obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2916108 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: S láskou - Ďáblova millenka 12 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: S láskou - Ďáblova milenka
 autor Nat Danielová publikováno: 08.11.2014, 0:43  
V minulém díle Alex přišel s nápadem, aby s nimi Karolína letěla na dovolenou. Přesně to Viktor předpovídal. Jeho manželka je nadšená a Karolína se může cítit ještě víc jako mrcha. Návštěva u Alexe má ale pokračování...
 

Po obědě mě vzal do svého pokoje. Byl zařízený moderně, stejně jako zbytek domu a hlavně byl stejně tak i naklizený. Vzpomněla jsem si na svůj chlívek v bytě a musela jsem se stydět.
„Máš to tu hezký,“ pochválila jsem ho.
„Jo, mamina se tu vyřádila. Celý dny lítá po domě a šůruje.“
„Pořád jí to ještě baví?“ nechápala jsem. „Je doma už tolik let!“
„Vlastně ani nevím, jsem na to zvyklý od malička, přišlo mi to úplně normální.“
„Já bych takhle žít nemohla. Potřebuju svoji práci, dokázat si, že jsem v něčem dobrá.“
„Kariéristka?“ podíval se na mě.
„Zní to hrozně, viď?“ uznala jsem.
Pokrčil rameny. „Aspoň víš, co chceš.“
„A v čem ty bys chtěl být jednou dobrý?“
„Možná bych chtěl být právník. To si myslím, že není tak špatný. A hlavně bych chtěl dokázat tátovi, že na to mám.“ Vstal a ukázal na poličku nad televizí, zaplněnou obaly s cd.
„Chceš pustit nějakou muziku? Nebo film?“ zeptal se Alex a začal se přehrabávat ve své sbírce cd. Bylo mi to jedno, vidina odpoledne, stráveného v jeho pokoji mě moc nelákala.
„Nepůjdeme raději ven?“ navrhla jsem. „Je tam hezky.“
„Nudíš se tu se mnou?“ Odhadl mě přesně.
„Ne, nenudím“ rychle jsem odtušila. „Ale mám pocit, že tu jsme pod drobnohledem.“
„Tak dobře,“ souhlasil. „Vezmeme to dozadu za baráky, je tam farma. Bude se ti tam líbit, znám se s majiteli.“
„Umíš jezdit na koni?“
Přikývl. „Jezdím od malička. Máti nás tam brala. Chceš to zkusit?“
Měla jsem strach a zároveň jsem chtěla poznat něco nového. „Nespadnu?“
„Pomůžu ti,“ slíbil mi a chytil mě za ruku. Snažila jsem se mu z ní nenápadně vymanit, ale nešlo to.
Ruku v ruce jsme sešli po schodech dolů.
„Mami, jdeme na farmu!“ nakouknul do kuchyně. Paní Radka stála u okna a stříhala bylinky v květináčích, Viktora jsem nikde neviděla. Otočila se na nás.
„Zase se u nás ukažte, Karolíno. A ty Alexi pozdravuj paní Novákovou, už dlouho jsem se tam nezastavila.“
„Vyřídím,“ odpověděl jí Alex z chodby.
„Co to máš za boty?“ změřil si mě pohledem. Pravda, moje baleríny nebyly zrovna nejvhodnější obuv na jízdu na koni.
„Boty,“ hlesla jsem.
„Bože,“ obrátil oči v sloup. „V tom chceš jezdit?“
„A věděla jsem snad, že budu jezdit na koni?“ bránila jsem se.
„No dobře, nakonec, mohlo to být horší,“ uznal. „Aspoň, že nemáš podpatky.“

Došli jsme ke statku, kolem kterého se za ohradou pásly koně, krávy a ovce, a hned mi to navodilo lepší náladu. U dřevěných vrat nás přivítal jeho majitel. S Alexem se pozdravili podáním ruky, na mě se překvapeně podíval. Uměla jsem si představit, co se mu honilo hlavou. Moc stará na takovýho kluka.
„Chcete se naučit jezdit?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. „Proč ne?“
„Dobře, pojďte dál. Alexi, ty to tady znáš, tak slečnu proveď. Ať se vám nic nestane!“ upozornil nás a odešel. Alex mě zavedl do stáje, kde bylo asi deset koní. Byla jsem překvapená, jak je tam čisto. Moje vzpomínky z dětství na návštěvu plesnivého kravína jako představy o českém zemědělství vzaly za své.
„Támhle je můj kůň,“ ukázal na kotec úplně vzadu.
„Ty máš vlastního koně?“ podivila jsem se. Ten kluk mě neustále něčím překvapoval.
„Jo, naši mi ho koupili k narozeninám. Je bezvadnej, uvidíš.“
Došli jsme ke krásnému ryzákovi a Alex ho poplácal.
„Nazdar kamaráde, tohle je Karolína. Karolíno, to je Athos.“
Zasmála jsem se a koně pozdravila.
„Půjdeš ven,“ promlouval k němu Alex a odvazoval ho. „Pohlaď si ho,“ obrátil se ke mně.
Nikdy jsem neměla ke koním úplně vřelý vztah, takže jsem zaváhala. „Nekousne mě?“
„Kájo, tohle je nejmírumilovnější kůň na světě, buď v klidu. Pojď,“ vzal moji ruku do své a položil jí na koně. „Vidíš, nic to není.“
Spíš než srst jsem vnímala dotek Alexovy ruky na mé, nebylo to nepříjemné, ale v hlavě jsem měla jakýsi blok a podvědomě jsem všechny pokusy o sbližování odrážela. Instinktivně jsem stáhla ruku.
„Zvykneš si,“ ujistil mě. „Vidíš? Ani nezaržál, líbíš se mu.“
„Myslíš?“ zapochybovala jsem.
„To si piš. Stejně jako mě, Karolíno,“ zašeptal. Díval se mi zkoumavě do očí a čekal, co mu na to odpovím. Zpanikařila jsem, nechtěla jsem ho vodit za nos a nechtěla jsem ho zklamat.
„Alexi, nekaž to,“ poprosila jsem ho.
Pokrčil rameny. „Sorry, jen jsem ti to chtěl říct.“
Podal mi helmu a mlčky jsme vyšli ven.
Ušli jsme asi sto metrů k louce.
„Tak jdeme na to,“ pobídnul mě. „Nasaď si helmu.“ Pomohl mi jí utáhnout, prsty se mi dotýkal tváře a já se snažila to nevnímat. Věděla jsem, že mu dělá potěšení, když se mě může dotknout a přivádělo mě to do rozpaků.
„Teď si dej levou nohu do třmenu a chytni se tady nahoře. Tak, a vyhoupni se nahoru.“ Musel mi rukou podepřít zadek, abych se vyšvihla. Nakonec se mi to podařilo, vrávoravě jsem se usadila v sedle a modlila se, aby se Athos nerozběhl. Alex ho naštěstí pevně držel za lano.
„Jsi dobrá,“ pochválil mě Alex. „A teď pomalu půjdeme. Neboj se, Athos je klidnej, nemůže se ti nic stát.“
„To se ti řekne, když umíš jezdit,“ zakabonila jsem se. „Určitě spadnu a budeš se mi smát!“
„Proč bych se ti smál? Taky jsem se učil jezdit.“ Pobídnul Athose k chůzi a sám kráčel vedle mě. Cítila jsem se trochu nesvá, ale zároveň se mi pohled z koňského sedla líbil.
„Tak co na to říkáš, není to tak špatný, viď?“ odhadl mě. Přikývla jsem.
„Paráda. Teď Athose pustím a pojedeš sama,“ navrhl. Začala jsem jančit. „Neblázni Alexi, to nesvedu!“
Smál se mi. „Nešil, budu vedle tebe. Dojdeme támhle dozadu, je tam krásnej potok.“
„Dneska ale nemáme piknikový koš,“ popíchla jsem ho při vzpomínce na minulou schůzku.
„Neumřeš hlady, viď, že ne?“ ujistil se.
„Dělám si legraci! Jasně, že ne.“ Byl fajn, pomohl mi uvolnit se. Vlastně byl MOC fajn, jen byl moc mladý a byl to Viktorův syn.
Jízdu jsem zvládla a byla jsem nadšená. Alex mě pochválil, prý mám talent.
U potoka mi pomohl slézt dolů, přivázal Athose ke stromu a sundal mi helmu. „Půjdeme se projít?“
„Jsem pro,“ souhlasila jsem. Potůček, který protékal metr pod úrovní pěšiny, příjemně crčel a skoro vybízel k osvěžení v dnešním teplém dni. Úplně samozřejmě mě Alex chytl za ruku a vedl mě k dřevěným provizorním schůdkům.
„Pojď,“ usmál se na mě. „Ošplouchneme si nohy. Dneska je vedro k zbláznění. A to je sotva červen.“
„Zvykej si, víš, jak musí být v Thajsku hic?“ připomněla jsem mu.
„Kájo, ani nevíš, jak jsem šťastnej, že letíš s námi. Bude to nejlepší dovolená.“
Na ztrouchnivělém schůdku, navlhlém od potoka, mi uklouzla bota a já sjela po zadku dolů na břeh. Alex se mě snažil zachytit, ale místo toho jsem ho strhla s sebou. Leželi jsme tam jako dvě mrtvoly a snažili se rozdýchat tu bolest z naražených kostrčí.
„Žiješ?“ ozval se jako první.
„Myslím, že jo,“ hlesla jsem a snažila se vyhrabat na nohy. Byl rychlejší, s heknutím se postavil a podal mi pomocnou ruku.
„Dík,“ přijala jsem ji vděčně, a když jsem stála na nohách, rozesmála jsem se.
„Co je?“ nechápal moji dobrou náladu.
„Tak se na sebe podívej,“ poradila jsem mu. Kalhoty měl od hlíny a bláta, a rukáv košile měl natržený.
„Ty se mi nesměj, jsi na tom podobně!“ usadil mě, ale přitom se smál.
Při krátkém ohledání jsem zjistila, že bláto opravdu neminulo ani mě. Zkrátka jsme vypadali jako dva čuníci. Všimla jsem si, že mu pod natrženým rukávem teče krev.
„Jsi zraněný!“dotkla jsem se jeho paže. Košile se mu začala červeně zabarvovat.
„To nic není,“ mávnul nad tím rukou.
„Ne, vážně se mi to nelíbí. Podívej, jak to teče!“
Svlékl košili a prohlížel si ránu. Zdála se dost hluboká, zřejmě jí způsobil nějaký hřebík ve dřevě.
„Musíš si to nechat ošetřit, máš vůbec tetanovku?“ dělala jsem si starosti.
„Karolíno, nešil,“ snažil se zlehčit situaci a nahnul se k potoku, aby si ránu vymyl čistou vodou.
„Jsi cvok, a já tě budu mít na svědomí,“ bručela jsem nesouhlasně.
Postavil se proti mně, byl vyšší skoro o dvě hlavy než já, takže jsem musela hodně zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Vzal mě za ruku a naklonil se ke mně. „Přestaň se chovat jako moje matka, nebo tě hodím do vody.“
Stál hodně blízko u mě, dost blízko na to, abych cítila jeho parfém. Bylo mu jen patnáct, ale vizuálně to byl dospělý chlap. Vzpomněla jsem si na Viktora. Žárlil jako blázen, a vlastně jsem se mu nedivila. Celou dobu jsem se snažila být vůči Alexovi imunní, ale tohle už na mě bylo moc. Když mne políbil, nebránila jsem se. Jeho polibky už nebyly tak neohrabané jako posledně, patrně jsem mu dala dobrou školu. Jednou rukou mě chytil kolem pasu, zatímco druhou mi vjel do vlasů a přitahoval si mě víc k sobě. Stáli jsme tam na břehu a nevnímali svět okolo nás, vnímala jsem jeho prsty, které mi hladily nahou kůži na zádech pod košilí, ale neodvážily se jakkoliv dotknout intimnějších míst. Vnímala jsem lechtání jeho neposlušných kudrn na mých tvářích, jeho jazyk propletený s mým a v neposlední řadě jsem vnímala tu bouli na jeho riflích, která mě dokonale přesvědčila o jeho dospělosti. Tohle z mé strany rozhodně nebyla láska. Byla to spřízněnost duší, které Viktor trápil. Měli jsme si toho s Alexem tolik co říct, ačkoliv nás věkově dělilo pět let, byl mi rovnocenným partnerem. Nějak jsme se dopotáceli až k bříze, o kterou mě Alex opřel. Dýchal zrychleně, jeho oči se vpíjely do mých a můj krk zasypal polibky, když mi rozepínal knoflíčky na košili. Teprve u třetího jsem se vzpamatovala.
„Počkej, to nejde,“ snažila jsem se ho zadržet, ale nebyla jsem natolik důrazná, aby mne poslechl. Místo toho mne zbavil košile úplně. Tiskli jsme se na sebe a já přistihla své vlastní ruce, jak mu rozepínají pásek u kalhot.
„Jsi nádherná, o tomhle jsem snil od první chvíle, co jsem tě viděl,“ šeptal mi do ucha mezi polibky.
„Alexi,“ dostala jsem ze sebe jenom jeho jméno. Jeho kalhoty spadly dolů stejně rychle jako moje rozpaky, pokud jsem ještě nějaké měla. Stál tam ve slipech, které mu byly víc než těsné a pomalu mi svlékal ramínka od podprsenky. Nejdřív jedno, pak druhé. Nakonec mě jí zbavil úplně. Něco nesrozumitelného zašeptal a dotkl se mých prsou. Všechno, co dělal, dělal správně. Klepala jsem se jako osika a rozhodně to nebylo zimou. Bylo mi už naprosto jedno, že je to Alex, že je mu tolik, kolik mu je a že dělám něco, za co by mě Viktor s největší pravděpodobností asi zabil. Můj mozek vypnul a já už nemyslela hlavou, stejně jako Alex.
„Chci tě,“ šeptal přerývaně a svlékal mi šortky. Pomohla jsem mu, aby to bylo rychlejší. A ve chvíli, kdy jsme proti sobě stáli jen ve spodním prádle, on připraven na své poprvé a já připravena na zradu vůči Viktorovi, jsem se dotkla lemu jeho slipů, vytřeštil na mě oči a ve slastné křeči se ode mne odvrátil.
‚Promiň,“ omlouval se mi. „Já se ti fakt moc omlouvám.“
Pomalu jsem se vracela do reality, vyšponovaná do nejvyšší míry, srdce mi bušilo jako o život. Neměla jsem nejmenší chuť ho utěšovat, měla jsem co dělat sama se sebou! Byla jsem na sebe naštvaná, jak jsem tohle vůbec mohla dopustit? Raději jsem se otočila a skočila přímo do potoka, ačkoliv byl strašně studený. Potřebovala jsem se zchladit a probrat. Trpce jsem se usmála. Alex vypadal jako dospělák, ale stejně byl dítě. Skočil do vody za mnou a přebrodil se ke mně.
„Zlobíš se? Jsem pako, viď,“ kál se zkroušeně.
Pod vodou si svlékl slipy a zahodil je daleko za sebe do houští.
„Nechováš se moc ekologicky,“ poznamenala jsem pobaveně.
„Kašlu na to,“ mávnul rukou. „Slibuju, že příště to bude lepší!“
„Příště?“ zaváhala jsem. O žádné příště jsem rozhodně neměla zájem. Vlastně jsem děkovala Bohu, že se nakonec nic víc nestalo.
Raději jsem vylezla z vody na břeh a soukala se do oblečení. Byla jsem mokrá, takže to nešlo úplně nejlíp. Snažila jsem se nevnímat nahého Alexe, jak vychází z vody. Byla jsem plná smíšených pocitů. To, že se to mezi námi zvrhlo, bylo logické vyústění situace, což jsem ostatně znala. Přátelství mezi osobami opačného pohlaví neexistuje. A Viktor se asi přepočítal, možná mi věřil víc, než jsem si zasloužila. Mohla jsem se ospravedlňovat tím, že on je ženatý. Nemá na mě nárok. Ale doma ve šperkovnici jsem měla jeden poklad, který pro mne znamenal hrozně moc. Zásnubní prstýnek. Počítal se mnou, proto mi ho dal. Nesmím ho zklamat.
Z úvah mě probral jeho hlas a dotek jeho prstů na mých zádech.
„Ukaž, zapnu ti to,“ řekl měkce a zahákl mi háčky od podprsenky do sebe.
„Alexi, tohle se už nikdy nesmí stát,“ otočila jsem se k němu.
„Proč?“ nechápal. „Myslel jsem, že to chceš. Vím, zkazil jsem to…“
Nenechala jsem ho domluvit a zakryla mu ústa ukazováčkem.
„Ne, nezkazil jsi to. Ale kdybychom v tom pokračovali, nebylo by to správné. Mám tě ráda, ale ty si musíš najít holku sobě rovnou. Já nejsem ta pravá pro tebe. A možná nebude fér, když s vámi pojedu na dovolenou.“ Ať si Viktor trhne nohou, pomyslela jsem si. Mám své hranice, za které nepůjdu.
„Tak to ať tě ani nenapadne,“ namítl. „Letíš a basta!“
Zase mi připomínal Viktora. Oba měli tendence rozhodovat za mne. Viktorovi jsem to odpustila, ale Alex si tohle nesměl dovolit. A také jsem mu to řekla. Cestu zpátky jsme absolvovali mlčky. Trapné ticho jsem přerušila až u jejich domu.
„Ahoj,“ zašeptala jsem.
„Nepůjdeš dál?“ podivil se. „Táta tě odveze.“ Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem být sama. „Ne, dík. Projdu se.“ Už jsem byla na odchodu, když mě zadržel.
„Karolíno, děkuju. Bylo to moc fajn.“
Usmála jsem se. „Jo, bylo. Ahoj Alexi.“
Kráčela jsem po chodníku, když na mne zavolal. „Můžu ti napsat?“
Jen jsem pokrčila rameny a šla dál. Sama jsem nevěděla.

Domů jsem se dostala po dvou hodinách chůze, schválně jsem to vzala vedlejší cestou, kde mě Viktor nemohl najít. Nechtělo se mi s nikým mluvit. Doma jsem byla sama, Simona teď trávila víc a víc času s Mirkem a do Hradce dojížděla. Uvařila jsem si večeři a odnesla si jí do vany. Ležela jsem si v pěně a pochutnávala si na těstovinách se sýrovou omáčkou, když se ozval zvonek u dveří. Když jsem mokrá vylézala z vany, nadávala jsem jako špaček. Zahalila jsem se do županu a bosky přeběhla do chodby, takže jsem za sebou nechávala mokré stopy na podlaze.
Za dveřmi stál Viktor.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho překvapeně. „Co tady děláš?“
Tvářil se vyčítavě. „Já co tady dělám? Nikde jsem tě nemohl najít, telefon máš vypnutý. Měl jsem o tebe strach!“ Vešel do bytu a povšiml si mého ústroje. „Ale že mě přivítáš takhle oblečená, to by mě nenapadlo.“
Zamračila jsem se a víc si na sobě přitáhla župan.
Udiveně zvednul obočí. „Co ti je?“
„Co by? Mám napuštěnou vanu, večeřím, a ty se tady najednou zjevíš,“ vyčetla jsem mu nespravedlivě. Tentokrát za nic nemohl, ale nemohla jsem si pomoct.
„Aha,“ posmutněl. „Tak to asi nebudu rušit a půjdu.“ Vypadal, že opravdu odejde, a mně se po něm v tu chvíli zastesklo.
„Nechoď, Viktore. Promiň.“
„Tak proč jsi tak smutná, co se děje?“ lámal ze mě.
„Já nevím, je mi smutno. Z toho všeho kolem je mi na blití.“
Objal mě. „Víš co, Satinko? Já si vlezu do té vany s tebou a ty mi budeš vyprávět, ano?“
Souhlasila jsem. Zalezla jsem do vany, zatímco Viktor v kuchyni našel víno a rozlil ho do skleniček. V koupelně se svléknul a hupsnul za mnou.
„Máš moc malou vanu,“ postěžoval si. „Jak se sem máme vejít?“
Zahihňala jsem se při vzpomínce na koupelnu v jeho bytě. Byla velká jako celý můj byt.
„Budeš muset zhubnout,“ poškádlila jsem ho. Byla to legrace, měl tělo jako Bůh, a rozhodně hezčí než Alex. Alex. Zase mi to připomnělo dnešní událost.
„Co je to s tebou?“ všimnul si. Vzal mi z rukou talíř, položil ho na pračku a přitáhl si mne k sobě. Díval se mi do očí a čekal, co mu řeknu.
„Alex po mě vyjel,“ oznámila jsem mu narovinu.
„Jak, vyjel? Jako TO?“ nechápal.
„Jo, jako TO.“
Chvíli mlčel, ale objetí nepovolil. „Satinko, jsem vůl, viď? Mohlo mě to napadnout.“
Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. „Viktore, já tě miluju, ale tohle nedávám,“ přiznala jsem. Klidně ať mě zabije, pomyslela jsem si.
Povzdychl si a dlouho mlčel. Držel mě za ruce a díval se na mě.
„Jsi tak krásná. Tak moc, že trnu hrůzou, kdy mi utečeš. Alex o tobě doma denně mluví, básní. Překvapuje mě to, vždycky to byl puberťák, ale hrozně se změnil. Myslím, že tě má moc rád. Víš, jak jsem říkal, že bych každýho soka zabil? Co mám ale dělat, když je to můj syn?“
„Viktore, já s vámi nemůžu letět,“ řekla jsem. „Nedopadlo by to dobře.“
„Proč? Já tě tam chci, potřebuju, panebože i Radka se na tebe těší!“
Zavřela jsem oči. „Uvědomuješ si, jak je to zvrácený? Mám se s ní snad kamarádit? To po mě chceš? Nastěhuješ si mne nakonec k vám domů a budeme tak spokojeně žít?“
Zavrtěl hlavou. „Nedovedu si představit, že bych měl být bez tebe. Já tě tam potřebuju. Znamenáš pro mě strašně moc. A slibuju, že až se vrátíme, tak to Radce řeknu.“
„A co jí chceš říct? Že chceš žít se mnou? A co Alex? Není to nefér?“
„Prosím, věř mi. Musím to nějak zvládnout. Už to nebudeme rozebírat, ano?“
„A co mám dělat s Alexem?“ zajímalo mě.
Místo odpovědi si ve vaně kleknul a ponořil si hlavu pod vodu. Byl bezradný, stejně jako já.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 ciko 20.12.2014, 21:04:32 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ciko ze dne 20.12.2014, 9:43:36

   Ty by jsi to někdy takhle řekla? Byť jen sama sobě?
 ciko 20.12.2014, 9:43:36 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: ciko ze dne 18.12.2014, 22:36:02

   Na konci řádku ... došli jsme ke statku... Druhý velký odstavec.
 ze dne 20.12.2014, 10:10:41  
   Nat Danielová: No jo, je tam :-) Mně osobně tam tak nevadí, ale zpětně bych k ní možná ještě něco dopsala, aby to opravdu nebylo tak strohé.
 ciko 18.12.2014, 22:36:02 Odpovědět 
   ... a hned mi to navodilo lepší náladu... je pro mě příšerná věta. je to hrozně strojený a neosobní.
 ze dne 19.12.2014, 20:21:40  
   Nat Danielová: Snažím se tu větu najít, a ačkoliv svoje dílko znám jako své boty, na tohle jsem krátká... Děkuju za čtení!
 Nancy Lottinger 08.11.2014, 0:41:53 Odpovědět 
   Ahoj Nat,

na úvod jsou dobře popsány detaily okolo toho, jak se Karolína odtahuje - nebo se o to alespoň snaží - od Alexe.A to odolávání se postupně vytratí, protože už to nezvládá dál, ale samozřejmě si za to, holka, opět může sama. Musela někdě v podvědomí vědět, že to takhle dopadne. A je moc dobře, že si to uvědomuje i sama Karolína!

Trochu laciné mi přišlo, když Karolína vykřikne, že je Alex zraněný. Je to jako vystřižené podle šablony.

Pozor na opakování slov, viz např. nevnímali svět okolo nás, vnímala jsem jeho prsty (...) Vnímala jsem lechtání; sloveso dělat; dále polibky tolikrát opakované v líbací scéně a další slova v celé kapitolce; když se ozval zvonek u dveří. Když jsem mokrá; za nic nemohl, ale nemohla aj.

U těch jejích hranic: píšeš, že jsou hranice, za které nepůjde, ale na druhou stranu vím (a ty víš, že vím), že na dovolenou pojede, tak proč tam ta věta vlastně je? O čem vypovídá, co říká o hlavní hrdince? Že ty hranice vlastně nemá? A pak píšeš, že sama neví, jestli s ním chce být dál v kontaktu, přitom chvíli předtím jsi napsala, že má od Viktora prstýnek a nezklame ho. Tady bych trochu ty její myšlenkové pochody učesala.

Předposlední věta mi přijde zvláštně stavená. Nevím totiž, jak přesně si v té malinké vaně kleknul. Na okamžik mě napadlo, zda nejde provozovat orální sex ;)

Kapitola je plynulá, čtivá, nenásilná, až na výše zmíněné spokojenost..,

Nancy
 ze dne 10.11.2014, 10:03:39  
   Nancy Lottinger: Že je Karolína stále ve věku, kdy to nemá v hlavě srovnané, víme, takže scéna s Alexem mě nepřekvapila - upřímně to bylo jen logické vyústění předchozího děje a došlo by k tomu dřív nebo později. Stejně si ale myslím, že Alex nepřehluší nikdy to, co cítí k Viktorovi (tam už se hranic vzdala dávno). A je mu 15? Je. Takže v tom zase takový problém nevidím :)
 ze dne 09.11.2014, 21:12:33  
   Nat Danielová: Nancy, děkuju za noční čas, který jsi mi věnovala!

Takže:

- zkusím do svého slovníku narvat i jiná slova!
- Karolína se sama v sobě nevyzná, plácá se v tom, dokáže sice rozpoznat co je správné a co ne, ale nemůže si pomoct, dělá to pro něj a zapomíná na svoje vlastní já. Hranice už zřejmě ztratila úplně... achjo.
- no a ta zatracená předposlední věta. NE, nebylo v tom nic sexuálního, prostě si tu hlavu ponořil čistě ze zoufalství, něco jako ve filmu Jak vytrnout velrybě stoličku, když si pan František Němec stračil hlavu do sněhu :-) A s tou malou vanou, tak mu dejme tomu Karolína uhnula s nohama nebo já nevím, čéče :-)

Měla jsem strach, že mi po přečtení tohoto dílu napíšeš, že je to totálně ujetý - co se týče scény u potoka, že je Karolína šlapka a že je to naprosto debilní zápletka. Takže to vlastně dopadlo dobře :-)

Díky Nancy, Nat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
„Děkuji Ti“
Trask Alex
Poslední naděje
Sophie Dawson
Paprsčitý klas
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

Kapitola 8
dark_stuff
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr