10.2014, 22:49:07 Odpovědět 
   Dobře se mi četla, povedená věc.
 ze dne 26.10.2014, 23:35:24  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo. ;-)
 Pelion 26.10.2014, 17:59:58 Odpovědět 
   Temná a mrazivá vize. Dokud existuje špetka naděje, neměl by se člověk vzdávat. Text je přehledný, popisy sedí, přirovnání taky. Psáno "vypsanou" rukou.
Co se týká stylistiky - na můj vkus text obsahuje přehršel výrazu "JSEM".
Jinak dobrá práce, pane. Opatruj se.
 ze dne 26.10.2014, 22:19:14  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík. Asi za to "jsem" může vyprávění z první osoby... (a třeba ještě nepřímo jakousi deníkovou formou) ;-)
 Apolenka 26.10.2014, 8:39:40 Odpovědět 
   Mikropovídka, říkáš? Povedený žertík. Text mě nefalšovaně zaujal... ani nasnídat mě nepustil. Je tam napětí a natolik uvěřitelné popisy, že jsem se s hrdinou ocitla přímo na místě. Trochu mě zamrzelo, že jsi více nerozvedl setkání hrdiny s Evami... to by mohlo být zajímavé. Postrádám taky informaci, kde se vzal onen komplex na vylidněné Zemi... kdo ho sestrojil? Či jsem to přehlédla? V textu je pár překlepů, ale vzhledem k rozsahu dílka je to zanedbatelné. A závěr: Moc líbilo. Díky za prima napínavé ráno.
 ze dne 26.10.2014, 10:34:54  
   Šíma: Dík za zastavení a komentík, šotkům Tvé připomínky přepošlu!!! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
I.
Marek Dunovský
ZRCADLOVÁ PLANE...
Danny Jé
VLAKOM ZA HRANI...
aegitalos
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr