obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"I velká láska je jen malou náhradou za první lásku."
Joseph Addison
obr
obr počet přístupů: 2916105 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Alvion - 12. Cesta stínem ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Alvion - Srdce démona
 autor Garathea publikováno: 28.10.2014, 21:52  
 

Celou noc strávila nakrčená v lordově křesle, kde si jen nakrátko zdřímla. Neměla tušení, kam mohl ten večer odejít, pokud vůbec přebýval v paláci, přesto chtěla zůstat ve střehu, kdyby se měl nečekaně vrátit, dosud se však neukázal.
Po východu slunce se na místo něho objevila Iraiya s táckem plným jídla. Už ji slyšela z chodby, když mluvila se stráží, která stála za dveřmi lordových komnat. „Mei, co se stalo? Co jsi provedla? Nikdy jsem lorda neviděla tak rozčíleného,“ ptala se jí hlavní služebná. „Chtěl, abych se o tebe postarala, zatímco budeš tady.“ Položila tác na stůl a obrátila se k Mei, která stále mlčela. „Přinesla jsem ti snídani. Měla by ses najíst.“
„Děkuju, ale můžete ji zase odnést.“
„Mei! To už jsi zapomněla, co se může stát, když se mu budeš protivit?“
„Nedovolím mu, aby se mnou jednal jako s kusem hadru. Neměl by si myslet, že si může dělat vše, co se mu zlíbí,“ odvětila jí Mei.
„Copak jsi opravdu přišla o rozum? Chceš, aby tě potrestal?“ snažila se jí domluvit, ale Mei tvrdošíjně odvrátila pohled. Měla nesnesitelnou zlost na lorda. Nerozuměla mu. Nevěděla, co svým jednáním zamýšlí, ale jeho včerejší chování ji popuzovalo.
Iraiya si tiše povzdychla. „Doufám, že si to v hlavě srovnáš dřív, než se lord vrátí.“ Nechala jídlo na stole a odešla z místnosti.
Takže odjel pryč.
Měla hlad, ale nedotkla se žádného jídla, které jí přinesli. Z předchozího dne měla řadu bolavých modřin i odřenin. Držel ji příliš pevně za zápěstí a pak s ní ještě mrštil o zem. Tělo jí bolelo, ale nejvíc jí ublížil na duši. Myslela si, že se k ní začal chovat laskavěji, že si aspoň částečně získala jeho přízeň, jeho včerejší jednání proto nedokázala pochopit.


Většinu času odpočívala pod stromem a rozjímala. Všechny dveře, kromě dveří do koupelny a šatny, byly zamčené, takže neměla čím zabíjet přebytek volného času.
Dlouhé hodiny hledala Neit, po které však nenašla jedinou stopu. Ani Iraiya neměla tušení, kam se mohla zatoulat, přesto ji ujišťovala, že si o ni nemusí dělat starosti. Dříve či později se určitě zase ukáže.

Když pak jednou vyšla ze zahrady, ozval se z chodby lordův hlas. Vrátil se. Je zpátky. Nejprve panikařila. Nevěděla, co by měla dělat, ale během chvilky si vzpomněla, jak se k ní zachoval a jaké pocity to v ní vzbouzelo.
Jakmile vstoupil, odhodila k němu své nenáviděné rukavice. „Chci, abyste mě odsud pustil.“
Lordovy rty se lehce nadzvedly. „Máš dojem, že mi můžeš dávat rozkazy?“ zavřel za sebou dveře. „Jestli se ti tady nelíbí, můžu tě zavřít do vězeňské cely.“
„Nic špatného jsem neudělala.“
„To nevadí.“
Nevadí? zamračila se na něho Mei. „V tom případě už vás nehodlám dál poslouchat.“
„Skutečně?“ Najednou vykročil jejím směrem. Chce na mě zaútočit? Polekaně ustoupila. Vzala si porcelánovou vázu, která stála na stole, aby se mohla bránit, jenže lord byl rychlejší. Chytil ji za zápěstí, vytrhl jí vázu z ruky a přimáčkl ji ke stěně. Nekompromisně jí stáhl paže podél těla, kde je k sobě připoutala samotná zeď. „Co to…“ Snažila se z kamenných pout vysvobodit, ale nedokázala se z nich žádným způsobem dostat.
„Zdá se, že jsem ti dal moc velkou volnost, že?“ postavil vázu na své místo.
„Pusťte mě!“
„Ne. Zůstaneš tam, dokud se nenaučíš poslušnosti,“ odvětil suše lord.
„Tohle nemůžete!“
„Jsi můj otrok. Můžu si dělat, co chci. Buď ráda, že po všech těch problémech stále žiješ. Teď už přestaň s tou rebelií!“
„Ne!“ Vztekle od něho odvrátila pohled.
Lord ji chytil za bradu a otočil si ji zpět. „Chceš, abych tě zmrskal?!“
Co to dělám? Vždyť mě potrestá, strachovala se Mei, přesto však nechtěla ustoupit. Když nebudu bojovat, budu žít v neustálém strachu, co ho popadne příště. Nebude si se mnou dělat, co si umane, jako bych byla jeho hadrový panák.
„Mei!“ vrčel na ni lord, ale Mei se ho nebála. Oba se na sebe zlostně dívali, když se jeho pohled nečekaně zaměřil na její krk. „Teď když si vzpomínám,“ ruka mu sjela k zlatému řetízku, „neříkal jsem ti, aby sis ten poklad někam schovala?“
„Jaký poklad? Je to jen malá hloupost, co mi ještě zůstala,“ pronesla nezaujatě Mei, přestože uvnitř skrývala obrovský strach.
„Vážně?“ Lord jí sundal medailon z krku a odstoupil. Nakrátko se podíval dovnitř šperku. „Hm. Takže ti nevadí, když s ním udělám, co se mi zlíbí?“ Jeho dlaň, která držela otevřený medailon, se náhle zavřela. „Z čeho to je? Ze zlata?“
V tom okamžiku uslyšela podivný zvuk. Co to dělá? Jeho ruka stlačovala medailon stále větší silou. Už zakrátko se ozvalo skřípavé křupnutí, jakoby jej právě rozpůlil ve dví. „Přestaňte! Přestaňte! Prosím.“ Z očí jí vytryskly slzy.
„Budeš poslouchat?“
„Jo,“ odpověděla mu nešťastně Mei.
Jeho dlaň se poté rozevřela. Medailon byl překvapivě v naprostém pořádku. Jak to udělal? odvrátila od něho tvář, aby se uklidnila a zakryla slzy. „Příště už to bude doopravdy,“ varoval ji lord. Lehce pohladil její pouta, která se najednou uvolnila.
Mei se usadila ke stěně. Cítila se mizerně, ale nemohla dovolit, aby zničil jedinou věc, která jí z jejího světa zůstala, jedinou věc, která ji pojila s její rodinou a domovem. „Nemusíš mít strach. U mě bude v bezpečí,“ schoval si medailon do vnitřní kapsy košile. Potom přešel k psacímu stolu, kde stála miska s ovocem. „Tohle sněz!“ hodil jí červené jablko. Mei na něho nevěřícně pohlédla, ale když spatřila jeho výraz, bylo zřejmé, že by ho měla poslechnout a tak se neochotně zakousla do jablka.
„Když budeš poslušná, vrátím ti tvůj poklad.“ Vyčkal, dokud ovoce nedojedla. „Stačí trocha motivace a všechno je snadnější, že?“
Mei se na něho se vztekem podívala, ale slova, která mu chtěla říct, raději polkla. V tu chvíli si dřepl vedle ní. Co chce dělat? Jemně jí otřel slzu, která jí stékala po tváři. „Zkus se tvářit trochu přívětivěji!“ nařídil jí, i přes jeho rozkaz ovšem nedokázala svůj výraz změnit. Ne s tím co pociťovala uvnitř. Jeho čelo se svraštilo zlostí. „Zmiz mi z očí!“
Mei se bleskově postavila na nohy a utekla do zahrady.
Dlouhé minuty přemýšlela o tom, co se stalo. Z lordova chování pociťovala křivdu, kterou mu nechtěla odpustit, se znepokojením si však také začala uvědomovat, že se ho přestává bát, dokonce je vůči němu stále troufalejší. Zapomínala na to, čeho je schopen a možná také věřila, že ji za její vzpouru nepotrestá.
Jeho chování se za poslední týdny změnilo. Měl mnoho příležitostí ji potrestat, ale nevyužil jich. Pomohl jí, když byla nemocná nebo když spadla ze stromu. Mluvil s ní víc, než by mohla jako otrok doufat. Naprosto běžně ji oslovoval jménem. Zdál se být otevřenější, milejší, přátelštější.
Měla pocit, že k němu má velice blízko, zjevně však zapomínala, kým je. Je to lord, zabiják, její nepřítel, který se jí může velice snadno a provždy zbavit.
Rozum se ji snažil přesvědčit, aby si dávala pozor na své emoce, které by ji mohly zbytečně stát život. Na druhou stranu, je opravdu správné, aby donekonečna snášela život otroka? Bez jakékoli snahy svůj osud změnit? Bez sebemenšího protestu? Ne. Udělala jsem správně, utvrdila se Mei. Medailonu jí však bylo líto. Představa, jak lord ničí její drahocenný klenot, jí rychle zkazila chuť dál vzdorovat.

Na zahradě strávila víc než hodinu, než se odvážila podívat dovnitř. Lord stále přebýval ve své ložnici. Seděl na pohovce s hlavou opřenou o vysoké opěradlo a zdálo se, že odpočívá. On spí? přistoupila kousek blíž. Lord seděl naprosto klidně a uvolněně. Skutečně se zdálo, že tvrdě spí.
Okamžitě ji napadlo, že by mu mohla medailon vytáhnout z kapsy. Košili bez knoflíků udržoval na místě jen široký modrý opasek, jeho hruď tak byla z velké části odhalená. Možná by se jí to podařilo, aniž by si čehokoli všiml.
Potichoučku se k němu přiblížila a natáhla ruku k jeho svršku. Co když se vzbudí? Znova k němu vzhlédla a zkoumala, jak tvrdě může spát. Měl nezvykle klidný výraz v obličeji. Dlouhé černé vlasy, mezi nimiž byly i stříbrné pramínky, působily nadpozemsky. Dlouhé řasy, vysoké lícní kosti, dokonalé rty. Připomínal jí panenku, ovšem s jasnými mužskými rysy.
Při pohledu na jeho tvář ztuhla, jeho oči se však záhy otevřely a podívaly se přímo na ni. Chtěla se rychle stáhnout, ale lord uchopil její ruku a přitáhl si ji vedle sebe. Než si uvědomila, co se děje, zůstala sedět zády přes roh opěradla.
Lord se opřel o opěrátko pohovky tak, aby jí zabránil v útěku. Naklonil se nad ní, takže se nemohla hnout vůbec. V okamžiku cítila, jak jí srdce vyskočilo do krku. „Ale, ale. Myslela sis, že bys to mohla ukrást zpátky?“
Mei se snažila z jeho pasti vyprostit, ovšem marně. Ať se snažila sebevíc, proti jeho síle nezmohla nic. Proč tohle dělá? „Přestaňte si se mnou hrát!“ řekla mu zoufale.
„Hrát si s tebou?“
„To, že nenávidíte lidi, neznamená, že si ze mě můžete dělat blázny.“ Proč je tak blízko?
„Hm. To jsi vypozorovala sama nebo ti to někdo řekl?“
„Není to snad jedno? Už mě pusťte!“ Bezvýsledně se ho pokoušela tlačit od sebe.
„Pravda. Zdá se, že přece jen něco sdílíme, že?“ Hořce se na ni usmál. Zpevnil svůj stisk a naklonil se ještě blíž. „Teď jsi možná moje nejoblíbenější hračka, ale nejsi nic než ubohý lidský červ. Měla bys to brát na vědomí a naučit se poslouchat, jinak bys mě mohla velice rychle omrzet a to bys přeci nechtěla nebo ano?“
Jeho slova ji zasáhla víc, než si chtěla připustit. Nenávidí ji, protože je člověk. Nic se v jeho smýšlení nezměnilo. Oči se jí nečekaně zaleskly slzami.
Lord se zamračil. Odtáhl se od ní a pak ji pustil. Mei se od něho spěšně vzdálila. „Přestaň dělat problémy! Další rebelie už nebudu trpět.“ Krátce na ni pohlédl a odkráčel z místnosti.
Jak dlouho mě tady hodlá držet? S nešťastným povzdechem si sedla na lordovu postel. Snaží se mě psychicky mučit?
Podívala se na rukavice, které ležely vedle ní. Chce, abych je měla na sobě nebo je jen zvedl ze země? Na protest si je na sebe dosud nevzala. Bylo zřejmé, že její pach ulpěl na všem, čeho se i v tom nejmenším dotkla samozřejmě i na posteli, po které se už mnohokrát povalovala, ale pokud by se měl lord vrátit, nechtěla jej rozčílit víc než bylo opravdu nutné a tak si je raději zase navlékla. Nesnáším ho, promnula si uslzené oči.
Kde je pořád Neit? Postrádala její společnost. Její předení by ji jistě povzbudilo, jenže Neit jakoby se propadla do země.


Občas si krátila chvíle čtením knih, které měl lord na stole, ty ovšem většinou vyprávěly o dávných bitvách a taktikách boje, které Mei příliš nezajímaly. Jiná kniha naopak popisovala chování, respektive myšlení a slabiny určitých démonů, mezi nimiž si mohla prohlédnout ručně malovaný obrázek ilneanů, o kterých jí lord před nedávnem vyprávěl.
Měli skutečně namodralou kůži. Byli plešatí, bez vousů, vlastně na těle neměli jediný chlup. Dokonce i na malém obrázku působily hrozivě.
Dočetla se o nich, že jsou agresivní a rádi vyvolávají boje. Zdaleka nepatří mezi nejmocnější démony, jejich jedinečná schopnost by však dokázala v momentě překvapení ohrozit i velice mocného démona.
Paralyzující bolest, o které jí lord povídal, vycházela ze schopnosti ilneanů proniknout nehmatatelnou silou do nepřítelova těla, kde dokázali manipulovat s jeho orgány. Démoni jsou velice odolní a rychle se zotavují, ale takováto zranění mohou samozřejmě ohrozit i jejich životy.
Měla hrůzu z démona, jehož síla byla určena pouze k tomu, aby ubližovala druhým. Kolik zranění a bolesti musel lord utrpět, pokud bojoval s ilneany. Raději knížku zase odložila.

Když už se začínalo šeřit, zvídavě nakoukla do lordovy šatny, která byla přinejmenším dvakrát větší než její maličký pokoj.
Lord většinou nosil bílou košili s rozparkem na ramenech. Přes pas míval nakrabacený široký opasek z pružné látky. Většinou měl tmavé kalhoty a vysoké černé boty. Mnohdy měl přes sebe ještě složitě střiženou modrou vestu nebo elegantní černý či modrý plášť s širokými rukávy a kolem pasu zdobný zlatý pásek.
V šatníku bylo několik věcí, které by mu nepochybně slušely, ale s jeho perfektní vizáží by mu nejspíš slušelo všechno.
Mei přešla k zrcadlu stojící u protější zdi, když si všimla, že podlaha na jednom místě podivně vrže. Zdálo se, že se dřevěné parkety pod její vahou prohnuly více než jinde.
Zvědavost ji nakonec donutila odhrnout krásný kobereček, který zdobil podlahu v místnosti, a podívat se, co je pod ním. Během chvilky objevila dřevěný poklop. To jsou tajné dveře? pomyslela zdráhavě Mei. Mohla by to být úniková cesta? Oči se jí záhy rozzářily.
Zkusila jej otevřít, ale poklop se nechtěl nadzvednout. Pustila jej, protáhla si ruce a po chvilce se o to pokusila znova. Zvedal se velice pomalu, ale tentokrát se jí ho podařilo otevřít, jakmile však povolil nápor na její ruce, zavrávorala a shodila malou lampičku ze stolku vedle dveří. Její drobounké střípky se rozprskly všude po místnosti. „Zatraceně.“ Jen o vteřinu později si uvědomila, že by mohla stráž hlídající za dveřmi tu ránu slyšet, nikdo však dovnitř nevstoupil. Všude panoval naprostý klid a tak se podívala do chodby, ze které se řinul nepříjemný zatuchlý vzduch.
Dolů vedl úzký žebřík, ten se však brzy ztrácel ve tmě, takže neměla ponětí, kde může končit. Musí jít o únikovou cestu. Možná bych se mohla díky ní dostat ven. Zamyšleně shlížela dolů, když najednou zaslechla neznámý dívčí hlas.
Jestli utečeš, Iiren se opravdu naštve.
Mei se polekaně rozhlédla kolem sebe, ale nikoho ve své blízkosti nezahlédla. Mohl to být její vnitřní hlas? Varování? Na okamžik zaváhala. Když ji chytí, lord ji nechá popravit nebo ji zabije sám. Teď, když před sebou měla otevřenou cestu k útěku, musela učinit těžké rozhodnutí, které může znamenat svobodu, ale také smrt, i přesto ji však poháněla silná nejistota, jaký osud ji v paláci čeká. Neměla tušení, jak dlouho ji lord nechá naživu, kdy ztratí zájem a trpělivost. Určitě se rozzuří, až uvidí ten nepořádek ve své šatně. Jestli to s ní neskončí teď, udělá to jindy.
Toužila po svobodě. Chtěla mít zase normální život a hlavně si přála vrátit se domů. Tentokrát už neměla o útěku žádných pochyb.
Vzala si svíčku z rozbité lampičky a snažila se ji zapálit, což se jí ovšem podařilo až po několika minutách. Zavřela dveře do šatny a vydala se dolů. Mohla používat jen jednu ruku, proto se přidržovala rámu žebříku a opatrně přešlapovala z jedné příčky na druhou. Musela si dávat pozor na horký vosk, ale v naprosté tmě byla za slabé světlo svíčky vděčná.
Zhruba o tři metry níž se dostala na pevnou zem. Na obou stranách temné chodby neviděla nic, podle čeho by mohla zvolit svou cestu, rozvážně se tedy vydala doprava.
Po několika metrech se tunel větvil do odboček všemi možnými směry. Kudy teď? Každou cestičku si zběžně prohlédla. U jedné z nich si pak všimla červeného označení na zdi. Tady už jsem přece byla, zadívala se na značku a snažila si vybavit cestu, kterou by se měla vydat.
„Kudy by ses vydal teď, Iirene?“ zeptal se Gideon chlapce, který stál vedle něho.
Chlapec se krátce zamyslel. Podíval se na značku a ukázal na chodbu na opačné straně. „Tudy,“ vykročil tím směrem.
Mei zůstala při vzpomínce na lorda stát. Potom zakroutila hlavou a zamířila po stejné cestě jako oni.
Byla to síť tajných chodeb, která měla zajistit bezpečnou cestu z paláce. Nikdy nebyly využity, dokonce se na ně téměř zapomnělo. Před nějakým časem je lord nechal částečně zasypat, aby se nestaly slabinou paláce, kterou by se mohl nepřítel dostat dovnitř.
Teď už věděla, že se přes hradby nedostane, přesto se nechtěla vrátit. Možná už by nedostala další příležitost k útěku, mohla proto jen doufat, že s pomocí chodeb najde cestu, kterou se nakonec dostane i přes hradby.
Chodba se na konci větvila dvěma směry. „Víš, co najdeš, když se vydáš doleva?“ zeptal se Gideon.
„Zbrojnici.“
„A vpravo?“ Chlapec se na jeho otázku usmál.
Mei se rozhodla jít doleva. S opatrností otevřela první dveře a objevila místnost plnou zbraní. Skutečně je tady zbrojnice. Na zemi, po stěnách i na policích se povalovaly zbraně všeho druhu.
Když se podívala z malinkého okna, uvědomila si, že už je venku tma. Jakmile spatřila skupinku vojáků, polekaně se schovala za stěnou a zakryla svíčku dlaní. Doufám, že si nikdo nevšiml světla. Vojáci naštěstí pokračovali ve své činnosti a bezstarostně pochodovali z jedné strany na druhou.
Nějaká zbraň by se určitě mohla hodit, rozhlédla se po místnosti. Na výběr měla nespočet zbraní, ale vybrala si jen malou lehkou dýku. Cokoli většího by jí mohlo být jen na obtíž. Strčila si pouzdro s dýkou za látkový pásek, vrátila se do tajné chodby a zavřela dveře.
Pokračovala chodbou doleva. Několikrát změnila směr, když se dostala do sklepa plného harampádí. Vystoupila schody a objevila se v temné místnosti, ve které našla nábytek zakrytý bílým plátnem, různé ozdoby, koberce, košťata a řadu dalších věcí. Skladiště?
Opatrně vyšla ze dveří. Světla pochodní jí odhalila obrovský obraz, jež znala z knihy o Ikriovi. Portrét prvního lorda zakrývající celou stěnu působil velkolepě.
Pár kroků před ní stál dřevěný oltář v podobě kulatého stolu, na kterém byly malými znaky vyryty nejstarší dějiny a legendy říše. Hned za ním se rozkládalo dlouhé jezírko s průzračně čistou vodou. Tohle musí být chrám.
Přešla kousek dál a prohlédla si krásu obrovské svatyně. Nádherné kamenné sloupy, zdobný strop s malbami různých postav, včetně Ikria v jejich středu, i řada působivých soch ztvárňující démony a zvířata na ni udělaly dojem. Svatyně byla skutečně překrásná dokonce i za slabého světla, které poskytovalo jen několik málo pochodní a svícnů.
Z jejího rozjímání ji náhle vyrušily blížící se hlasy. Spěšně zhasla svou svíčku a schovala se za obrovský sloup. „Dnešní oslavy se vydařily,“ pronesl neznámý mužský hlas.
„Ano. Už teď se těším na příští rok. Měl byste si odpočinout. Zítra vyrazíme za úsvitu.“
Byli to kněží. Jeden z nich měl na sobě dlouhé čistě bílé roucho s mohutnými rukávy, přes které měl přehozený tmavě zelený pláštík, jež mu vzadu sahal až ke kotníkům. Ten druhý měl přes sebe ještě jednoduchý černý plášť s výrazným červeným lemováním, který kněží nosili během svých cest.
„Máte pravdu, bratře Kalone. Přeji vám dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ popřáli si muži, rozdělili se a odešli pryč.
Oslavy? otočila se zpět k portrétu. Pokud vím, skončil právě podzim. Možná oslavovali výročí Ikriova příchodu do oblasti Alvionu, kde začal démony sjednocovat, uvažovala Mei. Na oslavy se sejdou vybraní kněží z celé země. Jestli oslavy skončily, budou se zítra vracet domů. Možná by to byla skvělá příležitost, jak se dostat přes bránu. Jen kdybych sehnala jejich plášť.

Chrám měl v odlehlejší části několik pokojů pro kněží a tak potichu a hlavně nenápadně kráčela chodbou a poslouchala za dveřmi. Ve většině pokojů slyšela hlasité chrápání, ale později narazila na místnost s otevřenými dveřmi.
Pokoj byl prázdný, na posteli však okamžitě zpozorovala ledabyle pohozený černý plášť. Vstoupila dovnitř, jenže najednou zaslechla blížící se kroky. Rychle popadla plášť a schovala se s ním pod postel.
Dveře se rozevřely a kdosi vešel do pokoje. Jeho kymácivé kroky naznačovaly, že je opilý. Muž ze sebe sundal pár svršků a ulehl na postel, která se pod jeho vahou prohnula natolik, že Mei skoro přimáčkla k zemi.
Jakmile se ozvalo hlasité chrápání, opatrně se začala soukat zpod postele, když jí najednou opilcova ruka téměř vletěla do obličeje. Na okamžik vyděšeně ztuhla, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se probudil.
Potichoučku se postavila a zamířila ke dveřím, v naprosté tmě však neviděla na cestu. V tu ránu klopýtla o kus jeho oblečení, které se povalovalo všude po zemi. Zatraceně! Slyšel to? Chvíli zadržovala dech a vyčkávala, co se bude dít. Opilec naštěstí jen zamlaskal, otočil se na druhý bok a hlasitě pokračoval v dřímotě.
Konečně se dostala na chodbu. Fajn, vydechla úlevou. Teď se musím někam schovat. Oblékla si plášť a vrátila se do svatyně.
Jakmile vstoupila na světlo, všimla si zářivého písma na lemu pravého rukávu. Co je to? Otočila paži tak, aby se podívala na jméno, které měla na zápěstí. Iasha. Na lemu na levé straně hrudi objevila stejné jméno. Naštěstí to nevypadá jako jmenovka toho kněze. Možná jméno nějaké bohyně?
Když nápis zastínila, fialová záře pohasla. Bez přímého světla nebyla vidět jediná fialová nit. Rozhodně to není obyčejný plášť. Snad kvůli tomu nebude mít problémy, vzpomněla na muže, kterému plášť ukradla. Teď ale není čas něčeho litovat.
Spěšně si našla ukryt v temném zákoutí. Tady bych snad mohla zůstat přes noc. Opřela se o dřevěnou desku, která stála pod portrétem boha Ikria a snažila se na chvíli usnout.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 6 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 phaint 02.11.2014, 17:05:29 Odpovědět 
   Pěkně jsem si zase početla, zarazila jsem se akorát u obratu "zůstala sedět zády přes roh opěradla", jelikož si vůbec nedokážu představit pozici, které by ten popis odpovídal ;) Nějaké drobky v interpunkci, ale neřeším.
Při čtení mi bůhví proč vyvstal před očima prototype tvého lorda - čaroděj Tarabas z kdysi populární pohádce o Fantaghiro by byl dost dobrý kandidát!
 ze dne 04.11.2014, 18:03:45  
   Garathea: Zdravím,
ten slovní obrat skutečně není nejlepší. Bylo tím myšleno místo mezi opěradly (zadním a bočním opěrátkem). Jednoduše se opírala zády o boční opěradlo a přitom byla namačkaná u toho zadního, díky čemuž zůstalo na opěrátku dost prostoru, aby se o něho mohl opřít i lord, který se pak nad ní naklonil. Je to dost komplikovaný :-). Zatím mě nenapadlo lepší a přitom stručné vyjádření.
Fantaghiro jsem viděla. Můžu říct, že lord není jako Tarabas, není to ani čaroděj. Má nadpřirozené schopnosti, ale neumí kouzlit. Může pracovat jen s tím, co už existuje, což byla v tomto případě stěna v místnosti. Ovšem, možná ti ho lord připomněl proto, že Tarabas byl zpočátku zlý a láska k Fantaghiro ho změnila. Na tom už by možná něco bylo. Lord je spíše tvrdý než zlý, přesto je to zajímavé srovnání :-).

Hezký den
 Šíma 28.10.2014, 21:49:17 Odpovědět 
   Zdravím.

Mei nalezla tajnou chodbu s bludištěm jen náhodou... Podaří se jí uniknout, nebo ji čeká jistá smrt? Kolik trpělivosti může lord mít, pokud je Mei skutečně jen jeho hračkou?

Na práci šotků jsem nenarazil, text je čtivý a opečovaný...

Hezký den a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Nesmrtelný 4+5
Rebejah
Sedmička
Quasarius
Petrohrad - Smr...
Rebekka
obr
obr obr obr
obr

The Means of Death
NocturnalDaylight
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr