obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915230 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39283 příspěvků, 5723 autorů a 389267 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: XIV. Existuje bylina na zlomené srdce? ::

 autor Quenťoš publikováno: 27.10.2014, 9:35  
Studentská kronika z let 2003-2008 - pokračování
 

„Ty jsi stejně vegetarián.“
Spolubydlícímu Petrovi to opět nedalo, aby se nezašklebil, spatřiv mou stávající večeři skládající se ze čtyř tlustých krajíců se sójovou pomazánkou.
„Ale houby,“ reaguju, zakřeniv se na oplátku na Petra. Od října se mi ho nedaří přesvědčit o nepravdivosti této jeho domněnky.
„K čemu ti to je, jíst zdravě?“ zaútočí náhle.
„Nebejvám díky tomu nemocnej – to musim zaklepat –“ chlubím se, klepaje při tom do desky stolu, „a hlavně,“ vytasím se s protiútokem, „budu rozhodně mnohem dýl žít než ty, kterej do sebe věčně cpeš ty svoje uzený sračky.“
„Právě naopak,“ zkroutí křivku svých rtů do toho svého slizce ironického křenu.
„Jak naopak?!“
„Je dokázáno, že my normální lidi žijeme mnohem déle než vegetariáni a všichni ti ostatní makrobiotičtí devianti.“
„To bych se divil. A jak mi vysvětlíš, že nejznámější americkej makrobiotik Norman W. Walker umřel v sto šestnácti letech? Aha?“ zazubím se vítězně.
„… náhoda.“
„Jo tak.“ Dokonale chápu.
„Rozhodně je více případů makrobiotiků, kteří naopak zemřeli velmi mladí… a naopak rekordmani v dlouhověkosti rozhodně jedli úplně normálně.“

Kdybyste odposlouchávali za dveřmi našeho pokoje (vzato čistě teoreticky, jinak… to si můžete zkusit), byli byste svědky takovýchto a podobných rozhovorů velmi často. Předem vám však mohu říci, že nikdy nikam nevedou.
Petr kdysi utrousil, že kdyby měl mít každý týden tak jednotvárný jídelníček, jako mám já, velmi brzy by ho to otrávilo. Každý pátek ráno makový koláč a podobně… v Petrově nepřítomnosti jsem druhému spolubydlícímu Pavlovi sdělil, že Petr vskutku nemá ohledně tohoto co říkat. Vždyť má každej den k večeři chleba s kusem flákoty!
„No jo,“ zazubí se Pavel, „jenže ta flákota je každý den jiná, víš?“
„Aha. Tak to jsem si fakt nevšim,“ odvětím pobaveně.

_ _ _


Přiřítím se z koupelny na pokoj. Petr stojí u stolu s nožem v ruce souká do sebe večeři. (Jakou? Hádejte!)
Abych se dostal na své místo u okna, musím ve zdraví projít spletí všelijakých šňůr na podlaze. Na tento akrobatický výkon je člověk již zvyklý – ale abych ho mohl vůbec započít, musím odsunout Petrovu židli, která mi stojí v cestě.

„Máš štěstí, že jsem zaváhal – chtěl jsem si zrovna sednout,“ zazubí se Petr ironicky. Škleb oplatím.
„… a nevím, jestli bys vyvázl zdravý – co bych v amoku udělal s tím nožem, co držím v ruce… no nevím…“
Opět jedna z drobných potyček zakončených oboustranným smíchem – ovšem na rozdíl od té následující.
Jako obvykle kleknu k batohu, abych našel mezi miliony tamějších zmuchlaných papírů jeden neméně zmuchlaný veledůležitý dokument. Petr mezitím dovečeří. Začne se houpat na židli, což mě, vzhledem k mé momentální pozici přímo za jeho zády, počne značně znervózňovat.
„Až se na mě svalíš, tak něco zažiješ,“ zrentgenuju Petra vražedným pohledem. Vzhledem k jeho silné postavě to byla poznámka vskutku oprávněná. „I když otázka by vlastně nejdřív byla, jestli bych to vůbec přežil.“
„Náhodou spousta vražd zůstala nepotrestána, protože byly uznány za nešťastnou náhodu,“ brání se Petr vymočeně, „a tohle by docela dobře mohl být tentýž případ, ne? Nešťastnou náhodou zabil spolubydlícího,“ zasnil se, představuje si to jistě jako titulek v novinách.
„To by se ti líbilo, viď?“ zakřením se. „To viš, že jo.“

Dorazí Pavel. Jako obvykle se začne poohlížet po něčem k snědku.
Nakazili mě: v tu ránu si uvědomím, že jsem dosud nevečeřel.
Soukromá „lednice“ za oknem ovšem neskýtá prachnic. Tož se líně oblékám do bundy, neboť suchý chleba mě vskutku neláká.
„Někam valíš?“
„Pro něco na chleba,“ zazubím se, těše se, jakó z něj zase vyloudím grimasu. „Podívat se, jestli nemaj sójovej sejr nebo tak…“
Nezklamal. Oklepal se, jako kdyby kousl do citrónu.
„Co je to, prosím tě, za blivajz, ten sójový sýr…? Už na poslech to zní tak divně…“

_ _ _



Pamatujete si na naše budíky? Na zdánlivou vzácnou shodu mezi nimi, onu budící ručičku na dvanáctce? Míval jsem přednášky a semináře povětšinou odpoledne a večer – a tak se po celou dobu prvního semestru Petr výborně bavil tím, že se mě téměř denně tázal, v kolik jsem ten den vstával.
Nynější semestr jako by se úplně změnily poměry. Začali na nás být nějací hustí, a tak se vrátily ony neblahé časy ukracování spánku na úkor studia
Petr se již nebavil dotazy, v kolik jsem vstával,… nýbrž dotazy, v kolik jsem šel spát.
Jedné krásné neděle mi bylo ihned po příjezdu do Brna jasné, že především musím dočíst ne právě nejtenčí zbytek povinné četby. Zmizel jsem do počítačové učebny, ještěže tu mají nonstop, tohle vypadá na romantickou probděnou noc.
Taky že jo. Padlo tady na to jedno kafe, druhý, třetí, čtvrtý… ale ovoce bylo. Obvyklý každotýdenní kvíz jsem napsal skoro za plnej počet…
Petr se, zdá se, chtěl jako obvykle pobavit.
„Tak co – v kolik jsi šel včera spát?“ zašklebí se.
„Mno -“ zakřením se vítězně, „-víš… já jsem nešel spát.“
Tak tentokrát jsem vyhrál.

V kolik myslíte, že jsem šel spát následující den? Tipněte si. V osm…? V devět…? Co myslíte?

Ve čtyři ráno, přátelé.
Shodli jsme se totiž s Pavlem na tom, že konečně musíme jít udělat to, co již několik týdnů odkládáme, a sice zapít můj svátek a to, že se mi po několikaletém úsilí podařilo splašit starší alba Lary Fabian. Ovšem pařba měla tak typický průběh, až to bolí:
O čem myslíte, že Pavel před odchodem přemýšlel?
Správně.
„Mám se najíst…?“
„Kašli na to. Můžeš si tam dát menu,“ zatlemím se, neboť vím, že neví, co mám za lubem.
„Tam vařej? Odkdy…?“ vykulí oči.
„Aspoň pro dnešek to tam maj napsaný.“
„A co mají dnes dobrého?“
„VOVESNÝ KOLÁČKY!“ rozchechtám se vítězně, těše se na obvyklý znechucený škleb masožravce.
Nezklamal.
„No, díky… myslím, že radši zůstanu u svých párků.“
„Mám se jít předtím umejt?“ uvažuju. „Radši jo.“
Zmizím do kópelny, sledován Pavlovým nechápavým pohledem.

Jak již jsem naznačil, nádherně jsme si večer užili. Kolem třetí ranní jsme se vrátili – myslíte, že jsme sebou hned švihli do postelí…?
„Jdu se vosprchovat,“ prohlásim.
„Že se na to nevykašleš,“ reaguje Pavel nepřítomně.
„Nevykašlu. A co ty tady tak postáváš…?“
„Ale, přemýšlím, jestli mám jít spát, nebo se nejdřív ještě najíst.“
„Najíst?!“ vyvalím voči. Ten vážně na nic jinýho nemyslí. „Že se na to nevykašleš!“
„Že se nevykašleš ty na sprchu.“
„Zbláznil ses?“
„Ty ses zbláznil.“
Ty ses zbláznil.“

Vykouknu zpoza sprchového závěsu, abych uchvátil visící ručník. Vtom se rozletí dveře.
To se mi snad zdá!

„No bodejť, no kdo jinej!“ Procházkův slizký škleb se rozplývá vítězstvím. „Kdo jinej než… kolega! Kolega se nám sprchuje ve dne v noci.“
Zabít.
Vrátiv se ze sprchy a nařídiv odvážně budík na půl devátou, usínám.

Probouzím se. Zblejsknuv, že je jaksi půl jedenácté (a to jsem užil Petrovu mistrovskou taktiku dát si budíka deset metrů od sebe, aby vás už jen to zaklapnutí donutilo vstát! Musel jsem nejspíš po zaklapnutí znovu rebelantsky zalézt do postele…), bleskově skočím do sprchy, oblíknu se a mastím zpátky do pokoje.
To vše za necelých pět minut. Stihnu si ještě uvařit obvyklou kávu a posadit se, když se probudí Pavel.
Chvíli se rozhlíží jako zmatená lesní včela.

„Jak to že je půl jedenácté, když jsem si nařídil budík na půl desátou??“
Jo jo, Pavliku, svět je plnej záhad.
„Já na půl devátou. Z toho si nic nedělej,“ utěším ho. Vzápětí nato se Petr bůhvíproč svalí smíchy.
Hned však zase zvážní. Zaměří svůj zrak na můj školní batoh – po týdnu si všiml, že již není modrý, ale béžový jako zastara.
„Vidím, že máš novou drtičku na papír,“ ucedí výsměšně.
Zabít.
Naráží na jisté mé chvíle, kdy v batohu dlouhou dobu hledám nějaký konkrétní studijní materiál a nakonec ho z batohu totálně zmačkaný s vítězným úkřenem vytáhnu.
Zmizím do kuchyně, abych přecedil bylinky od léčitele. Zapomněl jsem si ale holt sítko, a tak si musím vypomoct lžičkou. Vedle mě stojí u sporáku jedna neuvěřitelná kráska a něco tam kuchtí. Je to jev úplně ke zvěčnění – jak by řekli Francouzi, hezká, že by si ji člověk namaloval (všimněte si té nedokonalé zástěrky, myslej si, že jim sežeru – kór když to jsou Francouzi - , že když viděj hezkou holku, první, na co pomyslí, je malování. Spíš bych to áčko v tom malování za něco zaměnil…). Něžné tmavohnědé vlasy jí splývají na lehký háv, který připomíná noční košili a ještě podtrhuje její něžnost… a to říkám já, který rozumím oblečení jako koza petrželi. Napadá mě čistě česká fráze: „Je to to poslední, na co koukám.“ Jenže ono to není ani to poslední. Spíše se snažím to oblečení prolaserovat, kdyby to šlo, ne? Samozřejmě že nejlepší oblek pro ženskou je to, čemu Angličani eufemisticky říkají birthday suit!
(Pro ty, kterým to pomalu myslí – co máte na sobě, když se narodíte?)
Ksichtík by ale za namalování fakt stál, i když myslím, že by ju žádnej malíř nebyl schopné vystihnót. Tu hloubku těch nádherných velikých tmavých očí, tu šťavnatost těch krásných plných rtů. Perfekcionalisti by možná řekli, že má na ženskou poněkud velkej a hrbolatej frňák. Ale i ten jí sluší, abyste věděli. Aspoň podle mě.
Ach jo, to sítko. Budu si muset vypomoct lžičkou.
Aj, i tu jsem zapomněl. Tak aspoň vidličkou.
„Bylinky nesmí přijít do styku s kovem.“
Bože, kráska nám promluvila.
„No jo, no – se nedá nic dělat.“ Pro jednou se nic neděje, pomyslím si.
Samozřejmě že byla zadaná. Na to můžete vzít jed.
A co lidský srdce? To může přijít do styku s kovem…?
Zbavíte ho tím bolesti. Ale i života.
Co z toho vyplývá? Život je bolest.
A ono je jaro. Ještě ke všemu. Tím hůř. Nevím, jak z toho můžou mít požitek takoví Němci, když tou svou tvrdou řečí na rozdíl od Čecha, který se rozplývá nad tím, jak všechno rozkvétá, pronesou, že je krásné, jak „alles blüht.“ Děs, co? Obzvlášť v Čechovi tahle věta vyvolá ne zrovna příjemný asociace. Je jaro, alles blüht, ale když máte sérdce na kaši, tak se vám z toho chce spíš opravdu… blüht.
Drtička papíru. Já mu dám.
Člověk se tu spíš cítí jak pod vlivem drtičky srdcí.
Jestli to takhle půjde dál, asi brzo chcípnu.
To jsme my stydliví týpci. Lidi do mě hustěj, ať chodim na dýzy, tam že se navazujou známosti skvěle. No jo – jenže sotva ňáký hluboký. To můžu říct, neboť tam opravdu občas chodim. Navíc nejsem dobyvatel. Kolik jsem za svůj život absolvoval aktivních pokusů o seznámení? Spočítám vám je na jednom prstě.
Jinak ale ne že bych byl u ženskejch neoblíbenej. Naopak. Dělám věci, co už se dneska „nenosijó“. Když slečince podéržíte dvéře…, ještě sklidíte úsměv a poděkování. Nebo když ju pustíte v autobuse sednout. Pak si ju samozřejmě zapamatujete a příště ju pustíte zas… a děsně mile se na vás za to směje a dá se s váma do řeči. Nádhera.
Ale bylo to krásný, ten pokus o seznámení, to vám povim. To vám musím vylíčit. Není tomu tak dávno, tak čtrnáct dní.
Pamatujete se, jak jsem Pavlovi vysypal z rukávu nazpaměť alba Loreeny McKennitt? A jak z toho byl vydřený? O pár měsíců později byla ještě jedna taková příležitost. Líčil mi, jak našel na internetu ke stáhnutí album Lary Fabian ve formátu mp3. Okamžitě jsem zpozorněl, zda to nebylo to nejstarší, které mi chybí.
„Rozhodně ne. Bylo myslím anglicky…“ rozpomíná se.
„Jo tak. Myslíš tohle? Adagio, Part of Me, Givin‘ Up on You…“ postupně jsem vyjmenoval všechny písničky a Pavloj padala čelist.
„…jo, to bude vono.“
To jen tak pro ilustraci. Teď už k tý slečně – tu jsem totiž podobně odrovnal.
Potkal jsem ju na schodech fildy. Jakmile jsem ju zblejsknul, okamžitě jsem věděl, kde a kdy jsem ju viděl naposled, a dobře si pamatuju, jak jsem na ni tehdá vzpomínal celej den, ale vzhledem k tomu,.že to bylo před půlrokem, je jasný, že mi teď blesklo hlavou, že se s ní chci seznámit, a to teď, nebo nikdy.
„Jé, počkejte, slečno, já vás tak rád vidim…“
Dokonce se i zastavila a votočila. Zůstala zírat, chtíc tím říct, tebe jsem v životě neviděla.
A já, upřímně chca – pardon, chtě – pomoci jí se rozpomenout, se rozemelu: „Před měsícem jsme přece spolu seděli u stolu v menze…“
Tož jí taky spadla čelist. Kupodivu se nezdálo, že by si to pamatovala.
To jsem ji ještě šetřil – aby to s ní nešlehlo, řek jsem „před měsícem“, ač to bylo před půlrokem.
Vydřeně zírala. Tož jsem pokračoval ve snaze pomoci k rozpomenutí.
„Vy si nevzpomínáte? Měli jsme přece tenkrát chlupatý knedlíky k vobědu! Se zelím!“
Konečně se zmohla na slovo.
„…teda, vy máte paměť…“
Dali jsme se do řeči. Jmenuje se Andrea… a studuje stejnej vobor jako já.
Náhoda, co? Jen je vo dva ročníky vejš.
Ale je nádherná, lidi. Jak víno. „K namalování“, cha cha.

No nic – to jsem jen tak vodbočil. Teď se zase určitě dáme s Petrem do řeči, jako tenkrát, kdy vznikla ta zajímavá diskuze o dlouhověkosti.
Přeměří se mě s tím hrnkem čaje a zkroutí ústa do znechuceného šklebu.
„Co to je? Byliny?!“
Na chvíli se výhrůžně odmlčí.

„… ty fakt brzo umřeš.“


 celkové hodnocení autora: 70.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 27.10.2014, 9:24:56 Odpovědět 
   Pokračování ve vzpomínkách. Text je zřejmě autentický, takové trochu oprsklé a jen pro aktéry zábavné se vedly. Inu, je to kronika bez přibarvování. Líbil se mi výraz his birthday suit (podle slovníku je opravdu "jak ho pánbůh stvořil"). Doufám, že se dozvíme i něco o her bithday suit a nejenom o jídle v menze. Četlo se s lehkým pobavením, docela dobře, ale k popukání to nebylo.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Mrtvé králoství
Imber
Smířlivý
Víťa
Zakázaná láska ...
Petra Vávrová
obr
obr obr obr
obr

VajeČína
Suneatress
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr